ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Defoe Daniel (*asi 1660 - †24.04.1731)

­­­­

Robinson Crusoe - 1946 (4)

***

V této bouři nás stíhalo jedno neštěstí za druhým. Napřed zemřel jeden námořník na tropickou horečku, potom smetla vlna jiného plavce do moře a brzy po něm přeletěl přes palubu kapitánův sluha.

Dvanáctého dne se vichřice trochu uklidnila a kapitán měřil naši polohu. Shledal, že plujeme nedaleko břehů Guayany, severně Brazílie, nad Amazonkou, a směřujeme k ústí řeky Orinoko, nazývané všeobecně "Velkou řekou". Radili jsme se o dalším směru plavby, neboť loď utrpěla v bouři trhliny a také jinak se značně poškodila. Kapitán se chtěl vrátit nejkratší cestou do Brazílie.

Odporoval jsem mu velmi rozhodně, a když jsme pak spolu prohlíželi mapy jihoamerického pobřeží, nabyli jsme dojmu, že daleko široko jsou neobydlené krajiny, pročež nemůžeme nikde přistáti a spraviti loď. Nezbývalo tedy nic jiného, než plouti ke Karibským ostrovům. Rozhodli jsme se tedy pro Barbados, kam bychom mohli doraziti za čtrnáct dní, jestliže se vyhneme proudům z Medického zálivu. Tam jsme mohli loď spraviti, obnovit zásoby, osvěžit se a plouti pak do Afriky. Zamířili jsme tedy k severovýchodu, hledajíce nějaký anglický ostrov. Ale na této cestě nás přepadla druhá bouře, která nás opět hnala jako bezmocnou hračku k západu, až nás zanesla daleko ode všech obvyklých námořních cest. Jednoho dne časně ráno vykřikl námořník na hlídce do silného větru: "Země!" Vyběhli jsme z kajut, abychom se podívali, kde jsme, ale vtom loď najela na písek, zastavila se, a ohromné šedivé vlny se hnaly přes ni tak divoce, že nikdo z nás nepochyboval o konci plavby i života. Utekli jsme do kajuty, aby nás moře nespláchlo, a tam jsme seděli. Jeden se díval na druhého a všichni očekávali smrt.

Vítr se poněkud utišil, ale loď vězela tak pevně v písku, že jsme se vzdali naděje na uvolnění. Přemýšleli jsme o záchraně životů a hledali způsob, jakým bychom loď opustili. Na zádi jsme ovšem měli člun, ale bouře nám jej urvala a odnesla. Měli jsme ještě jednu menší jolu, ale jak ji dostaneme na vzbouřené moře? Nesměli jsme dlouho uvažovati, poněvadž lodní trup mohl co chvíli prasknouti pod nárazy vln a rozpadnouti se.

Náš kormidelník a několik mužů posádky přesmykli v nejvyšší nouzi člun přes lodní bok a všichni jsme do něho vstoupili. Bylo nás celkem jedenáct. Svěřili jsme se Božímu milosrdenství a divokému moři. Vítr již nedul tak prudce, ale moře u břehů se ještě vzdouvalo vlnami vysokými jako domy.

Nikdo nepochyboval, že člun nevydrží takové vlnobití a že se všichni jistojistě utopíme. Poručili jsme však duše Bohu, a ježto vítr vál ke břehům, urychlili jsme svou záhubu vlastníma rukama tím, že jsme veslovali k pevnině.

Nevěděli jsme, jaký břeh je před námi. Snad skály, snad písek? Snad vysoký a strmý, snad nízký a plochý? Když jsme uveslovali - anebo lépe, když nás vítr hnal - asi půl druhé míle, přivalila se na nás vlna vysoká jako hora a přikryla nás. Její zuřivost převrhla člun, odtrhla jednoho muže od druhého a rozmetala nás, nedopřávajíc nám ani tolik času, abychom mohli vydechnout "Ó Bože!" a pohltila nás všechny.
Nikdo nepopíše pocity, které jsem měl, klesaje do nesmírné spousty vod. Uměl jsem výborně plovat, ale nemohl jsem se vymanit z objetí vlny a vydechnout, dokud se hrozný vodní hřeben, který mne hnal či nesl, nevylije na břeh a nevrátí se beze mne. Doufal jsem do posledního okamžiku, že mne vyhodí na pevninu, i když mě zpola zadusí. Ale tu jsem již také ucítil písek pod nohama, a sebrav poslední zbytky duchapřítomnosti i dechu, vrhl jsem se k zemi, kterou jsem náhle viděl mnohem blíže, než jsem tušil. Voda mne porazila, ale opět jsem vstal a běžel k zemi, abych ji dosáhl dříve, než se přivalí nová vlna a spláchne mne zpátky do moře.

Nemohl jsem se však ničemu vyhnouti. Moře ječelo, hnalo se za mnou jako řítící se horstvo a doráželo sveřepě jako zuřivý nepřítel. Zadržel jsem dech a pokoušel se udržeti nad vodou. Chtěl jsem si plováním uchovat dostatek vzduchu k dýchání a přitom jsem ustavičně mířil ke břehu. Bál jsem se, že mne vlna, na jejímž hřbetě jsem nyní plul, hodí na břeh a při svém návratu mne opět chytí a zavleče spodním proudem do hlubin.

Následující vlna, která mne zavalila, pohřbila mne pod desetimetrovou vrstvou vody. Cítil jsem hrozný tlak, nesmírnou sílu a rychlost, jíž mne unášela ke břehu. Zatajil jsem dech a vím jen, že jsem v té chvíli plul vzhůru, až najednou se mi ulevilo a ruce i hlava vyletěly z vody. Zároveň jsem cítil pod nohama pevnou půdu pobřeží. Zastavil jsem se na okamžik, abych nabral vzduchu do plic, a pak jsem utíkal ze všech sil od dunícího oceánu. Ale přece jsem neunikl! Ještě dvakrát mne dohnaly zběsilé vlny, dvakráte mne objala zpěněná zuřivost moře, dvakrát mne zdvihl a nesl vzedmutý hřeben vody, neboť břeh se svažoval nesmírně povlovně do moře.

Poslední vlna se mi mohla státi osudnou. Zdvihla mne a udeřila mnou o skalisko tak prudce, že jsem pozbyl vědomí. Kdyby se byla vrátila, než jsem se vzpamatoval, byl bych se byl zadusil. Ale přišel jsem brzy k sobě. Poznal jsem také, že mne moře zalije ještě mnohokrát a proto jsem se pevně přidržel skalního výstupku, nabral plné plíce vzduchu, a když příští vlna opadla, běžel jsem tak daleko, že mne již ani jedna z vln, které se potom ještě přes mne převalily, neodnesla ani neporazila. Konečně jsem se doškrabal na pevninu, a šplhaje po ostrých útesech, klesl jsem k zemi v bezpečí a mimo dosah jakkoli vysoké vodní spousty.

Dlouho jsem sbíral síly, ale jakmile jsem si uvědomil, že jsem zachráněn, vzhlédl jsem k obloze a poděkoval Bohu za tento zázrak.

Moře ječelo a dunělo a vítr skučel, ale já jsem chodil po břehu, zdvihaje ruce. Celá má bytost prožívala znovu mé divotvorné zachránění. Posunkoval jsem všelijak, prováděl jsem tisíc nepopsatelných pohybů a přitom jsem si ustavičně uvědomoval, že všichni moji druzi utonuli, že se nikdo vyjma mne nezachránil a že je již neuvidím. Nespatřil jsem je opravdu nikdy v životě. Jediným znamením, že byli, jsou tři klobouky, jedna čapka a dvě boty, nehodící se k sobě. Tyto věci jsem schoval.
Upíral jsem oči na ztroskotanou loď. Ležela daleko na písčině a sotva jsem poznával její obrys. Znovu jsem se zamyslil a pak jsem zvolal: "Bože, jak jsem se mohl dostati na břeh!"

Příjemná stránka mého postavení mne potěšila a tak jsem se rozhlížel po okolí, abych viděl, kde jsem a co musím nejdříve vykonati. Má radost brzy zmizela, neboť jsem poznal, že i tato má záchrana je strašná. Byl jsem promočen až na kůži a neměl jsem suché nitky, abych se převlékl; hlad mi rval vnitřnosti a neměl jsem ani kapky pitné vody, ani sousta do úst. Nic, co by mne posílilo! Myslil jsem, že tu musím zemříti hladem nebo že mne roztrhá dravá zvěř.
Nejvíce však mne rmoutilo, že nemám jedinkou zbraň, abych mohl honit a zabít jakékoli zvířátko, jímž bych se nasytil. Ani bránit jsem se nemohl tvorům, kteří by snad rádi ukojili svůj hlad mým masem.

Nůž, dýmka a trochu tabáku v tabatěrce, toť vše, co mi zbylo. Upadl jsem znovu do beznadějné sklíčenosti a pobíhal jsem na břehu jako šílenec. Ale noc se snášela pomalu na ostrov a já jsem s těžkým srdcem uvažoval, jaký osud mne očekává, jsou-li zde divoká zvířata a vycházejí-li v noci za kořistí.

Opodál rostl hustý strom. Podobal se borovici, ale měl dlouhé trny. Přes to jsem v něm viděl záchranu před dravci a rozhodl se stráviti noc sedě v jeho koruně. Zítra teprve si rozmyslím, jakou smrtí sejdu se světa, neboť dosud nevím, ať jsem se namáhal jakkoli, jak jí uniknu. Sel jsem asi dvě sté metrů do vnitrozemí a hledal vodu. Za chvilku jsem opravdu nalezl pramen a s radostí jsem se napil. Potom jsem vsunul do úst kousek tabáku, abych zahnal hlad. Pak jsem vylezl na strom, kde jsem se usadil tak, abych ve spánku nespadl. Na obranu jsem si uřízl silnou hůl. Nato mne přemohla nesmírná únava a zavřela mi oči spánkem.

Když jsem procitl, zářil jasný den, plný krásné pohody. Vítr se ztišil a moře se nevzdouvalo a nezuřilo. Nejvíce mne překvapilo poznání, že loď změnila místo. Příliv ji zdvihl s písčiny a zanesl ji skoro až ke skalisku, na které mne hodila první vlna. Uzřel jsem ji docela jasně asi míli před sebou. Slezl jsem se stromu, a rozhlížeje se po pobřeží, spatřil jsem ve vzdálenosti asi dvou mil po pravici náš lodní člun vyhozený na břeh. Moře jej také vyvrhlo na písek a částečně zahrabalo. Chtěl jsem jej vytáhnouti na pevninu a šel jsem k němu, ale brzy jsem shledal, že mezi člunem a břehem je asi půl míle široké vodní rameno; proto jsem se vrátil, nechtěje mařiti čas. Na lodi byly jistě potraviny. Obrátil jsem všechnu svou pozornost k ní, přemýšleje, jak bych některé věci zachránil.

V poledne se moře uklidnilo úplně a odliv pokročil natolik, že jsem se dostal suchou nohou až na čtvrt míle k vraku. Tu jsem seznal, že bychom se byli všichni zachránili, kdybychom nebyli opustili loď. Všichni bychom nyní stáli na tomto břehu a nikoli jenom já, člověk opuštěný, bez útěchy a bez přátel. Toto poznání mi vehnalo slzy do očí, ale v pláči jsem nalézal malou útěchu. Musil jsem jednat a proto jsem se rozhodl plouti k lodi. Svlékl jsem kabát a vestu, aby mi nepřekážely, a skočil do vody. Když jsem připlul k lodnímu boku, nevěděl jsem, jak vystoupím na palubu. Loď totiž ležela na mělčině a čněla vysoko nad hladinu. Obeplul jsem ji dvakrát a při druhé cestě jsem zpozoroval kousek lana visícího z přední kotevní průvlaky. Vynaloživ všechnu sílu, vysoukal jsem se na lodní přídu. Při povrchní prohlídce jsem zjistil, že se trup zbortil a naplnil vodou, ale na štěstí ležel tak výhodně, že celá záď čněla z vody, ač se čelní čnělka téměř dotýkala hladiny. Do kajut voda ještě nevnikla; vše v této polovině bylo suché. Nejdříve jsem se přesvědčil, co je zkažené a co dobré. Jakou radost jsem měl, vida, že všechny zásoby jsou suché a že se jich voda ani netkla! Došel jsem ihned do komory s lodními suchary a naplnil si kapsy. Potom jsem hledal dále, křoupaje ustavičně. Nesměl jsem marniti čas a rychle jsem hledal. Ve velké kajutě stál soudek rumu. Napil jsem se nejdříve, abych se posílil k práci, kterou jsem chtěl vykonati. Nyní mi chyběl jenom člun a mohl jsem se nadlouho zaopatřiti všelijakými užitečnými předměty a potravinami.

Na palubě leželo několik zásobních ráhnových břeven, dvě nebo tři široké krokvice a dva přední stožáry. Naházel jsem toto dříví do vody a svázal vše lany, aby mi je moře neodneslo. Pak jsem slezl a zhotovil vor. Nejdříve jsem svázal čtyři břevna a na ně jsem narovnal křížem kratší trámky. Vor mne unesl, také chodit jsem po něm mohl, ale přesto se zdál příliš lehký a viděl jsem, že neunese vetší náklad. Dal jsem se tedy do práce. Tesařskou pilou jsem přeřízl lodní stožár na tři díly a po značné námaze se mi podařilo zhotoviti slušný a únosný vor. Naděje, že se zaopatřím potřebnými věcmi a jídlem, mne neustále posilovala tak, že jsem vykonal mnohem více práce, než bych byl dokázal za jiných podmínek.

Nosný podklad voru vyhovoval a nyní jsem jej přikryl prkny. Přitom jsem neustále přemýšlel, čeho potřebuji nejnaléhavěji a co mám odvézti nejdříve. Vypáčil jsem tři námořnické kufry a donesl je prázdné na vor. První jsem naplnil zásobami, totiž chlebem, rýží, třemi holandskými sýry, pěti kusy sušeného masa a zbytkem obilí, které jsme vezli pro naši drůbež na palubě. Škoda, že krysy zatím sežraly a zničily všechen ječmen a pšenici! Potom jsem nalezl několik lahví a pět nebo šest galonů rakije. Lihoviny jsem postavil na vor vedle kufrů.

Při práci jsem zpozoroval, že nastává příliv. Moře stoupalo tiše a klidně, ale k mému nevýslovnému zármutku mi odplavilo nepozorovaně kabát a vestu, které jsem nechal na pobřežní písčině. Ploval jsem k vraku jen v plátěných krátkých spodcích. Nezbylo mi nic jiného, než se honem podívati po nějakých oděvech. Nalezl jsem je brzy a bylo jich tolik, že jsem si vybral jenom nejnutnější. Myslil jsem na jiné věci než na šaty. Mé oči viděly nástroje k práci, tesařskou bednu s cenným řemeslnickým nářadím a jiné užitečné předměty, které pro mne měly nyní mnohem větší cenu než celý lodní náklad ryzího zlata. Bednu jsem hodil na vor, nedívaje se na obsah. Potom jsem se staral o zbraně a náboje. Ve velké kajutě visely dvě znamenité pušky a dvě bambitky. Tyto věci jsem přenesl na vor nejdříve a s nimi několik rohů střelného prachu, pytel olověných kulek a dva staré, rezivé meče. Věděl jsem, že jsou na lodi tři sudy střelného prachu, ale nemohl jsem zjistit, kam je dělostřelec uložil. Teprve po dlouhém hledám jsem konečné nalezl dva suché sudy a jeden mokrý. Všechen suchý prach jsem odnesl na vor.

Nyní jsem měl dostatečný náklad, a šlo jen o to, jak jej dopravím na břeh. Neměl jsem totiž ani plachty, ani vesla. Hledal jsem dále a za chvíli jsem objevil tři zlámaná vesla, jednu pilu, sekeru a kladivo. S tímto nákladem jsem se vydal ke břehu. Vor plul asi míli docela dobře, ale potom jej proud snášel trochu stranou od místa, kde jsem po prvé dosáhl pobřeží. Ten proud mne zajímal! Soudil jsem, že je pod hladinou a vzniká snad říčním tokem, který se tu někde vlévá do moře. Hledal jsem ústí řeky nebo alespoň vhodnou zátoku, které bych mohl použíti jako přístavu. Tam jsem chtěl náklad vynésti na pevninu.

Můj předpoklad mne nezklamal. Prohlížeje z plujícího voru pozorně břeh před sebou, objevil jsem najednou jakousi mezeru v zeleni a zároveň jsem poznal, že se tam vlny přílivu hrnou více než k ostatním úsekům. Řídil jsem tedy vor tak, aby zůstal uprostřed tohoto proudu a málem bych byl ztroskotal po druhé. Takové zklamání bych nebyl přežil. Můj vor narazil jedním postranním břevnem na dno a celý náklad se rychle posouval na druhou stranu. Držel jsem bedny i soudky ze všech sil a zápasil s nimi nejméně půl hodiny, načež stoupající moře zdvihlo vor. Ten se dal opět do pohybu a nyní jsem mu vydatně pomáhal, odstrkuje jej veslem. Brzy jsem doplul do ústí nevelké říčky se zelenými břehy a silným přílivem uprostřed hrdla. Nechtěl jsem, aby mne moře zaneslo příliš proti proudu, neboť jsem nepozbyl naděje, že jednou spatřím loď na širém moři a dočkám se zachránců. Proto jsem se usadil skoro na samém břehu.

Pravý břeh říčky tvořil klidnou zátoku a do té jsem po značné námaze dopravil své plavidlo. Břeh však trčel příkře z vody a nemohl jsem ihned přistáti. Čekal jsem, až příliv dostoupí nejvyššího bodu a zatím jsem přidržoval vor u kraje, zaklíniv jej veslem vraženým do země. Vypočítal jsem si, že mne příliv přenese přes nevysoký hrbolek na pobřeží. Stalo se. Když příliv opadával, odstrčil jsem vor, zavedl jej k plochému břehu pod svahem a tam jsem zakotvil tím způsobem, že jsem na obou koncích voru zarazil jedno veslo do země. Za dvě hodiny voda klesla, a vor ležel s celým nákladem na suchém břehu, v bezpečí.

Do příštího přílivu mi zbývalo mnoho času a využil jsem jej k prohlídce okolí. Hledal jsem vhodné místo pro obydlí a pro vzácný náklad, přivezený z vraku. Nevěděl jsem, zdali země, na kterou mne moře vyhodilo, je ostrovem nebo jihoamerickou pevninou, ba nevěděl jsem ani přibližně, kde jsem. Nevěděl jsem, zdali tu žijí nebo nežijí lidé, jsou-li tu dravci či nejsou, jsem-li v bezpečí anebo hrozí-li mi nebezpečí. Nevěděl jsem nic.

Asi dva tisíce kroků od břehu se pevnina zdvihala, přecházela v příkrou stráň a konečně v temeno značně vysokého kopce. Zdálo se, že to jest jen výběžek jiných pahorků, ležících hlouběji ve vnitrozemí a táhnoucích se k severu. Ozbrojiv se puškou, pistolí a růžkem střelného prachu, vydal jsem se na obhlídku, nejdříve na vrcholek nejbližšího kopce. Po namáhavém výstupu jsem stanul nahoře a viděl k svému nejhlubšímu zármutku celý svůj smutný úděl: Kolem dokola, kam oko dohlédlo, jiskřil a svítil oceán. Byl jsem tedy na ostrově, před nímž v dálce trčela z vody dvě skaliska a ve vzdálenosti asi tří mil k západu se zvedaly dva nepatrné ostrůvky.

Brzy jsem také poznal, že je ostrov dokonale pustý a neobydlený. Snad zde žijí divoká zvířata, ale neviděl jsem je. Zato jsem zjistil, že je tu mnoho ptáků a pernaté zvěře. Zastřelil jsem několik větších opeřenců, aniž jsem věděl, zdali se hodí k jídlu. Na zpáteční cestě jsem zastřelil velkého ptáka, poletujícího mezi stromy na kraji rozsáhlého lesa. Myslím, že to byla první střelná rána, vypálená na tomto ostrově od jeho stvoření. Sotva se výstřel rozlehl krajinou, vzlétlo nesmírné množství ptáků všech velikostí a barev nad koruny stromů a zároveň se ovzduší naplnilo křikem, ječením, kokrháním a skřeky nesčetných ptačích hrdel. Nepoznal jsem ani jeden druh, Opeřenec, kterého jsem zastřelil, měl zahnutý dravci zobák a šedohnědé peří. Myslil jsem, že je to jestřáb, ale mel příliš slabé drápy. Nechutnal mi vsak, maso páchlo mršinou a nehodilo se k jídlu.

Spokojen i nespokojen s tímto objevem, vracel jsem se k voru. Potom jsem až do večera odklízel náklad z dosahu přílivu a večer jsem opět nevěděl, kam si lehnu a co mne čeká v noci. Na zemi jsem nechtěl zůstati z obav před šelmami. Později jsem ovšem zjistil, že všechny tyto obavy byly plané, neboť na celém ostrově nežilo ani jediné vetší a divočejší zvíře. Po krátké úvaze jsem kolem sebe nastavěl bedny a zatarasil se prkny, přinesenými z voru, čímž vznikla jakási chýše otevřená k obloze, ale přesto dosti bezpečná. Před usnutím jsem přemýšlel o tom, jak se budu zásobovati. Viděl jsem cestou několik menších tvorů podobných divokým králíkům. Běhali na kraji lesa, když jsem střelil ptáka, ale ani o těch jsem nevěděl, zdali se hodí do kuchyně.

Na lodi zůstalo mnoho provazů, lanoví a plachet, samé užitečné věci, a proto jsem se rozhodl vrátit se pro ně - nezmizí-li ovšem do rána můj vrak. Nepochyboval jsem, že se při prvním prudším vlnobití anebo při nejbližší bouřce rozpadne na sto kusů a že z něho už nikdy neuvidím ani prkénko. Proto jsem musil jednati rychle a odnésti vše, co jsem mohl dopraviti na ostrov. Všechny ostatní práce jsem odložil na pozdější dobu. Po zralé úvaze jsem si však řekl, že se k vraku nevrátím na voru, nýbrž popluji k němu sám jako po prvé při odlivu.

***

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 20.11.2012

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
   






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­