ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Dyk Viktor (*31.12.1877 - †14.05.1931)

­­­­

Krysař

Příteli Jaroslavu Kamprovi
Viktor Dyk
Září 1911

I.

"A vaše jméno?"
"Nejmenuji se; jsem nikdo. Jsem hůř než nikdo, jsem krysař."
Muž, který takto mluvil, stál se vzpřímenou postavou před vraty domu, v nichž se do soumraku bělala ženská postava. Hleděl na ni svýma temnýma, pátravýma očima. Byl vysoký a štíhlý, štíhlejší ještě ve svém přiléhavém sametovém kabátci a v úzkých nohavicích. Jeho ruce byly drobné a jemné jako ruce paní. Neměl při sobě ani zbraně, ani hole, ač se zdálo, že přichází z daleka, po cestách, jež vždy jisty nebyly. Svíral za to, něco dlouhého a ozdobného, co budilo zvědavost ženy, s kterou hovořil. Byla to píšťala, cizokrajné práce, jaké dosud neviděla.
"Krysař," zasmála se žena ve dveřích. "Přicházíte včas do Hammeln. Není tu krysaře, zato krys je tu mnoho. Vysvětlete mi krysaři, odkud se berou krysy?Nebývalo jich dříve, jak nám lidé říkají. Je to pravda," skončila s úsměvem, "staří lidé míní, že svět je stále horší."
Krysař pokrčil rameny.
"Odkud jsou, nevím. Jsou však v každém z vašich domů. Hlodají bez ustání, hlodají dole ve sklepích, hlodají tam, kde jich nevidíme. Stanou se však dotěrnými a stoupají výše. Připravujete hostinu, svatbu, křtiny, což já vím? Představte si, že se náhle při hostině zjeví krysy s dlouhými boltci a dlouhými kníry. Tento zjev kazí chuť, chápete přece."
"Ano," smála se žena ve dveřích. "Při svatbě Kateřiny objevila se pořádná krysa. Ženich byl bledý jako stěna a Kateřina padla do mdlob. Lidé nesnesou nic tak málo jako to, co jim kazí chuť; odhodlají se pak zavolat krysaře."
"Připravujete svatbu nebo křtiny?" otázal se krysař náhle, bez přechodu.
Žena ve dveřích se zasmála hlasitě.
"Jste cizinec, je zřejmo, že jste cizinec. Nejsem vdána, krysaři."
Krysař se uklonil.
"To nevadí... nijak to nevadí. Nuže, povolají krysaře. Krysař píská a píská, až vyvede všechnu havěť z jejich skrýší. Jde za ním jako omámená. Zavede ji do řeky, do Rýna, Dunaje, Havoly, Vesery. A dům je prostý krys."
Krysař opět se uklonil a jeho hlas zachvěl se nějakou elegií. Žena mlčela, pohrávajíc si větvičkou jasmínu.
"Ale je-li tomu tak, nepomyslí nikdo na krysaře. Krysař, cizinko, je muž, který nezůstává, ale jde. Lidé vidí ho rádi přicházet. Ale odcházeti vidí ho mnohem raději."
"Opravdu?" řekla pouze. Znělo to jako povzbuzení a snad to ani povzbuzení nebylo. Ale krysař chápal to tak. Bledé jeho tváře se zbarvily; byla by to mohla pozorovat, nebýti temna.
"Cítím to, cizinko. Lidé nemilují krysaře; bojí se ho pouze."
Děvče zasmálo se opět.
"A čím to, že jdou krysy tak slepě za vámi, krysaři?"
Krysař ukázal na píšťalu, která oživla tímto pohybem.
"Je to zvláštní nástroj," řekl.
Pohlédla zvědavě na mluvčího i na píšťalu. Dotkla se jí lehce.
"Píšťala," řekla pak pohrdavě. "Pěkná píšťala. Ale nic více než píšťala."
"Krysy mají dobrý sluch a má píšťala dobrý zvuk."
Oči krysařovy zaplály podivným ohněm. Děvče ve dveřích maně ucouvlo. Větvička jasmínu v její ruce se chvěla.
"Mám zvláštní nadání vyháněti krysy," pokračoval krysař. "Pískám občas na ni velmi smutné písně, písně všech krajů, kterými jsem prošel. A já prošel mnoha zeměmi; slunnými i ponurými, pláněmi a horami. Má píšťala zní tak tiše. Krysy slyší a jdou. Není takového krysaře mimo mne. Povím vám něco, cizinko, která se umíte tak zvonivě smáti. Nikdy jsem nepískal plným dechem; byl to vždy tlumený zvuk. Kdybych pískal plně, ne pouze krysy šly by za mnou."
Krysař domluvil. Oči uhasly a svěsil bezděčně ruce s píšťalou.
"Nemám odvahy," dodal po chvilce. "Stalo by se něco krutého."
Děvce stálo zamlklé a nespouštělo očí z píšťaly a krysaře. Když krysař mlčel, řekla zcela tiše:
"Líbíte se mi, krysaři. Nežli přišel soumrak, viděla jsem ve vašich černých vlasech stříbrné nitky. Nežli jste promluvil, pozorovala jsem na vašem čele vrásky. Ale přesto se mi líbíte. Milovalo vás jistě mnoho žen." "Snad," odvětil krysař. "Nepamatuji se." Slova krysařova měla podivný a jímavý přízvuk. Děvče zvážnělo. Naklonilo se ke krysaři, takže cítil téměř horký jeho dech.
"Líbíte se mi, krysaři," děla. "Ale na vašem místě zapískala bych na píšťalu - plně - vší silou -"
"Víte, co by to znamenalo?" otázal se krysař temným hlasem. "Já to nevím. Vím pouze, že mne časem pojímá úzkost. Hledím na svou píšťalu jako na něco, co mnohé zahubilo a co ještě mnohé zahubí. A pak se usměji. Není to nic než právě pěkná píšťala, sama jste to řekla. A já nejsem více než krysař, který má odvádět nezvané hosty. Krysař, který jako Ahasver jde z města do města, z jihu na sever, ze západu na východ. A jako Ahasver nemám stání. Pobyl jsem zde příliš dlouho, cizinko."
"Ne," pravila. A pak šeptala tiše: "Říkejte mi Agnes." "Agnes -," řekl. Mluvil měkce a hudebně. V jeho ústech vše nabývalo kouzla. Hleděla na něho napjatě. "Odejdete záhy z Hameln?" "Nevím," řekl. "Není to v mé vůli. A - -" Odpověděla pohledem.
Usmála se svěžím a čistým smíchem mládí a radosti. Znělo to jako zvony vzkříšení.
"Myslím, že tu máte co činiti; je tu mnoho krys." A vážněji dodala: "Zůstaňte, krysaři."
Neodpovídal. Zraky jejich se utkaly. Hleděla neklidně a tázavě do planoucího krysařova zraku. Větvička jasmínu chvěla se v její ruce. "Mám milence," řekla. Krysař ji vzal za ruku.
"Nechci ho viděti. Nechci o něm slyšeti. Vím, že je na světě mnoho šeredných věcí. Co je mi po tom, nepřijdou-li mi do cesty. Nechci ho viděti. Ale kdybych ho viděl..."
Hlas krysařův zesmutněl a ztemněl. Znělo to vážně a varovně jako hrana.
"Ne," vydechla. Ale nebylo jisto, co znamenalo toto ne. Ocitli se na prudkém spádu, kde nečiní se kroky, kde zbývá pouze let. Podržel její ruku ve své a nechala mu ji. Stiskl. Stiskl ji prudce a vášnivě, že by byla vykřikla bolestí. Opakovala přesto stisknutí. Tato bolest ji omamovala.
"Agnes --," řekl. Znělo to jako otázka a jako prosba. Pohlédla na něho a usmála se. "Ano," řekla. A bylo zřejmo, co znamenalo toto ano. Bylo zcela nahé, bez ostychu a bez výhrad. A děvče ve dveřích podalo krysaři snítku jasmínu.

II.

Byl to kout v dobrém hanzovním městě Hameln, kout tichý a opuštěný, skoro jako by města nebylo. Těžké vozy nehrčely tudy s náklady zboží; nehlučely tu trhy a nejezdili zde jezdci v bohaté zbroji. Ani procesí tudy nechodila. Pouze hlas zvonu zněl sem z chrámu svaté Trojice v Hameln, hlas vážný a zádumčivý, ale z těch hlasů, kterým, poněvadž jsme je často slyšeli, zapomínáme naslouchati. Aspoň Agnes, otevřela-li své okénko, slyšela spíše jiné hlasy.
Bylať pod jejími okny zahrada v květu, kde zpívali jí ptáci, kde vše bzučelo životem a úsměvy na její pozdrav. V zahradě bylo tolik vůní, z nichž kterákoli dovedla opojovati. A Agnes se zdálo, že je květem mezi květy a vůní mezi vůněmi.
Byl tu také dům s prejzovou střechou, starý a skrytý zelení kaštanů. Ale tento dům dovedl tak náhle zjasněti a otevříti se v slunci.
Matka krásné Agnes, žena znavená spíše nežli lety smutnými příběhy, na které vzpomínala s hrůzou a steskem, chvěla se zimomřivě a ploužila se domem jako stín. Slunce a světlo ji lekalo; prchala před ním jako noční pták.
Ale Agnes nezdálo se nic lekati, hleděla s důvěřivým úsměvem do příštích dnů.
A krysař stále pobýval v Hameln.
Vyháněl krysy.
Byla to událost pro Hameln. Děti a staří provázeli ho na jeho cestách. Děti a staří divili se krysám, které šly za ním slepě do záhuby, fascinovány jeho píšťalou, sotva více slyšitelnou pro dobré a počestné občany města nežli vzdálené bzučení hmyzu.
A vlny řeky přijaly krysy a pohltily je. - Vlny řeky je přijaly a nesly do moře, do vzdáleného moře; nikdy už neporuší dobré chuti ctihodných kupců hanzovního města.
Krysař vyháněl krysy; ale kromě toho byl jiný důvod jeho pobytu v Hameln.

III.

Sepp Jörgen, rybář, bydlil na břehu Vesery tam, kde se sbíhala s Havolou. Měl malý a chudý domek. Vedl život ubohý a nuzný.
Lidé všech cechů v Hameln posmívali se ubožáku. Chápal tak příliš těžko. Byl to dobrý, ale těžkopádný hoch. Říkali, že se usmívá a pláče až příštího dne. A měli pravdu.
Co se týče ryb, nebylo třeba myšlenek. Bylo třeba rozhoditi sítě a čekat. Čekat Sepp Jörgen uměl jako málokdo. Čekal trpělivě a odevzdaně; dočekal se však málokdy čeho. Říkají, že se tak děje těm, kdo odevzdaně a trpělivě čekají.
Ale Sepp Jörgen neztrácel trpělivosti. Chápal, že den se musí podobat dnu a noc noci. Chápal, že se rodí někteří k štěstí a jiní ke strastem. Chápal, že jsou páni v nádherných kožiších a krásných řetězech na radnici, kteří poroučejí, a že je chudina v temných, vlhkých doupatech, které nutno poslouchat. To vše chápal, poněvadž viděl to po celý svůj život.
Věděl také, že je nutno vyhnout se z cesty, jedou-li po říšské silnici opilí lancknechti. To všechno věděl, třeba byl nechápavý hoch.
A věděl posléze, že se mu všichni posmívají. Druhové rybáři, děvčata v Hameln. Bolelo ho to časem a bylo těžko říci, co více bolelo. Svíral často pěsti a také srdce mu to mnohdy svíralo. Naneštěstí, dík neblahému určení Seppa Jörgena, až příští den. A tak odcházeli klidně muži, když ho uráželi, a ženy, které by byl mohl milovat, mizely v dáli. Bylo to určení rybářovo. A neuniknete určení.
A přece Sepp Jörgen byl statný hoch, silných svalů, pevných pěstí. Statný a ne ošklivý hoch, hoch dobrého srdce a dobrých, poněkud zalekaných očí.
Vše, co měl, byl drozd v kleci, kterého úzkostlivě ošetřoval. Dovedl to, poněvadž to vše bylo jednoduché a prosté, den co den stejné a den co den krásné, jak se aspoň Jörgenovi zdálo. Drozd v kleci se mu neposmíval ani ho neranil. A bylo-li rybáři krušno a těžko, dovedl utišiti poněkud jeho pošetilé srdce. Rybář Jörgen naslouchal zpěvu konejšivému a jasnému. Zapomínal na špatný lov, na svoji nouzi, na urážky všech v Hameln a na krásné dívky, které měli jiní a nikdy on. Usmíval se, ukolébán zpěvem; a vše se na ubohého usmívalo. Ženy přicházely a líbaly ho.
Pták zpíval.
A Sepp Jörgen žil, ničeho dále nečekaje.

IV.

Milenec jmenoval se Kristián. Říkali mu dlouhý Kristián.
Měl plavé vlasy a modré oči. Měl všechno, co může míti občan v Hameln: počestné rodiče a zachovalé jméno a úctu k radnici a kostelu. Byl zaměstnán v obchodě svého strýce v podloubí náměstí v Hameln. Byl to soukenný obchod, známý široko daleko. A ježto strýc Kristiánův byl bezdětek, kojil se Kristián nadějí, že se stane dědicem. Chyba byla ta, že strýc Ondřej, třeba nemladý, neustával ve svých záletech kupce, který může platiti, záletech pohoršujících město tak ctihodné. Dlouhý Kristián činil, co mohl. Odváděl pokušení od strýcovy cesty. Dohodil mu pannu Gertrudu, letitou a prostou svůdnosti, za hospodyni. Strýc Ondřej měl tak málo času pro své lásky. A tak kolísal Kristián mezi úzkostí a nadějí. Kromě toho miloval Agnes.
Vypravoval jí o svých starostech a bezesných nocích, kdy myšlenka na svůdnice tlačila ho jako můra: vypravoval jí o záletech strýcových s pohoršením, kterého je schopen muž počestný a ohrožený dědic.
Agnes naslouchala.
Péčí její bylo, aby Kristián nevěděl o krysaři a krysař neuzřel Kristiána.
Kristián, pravda, mluvil občas o krysaři: o jeho zásluhách, jakož o tom, že řemeslo krysaře, třeba užitečné, nezdá se mu dost ctihodným a rozšafným.
Agnes naslouchala a souhlasila; Kristiánovi se aspoň zdálo toto mlčení souhlasem. Krysař byl stále ještě v Hameln. A dlouhý Kristián stále kolísal mezi úzkostí a nadějí.

V.

Nad krásným hanzovním městem Hameln, pýchou všech obyvatelů, tyčí se vrch Koppel, který jest jejich nemenši pýchou.
V neděli opouštějí měšťané brány města a svátečně vyšňořeni stoupají na Koppel. Stoupání je prudké a pot řine se s jejich čel; ale jak krásný pohled odtud na celé město a na celý kraj!
Stoupati nutno sosnovým lesem, ztemnělým poněkud, a aniž by občané Hameln chápali, smutným. Ale nejsmutnější les pozbude smutného svého rázu, naplní-li ho veselé a rozvážné hovory kupců hanzovního města, ctihodných jejich manželek a dívek a jinochů hamelnských.
Nad touto sférou, vrcholnou pro většinu, poskytuje vrch Koppel jiné možnosti. Vyjdete náhle z lesa. Jdete roztroušenými balvany, zbloudilými sem před staletími. Vše je zde nahé, prosté a veliké. Usaďte se a pohleďte dolů na město. Vyhřívejte se na slunci a užívejte nedělního klidu. Neboť kdybyste kráčeli dále, dojdete k propasti.
Propast zeje, chladná a hluboká. Nedohlédnete do ní. A hodíte-li tam kámen, padá tak dlouho. Vrch Koppel má své tajemství; propast není prý pouze propastí, ale je cestou. Tak říkají někteří smělejšího ducha, odvažující se až k okraji a zkoumající hádanku Koppelu.
Nikdo však neví.
Říkají pouze, že cesta odtud vede pod zemí daleko. Daleko, daleko přes hory a řeky. Do Sedmihradska až. Ale říkají tak, nevědouce, od koho to slyšeli. Jisto, že nikdo dosud, pokud známo, nedokončil odvážné této cesty, jisto, že nikdo dosud nedospěl tudy do země sedmihradské.
Kteréhosi dne stanul krysař nad touto propastí.
Prošel sosnovým lesem a holým vrchem, kde se hřáli hadi v poledním slunci. Krysaře to pudilo dál a dále.
Stál až na okraji, mnohem dále, než se odvážil kdo z rodáků Hameln. Stál až na okraji a zdálo se, že mluví s propastí, milenkou sebevrahů.
Jisto je, že propast lákala krysaře; stál nad ní zamyšlen a sám. Občanům v Hameln nelíbil by se výraz jeho očí; nebyla tu pouze propast, ale byly tu dvě propasti.

VI.

Onoho dne ležel Sepp Jörgen na palouku poblíž své chaty, hlavu maje opřenu o kupu sena. Seno vonělo a Jörgen usnul malátným a těžkým spánkem.
Stalo se tehdy, že na Jörgenův palouk zabloudila dvě děvčata z Hameln. Byla to Lora, dcera řezbáře Wolframa, a Kätchen, dcera pekaře Grilla. Obě měly plavý vlas a zvědavé oči a obě byly opilé mládím. Přicházely rozesmáté svou krásou a zkrásnělé svým smíchem. Spící rybář vzbudil jejich zvědavost. Připlížily se k spícímu po špičkách a dívaly se do jeho tváře --
Spící neuslyšel kroků. Jeho prsa zdvihala se a klesala v pravidelném rytmu; jeho košile byla rozhalena; bylo viděti jeho zarostlá a mohutně klenutá prsa.
Lora Wolframová přisedla k spícímu. Sklonila se svým mladým a pružným tělem nad ním, zatajujíc dech, aby ho neprobudila. Ale opatrnost tato byla zbytečná. Sepp Jörgen se neprobudil. Také Kätchen nabyla odvahy. Dotkla se měkkou svou rukou lehce kučeravých vlasů spícího. Zachvěl se lehce, jakoby pod dotekem něčeho chladného a ošklivého. A přece ruce Kätchen nebyly ani chladné, ani ošklivé. Všichni v Hameln znali naopak krásné její ruce.
Ale Sepp Jörgen přes toto zachvění se neprobudil.
Oči děvčat hořely zvláštním ohněm. Tento muž, tak blízký a tak lhostejný, dráždil v spánku zájem, kterého nikdy neprobudil bdící. Zdálo se, že vše malicherné, směšné a titěrné, co se pojilo k jeho jménu, bezvědomím spáčovým se tratí; zbyl tu muž, odpočívající v kupě sena.
"Kdyby to nebyl Jörgen," pravila Kätchen, krčíc rameny.
A Lora, dcera řezbáře Wolframa, opakovala: "Kdyby to nebyl Jörgen."
Seděly chvíli nad spícím, roztoužené a snad něžné, drážděny neurčitými sny o rozkoši a lásce. Vlna opojení zaplavila mladá jejich těla. Cosi je pudilo do náruče silného a svalnatého hocha.
A seno vonělo a posečené květy v něm.
"Kdyby to nebyl Jörgen," opakovala Kätchen trochu lítostivě, "bylo by možno ho milovat. Není ošklivý. A jistěže málokdo by se mu mohl silou rovnat. Pravili mi, že s Jörgenem nejsou žerty."
"-- Příštího dne," mínila Lora. "Činí vše o den později. Ožení-li se kdy, tedy jistě si na svou nevěstu vzpomene až příštího dne. Chudáček, bude mít smutnou svatební noc!"
Slova Lořina, končící dušeným smíchem, probudila spáče. Prvý okamžik hleděl naprosto nejistě, neuvědomiv si místa ani času. Zíral na rozehřáté tváře děvčat podivným, užaslým pohledem. To bylo příliš mnoho pro bujný rozmar dívek z Hameln. Vypukly v nehorázný smích, smích daleko slyšitelný, v zdravý, smyslný a překypující smích, smích ženy, která by ráda hřešila.
Nechápavě a němě hleděl rybář na smíšky. Pak povstával pomalu a ještě všecek zahleděn na Kätchen a Loru. Ale to přesahovalo míru. Kätchen a Lora vzpomněly si náhle, že nebylo by radno dáti se spatřiti v společnosti Seppa Jörgena, jehož směšnost vynikla tak náhle u bdícího. Zmizely, dříve než Jörgen se mohl vzpamatovati. Ale ještě z dálky bylo možno slyšet jejich neukrotitelný smích.
Sepp Jörgen stál a nechápal; bylo tomu vždycky tak.

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Zdroj: Pája delfínek, 04.01.2006

   
­­­­

Související odkazy

Čtenářský deník-Krysař, Krysař (2), Krysař (3), Krysař (4), Krysař (5), Krysař (6), Krysař (7), Krysař (8), Krysař (9), Krysař (10), Krysař (11), Krysař (12), Krysař (13), Krysař (14), Krysař (15), Krysař (16), Krysař (17), Krysař (18), Krysař (19), Krysař (20), Krysař (21), Krysař (22), Krysař (23), Krysař (24), Krysař (25), Krysař (26), Krysař (27), Krysař (28), Krysař (29), Krysař (30)
-Krysař (analýza textu)
-Krysař (několika slovy)
-Krysař (rozbor), Krysař (rozbor) (2), Krysař (rozbor) (3)
-Milá sedmi loupežníků, Milá sedmi loupežníků (2)
-Můj přítel Čehona
-Zmoudření Dona Quijota, Zmoudření Dona Quijota (2), Zmoudření Dona Quijota (3), Zmoudření Dona Quijota (4)
Čítanka-A nezapírám (Okno)
-Babí léto (Okno)
-Bázlivá
-Deštivý den
-Epigram (Okno)
-Epigram (Satiry a sarkasmy)
-Kandidatura (Satiry a sarkasmy)
-Krkavec čeká v důvěře (Satiry a sarkasmy)
-Krysař, Krysař (2), Krysař (3), Krysař (4), Krysař (5), Krysař (6), Krysař (7), Krysař (8)
-Krysař (celá kniha / e-book)
-Ledová panna (Noci chiméry)
-Listopadovým krajem (Devátá vlna)
-Marnosti, Marnosti (2), Marnosti (3), Marnosti (4)
-Milá sedmi loupežníků, Milá sedmi loupežníků (2), Milá sedmi loupežníků (3), Milá sedmi loupežníků (4), Milá sedmi loupežníků (5)
-Milá sedmi loupežníků (celá kniha / e-book)
-Na melodii neznámé písně (A porta inferi)
-Navarovská elegie (Buřiči)
-Nervosní píseň roku 1913 (Anebo)
-Píseň (Lehké a těžké kroky)
-Píseň beze slov (Devátá vlna)
-Píseň červencového dne (Devátá vlna)
-Píseň matky (Lehké a těžké kroky)
-Pohádka z roku 1912 (Anebo)
-Pohádka z roku 1915 (Anebo)
-Povzdech (Satiry a sarkasmy)
-Ranní vítr (Okno)
-Rudý prapor (Satiry a sarkasmy)
-Sestřička starost (Devátá vlna)
-Smrt panenky
-Smutná píseň vesnického šprýmaře (Pohádky z naší vesnice)
-Soumrak u moře (Devátá vlna)
-Ta vášeň dohřměla (A porta inferi)
-Tři (Buřiči), Tři (Buřiči) (2), Tři (Buřiči) (3)
-Zapomenutá stráž (A porta inferi)
-Země mluví (Okno)
-Zlá a dobrá paní (Okno)
­­­­

Diskuse k úryvku
Viktor Dyk - Krysař







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­