ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Němcová Božena (*04.02.1820 - †21.01.1862)

­­­­

Chýše pod horami

  • nebo též Chyže pod horami

Bylo před Janem Křtitelem. - Po několikadenním parnu strhla se s večerem silná bouře a liják. Ve statku u Medvedů, v malé dědině pod vysokým Ďumbierem ve zvolenských lesích chtěli právě večeřet; ale jak začalo hřmít, nechali všeho. - Stará matka zastřela okno bílým šatem a do plápolající na ohništi hranice hodila tři zabúlky, zažehnávajíc takto bouřku. Dokud bouře trvala, všickni se modlili, gazda i čeleď, a teprv, když se utišilo a hřmíti přestalo, šla stará matka s dcerami ven, dohlédnout k opožděné večeři; husopaska pokrývala stůl, a starý gazda šel se podívat ven, či se vyčasilo, či ještě zaoblačeno. - Tma bylo, jako v rohu, a pršelo, jako by z konve lil. "No, koho ta búřka pod holým nebem zastihla, bude pamatovat!" pravil, vcházeje zase do pitvoru, osvětleného plamenem ohně, na ohništi v otevřené kuchyni hořícího, okolo něhož ženské šukaly.
Vtom ozval se ze dvora štěkot psa. "Cože ten pes, či vlka čuje, či zlého člověka?" pravil gazda a vstoupiv do otevřených dveří, díval se ven do tmavé noci. - Po chvíli zaslechl kroky, ale příchozího neviděl, až stál pod prahem. Byl to mladík v pocestném oděvu, vak na zádech, v ruce kovanou hůl, jíž se proti dorážejícímu na něho psu bránil, který až k prahu ho doprovázeje, teprv na gazdovo okřiknutí odskočil. - "Dej Pánbůh štěstí, gazdo!" pozdravil pocestný, vstoupiv do pitvoru a smekaje klobouk jako houba napučený.
"Dejž Pánbůh i vám," odpověděl gazda a pozvedna nízkou, bílým beránkem obšitou čapku nad hlavou, pátravě se na pocestného podíval, tázaje se: "Kdo jste?"
"Jsem pocestný, v krajině zdejší neznámý; noc a bouře mne přepadla, zbloudil jsem ve tmě. Smilujte se a popřejte mi nocku a kousek chleba," žádal pocestný hlasem velmi lahodným.
"Vděčně, pojdte jen dále. - Lehko člověk v neznámé krajině zbloudí a dokonce v takové nesnadce, pravil gazda, vlídně hostu dveře k jizbě otvíraje.
"Chytro děti, spravte halušky, praženici, a doneste, co dobrého máme, aby se host najedl. - Bude to azda nějaký žák!" kázala stará matka dceři, nevěstě, a šestnáctileté vnučce Katušce, které chystáním večeře se zabývaly, když ale cizinec do dveří přišel, s podivením na něho hledět zůstaly. - Po rozkazu vešla stará gazdina do jizby, kde právě host vak s plecí sundaval. "Vždyť pak je umoklý jako zmok," pravila starostlivě, sahajíc mu po mokrém šatu.
"Suchá nit na mně nezůstala, neboť lilo se na mne bez obrany, snad mně i vak promokl," pravil cizinec, rozvazuje vak, aby se přesvědčil. Měl v něm několik kousků prádla, knížky, skřínku s barvami a některé potřebné maličkosti. "Všecko suché," pravil spokojen.
"No, v tom šatu ho ale nechat nemůžeme?" mínila gazdina.
"To snadno se odpomůže," pravil gazda. "Zverka je taky chlap, jako jsú pán, a hádám, že pánovi oděv jeho dobře se hodí." - Obrátiv se k husopasce, která s vyvalenýma očima na hosta hleděla, kázal, aby zavolala Zverku. - Děvče odběhlo a v malé chvíli přiběhl Zverka, gazdův bratrovec, mladý, štíhlý šuhaj. - Zaslechna, oč se jedná, rychle odskočil pro svůj sváteční oblek. - Všecko přinesl: bílou, z hrubého sukna širicu, zpředu a okolo obruby strakatým hedvábím vyšitou, košili s krátkým tílkem a širokými otevřenými rukávy, červeně vyšitými, oplecko z modrého sukna, též vyšité, široký kožený opasek se žlutými mosaznými přezkami a řetízky ozdobený, úzké bílé gatě, a krpce s návlaky. Také širák přínesl i s pierem. - Pocestný s přívětivým usmáním šaty přijal, jen širák a košili vrátil zpět. - "Ale musíš pána do toho obléci; Zverko, vždyť on by se v tom nevyznal," mínila hospodyně, a ukazujíc hostu na poboční dveře do komory vedoucí, pobídla ho, aby se tam šel přestrojit. - Host vešel do komory a Zverka šel za ním.
Netrvalo to dlouho a host převlečen v selských šatech, mimo košili, vyšel z komory. V šatu tom teprv viděti bylo, jak pěkně je urostlý. "Jako by to na vás ulil!" zvolala gazdina, přinášejíc na stůl chléb a sůl, hostu na uvítanou. "Jsemť jak znova zrozen, a to jen vaší dobrotě a pohostinství děkuju," řekl host. "I rádo se stalo," pravila gazdina, "však se nám drahně času nestalo, hosta u našeho poctivého stolu viděti!"
"No, pojezte našeho chleba a soli," pobídl gazda, a když si host chleba ukrojil, posolil a jedl, pravil gazda: "Jsmeť tu jako v zákoutí, a proto zřídka kdy cizí noha o náš práh zavadí. A pán odkudže přichází?"
"Navštívil jsem strýce, který má živnost v Hevešské stolici u Miškovce a u něhož každý rok bývám. Chtě se trochu po slovenských krajích ohlédnouti, vydal jsem se pěšky na cestu, neboť s vozu se nesmi člověk na svět dívat. Včera jsem byl na noclehu v Tisovci a povídali mi, že mohu být dnes v Brezně. Kdybych se nebyl hradské spustil, byl bych snad i na místo došel; ale spustiv se hradské, dostal jsem se do lesů a tu zbloudil jsem. Kdyby mně nebyl plamen na hostinném vašem ohništi zasvitl a na cestu ukázal, byl bych do rána v lese bloudil a snad v něm i zahynul."
"Nuž, daleko jste nezabloudili, neboť my tu pod Ďumbierem jsme, a do Brezna máme půldruhé hodiny chůze. Než žádnému neradím pouštěti se do našich hor kdo nezná horné pirtě a po hore chodit nezná; toho lehko zmátá, že ani víc s hory nevyjde," pravil gazda.
Vtom přinášely ženské večeři na stůl a za nimi přicházela čeleď. Postavili se okolo stolu, hospodář smekl čapku, požehnal se, a sepna ruce, začal se modliti: "Pane Bože, požehnej, cos darovati ráčil," a všickni ostatní hlasitě s ním modlitbičku krátkou odříkávali, i pocestný. Ačkoliv nebyl takovému způsobu zvyklý, ctil přece domácí mrav. - Po modlitbě zasedli všickni za stůl, bílým plátěným ubrusem pokrytý, čeleď okolo doleního konce stolu, gazda s rodinou okolo horního konce, hosta posadili do rohu na čestné místo vedle hospodáře. Čeleď jedla z jedné mísy, gazda a rodina jeho měli talíře a rohové lžíce před sebou, hostu dali k talíři i vidličku a nůž. Také bylo na horním konci dvé jídel více, hostu ke cti.
"Nuž, přijměte za vděk, co Bůh nadělil, a co se naspěch spravilo," pravila gazdina, přistrkujíc hostu mísu s cmírovou polévkou. Host podle panského zvyku chtěl hospodyni přednost dáti, ale nedej Bože - ani za svět by si nebyla dříve vyložila. "Hostu čest," pravila, a host musel volky nevolky prvním býti.
Nastalo ticho, každý hleděl si svého, jen gazdina je chvílemi přerušila obvyklým každé hospodyni pobízením.. "No, nechže se líbí těch halušek, dobrá je to bryndza na nich; či té praženice?" pobízela, ač hostu vyhladovělému dobře chutnalo. - Čeleď mlčela též; jen oči zvědavě po cizinci chvílemi se obracely. Zvlášť ženské prohlížely s podivením cizince; ale nejpodivnější jim na něm byla tenounká, bílá košile a zavřené při ní rukávce, s okružím okolo ruky, jako tam ženské jen nosily. Zverka s jakousi hrdostí na něho hleděl, domnívaje se sám sebe viděti. - Nejvíc se však hostu Katuška obdivovala a nemohla ani dosti nadiviti se, kde se ta krása v něm vzala; vždyť pak, když do pitvoru vkročil, umoknut, rozcuchán, v šedé haleně zakrútěn jako v mhle, se jí nejinak zdálo, než že to nějaká mátoha nebo černoknižník do chyže se vleče, až se ho ulekla. A tu, hle, on se tak proměnil v švarného šuhaje, jemuž roveň neznala. - Tak malé, bílé ruce ani ona neměla, ačtě jí vždy stryně Ula říkala, že má ruce jako víla. A vlasy tak černé, pěkně nazad učesané ani jeden z šuhajů neměl, co jich koli znala. I ten Zverkův šat zdál se jí na něm krásnějším. - Nikdo tak neseděl, nejedl jako on, a hlas jeho zněl jako zvon. Co ji hnětlo, bylo to, že oči jen ustavičně na talíř skloněné měl, mimo jídla nikoho si nevšímaje, jedva na okamžení oči zvedna. - Tu ale, když ho babička po mnohonáctekrát zase pobízela, složil vidličku a nůž na talíř, děkoval, pozvedl hlavu vzhůru a tu po prvé potkaly se oči jeho s Katuščinými. Zalekši se, víčka černobrvá sklopila přes oči, jak když mrak hvězdičky zaklopí, a červánky rozlily se jí po líčku, pěkném jako z jádra. - Rychle pustila se do jídla, ale v chvatu přesedlo jí. - Stryně vedle sedící honem chtěla ji uhoditi mezi lopatky, aby jí sedlo, ale děvče proklouzlo jí pod rukou jak úhoř, a ze dveří utekla.
"Eh, jašo, jašo," pravila káravě stará gazdina. "Mladost - nerozum," omlouvala stryně.
"Je to vaše dcera?" ptal se host.
"Vnučka, dcera po synovi," pravil gazda, a ukazuje na mladou ženu ponosité postavy, sedící vedle muže, vysokého jako jedle, pravil dále: "To naše dcera, to je její muž, náš zeť. - Tuťa," ukazuje na druhou stranu, kde seděla stryně a Zverka, "moje bratrová a syn její Zverka. To je mi rodina podle krve a tito jsou mi rodinou podle zákona božího," doložil, ukázav s rodiny na čeládku.
Host díval se s jednoho na druhého a neviděl než přívětivé, pěkné tváře, muži jako skály, ženy jako sosny - a tu přicházela s uzardělou tváří ta, která se mu přece jen nejkrásnější býti zdála mezi všemi. Bylť on ji sice hned při vkročení do pitvoru u ohniště pozoroval, ale jsa umdlen a lačen, neměl smyslu pro pozorování krásy. Hladovému jen chléb na mysli. Když hlad ukrotil a tělo občerstvil, obrátil mysl nyní k tomu, co srdce blaží, ke kráse, a byla to očím jeho milá pastva, když tu viděl oproti sobě děvče jako makový květ - jak by ji Pánbůh sám dal na ten svět! - Lál svojí zpozdilosti, že si jí dříve nebyl všímal, a jako ona prvé s jeho tváře, tak on teď s její očí skoro nespouštěl, a bůhví jak dlouho by se na ni byl díval, kdyby ho stará gazdina nebyla z příjemného zahledění vytrhla otázkou po rodičích, čili ještě na živu jsou?
"Matku nemám," odslovil. "Zemřela mi, když jsem malý byl; otec žije, ale všecek již k zemi skloněn jest jako zralý klas, a bojím se, že ho smrt záhy skosí. - Bratrův ani sester jsem neměl. - Z příbuzných neznám jen strýce, u něhož jsem právě byl. - Je mi co otec a velmi ho ctím." - "A či nejsú pán Slovák?" divila se gazdina. "Já jsem Čech," odpověděl host.
"Čech, nuž to se mi libí!" zvolal starý gazda; "jáť myslil, že je pán hen od Trnavy, Slovák."
"Pán rozpráví slovensky, jak by Slovák od kořene byl," divil se mladý zeť.
"A proč by nerozprávěl, vždyť Slovák a Čech jednoho stromu jsú list a lehko si rozumějí," pravil gazda. - "Nuž a kdeže pán domovem?" - "A jakéže jméno pánu?" obrátil se k hostu. - "Jmenuju se Bohuš Sokol," odpověděl mladík, "domovem jsem v Praze!"
"Bohuš, jaké to pěkné jméno," myslila si Katuška v duchu; stará gazdina ale mínila nahlas, že je host věru jako mladý sokol.
"Nuž ale, srdce milené," zvolal starý gazda všecek uradován, "z Prahy že jsú? - I já v Praze byl, věru jsem byl! Ej, bysťu Bohu, nedal bych to ani za živú hlavu! Ale musím vyjeviti panu Bohuši, že i naše rodina z Čech pochází. Za času velkých súr v Čechách vystěhovala se naše rodina s mnoha jinými rodinami z Čech do zdejších krajů, a zde se napotom usadila. - Byly to tvrdé časy tehdáž, jak mi praděd rozprávěl, súra za súrou; kárha za karhou přicházela, a naostatek přivalili se na naše kraje Turci pohané, jako zlá voda, která, kam se rozleje, do pusta vše zhubí."
"A sem až do těch pralesů a hor přišli Turci?" ptal se Bohuš.
"Eh, kamže by nebyli přišli psí ti synové," pravil gazda. "Od Filekova prodrali se horami a na naše dědiny. Byli by vše do pusta pohubili, kdyby nebylo lubětovského junáka Vavry Brezuly. - To byl junák! Ani sto Turkův se nebál a jméno jeho strachem bylo Turkům. Dvakrát byli v naší krajině, loupili, pálili a chtěli se na Vávrovi pomstít, ale on, to šavlí, to lstí po obojíkráte jich zahnal, mnoho pobil, po druhé i samého agu zabil. Tak zachránil on jediný celé okolí, neboť všichni obyvatelé do hor utekli, slyšíce, že Turci jdou. Šel o slovenském tom junáku hlas daleko, až za naše hory, a zde vám každý ukáže prosmyk mezi horami, kde se proti celému davu Turků ubránil, je zahnal, i studni Turkovu, nad níž agovu hlavu vztyčil. - No, však vám o něm ještě povím. Teraz vám chci ukázat náš nejdražší poklad, který nám otcové naši z Čech přinesli a který se v naší rodině dědí od otce na děti a od dětí na dětné děti, od kolikátého již kolena." - Dořeknuv, obrátil se, otevřel malou almárku starodávného díla s vypuklými dvířkami, která v rohu za stolem na lavici stála, a vyndal z ní skřínku pěkně vyřezávanou z dřeva fládrového. V skřínce ležela v hedvábném šátku zaobalená kniha, vázaná v dřevěných, kůží potáhnutých deskách s mosaznými sponami. - Bylo to Písmo svaté. - Jako by se ostatků svatých dotýkal, s takovou úctou bral gazda knihu do ruky; když ji byl rozbalil a otevřel, položil ji před hosta. "Hle," pravil, ukazuje na popsané uvnitř desky, "tu celá naše rodina vypsána, kdy se který narodil, oženil i umřel, od Prokopa Žatného, který z Čech sem přišel, až na mého bratra a syna. - Hle, tuto Jura Žatný - Nemyslelť jsem, že budu já úmrtí jeho sem zapisovat a že ho tak nenazdajky ztratíme - jako by ho zčista vedra jasná střela zabila!" vzdychl starý gazda.
"Eh, byl nám to veliký žal, když jsme my staří rodiče své hodné, mladé děti naříkati musili," pohnutým hlasem pravila gazdina.
Mělť v knize mimo úmrtí a narození každý úd rodiny i to poznamenáno, jaký byl a co pamětihodného vyvedl. - Tak bylo o Martinu Žatném zaznamenáno: "Byl to muž jako na dva kraje nůž! Bojoval proti Turku pohanu a padl pod Bělohradem! - Bůh mu dej věčnú slávu!" - U Pavla Žatného stálo: "Byl člověk vědomý a spravedlivý. - Kupčil se světem s čipkami, a byl až v zemi španělské v městě Madridu, odkud mnoho peněz domů přinesl. - Pokoj mu!" - U Ondríka Žatného stálo: "Odpusť mu Pánbůh; byl planý chlap! Utopil se v sladké vodě!
Bohuše zápisky velmi zajímaly. Když ale četl o Janku Žatném - otci gazdově - že zabil čtrnáct medvědů, bratr jeho pět, o gazdovi, že jednoho napolo v náručí udusil a napolo sekerou ubil, když mu v noci na oves přišel - nedůvěřivě se jaksi usmál. Gazda to zpozoroval; i pokrčil rameny, řka: "Pán to azda za nepravdu drží? - Nuž hla, či pravda, či nepravda!" Při těch slovech odhrnul gazda krátkou košilku s mohutných prsou, odhrnul široké rukávy pod samou paží, a ukazuje na zjizvená prsa a rámě, pravil: "To jsú jízvy od medvědích drápů, když jsme se spolu na ovsu pasovali! Ej, věru, mladý pane, kdybyste mezi námi žil, takovým bitkám byste se nedivil. Vždyť můj syn tak mladý byl a tři medvědy zabil." - "Eh, kdyby nebyl raději žádného zabil, mohl tu seděti mezi námi i mladá jeho žena, a Katuška nebyla by sirota," vzdychla si stařenka, a Katušce se oči zalily.
"Eh, nedá to chlapu! Když se s mackem potká, každá čiva v těle se otřese, a už nechť tu o život jde, jen na něj! Tak bylo i s mým synem; už co mladý chlapec znal dobře střílet, a když vyrostl, nebylo medvědí polovačky, aby na ní nebyl Juro Medvedovec býval. Musím pánu povědíti aj to, že otec můj, pověstný medvědobijce, dostal prezvisko Medveď, a to přeneslo se i na všecku rodinu, byť i některý nebyl nikdy medvěda zabil. A už nyní ani nevědí súsedé, že máme jiné jmeno, hiba pan farář; jen se všecko u Medvedů volá. Jen dvacetiletý byl Juro, a už dvakrát s gajdami ho přivedli s polovačky, ale po třetí šel nešťastně!" vzdychl gazda hluboce.
Po chvilkovém zamlčení pravil dále: "Byla na Černém Hronci velká polovačka na medvěda. Mnoho tam bylo střelců, i Juru volali, neboť šel o něm hlas po celém horním vidieku, že je střelec na slovo vzatý. - Ráno, když měl jít, prosila ho Ilena, mladá jeho žena, aby nešel na lov, že se jí o bílých růžích zdálo a to že znak žalosti. Ale on se jí vysmál.- Matka, moje staruška, nechtěla ho pustit, prosila, aby se nevydával na cestu, že je na votochu osudný to pro něho čas."
"A proč to - osudný?" ptal se Bohuš.
"Nuž, při porodu věstila mu stará věstice, co hen v lese bydlí, že bude šťastný, ale aby se chránil vydávati se na cestu na votochu. Nemá tomu čluvěk, jak pan farář káže, věřit, ale takové věstice jsou vědomice a mnoho vědí, co jiní lidé nevědí. Moje stará jim věří, abych ji upokojil, říkal jsem i já Jurovi, aby zůstal doma; ale nebylo platno ani moje slovo, ani prosby mateře a ženy, nedal si vůli zlomiti a přece jen šel." - "Neměl jste mu, švakře, tenkrát povolovat," ozvala se švakrová; "vždyť jste hlava naše a všichni vás posloucháme."
"Však víš, Ulka, že jsem nerad strmý, ani na vás, ani na koho jiného. Přál jsem mu radost; že se v žalost obrátí, jsem se nenadál," pravil gazda. "Když z domu vyšel," připomínala stařenka, "přešla ho súsedova Mara s prázdným. Prosila jsem ho naposled, aby nešel, že se mu zlé znaky ukazují, ale on mi odpověděl: "Cože, mamuška, rozprávíte? Všude jsem pod nebem a v rukou božích. Co mi Bůh přisoudil, to mne věru nikdy nemine" - a přece jen šel. - Ach, bodejž mu jelení jeho nožky na prahu byly přirostly!" povzdychla stařenka, zaplakavši. - "Bylo to posledníkráte, co jsme ho viděli živého," pravil zase po chvíli gazda, podpíraje šedivou hlavu o loket. "Byltě tam mezi střelci zeman jeden z dolení země, který prvníkráte na medvědí polovačce byl a hádám medvěda nikdy neviděl. - Postavili pod jeho stanovisko Juru, aby ho v čas nebezpečí chránil. Nuž, hle - zdivený medvěd právě Jurovi prvnímu do rány přišel; Jura vystřelil, a medvěd, smrtelně raněn bolestně zařval a vrhl se v bok, kde zeman stál. - V tu chvíli ale trefila ho rána druhá z Jurovy dvojky, klesl na kolena, a tu padla třetí rána, a Jura, trefen kulí zemanovou, určenou medvědu, klesl mrtev vedle něho. - Kéž by byla planému tomu střelci ruka zkameněla, než vystřeliti měl! - Přinesli nám ho střelci večír domů," pravil gazda s hlubokým povzdechem, "na medvědí kůži, která mu co prvnímu střelci přináležela. - Co tu bylo žalosti - to, myslím, že by nedovedl nikdo vypraviti. Div, že jsme z rozumu nevyšli leknutím! Byl on ozorné chlapisko a dobrý jako kousek chleba; byl hodným synem i manželem. Ach, ta ubohá naše Maruša, div jí žalem srdce nepuklo; od té doby hynula, vadla jako ta jabloň, když jí kořen podtne, a za rok odnesli i ji za Jurou. Zůstala nám po ní jediná její halúzka," dopověděl gazda, ukazuje hlavou po slzící Katušce.
"A cože ten zeman, kdo to byl?" ptal se Bohuš, s pohnutím se na smutnou tvář Katuščinu dívaje.
"Dost se proto trápil," pravil gazda, "a pušku tu chvíli o strom rozbil, a zaklel se, že nikdy více stříleti nebude. Byl i u nás; prosil, abychom mu odpustili, všecko jmění svoje dával vdově a Katušce. Ale nač by nám byly peníze jeho, Pánbůh nám dost nadělil - všecko bohatství jeho nebylo by jedinou slzu smylo. Odpustili jsme mu, vždyť to svévolně neudělal. Chlap střílí, ale Pánbůh kule nosí, a cože člověk oproti božímu souzení!"
"Pánbožek dal, Pánbožek vzal, jmeno jeho budiž pochváleno," pravila staruška, utírajíc si uslzenou tvář.
"Na věky věkův," dodal gazda, a políbiv bibli, do šátku ji zaobalil, v skřínku uložil a do almárky zase schoval. "No, děti, vstaňme a připravte pánovi lože, bude umdlen po cestě," kázala gazdina. Host se sice omlouval, že není umdlen, ale hospodyně přece jen vstala od stolu. S ní zároveň zvedly se dcera, vnučka a stryně, odklidily se stolu, a ven odešly. Zeť, jejž rodina Blažo volala, také vstal, a jda do vedlejší komory, přinesl na sítku rozkrájený dohán a tři krátké hliněné dýmky s drátěnými vrchňáčky, což vše na stůl položil. - "Či neporoučí pán faječku?" ptal se hocha.
"Já jsem sice slabý kuřák, ale ve společnosti rád si zakouřím," odpověděl host, chtě jednu z napchaných dýmek si vzít. Ale Blažo mu nedal. "Dříve se musí zapect," pravil. Bohuš nevěděl, co tím myslí; i pravil mu gazda: "My zde, na Hroně, máme za to, že dohán, když se v pivě zapeče, mocnější je, a protož ho jinak nekouříme, než tak. Nechť nakladou na kozub, abychom nemusili k ohništi," kázal gazda. Blažo skočil ven a ve chvíli přišla Katuška s plnou náručí chvoje - a opět ve chvíli praskal ohníček na kozubu (krbu) při velkých kamnech ve zdi, a Katuška zase odběhla, jen tak půločkem na hosta pohlédajíc. Když chvůj shořela, shrabal Blažo uhlí na krbku a při kraji do žhavého popela položil zvlhčeným dohánem napchané a vrchňáčkem volně přiklopené dýmky.
"Nuž vidí pán, tak zapekáme. Nyní se to nechá, až se dohán začne zdúvat, potom se pipa vezme, první duch se vyduchne od sebe, potom se pěkně rúče (krásně) dohán urovná, zaklopí a fajčí se." - Mezitím se dýmky zapekly a Blažo podal jednu hostu, jednu gazdovi a jednu sobě nechal.
"Eh, bysťu svete, dobrý to dohán," bláhal si gazda po několikátém zaduchnutí. - "Štítnický to, a z první ruky; když dvě faječky vykouřím, nuž mi vždy odlehne."
"Eh, věru tak," přisvědčoval Blažo, ale Bohuš nemohl cvičeným těm kuřákům přisvědčit, ani s nimi závodit, nebylť zvyklý ani mnoho, ani tak silný dohán kouřit, jako Hronec.
"A či jdú pán prosto domů?" ptal se gazda Bohuše, když si trochu poduchal, "či se chtí ještě někde po našich krajích zabavovat?"
"Rád bych v zdejší krajině déle pobyl, ale nemohu; hodlám přímou cestou domů," odpověděl Bohuš.
"O den, o dva dni zle nebude, a věru by nás to těšilo, kdybyste chtěli u nás pár dní pobýt. Můžeme jít na Ďumbier, na salaše, a zítra je předvečer Jana. Nuž, viděli byste, co v Praze nevídáte, a kdybyste i za to platili. A či jste viděli kdy Jana pálit?" - "Neviděl jsem, ale i po Čechách se ještě v některých místech pálí ohně před Janem Křtitelem, ale od nějakého času pomíjí pomalu způsob ten, až docela zmizí jako jiné pěkné obyčeje. Nemělo by to býti, neboť staré naše obyčeje, zvyky a mravy silnou záštitou jsou národního života," pravil Bohuš.
"I zde se mnohý starý obyčej zapovídá, nuž ale my si nedáme, co se toho týče, do kaše dúchati a přece jen své staré zvyky vykonáváme," pravil gazda.
"Jen aby nebyla taková nechvíle zítra, jako dnes, sice je vše zkaženo," namítl Blažo.- Vtom přišla Katuška, přinášejíc tři pohárky hriatého. Uzardělá postavila je na stůl, neboť se Bohuš na ni díval, a sotva mohla vyřídit, že je lože pro hosta připraveno, že může na odpočinutí jíti, kdy mu vděka. - Bohuš se děkoval a gazda ptal se jí, čili ještě "padá" (déšť).
"Už se vychviluje, dědoušku, a nebe obsypalo se hvězdičkami, ažda bude zítra pěkný den," odpovědělo děvče. "Kdyby se vyčasilo, dobře by vám svědčilo na zítřejší radovánky. No, ale že nám, pane, neodcházejte zítra, slovo na to?" ozval se gazda. - "Rád, gazdo, ten den u vás zůstanu; je mi u vás tak milo, jako bych v matčině klíně spočíval," odpověděl host, podávaje gazdovi ruku.
"To nás těší," kývl spokojeně stařec. Katušce se očka zaleskla, i vyběhla rychle ven a před dveřmi si poskočila a začala zpívat, až se to po chyži rozléhalo. Když Katuška odešla, začal se gazda na Prahu vyptávat a divil se, jak se mnoho změnilo, neboť uplynulo asi dvacet let, co on v Praze byl a to na krátký čas. Po shovoru mužů a když vykouřili a hriato vypili, odebrali se všichni na odpočinek.
Stará matka vedla Bohuše s hořícím kahancem z pitvoru přes několik schodů nahoru do malé, čisté jizbičky, kde bylo bílé lože přichystáno a na něm pokrývka z medvědí kůže. Na stěně visely dvě pušky, šavle a dvě pěkně vykládané valašky; na protější stěně mužské šatstvo. - Nábytku nebylo v jizbě mnoho, ale vše z dřeva jasanového, čistě dělané. Okna zavěšena byla bílými plátěnými záclonkami, okolo krajů červeně vyšitými. Podlaha pokladena byla rohožemi. všude po celé chyži pozoroval Bohuš zámožnost a pohodlí vedle prostoty, ale v každém koutku bylo vidět správu čisté ženské ruky a po celé chyži vanul duch, jako by dobrou myslí vykouřil. Když vešli do jizby, postavila stařenka kahanec na stolek, pak přistoupila k loži, nakypřila trochu podhlavnici, přejela rukou pokrovec, ohlédla se na zbraň nad ložem, a když se k Bohušovi obrátila, měla oči plny slzí. - "Zde bydlel v této jizbě nebožtík můj syn s Marušou. Hen ta puška byla jeho, i ta pěkná valaška, i cedilo a čutora, a tuto medvědí kůži on si vydobyl. Veselo tu bylo, když tu žilo mladoženstvo, ale nyní vidím tu smutný každý kút. No - daj vám Pánbožek dobrú noc, synku, nechť se vám pekného cos přisnije," pravila stará pohnutým hlasem, a pohladivši hosta po ruce odešla. - V pitvoru zastavila se u ohniska, neboť opatrování ohně na ohnisku, aby nikdy nevyhasl, měla ona na hlavě co stará matka (babička). - I shrabala opatrně každý živý uhel do jamky uprostřed ohniska, vše kolem obložila popelem a navrch chvojem pokladla. - Nedej Bože, aby oheň od sousedů prositi musela! Ani bratr bratru rád oheň nepůjčí, poněvadž víra taková, že se tím štěstí z domu vynese. Také obětování ohni bylo povinnosti staré matky; od každého jídla, co se na ohnisku vařilo, dostal oheň; i všechny odpadky od jídel a všechny drobty hodila stará matka do ohně se slovy: "Na obetu". - Když gazdina oheň uložila, šla spat, a po chvíli vše utichlo. Bohuš ale, jakkoli po cestě umdlen, nemohl dlouho usnouti; vše, co viděl a slyšel, tanulo mu na mysli a především dvě očka jako jiskřičky. Ani by si nebyl pomyslil, že ta očka také bdí.

***

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 31.10.2010

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
   
­­­­

Související odkazy

Čtenářský deník-Babička, Babička (2), Babička (3), Babička (4), Babička (5), Babička (6), Babička (7), Babička (8), Babička (9), Babička (10), Babička (11), Babička (12), Babička (13), Babička (14), Babička (15), Babička (16), Babička (17), Babička (18), Babička (19), Babička (20), Babička (21), Babička (22)
-Babička (několika slovy)
-Babička (rozbor), Babička (rozbor) (2), Babička (rozbor) (3)
-Babička (vlastní názor)
-Baruška
-Chudí lidé, Chudí lidé (2)
-Chýše pod horami, Chýše pod horami (2), Chýše pod horami (3), Chýše pod horami (4)
-Divá Bára, Divá Bára (2), Divá Bára (3), Divá Bára (4), Divá Bára (5), Divá Bára (6), Divá Bára (7), Divá Bára (8), Divá Bára (9), Divá Bára (10), Divá Bára (11), Divá Bára (12), Divá Bára (13), Divá Bára (14), Divá Bára (15), Divá Bára (16), Divá Bára (17), Divá Bára (18), Divá Bára (19), Divá Bára (20), Divá Bára (21), Divá Bára (22), Divá Bára (23), Divá Bára (24), Divá Bára (25), Divá Bára (26), Divá Bára (27), Divá Bára (28), Divá Bára (29)
-Dobrý člověk, Dobrý člověk (2)
-Karla, Karla (2), Karla (3), Karla (4), Karla (5), Karla (6), Karla (7)
-Karla a jiné povídky, Karla a jiné povídky (2)
-Kdo je hloupější? (Národní báchorky a pověsti - I)
-Moudrý zlatník (Velká kniha pohádek)
-O chytré princezně (Pohádky a pověsti)
-O Popelce
-Pan učitel, Pan učitel (2)
-Pohádka bez konce (Pohádky)
-Pohádky, Pohádky (2)
-Pohorská vesnice
-Povídky
-Rozárka: Pomněnka šlechetné duše
-Sedmero krkavců (Velká kniha pohádek), Sedmero krkavců (Velká kniha pohádek) (2)
-Týden pohádek Boženy Němcové
-V zámku a v podzámčí, V zámku a v podzámčí (2), V zámku a v podzámčí (3), V zámku a v podzámčí (4), V zámku a v podzámčí (5), V zámku a v podzámčí (6), V zámku a v podzámčí (7), V zámku a v podzámčí (8), V zámku a v podzámčí (9), V zámku a v podzámčí (10), V zámku a v podzámčí (11), V zámku a v podzámčí (12), V zámku a v podzámčí (13), V zámku a v podzámčí (14)
-V zámku a v podzámčí (rozbor), V zámku a v podzámčí (rozbor) (2), V zámku a v podzámčí (rozbor) (3)
Čítanka-Babička, Babička (2), Babička (3), Babička (4), Babička (5), Babička (6), Babička (7), Babička (8), Babička (9), Babička (10), Babička (11), Babička (12), Babička (13), Babička (14), Babička (15), Babička (16), Babička (17), Babička (18)
-Babička (celá kniha / e-book)
-Básně a jiné práce, Básně a jiné práce (2), Básně a jiné práce (3), Básně a jiné práce (4)
-Cesta z pouti
-Chudí lidé, Chudí lidé (2), Chudí lidé (3), Chudí lidé (4)
-Chudí lidé (celá kniha / e-book)
-Chýše pod horami, Chýše pod horami (2), Chýše pod horami (3)
-Chýše pod horami (celá kniha / e-book)
-Chytrá horákyně (Pohádky)
-Čert a Káča (Pohádky)
-Čtyry doby
-Divá Bára, Divá Bára (2), Divá Bára (3)
-Divá Bára (celá kniha / e-book)
-Dlouhá noc
-Dobré kmotřinky (Národní báchorky a pověsti - II)
-Dobrý člověk, Dobrý člověk (2), Dobrý člověk (3), Dobrý člověk (4)
-Dobrý člověk (celá povídka / e-book)
-Karla, Karla (2), Karla (3), Karla (4)
-Karla (celá povídka / e-book)
-Kdo je hloupější? (Národní báchorky a pověsti - I)
-Moudrý zlatník (Národní báchorky a pověsti - II)
-Neohrožený Mikeš (Národní báchorky a pověsti - I)
-O bílém hadu (Národní báchorky a pověsti - II)
-O černé princezně (Národní báchorky a pověsti - I)
-O dvanácti měsíčkách (Slovenské pohádky a pověsti - I)
-O hloupém Honzovi (Pohádky)
-O kocouru, kohoutu a kose (Národní báchorky a pověsti - II)
-O Pánu Bohu, O Pánu Bohu (2)
-O Popelce (Národní báchorky a pověsti - I)
-O princezně se zlatou hvězdou na čele (Národní báchorky a pověsti - II)
-O zlatém kolovrátku (Národní báchorky a pověsti - I)
-Obrázek vesnický
-Pan učitel
-Pohádka bez konce (Pohádky)
-Pohádka o perníkové chaloupce (Pohádky)
-Pohorská vesnice, Pohorská vesnice (2), Pohorská vesnice (3), Pohorská vesnice (4), Pohorská vesnice (5), Pohorská vesnice (6), Pohorská vesnice (7)
-Rozárka: Pomněnka šlechetné duše
-Sedmero krkavců (Národní báchorky a pověsti - II)
-Sestry, Sestry (2), Sestry (3)
-V zámku a v podzámčí, V zámku a v podzámčí (2), V zámku a v podzámčí (3), V zámku a v podzámčí (4)
-Zlatý vrch (Národní báchorky a pověsti - II)






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­