ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Němcová Božena (*04.02.1820 - †21.01.1862)

   
­­­­

Pohorská vesnice (3)

DÍL PRVNÍ

3

Kdo by byl šel asi o hodinu později, když bába ze zámku domů se vrátila, po vesnici, byl by viděl okna u každého statku i chalupy ozářená a za každým oknem v čistě vybílené sednici přikrytý stůl, na stole pak štědrou večeři.
I v zámku byla okna ozářená, a kdo by ze selské sednice do hraběcí jídelny byl vešel, zajisté by si byl pomyslil: "Tam dole dost dobře, ale zde ještě lépe!" - Na podlaze prostřeny jsou drahé koberce, u oken a podél zdi na stolcích a podstavcích rozestavené rozličné květiny domácí i cizopásmé, mezi nimi v plném květu rozkošné děti jara - hyacinty, konvalinky, fialky a jiné, jež pospíšil bedlivý zahradník ze spánku probudit, aby krásou a vonným dechem veselé svátky zdobit pomohly. - Po stěnách visí obrazy, díla to umělecká, a veliká zrcadla, v nichž se odráží množství světel hořících v lustru a čtyřech parohatých svícnech, jež postaveny ve čtyřech úhlech jídelny. Uprostřed stojí stůl, pokryt damaškovým ubrusem, a na něm v nádobách ze stříbra, porcelánu i křišťálu jídel nejrozmanitějších, kyselých i sladkých, studených i teplých, lahůdek, pečiva, vína, vše, co by srdce ráčilo, a to vše rozestaveno tak chutně, že již pouhý pohled smyslům lahodil. - Hrách se zelím, kaše s medem, hnětinky, božíhodová jídla sedláků - těch tam ale přece nebylo! - Okolo stolu na pružných seslích s opěradly seděla společnost, hovíc si pohodlně při štědré večeři. Společnost ta záležela z hraběnky, hraběte a Jelenky, pana faráře, městského lékaře, který často do zámku zván býval, učitele, správce, písaře a panského zahradníka, pak starého plukovníka na odpočinutí a barona nemajetného, cizích to hostů. Poslední dva jezdívali ze zámku do zámku, zvali se tu i tam, celý rok nejsouce doma. Správce říkával jim "pocestní kavalíři".
Starý plukovník býval často u hraběte; zvlášť o honbách, jichž byl veliký milovník. Dobrý pohár vína, k tomu dýmka tabáku silného a karty byly mimo lov jeho jedinou rozkoší. Jinak byl člověk k vystání a veselý společník. - Pan baron byl poprvé u hraběte hostem; bylť on pravý opak starého plukovníka. Ten znal lesy, maštale a vína svých hostitelů; onen byl příliš choulostivý, aby po lesích těkal, na koni se proháněl: on byl rozmazlené dítko salónů, raději si hověl v měkkých lenoškách a nemiloval tabáku ani nemírného pití vína, ale lahůdky vybrané, k nimž připíjel vzácná vína, jak to labužníci milují. - Karty hrával jen ze zdvořilosti s některými paničkami, u nichž rád trpěn a chován byl, i vzdor své nehezké figuře; neboť měl ten dar, který není každému dán: umět mluvit celý den o ničem. Také pátrával rád, někdy co poslanec paniček, nejvíce však z vlastního pudu, po záležitostech, které každému oku vidný být neměly. Jako zvěda, vraceje se z tábora nepřátelského, kde v rouchu přítele zradu dýchal, plesá, když se mu záměr povedl, tak asi plesával baron, když se mu podobná výprava povedla. On vůbec velmi vysoko sebe cenil a na řadu svých předků byl baron velice hrdý, oni byli jeho jedinou chloubou.
Když nebylo hostů v zámku, kuchařka neměla mnoho práce s vymýšlením jídel, jak ale host u tabule seděl, ráda ho hraběnka štědře i vzácně uctila. Pro mlsné labužníky, jako pan baron, nebyla však přece hraběcí kuchyň zřízena, proto se jeho návštěvě hraběnka divila. Hrabě přijeda domů a slyše o ní, řekl s úsměvem k matce: "Zajisté že některou bohyni na vysokém Olympu zvědavost trápí, co s námi zbloudilými se děje; vyslala ho tedy co posla okřídleného, aby jistou zprávu o nás donesl."
Hraběnka se usmála, davši synovi za pravdu, neboť znala barona a cesty jeho. - Také se ve svém mínění nemýlili, baron vyšel na zvědy a pátral po všem, aby hodně kořisti ze zámku odnesl. - Avšak ustrnul nad tím, co viděl a slyšel. - Libůstky mít kavalíru příslušelo, ale stavu jeho důstojné; hrabě ale, zdálo se panu baronu, že se příliš kvůli nim zahazuje.
"Kde jste polovali, pane plukovníku?" ptal se hrabě u tabule.
"U hraběte Arnošta. Výborné u něho lovy. Rád jsem přítomen."
"Když jsem cestoval po Slovensku, navštívil jsem ho též. Má krásné lesy; musel jsem. s ním také na lov; náruživý to lovec. Drží si četnou loveckou družinu. Má i mnoho junošů a všickni místo livraje nosí národní svůj kroj."
"To však jen v domácnosti?" mínil baron.
"Nikoli, on ve Vídni se svým služebnictvem takto vystrojeným veřejně vyjíždí a dělá furore," řekl hrabě.
"Proč ne?" ozval se plukovník. "Jsou to hoši pěkní, jako hory, jeden jak druhý výše šesti střevíců - takovou družinou může se chlubit."
"Toť asi malebně vyhlíží," prohodila hraběnka.
"Nejenže malebněji vyhlížejí, ale oni se i volněji a slušněji pohybují než v nevkusném fraku," řekl hrabě.
"Ze jste, hrabě, velikým protivníkem fraku, o tom jeden hlas," ušklíbl se baron.
"Pan baron vida na dvoře drotary myslil, že i vy, hrabě, nový kroj pro své služeb niky jste si vymyslil; ale já ho poučil, kdo ti lidé jsou a že je jen z paši tu chováte a šatíte."
"Dovolte, pane plukovníku, abych poučení vaše opravil. Řekl jste, že jen z libůstky pocestné ty přechovávám; musím tedy doložit, že nikoliv z libůstky, ale s libostí vykonávám tím povinnost pohostinství, jakéž nezanedbá ani nejchudší chalupník v kterékoli obci, když pocestný nejsoucí s to, aby v hospodě si zaplatil, na dvéře jeho zaklepá. Dá mu lože, sdělí s ním večeři, a my přidáváme k tomu i čistý oděv, jejž drotar, vzdálen od své otčiny a řemeslem se zabývaje, při němž nemožno čistoty šetřit, celý rok a po roce zase šetřit si musí. Zásluha však o tuto jejich pohovu patří mé matce."
"Srdce naše potěšit, mysl občerstvit dovede jen útlá ruka ženina," prohodil lékař.
"Zajisté," uklonil se plukovník, "odpusťte mému mínění, nevěděl jsem, že vám tolik na těch drotařích záleží."
"Kdyby jednoho z nich nebylo, dávno by již matka moje syna svého oplakávala," řekl na to hrabě, a když baron žádal o vysvětlení, jak se to stalo, a i plukovník žádost baronovu opakoval dokládaje, že sám o tom neví, jal se hrabě vypravovati.
"Jak známo, cestuju časem rád pěšky. Má-li cizina rozum zbystřit, jak naši sedláci říkají, myslím, že se nesmí cestující na svět jen z kočáru dívat. Jedenkrát - bylo to první rok, když jsme sem přijeli - sešel jsem se na cestě z Řežna sem na noclehu v hospůdce vesnické s drotarem. Spali jsme na slámě a ráno zároveň z hospody vyšli. Ačkoliv tvář jeho mírná, upřímná příčinu k podezření mi nezavdávala, přece přicházeje k lesu, zavolal jsem k sobě psa, jenž mne někdy na cestách provázíval, ruku jsem položil na kohoutek pistole v záňadří a v druhé pevně držel jsem sukovitou hůl. Měl jsem sice již tenkráte zkušenosti i přesvědčení, že pod ošumělým kloboukem tak moudrá hlava bývá jako pod pěkným a pod sprostou halenou že srdce často bije tak šlechetné, mnohdy šlechetnější než pod drahým suknem a hedbávím: přece nemohl jsem zbaviti se podezřivosti, vida se v hlubokém lese samotná s neznámým drotarem. Já si nikdy těch lidí více nevšímal, než co na potkání jsem je vídal bídně světem se peněz mám, po prosbě nechodím a pansky si vedu. Ve strachu, aby se na ten peníz neulakomil, řekl jsem, že to můj poslední, ale že se nestarám, v Čechách že najdu výdělku dost. - Když jsme z hospody vyšli, zdvihli se ti tři, a že jdou s námi stejnou cestou, pravili. Na moji otázku řekli mi, že chodí po koupi obilí, což se mi zdálo pravděpodobné. - Mně se ti chlapi také nelíbili, ale byl jsem přece rád, že jdou s námi, neboť nám bylo jít dlouho ještě lesem, než bychom do městečka dorazili, kde jsem mínil se odtrhnouti od nich i drotara. Dni se už krátily, počasí bylo nejasné, ještě jsme konce lesa nedošli, slunce se sklánělo. Jeden z mužů šel mi po jednom boku, po druhém držel se pes Bello a drotar. Druzí dva zůstávali pozadu. - Tu najednou dostanu zezadu do hlavy ránu, že jsem zavrávoral, a v samém okamžení Bello na jednoho ze zadních mužů skočil a na druhého drotar. Já měl tolik přítomnosti ducha, že jsem k stromu skočil, on se opřel a pistoli z náprsí vytrhl. Drže ji v pravé ruce, levou jsem holí se bránil proti dvěma; potloukat v ošumělém, zamaštěném šatě, ne mnoho lepší než cikány opovržené. Slýchal jsem zpozdilé matky děti jimi strašit, od lidí podkládat jim rozličné neplechy, ba i zlodějství a vraždu, ačkoliv důkazů žádných neměli. Vzpomínky ty nedaly vzniknouti důvěře. Drotar vypravoval mi cestou, kde všude chodil po Německu, a těšil se do Čech, kde prý je přece jen nejlíp. Považoval mě za řemeslníka a ptal se, kde jsem chodil a kam jdu. Já ale v své slepé nedůvěře nepověděl mu zcela pravdu, hodlaje se od něho v nejbližším městečku odtrhnout. Přišli jsme k polednímu do hospody v malé dědině. V sednici seděli tři muži, hlasitý hovor vedouce v německém nářečí tamějšího okolí. Když jsme tam vešli, umlkli, bystře si nás, dokonce mne, prohlížejíce. - Drotar dal si nalít pálenky, vytáhl z tašky kus chleba a začal obědvat. Já měl v pocestní láhvi ještě víno a hospodská přinesla na moji žádost, co v domě bylo, černý chléb, sýr a vejce. Pobídl jsem drotara, aby se mnou obědval, což on bez upejpání přijal. Muži ze mne očí nespustili a po chvíli zeptali se, kam jdeme. Řekl jsem, co třeba. Po obědě, nemaje u sebe drobnějších peněz, platil jsem stříbrným tolarem. Drotar s podivem na tolar hleděl, bylo mu divno, že já co tovaryš tolik abych se přesvědčil, zdali mi nic neschází. Pak vytáhl svůj sáček, vysypal přede mne as za pět tolarů stříbrných peněz. 'Co mám s nimi dělat?' ptám se ho, a on mi na to, abych si je vzal, že mi je půjčí, že nebudu mít beztoho dost peněz, abych v hospodě zaplatil. - Čtyři pět tolarů je málo peněz pro našince, ale kdo na zlaté po krejcařích střádá, kdo se za boháče považuje, když má dvě tři sta, tomu je to již kapitálem. A drotar dal mi svoje po mnoho neděl střádané jmění, aniž věděl, kdo jsem a jestli mu je kdy oplatím." Bello mi statečně pomáhal a drotar zápasil s třetím. Doráželi na nás noži a já vida, že bychom se jim jinak neubránili, střelil jsem a jeden z mých protivníků klesl. V té samé chvíli i drotar porazil svého protivníka, a třetí vida to, dal se na outěk. - Drotar měl proraženu hlavu železným prstenem, jejž Bavoři rádi nosí a jichž při pranicích používají; já krvácel z několika ran a Bello též byl popíchán. - Nezbývalo nic jiného než bojiště opustit, a co síly stačí, k městečku pospíšit. - Lotry nechali jsme tam ležet, majíce je za mrtvé. Avšak sotvaže jsem z lesa ven se vyvlekl, přepadla mě mdloba, padl jsem. Drotar nemoha mě vzkřísit, vzal mě na záda, a nedbaje na vlastní slabotu, vlekl dále. Naštěstí přijížděly od městečka vozy; na jeho křik vozkové přišli, naložili nás a do města odvezli, kde nás v hospodě složili. Ovšem že se hned po zločincích pátralo, že byl drotar vyslýchán, ale o tom všem, ani o jeho pečlivosti a starosti o mne nedověděl jsem se, až třetí den, když mě silná horečka popustila a já paměti nabyl. Drotar seděl se zavázanou hlavou u mé postele, Bello vedle něho; oba skákali radostí, když jsem začal mluvit. Nejprvnější drotarova práce byla, že mi snesl na postel papíry, tobolku, hodinky i vak, co vše pod svým dohledem měl, žádaje,
"Z praktického stanoviště nazvalo by se to bláznovstvím," ozval se plukovník.
"Připouštím, mně ale pravilo srdce, že jednání jeho jest šlechetné, a když jsem ruku mu podávaje děkoval a on mi řekl: 'Ej, či by hodné bolo, aby brat bratu nepomohl!', tu jsem se cítil před tím sprostým člověkem se všeckou svojí vzdělaností a věděním zahanben."
"Dovolte, pane hrabě," vskočil mu do řeči baron, "to byl z vaší strany přemrštěný útlocit."
"Cítil jsem se zahanben," hrabě pokračoval, jako by neslyšel byl baronovu námitku, "a svědomí mně vytýkalo, že jsem se prohřešil proti tomu člověku, maje ho za špatného, i zločinu schopného, z pouhého předsudku, jehož prostá mysl ale hlouběji než moje pojala učení křesťanské lásky, jež káže, že jsme všickni bratřími. Než abych přišel ke konci své příhody. Ti tři chlapi, co nás, vlastně mne, oloupit ne-li zabít chtěli, byli pověstní zlodějové; my nezabili žádného, jen omráčen byl jeden a druhý od střelné rány zchromen; nepídil jsem se více po nich. Miča, tak se jmenuje můj ochránce, je mým šafářem; velice se divil, když jsem mu konečně řekl, kdo jsem."
"Dlouho mu nechtělo do hlavy, že by 'gróf' mohl pěšky s vakem na zádech cestovati," usmála se hraběnka.
"A odkud přivezl jsi dnes toho drotara, Hanuši?" Jelenka se zeptala, neboť byla málo mohla s bratrem před jídlem promluviti.
Na tu otázku vypravoval hrabě totéž, co Jano kmotru svému již pověděl.
"Zůstane zde?" ptalo se děvče.
"Nevím, jak ti odpovědíti; rád bych, aby zůstal. Než ty děti hor nerady dlouho od své otčiny vzdáleny bývají a málokterý má chuť k řemeslu, přičemž by byl poutanější na jisté místo a zůstat musel sám a sám."
"Tak i náš horský lid nerad se v cizině osazuje," řekl pan farář, "a byť se jiní i dost dobře vedl o, po domovu touží, a naše horačky velmi zřídka daleko od domova se vdávají. - Ty dni libovala si bába, že Manka její s Mičou tak šťastna, a povídala, že by to byla zpočátku ani neuvěřila, že by si to děvče člověka pracizího do srdce vzít mohlo."
"Však kdyby toho nebylo, a zaměstnání při hospodářství, nebyl by Miča zůstal," řekl hrabě.
Hraběnka zdvihla se od stolu, večeře byla ukončena. Hosté šli do vedlejšího salónu, kde stály stolky ke hře přichystané, a každý baviti se mohl dle libosti. - Vedle salónu v krásném pokoji stál uprostřed zelený strom, ozářen světélky, ozdoben ovocem, květinami i pentlemi. Okolo něho ležely dary pro hosti i domácí lid, jež hraběnka po večeři rozdělila, nejvíce to práce její i Jelenčiny. Jelenka více radosti měla z darů, které pro jiné chystala, než které sama dostala; pro Dorlu jmenovitě měla schovanou krásně vyšívanou šněrovačku. Józovi chystali vzácné housle a Jelenka viděla již radost jeho, až ráno ze hřebíku sundá místo svých starých houslí nové.
Pánové sedli ke hře, paní hraběnka s nimi, jen zahradník a učitel pomáhali slečně přilepovat svíčičky do skořápek, jež měly se pouštět na vodu, přichystanou ve veliké křišťálové nádobě. - Vtom, co se takto bavili, zazněly táhlé zvuky pastýřské trouby pod okny.
"Starý pastýř jde po výsluhách; v zámku bývá vždy první jeho stačí," řekl učitel.
"Jestlipak ale nezapomene Miča na koledu?" mínila Jelenka.
"Jakpak, slečinko, by zapomněl, když ví, že se milostpanu hraběti líbí." - A sotvaže to zahradník dořekl, ozval se v předpokoji šust a šepot, starý sluha otevřel dvéře a mezi nimi ukázala se vysoká postava Míčová a tří jeho krajanů, mezi nimiž Jano. - Přišli zazpívat vánoční koledu.
"Jen dále, Mičo, dále!" pobízela vlídně Jelenka. - Miča vešel s uctivým pozdravením do pokoje, zůstal ale nedaleko dveří stát; chlapci vedle něho, širáky v rukou otáčejíce a sotva si troufajíce po pokoji se rozhlédnout. Jakmile zaslechl hrabě ve vedlejším pokoji Mičův hlas, kázal opony u dveří rozevřít, aby na ně viděl, a již o hru nedbal.
"No, spusťte, chlapci," kázal Miča, klepna Janovi po boku stojícímu na rameno, "zaspievame velkomožným pánům valašsku koledu."
Chlapci pokývli hlavami, upřeli zraky jeden do toho, druhý do onoho kouta pokoje a spustili s veselým nápěvem:

Hop, hop, chlapci, do hory,
Obuvajtě bačkory,
berte nohy na ramena,
pojdzeme my do Betléma.
Narodil sa Mesiáš,
opravdivý Pánbůh náš.
Narodil sa nám, narodil,
a nás hriešnych vyslobodil.
Poraďme sa na řeči,
sme remeselníci všeci.
"A ty krajčír, co mu dáš?
Sám nemnoho, málo máš."
"Ja mu dám kúšťok platienka,
ušije sa mu perinka,
čo sa budě přikrývati,
vo dvě v noci zahrievati." -
"Ej ty švec, ty co mu dáš?
Sám nemnoho, málo máš."
"Ja mu ušijem čerevičky
na jeho biele nožičky." -
"A ty hrnčiar z doliny,
zabruchaný od hliny,
aj ty muožeš s námi jíti,
muožeš hrnčok. s sebú vzíti." -
"A ty mesiar bohatý,
s zamaštěnýma šaty,
aj ty muožeš s námi jíti,
dvě klobásky s sebú vzíti." -
"A ten kováč z doliny,
začerněný od uhlí? -
Eh ten nech len doma kuje,
něch sa s námi nehotuje,
lebo on by velmi klepal,
Jezuska by nám ulekal." -
"Aj kominík sa stydzí,
něch ho dieťa něvidzí,
lebo dieťa němá zubů,
kričalo by: Mamo, bubú !" -
Jezusku naroděný,
prijmiže tyto dary,
ať sa k, tebe dostaněm
a s těbú sa radujem!

Na okamžení umlknouce odhodili chlapci klobouky na zem, podepřeli ruce v bok, vpadli do skočné melodie a tancujíce zpívali dále:

Oj nožku za nožku,
poskočme si trošku.
Budzme všeci veselí
ako vlci v jeseni.
Vyspíme sa na kameňu,
vyležíme na koreňu
při tých našich ovečkách,
při tých našich statočkách!

Vyskočili, zavejskli a poklonivše se pravili zcela vážně: "Pochválen buď Ježíš Kristus!" - Miča pak doložil: "Něch Pánbůh velmožnému pánu i všecké jeho rodině i všem hostům dá šťastlivé, veselé sviatky!"
Po těch slovech chtěl se Miča ze dveří vyhrnout; hrabě ale, který chvíli již v pokoji stál a libý souzvuk čtverohlasu, z něhož lahodný měkký hlas Janův vynikal, byl poslouchal, vzal ho za ruku, do druhé uchopil Jana a vedl je do salónu. Prvního představil co svého ochránce dvěma cizím hostům, druhého všem.
"Jaká to krásná tvář!" řekla hraběnka, s libostí na Jana pohlížejíc.
"A hlas jak slavík," pravil učitel faráři.
"No, zkuste, pane, jestli to tažné ptáče udržíte, snad sbor váš obohatí," usmál se farář.
"Takový chlapík, věřím, ten se dovede bít," řekl plukovník, měře si Miču od hlavy do paty.
"Ej veru, milostpane, něbojím sa," Miča odpověděl, rukou se rozpřáhna, jako by ze do někoho pustit chtěl; "ale keď prídu chlapi dvaja traja, silnější ode mna, hej, už tu lepší povedať 'varuj sa' něž 'neboj sa'. Keby nebol milostpán mál pistol, boli by nás se světa sniesli. - Bodaj je zlý vietor zavál! Ale štípka prachu - kopa strachu, to nám pomohlo." - Tak Miča vždy zásluhu od sebe odmítl a zamluvil.
Hrabě vida, že se drotaři ostýchají, vedl je zpět do pokoje, kamž sluha jídlo a pití pro ně donesl. Mladíci se velmi ostýchali jísti, zvláště před slečnou, a Jano, kdykoli naň Jelenka pohlédla, vždy sklopil oči. Hrabě sedl si k Míčovi, vypravoval mu, jak se s jeho krstným synem sešel, a mimoto se ho ještě vyptával na věci, které hospodářství se týkaly.
Jelenka ale, veselá, dětinská Jelenka, ptala se Jana, zdali i u nich se hra na spouštění světýlek na vodu.
"Aj u nás spúšťajú dieuky kahance na vodu," odpověděl chlapec.
"A jaké jsou to kahance?"
"Urobia si kahaněc z dubovej kuory, dajú dnu kúšťok loja, skrútia z nití motúzok, rozžehnu a kahančoky spustia na rieku. Keď sa obráti kahaněc hore vodou, nazdá sa dieuka, že sa vydá na horní, keď pluje dolu vodou, že na dolní koniec dědiny, keď sa od břehu nepohne, nevydá sa hiba v druhý rok. Uj, to behajú dieučence, smejúci, spievajúci dolu brehom, hore brehom, a každá sa len pozerá za svojím kahancom."
"A jak, kdyby se kahaněc potopil?" dále se ptala Jelenka, kterou podobné zvyky velmi zajímaly.
"Juj, horko by plakala dieuka, že musí do roka zomreť," ujišťoval Jano.
Jelenka ještě na všelicos se ptala, i na rodinu Janovu; hoch povídal jí, že je sirotek, staršího bratra že má ženatého, mladší sestra že mu umřela a o rok starší že je doma u bratra.
"Kolik roků čítáš ty?" ptal se ho hrabě, zaslechna konec jeho řeči.
"Hádám, že osemnác rokou," odpověděl Jano.
"A jak se jmenuje tvoje sestra?" Jelenka se ptala.
"Hena."
"Skoro tak jako já," obrátila se slečna k Hanušovi.
"Helena, jako ty," vysvětlil hrabě, podívaje se na svou sestřenku s vroucí láskou.
"Je hezká tvoje sestra?" zvědavě se ptala slečna.
"O hej, pěkná, ako Talia!" odpověděl Jano hlasem velmi lahodným, do něhož jak by vložit chtěl všecku vroucí lásku, již pro sestru měl.
"Mať jeho prezývali 'belenu', že pěkné biele líce malá, aj dieuka její pěkná budě," mínil Miča, vstávaje ze sesle a k odchodu se hotuje. -Jano také popotáhl hunu na rameno a shýbl se pro širák, který si byl položil na koberec vedle zeleného stromku. Když klobouk zdvihl, teprv si stromku všiml. Byl to kvetoucí modrý bez.
"Lála, orgován. A živý!" zvolal hlasitě, zapomena v podivu, v jaké je společnosti.
Hrabě i učitel se zasmáli, Jelenka ale přiskočila ke stromku, ulomila kvetoucí halůžku a hochu ji podala. Poprvé Jano zrak na ni upřel, ale vše se mu začalo kmitat před očima jako v záři: bělorůžové líce, libě se usmívající ústa, velké modré oči, bílá ručka i zelený stromek. Chtěl mluvit, a nemohl a nevěděl, jak se byl dostal ven, když mu klepl Miča na rameno, že může již dát klobouk na hlavu, že jsou na dvoře.
Baron byl jako u vidění nad tím, co viděl a slyšel. Hraběnka, dáma tak vznešená, blahorodá slečna, která schopna byla k uvedení u velkou společnost, slouti okrasou salónů, hrabě, potomek slavného rodu, - ti se baví se sprostou společností a společnost ta je jim tak milá jako ta nejvznešenější! - To mu bylo nepochopitelné - vidělo se mu zaslepeností! Nemohl to přes srdce přenést.
"Takovým zacházením s těmi sprostými lidmi, milý hrabě, nepřivedete to daleko; konečně budou myslit, že jste jim roven!"
"To jim milerád odpustím," usmál se hrabě.
"Tedy šlechtictví, slavné předky tak nízko stavíte, že by se jim sprostý drotar vyrovnal?" rozhorlil se baron.
"Já jsem sice špatný etymolog, ale tolik vím, že 'šlechetný' a 'šlechtic' stejný kořen má. Bylo to nejspíš při počátku, že šlechetný člověk stal se šlechticem a ze samých takových šlechticů že záležel výbor společnosti, šlechta. Tak mi to vykládal můj učitel, a to byl slavný etymolog a šlechetný člověk."
Tak odpověděl hrabě a podobným způsobem mluvilo se ještě dále, až pak tichou nocí zazněl hlahol zvonů, svolávaje věřící do chrámu Páně k radostné slavnosti narození Spasitelova. Pan farář se zdvihl i pan učitel, aby šli za svojí povinností; a zanedlouho rozešla se celá společnost. Když potřetí sezváněli, ze všech statků i chalup pospíchali hospodáři, hospodyně, chlapci i děvčata do ozářeného kostela. Mladší děvčata měly za pasy zastrčené kvetoucí haluzky, chlapci jdouce přes stoku smočili dva prsty pravé ruky, dělajíce si na pravém líci kříž. Děvčata vstupujíce do kostela, dychtivě čekaly, který které proutek ze zápasí vytáhne, chlapci zase čekali, která setře kterému mokré líčko. Jestli ale nemilovaný chlapec haluzku si uchytil, jestli nemilá ruka setřela křížek z líce, tu mrzutost, ba i hoře a strach uhostily se v srdcích chlapce i děvčete.
Mezi mladými chlapci stáli i drotaři a mezi těmi o sloupec opřen Jano. Ruce měl pod kloboukem složeny; chvílemi bloudily oči jeho po jednoduchém, ale krásném kostele, chvílemi sklopil je na kytku, jež se mu na klobouku za šňůrou houpala. Domácí chlapci pyšnili se bud dělanými kytkami, buď svěžími višňovými haluzkami, z drotarů neměl mimo Jana ani jeden květinu na klobouku. - Doma, ach doma, tam krášlila milovaná ruka každou neděli klobouk svěžím krásným kvítím a v zimě, kdy nebylo kvítí ani muškátu zeleného, vzala útočiště k umění, a přece zdobilo klobouk milovaného chlapce kvítí! Cítili chlapci, cítili, že může všude dobře být, ale nad domov že není.
"Ale Jano, kde vzal on tu krásnu kytku," tázali se s podivem. - "Dostal ju od slečny," byla odpověď. - "Juj!" zadivili se všickni, neboť květina od děvčete podaná znamenala vždy milost, a kdyby mladík k děvčeti lásku necítil, květinu by od ní nenosil.
Jano si jejich podivu nevšímal. Vedle sebe vidí státi svoje krajany, podle nich chlapce vesnické, před sebou v lavicích hospodáře v bílých šerkách, široké klobouky v ruce, černé vlasy viset až na ramena; z druhé strany sedí ženy v bílých plenách, dlouhých kožiších, takových, jaký jeho matka nosívala, jaké všechny roby (ženy) v jeho dědině nosí. A před samým oltářem hlava vedle hlavy, bílými vínky ozdobené, vrkoče, přes záda visící, červenými stužkami propletené, jak to děvčata v Korálovicích nosí, a každou jako tam vidí stát na svém určitém místě. - Oko jeho bloudí z jedné na druhou - zapomíná, že není v otčině -, hledá sestru Henu. Blanka její v první řadě u oltáře vpravo; ach ano, stojí tam děvče, krásné jako sivooká holubička, Jano oči z ní nespouští. - Ale děvčeti splývá okolo hlavy závoj jako mlha, Ilena mívá hlavu nezavitou, děvče oděno v hedbáv i aksamit, Ilena nosí jednoduchý kabátek s knoflíčky, děvče sedí nahoře v panské stolici, Ilena stává na své blánce uprostřed děvčat; první jako bílá růže na vysokém kříčku, druhá jako bila lilie mezi kvítkami v zahrádce. Jano poznává svůj blud, poznává, že ta Ilena není jeho chudobná dobrá sestřice.
Vtom ozve se po chrámu radostný jas: "Narodil se Kristus Pán, veselme se!" -V zbožném plesání, s vroucím díkem vrhá se lid na kolena, děkuje Všemohoucímu, že seslal světu Vykupitele. - Také Jano hluboko hlavu sklonil, bujné vlny vlasů spadly mu přes tvář a nikdo neviděl slze padající na vonný bez.

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 24.02.2012

­­­­

Související odkazy

Čtenářský deník-Babička, Babička (2), Babička (3), Babička (4), Babička (5), Babička (6), Babička (7), Babička (8), Babička (9), Babička (10), Babička (11), Babička (12), Babička (13), Babička (14), Babička (15), Babička (16), Babička (17), Babička (18), Babička (19), Babička (20), Babička (21), Babička (22), Babička (23)
-Babička (několika slovy)
-Babička (rozbor), Babička (rozbor) (2), Babička (rozbor) (3)
-Babička (vlastní názor)
-Baruška
-Chudí lidé, Chudí lidé (2)
-Chýše pod horami, Chýše pod horami (2), Chýše pod horami (3), Chýše pod horami (4)
-Divá Bára, Divá Bára (2), Divá Bára (3), Divá Bára (4), Divá Bára (5), Divá Bára (6), Divá Bára (7), Divá Bára (8), Divá Bára (9), Divá Bára (10), Divá Bára (11), Divá Bára (12), Divá Bára (13), Divá Bára (14), Divá Bára (15), Divá Bára (16), Divá Bára (17), Divá Bára (18), Divá Bára (19), Divá Bára (20), Divá Bára (21), Divá Bára (22), Divá Bára (23), Divá Bára (24), Divá Bára (25), Divá Bára (26), Divá Bára (27), Divá Bára (28), Divá Bára (29), Divá Bára (30), Divá Bára (31), Divá Bára (32), Divá Bára (33)
-Dobrý člověk, Dobrý člověk (2)
-Karla, Karla (2), Karla (3), Karla (4), Karla (5), Karla (6), Karla (7), Karla (8)
-Karla a jiné povídky, Karla a jiné povídky (2)
-Kdo je hloupější? (Národní báchorky a pověsti - I)
-Moudrý zlatník (Velká kniha pohádek)
-O chytré princezně (Pohádky a pověsti)
-O Popelce
-Pan učitel, Pan učitel (2), Pan učitel (3)
-Pohádka bez konce (Pohádky)
-Pohádky, Pohádky (2), Pohádky (3)
-Pohorská vesnice
-Povídky
-Rozárka: Pomněnka šlechetné duše
-Sedmero krkavců (Velká kniha pohádek), Sedmero krkavců (Velká kniha pohádek) (2)
-Sůl nad zlato a jiné pohádky
-Týden pohádek Boženy Němcové
-V zámku a v podzámčí, V zámku a v podzámčí (2), V zámku a v podzámčí (3), V zámku a v podzámčí (4), V zámku a v podzámčí (5), V zámku a v podzámčí (6), V zámku a v podzámčí (7), V zámku a v podzámčí (8), V zámku a v podzámčí (9), V zámku a v podzámčí (10), V zámku a v podzámčí (11), V zámku a v podzámčí (12), V zámku a v podzámčí (13), V zámku a v podzámčí (14), V zámku a v podzámčí (15)
-V zámku a v podzámčí (rozbor), V zámku a v podzámčí (rozbor) (2), V zámku a v podzámčí (rozbor) (3)
Čítanka-Anděl strážce (Národní báchorky a pověsti - II)
-Babička, Babička (2), Babička (3), Babička (4), Babička (5), Babička (6), Babička (7), Babička (8), Babička (9), Babička (10), Babička (11), Babička (12), Babička (13), Babička (14), Babička (15), Babička (16), Babička (17), Babička (18)
-Babička (celá kniha / e-book)
-Básně a jiné práce, Básně a jiné práce (2), Básně a jiné práce (3), Básně a jiné práce (4), Básně a jiné práce (5)
-Cesta z pouti
-Chudí lidé, Chudí lidé (2), Chudí lidé (3), Chudí lidé (4)
-Chudí lidé (celá kniha / e-book)
-Chýše pod horami, Chýše pod horami (2), Chýše pod horami (3)
-Chýše pod horami (celá kniha / e-book)
-Chytrá horákyně (Pohádky)
-Čert a Káča (Pohádky)
-Čertův švagr (Národní báchorky a pověsti - I)
-Čtyry doby
-Divá Bára, Divá Bára (2), Divá Bára (3)
-Divá Bára (celá kniha / e-book)
-Dlouhá noc
-Dobré kmotřinky (Národní báchorky a pověsti - II)
-Dobrý člověk, Dobrý člověk (2), Dobrý člověk (3), Dobrý člověk (4)
-Dobrý člověk (celá povídka / e-book)
-Hvězda má
-Jak Jaromil k štěstí přišel (Národní báchorky a pověsti - I)
-Karla, Karla (2), Karla (3), Karla (4)
-Karla (celá povídka / e-book)
-Kdo je hloupější? (Národní báchorky a pověsti - I)
-Moudrý zlatník (Národní báchorky a pověsti - II)
-Neohrožený Mikeš (Národní báchorky a pověsti - I)
-O bílém hadu (Národní báchorky a pověsti - II)
-O černé princezně (Národní báchorky a pověsti - I)
-O dvanácti měsíčkách (Slovenské pohádky a pověsti - I)
-O hloupém Honzovi (Pohádky)
-O Jozovi (Národní báchorky a pověsti - I)
-O kocouru, kohoutu a kose (Národní báchorky a pověsti - II)
-O labuti (Národní báchorky a pověsti - I)
-O mluvícím ptáku, živé vodě a třech zlatých jabloních (Národní báchorky a pověsti - I)
-O Pánu Bohu, O Pánu Bohu (2)
-O Popelce (Národní báchorky a pověsti - I)
-O princezně se zlatou hvězdou na čele (Národní báchorky a pověsti - II)
-O zlatém kolovrátku (Národní báchorky a pověsti - I)
-Obrázek vesnický
-Pan učitel
-Pohádka bez konce (Pohádky)
-Pohádka o perníkové chaloupce (Pohádky)
-Pohorská vesnice, Pohorská vesnice (2), Pohorská vesnice (3), Pohorská vesnice (4), Pohorská vesnice (5), Pohorská vesnice (6), Pohorská vesnice (7), Pohorská vesnice (8)
-Potrestaná pýcha (Národní báchorky a pověsti - II)
-Rozárka: Pomněnka šlechetné duše
-Sedlák milostpánem (Národní báchorky a pověsti - II)
-Sedmero krkavců (Národní báchorky a pověsti - II)
-Selka a Honza (Národní báchorky a pověsti - II)
-Sestry, Sestry (2), Sestry (3), Sestry (4)
-Sestry (celá kniha / e-book)
-Šternberk (Národní báchorky a pověsti - I)
-V zámku a v podzámčí, V zámku a v podzámčí (2), V zámku a v podzámčí (3), V zámku a v podzámčí (4)
-Vodní paní (Národní báchorky a pověsti - I)
-Zasnoubení
-Zlatý vrch (Národní báchorky a pověsti - II)
­­­­

Diskuse k úryvku
Božena Němcová - Pohorská vesnice (3)







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti - Nastavení soukromí


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)