ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Puškin Alexandr Sergejevič (*06.06.1799 - †10.02.1837)

­­­­

Scény z dob rytířských

MARTIN: Poslouchej, Františku, naposled s tebou hovořím jako otec: dlouho jsem snášel tvé nezbedné kousky, ale déle už je snášet nehodlám. Kroť se, nebo bude zle.
FRANTIŠEK: Prosím tě, tatínku, proč se na mne hněváš? Já přece nic nedělám.
MARTIN: Nic nedělám! V tom to právě vězí, že neděláš. Jsi lenoch, darmožrout, Pánu Bohu čas ukrádáš. Več vlastně doufáš? Snad v mé bohatství? Ale copak jsem zbohatl tím, že jsem ruce dával do klína a skládal hloupé písničky? Jak mi bylo čtrnáct, dal mi nebožtík otec dva krejcary do ruky a dvě herdy do zadku a řekl: tak hybaj, Martine, a hleď, ať se sám živíš; však se budu muset ohánět, i když ty mi ubudeš. Od těch dob jsme se už neviděli; díky Bohu, já si vydělal dům i peníze a dobrou pověst - a čím? šetrností, trpělivostí a pracovitostí. Teď už mám na krku padesátku a byl by čas, abych si odpočinul a tobě odevzdal účetní knihy i celý dům. Ale mohu na to vzdechnout? Jakoupak mohu mít k tobě důvěru? Tobě by se chtělo jen toulat se s pány, kteří námi opovrhují a berou zboží na dluh. Znám tě, stydíš se za svůj stav. Ale poslyš, Františku. Jestli se nepředěláš, jestli se nevzdáš společnosti šlechticů a nechopíš se řádně svého díla, tedy tě, Bůh můj svědek, vyženu z domu a svým dědicem udělám svého tovaryše Karla Herze.
FRANTIŠEK: Jak chceš, tatínku; čiň, jak ti libo.
MARTIN: Tak teda, jen si dej pozor...

Vstupuje bratr BERTOLD

MARTIN: Zde máme druhého ztřeštěnce. Copak bychom rádi?
BERTOLD: Buď zdráv, sousede. Mám k tobě žádost.
MARTIN: Žádost! Opět o peníze?
BERTOLD: Ano... Nemohl bys mi půjčit půl druhého sta zlatých?
MARTIN: Podívejme se! Kdepak bych je vzal? Nejsem přece zlatodol.
BERTOLD: Prosím tě, neskrbli. Víš přece, že se ti ty peníze neztratí.
MARTIN: Jakpak neztratí. Málo jsem ti snad dával peněz? Kam se poděly?
BERTOLD: Vrazil jsem je do práce, ale nyní tě prosím už naposled.
MARTIN: To není po prvé, co slyším, že naposled.
BERTOLD: Ne, opravdu. Poslední můj pokus se nezdařil pro maličkost. Teď jsem všechno vypočetl, pokus nemůže se nezdařit.
MARTIN: Ech, otče Bertolde, kdybys ty neházel všechny peníze, které ti prošly rukama, do svého alchymistického ohně, byl bys boháč. Slibuješ mi poklady a sám si ke mně chodíš pro almužnu. Jaký to má smysl?
BERTOLD: Mně není třeba zlata, já hledám důkaz.
MARTIN: A mně je čerta do důkazu, mně je třeba zlata.
BERTOLD: Tak ty mě nechceš ještě jednou založit?
MARTIN: Nemohu a nechci.
BERTOLD: Tedy sbohem, sousede!
MARTIN: Sbohem.
BERTOLD: Půjdu k baronu Raoulu, snad on mi dá peníze.
MARTIN: Baron Raoul? A kde by jich nabral? Jeho poddaní jsou zničeni. Díky Bohu, vždyť se nyní nedá lupem tak lehce zbohatnout.
BERTOLD: Myslím, že peníze má, protože u vévody se koná turnaj a baron se tam vypravuje. Buď zdráv!
MARTIN: A ty si myslíš, že ti dá peníze?
BERTOLD: Možná, že ano.
MARTIN: A ty jich užiješ k poslednímu pokusu?
BERTOLD: Určitě.
MARTIN: A jestli se pokus nezdaří?
BERTOLD: Nic se nestane. Jestli i tenhle pokus selže, je alchymie nesmysl.
MARTIN: A jestli se zdaří?
BERTOLD: Tak ti vrátím s díkem a s lichvářskými úroky všechny částky, které jsem si od tebe vypůjčil, a baronu Raoulovi odhalím velké tajemství.
MARTIN: Proč baronovi, a ne mně?
BERTOLD: Rád bych, ale nemohu: víš přece, že jsem slíbil Nejsvětější Panně, že své tajemství svěřím tomu, kdo mi pomůže při mém posledním a rozhodujícím pokuse.
MARTIN: Ech, otče Bertolde, načpak se ničíš? Ale kam se ženeš? Jen počkej! Nu tak budiž. Tentokrát ti peníze ještě půjčím. Bůh s tebou, ale dej pozor a dostůj svému slovu. Sic tenhle pokus bude poslední a rozhodující.
BERTOLD: Neboj se. Druhého už nebude potřeba...
MARTIN: Tak počkej zde. Hned ti přinesu. Kolikpak vlastně potřebuješ?
BERTOLD: Půl druhého sta zlatých.
MARTIN: Půl druhého sta zlatých! Bože můj! A v těchhle krutých dobách!

BERTOLD a FRANTIŠEK

BERTOLD: Zdráv buď, Františku, nad čím ses to zadumal?
FRANTIŠEK: Jakpak nedumat? Teď právě otec pohrozil, že mě vyžene a vydědí.
BERTOLD: Proč to?
FRANTIŠEK: Že si hledím známostí s rytíři.
BERTOLD: To nemá zcela pravdu, ale taky není docela v neprávu.
FRANTIŠEK: Což je měšťan nehoden, aby dýchal stejný vzduch jako šlechtic? Cožpak jsme všichni nevzešli z Adama?
BERTOLD: To máš pravdu. Ale vidíš, Františku, už je tomu dávno: Kain a Abel byli také bratři, ale Kain nemohl dýchat stejný vzduch s Abelem - a nebyli si před Bohem rovni. Hned v první rodině pozorujeme nerovnost a závist.
FRANTIŠEK: Což je to má vina, že nemám rád svůj stav? Že čest mi je nad peníze?
BERTOLD: Každý stav má svoji čest a výhodu. Šlechtic bojuje a pyšně si vykračuje. Měšťan se dře a bohatne. Šlechtic je uctíván za mříží své věže - kupec ve svém krámě.
(Přichází Martin.)
MARTIN: Tady máš půl druhého sta zlatých - podívej se, je to naposledy, co ti vyhovuji.
BERTOLD: Jsem ti neskonale vděčen. Uvidíš, že nebudeš litovat.
MARTIN: A počkej, jestliže se ti pokus podaří a budeš-li míti sdostatek zlata i slávy, zdalipak se budeš klidně radovat ze života?
BERTOLD: Pak se dám ještě do jednoho výzkumu. Zdá se mi, že lze sestrojiti perpetuum mobile...
MARTIN: Co je to perpetuum mobile?
BERTOLD: Perpetuum mobile, to je věčný pohyb. Najdu-li věčný pohyb, pak nevidím hranic pro lidskou tvořivost... Vidíš, můj dobrý Martine: dělat zlato, to je vábivý úkol, to je možná zajímavý objev - ale vynalézti perpetuum mobile... ó!...
MARTIN: Jdi mi k čertu se svým perpetuum mobile!... Přisámbůh, otče Bertolde, ty bys kdekoho přivedl z míry. Potřebuješ peněz na práci a vykládáš Bůh ví co. To není možné. Jaký je to potřeštěnec!
BERTOLD: Jaký je to bručoun!
(Rozejdou se různými směry.)
FRANTIŠEK: K čertu s tím naším stavem! - Otce mám bohatého - a co z toho mám? - Šlechtic, který nemá pranic než vymlácený meč a rezavou helmici, je šťastnější a váženější než můj otec. Otec před ním smeká - a on si ho ani nevšimne. - Peníze! protože jich těžce nabyl, tak si myslí, že v penězích je veškera síla - aby ne! Má-li takovou sílu, ať se pokusí otec uvésti mne na baronský zámek! Peníze! Rytíř jich nemá zapotřebí - na to jsou měšťané - jak je utiskuje, vystříknou z nich dukáty jako krev!... Čert vezmi ten náš stav! - Ale pro mne je lepší být posledním minstrelem - toho aspoň přijmou na zámku... Dáma si poslechne jeho písně, nalije mu pohár vína a vlastní rukou mu jej podá...
Kupec sedí za svými knihami, počítá, počítá, klaní se, chytračí před každým zákazníkem. "Aj, pane, pro milost Boží, mám nejlepší zboží, levněji ho nikde nedostanete." "Lžeš, žide." "Ale nikoli, ctí se vám zaručuji..." Ctí!... Krásná čest! Ale rytíř, ten je svobodný jak sokol... nikdy se nehrbil nad účty, kráčí zpříma a hrd, řekne své slovo a věří se mu...
A je tohleto život? - K čertu s ním! - Raději půjdu mezi minstrely.
Ostatně, co to povídal mnich? Turnaj v * - a jede tam baron - ach, můj ty Bože! Bude tam také Klotilda. Dámy usednou tam v kruhu, třesouce se o své rytíře - trubky zahlaholí - vystoupí hlasatelé - rytíři objedou pole a před balkonem svých krasavic skloní oštěp... Znova trubky zahlaholí - rytíři se rozjedou - vrhá se druh na druha - dámy zavzdychají... Bože můj! A já nikdy nerozvířím prach na turnaji, nikdy neoznámí hlasatelé mé jméno, to opovrhované jméno měštěnína, nikdy nezavzdychá Klotilda...
Peníze! Kdyby věděl, jak námi rytíři povrhují přes naše peníze...
ALBERT: Á, to je František; na koho ses tak rozkřikl?
FRANTIŠEK: Ach, pane, vy jste mě slyšel... To já sám se sebou rozprávěl...
ALBERT: Ó čem žes rozprávěl sám se sebou?
FRANTIŠEK: Přemýšlel jsem, jak bych se dostal na turnaj.
ALBERT: Ty se chceš dostat na turnaj?
FRANTIŠEK: Ba věru že.
ALBERT: Nic lehčího: mně umřel podkoní - chceš na jeho místo?
FRANTIŠEK: Jakže? Nešťastný váš Jakub zemřel? A nač?
ALBERT: Pro Boha, nevím - v pátek byl zdráv jako lusk; večer jsem se pozdě vrátil (byl jsem na hostině u Raymonda a notně jsem se zpil) - Jakub mi něco řekl... já se rozdurdil a udeřil ho - myslím, že do tváře - a možná i do spánku - ale ne, jenom do tváře; Jakub se svalil - a už nevstal; já si lehl neodstrojen - a nazítří vidím, že můj ubohý Jakub je mrtev.
FRANTIŠEK: Aj, rytíři, jak vidět, vaše rány jsou pádné.
ALBERT: Měl jsem na ruce železnou rukavici. - Tak co, chceš být u mne podkoním?
FRANTIŠEK (škrábe se za uchem): Vaším podkoním?
ALBERT: Co se drbeš? Řekni, že ano. - Vezmu tě s sebou na turnaj, budeš u mne žít na zámku. To není maličkost, být zbrojnošem u takového rytíře, jako jsem já: je to stupínek k něčemu vyššímu. Kdo ví, možná, že časem budeš pasován na rytíře - mnozí tak začínali.
FRANTIŠEK: A co řekne můj otec?
ALBERT: A co je mu do tebe?
FRANTIŠEK: Zbavuje mě dědictví...
ALBERT: Vykašli se na to a bude ti snáz.
FRANTIŠEK: A budu žít u vás na zámku?
ALBERT: Ovšem! Tak co, souhlasíš?
FRANTIŠEK: A nebudete mě poličkovat?
ALBERT: Ne. Ne. Neměj strachu. A i když se dopustím toho hříchu - jaképak neštěstí? - Nejsou všichni podkoní ubíjeni k smrti.
FRANTIŠEK: Máte pravdu. Jestliže se spáse takový hřích, uvidím, kdo s koho.
ALBERT: Cože? Co to povídáš? Já jsem ti nerozuměl.
FRANTIŠEK: Nic. Já jen tak pro sebe dumal.
ALBERT: Nu tak, co, souhlasíš?
FRANTIŠEK: S vaším dovolením, souhlasím.
ALBERT: To stálo za dumání. Sežeň si koně a přijeď za mnou.

BERTA a KLOTILDA

KLOTILDA: Berto, pověz mi něco, nudím se.
BERTA: O čem vám budu povídat? Asi že o našem rytíři.
KLOTILDA: O jakém rytíři?
BERTA: O tom, který zvítězil v turnaji.
KLOTILDA: O hraběti Rotenfeldovi. Ne, o něm nechci; už jsou to dva týdny, co jsme se vrátili, a on neuznal za hodno k nám přijeti. To je nezdvořilost.
BERTA: Počkejte, jsem přesvědčena, že zítra -
KLOTILDA: Proč si to myslíš?
BERTA: Protože se mi o něm zdálo.
KLOTILDA: Můj ty Bože! To nic neznamená. Mně se o něm zdá noc co noc.
BERTA: To je něco docela jiného - vy jste si ho zamilovala.
KLOTILDA: Já - zamilovala - - prosím tě, žádné hlouposti. A vůbec nemusíš mluvit o hraběti Rotenfeldovi. Vykládej mi o někom jiném.
BERTA: A o kom? Snad o podkoním vašeho bratra, o Františkovi?
KLOTILDA: Třeba - povídej mi o Františkovi.
BERTA: Pomyslete si, milostivá slečno, on je do vás celý pryč.
KLOTILDA: František - do mne celý pryč? Kdo ti to povídal?
BERTA: Nikdo, sama jsem si všimla. Jste-li na koni, vždycky vám drží třemen; jestli sedíte u stolu, nevidí nikoho kromě vás; jak upustíte šátek, on první se pro něj shýbne a na nás se ani nepodívá.
KLOTILDA: Buď jsi hloupá, anebo je František drzoun, že mu není rovno.
(Vstoupí Albert, Rotenfeld a František.)
ALBERT: Sestro, představuji ti tvého rytíře, hrabě k nám přijel na zámek jako host.
HRABĚ: Račte dovoliti, urozená panno, aby váš nehodný rytíř poceloval ještě jednou tu divukrásnou ruku, z níž se mu dostalo drahocenného vyznamenání...
KLOTILDA: Hrabě, jsem šťastna, že mám čest vás přivítati u sebe. Bratře, budu vás očekávati v severní věži.
(Odejde.)
HRABĚ: Jak je krásná!
ALBERT: Předobrá dívenka. Hrabě, pročpak neodložíte? Kde máte sluhy? Františku, zuj hraběte. (František otálí.) Františku, copak jsi hluchý?
FRANTIŠEK: Já nejsem sluha pro celý svět, abych kdekoho zouval...
HRABĚ: Oho, je to opovážlivec.
ALBERT: Hrubián. (Rozmáchne se.) Já tě vyženu!
FRANTIŠEK: Půjdu sám.
ALBERT: Nízký chlape, ty podlče jeden! Odpusťte, hrabě, já si to s ním vyřídím. Ven!... (Vystrkuje ho ven.) Koukej, ať jsi pryč!
HRABĚ: Prosím vás, nechte toho hlupáka, vždyť on za to ani nestojí...
KLOTILDA: Bratře, mám k tobě prosbu.
ALBERT: Čeho si přeješ?
KLOTILDA: Prosím tě, vyžeň svého podkoního Františka. Dovolil si být ke mně hrubý...
ALBERT: Cože, i k tobě? Škoda, že jsem ho již vyhnal. To by se byl tak rychle nevymotal. A cože udělal?
KLOTILDA: Ale nic. Jestliže jsi ho již vyhnal, je škoda o tom slov. A pověz, bratře, dlouho se hrabě u nás zdrží?
ALBERT: Myslím, sestro, že to bude záviset na tobě. Pročpak se červenáš?...
KLOTILDA: Ty pořád žertuješ - a on si přec ani nepomyslí...
ALBERT: Na co že si nepomyslí?
KLOTILDA: Ach, bratře, jaký jsi nesnesitelný. Říkám, že hrabě na mne ani nemyslí...
ALBERT: Uvidíme, uvidíme. Co bude, bude.
FRANTIŠEK: Tady je náš domek... Proč jsem ho jen zaměnil za pyšný zámek? Zde jsem byl pán - a tam čeledín... A proč to?... Pro hrdé pohledy opovážlivé, urozené slečny. Vytrpěl jsem ponížení, já se ponížil ve svých očích stal jsem se sluhou toho, kdo byl můj druh, uvykl jsem snášet dětinské urážky hloupého, rozmazleného větroplacha, ničeho jsem si nevšímal... Já, který nechtěl záviset na otci, stal se závislý na cizím... A čím se to všechno skončilo? - Bože, krev se mi valí do tváře - pěsti se mi svírají... Och, já se jim pomstím, pomstím... Jak mě jen přijme můj otec!
(Buší do dveří.)
KAREL (vyjde z domu): Kdopak to tak hlučně buší do dveří? - Á, Františku, tos ty! (Sobě:) Toho přinesl čert!
FRANTIŠEK: Buď zdráv, Karle. Otec je doma?
KAREL: Ach, Františku, jak dávnos tu nebyl... Je tomu už měsíc, co tvůj otec je mrtev.
FRANTIŠEK: Bože můj! Co to povídáš?... Můj otec mrtev! - To není možná.
KAREL: Nejen že možná, ale už ho zakopali.
FRANTIŠEK: Chudák, chudák stará!... A mně nedali zprávu, že je nemocen! Možná, že umíral v zármutku - měl mě rád, byl tak citlivý. Karle, a tys nemohl pro mne poslat! Byl by mi požehnal...
KAREL: Než umřel, dopálil se na příručího a vypil v rozhořčení tři lahve piva - však z toho měl taky smrt. A víš, co dál, Františku? Vždyť tebe vydědil a všechno své jmění odkázal...
FRANTIŠEK: Komu?
KAREL: To ti nesmím vyzradit - jsi takový prchlivý...
FRANTIŠEK: Vím: tobě.
KAREL: Bůh ví, já za to nemohu. - Já bych ti hned všechno vydal... protože, víš, ačkoli zákon je na mé straně, přec jen mi říká svědomí, že otcovým dědicem je syn, a ne tovaryš... Ale vidíš, Františku, já tě čekal a tys nepřicházel - já se i oženil... a teď, když jsem ženat, už ani nevím, co a jak...
FRANTIŠEK: Jen si posluž mým dědictvím, Karle, já ho na tobě nepožaduji. S kým ses oženil?
KAREL: S Julií Furstovou, můj dobrý Františku, s dcerou Jana Fursta, našeho souseda... ukáži ti ji. Chceš-li tu zůstat, mám prázdný koutek...
FRANTIŠEK: Ne, děkuji ti, Karle. Poruč mě Julii a tady jí odevzdej tenhle stříbrný řetízek - to ode mne na památku...
KAREL: Ty hodný Františku! - Chceš s námi pojíst? - Zrovna jsme sedli za stůl...
FRANTIŠEK: Nemohu, mám naspěch...
KAREL: Kampak?
FRANTIŠEK: Ani sám vlastně nevím - buď zdráv.
KAREL: Buď zdráv a Bůh s tebou. (František odejde.) A jaký je to dobrý hoch - škoda jen, že k ničemu není! - Nu, teď jsem naprosto klidný; nebudu mít soudní tahanice ani jinaké starosti.

PODDANÍ, ozbrojení kosami a klacky

FRANTIŠEK: Pojedou tady přes ten palouk - tak si dejte pozor, jenom žádné strachy; pustíte si je na tělo, jak blízko můžete, budete nadál pracovat s kosami jakoby nic - - Rytíři na vás houknou - najedou na vás - vtom se rozmáchnete kosami - miřte koňům na nohy - a my se přihrneme z lesa... Slyš!... To jsou oni.
(Skryje se s částí poddaných v lese.)
ŽENCI (zpívají):

Zvoní kosa po poli,
lehá všechno obilí
pod tím zvukem kosy;
srdce se mi veselí,
jak se pole kosí.

(Několik rytířů, mezi nimi Albert a Rotenfeld.)
RYTÍŘI: Hej, vy tam! Uhněte z cesty!
(Poddaní smekají, ale nehýbají se.)
ALBERT: Pryč, povídám... Co to znamená, Rotenfelde? Oni se nehnou s místa.
ROTENFELD: Ech co, dáme koňům ostruhy a zdeptáme je, jak se patří.
PODDANÍ: Hoši, žádné strachy...
(Ranění koně padají s jezdci, ostatní se plaší.)
FRANTIŠEK (ze zálohy): Dopředu, hoši... Hrr na ně!
RYTÍŘ (druhému): To je zlé, brachu, je jich více než sto...
DRUHÝ: To nic není, nás je ještě pět na koních...
RYTÍŘI: Vy podlí psi, však my vám...
PODDANÍ: Na ně! Hrr na ně!
(Srazí se. Rytíři padají jeden za druhým.)
PODDANÍ (je bijí klacky a kosami): Naši vyhráli!... Vy ukrutníci! Vy lupiči! Vy hnusní zpupníci! Teď jste v naší moci...
FRANTIŠEK: Který z nich je Rotenfeld? - Přátelé, nadzvedněte jim hledí! Kde je Albert?
(Přijíždí druhá skupina rytířů.)
JEDEN Z NICH: Pánové! Podívejte se, copak to znamená? Tady se bijí...
DRUHÝ: To je vzpoura. - Sprostý lid se vrhá na rytíře...
RYTÍŘI: Pánové, pánové!... Kopí proti hrudi!... Popohnat koně...
(Rytíři najedou na sedláky.)
PODDANÍ: Běda! Běda! To jsou rytíři...
(Rozutekou se.)
FRANTIŠEK: Kampak pádíte? Ohlédněte se! Vždyť jich není ani deset!
(Je raněn. Rytíř ho chytí za límec.)
RYTÍŘ: Počkat, brachu... Jindy jim budeš kázat.
DRUHÝ: A tihle podlí chlapi mohli porazit urozené rytíře! Podívejte se, jeden, dva, tři... devět rytířů tu leží pobito. To je hrozné.
(Ležící rytíři, jeden za druhým, vstávají.)
RYTÍŘI: Cože? Vy jste živi?
ALBERT: Dík našim železným pancířům... (Všichni se smějí.) A podívejme se, Františku, to jsi ty, přítelíčku drahý? Těší mě, že se s tebou shledávám... Páni rytíři, přijměte můj dík za svou velkomyslnou pomoc.
JEDEN Z RYTÍŘŮ: Není zač děkovat; na našem místě byste si vedli nejinak.
ALBERT: Smím vás pozvati na tři dni do svého zámku, abyste si po boji oddechli a přátelsky pohodovali?
RYTÍŘ: Promiňte, že nemůžeme přijmouti vaše milé pohostinství. Pospícháme na pohřeb Elsberského prince a bojíme se, že bychom dojeli pozdě...
ALBERT: Tak mi alespoň prokažte čest u mne povečeřet.
RYTÍŘ: Velmi rádi. - Ale vy nemáte koně, dovolte, abychom vám nabídli svoje... My si sednem za vás jako ze zajetí unášené krasavice. (Usednou.) A tohohle mládence dovezem až tam, kde stojí prvá šibenice... Pánové, pomozte mi ho přivázat k ohonu mého koně...

Zámek Rotenfeldův.
RYTÍŘI u večeře.

JEDEN Z RYTÍŘŮ: Skvostné víno!
ROTENFELD: Je mu víc než sto roků... Můj praděd je uložil ve sklepě a pak se vypravil do Palestiny a zůstal tam. Ta výprava ho stála dva zámky a rotenfeldský háj, který prodal za babku nějakému biskupovi.
RYTÍŘ: Skvostné víno. - Na zdraví urozené hostitelky!...
RYTÍŘI: Na zdraví spanilé a urozené hostitelky!
KLOTILDA: Děkuji vám, páni rytíři... Na zdraví vašich dam...
(Pijí.)
ROTENFELD: Na zdraví našich zachránců!
RYTÍŘI: Na zdraví našich zachránců.
JEDEN Z RYTÍŘŮ: Rotenfelde! Vaše slavnost je skvělá; ale něčeho se jí nedostává...
ROTENFELD: Vím: kyperského vína; co dělat - předešlý týden došlo.
RYTÍŘ: Ne, není to kyperské víno. Ale chybí tu píseň pěvce lásky.
ROTENFELD: Pravda, pravda... Není v sousedství nějaký minne-singer? Běžte do hostince...
ALBERT: A vždyť ho tu máme. František ještě není pověšen - tak ho dáme zavolat...
ROTENFELD: A to je pravda, zavoláme sem Františka!
RYTÍŘ: Kdo je ten František?
ROTENFELD: Ale ten lotr, co jste ho dnes zajali.
RYTÍŘ: Tak on je i pěvec lásky?
ALBERT: Ale ano, je všechno, co chcete. Tady je.
ROTENFELD: Františku! Rytíři si chtějí poslechnout tvé písně, jestli tě strach nepřipravil o paměť a jestlis ještě nepřišel o hlas.
FRANTIŠEK: Z čeho bych měl strach? Dovolte, zazpívám vám píseň, kterou jsem složil. Hlas se mi nechvěje a řeči jsem nepozbyl.
ROTENFELD: Uvidíme, uvidíme. Tak spusť.
FRANTIŠEK (zpívá):

Žil kdys chudý rytíř v zemi,
prostý, upřímný a ctný,
soumračný a málem němý,
ale duchem udatný.

Na vidění zapomníti,
nepostižné rozumu,
nedoved on v celém žití.
Do srdce se vssálo mu.

V duši shořev, nepohleděl
ani jedné ženě v líc,
neznal je a nepověděl
žádné ani slovo víc.

Růžencem on svoje tělo
místo šerpou obvázal,
hledím ukryv zrak i čelo,
před nikým je nesnímal.

Čisté lásky věčnou mukou,
zbožným sněním sladce zpit,
"A. M. D.", tak vlastní rukou
vepsal krví ve svůj štít.

Po skaliscích Palestiny,
na rtech jména svojich dam,
paladini velké činy
konali a též on sám -

"Sancta Rosa, lumen coeli",
lítý jeho pokřik zněl,
nad božími nepřáteli
jako hromy burácel.

Navrátiv se z dálné země,
uzavřel se do svých stěn,
v smutku, v samotě a němě
žil - a dožil pomaten.

(Výkřiky.)
RYTÍŘI: Znamenitá píseň. Jenže příliš truchlivá. Neumíš nějakou veselejší?
FRANTIŠEK: S dovolením. Znám i veselejší.
ROTENFELD: Líbí se mi, že není skleslý. - Tady máš pohár vína.
FRANTIŠEK (zpívá):

V noci stárek domů přišel...
"Ženo, co ty boty tu?"
- Ech, kdo jaktěživ to slyšel,
jaké vidíš boty tu?
Máš snad v hlavě pomateno?
To jsou vědra. - "Vědra? Ženo!
Ani ve snu tenhle div!
Čtyřicet jsem roků živ -
ale to mi novinkou,
na vědrech že šporny jsou."

RYTÍŘI: Znamenitá píseň! Překrásná píseň! - To je přec minne-singer!
ROTENFELD: A přes to přese všecko tě dám pověsit.
RYTÍŘI: Pročpak by ne - píseň je píseň a provaz je provaz. Jedno druhému nevadí.
KLOTILDA: Páni rytíři, mám k vám prosbu - slibte, že ji neodmítnete.
RYTÍŘ: Co ráčíte poroučet?
DRUHÝ: Jsme ochotni ve všem se podrobit.
KLOTILDA: Nelze dát tomu nešťastníku milost?... Už je sdostatek trestán svým poraněním a strachem, že bude viset.
ROTENFELD: Dám mu milost!... Ale vy neznáte sprostý lid. Jestli je notně nepostrašíme a budeme-li šetřiti jejich náčelníka, tak se zítra vzbouří znovu...
KLOTILDA: Ne, za Františka se zaručuji. Františku! Že ano: dají-li ti milost, tak už nikdy nebudeš buřičem -?
FRANTIŠEK (v hrozných rozpacích): Milostivá paní... Milostivá paní...
RYTÍŘ: Nu, Rotenfelde, když dáma prosí, rytíř nemůže odmítnout. Nutno mu dát milost.
RYTÍŘI: Nutno mu dát milost.
ROTENFELD: Tedy dobrá: my ho nepověsíme - ale zavřeme ho do žaláře, a já se zaručuji čestným slovem, že se z něho nedostane dřív, dokud zdi mého zámku se nezvednou do vzduchu a nerozletí se.
RYTÍŘI: Ano, tak...
KLOTILDA: Jenže...
ROTENFELD: Milostivá paní, dal jsem své čestné slovo.
FRANTIŠEK: Jak, vězení na věky! To by mi byla milejší smrt.
ROTENFELD: Tebe se nikdo neptá - odveďte ho do věže...
(František je odváděn.)
FRANTIŠEK: Ale přec jen: jí děkuji za svůj život!

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 12.05.2014

   
­­­­

Související odkazy

Čtenářský deník-Arion: výbor z lyriky
-Bělkinovy povídky, Bělkinovy povídky (2)
-Boris Godunov, Boris Godunov (2)
-Cikáni
-Evžen Oněgin, Evžen Oněgin (2), Evžen Oněgin (3), Evžen Oněgin (4), Evžen Oněgin (5), Evžen Oněgin (6), Evžen Oněgin (7), Evžen Oněgin (8), Evžen Oněgin (9), Evžen Oněgin (10), Evžen Oněgin (11), Evžen Oněgin (12), Evžen Oněgin (13), Evžen Oněgin (14), Evžen Oněgin (15), Evžen Oněgin (16), Evžen Oněgin (17), Evžen Oněgin (18), Evžen Oněgin (19), Evžen Oněgin (20), Evžen Oněgin (21), Evžen Oněgin (22), Evžen Oněgin (23), Evžen Oněgin (24), Evžen Oněgin (25), Evžen Oněgin (26), Evžen Oněgin (27), Evžen Oněgin (28), Evžen Oněgin (29), Evžen Oněgin (30), Evžen Oněgin (31), Evžen Oněgin (32)
-Evžen Oněgin (rozbor)
-Kapitánská dcerka, Kapitánská dcerka (2), Kapitánská dcerka (3), Kapitánská dcerka (4), Kapitánská dcerka (5)
-Kavkazský zajatec
-Malé tragédie
-Měděný jezdec
-Piková dáma, Piková dáma (2), Piková dáma (3), Piková dáma (4), Piková dáma (5), Piková dáma (6), Piková dáma (7), Piková dáma (8), Piková dáma (9), Piková dáma (10)
-Vánice
Čítanka-Ančar (Lyrika)
-Boris Godunov, Boris Godunov (2), Boris Godunov (3)
-Cesta do Arzrumu, Cesta do Arzrumu (2), Cesta do Arzrumu (3)
-Evžen Oněgin
-Kavkaz
-Koketě
-Má svoboda
-Mozart a Salieri
-Muza
-Památník
-Scéna z Fausta
-Scény z dob rytířských
-Skoupý rytíř
-Vyšel jsem dřív než hvězda ranní (Vyšel jsem dřív než hvězda ranní)
­­­­

Diskuse k úryvku
Alexandr Sergejevič Puškin - Scény z dob rytířských







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­