ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Světlá Karolína (*24.02.1830 - †07.09.1899)

­­­­

Frantina (3)

O AUTORCE:

Karolína Světlá (1830-1899), dívčím jménem Johanna Rottová, patří k čelným představitelům májovců a současně k průkopníkům naší realistické, zvláště venkovské prózy. Převážná část díla této autorky je spjata s jejími životními zkušenostmi, a proto si v úvodu připomeneme ty události ze života Karolíny Světlé, které měly na její tvorbu přímý vliv a poslouží nám tak k lepšímu pochopení celého jejího literárního odkazu.
Narodila se v Praze v rodině obchodníka, vychovávána byla převážně německy. K národnímu uvědomění Karolíny Světlé přispěl především Petr Mužák, její pozdější manžel. Po smrti jediného dítěte se odebrala do rodného kraje svého muže na Ještědsku. Podle vesnice Světlé pod Ještědem pak přijala svůj pseudonym. Vedle literární činnosti věnovala Světlá značné úsilí ženskému emancipačnímu hnutí a zasloužila se o pozvednutí sociální úrovně zaměstnaných dívek a žen. Částečně tak navázala na Boženu Němcovou, s níž ji pojilo i několikaleté přátelství. Ovlivněna byla rovněž krátkým citovým vztahem k Janu Nerudovi.
Do literárního života vstoupila Karolína Světlá roku 1858 v almanachu Máj. Ústřední téma jejích raných prací představovalo prvořadě pražské měšťanské prostředí, z něhož také sama pocházela. V počáteční tvůrčí fázi Světlé je zřejmý vliv evropské literární romantiky, a to hlavně děl Rousseauových, z nichž si "odnesla především důvěru v očistnou moc přírody a ve společenské mravní zásady, jimž má být podřízen zájem jednotlivce" (Hrabák, Jeřábek, Tichá). Tvorba Světlé vyvrcholila v sedmdesátých letech a je již rozhodujícím způsobem inspirována Ještědskem. Práce vznikly na základě jejích skutečných zkušeností ze života v Podještědí. I zde je však patrný přetrvávající vliv evropské, zejména francouzské romantické prózy, nejvíce děl George Sandové, s níž si byla Světlá blízká nejen umělecky, ale i myšlenkově.
Stěžejní význam v díle Světlé mají tzv. ještědské romány. Jedná se o pět románů situovaných do oblasti Podještědí, proto do obecného povědomí proniklo pojmenování »ještědské«. Nejde však o oficiální název "cyklu". Jmenovitě tedy hovoříme o těchto románech: Kříž u potoka; Vesnický román; Kantůrčice; Nemodlenec; Frantina. Světlá "zobrazuje duchovní a mravní katarzi postav zosobňujících ideální hodnoty a idealizovaný lidový mýtus o životním koloběhu ještědského kraje. Hrdiny uváděla do tajemných, neobvyklých až fantastických příběhů a předurčila jim dějovou motivaci vedoucí k mravnímu sebepoznání" (Diderot). Zachycuje postavení venkovských žen ve společnosti a jejich působení na okolí. Postavy žen jsou také jakoby vysunuty do popředí. Světlá se zaměřuje na osudy zpravidla mladých žen, prožívajících vnitřní zápas mezi milostným citem a mravní povinností, přičemž je tento konflikt řešen upřednostněním zájmu obecného.

FRANTINA:

Pokusíme se nyní podrobněji vyložit román Frantina (1870). Východiskem pro tuto práci se stala místní pověst o ženě, která byla pro svou výjimečnost, činorodost a rozvážnost zvolena rychtářkou. Ve vůdci pronásledovaných lupičů (tzv. lesňáků), kteří sužují obyvatele hor, však poznává svého ženicha. Z vlastního mravního přesvědčení obětuje svou nenaplněnou lásku obecním zájmům a sama na svém milém vykoná spravedlivý trest.
Tematická váha díla spočívá v povahokresbě hlavní hrdinky. Její "podobizna" poukazuje na "ideální obraz ušlechtilého lidství, který je v ní přímo heroizován až monumentalizován" (Řepková). Důraz je kladen jak na fyzickou, tak na duševní výjimečnost Frantiny. Její osobnost má udivovat nejen svými vlastnostmi, ale i svými osudy. Jednotlivé vlastnosti a charakterové rysy hlavní hrdinky se vyjevují postupně. Vývojový aspekt v jejím mravním utváření je zcela vypuštěn. Do děje vstupuje Frantina jako člověk již hotový a vyzrálý, silná, svérázná osobnost s jasnou představou o podstatě a uspořádání světa, o lidech a společnosti. "Lze dokonce říci, že přichází s uceleným, široce založeným komplexním světovým názorem, který jí dává odpověď na základní problémy morální, filozofické, náboženské i společenské" (Řepková). Od počátku je si svou pravdou zcela jista, a přestože se od ní v krizové životní situaci odchýlí, vzápětí ji svou obětí opět potvrzuje. Motiv oběti sehrává v koncepci celého díla stěžejní úlohu. Frantina je postavena před neočekávaný následek osudového zvratu. Oběť je nutným důsledkem jejího životního postoje a zároveň motivem mravně obrodného působení lásky.

Na rozdíl od ostatních ještědských próz nejde ve Frantině o přesné zachycení složitosti mezilidských vztahů. Hrdinčiny poměry k lidem jsou vcelku prosté a nekomplikované. Dokonce postoj k jejímu milenci se nemění ani v okamžiku tragického odhalení osoby lesňáckého hejtmana - Frantinina snoubence Apolína. "Láska u Frantiny spíše osvobozuje přirozené sklony, než aby vytvářela nové kvality. Jen proklamativně a bez významu pro děj se její zušlechťující moc projeví na Apolínovi, který v rozmluvě s matkou vyslovuje touhu smýt svá provinění, aby byl Frantiny hoden" (Řepková). Cit vůči milovanému muži je však přes všechnu dramatičnost svého průběhu a řešení nadále stejně čistý a bezvýhradný. "Pouze se nakonec tento vztah dostává do bezvýchodného rozporu s tím, co jí ukládá její pojetí světa a morální kodex z něho vyplívající" (Řepková). Její mravní zápas se v podstatě omezuje na závěrečný konflikt, v němž musí volit mezi láskou a svědomím: "Avšak já obětovala více než sebe, obětovala jsem toho, jejž daleko nad sebe jsem milovala, obětovala jsem se nikoli veřejně a lidem na odiv, nýbrž v skrytosti, nikoli z bázně před vyšším soudem, nýbrž abych zadostiučinila vlastnímu svědomí. (...) Jen aby bylo učiněno po právu, štěstí svoje sama jsem usmrtila, ..." V tomto závěrečném přiznání Frantiny a v závažnosti onoho činu je ukryt smysl nejen ústřední postavy, ale naplňuje se v něm i význam díla jako celku.

Rámcem a dějištěm díla je prostředí Kvapilova statku, jehož důkladné vykreslení se stává východiskem pro užití realistických postupů. Dílo zobrazuje přírodní scenérie ještědského okolí a patriarchální způsob života na statku. Prostřednictvím popisu mnoha podrobností charakterizuje Světlá domácí i krajové poměry, životní rytmus ve stavení i ve vsi. Jako doklad zmíněných realistických postupů uveďme dvě citace z díla, které dokumentují obraz života na statku před a po příchodu Frantiny: "Okna byla téměř všecka rozbita, ale nikomu na mysl nepřišlo dát do nich 'natáhnout' sklo, nýbrž odkud fičelo, tam byl zastrčen starý klobouk neb kožich moly provrtaný. O prkenné podlaze nikdež ani zdání, ač jsme měli lesů tolik skoro jako vrchnost, všude jen byla hlinina. Nanosilo-li se v zimě do sednice, pak horší se z toho udělalo bláto než venku ve dvoře. (...) Již do roka bylo u nás všecko jiné a do tří let jsme seděli ve dvoře jako v nějakém hradě. Již nebylo u nás jediného roztlučeného oknam jediné podlahy z berleniny. Dala bídné stavení opravit, vyvýšit a celý dvůr obehnat zděným plotem, do plotu udělali dvě brány na obou stranách malované, ..."

Za povšimnutí rovněž stojí zachycení vztahů mezi čeládkou a zejména vůči ní rovný postoj ze strany selky - Frantiny. Přístup čeledi k nové nepohodlné hospodyni se zcela proměňuje, přičemž Frantina přemáhá její počáteční nedůvěru a nepřátelský postoj soustavným oplácením zla dobrem - vlídností, spravedlností a velkorysostí: "K naší čeládce se měla, jako by každého z ní za nejvěrnějšího přítele svého považovala. (...) Když jsme brali prádlo z bělidla, přede všemi je změřila a na dva stejné díly rozdělila. Jeden přikázala na komorách do truhel schovat, druhý rozstříhala mezi čeládku na košile a plandy. (...) Když vy mi přejete, jak bych já vám nepřála, ..."

Význam celého románu však spočívá nejen v popisu hlavní hrdinky, statku a jeho bezprostředního okolí, ale rovněž v líčení místních a dobových zvláštností (např. zkazky o lesních lupičích, konflikt s tzv. vaiskaufry na trzích). Odkazuje také na sociální poměry za vlády Marie Terezie. Promítá se sem útlak robotného lidu, zachycuje jeho hmotný i mravní úpadek. Zároveň si můžeme uvědomit snahu o porovnání života na vesnici se životem ve městě. Zmínka je zde také o pronikání nového kultu svatého Jana Nepomuckého, který vytlačil soudobý kult svatého Václava.

Zajímavou částí díla jsou i úvahy o smyslu náboženství. Je zde postavena do kontrastu pohanská podstata Frantiny a jejího nejvěrnějšího přítele Bartoloma, zapřísáhlého křesťana. Tato otázka se postupně odhaluje v průběhu celého díla, je realizovaná výhradně dialogem mezi selkou a Bartolomem. Připomeňme, že Frantininy životní postoje jsou podmíněny jejím původem, neboť dětství prožila vychovávána pouze svým samotářským pohanským strýcem a v duchu jeho racionalistických náhledů na svět vnímala i Frantina uspořádání celého světa. Strýcovo smýšlení, které je prostřednictvím Frantiny interpretováno, bychom mohli částečně zařadit do objektivního idealismu, konkrétně do panteismu: "Ta moc, kteráž v tobě působí, abys rostla, se pohybovala a přemítala, i všude jinde a ve všem stejně účinkuje; (...) Se vším, co vidíš jedno jsi, poněvadž vše, co jest, jen jedno jest. Toť ten bůh otec, skrz něhož a v němž jsou všecky věci..." Výklad světa je založen čistě na empirickém poznání: "Co bych do tebe mluvil? Máš zdravé oči, zírej, ..." Úloha náboženství pak v pojetí Frantiny vyznívá jako ideologie obhajující hierarchické uspořádání společnosti a svrchované postavení panstva nad lidem. Zdůrazňuje nutnou odpovědnost člověka za vlastní jednání a odmítá ospravedlňování se vůlí boží. Rozpor mezi křesťanstvím a pohanstvím pak vrcholí v závěru knihy, kdy Frantina odmítá řádný pohřeb na hřbitově a žádá na Bartolomovi, aby byla pochována na Čihadníku vedle svého milence. Přes Bartolomovy snahy obrátit hospodyni na víru, je tedy její pohanské smýšlení tímto činem zcela dotvrzeno.

Z celého díla také vnímáme odpor k nadřazenosti panstva. Moc svěřenou do rukou vrchnosti, a tedy sociální nerovnost mezi lidmi, považuje Frantina za dílo náhody, nikoli za vůli boží. Světlá dále prostřednictvím Frantiny srovnává jednání panstva s konáním lesňáků. Tímto srovnáním jsou činy lesňáků jakoby ospravedlňovány: "Vyčítáš lesňákům, že s lidmi krutě nakládají, když jim ihned nedají, čeho na nich si žádají; ale což nečiní tvoji páni rovněž tak? Nejsou biti bez milosrdenství, kdož se zdráhají jim platit či robotovat, ... V čem tedy jsou lesňáci horší než páni tvoji?" Takto promlouvá Apolín k Frantině, přičemž obhajuje vlastně především sebe jako lesňáckého hejtmana. Sama Frantina však v závěru knihy vyslovuje souhlas s jeho slovy. Vlastní přímý konflikt s vrchností pak nastává na jarmarku v Osečné, kde se Frantina postaví do čela lidu pobouřeného umožněním přístupu "vaiskaufrů" na trh. V této části díla dává Světlá síle vlivu Frantininy osobnosti nejvíce vyniknout. Podtrhuje zde nejen její charizma, ale hlavně přirozenou schopnost získávat lidi, odhodlanost a vůli bojovat s panskou mocí. Trh v Osečné poskytuje možnost naučit lid schopnosti hájit sám sebe a zároveň se stává příležitostí pozvednout sebevědomí utlačovaných a jejich lidskou důstojnost. Celý konflikt je tedy ostrým protestem proti sociální nerovnosti, v němž se Frantina opětovně staví do role zastánkyně lidu.
Právě v tomto momentě se Frantina navrací ke své vnitřní pravdě, kterou jen dočasně opustila zaslepena znovuobjevenou láskou k Apolínovi. Opět se tak přihlašuje ke své altruistické, humanistické nauce. Tento návrat pak navíc potvrzuje ona sama na zpáteční cestě z jarmarku, když se náhodně dovídá o sídle lesňáckého hejtmana a rozhodne se ho společně s Bartolomem zajmout a odevzdat právu. I zde je položen základní společný motiv upřednostnění obecného zájmu před láskou. Frantininy nadcházející oddavky a vidina vysněného života s Apolínem jí sice brání vydat se do nebezpečí, přesto u ní vítězí pocit závazku a morální povinnosti. Volí tedy raději vlastní ohrožení než lhostejnost k lidem a sobectví. Tímto rozhodnutím je však nevědomky uvržena do tragédie, neboť v lesňáckém hejtmanovi poznává milovaného Apolína. Dramatičnost této části díla navíc navyšuje její retrospektivní zpracování, neboť o tragickém vyústění se čtenář dozvídá až v samém závěru knihy, kdy se Frantina na sklonku života zpovídá Bartolomovi ze svých činů.

Uměleckou hodnotu díla však prohlubuje nejen zmíněná závěrečná kompozice, ale i užitá vypravěčská technika. Příběh líčí Bartolom, někdejší Frantinin přítel a šafář na jejím statku, svým vnoučatům s několikaletým časovým odstupem. Jde tedy o zvláštní případ ich-formy. Výsledkem tohoto postupu je celková ucelenost a uzavřenost díla. Toto je dále podtrženo "nepřetržitou souvislostí epického proudu vzpomínky, v němž je pevně stmelen kontext postav, děje i vnějšího světa" (Řepková). Přispívají k tomu i četné poznámky, úvahy a komentáře, jejichž prostřednictvím vyjadřuje autorka svůj postoj a hodnocení. Cílem uvedených prvků je zejména přesměrovat koncentraci čtenáře čistě na Frantininu postavu a její výjimečnost. Rámec a uzavřenost tvaru díla jsou pak dotvořeny krátkým vstupem v úvodu a dovětkem v závěru knihy. "Pouze v těchto dvou pasážích vystupuje autorský subjekt: na počátku Bartolomovy vzpomínky motivuje, uvádí do děje, předává vypravěčské slovo, v závěru pak jeho projev stručně komentuje," (Řepková) přičemž věty v obou zmíněných pasážích se nápadně shodují, dokonce jsou prakticky totožné. Světlá zde rovněž odkazuje k nadčasovosti díla ve smyslu chápavého, umírněného vztahu ke starší generaci. Poutavé je i dvojí hodnocení hlavní hrdinky již v oné vstupní části knihy, kdy o ní čtenář ještě nic neví. Střetává se tu ve formě dialogu obdivný postoj starého Bartoloma a odmítavý soud jeho ženy. Většina knihy je napsána chronologicky, důraz je však kladen na moment překvapení, který dodává ději dramatický spád.

Uvedli jsme, že Karolína Světlá patří k průkopníkům realistické prózy. Pokusíme se nyní doložit některé další, zatím nezmíněné znaky tohoto stylu. Uvědomujeme si, že dílo lze zcela jistě zařadit do tzv. kritického realismu, neboť autorka poukazuje na nedostatky společnosti, a to hlavně na sociální nerovnoprávnost. Samotný námět je sice čerpán z minulosti, dokonce k tomu autorka v úvodu odkazuje, nastoluje však obecně platné otázky. Pokud bychom chtěli dokumentovat typizaci, můžeme se zaměřit například na postavu Bartoloma, do níž se promítá typické smýšlení tehdejšího člověka, zejména náboženské pojetí světa. Průběžné hodnocení autorky není realizováno autorským subjektem, a tak s výjimkou úvodní a závěrečné pasáže vnímáme snahu o nezúčastněnost. Naproti tomu osobnost Frantiny rozhodně nelze zařadit mezi typické realistické hrdiny, neboť se jako postava nevyvíjí a prakticky není v žádném směru formována společností. Ústřední postava je pojata spíše romanticky, ztělesňuje ideál lidské ušlechtilosti a stejně tak se snaží o vytvoření ideálně dokonalého světa v souladu s přírodou.

V závěru shrňme dílo slovy Marie Řepkové: "Frantina je poslední velkou románovou postavou, jejímž prostřednictvím Světlá vyjadřuje ústřední téma své ještědské prózy. Vyvrcholila je tím, že do něho pojala myšlenku poznání nejzákladnějších pravd o životě a o světě, které vyústilo v postulát společenské spravedlnosti. Zároveň je však vyčerpala a ohraničila do té míry, že nebylo snadné rozvíjet je dále, že další jeho modifikace v románovém tvaru nebyla už dobře možná. Ve Frantině vyslovila svou koncepci mravně vznešeného lidství natolik výrazně, plasticky a beze zbytku, že by ji byla mohla dále už jen opakovat, stěží však stupňovat a prohlubovat. Je příznačné, že po Frantině vytvořila už jen jediný ještědský román..." (Řepková)

POUŽITÁ LITERATURA:

kolektiv autorů: Všeobecná encyklopedie Diderot 4. Nakladatelský dům OP, Praha 1998, 284
Prof. Dr. Hrabák, J. - Prof. Dr. Jeřábek, D. Csc. - Dr. Tichá, Z. Csc.: Průvodce po dějinách české literatury. Panorama, Praha 1978, 246 - 247
Marie Řepková: Vypravěčské umění Karolíny Světlé. Severočeské nakladatelství, Ústí nad Labem 1977, 79-124
Karolína Světlá: Frantina. Československý spisovatel, Praha 1988

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Zdroj: makromolekula s.r.o., 15.06.2007

   
­­­­

Diskuse k výpisku
Karolína Světlá - Frantina (3)







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­