Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

XIX.

Dopoledne vyhlížel otec Klapzuba netrpělivě na náves. Čekal na věci, které jim lidožrouti sebrali a které měl veliký Birimarataoa jako velevzácnou kořist. Starému Klapzubovi na nich nesmírně záleželo, hlavně na těch gumových kostýmech. Když v nich dovedli odolat Španělům, čert by v tom byl, aby se nemohli postavit lidožroutům! V poledne se tatík Klapzuba konečně zaradoval. Na návsi se objevil stařík tlumočník a s ním hejno tetovaných ošklivců, kteří přinášeli Klapzubovi majetek. Velký Birimarataoa dostál v slovu, protože si myslil, že mu to stejně neujde. A tak měli Klapzubové všechno, kostýmy i hustilky i míč, jejž neopominuli z lodi vzít, i vaky s jídlem, jejichž patentní uzávěrky nedovedli lidožrouti otevřít. Po obědě se tedy začalo vzájemné nafukování a za půl hodiny stáli tu Klapzubové zas jako jedenáct obrovských pushballů. Zatím zvenčí zazníval mnohonásobný hluk a ryk, divoké zpěvy, údery v bubny, žalostné troubení na lastury a zvířecí rohy. Děrami ve slaměné stěně viděli Klapzubové, jak davy lidožroutů obklopují palouk. Jejich nahá a všelijak pomalovaná, potetovaná a řezbami pokrytá těla svítila v slunci, jak byla pomazána omastkem. Mezi nimi se tyčil trůn, na němž seděl Birimarataoa, veliký náčelník, pošňupávající z tabatěrky, kterou vždy zas pečlivě ukládal do ucha. Uprostřed palouku tančilo jedenáct zápasníků svůj vyzývavý tanec. Vypadali strašně, neboť na hlavy si navlékli obrovské masky, rozšklebené, rozceněné, ďábelské podoby, které vháněly hrůzu nejen protivníkům, ale i divákům. Dvacet kněží bilo v bubny a troubilo k jejich válečnému tanci, zatímco lidožrouti ječeli a zuřivě se pleskali dlaněmi do břicha. Konečně se tanec skončil a stařík tlumočník se uklonil před náčelníkem. Birimarataoa si důstojně rozepjal levé ucho, vyňal klíčky a zacinkal. Stařík se uklonil a šel k chýši Klapzubů. Davy se rozestoupily a utvořily jakýsi trychtýř. Na jeho široké straně stálo jedenáct maskovaných zápasníků, úzká strana se končila u zajatecké chatrče.
A náhle se vzduchem rozlehl řev. Nikoli ryk nenávisti, boje a vášně, nýbrž zoufalé zařvání z děsu a leknutí.
Neboť z chýše místo jedenácti ubohých obětí, jež večer budou sežrány, vystoupilo jedenáct neznámých bohů, dokonalých ve své obrovské kulatosti, vznešených v pomalé chůzi, předůstojných v každém pohybu. Tisíce rukou s roztaženými prsty se zvedlo zděšeně proti nim na obranu. Jakživ neviděl národ Birimarataoův něco tak velkolepého a nadlidského; neboť i když jejich kněží dovedli všechno možné, kouli stvořiti nedovedli, a proto byla jim mořská perla posvátnou.
A nyní tu uzřeli jedenáct oživlých koulí, jež nastupovaly jako jedenáct nebeských bytostí proti jedenácti démonům pozemským. Všichni ztichli v posvátné hrůze a jen kněží se neklidně mračili. Neušlo jim, že i jejich zápasníci se pod svými maskami chvějí.
Veliký Birimarataoa zacinkal. Kněží vyrazili skřek. Zápasníci jej opětovali. A pak se rozběhli přes celý palouk a mlčky, s děsivou záludností skočili rovnýma nohama na své kulaté nepřátele. Koule se sotva pod nárazem prohnuly a lidožrouti od nich odlétli zpět. Znovu se rozběhli a znovu skočili. Koule je opět odrazily. Někteří se přitom již svalili, jiným spadly hrozivé masky a místo nich se objevily vyděšené obličeje. Kněží začali ječet a bubnovat, ale zápasníci se báli. Srazili se v chumáč a zírali, co budou dělat koule. Vteřinu bylo vše nehybné, a najednou se koule rozletěly. S prudkostí, jíž se nikdo nenadál, vyrazily vpřed a narazily na černochy.
Náraz byl tak prudký, že černí se svalili na zem a zařvali úzkostí. Ale koule se zastavily a čekaly. Kněží hulákali na své zápasníky a štvali je k novému útoku. Konečně se odhodlali. Rozběhli se vpřed a koule se rozběhly proti nim. Ale k hromadnému nárazu nedošlo. Černí na půl cestě uhnuli a začali prchat všemi směry. A koule se pustily za nimi. Svět neviděl takového zmatku. Černí se káceli, klopýtali, padali, krváceli z nosů a kolen, kvičeli, ječeli, ztráceli masky a růžence zvířecích zubů, zvedali se, prchali a zase padali, děs a hrůza pojaly všechny a veliký Birimarataoa byl tak rozčilen, že vytáhl z nosu kohinúrku a na obou koncích ji okousal.
Za čtvrt hodiny po začátku prorazili černí zápasníci okruhem diváků a prchali k lesu. Davy se se šíleným jekem pustily za nimi.
"Jejich lidožroutský veličenstvo, pane král," pronesl v tu chvíli starý Klapzuba, který se nenadále objevil před trůnem, "jestli se nemejlím, tak jsme tu sami. To jako myslím, že kdo dělat zůstat, ten dělat vyhrát."
"Ano," odpověděl Birimarataoa ústy tlumočníkovými, "bílí bratří dělat vyhrát, bílí bratří dělat hodovat s lidem Birimarataoovým. Za chvíli dělat začít hostinu. Birimarataoa být veliký."
Otec Klapzuba přešlápl a podrbal se za uchem.
"Jejich lidožroutský veličenstvo, pane král, neráčejí se urazit, ale já bych rád věděl, co bude k večeři?"
"Hm, Birimarataoa dělat dávat velkou hostinu. Bílí bratří dělat sedět s Birimarataoou. Birimarataoa se už dělat těšit, Birimarataoa být velký."
"No to se ví, ale já bych rád věděl, co dostanem jíst?"
"Co dělat dostat? Pečený halfbek. Birimarataoa být velký."
Otec Klapzuba třikráte zamrkal, synové trošku pobledli. Ale tatík pokračoval v rozmluvě: "Jejich lidožroutský veličenstvo, pane král, mám na nich malou prosbu. My jsme zápasili po vašem způsobu, dovolte nám, abychom vítězství oslavili po svém. Není to nic než malý slavnostní běh, s nímž sečkáme, až se vaši lidé vrátí."
Birimarataoa, velký náčelník, přikývl. Z lesů se ozývalo vzdálené a zmatené hulákání. Národ Birimarataoův tam honil poražené. Klapzubové s hrůzou vzpomínali proč. Zatímco se černé obecenstvo ponenáhlu vracelo, naklonil se otec Klapzuba k Honzovi.
"Když jste vystoupili z chatrče," povídal mu docela nenápadně, "odnesl jsem všecky naše věci tamhle k té osamělé palmě za vsí. K ní nyní namíříme svůj slavnostní běh. Poběžíme ve třech čtyřstupech, ty budeš v prvním. Ale jak vyběhnem ze vsi, vyrazíš napřed a sebereš všechny věci. Myslím, že tě nebude před námi vidět. Poběžíme pomalým klusem až ke kraji lesa, ale pak místo návratu se dáme lesem vlevo napříč. To už pak poběžíme rychleji, rozumíš?"
Honza rozuměl a opatrně uvědomil ostatní. Lid se už většinou vrátil. Otec Klapzuba žádal o svolení k slavnostnímu běhu. Birimarataoa zacinkal klíčky. Hoši se seřadili vedle táty a všichni zahájili drobný klus, tváříce se důstojně a prozpěvujíce refrén své hymny.
Za poslední chatrčí je Honza předběhl. U naznačené palmy ho zase dohonili. Byl všecek ověšen vaky. Klapzubové pokračovali v pomalém běhu. U prvních stromů lesa však vyrazili v prudký let.
"Vlevo k potoku a podle něho dolů! Setsakra mančafte, jako by to bylo sto yardů!"
V dálce za sebou zaslechli zmatený pokřik. Proběhli hájem a letěli údolím dolů. Tudy je včera ráno lidožrouti přinesli svázané jako balíky. Moře nemohlo být nijak daleko. Pot se z nich lil, ale běželi nejlepší běh svého života. Náhle se údolí otočilo, stezka spadala příkře dolů. Skrze stromy bylo vidět jiskřící se nekonečnou hladinu a zdola ospale šumělo moře. Skákali více, než běželi. Konečně byli dole, dvaceti skoky přelétli nížinku. V potočním ústí leželo dvanáct kanoí vydlabaných ze stromů. Jedno z nich bylo štíhlé, lehké a neobyčejně dlouhé.
Honza skočil k němu a naházel do něho své vaky.
"Sebereme z ostatních člunů vesla!" vykřikl Jirka a bratři ihned pochopili. Zatím Honza s tátou stáhl Birimarataoův člun na vodu. Hoši s náručemi vesel vskočili do něho. Nahoře na skále zaječel vzteklý řev. Tři šípy žuchly kolem nich do vody. Ale Klapzubové už seděli u vesel a člun proletěl vlnami příboje. Řev na stráni rostl, šípů přibývalo.
Ale člun letěl.
Pak viděli, jak první bojovníci vyrazili na břeh a hnali se ke kánoím. Nový jekot se rozlehl, když nalezli čluny bez vesel. Přesto je stáhli na vodu, vskočili do nich a poháněli je rukama místo vesel. Šlo to dost rychle, ale Klapzubů s dvanácti vesly arci dohnati nemohli. Proto se jeden z nich, velký a štíhlý, vztyčil na přídi a pravicí jal se rozhoupávati strašlivý, těžký oštěp.
"Pozor!" vykřikl starý Klapzuba a hoši se ohlédli.
Oštěp vyletěl, zaleskl se jak úlomek paprsku, vystoupil, naklonil se a padal na Klapzubovic člun.
"Ráz, dva!" zařval tatík a hoši dvakrát zabrali vesly. Oštěp zadrnčel a s praskotem vletěl do boku lodi. Veliká štěpina se odlomila a voda vtryskla dovnitř.
"Tu díru už nějak zacpem, ale jestli se nemejlím, tak jsme dnes viděli světový rekord ve vrhu oštěpem."
A v tom měl pravdu, neboť žádný z dalších oštěpů již k lodi nedoletěl.
A člun letěl dále, přestože voda do něho silně vnikala.