ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Zeyer Julius (*26.04.1841 - †29.01.1901)

­­­­

Radúz a Mahulena (2)

DRUHÉ DĚJSTVÍ

Velká, stará zahrada u zámku krále Stojmíra. Je plná stromovitě vysokých a košatých rostlin, tvořících různé krásné skupiny mezi stromy. Na jedné straně vodojem, vroubený omšenými kameny, stíněný klonícími se břízami a visutými vrbami. Ranní červánky svítí stromovím. V pozadí je vidět část zámku. Vratko nedaleko něho zaměstnán uřezáváním květin a kvetoucích ratolestí z keřů, jež skládá do koše.

Prija, Živa a Mahulena přicházejí od zámku. Prija a Živa pozdvihují teď proti slunci ruce, držíce v nich šňůry perel a lesklé šperky.

PRIJA: Ty jasné, čisté, svaté slunce, ty vidíš vše a házíš hrstky zlata štědře na hory, doly, nivy, jezera!
ŽIVA: Ty osvětluješ lesy hluboké, úrodná pole, hrady strmící, mohyly vysoké!
PRIJA: Na všechno liješ libou jasnost svou, nás osvěť též! Svou krásu na nás lij!
ŽIVA: Svou lepost na nás lij a milostnost!
PRIJA: Ať zkvetem jak tvůj luzný červánek!
ŽIVA: Jak zora tvoje zlatosmavá, radostná!
PRIJA: Dej krásu nám! Ó, slunce, vyslyš nás!

Obě kleknou u vodojemu a proplítají si vlasy perlami a připínají šperky.

ŽIVA: Necht záříme, jak obraz náš teď z modré této vody, již prosvětlují mladé tvoje paprsky, ó, slunce!

Obě rosí si obličej a vlasy.

PRIJA: Dej třpytnou krásu nám a milostnost Ty zlaté, jasné, svaté slunce!

Vstanou.

ŽIVA: Ty, Mahuleno, proč se nemodlíš a slunce nevzýváš?
MAHULENA: Vzývám slunce... Ty jasná záře nebes, posvěť mě a dej mi dobrotu svou ... vyslyš mě!...
PRIJA: Je krátká tvoje modlitba. Zas stojíš nepohnutě, věsíš hlavu, ruce visí po boku... O krásu neprosíš?
MAHULENA: K čemu?
ŽIVA: Jak tupá otázka! Dnes dorazí sem charvatský královic, už přišli jeho posli, velký bude u nás v zámku hod - nuž, nechtěla bys krásnou být a zalíbit se bohatýrovi, jenž mlád a mocen jest a ženu hledá?
PRIJA: Je hrdá Mahulena! Myslí as, že krásná nazbyt je, a nevidí, že bledá je jak měsíčková máť, co sedí v šeré jizbě předouc.
ŽIVA: Ó, Mahuleno, jsi jak mátoha. Na tvoji krásu, věru, nežehrám a není strach, by královic si tebe vyvolil!
PRIJA: Pojď, Živo. Pokud rosa třpytí se, květů natrhejme, tak voní nejsilněji.

Odejdou.

MAHULENA: Ty vlasy na hlavě... jaká to tíž... (Uvolňuje vrkoče, sedne na obrubu vodojemu, vidí se ve vodě) Je pravda, co mi řekly, bledá jsem... (Ruce klesají jí v klín) Ach, jak mi teskno. Jak dlouho tomu už? Co asi dříve bylo, než jej přivedli? Což bylo dříve něco? Tenkrát stromy kvetly, když ho zajali, a dnes jsou odkvetlé, je tomu tedy dávno. Co bylo dříve?... Zpívávala jsem, tak se mi zdá. Kam odlétly ty moje staré písně? (Mlčí, za chvíli počne tiše zpívat) Těch dvanáct panen změnilo se v holubice a sedly na javor, žalostně vrkajíce a pravily: kdo velké naše hoře by prozradil, ať oněmí - - - Ne, tak to není... Či snad přece... Nač ale zpívat? Ach, raděj chtěla bych na světě nebýt... nebýt... (Propukne v tichý pláč)
VRATKO (byl se nesměle přiblížil): Panno... Mahuleno... To rve mi srdce, když tě tak tiše plakat vidím.
MAHULENA: Tos ty. Buď vítán. Tvoje děcko zdrávo?
VRATKO: Ne, neusmívej se tak slzami, to bolí skoro ještě více! Já vím, co trápí tě...
MAHULENA: Kdo ti to pověděl?
VRATKO: Ó, nelekej se! Kdo by to velké tvoje hoře prozradil, ať oněmí! Tak bylo to v tvé písni. Smím mluvit, smím?
MAHULENA: Co chceš mi povědět, můj dobrý Vratko?
VRATKO: O Radúzovi rád bych s tebou mluvil.
MAHULENA: Ó, Vratko, Vratko, kam jej odvedli? V té věži není už! Je živ, je zdráv?
VRATKO: Znáš nedostupné vrchole tam za lesem... Tam někde Radúz trpí. Však stezky strmé jsou a skryté...
MAHULENA: Ó, laňky moje ukázaly mi ty stezky, znám je a noha moje nese mě tak bezpečně a jistě, jako orla silná jeho křídla. Kde tedy je, kde dýše, trpí Radúz?
VRATKO: To nevím, nemohu na pevno tvrdit -
MAHULENA: Tak vraždíš mě! Dřív podáváš mi naději a pak mi ji zase bereš!
VRATKO: Kdybys jen trpělivě slyšet chtěla! Já mluvit nedovedu obratně, mně slova v ústech jaksi se převalují, málo mluvívám, více hvízdám s ptáky, a když ty smutné tvoje oči tak na mne hledí úzkostlivě, už nevím, co že říkám!
MAHULENA: Můj dobrý Vratko, mluv a budu mlčet, trpělivě naslouchat.
VRATKO: Pět tomu dnů, co starý otec můj byl na mýtině v lese. Já vynáším jej někdy na slunce, by prohřálo ty vetché jeho údy. Byl tedy v trávě vysoké jak na svém loži, a zpola dřímal. Tu zaslechl mnoho kroků. Má bystrý zrak a bystrý sluch, ač jinak sláb je jako děcko. Šli kolem něho blízko dost ti muži, co vedli královice, spoutaného. Neviděli otce, byl v trávě ponořen. A jeden z nich, ten nesl těžký kruh a řetěz, a Runa, královna, tvá matka, byla s nimi a lála mlčícímu Radúzovi a řekla mu, jak bude přikován prý ke skalnatému štítu hory, čnící prý do samých nebes!
MAHULENA: Každé tvé slovo jako hrot mi vniká v srdce! Kéž raději by ještě ležel ve věži! Však ne, to horší bylo, byl věčně po tmě jako slepec!
VRATKO: Však nebyl opuštěn, jako nyní, panno. Vždyť plížil jsem se mnohdy v noci kolem věže a snažil jsem se slova útěchy mu volat v tmu... A vím, že jiná ještě tvář, tak jasná jako nebe, se někdy milosrdně k úzkému oknu jeho vězení tlačila! A sám mi řekl, že tři zlaté vlasy s hlavy, pod sluncem prý mu nejdražší, na mříži jeho okna zachytly se a že mu svítily jak měsíc do vlhkého šera jámy žalářní!
MAHULENA: Tak pravil, pravil tak?
VRATKO: Vždyť o tom zpíval! Slyšel jsem tu jeho píseň, vznášela se z hloubi a tak se chvěla tichou nocí, jako list, jejž vítr nese! Ubohý Radúz, plavý královic! Tmu přetrpěl, teď trpí jiná muka!
MAHULENA: Tvůj otec tedy viděl - viděl, pravíš -
VRATKO: Viděl směr, kady se brali s Radúzem, však nevím jistě, kam jej vedli. Snad vypátráš to sama? To jen ještě vím, že pás mu dali kolem boku železný, a z toho visí řetěz, který přikovali ke skále. A železo pásu a řetězu že očarováno, má vlastnost tu, že žádný meč a žádné kladivo a žádný pilník se ho nedotkne a železný ten pás že je klíčem uzavřen. To vše vítězoslavně hlásala královna s posměchem Radúzovi po cestě. Můj otec slyšel to.
MAHULENA: Ó, běda, běda! Přikován jak vlk! A snáší znoj a chlad a déšť! Snad usmrtí jej blesk, snad divé šelmy lesů jej rozsápou!... Vratko, proč jsou srdce na tom světě z kamene?
VRATKO: Jsou zase jiná, jak to tvoje, a v tom je spása všech.
MAHULENA: Jak jej spasím, jak? Kterým směrem, pravíš, vedli jej?
VRATKO: K východu, kde ční hory nejvýše. Ale to není ještě vše, co ti říci mohu.
MAHULENA: Mluv, tedy, mluv.
VRATKO: Mám děcko, víš to, Mahuleno, a miluji to chlapče nade všecko. Nuž, a ten můj synek kůzle má, tak milé zvíře, že bys je líbala, radost, jak umí skotačit, a někdy zdá se mi, že se usmívá, věř, ta němá tvář!
MAHULENA: Můj dobrý Vratko, věřím ráda tobě... však nyní o tom nevypravuj, o Radúzovi chtěls mi něco říci.
VRATKO: Však právě! O čem bych ti vypravoval, ne-li o něm? Na druhý tedy den, co vedli lesem Radúza, přišel jsem večer domů a můj synek hořce, hořce plakal. To jeho kůzle někam zaběhlo a žena přála, že snad odnesl je vlk! Tu děcko znova rozplakalo se, že srdce usedalo. Co měl jsem počít? Šel jsem kůzle hledat, ač byla hustá tma, ba čirá noc... Znáš propast blízko zámku v lese, tu příšernou, kde dole hluboce ta temná, divá voda hučí? Když tam jsem přišel, tu slyšel jsem zřejmě v hloubce naše kůzle plakat! Padlo tam a posud žilo! Bylo mi úzko. Spadlo až na dno? Mám se spouštět dolů? Myslil jsem na radost svého syna, až přinesu mu zachráněné zvíře - a opatrně jal jsem se pomalu do propasti sestupovat.
MAHULENA: Ty trýzníš mě! Proč to mi vypravuješ?
VRATKO: Však uvidíš... Už byl jsem hodně dole, konečně už i kůzle měl jsem a makal po porouchaných jeho údech i celoval jsem zvíře v soustrasti - když náhle nade mnou se kroky ozvaly, pak sypala se mi hlína na hlavu, kameny padaly, hu, jak duněly hlouběji pode mnou! A polekán když jsem vzhůru hleděl, tu spatřil jsem tvář strašnou! Měsíc tak jasně na ni svítil a tvář ta bledá, klonící se nad propastí, byla mi známá - tvář Runy královny to byla! Já lekl se, jak ty se lekáš teď, a v stínu bez pohybu stál jsem jak ty teď. Ústa její ale otevřela se a strašné zaklínání, černá modlitba, vyletěla z nich - chceš slyšet je?
MAHULENA: Ne, nechci. Je mi úzko!
VRATKO: Pak pravila: jak nikdo víc na tomto světě klíč tento nenajde, tak nikdy více železný ten kruh mu s těla nesejde! Ať pevně drží jej, jak smrt nás drží, když se chopí nás, ať drží jej, až bílé jeho kosti, deštěm smyty, sluncem zbělelé, o skálu drkotati budou, větrů hra a kořist.
MAHULENA: Zadrž! Mlč! To o něm mluvila?
VRATKO: A hodila klíč do propasti a padl k nohám mým. Ó, panno, ty bílá jako měsíc, ty dobrá jako matka země - hle, zde je ten klíč!
MAHULENA (vytrhne mu jej z ruky): Ó, poklade, ty nejdražší mi pod nebem, tak pevně, pevně k srdci tisknu tě, až v hruď mou vejdeš a nikdo víc mně tebe nevyrve, leč kdyby srdce vyrval s tebou zároveň... (Omdlí)
VRATKO: Mahuleno, vzpamatuj se! Oči otevři, když tvůj žal tě neutrápil, má tě radost zabít? Oči otevři, pro jeho spásu! Ach, teď vrací se ti dech!
MAHULENA: Vratko, Vratko, kdo ti to odplatí? Zde, zde ten klíč! Mám závrať... (Uschová klíč v roucho) Vratko, kolena ti objímám... (Vrhne se mu k nohám)
VRATKO (pláče): Ty zničuješ mě! Vstaň! Vzpamatuj se přece! Já odčinil jen, co jsem provinil! Víš, jakou zradu nevědomky spáchal jsem! A teď jsem pomohl jej spasit! A sami do zahrady zavolali mě, kvůli těm hostům, tolik práce zde, a poslali mě květů nařezat... a tak jsem s tebou promluviti mohl!... Buď rozvážná a snaž se vypátrat, kam vedli jej...
MAHULENA: Ó, chytrá budu jako pták, jenž chycen, z klece vyvázl! A Vratko - ty jak bratr budeš můj! Jak sestrou budu tobě!
VRATKO: Ó, nemluv tak... Však nutno odejít, než někdo přijde...
MAHULENA: Tedy, Vratko, jdi! Až nashledanou! Dík tobě, duše milá!

Vratko odejde.

MAHULENA: Kam skryju se s tím drahým pokladem? Však skrývat nesmím se, teď musím s nimi být a pátrati! Zda štěstí moje nestojí mi zrádně psáno na čele? Ó, moje štěstí sladké! Radúze! Já spasím tě, svůj domov uvidíš, na muka svoje zapomeneš tam... Proč je mi náhle smutno i v té radosti... Ach, on odejde... Tu nové hoře vejde do srdce ... Však zanikni, ty smutná myšlénko! Je dosti času k pláči později - teď srdce radostí jen tluč a nadějí! (Odejde)

Král Stojmír a Runa přicházejí s druhé strany.

RUNA: Tam prchá! Viděla nás zdaleka a vyhýbá se nám.
STOJMÍR: Ty příliš tvrdá jsi a přísná, ženo, a Mahuleně křivdíš, věř.
RUNA: To dítě nemohla jsem nikdy milovati pravdě.
STOJMÍR: To proto snad, že její porod stál tě téměř život.
RUNA: Ji rodíc, krásu ztratila jsem svou a mladost, však dítě takové, se říká, matky nejvíc milují. To není tedy příčina. Však zdálo se mi už, když nosila jsem ji ještě v lůně, že nosím zármutek svůj budoucí, že ve mně zraje, co mě rmoutit bude, a srdce moje netřáslo se radostí, když čekala jsem na ten nový život, nýbrž neurčitým strachem jakýmsi, že vyjde na světlo, co někdy proklínati budu!
STOJMÍR: Ne, Runo, klameš se, ty čekala jsi syna a proto nevítala jsi Mahulenu radostně.
RUNA: Nuž, buď jak buď, to ale pravím ti, že není Mahulena moje dítě, jak Prija nebo Živa. Nemá moji krev. Což viděl jsi ji někdy vzdorem vzplanout, i když ji sestry trýznily?
STOJMÍR: Je pokorná a tichá.
RUNA: Jen domluv: jako ta, o níž jsi snil po celý život a kterous miloval před sňatkem naším?
STOJMÍR: Runo, co to mluvíš?
RUNA: Jen to, co je mi jasné. Však nechme toho. Pravím ti, že varoval mě sen. Mně zdálo se, že vinula jsem k srdci dítě, tiché, s tak pokornýma očima, jak má je Mahulena, a s výkřikem a v hrůze vzbudila jsem se, neb uštklo mě to dítě jako had, zuby tak ostrými a hluboce tak do srdce! Ach, ještě cítím to, a mráz mi tělem jde.
STOJMÍR: To zlý byl sen, proč ale vykládáš jej tak, že právě Mahulena má tím hadem být?
RUNA: Protože vím, co se v ní děje! Vždyť pravím ti to zřejmě. Což nevidíš, jak smutná nyje? Což nevidíš tu její bledost a nevidíš, jak někdy bez příčiny se zardívá... Ty její dlouhé vzdechy, hluboké a tiché! A od které doby vše to pozoruji? Od měsíce, co Radúz královic je v našem plenu. To nestačí ti, bloude? A když ti pravím, že jsem vyzvěděla, že v nocích mnohdy vykradla se z domu, že utíkala jako beze smyslu tam do temna lesu, že jako mátoha kol věže bloudila, kde Radúz v jámě ležel -
STOJMÍR: Proč lépe jsi ji tedy nestřežila?To minulo však, Radúz není více ve věži.
RUNA: Je o něj postaráno. Má láska ustlala mu lože tvrdé dosti. Ta skála pevná je, jak vlastní moje vůle, ta nepovolí, a to železo, jež drží jej, je silné jako osud. Ne nadarmo sluji krajem jako čarodějka. Dle skrytých věd je řetěz jeho ukován.
STOJMÍR: Co tedy více žádáš? Je Radúz v poušti, neví Mahulena, kde hledat jej a kdyby našla k němu cestu, přec pouta nesejme mu slabá její ruka.
RUNA: Ta nikdo nesejme! Klíč, který otvírá je, je v lůně země - ta ho nevydá! Však pouhá myšlénka, že Mahulena miluje Radúza, že by chtěla jej spasit, zachránit - (Tasí dýku) Zde, viz ten nůž. Já krmila ji vlastním mlékem svým a přece chtivě se mi ruka třese, a míří, míří - kam? Ty uhodls.
STOJMÍR: Zrak příšerný tvůj výmluvný je dost! Jde z tebe hrůza!
RUNA: Jak slabí jste, vy muži! Tak málo jako milovat i nenávidět umíte! Chceš dítě svoje uchránit? Nuž, tedy zab Radúza, a bude Mahulena v bezpečnosti přede mnou.
STOJMÍR: Ne, nepotřísním se tou jeho krví! Jak nenasytné je to tvoje záští! Dost jsem ti povolil, dál ani o krok nepůjdu! Proč nezměrně tak dychtíš po jeho životě?
RUNA: Protože jsem našla skryté vody tvého k němu smilování, protože vím, odkud že temení! Já postřehla tvůj zamyšlený zrak, když jednou pravils neprozřetelně, jak Radúz podoben je matce své... Ha, trhls sebou teď? Ty rád bys někdy Nyole vrátil toho syna! Té ženě útěchu bys přál, té ženě, k vůli níž tak dlouho trpěla jsem těžce! Po celé mládí! Chladný byl jsi se mnou, však v nocích, když jsem hořem nespala, tu ve snách šeptával jsi vroucně její jméno... A já tě tehdy milovala!... Prokletí!...
STOJMÍR: Co se to s tebou děje, ženo? Tak nikdy nemluvilas posud... Nech minulost a její hlubé stíny, ta zapadla -
RUNA: Nezapadla, žije! Vždyt strmí jako hora v přítomnost! Ta minulost, ta značí moje mládí, ta značí zmařený můj život! Ó, říkají, že zlá prý jsem. Vím to, vím. Kdo ale o tom mluví, že mě trpkost kojila a hoře krmilo? Ó, Stojmíre, jsem ze všeho až chorá v duši a hnusí se mi celý svět! Mé nitro vyprahlé je jako poušť, tam ovšem není vody blahodárné, jen záhuba tam číhá, zmar, toť její dech! Tak ve mně zlo, neb to, co nazývá se tak, přežilo blahodárnost. Zlo tedy můj je živel, v něm jen mohu žít, jak ryba ve vodě nebo pták ve vzduchu. Dobro, zlo! Je živel jako živel. Nuže, chceš-li, ano, zlá jsem tedy.
STOJMÍR: Tvá slova tíží mě a rozrušují. Kdo praví, že jsi zlá? Jsi vášnivá.
RUNA: Ó, tys prý dobrý! Říkají to tak, ti bloudové! Což nevidí, že pouze slabý jsi a sobec? Ty povolils mi, abych Radúza tam přikovala k tvrdé skále, to z dobroty snad ke mně učinils? A k němu dobrota kde zůstala? Já povím ti, proč jsi mi povolil. Když slyšel jsi, že charvátský ten královic nás navštíví, tu bylo nepohodlné, by našel královice druhého v té staré kleci v lese - ne, neodvracuj oči, přiznej se jen! Chceš mužem celým být v mých očích? Tedy povol a vydej mi Radúza úplně.
STOJMÍR: Ty chceš jej usmrtit! To nelze, věř! Lid vlastní můj už reptá, a kdybych násilím se zbavil Radúza, tu vzplanula by celá Magura a válka strašná nastala by pak - a nebyl bych jist věrností svých vlastních lidí!
RUNA: A nezemře-li a nepustíš-li jej, tu Magura zůstane tichá?
STOJMÍR: Je slabší než jsme my, a proto váhá dlouho a stále naději má, že přistoupím na velké výkupné.
RUNA: Ó, řekni krátce, že se bojíš!
STOJMÍR: Já nebojím se, ženo, ale couvám.
RUNA: Ta zbabělost, tuším, nazývá se moudrostí! Ó, moudrý králi! Stojmír moudrý! Tak bude někdy nazývat tě lid. Ten najde vždycky licoměrné jméno, by nectnost králů skryl, za niž se stydí.
STOJMÍR: Ty dráždíš mě!
RUNA: Jak pravda vždycky dráždí tajného viníka. Já pravím ti, že moudrost v tom jest, zbaviti se Radúza, neb pokud žije, hrozí ti po tom, co se už stalo! Já dále pravím ti, že hřeješ hada na svých prsou, že Mahulena zradí tebe, mne, nás všechny! Ty netušíš, co láska z ženy učiniti dovede!
STOJMÍR: Ty znepokojuješ mě zhluboka! Každé tvé slovo zdá se střelou! Však nevěřím v tu lásku Mahuleny -
RUNA: Chceš důkazů? Tam přichází se svými sestrami. Já důkaz podám ti! Však rci, ty třtino, pak vydáš konečně mi Radúza?
STOJMÍR: Co chceš s ním učinit? - Jak míníš -
RUNA: Zhubit jej? Znám čáry tajuplné, ty to víš. Já připravila nápoj, jenž ho bleskem do stínu noci strhne. Nuž, krátce mluv, když dokážu ti vinu, zradu dcery tvé, pak dáš mi královice v ruce?
STOJMÍR: Kam trháš mě?! Do jaké propasti mě vlečeš!
RUNA: Buď mužem, slabochu, a rci mi ano krátce.
STOJMÍR: Nuž, buďsi, Runo, ne -
RUNA: Ty řekls buďsi! Bude tak. Však nyní ticho, jsou už blízko. Živo! Prijo! Hledaly jste nás?

Živa, Prija a Mahulena přišly.

PRIJA: Hledíme s kopce dychtivě do dálky, zdali se zdvihá prach už na obzoru, hlásající, že hosté pojedou.
ŽIVA: Však marně posud, půjdem na věž teď, odtamtud je dále vidět. Jak bude v domě veselo! Co zpěvu bude, smíchu!
RUNA: A ty, Mahuleno, ty se netěšíš?
PRIJA: Jak bez duše chodí s námi, nemluví a kam ji postavíme, stojí.
RUNA: Je pravda, Mahuleno, co Prija tvrdí?
MAHULENA: Pravda?... Já přeslechla, co řekla.
ŽIVA: Vzbuď se přece! (Zatřese jí) O čem sníš?
MAHULENA: Já zamyslila se.
RUNA: A nad čím, dítě?
MAHULENA: Teď... věru, nevím už.
PRIJA: Směšný je to tvor.
RUNA: Nuž, nechte ji a slyšte samy novinu, jež právě došla nás. Váš otec nad ní je velmi zaražen, jak vidíte, je smutný.
ŽIVA: Tak je to tedy smutná novina?
RUNA: Pro Maguřany, ano.
MAHULENA (stranou): Pro Maguřany, dí?
RUNA: Ten zajatec, ten plavý jejich královic, ten Radúz, co nám tolik hněvu způsobil -
PRIJA: Co s ním?
RUNA: Je mrtev. Náhle zemřel.
MAHULENA: Ah!...
STOJMÍR (tiše): Ó, Runo, tys ji zabila! Mahuleno! (Podpírá ji)
RUNA: Co bledneš, dítě, a proč vrávoráš?
ŽIVA: Je mrtva... ledva dýše!
PRIJA: A zrak má v sloup... Je němá jako kámen.
RUNA (tiše Stojmírovi): Je dosti výmluvná ta její němota?
STOJMÍR: Ubohé srdce dívčí!... Mahuleno, sedni. Je ti volněji?
MAHULENA (sedne na obrubu vodojemu): To zlý je sen?
RUNA: (Stojmírovi tiše): Chceš ještě další zkoušku?
STOJMÍR: (stejně tiše): Netrap ji! A s ním - čiň, co ti libo... (Odejde)
RUNA: Živo, Prijo, jděte za otcem, a třeba na tu věž, chcete-li. Však to, co pravila jsem před chvílí, to byl jen žert. Ten královic je zdráv. Já pouze pro vaši kratochvíli jsem vymyslila pohádku. Jsi příliš lítostivá, Mahuleno, jak můžeš jen tak prudce hned se polekat. A teď zas pláčeš!
MAHULENA: Když o smrti tak náhle slyšela jsem -
RUNA: Nuž, mladá jsi a smrti bojíš se jak děcko...Jen zotav se... Vy jděte, s Mahulenou zůstanu, celá se ještě chvěje (Živa a Prija odejdou) Je ti už volněji?
MAHULENA: Jest. Jsi dobrá, matko. Dík.
RUNA: Tak se polekat! Co záleží ti na tom královici? Však není mi to proti mysli, že tak dobrá jsi. Ty dojalas mě, Mahuleno. Jsem drsná, vím to. Drsná s tebou někdy též, však věř, že nejsem zlá.
MAHULENA: Ne, nejsi, matko...
RUNA: A tvoje sestry nerozumějí ti! Ty nemyslí dnes než na ty slavné hody, na chorovody, zpěv a veselí. Ty nemiluješ hluk, a bledá tvoje tvář by divně vyjímala se tam mezi ostatními. Tvá bytost je jak píseň slavíka neb drozda, je nejkrásnější v samotě. Nuž, dovolím ti, abys k hodům nepřišla... Jsi spokojena?
MAHULENA: Jak okřívám! Je každé tvoje slovo jak krůpěj balsámu... Ó, dej mi ruku svoji pocelovat!
RUNA: Nuž, dobře, dobře, dítě... Ještě něco! Jsem ku podivu měkká dnes... Ten královic, já nenávidím jej, je pravda, však kvůli hluboké tvé soustrasti chci dnes i proti němu méně krutou být! Když v celém domě bude tolik plesu - ať raduje se též ten královic.
MAHULENA: Ó, matko, moje matko! Jak žehnala by ti královna magurská za toto slovo!
RUNA: Ó, bude žehnat mi, není pochybnosti, až jen se doví, co jsem učinila dnes.
MAHULENA: S podivným úsměvem to pravíš.
RUNA: Nuž, vzpomněla jsem si, jak krutě nakládala jsem s tím jejím synem, a proto přišla mi ta pochybnost o jejím žehnání. Už není Radúz ve věži. Je přikován na nejvyšším štítu Orlí skály. Pět kroků jen tam může kolem chodit a snáší bouře, vichry, deště... Nebledni více zase, neplač, dítě. Vždyť ulevím mu brzy. Nasytila se má pomsta. Ty znáš tu strmou stezku na štít hory? Je dobře skrytá, jen němý posel zná ji, co Radúzovi chléb a vodu vždy nosí. Však nebojíš se, kdybys přišla tam, že by tě zardousil? Má ruce volné.
MAHULENA: Je dobrý Radúz jako smavé slunce jara, jež prohřívá a zlatí celý svět! Je srdce jeho jako krotká holubice, jež neví, co je zloba! A onu stezku znám a mnohdy seděla jsem u paty toho štítu, tam ticho je, jen lesy hučí dole, a ptáci, co tam hnízdí, zpívají jak nikde jinde!
RUNA: Nuž, tedy dobře. Vejdi do mé spalny. Ve výklenku nad krbem najdeš zlatou nádobu. V ní nápoj jest, jenž léčí každou bolest a vrací ztracený člověku klid. Toť balšám vzácný! Vezmi onu nádobu a dones ji na Orlí štít a nalej Radúzovi - ať pozná, jak mu přeje Runa královna! Však pozor dej, bys nevylila ani krůpěj, a sama neovlažuj si jí ret, budeš-li mít žízeň po cestě. Je málo toho nápoje, a každá krůpěj, kterou zmaříš, znamená pro Radúza nenahraditelnou ztrátu. Jdi, milá Mahuleno. Až vrátíš se, pak pověz mi, jak se tvé srdce potěšilo, tvé srdce soustrastné a něžné. Chléb bílý též a med mu dones, chceš-li. Dej pozor však, by nikdo neviděl, kterým se dáváš směrem, ne každý chválil by mou slabost, kdyby věděl, kam s mým svolením se ubíráš. Jdu za tvým otcem, brzy přijdou hosté... Nuž, jsem tak zlá, jak jsem se ti zdála někdy snad? (Odchází)
MAHULENA: Sním nebo bdím? Co se to se mnou děje? Proč mrazilo mě náhle, když podivně tak usmívala se? Proč nemohla jsem vyznat se jí ze všeho, i když tak dobrá byla? Cos neznámého drželo mi srdce, stahovalo hrdlo!... Toť podivné, toť věru podivné... Však jedno jisté jest - že spasím jej! Ó, radost nevýslovná! (Odejde rychle)

Opona

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 29.01.2015

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
   






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­