ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Němcová Božena (*04.02.1820 - †21.01.1862)

­­­­

Pohorská vesnice (4)

DÍL PRVNÍ

4

Na Boží hod byla venku tuhá zima, v bábině sednici ale bylo teplicko jako v lázni. Bábě se po obědě oči klížily, klímala trochu na lavici u kamen, pak si ale potichu vlezla na pec, přikryla tvář zástěrou a usnula, dříve než by pět spočti. Dorla byla si již poklidila, také již shodila sukni, již při práci měla, a oblékla se do sváteční červené, cele do záhybů složené, která při každém pohybu vlny okolo těla jí házela, jako když hladinu vodní větřík převívá; měla již sněhobílé tílko s dlouhými přes loket rukávci, měla červené punčochy, střevíce s mašlí a podkůvkami, měla i novou šněrovačku, co jí byla slečna ráno poslala se vzkázáním, že Jezulátko ji pro ni nadělilo.
Kdo by si pomyslil, že šněrovačka, věc tak nepatrná, příčinu zavdá k velikým převratům; ale není šněrovačka jako šněrovačka, takovou šněrovačku nemělo ještě žádné děvče, co vesnice vesnicí. - Na bílém brokátu byly vyšity kytice růžových poupat, karafiátů a u obruby kolem dokola žitné klasy. Oči člověku přecházely, když se na ně díval, a květiny na utrhnutí se zdály být jako opravdovské. Napřed byly dvě stříbrné spony. Dorlu také ta šněrovačka nesmírně těšila a hned si ji vzala na "hrubou". - To bylo dívání, divení! - Mimo starší ženy i muže nevěděli ostatní z kázání ani desátého slova, ačkoli uměl pan farář krásně kázat.
"Tys krásná," děvčata vyčítaly Dorle, "žádné z nás nevyšila jsi tak pěkně šněrovačku jako sama sobě."
"Co si to o mně myslíte, kdybych já uměla tak krásně vyšívať, to bych se pyšnila! Tuto šněrovačku nadělilo mi Jezulátko v zámku," řekla Dorla děvčatům, ale ony, ač každá dárek také dostaly, přece Dorle záviděly.
Chlapci také si šněrovačky Dorliny všimli; nevěděli, jestli měli dříve na očích mhlu, anebo jestli Dorla jen v té šněrovačce tak pěkná, zdála se jim, že od večera vyrostla. Postava její nebyla vysoká, ale souměrně urostlá, vlasy měla jak havran, oči tmavé, šelmovské; když se smála, v tvářích i bradě důlky se jí dělaly. Divili se, že ještě žádnému nenapadlo o její přízeň se ucházet, kdežto k jejím vrstevnicím chlapci již na "volání" přicházeli. - Zeny začaly si šeptat o šněrovačce a jedna druhé se ptaly, kolik asi let Dorle, že statné děvče, že by ji věru již mohla bába vdát, a nejedná matka byla by ráda za nevěstu ji přijala aneb syna do bábiny chalupy přiženit volila, neboť věděly selky, že je Dorla děvče z dobrého hnízda, a znaly její obratnost v každé práci. Ale měla také své závistnice, závidějící jí přízeň vrchnosti, umění v pracích, ba zkrátka oči v hlavě. Přezdívaly jí "slečno", ale jen mezi sebou, veřejně proti ní čeho říci přece si netroufaly ty zlé jazýčky, neboť Dorla vody před žádným nezkalila a daleka byla myšlenek, které jí podkládaly.
Ačkoli slečně celým srdcem oddána byla, přece cítila předobře převahu jejího ducha, a ta úcta nedala jí mezeru mezi ní a sebou překročiti; ani ve spánku nebylo by jí na mysl přišlo k ní se v čemkoli rovnat. Ale bystrého jsouc vtipu, ledačemu se při slečně naučila, čeho si ostatní nevšímaly, a nechtíc ani osvojila si přece zacházením se slečnou slušnější způsob chování, něžnější mrav a tím se, aniž sama věděla, od ostatních družek lišila. Ony to ale cítily a byly, jak již praveno bylo, nejen mezi družkami, ale i jejich matkami takové, které jí to záviděly. Většina ale děvčat následovaly Dorlu, chodily k ní na přástvy, pracím se učily zase od ní, co ona od slečny se učila, když něco pěkného viděla, povídala jim o tom, a tak se vliv ducha rozšiřoval odhora dolů, aniž to kdo pozoroval.
Jak již podotknuto, krásná šněrovačka veliké pobouření způsobila, a každá chtěla mít podobnou. Hned po kostele stavila se jedna selka u báby na poradu, vlastně ale aby vyzvěděla, zdali bába by volna byla Dorlu vdát, neboť měla dva syny na ženění. - Začala tedy o své chorobě, a když jí byla bába radu dala, začala mluvit jedno k druhému, chválit kázání, Dorlinu šněrovačku, Dorlu, jak se jí právě řeč hodila.
"Krásné to máte dívčí!" skončila.
"Nu pro krásu se vyspať může," řekla bába.
"Pomalu abyste se jí o ženicha starala."
"Není naspěch," mrzutě zabručela bába.
"Ba právě, vždyť je dívčí mladé," přisvědčila hned selka. - "Však nebude starší než Strakoic Hanče?"
Bába chvilku přemýšlela, pak řekla: "Strakoic Hanči bude o senoseči sedmnáct, ha Dorle minulo o žatvě šestnácte roků."
Bába znala mimo pana faráře stáří vesničanů nejlépe, jmenovitě dětí, jež po třicet let, co bábou byla, zavazovala, věděla jistě, kterou dobu se které narodilo, bylo-li o vánocích na červené vejce neb o letnicích, o masopustě neb v postě aneb o selském posvícení bylo-li, když se silo žito, pšenice, hrách či leny, či v dobu senoseči, žatvy, sklízení otav, čili při početí draček a o přástvách. To byly hlavní doby v roku, o nějaký týden tu nešlo; beztoho když si chlapec odbyl rekrutýrku a se oženil a děvče když se vdalo, s počtem let si hlav netrápili. - "K čemu se starat o léta, když Pánbůh zdraví dává a mysl jará," říkají na venku. - Starý Bor také nevěděl s jistotou udat, jak je stár, když se ho hrabě jedenkráte na léta ptal; počítali jedno k druhému, když Josef císař na trůn vstoupil, když Bor byl odveden, a konečně spočtli, že je mu sto a tři roky. Pěkná to léta! A stařečkovi se ani nezdálo, že velmi stár; synové jeho, starci jeden sedmdesáti - druhý šedesáti-letý, byli mu ještě chlapci, on s nimi a vnuky zároveň na pole i z pole, a jestli míval jaké trampoty, s pomocí boží je přestál, a tudíž mu nebyl čas na světě dlouhý. - Ale od té doby napadalo mu často, že by přece již Pánbůh ho povolat měl, aby udělal místo jinému. - Syn rychtář si také po čase bábě stěžoval, že tatík od té chvíle, co mu lidé "léta počítají", začíná chřadnout, že již ani trávu kosit nemůže, ani na hrušku že už nevyleze. "Nu co se ti zdá, Boriku," řekla bába, "jsú tu léta, ha věčně živ byť němuž. Mládež má smrt za hřbetem, staří ji mají před očima."
Šestnácte roků tedy minulo Dorle o žatvě!
"Nu máte praudu, že nespěcháte," řekla bábě. "Ono se ovšem říká, raného setí ha mladého ženění že ještě nikdo nelitoval; hale šlak tomu věř, lehko se oženiť, hale těžko rozženiť. Já těm mým chlapcům vždy to říkám. Jsú to dobří chlapci, příla by jim hodné ženy." A selka začala syny svoje do nebe vynášet.
Bába neřekla ani slova, ale když selku ze dveří vyprovodila, povídala si: "Máme sádlo, hale ne pro kočku, milá kmotra!" - Patrno, že věděla, proč selka přišla.
Nešlo ale bábě nějak z hlavy, že Dorle již šestnácte let.
"Kam se jen podíly ty léta," divila se. "Nedávno ešče, co to do školy chodila! - Vdávať, s kým?" ptala se sama sebe a v mysli přešla celou řadu vesnických mladíků, ale konečně zavrtěvši hlavou pravila: "Nu k čemu si rozum trápiť! Který jí od Boha súděný, za toho se dostane. Však děvče samo ešče na lásku ani nemyslí." - To byla vlastně její největší útěcha, a proto tak pokojně na peci spala.
A co Dorla? Jaké to myšlenky se jí v hlavičce rojily, když tiše u okna stála, v jedné ruce zrcátko, v druhé bílý vínek držíc, ani do zrcátka se nedívala, ani bílý vínek nevážala, upřeně jen do okna hleděla? - Kdo by je mohl uhodnout? A uhodnuv, kdo by směl vyzradit dříve, nežli ona sama je vyzradí! - Upusť, ruko všetečná, neodhrnuj záclonu od lože posvátného, kde odpočívá v líbezném snu pohroužené bůže nebeské! Neukracuj ten blažený sen, vždyť uprchna se více nenavrátí. -
U stolu seděl Józa; chvílemi pohrával si na něm, jako by u varhan seděl, chvílemi začal zpolehounka notovat sólo, jež byl v kostele ráno zpíval. Józa byl prostřední výšky, nevelmi silného těla; tvář bledá, velmi od neštovic rozrytá, čelo klenuté, hnědé vlasy nad čelem rozdělené a za uši sčesané; od čela rovnou čarou dolů táhlý nos, bílé zuby a nevelká ústa. Tvář jeho podobala se podzimní krajině, paprsky slunečními neosvětlené; když však mluviti začal, tu nabyla živosti a jemný výraz žalu, jenž mu okolo rtů spočíval, dodával jí ráz měkkosti. Když se mluvilo, měl zvyk hlavu skloniti k ramenu, ucho vpřed nahnouti, snad aby lépe slyšel. Měl foremnou a velmi hebkou ruku, nepracovalť nic těžkého, leč že hudební nástroje spravoval nebo nožíčkem nějaké maličkosti vyřezával. Chodě, a kdyby jen přes sednici byl šel, měl pravou ruku před sebou zdviženou jako k ochraně, levou, v níž obyčejně nějaký nástroj si nesl, na prsou položenou, hlavu pak nesl vzhůru. - Sát jeho selského kroje býval vždy velmi čistý, na to bába i Dorla dbaly.
Sedě u stolu a sólo si notuje, zdál se býti velmi spokojen; chvílemi se usmíval, mna si ruce, chvílemi zase schýlil ucho kupředu, jako by něco poslouchal. - Tu ho z blouznění vytrhl hluboký vzdech; plaše zdvihl hlavu, v okamžení ale usmál se řka: "Tys to, Dorlo ?"
"Já to," ozvalo se děvče a tvář její přelítl temný ruměnec, jako by ji při zlé myšlence byl zastihnul.
"Ani jsem nevěděl, žes tu; co je ti, že vzdycháš?"
"Co by mně bulo, nic mi není," odpovědělo děvče tiše, ale Józovi neušlo pohnutí její, jež se v hlasu jevilo.
"Hm," zavrtěl hlavou, "jindy celý den zpíváš, a dnes jsem tě ještě ani zanotovat neslyšel."
"To je tím, že ti od rána, co jsi nové husle dostal, jiná muzika v huších hraje."
"Máš pravdu," řekl Józa a dle svého obyčeje, když ho něco velmi těšilo, do rukou si tleskl; "ale kdož by se neradoval! - To je nástroj! -Jako by v něm andělíčkové byli. Věř mně, já bych nejedl, nepil, jen hrál a zase hrál! - Ti dobří naši páni! Kterak já si toho zatoužil!"
"Jako já krásnu šněrovačku. Milý Józo, skoro se děučence na mne rozhněvaly, súdily, že já pro sebe na práci více vtipu vynakládám, než když pro ně vyšívám."
"I vždyť si na kruchtě o tvé šněrovačce i chlapci povídali."
"Kdyby bulí raději na partesy se dívali," vskočila mu do řeči Dorla.
"Však jsem jim to pravil; byli by dnes krásných kaněk nadělali, kdyby nebyli pan hrabě s námi hráli a slečna nebyla zpívala."
"Myslila jsom si, že jsú pan hrabě na kruchtě, když jsom jich nevidíla hu paní ha hostů v lavici sedíť."
"Jací jsou hosté v zámku?"
"Ten starý pan oficír, co rádi na honbu chodí; ten druhý ešče hu nás nebul. Sedil tam nadrchaný jako zámecký ťopan."
"Nevěděl jsem, že Dorlička také ostrý jazýček má," pohrozil Józa děvčeti.
"Ešče se nikdo o něj nehurazil," usmálo se děvče, a uvázavši si vínek, přistoupla k Józovi, aby mu vlasy přihladila. - "Tos ty zpíval sólo při Benediktus?" zeptala se po chvíli, ale kdyby Józa nebyl slepým býval, byl by viděl, jak se při té otázce začervenala.
"Tebe, tuším, ta šněrovačka také spletla, žes nerozeznala můj hlas od Pavlova."
"I nemaluj bez barvy, Pavel když spustí, všecko se otřásá, to nebul hlas jeho."
"Však jsem mu přikázal přede mší, aby nezapomněl, že není v lesích, a nespouštěl na celou. Ať si kdo proti němu mluví nebo nemluví, to je pravda, že má hlas, jemuž není rovno daleko široko; ale takt neumí držet a palici má tvrdou, říci si nedá, to je také pravda. Panu hraběti se také líbil."
"Že líbil?"
"Takový hlas se musí každému líbit!"
"I cožpak hlas, estli se Pavel inak panu hraběti nelíbil, to je málo," mínila Dorla.
"Málo?" rozhorlil se skoro Józa. "Což si může člověk pěkný hlas na trhu koupit? To je vzácný dar, milé děvče. A není Pavel co do těla hezký chlap?"
"I pro mne nechť si hezký nebo nehezký, nehádejme se o to," vymlouvala Dorla.
"Jdižiž, ty máš vždy na Pavla svrchu, a on onehdy mi povídal, když ty v kostele nejsi, že je o jednoho anděla méně."
"Myslil si, že zdvořilostí nezhřeší, - vždyť se známe."
Vtom se bába na peci vzbudila a další rozmluvu přetrhla hlasitým zíváním; narovnala si ještě trochu kosti a slézajíc s pece si libovala: "Tak jsom spala jako snop. - Snad huž zvonili na požehnání?"
"Hnedle budou zvonit podruhé, raději půjdu," odpověděl Józa, oblékaje na se kamizolu.
"Přijď, chlapče, po kostele dým, budu tu naši," pravila bába, a když Józa přisvědčil, sundala s hlavy starý čepec a začala se chystat do kostela, přihlazujíc si šedivé vlasy rukou. Dorla také ještě do malého zrcadla nahlédla, vlasy přihladila, pak si položila na stůl ruční šátek a modlitební knihu, vázanou v dřevěných, žlutým plechem pobitých deskách, ozdobených zelenými a červenými kameny skleněnými, jakož se obyčejně do kostela nosily.
"Tyť celá svítíš, dívčí," řekla bába, prohlížejíc si Dorlu. "Vždyť máme Boží hod, bábo," odpovědělo děvče vesele.
"Nu, vždyť se to sluší; hale tu šněrovačku nemělas brát, bude zasej capartů." "I nebude, vidíli mne o hrubé, nynčko si mne huž nevšimnu."
"Však je lip," mínila bába, oblékajíc se do kožichu. Dorla nebrala přes sebe ani odívku ani kabátek, to jen přespolním děvčatům se odpustilo, pro domácí byla by to nečest bývala zaodít se, neboť mladý má se prý i na ledě zahřáti.
Po požehnání rozběhla se drobná mládež dílem na rybníček na klouzačku, dílem na zámecký vršek sáňkovat se s vrchu dolů, čímž se i drotaři rádi zabavovali. Starší chlapci vyprovázeli děvčata domů, hospodyně jedna u druhé na chvilku se stavily a hospodáři rozešli se dílem k Vávrovi do hospody, dílem, kdo byl milovník čtení, k rychtářovic, kde v zimě každou neděli čítali z české historie nebo z knih zábavných a poučných, co jim pan hrabě půjčoval. -Miča se svou rodinou, k níž i Jana počítal, ubíral se k bábině chalupě. Jano vedl malého Honzíka, uče ho klouzat na každé zmrzlé louži, Dorla šla s Józou. "Nepůjdeš trochu s námi?" volaly na ni dívky. "Haž podruhé!" odpověděla, "dnes muším dým!" Vtom se ozval za ní hlas: "Je dovoleno vyprovodiť vás?" Dorla se ohlídla, ale nebyla s to odpověděti, tak se zarazila. "Ani se neptejte a pojďte," řekl Józa. "Kdo je s tebou, Petře?"
"Pavel," ozval se zvučným hlasem druhý mladík. "Toť jste se shodli, a kam jdete, apoštolově?" zeptal se Józa dále. "Nynčko s vámi, potom nevíme ešče, kam se hamáte jíť," odpověděl Petr, a obrátiv se k Dorle, ptal se: "Zejtra dívčí koleda, komu chystáš hnětanku?" "Komu jsom ji vždycky dávala, ten ji dostane zas."
"Tedy mně!" zasmál se Józa. "To nevím ale, budeš-li s mou koledou spokojena; letos neschovával jsem jablka, co mi pan farář dával, a z nás žádný takových nemá. Myslil jsem, že letos jinému koledu chystáš."
"Nevím, s kým by hnětanku tak ráda dělila jako s tebú."
"Nenech se premovať, Józo, děvčata lžu, jak by tiskl," řekl Pavel.
"Kdyby vaše prauda mostem bula, nechtěla by přes něj chodiť," odsekla Dorla, a jsouc právě u domácí chalupy, kamž rodina již byla vešla, otevřela vrátka, aby Józu napřed pustila.
"No, sprovoď vás Bůh, chlapci!" řekl on, vcházeje do stavení, a děvče vklouznuvši za ním, přálo chlapcům: "Mějte se rádi."
Chlapci smekli červené, kožešinou opremované čapky, pozdravili a obrátili se cestou do vesnice.
"Vtipnú kaší krmila bába tu ještěřičku! Věru by si z toho nic nedělal, kdyby měl za ni tři léta slúžiť. Taková žena obveselí statek," řekl Petr.
"Máme-li zůstať dobří kamarádi, Petře, tedy pamatuj, že se Dorla líbí mně," určitě odtušil Pavel.
"Ha proto, že se tobě líbí, nemá se líbiť mně? I to by se rád na toho podíval, kdo by mi to zakázať směl!" ozval se Petr, a zůstana stát před Pavlem, podepřel si ruce v boky, čapku pošoupnuv v komickém rozhorlení na stranu.
"Já!" řekl Pavel s planoucím okem a pádnou pěst položil na Petrovo rámě.
"Ty?" "Já!"
"Hm - totě něco! - Víš, že tě má Dorla ráda?"
"Haťsi vím nebo nevím, do toho tě pranic není."
"Je mi do toho, rozumíš! Esli jste si nedali slovo, mohu se o ni hucházeť rovněž tak jako ty hanebo ten krásný drotar: pak se hukáže, ke komu má víru," pravil Petr zcela mírně.
"Já jsem blázen!" zvolal Pavel, uhodě se pěstí do čela.
"To máš praudu, láska dělá z lidí blázny," řekl Petr a vezma Pavlovu ruku zavěsil ji do svého lokte, veda ho dále. "Já teky zkusil, po čem hoře platí, když mne zmátly šiky ha jiný mne odstrčil jako kotě od mlíka. - Tenkráte bulo mi těsno na světě, túlal jsom se po noci ha často duši zatopil - však ty to víš. - Budu to o Tři krále dvě léta, co jsi mě v Rmútském lese našil napolo zmrzlého. Opil jsom se na drt ha myslím, že jsom si chtíl smrť hudělať."
"Halespoň když jsom tě vzkřísil, chtíl jsi mi za to vybíť."
"Člověk si nevidí někdy na rozum, nynčko by sám sebe pral, když na to vzpomenu; hale tehdáž jsom bul blázen ha myslil, že to nesnesu. Ha přece jsom z té nemoci se vykašlal! - Svět mne zase těší, děučence rád vidím, zvlášť Dorlu, protože má cosi od ní, - pro kterú by duši bul dal, hale hucházeť se o ni mi nenapadlo, hani o ni hani o jinú."
"Ty se tedy ženiť nechceš?" vyzvídal Pavel.
"Člověk se nesmí ničeho odříkať, hale mne nemá kdo nutiť, bratr je rád, když nepřivedu druhů hospodyni do statku, neboť dva kohúti na dvoře ha dvě hospodyně v komoře se nesrovnají, lásku jsom pochoval, k čemu se tedy ženiť?"
"Proč jsi nikdy ešče o tom se mnu nerozprávěl?" předhodil mu Pavel.
"Já by to bul sám sobě rád zapříl, kterakpak jsom měl s tím se komu pochlubiť? Lidé by se mně buli vysmíli, ha snad i ona."
"Co, tys jí hani neříkl, že ji máš rád?" divil se Pavel.
"Ne; třebas s čertem by se bul pral, hale když ona na mne promluvila, třísl jsom se jako osikový list. - Dobře bulo, že jsom mlčíl; kdyby mne bula ráda měla, nebula by se do druhého zamilovala."
"Ha která je to?"
"Neptej se, to ví jen Pánbůh ha já, ha se mnu půjde její jméno do hrobu. - Nebul by se nikdy hani tobě, hač jsi můj nejmilejší kamarád, zmiňoval, hale hať víš, že ti nebudu sokem. - Ha nynčko pojď, zapíme to, huž je to tam, co vlček sham, ha čeho nelze vrátiť, raději z mysli pustiť," řekl Petr s povzdechem a oba chlapci vešli do hospody k Vávrovi.
Vávra nebyl vlastně svého zaměstnání šenkýř, byl sedlák jako každý jiný, hospoda byla mimotní živnost, které on sám jen v zimě si hleděl, kdy nebyla práce na poli. Letního času zastávala obsluhu jeho žena a dcera, a když bylo mnoho práce, hospodu zavřeli; tehdy beztoho mezi dnem nikoho nečekali, neboť byla hospoda jen pro vesnický lid, pro staré, aby se měli časem kde sejít a posilnit se sklenicí dobrého piva, jež doma mít nemohli, a chasa aby měla kde muziky držet. - Nebylo lepšího místa k tomu ke všemu než u Vávrů; hospodyně i dcera její čistotné, obratné, přívětivé osoby, Vávra člověk veselé mysli, hovorný, mírumilovný, svědomitý, sednice prostranná, podlaha rovná jak stůl, sklep hluboký, pivo z panského pivovaru ve městě takové, kterak je sám sládek píval, o dvojité křídě ani slechu. Kdežpak mohlo být lepší hospody! Proto se rád někdy sám pan farář, učitel, správec a druzí zámečtí obyvatelé u Vávrů zastavili. Nikdy nebylo slyšet, že by u něho celé noci karbanilo se, hodné ženy neproklínaly hospodu jeho co síť ďábelskou, v níž muži jejich zhynuli, daremné hospodyně nenašly odbytu pro tajně odňaté obilí neb poživu co výměnu za sladké rosoličky, tovaryši z mokré čtvrti teplého hnízdečka; nebylo slyšet, o muzice že by si chasa džbánky o lebky otloukala a nohy od stolic zvyvracela, jak se to dělo v městských krčmách a v bavorské hospůdce. V pohorské vesnici byli sice lidé jako všude jinde podléhající vášním a slabostem, ale Vávra podobných neřádů netrpěl, dobrá pověst šla mu nade všecken zisk. - On znal již své hosty a jejich slabosti, věděl, kterak s nimi zacházet, a hosté znali Vávru. Když se přihodilo, že si který opici chytl, nenalil mu víc, kdyby chtěl byl každou kapku zlatem platit. "Lepší dobrý hlas než zlatý pas" - říkal, a milý chlapík musel s opicí domů, ne-li po dobrém, tedy po zlém.
Když vešli Petr s Pavlem do hospody, našli tam dva řemeslníky z města, truhláře a zámečníka, kteří do zámku pracovali, jak to obyčej na venku, aby všední den ničehož nezameškali, v neděli a ve svátek mimo město po svém vyřízení chodili; byl tam vesnický kovář a několik sedláků, mezi nimi Srna, co mu přezdívali Sršán, vlastní bratr Pavlova otce.
"Pozdrav Pánbůh!" pozdravili chlapci, smeknouce čapky s hlavy a na hřeb je zavěšujíce.
"Dejž to Pánbůh," poděkovali hosté, nadzdvihnuvše čepice s přikrytých hlav, a hned podával každý svůj džbánek příchozím na zavdanou.
"A což vy, chlapci, do hospody ha ne mezi děučata?" ozval se jeden sedlák.
"Odbyly nás, milý Koubo, vypadli jsme jim z rukávu," zasmál se Petr a sedláku připil.
"Vždyť jsom vás vidíl z kostela jíť za bábinu Dorlu," obrátil se tázavě Sršán na svého bratrovce.
"Vyprovodili jsme je haž k chalpě, dál jsme nešli, protože nás nezvali," odpověděl Pavel.
"Mají tam vítanějšího hosta, než jste vy," posměvačně řekl Srna. "Drotaři - to jsú jinakší chlapi, ti jsú v hraběcí milosti; však ona Dorla nebude hlúpější než Manka."
"Huž si zasej hudělal novů píšťalku," obrátil se Vávra k Srnovi, kterého neměl pro jeho rozbrojnost velmi v lásce.
"No huslyšíte záhy, jak si o tom budu vrabci na střechách pískať, že má ten mladý drotar, co včíra přišel, službu ha Dorla že si ho vezme."
"Poslali vám o tom zvěsť, strejko?" ptal se úsečně Pavel, "že to tak jistíte?"
"Chytrému napověz, hlúpému dolož, mně není třeba výkladu, rozumíš, chlapče?" odsekl Srna.
"Vždyť by to nebul žádný div, ten drotar je jak malovaný, může se děučeti zalíbiť; ha pan hrabě by měl z toho radost, kdyby se to sebralo, ha zajisté by jim do živnosti dali," řekl Vávra.
"Co potřebuje, kdo si Dorlu vezme, bába je zazobaná dost ha dost. Na chalpě není dluhů hani vindry, všecko spořádáno, v sadě mají pěkného ovoce, kúsek pole, krávy, copak jim třeba? Bába si vydělá hezkých pár zlatých do roka, Dorla s vyšíváním ha Józa teky si vydělá pár grošů za správy nástrojů. - Kdo tam sedne, dobře sedne," mínil kovář, a obrátě se k Petrovi, doložil: "To by pro tebe místo bulo."
"Nejsem ešče hustálý, habych sedal, kmotře Bláho," odpověděl Petr.
"No ty budeš tak dlúho odkládať ha vybírať, haž zůstaneš neženat."
"Tím snad nezhřeším."
"Samota člověku nepřísluší, chlapče," dokazoval kovář.
Petr ale vida, že je Pavlovi rozprávka ta nemilá, řekl: "Načněme z jiného sudu, na tuto je dost času. - Co je nového v městě, mistři?" obrátil se k měšťanům.
"Nic jiného, než že předvčírem v noci dozorcové dva podloudníky lapili v Černém lese a několik břemen soli dostali, co ostatní odházeli. - To se naplatí Davídek."
"Kýho výra!" zvolal živě Srna. "Trúpi, proč nečekali na trnavú noc - eh, ten křivonožka málokdy šťastně převede přes hranice. Zdá se, jako by mezi sebú Jidáše měli, který je hudává, ha Zalesáci jsú strašpytlové, jak slyší ránu, huž zahazujú. Na mne ty sýkory nevyzrajú," ušklíbl se Srna, přikládaje džbánek k ústům.
"Vy se také tím daremným řemeslem zabýváte?" ptal se zámečník.
"Proč daremným?" nevrle se uškubl Srna.
"Každý má hledět k tomu, aby přispěl k dobrobytu obecnému, aby se příjmy země zvyšovaly, ale pašováním okrádají se důchody zemské."
"Pěkný to výklad, škoda, že ho neslyšel ten přední, co skočil přes plot," řekl uštepačně Srna, podávaje mistrovi džbánek s pivem. - "Jářku, mistře Horáku, zavdejte si. -Haž se s nimi sejdem, povíme jim to."
Mistr chtěl cosi odpovědít, ale jeden ze sedláků hned na Srnu: "Když leze někdo do pekla, musíš lízť za ním?"
"Myslil jsom si to teky, kdyžs jezdíval, Bárto, s párem volů do Bavor a s dvěma páry se vracíl dým, ha tehdáž, když ses dostal do skřipce. Tenkráte jsi nelál, že jsú to daremné výdělky! Netlachej tedy teď do větru. Každý si hledí zisku ha člověk bez fortele hani z lajce nespadne."
"Ale když vás strážníci chytí, máte desateronásob větší škodu než zisk," prohodil jeden z mistrů.
"I copak to, takové ploty dajú se přelízť, ha kde se nedá přelízť, obejde se; v lese jsme schováni jako za pecí, nám je v noci jako ve dne, ha když trhne nehoda, odhodíme, ha noha pán. Když jde o život, rozum je bystřejší."
"Kdybys ho hupotřebil na poctivů živnosť, nehutrpěl bys, co nechceš," prohodil Vávra mrzutě.
"Kdo mně může řícť, že jsom nepoctivý?" hněvivě bouchl na stůl Srna.
"Nu, vždyť jsi slyšil od mistra, komu škodíš, ha já ti povím, že zloděj, pašerák ha pytlák tři vlastní bratři jsú," řekl Vávra zcela mírně.
"Ha já ti, Vávro, tulik povím, kdyby nebulo kupovačů, nebulo by prodavačů."
"Botku zajíce zabíť, když se vám dá, to si neděláte svědomí, kdyby to i v samém lese bulo; od pytláka lacnú pečinku kupíte, ha pytláka zatracujete," trpce prohodil Pavel.
"To máš tak, chlapče, každý jen bére kámen ha křičí: humlať, hubí!, hale za svoje ňadra žáden nesíhne," řekl Srna.
"Žádný nejsme prost hříchů ha chyb, to víme," řekl zase Vávra, "není si člověk vždy dost múdrý, pochybí z nevědomosti, hale když chybu pozná, má ji napraviť; my si dříve teky myslili jako ty: blázen, kdo si nehledí svého zisku; hale nyní nám to pan farář i pan hrabě dobře rozložili, kterak ha co. Výměna zboží ha požitku z jedné země do druhé muší byť, hale nechať vepsí domácí vejrobky je nepravé; k čemu chodit k súsedovi pro mlíko, když ti doma krávy dojí?"
"Tuto muší každý huznať, proto jsme toho nechali," řekl jeden ze sedláků.
"Styď se, stará hlavo!" řekl Srna posměšně, přitiskuje čepici Vávrovi, který vedle něho seděl, na hlavu - "šedivá jsi, ha paňátko, jedvaže se ze školy vyklúlo, strká ti slabikář do ruky, háby ses hučil, hahaha! Skákejte, chlapi, jak pán káže, hopsá, třebas navrch makovice."
"Nesápej se na medvěda, kocúre, háby tě tlapu nezadávil!" ozval se jeden.
"Ha já nedám hani sebe, hani koho jiného hurážeť od tebe, sice se škaredě popadněm," hněvivě řekl Vávra, povstana z lavice. "Hať je to mladá hlava, hale rozum starý, prospívá nám všem."
"Eh příkladný pán, živé právo, my se ho budem držeť, ha kdo nechce chváliť, hať drží hubu ha nehaní," jiný křičel.
"Srna chváliť nebude, on přišel o výdělek."
"Bez toho výdělku ešče budu živ, dá Pánbůh; ale hani vy nebudete vždycky chváliť."
"Co chvály hodno, tomu netřeba trub," řekl truhlář. "Kdyby pan hrabě nic více pro nás byl neučinil než co posud, zasluhuje naši vděčnost. - Mnohá rodina byla by v největší bídě zašla, kdyby nebylo jeho podpory, že nám práci zaopatřoval. On nám položil jistinu, ke které si nyní po částkách přikládáme, abychom měli v čas potřeby pomoc odkud vzíti. Také si jeho pomocí zřizujeme knihovnu, abychom si měli nejen pro tělo, ale i pro ducha potravu kde bráť. - Děkujeme Pánubohu každý den, že vrchnosť tak dobrotivú máme."
"Žádný si nemůže na ně naříkať," dotvrzoval Vávra. "Kterakpak to bývalo dříve, ty můj spasiteli, nebulo nikde dovolání, všecko šlo, leda nestálo; nynčko nutí se každý, když vidí, kterak se panské hospodářství vzmáhá, háby si svoji živnosť vedle něho řídil. Ha při všem jdu nám pan hrabě k poručí, pomáhajú radů i skutkem."
"Však vám nedá nic zadarmo," namítl Srna.
"Člověk, který může pracovať, almužnu se snižuje, ale prací stává se neodvislým, svobodným, tomu pan hrabě dobře rozumí, proto nedává almužnu než starým, neschopným k práci lidem a mrzákům," ozval se zase truhlář.
"Ha k čemu bychom potřebovali halmužnu, každý z nás tulik má, co potřebuje, ha dá Pánbůh, bude ešče lip; těch několik starých čeledínů, co obec má, ti jsú na vymluvě, každý hu svého hospodáře. Co jsme dříve při hromadách propili ha projedli, to všecko na obecném jmění přibude, k tomu nynčko z hospodářství více příjmů bude, tak se nám, dá-li Pánbůh, pomalu hezkých pár set nastřádá. - Kdyby i mělo božím dopuštěním nějaké neštěstí nás potrefiť, jsme na stavení i obilí pojištěni."
"Vy to nyní máte pořádně zřízeno všecko, každému se to líbí," řekl zámečník. "Jindy bývalo u vás po návsi nerovno a o deštivém počasí bláta až hrůza, nyní je pěkně rovno, a to stromořadí okolo cest a polí až naroste, bude krása, budete jako v zahradě, nemluvě ani o užitku."
"To vidíte, kterak je člověk sám proti sobě; mohli jsme si cesty spraviť, dvorky vydláždiť, stromy vysázeť, hale žádný nezačíl, ha tak to zůstalo rok od roku. Jak pan hrabě přijeli, přišli mezi nás ha tu hned pravili: Já by súdil, že by lépe bulo, kdybychom si ty cesty spravili, nehutýráme dobytek ha huspoříme času při jízdách. S velkú chutí jsme se do toho nehnali, hale on všude vpřed, museli jsme za ním. Ej pane, nynčko se nám to líbí, mohli byste na slonovém voze po našich cestách jezdiť, nic by se mu nestalo. - Za času císaře Josefa, dej mu Bůh věčnu radosť, kvitlo hu nás štěpařství, to dostávali hospodáři, který se vykázal, že si hledíl toho, pocty, ha který měl nejlépe zřízený sad, dostal veliký zlatý peníz. Starý Borik má ho posud, on bul výborný štěpař; huž je starý, bude mu pomalu sto deset let. - Za mladých let si toho hledíl, hale pak přišly ty nepokoje, začílo se všecko nějak zanedbávať, lidem odpadala chuť ha pak, když si toho jeden hledíl ha druhý ne, chasa to pokradla. - Nynčko to bude inakší; pan farář sám hučí chasu štěpařství ha včelařství, ha kteří se k tomu mají, ti dostanu stromky zdarma. Dříve měli jsme v sadech jen chabdinu, nynčko máme každý rok víc ha víc ovoce; to si hale obstarávajú ti naši chlapci sami. Děučence zase májů zahrádky, to je hučí náš pan hučitel se salátem ha tak, co je potřeba do kuchně, zacházeť. Je starý pán, hale máme ho všickni rádi; pan farář jsú člověk velice hučený, jenže málo mluví."
"Hale on asi pěkný peníz strží za to ovoce a za med?" zeptal se zámečník.
"Ba to že strží, však on je potřebuje na ty děti."
"Cožpak má děti?" divili se měšťané.
"Ne vlastní, to byste tomu dali! - Když bulí ešče v Hajku hu sv. Hanny, humříla tam vdova ha zůstali dva chlapci; bula příchozí, žebrácká. V Hajku nemajú lidé sami mnoho, i vžili si ty chlapce pan farář ha od té doby je dávali hučiť, starali se o ně, kterak by otcem buli. Jsú to pěkní mládenečkové, hyn v Praze jsú, ve školách. - Eh takových pánů, jako jsú naši, háby pohledal, ha hřích má, kdo se jim rúhá," dokončil Vávra svůj hovor.
"Mluv si co chceš, já zůstanu na svém," hodil Srna hlavou, vstávaje od stolu.
"Počkejte, hať jdeme jedním vrzem," vstali chlapci a davše sbohem vyšli všickni tři ze dveří.
"To je nějaký zlý člověk," mínili řemeslníci.
"Hani tak zlý, jako nehustupný, taká rotivá, nespokojená hlava," řekl Vávra.
"Pavel se vrhne všecek po ňom," řekl kovář. "Skoda ho je, takový pěkný chlapec! Slyšil jsom, že se túlá s ním po nocích ha že pytláci."
"Kdožpak ví, on se hned hudělá z komára velblúd."
"Však se to hukáže," mínil kovář.

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 06.11.2012

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
   
­­­­

Související odkazy

Čtenářský deník-Babička, Babička (2), Babička (3), Babička (4), Babička (5), Babička (6), Babička (7), Babička (8), Babička (9), Babička (10), Babička (11), Babička (12), Babička (13), Babička (14), Babička (15), Babička (16), Babička (17), Babička (18), Babička (19), Babička (20), Babička (21), Babička (22)
-Babička (několika slovy)
-Babička (rozbor), Babička (rozbor) (2), Babička (rozbor) (3)
-Babička (vlastní názor)
-Baruška
-Chudí lidé, Chudí lidé (2)
-Chýše pod horami, Chýše pod horami (2), Chýše pod horami (3), Chýše pod horami (4)
-Divá Bára, Divá Bára (2), Divá Bára (3), Divá Bára (4), Divá Bára (5), Divá Bára (6), Divá Bára (7), Divá Bára (8), Divá Bára (9), Divá Bára (10), Divá Bára (11), Divá Bára (12), Divá Bára (13), Divá Bára (14), Divá Bára (15), Divá Bára (16), Divá Bára (17), Divá Bára (18), Divá Bára (19), Divá Bára (20), Divá Bára (21), Divá Bára (22), Divá Bára (23), Divá Bára (24), Divá Bára (25), Divá Bára (26), Divá Bára (27), Divá Bára (28), Divá Bára (29)
-Dobrý člověk, Dobrý člověk (2)
-Karla, Karla (2), Karla (3), Karla (4), Karla (5), Karla (6), Karla (7)
-Karla a jiné povídky, Karla a jiné povídky (2)
-Kdo je hloupější? (Národní báchorky a pověsti - I)
-Moudrý zlatník (Velká kniha pohádek)
-O chytré princezně (Pohádky a pověsti)
-O Popelce
-Pan učitel, Pan učitel (2)
-Pohádka bez konce (Pohádky)
-Pohádky, Pohádky (2)
-Pohorská vesnice
-Povídky
-Rozárka: Pomněnka šlechetné duše
-Sedmero krkavců (Velká kniha pohádek), Sedmero krkavců (Velká kniha pohádek) (2)
-Týden pohádek Boženy Němcové
-V zámku a v podzámčí, V zámku a v podzámčí (2), V zámku a v podzámčí (3), V zámku a v podzámčí (4), V zámku a v podzámčí (5), V zámku a v podzámčí (6), V zámku a v podzámčí (7), V zámku a v podzámčí (8), V zámku a v podzámčí (9), V zámku a v podzámčí (10), V zámku a v podzámčí (11), V zámku a v podzámčí (12), V zámku a v podzámčí (13), V zámku a v podzámčí (14)
-V zámku a v podzámčí (rozbor), V zámku a v podzámčí (rozbor) (2), V zámku a v podzámčí (rozbor) (3)
Čítanka-Babička, Babička (2), Babička (3), Babička (4), Babička (5), Babička (6), Babička (7), Babička (8), Babička (9), Babička (10), Babička (11), Babička (12), Babička (13), Babička (14), Babička (15), Babička (16), Babička (17), Babička (18)
-Babička (celá kniha / e-book)
-Básně a jiné práce, Básně a jiné práce (2), Básně a jiné práce (3), Básně a jiné práce (4)
-Cesta z pouti
-Chudí lidé, Chudí lidé (2), Chudí lidé (3), Chudí lidé (4)
-Chudí lidé (celá kniha / e-book)
-Chýše pod horami, Chýše pod horami (2), Chýše pod horami (3)
-Chýše pod horami (celá kniha / e-book)
-Chytrá horákyně (Pohádky)
-Čert a Káča (Pohádky)
-Čtyry doby
-Divá Bára, Divá Bára (2), Divá Bára (3)
-Divá Bára (celá kniha / e-book)
-Dlouhá noc
-Dobré kmotřinky (Národní báchorky a pověsti - II)
-Dobrý člověk, Dobrý člověk (2), Dobrý člověk (3), Dobrý člověk (4)
-Dobrý člověk (celá povídka / e-book)
-Karla, Karla (2), Karla (3), Karla (4)
-Karla (celá povídka / e-book)
-Kdo je hloupější? (Národní báchorky a pověsti - I)
-Moudrý zlatník (Národní báchorky a pověsti - II)
-Neohrožený Mikeš (Národní báchorky a pověsti - I)
-O bílém hadu (Národní báchorky a pověsti - II)
-O černé princezně (Národní báchorky a pověsti - I)
-O dvanácti měsíčkách (Slovenské pohádky a pověsti - I)
-O hloupém Honzovi (Pohádky)
-O kocouru, kohoutu a kose (Národní báchorky a pověsti - II)
-O Pánu Bohu, O Pánu Bohu (2)
-O Popelce (Národní báchorky a pověsti - I)
-O princezně se zlatou hvězdou na čele (Národní báchorky a pověsti - II)
-O zlatém kolovrátku (Národní báchorky a pověsti - I)
-Obrázek vesnický
-Pan učitel
-Pohádka bez konce (Pohádky)
-Pohádka o perníkové chaloupce (Pohádky)
-Pohorská vesnice, Pohorská vesnice (2), Pohorská vesnice (3), Pohorská vesnice (4), Pohorská vesnice (5), Pohorská vesnice (6), Pohorská vesnice (7)
-Rozárka: Pomněnka šlechetné duše
-Sedmero krkavců (Národní báchorky a pověsti - II)
-Sestry, Sestry (2), Sestry (3)
-V zámku a v podzámčí, V zámku a v podzámčí (2), V zámku a v podzámčí (3), V zámku a v podzámčí (4)
-Zlatý vrch (Národní báchorky a pověsti - II)






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­