ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Puškin Alexandr Sergejevič (*06.06.1799 - †10.02.1837)

   
­­­­

Boris Godunov (2)

***

Noc. Cela v Čudovém monastýru (roku 1603).

OTEC PIMEN, GRIGORIJ spí.

PIMEN (píše při světle lampy): Jen ještě jednu pověst poslední - a budou skončeny mé letopisy a splněn dluh, jejž Tvůrce uložil mně hřešícímu. Hospodin - ne darmo - mi určil stát se mnoha roků svědkem a k písařskému umění mě povznes. Snad jednou jiný pracovitý mnich mou pilnou najde bezejmennou práci: ten zažehne, jak já, svou svítilnu, a s pergamenu střesa dávný prach, mé pravdomluvné přepíše on zprávy: ať znají potomkové pravoslavných své rodné země sudbu pradávnou, ať vzpomínají na své velké cary, jich dobrotu i hrdinskost i pověst a za hříchy a temná jejich dík se k Spasiteli z hloubek pomodlí. Tak ve svém stáří znovu ožívám; co minulo, zas přede mnou se vznáší -. Jak dávno tomu, co jak oceán to všechno dulo v událostech vírných? Teď je to pokojné a beze slov, v mé paměti jen málo postav žije, jen málo se mi dochovalo slov, vše ostatní se v nedohlednu ztrácí... Však den je blízek - lampa dohořívá - jen ještě jednu pověst poslední. (Píše.)
GRIGORIJ (procítaje): Už zas ten sen! Co to? Už po třetí! Proklatý sen! A stařík před svou lampou si sedí dál a píše. - Celou noc as nezamhouřil ve dřímotě oči. Jak mám rád jeho klidné vzezření, když - k minulosti duši upřenu - v svých letopisech pokračuje; často jsem uhodnout chtěl, o čem že to píše: snad o sveřepé vládě Tatarů? či o překrutých trestech Ivanových? snad o bouřlivém sněmě v Novgorodu? snad o slávě své vlasti? Neuhodnu. Ni s vysokého čela, ani z očí mu nelze vyčíst myšlenku - on hledí vždy pokorně, vždy stejně velkoryse. Tak soudce, zšedivělý v úřadech, zří klidně na dobré i na vinníky, i zlo i dobro stejně přijímá, ni hněvem nejsa pohnut, ani žalem.
PIMEN: Tys procit, bratře?
GRIGORIJ: Požehnej mi, otče můj ctihodný.
PIMEN: Nechť Hospodin ti žehná, jak dnes tak napříště a věky věků.
GRIGORIJ: Psals napořád a sen tě nepřemoh, já pekelné však měl jsem vidění a nepřítel mě zmámil. Zdálo se mi, že strmě na věž stoupám po schodech; já s výšky Moskvu zřel jak mraveniště a dole dav se po náměstí hemžil a s výsměchem si ukazoval na mne, až stydno bylo mi a strašlivě - a střemhlav s věže padaje, já procit... Už po třetí se tentýž sen mi zdál. Toť zvláštní, ne?
PIMEN: To mladá krev se bouří. Jen uklidni se modlitbou a postem a sny tvé budou vzdušných zjevů plny. Vždyť také já, ač stár jsem - kdykoli jsem mimovolně zmožen dřímotou, dřív, nežli bych se na noc pomodlil - já nemám sen snad bez hříchu a tichý, leč o hlaholných kvasech zdá se mi a o bitevním stanu, o šarvátkách, těch potřeštěných slastech jinošství.
GRIGORIJ: Jak radostně jsi prožil svoje mládí! Tys válčil pod věžemi kazaňskými, ty s Šujským Litvany jsi odrážel, tys viděl dvůr i přepych Ivanův. Ty blažený!... Já od chlapeckých let jen po celách se toulám, bědný mnich. Proč nekochám se vřavou válečnou? Proč u carského stolu nehoduji? Však dovedl bych v stáří jako ty se vzdáti marnosti a zříci světa, své mnišské přislíbení vykonat a uzavřít se v tichý útulek.
PIMEN: Tím, bratře, nermuť se, žes hříšný svět tak záhy zanechal a že tě Bůh jen málo zkoušel pokušením. Věř: jen zpovzdálí nás vábí sláva, přepych a lstivá láska žen. Já dlouho žil a mnohou prožil slast. Však pravé štěstí znám teprve, co Bůh mne uved v klášter. Jen pohleď, synu, na veliké cary. Kdo že je nad ně? Jen sám Bůh. Kdo smí být proti nim? To nikdo. A přec často jim zlatá koruna se zdála těžká a za mnišskou ji zaměnili kápi. Car Ivan hledal usmíření duše jen tím, že mnichem připadal si být, a jeho dvůr, kde mocní žili milci, byl jako klášter: pekelníci v hávech a ve svých hrubých řízách žíněných se zdáli poslušnými řeholníky a hrozný car jim zbožný opat byl. Já viděl zde, zde v této cele - žil tu tehdy Kiril, svatý trpitel, a tehdy také mně již dopřál Bůh, bych marnost světa chápal - viděl jsem tu cara, mdlého mstitelstvím a tresty. Tich, v dumách seděl Hrozný mezi námi a my jsme před ním stáli bez pohnutí, jak polohlasem s námi rozprávěl. I pravil opatu a bratřím mnichům: "Vy otcové, den, po němž bažím, přijde; zde budu státi, lačen spasení. Můj Nikodéme, Sergiji, Kirile, vy všichni slyšte duchovní můj slib: k vám přijdu, zavržený zločinec, tu, svatý otče, k nohám padnu tvým - a přijmu požehnanou hodnost mnicha." Tak pravil mocný panovník - a sladko z úst jeho řeč mu plynula - a plakal. A my jsme v slzách modlili se, mír a lásku aby seslal Hospodin v tu jeho duši trpící a bouřnou. A jeho syn, car Feodor? Ten vzdychal, byť korunován, po smířeném žití, jež vede mnich. On carské dvorany si přeměňoval v cely modliteben, by těžké panovnické starosti mu nerušily svatou jeho duši. Sám Bůh měl zalíbení v ztichlém caru a jeho Rusi plné slávy přál. A když byl blízek car své hodince, tu div se udál neslýchaný: muž se zjevil mu, jen jemu viditelný a v nevídaném světle, přistoupil mu k loži až a car s ním zahovořil a nazýval jej velkým patriarchou. Strach padl na všechny tam přítomné, i zřeli nebeské v tom znamení, to proto, onen svatý muž v tu chvíli že vůbec nedlel v paláci. A car když dokonal, tu všechen příbytek se přeposvátnou vůní naplnil a nebožtíku vzplála tvář jak slunce. Car, jak byl on, už nepovládne nikdy. - Ó, strašné hoře, nikdy nepoznané! My hřešili, my pohoršili Boha, neb muže carobijce zvolili jsme za cara.
GRIGORIJ: Už dávno, otče můj, jsem chtěl se přeptat, cože o smrti víš careviče Dmitrije: vždyť tenkrát prý sám byls v Ugliči.
PIMEN: Ach, vzpomínám, Bůh mne tam přivedl, bych krvavý ten zločin zhléd! Já v Uglič vzdálený byl vyslán monastýrem; dorazil jsem v noci; zjitra náhle, v mešní čas, já slyším, na poplach jak bije zvon; a křik; a hluk. - Vše běží k cařici. Já též. Už celé na dvoře je město. Zřím... Podřezán tam leží carevič, máť cařice je beze smyslu nad ním a kojná zoufá si a běduje, a vláčí chůvu rozběsněný lid a smýká zlořečenou zrádkyní. Vtom divý mezi ně a zlostí bled pad Jidáš: Biťagovskij... "Chyťte ho, to on, to on," se zevšad ozval poplach - a bylo po něm. Pak se všechen lid vrh po stopě tří uprchnuvších vrahů; kde ukryli se, byli pochytáni a přivedeni k teplé mrtvolce. I stal se zázrak: mrtvý hoch se otřás! Dav na ně zavyl: "Čiňte pokání!" a když se v bázni, před popravou, káli ti zločinci, tu vyřkli jméno: Boris!
GRIGORIJ: A kolik let měl mrtvý carevič?
PIMEN: Tak sedm roků. Nyní by mu bylo - (už deset tomu let, ne, více už, let je to dvanáct) - byl by jako ty - a byl by carem! Bůh však určil jinak. Tou truchlou událostí zakončím já letopisy své. Já od těch dob si málo všímal světa. Grigoriji, ty v umění jsi zběhlý písařském, já tobě odkáži svou práci. Volný když budeš od úkolů duchovních, v ty chvíle nezáludně vypisuj to všechno, čemu svědkem kdy se staneš: vojnu a mír i carské vladaření a světců bohulibé zázraky a proroctví i zjevy na nebesích. - Mně nadešel však čas, čas oddechnout si a zhasit lampu... Zvoní se už k jitřní... Svým sluhům, Pane, račiž požehnat - a ty mně, Grigoriji, podej berlu.

(Odejde.)

GRIGORIJ: Vše děsí se tě, děsí, Borise, a nikdo před tebou se nesmí zmínit, jak hrozný konec nešťastný měl hoch. A zatím poustevník v své chmurné cele tvou obžalobu píše strašlivou. I nevyhneš se pozemskému soudu, jak soudu Božímu se nevyhneš.

Palác patriarchův.

PATRIARCHA a OPAT Čudova monastýru.

PATRIARCHA: A skutečně uprchl, otče opate?
OPAT: Uprchl, svatý vladyko; jsou tomu tři dni.
PATRIARCHA: Lotr lotrovská! A jakého je rodu?
OPAT: Z rodu Otrepěvých, haličských to zemanů. V mládí měl postřižiny, neznámo kde, zdržoval se v Suzdale, v monastýru Jefimjevském, odtamtud utekl, toulal se po různých klášterech, nakonec přišel k mému čudovskému bratrstvu, a když jsem viděl, jaký je to mladíček nerozumný, svěřil jsem ho péči otce Pimena, bohabojného a pokorného starce; byl dobře učený, čítal naše letopisy, skládal modlitby světcům; zdá se však, že ta jeho učenost nebyla od Pána Boha...
PATRIARCHA: Jdi mi s těmihle mudrlanty! Co ten si nevymyslil! "Budu moskevským carem!" Ech, ty plémě satanášovo! Ale cara o tom nezpravit! Nač otce gosudara znepokojovat? Postačí dát o tom útěku zprávu djaku Smirnovu nebo djaku Jefimovu. Ne, tohle kacířství! "Budu moskevským carem!"... Jen ho dostat, jen ho dostat, toho pekelníka, a poslat k věčnému pokání do Soloveckého monastýru. Vždyť je to kacířství, otče opate!
OPAT: Kacířství, otče vladyko, učiněné kacířství!

***

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 06.06.2014

­­­­

Související odkazy

Čtenářský deník-Arion: výbor z lyriky
-Bělkinovy povídky, Bělkinovy povídky (2)
-Boris Godunov, Boris Godunov (2)
-Cikáni
-Evžen Oněgin, Evžen Oněgin (2), Evžen Oněgin (3), Evžen Oněgin (4), Evžen Oněgin (5), Evžen Oněgin (6), Evžen Oněgin (7), Evžen Oněgin (8), Evžen Oněgin (9), Evžen Oněgin (10), Evžen Oněgin (11), Evžen Oněgin (12), Evžen Oněgin (13), Evžen Oněgin (14), Evžen Oněgin (15), Evžen Oněgin (16), Evžen Oněgin (17), Evžen Oněgin (18), Evžen Oněgin (19), Evžen Oněgin (20), Evžen Oněgin (21), Evžen Oněgin (22), Evžen Oněgin (23), Evžen Oněgin (24), Evžen Oněgin (25), Evžen Oněgin (26), Evžen Oněgin (27), Evžen Oněgin (28), Evžen Oněgin (29), Evžen Oněgin (30), Evžen Oněgin (31), Evžen Oněgin (32)
-Evžen Oněgin (rozbor)
-Kapitánská dcerka, Kapitánská dcerka (2), Kapitánská dcerka (3), Kapitánská dcerka (4), Kapitánská dcerka (5)
-Kavkazský zajatec
-Malé tragédie
-Měděný jezdec
-Piková dáma, Piková dáma (2), Piková dáma (3), Piková dáma (4), Piková dáma (5), Piková dáma (6), Piková dáma (7), Piková dáma (8), Piková dáma (9), Piková dáma (10), Piková dáma (11)
-Vánice
Čítanka-Ančar (Lyrika)
-Boris Godunov, Boris Godunov (2), Boris Godunov (3)
-Cesta do Arzrumu, Cesta do Arzrumu (2), Cesta do Arzrumu (3)
-Evžen Oněgin
-Hodokvas v době moru
-Kamenný host
-Kavkaz
-Koketě
-Má svoboda
-Mozart a Salieri
-Muza
-Památník
-Scéna z Fausta
-Scény z dob rytířských
-Skoupý rytíř
-Utrhačům Ruska
-Vyšel jsem dřív než hvězda ranní (Vyšel jsem dřív než hvězda ranní)
­­­­

Diskuse k úryvku
Alexandr Sergejevič Puškin - Boris Godunov (2)







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti - Nastavení soukromí


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)