ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Světlá Karolína (*24.02.1830 - †07.09.1899)

­­­­

Pán a sluha

  • povídka s podtitulem Upomínka z roku 1848
  • uveřejněno ve sborníku Vánoční album (1883), který uspořádal Gustav Dörfl

Byltě Pavlík v zájezdném hostinci u Valšů v poštovské ulici na Starém městě Pražském mezi služebnictvem nejposlednější. Všichni, jak nádvorník, tak sklepníci, podsudní, výpravčí dostavníků nad ním se vypínali. Jaký tedy podiv a zároveň zášť mezi nimi, když ten hrdý bohatý student, jenž si najal v prvním poschodí na celý rok nejpěknější v domě pokoj, moha mezi nimi voliti, si zvolil pravě jeho k obsluze své, ohlašuje hostinskému, že se mu z nich nejlépe líbí!
Sotva přišel domů, již také po něm se sháněl, a jeho bledá, vždy poněkud zachmuřená tvář, z níž vyčetly všecky slečinky tolik zajímavého a vábného, ihned se povyjasnila, jakmile zahlédl Pavlíkův tlustý růžový obličej, nad jehož čelem a skráněmi měl svoje tuhé ježaté vlasy trojím proudem rozdělené a vším úsilím vzhůru kartáčované, kterémužto účesu se tehdáž, to jest před rokem 1848, říkalo "à la kakadu".
Neměl Pavlík náš jiného vlastnictví než oděv, v němž stále chodil, totiž černý vetchý fráček, z kterého byl hostinský za mládí svého vyrostl, a jenž na nikoho jiného hoditi se nechtěl než na něho, neb u Pavlíka k tomu se nepřihlíželo, že má aspoň o čtvrt lokte kratší rukávy, že není s to, by se do něho zapjal, a že je vesta pod ním rovněž pro něj krátká a úzká. Co byl na světě, nenazýval ni klobouku, ni čepice majetkem svým. Všecky chůze vykonával s hlavou nepokrytou, nechť burácel vítr jesenní, nechť zuřila vánice sněhová, a aby nedostatek ten poněkud nahradil, stal se tak bedlivým v úpravě svých vlasů. Rovněž nepoznal ni svrchníku, ni pláště, ni teplého kabátu, ni bot. Chodil stále ve střevících, v nichž se byl hostinský za svobodna učil tančit a se skvíval v besedách a bálech. Kartáčoval a leštil je tak pilně, jako svoje "kakadu", a skoro se podobalo, že je na ně rovněž tak hrdým, ale s jistotou to nikdo tvrditi nemohl.
Zapomněl Pavlíka otec jeho, kočující brusíř, asi tříletého u Valšů. Myslil hostinský, že pro něj přece časem se zastaví, a nepátral tedy po něm, až konečně zapomněl tak jako otec jeho, že dítě do domu jeho nenáleží.
Malý Pavlík byl tak tichý a přívětivý, že ho nebylo ni v šenkově, ni na dvoře ani cítit a jevil záhy zvláštní zálibu býti lidem k službám, čímž časem se stalo, že do čeho nikomu v hostinci se nechtělo, to musil vykonati on, aniž se ho kdo na to tázal, chce-li, či nechce-li. Za to směl dojídati, co nechávali hosté na talířích a co nepřišlo již nikomu z ostatní čeládky k chuti. Mzdy neměl od nikoho ani krejcaru, třeba ho každý volal, používal, zneužíval, jakoby měl k němu jakési zvláštní právo. To bylo nějakého broukání, nebyl-li hned pohotově a bylo-li někomu několik vteřin na něj čekati! Jakých pršelo pak naň ihned nepěkných jmen, ba i štylců se všech stran! Ale Pavlík si stěžovával tak málo na svou závislosť, jako na svou chudobu, a nikdo se nepamatoval, aby se nebyla jeho ústa kdy tak usmívala, že se mu mohly všecky ty veliké bílé zuby jeho spočítati.
Leč nejen že se každý z domácích domníval, že má právo Pavlíka použiti: rovněž se domníval, že se mu může dle libosti posmát a z něho si tropiti šašky. Jak také ne! vždyť neuměl ani číst ani psáti. Jak živ nebyl ani den ve škole. Vyrostl na dvoře a v maštali mezi selskými vozy, hubenými herkami, hrubými nádvorníky, štěkajícími psy a podnapilými vozky. Nikdy neslyšel od rozumného, dobrosrdečného člověka, co se sluší. Pohlížel tedy na vše, nejsa skutečné duchem svatým pravě příliš obdařen, jako malé děcko, které teprve na to čeká, aby před ním někdo ten svět otevřel a mu objasnil, jak se v něm věci mají, jak o nich rozjímat a je posuzovat. Nadarmo však čekal na takového dobroditele. Každého bavilo jej napalovati, splésti, pomásti, a šel-li Pavlík na lep, což obyčejně se stalo, poněvadž sám nebyl schopen lži, tož pak o něm tvrdili, že není dobře v hlavě, že má někdy v ní o kolečko víc, jindy zase méně, a byl stále terčem všech špatných vtipů, jak domácích, tak hostů.
Přistěhováním se pana Soběslava Vrbíka. tak se totiž jmenoval onen bohatý student, ovšem mnoho v ohledu tom se změnilo. Nahlížela čeládka, že by pána jeho jaksi urazila, kdyby sluhu, jehož si zvolil, veřejně tupila. Ale za to byly uštědřeny tím hojněji Pavlíkovi nadávky a štylce tajně, obzvláště, co si pan Soběslav ku svému pokoji najal ještě vedlejší kumbálek, do něhož ubytoval Pavlíka, aby ho měl stále po ruce.
Netušil Soběslav, jak se cítí Pavlík v kumbálku svém hrdým a blaženým. Připadal si v něm skoro jako král, ač v něm neměl jiného nábytku než polní postel a nad ní rohatinku k zavěšování oděvu, neb Pavlík měl teď oděv. Byloť první starostí jeho pána, ošatiti jej slušně a vhodně.
Nevěděl Pavlík, jak by se mu jinak a lépe odsloužil, než že vykázal jeho botám nejpřednější ve svém budoiru místo. K nevypsání, co jim věnoval píle a starosti. Všech dvanáct párů, jimž Soběslav vládl, měl stále na deskách naraženo. Nosily se tenkráte, jak již snad ne každému známo, boty s vysokými, téměř až po kolena holeněmi, které však, jen když je švec přinesl zákazníkovi nové, byly celé vyleštěné, později leštily se jen, jak daleko je bylo vidět. Pavlík uznával však za svou povinnost, zachovati jim stále podobu takové půvabné novosti, jakoby je byl jejich hotovitel teď právě pečlivým rukám jeho odevzdal. Vyleštil je vždy celé, a to s takovou zručností a vytrvalostí, že se v nich mohl člověk zhlížeti jako v zrcadle. Také neopomenul Soběslav všecky své přátele do kumbálu Pavlíkova zavésti a s tímto neomylným a nepopíratelným důkazem jeho pile a vkusu je obeznámiti. Jak se pak Pavlík na prsty stavěl a hlavu zdvihal, když jej s neskonalým smíchem ubezpečovali, že je pravou perlou, nejvzácnějším skvostem všech Leporelů, jak si vzali do obyčeje mu říkati, což mu domácí opět nemálo záviděli, vidouce v tom žehravě nové povýšení.
Pavlík se stal stínem svého pána. Dýchal jen pro něho. Celý den o jiném nepřemýšlel, než kterak by se mu zavděčil. Samo sebou se rozumí, že mu dělal vše, co mu viděl na očích. Ale brzo ho počalo při něm cosi velmi trápiti. Když totiž přišel kdosi za jeho nepřítomnosti, aby se na něj pozeptal, tož chtěje jej blíže označiti, obyčejně ku jménu jeho dodal: "Jest vysoký, bledý, štíhlý." Že lidé přiřkli jeho pánovi štíhlosť a výšku, bylo Pavlíkovi sice velmi vhod, ale za to se nemohl nikdy spřáteliti s tou bledostí. Bylo mu při tom vždy, jakoby jej někdo přímo k srdci bodl. Ač málo věděl, to přece věděl najisto, že jsou bledí lidé buď churavi, či nešťastni... Čím byl Soběslav?... Bylo mu trudno, přetrudno o tom rozjímati, ba jen na to si pomysliti. Čím častěji myšlénky jeho k tomuto bodu zabíhaly, tím více se v něm jaksi zamotávaly. Nemohl s nimi přijíti nikdy k žádným koncům. Spor ten jej konečně znepokojoval v míře takové, že se odhodlal s pánem svým o něm promluviti.
I otázal se ho jednou z rána, když k němu do pokoje se dostavil, aby mu pomohl s postele a do šatů, zcela přímo: "Proč nemáte, pane Soběslave, červené tváře?"
Soběslav pokrčil s lehkým úsměvem ramenoma.
"Za to máš ty líce, jako když je namaluje," odvětil mu s vážným přízvukem. Vypozoroval totiž, čím vážněji se svým Leporelem rozmlouvá, tím komičtějších že se mu dostává od něho odpovědí a úvah, pro které mu byl skoro ještě milejší, než pro svou přičinlivosť a ochotu v obsluze.
"Věřte, pane Soběslave, že mne již ani dost málo netěší, když vy také takových nemáte," s truchlivou otevřeností Pavlík se mu vyznával, čemuž se Soběslav tak hlasité zasmál, že nemohl několik minut dechu popadati.
Ale najednou umlkl a vzchopiv se ze sedadla, na které se byl uvrhl pouštěje své veselosti uzdu, počal velikými kroky po pokoji se procházeti.
"Tedy jest na mně znáti, co ve mně se děje," pravil, mezitím zavadiv dlouhým, nikterakž však nespokojeným pohledem o zrcadlo, "když je to již tobě nápadno, tobě, jenž obyčejně nic nevidíš, na co ti člověk prstem neukáže."
"To víte, že jsem pitomec a že jím asi po celý život zůstanu," obviňoval se Pavlík, kajícně si připomínaje, že i v tomto případě tak se bylo dělo. "Jste nemocen, všichni lidé to na vás již dlouho vidí, a já dosud ani o tom zdání, že vám cosi schází a že jsem měl dávno běžeti pro doktora. Můj ty Bože, a přec bydlí tuhle skoro vedle. Kdykoli větrám, vidím ho jíti okolo."
A Pavlík, jakoby byl chtěl napraviti, co dosud zameškal, rozběhl se ke dveřím.
"Snad nehodláš pro doktora?" rozkřikl se Soběslav. "Jen se opovaž!"
Ale Pavlík místo odpovědi se chopil kliky.
"Zdali vyvedeš tenhle nejapný kousek, pak jsme dnes naposledy spolu mluvili."
Pavlík se pustil kliky a zachytil se srdce, jakoby v něm byl pocítil střelnou ránu.
"Jen to ne!" zavzlykal. "Ale jak se uzdravíte, když nechcete o doktorovi ani slyšeti?"
"Nad mou bledostí žádný doktor nic nezmůže," Soběslav patheticky prohodil, přistupuje k umývadlu.
"Kdo tedy?" doléhal Pavlík podávaje mu mýdlo a ručník.
"Již vidím," hořekoval Soběslav, "že nebudu míti od tebe pokoje, dokud tu mou nemoc nedostaneš z hlavy. Ale i kdybych ti chtěl pověděti, jak to se mnou dopadá: vždyť mi v jediném slově neporozumíš, v ničem nepochopíš!"
"Uvidíte, že porozumím všemu," vřele sliboval Pavlík. "Jak ke mně někdo promluví, koho mám rád, hned se mi v hlavě rozbřeskne, a já pochopuji každé slovíčko jeho výkladu."
Soběslav mu pokynul, aby mu podal hřebeny a kartáč na vlasy.
"Nuže, pokušiteli," počal česaje si svoje dlouhé černé kadeře směle s čela na zad, což bývalo tehdy považováno za neomylný příznak geniálnosti, "věz, že jsem nezbledl nikterakž následkem nemoci, neduhu, rány neb čehosi podobného, nýbrž že zbledla moje tvář, že hubnu a se přepadávám... poněvadž se mi hnusí... život."
Pavlík se zahleděl do svého pána, jenž náhle se zasmál s onou trpkostí, již nazývaly jeho zbožňovatelky neodolatelně démonickou, takovým způsobem, že tento nabyl jistoty, že se v jeho mozku splétá klubko neslýchaných zmatků. Poznával, že jej takto propustiti nemůže, že musí dokončiti.
"Mrzí mě život," pokračoval, "hlodá na mně ta jeho smrtelná nuda. Abych ti to zcela jasně pověděl, táži se každou chvíli sám sebe, proč a k čemu jsem se narodil? Vyčítám svůj život pak rodičům, přírodě, Bohu. Ano, proč jsem se narodil? Jaký kyne člověku úkol na zemi té? Žádný jiný, milý brachu, než aby seznal bídu světa toho. Mnohý se s ní spřátelí, ale já jsem jí syt, k smrti syt, mně se každou hodinou více protivuje... Jak jí uniknouti? Jak z ní se vymaniti? Cit takový, jako tento, označuje se jménem světobol či rozervanosť, ale uchvacuje pouze jen duchaplné hlavy, vynikající povahy, veliký houf ovšem nemá o něm vědomosti."
Pavlíkovy oči se byly mezi slovy jeho mladého pána až dokořán otevřely. Znenáhla se mu otevřela i ústa.
Najednou si je zandal prudkým hnutím rukou, načež počal silně kašlati.
Kašlem tím byl Soběslav velmi nemile vyrušen ze svého sentimentálního výlevu, kteréž byly ostatně v oné době s rozmanitými variacemi mezi jistými mladými pány, se zálibou a okázalostí k cechu rozervanců se přihlašujícími, na svůj světobol nemálo si zakládajícími, skoro tak módou, jako že si česali na důkaz své geniálnosti vlasy s čela, nechávajíce je volně spadávati na límce svých kabátů.
"Proč tak kuckáš?" s hrozebným pohledem sluhu svého interpelloval.
Pavlík se patrně rozpakoval, co mu má odpověděti; konečně ze sebe zticha vypravil: "Zaskočilo mi."
"Že zaskočilo? Jak je to možné, když nejíš, nepiješ, nemluvíš?" pátral Soběslav s inkvisitorskou přísností.
"Nevím, jak to přijde," znova Pavlík zakašlal.
"Když to nevíš, tedy ti to povím já," vyjel Soběslav, "ty se směješ!"
Byl to Soběslav uhodl. Pavlík skutečně se smál a zandával si ústa, by to zakryl, avšak jsa z hříchu toho nejen obviněn, nýbrž i usvědčen, nemohl již déle odolati: smích jej přemohl zahlaholiv pokojem jako zvuky vojenské polnice.
"Skutečně, ten zlosyn se směje, a co ještě více, směje se mně," žasl Soběslav více překvapen než rozhorlen. "Nemohu se tím tajiti, že by mne věru zajímalo věděti proč, jsi-li si toho vůbec vědom."
"Jak můžete chtít, abych se nesmál," Pavlík opět se chechtal, "když vyhazujete takové šprýmy, hi hi hi."
"Já že vyhazuji šprýmy?" podiveně Soběslav po něm opakoval.
"Jak pak ne, hi hi hi, když říkáte, že jste se pro jiného nenarodil, než abyste poznal a zakusil bídu světa toho, hi hi hi, a tamhle na své noční skřínce máte hodinky se zlatým řetězem, za které, jak jste mi sám pověděl, jste dal tři sta zlatých, hi hi hi, a tuhle na ruce pečetní prsten a na druhé ještě tři jiné, v každém z nich kámen jako hvězda, hi hi hi, a tuhle do tobolky jste si včera tolik nastrkal stříbrných dvacetníků, že jste ji nemoh' ani zavříti, hi hi hi, a snad přijde dnes zase dopis od pana strýce děkana s nějakou tou stovkou, hi hi hi."
Chtěl se Soběslav na Pavlíka za jeho všetečnosť do opravdy rozzlobit a aspoň pro dnes mu dvéře ukázat, ale nemohl. Musil se vyznati proti vůli své, že jsou poznámky jeho Leporela přec jen v mnohém ohledu dosti případné. I netrvalo tedy dlouho, a pán se smál tak srdečně jako sluha jeho... a to sám sobě.
"Tys přec jen zpropadený chlapec," konečně dodal, "připravils mě svými tlachy zcela z nálady. Chtěl jsem dnes zůstati doma a pustiti se do důležité práce - nutno teď ji odložiti na zejtří. Uprav mi aspoň k úkolu tomu jak náleží psací stůl, dolej inkoustu do kalamáře, vyndej ze šuplete listovní papír a péra, ať najdu pak vše v nejlepším pořádku. A potom nesmíš nikoho ke mně pustiti, slyšíš!"
Pavlík se necítil nikdy tak šťastným, jako když mu pán dal jakési zvláštní nařízení; tak tomu bylo i dnes. Utřel průběhem dne asi desetkrát na psacím stole prach, vymyl kalamář, opatřil jej novým inkoustem, shledal v šuplatech papír i péra, a každému, kdo s ním se setkal, zvěstoval již teď, že nebude jeho pán dlouhou dobu doma.
Avšak když očekával druhé ráno, teď že Soběslav slavně k práci své zasedne, odešel tento tak lhostejně jako každý jiný den. Tak činil důsledně po celý týden.
"Což se do oné důležité práce již nechcete pustiti?" tázal se ho Pavlík pokaždé, když mu podával klobouk, ale Soběslav jako když ho neslyší, otočil se na opatku, zamáchal svou hůlčičkou, zlatou psí hlavičkou ozdobenou, a podepíraje si druhou ruku v bok, ubíral se z pokoje tak hrdými kroky jako Caesar, jenž kráčí jisté slávě a vítězství vstříc. Což se s nimi nesetkával, jakmile potkal nějakou dámu?
Konečně prohodil Pavlík: "Kdykoli odejdete, tož všecky vaše šaty, i ty, kterých nenosíte, vždy vynesu na pavlač, a třeba se mi za to na dvoře smáli, přec je každý den vyklepám. Zdá se mi, že to býti má, a co býti má..."
"Nejspíše si má moje péro vzíti ze tvé rákosky příklad, viď?" smál se mu Soběslav.
Pavlík nezapíral.
"Jak jsi skromný! Ale co mi zbývá, než míti s tebou svatou trpělivosť a ti prominouti, co zpozdilého vyřkneš, pro dobrou vůli, která ti to do úst klade?"
Pavlík tak pochlebovaně se pousmál, že se pán jeho ihned přestal naň hněvati.
"Zdali pak máš o tom tušení, co psáti zamýšlím?" důvěrně se ho tázal.
Pavlík ovšem vrtěl hlavou.
"Chci se konečně dorozuměti s panem strýcem, aby mě přestal mučit a ubližovati."
Pavlíkova tvář vyzrazovala opět tentýž nelíčený úžas, jako když se mu jeho pán onehdy vyznával, že bledne z bídy světa toho. V čem mu pan strýc ubližoval a jak ho mučil? Vždyť se staral o všecky jeho potřeby, platil mu byt a všecky účty, k tomu každou chvíli mu posílal ještě mnoho peněz prý na přilepšenou. Již šel na něj tentýž neodolatelný smích jako onehdy, ale šťastně ještě v čas jej potlačil. Což věděl, co pan děkan svému synovci píše? Bývaly jeho dopisy velmi drobně a hustě psány, možná, že v nich k němu nemluvíval vždy jen vlídně, nýbrž někdy i přísně, možná, že se ho v nich tázal na to, nač se jeho tak často tázával výpravčí dostavníků, jenž byl svou sečteností po celé ulici proslulý a v domě platil za nejučenějšího člověka, totiž kdy že se pan Soběslav Vrbík učí, když jest tak pozdě do noci v hostinci, z rána do desíti hodin spí a na to celý den po Praze se prochází?
"Jak on se mi se svým smýšlením a svými náhledy netají," pokračoval Soběslav rozhorleně, "tak i já se mu přestanu konečně svými názory a zásadami tajiti. Nechť udělá na to svým dědicem, koho z bratranců mých bude chtíti! Svoboda moje mi jde přec jen nad jeho tisíce."
Pavlík nespouštěl s pána svoje napjatím až na vrch čela vyvalené oči.
"Chce ze mne míti nejen studovaného člověka, nýbrž i slavného muže," obviňoval synovec ujce velice trpce. "Ale zdali pak také víš, co to je "slavný muž"?"
"Nejen že vím, já již také slavné muže viděl," pochlubil se Pavlík nemálo rozradostněn, že mu lze pánovi tenkráte tak uspokojivě odpověděti.
"Ty žes slavné muže viděl! Prosím tě, kdy, kde a koho?"
Ale Pavlík se nedal nedůvěrou tou másti.
"Znám pana barona, jenž bydlí tam nahoře v ulici v lom jednopatrovém domě, kde mají nad vraty sv. Jana; pak znám pana tandlíře..."
Soběslav mu prorval další řeč výbuchem neskonalého smíchu.
"Nebyl bych přece jen řekl, Pavlíku, žes tak tuze na hlavu padlý," vypravil konečně ze sebe. "Když je někdo šlechticem, či boháčem, proto ještě není mužem slavným, hochu! Slavným se stává, dle výroku mezi lidmi běžného, člověk jen duchem a skutky svými, nikoli penězi a rodem."
Pavlík sebou trhl.
"To by tedy mohl každý chuďas slavným se státi," hlesl ostýchavě, jakoby se smělosti v otázce té se skrývající sám lekal.
Soběslav chvíli se rozmýšlel, než mu odpověděl: "Inu ovšem, ale dříve musíme rozebírati, co na té slávě vlastně je a stojí-li skutečně za to, aby se člověk po ní pachtil."
Pavlík přeložil ruce křížem přes prsa, pohlížeje na Soběslava jako věřící na kněze, jenž se mu chystá zjeviti jakési posvátné tajnosti své víry.
"Jsoutě lidé, kteří pro trochu slávy by život dali a mnohdy jej i dají, jak vidíváme hlavně při válkách," jal se mu Soběslav kázati, natahuje se při tom co nejpohodlněji na pohovce své. "Ale u osob chladnokrevných, bystrozrakých, rozvážných, jako na př. jsem já, u těch má méně ceny, než dým jejich doutníku. Co má člověk z toho, když přispěje k vyhrání jakési bitvy? Že jeho jméno na to se objevuje v novinách, že se vytiskne v dějinách, že lidé, kteří jej znají, po něm se ohlížejí, kdežto ti, kdož ho neznají, kolem něho tak lhostejně se ubírají, jako kolem některého patníku!"
Soběslav hodil co nejopovržlivěji hlavou, než pokračoval: "Avšak takové to není jen při bitvách, dopadá to s ní i v každém jiném ohledu bledě. Kdosi na př. sepíše knihu nad míru učenou. Napsal ji pro každého? Nikoli. Stane se přístupnou jen několika vzdělancům, a těm tisícům, statisícům, ba milionům lidí ostatních není ničím. Ba snad jsou šťastnější a spokojenější ti, kdož jí nepoznali, těch, kdož ji poznali, skrývá-li se v ní totiž nějaká hlodavá záhada. Ale dejme tomu, že by kdosi složil knihu všestranně užitečnou, jak dlouho potrvá přec jen její cena? Věda stále pokračuje, názory se tříbí, za málo let napíše kdosi mladší a tudíž i vzdělanější svého předchůdce něco důkladnějšího, a jeho předchozí může Bohu děkovati, jestli se jen zapomene, nestal-li se teď dokonce směšným. Tak je to i s každým uměleckým plodem. Co se líbilo druhdy, nás teď nudí, co naše předky nadchnulo, zda se nám nevkusné. To věčné krásno v pracích takových jest jen zbožnou lží." A pronášeje tento znamenitý výrok, Soběslav ještě pohodlněji, ještě povržlivěji na pohovce se natáhl, načež sluhy svého přísně se otázal: "Stojí to tedy za to, aby člověk za slávou se honil, jí obětoval svou snahu, svou píli, svoje zdraví, svůj život, jak si toho žádá strýc? Ano, on činí ještě více, on mě skutečně moří a trápí, neb vzal si do hlavy a nechce žádnou mocí od toho upustiti, abych se stal nejen slavným mužem, ale ještě k tomu proslulým vlastencem. Člověku v pravdě vzdělanému platí každá civilisovaná země stejně a pramálo v tom spatřuje noblessy, staví-li kdosi národ svůj nad každý jiný, naopak, vidí v něm nezdvořáka. Ale strýc smýšlí ovšem jinak. Dal mě pokřtíti Soběslav podle knížete, jemuž říkali kníže selské, pro jeho příchylnost k lidu, což v očích strýcových velmi skvělou vlastností, u mne však nespravedlivostí, neb mocnář se má ke všem stavům národa svého stejně chovati. Co mne se týče, věru nenahlížím, proč právě mně má jíti český sedlák nad každého jiného člověka, a co mně do toho celého lidu vlastně je?"
Pavlík mu naslouchal všechen zkamenělý. Jeho veliké oči plály podivným ohněm, v jeho nebohém mozku to patrně mocně vířilo.
"Omlouvám strýce, že je tak výlučným, jen tím, že bývalo dětinské češství za jeho doby módou, ale nynější pokolení hledí zcela jinak na svět, než oni staří pánové. Poznali jsme nicotu života a také nám ničím není. Jistý Francouz, Musset se jmenuje, řekl v jednom svém spisu za všecky svoje nynější současníky: "Kdyby nebylo umírání, ani okamžik bych nežil." Tak cítíme i my. Žijeme, poněvadž je to nepohodlné a někdy i nejisté, chce-li se člověk sám o život připraviti. Myslíme, že činíme dosti, nevyhýbáme-li se tomu, naskytne-li se nám příležitost státi se jiným užitečnými, ale neženeme se do toho. poněvadž se nikdy neví, jaké následky i čin za dobrý prohlášený míti může a neobjeví-li se v jeho zápětí více zla než prospěchu. Ostatně není každý tak nazvaný šlechetný skutek jen tolik, čím je kapka v moři? Vše to, ovšem mnohem důkladněji a obšírněji, hodlám napsati panu strýci, abych měl před ním pokoj. A i ty snad konečně nahlídneš, že mi k tomu zapotřebí zvláštní rozvahy, pročež přestaň se svým naleháním a napomínáním. Jest mi čekati, až se opět vrátí pravý k tomu okamžik, který tys svými zpozdilými řečmi tenkráte zapudil."
A Soběslav vstav s pohovky, předstoupil před zrcadlo, kdež podrobil svou celou postavu velmi přísné kritice. Dopadla asi zcela uspokojivě, neb nemohl se ubrániti úsměvu.
"Nechť má strýček na tom dosti," pokračoval načechrávaje si v týle svoje kučery, "že jsem vždy jednohlasně volen do výboru všech našich elitních plesů, že se o mne trhají ve společnostech, že o mně říkají, že ozdobuji Prahu a že se mi to také z mnohé strany více, než mi milo, dokazuje. Což nenáleží k takovým úspěchům také zvláštní důmysl, vynikající duch, nevšední obratnost? Jest každý s to, tímto způsobem se státi na slovo vzatým? Nemám v ohledu tom soka: kdo zná elegantní Prahu, mi to dosvědčí, a bude-li strýc chtíti, tož mu to pošlu písemně, na sta podpisy nejkrásnějších ruček potvrzené."
A více ještě než jindy odcházel dnes Soběslav jako Caesar, jemuž plný počet vlastních vítězství znám není. Ani si v opojení svém nepovšiml, že mu Pavlík nepodal dnes ni klobouku ni hůlky a že před ním jako jindy dveře neotevřel.
Stal hoch pořad nepohnutě na témže místě, kdež byl od něho slyšel, že nejsou ni šlechticové, ni boháči ještě slavnými lidmi, nýbrž jen ti, kdož se proslavují duchem a skutky svými.
Taktéž nepozoroval Soběslav, že se stával Pavlík od oné rozmluvy mnohem málomluvnějším než býval. Neměltě k tomu vlastně ani času. Nastal totiž advent a s ním doba tanečních hodin. Byltě zvolen za předsedu sboru mladých mužů, kteří se zapřisáhli, že do jejich kruhu budou jen ty nejkrásnější a nejbohatší dívky za tanečnice pozvány. Každý nahlédne, že to nebyla maličkosť přísaze takové dostáti. Kdyby nebylo Soběslava bývalo, jenž se uvázal, že půjde zvát všude tam, kde měli jeho soudruzi pochybnosť, že budou vítáni, také by byli sotva slib svůj splnili a místo cti jen posměch utržili.
Ale on přemáhal všecky překážky. Před který dům on přijel v bledožlutých rukavičkách a bílé kravatě, tam umlkla hrdosť a pánovitosť veškerá, tam se před ním otevřely dvéře do kořán, tam se položilo jeho pozvání okázale na první místo ozdobného stolku mezi okny, připraveného pro podobné zajímavé tiskopisy, určené zabodati se co nejostřeji do oči méně obletaných a slavených soupeřek.
Považováno za skutečnou nemožnosť, obdařiti pana Soběslava Vrbíka kdesi košem: on to věděl, a ač byl nad bídou a nicotou světa toho v každém ohledu povýšen, ač mu byly tváře zbledly, když poznal prázdnotu jeho, přec nikoho nezakřikl, když mu to opakoval, ba skoro se podobalo, jakoby byl na to do opravdy hrd. Na všechen způsob si však žádal, aby byl na to hrd pan strýc děkan, nevymáhaje na něm žádných skvělejších a slavnějších skutků, ač se nebyl dosud k onomu zamýšlenému dopisu pro něj odhodlal. Měltě, jak již praveno, jiných povinností před rukama, a nestalo se teď ani jednou, že by se byl před půlnocí domů vrátil.
Čekával na něj se sloupkem a sirkami Pavlík v průjezdě v malé síňce vedle šenkovny, kdež sedával výpravčí dostavníků, zapisuje tam za dne do sešitu zamaštěného, kdo se mu přihlásil pro dnešní a zítřejší jízdu, a kdež se večer při lojové svíčce přebíral v knize tištěné, neméně zamaštěné, vydané na papíře tak hnědém a hrubém, jako byl onen sešit.
Někdy vzhlédl od knihy k Pavlíkovi a poklepávaje pochvalně na její desky, pravil nadšeně: "Tohle je kniha!"
Jindy si hoch toho málo všímal, odpovídaje mu pouze širokým úsměvem, přívětivým ale prázdným pohledem. Po oné rozmluvě bývalo však mezi nimi jinak.
"A co v knize té stojí napsáno?" dychtivě tázával se Pavlík.
Výpravčí mu velmi rád vyhověl, pouštěje se do vypravování.
Bývaly to z největší části tehdáž velice oblíbené tak nazvané rytířské romány, které čítával, pojednávající obyčejně o některém dobrodružství mladého šlechetného muže, jenž zahořev pro vlasť, víru či krásnou dámu, vydává se do světa, by obhájil svého ideálu pravdy či lásky, snášeje za něj všecky možné útrapy, ano vězení i smrť.
Pavlík mu naslouchal jako zkamenělý, třeba nebyl s to chod vypravování jeho vždy stopovati, třeba velmi často nevěděl, oč vlastně se jedná, třeba na mnoze neznal ani pojmenovaných v povídce předmětů.
Avšak když slyšel o tak znamenitých bojovnících, někdy ze selské krve pošlých, tu a tam i o synech katův, zemězrádcův, prostých vrahův, kteříž takto smýti a odpykati se snažili vinu otcův, podobávalo se mu, že z knih těch zaznívá k němu totéž heslo, kteréž se mu nepřestávalo v srdci ozývati, co bylo uklouzlo Soběslavovým rtům, totiž že skutkem lze každému, i tomu nejnižšímu, nejposlednějšímu, nejzavrženějšímu státi se slavným mužem.
A zatemnělá, začouzená jizba, naplněná dýmem z hrubého tabáku a čoudem špatných olejových lamp ze šenkovny sem se táhnoucím, zahořela pak před ním svitem ranní záře, z jejíhož míněného nitra se vynořovalo cosi proň dosud sice neurčitého, naprosto nenaznačitelného, metajícího však na tisíce zlatých paprsků do jeho oslněného zraku, do jeho omámeného mozku, do jeho srdce, chvějícího se v pocitu nevýslovně slastné předtuchy.
Tak minula doba zimní, nebe se rozmodralo, slunce se počalo neobyčejně jasně a skvěle usmívati, jakoby mělo letos cosi velmi potěšitelného za lubem, čímž lidi co nevidět překvapí a obdaří, oteplený průzračný vzduch naplnil se vůni a pražské ulice kytičkami z violek v rukách bosých bledých dětí, po nichž každý sáhl s takovou dychtivostí, jakoby mu ještě jiného a více zvěstovaly než příchod jara.
Bylo tomu skutečně tak. Nastal březen r. 1848, na obzoru národů zašlehla záplava, nad jejich hlavami, tak dlouho pod jhem libovůle jednotlivců mocných schýlenými, zaskvěl se první paprsek zlaté jitřenky svobody.
Jednoho dne, když se dostavil Pavlík zase do průvanité, vlhké v průjezdě jizby, vězení na vlas podobné, která se proň byla stala Eldoradem, držel výpravčí místo knihy arch novin v ruce.
Mívalať uhrovitá tvář jeho vždy jiný výraz, aspoň v očích Pavlíkových, než tváře jiných lidí, ale tenkráte v ní spočívalo ještě cosi tajemného, co jindy v ní nebývalo a nad čímž se hoch ihned zarazil. Nevěděl, jak by se ho otázal na to, co se děje, a že se cosi kromobyčejného děje, o tom byl téměř přesvědčen.
Ale než se na otázku svou rozmyslil, hledaje k ní jak obyčejně vhodných slov a výrazů, nebylo na ni více času. Počala se jizbička znenáhla plniti sousedy z okolních domů, a výpravčí se jal k jich žádosti noviny jim předčítati.
S Pavlíkem se zatočila hlava, vše kolem něho tonulo dnes v mlze. Slyšel, co čte výpravčí, rozuměl veliké části slov pronesených, ale nemohl se nikterak vpraviti do jejich smyslu.
Všechen pomaten vedl svého pana dnes po schodech vzhůru do jeho pokoje. I tento byl jiný než jindy, i on pronášel, čemu Pavlík nikterakž nerozuměl, a žádal si na něm věcí, jichž úkol nebyl s to pochopiti. Poslal jej na příklad, aby se podíval do nejposlednějšího šuplete prádelníku, zdali tam leží kord, který měl na maškarním plesu, a když mu jej přinesl, počal jím okolo hlavy máchati. Ale jakoby se byl svého počínání zalekl, tak rychle kázal, aby jej zase zabalil a schoval, ohlížeje se plaše k oknům, jsou-li opony u nich spuštěny.
Leč netrvalo ani pět minut a zase se musil jíti Pavlík podívat do jeho šatní skříně, zdali nezapomněl pušku doma na prázdninách a stojí-li tam skutečně v rohu. Když ji Pavlík šťastně nahmatal, taktéž si jí žádal do ruky, a když mu ji hoch přinesl, mířil jí lak prudce na všecky strany, že Pavlík polekaně uskočil, ač věděl, že není nabita.
Co to melo znamenati? Co znamenaly ty časté spěšné návštěvy jeho přátel, ten tajemný při nich šepot? Co znamenal ten ruch na dvoře, v šenkovně, na ulicích? Vždyť se přece jindy lidé na potkání nezastavovali, neměli si stále co povídat, nesestupovali se ve skupiny, neseřaďovali se, vydávajíce se společné někam, aniž mohl Pavlík z jejich posuňků uhodnouti a se domysliti, kam. Vždyť si ho výpravčí teď ani nevšímal, pořád byl obklopen, pořad udílel nějaké rady, objasňoval, vykládal, domlouval, vymlouval, o knihách nebylo mezi nimi již po mnoho dní ani řeči.
Kolikrát byl Pavlík uchystán k otázce, ale odhodlav se k ní vždy tak těžce a nemotorně, vždy někým jiným odstrčen či přehlušen býval. S jeho pánem již dokonce nebylo možno se dorozuměti. Hovořil k němu, jakoby předpokládal, že mu jest cosi velmi důležitého, rozhodného povědomo, a neměl o tom zdaní, že Pavlík dosud neví, co se kolem něho vlní a kvasí.
Odbývala se významná schůze u sv. Václava, první to rozhodný čin a krok po tolikaleté ztrnulosti. Sestoupil se národní výbor, tisk se uvolnil, rokováno o adresse k vládě, Praha si troufala po půltřetím století konečně zas jednou nahlas mysleti, doufati, a i ten nejnetečnější člověk jal se sledovati kroky ducha času. Každý se ohlížel po novinách, každý po nich volal, každý měl svoje o nich mínění, rokuje o nich s jinými, a kdož jich sám čísti neuměl, obětoval na ně nejen jednu hřivnu, nýbrž i druhou tomu, kdož by mu dovedl smysl jejich tlumočiti.
Konečně se poněkud vyjasnilo, díky každovečerním výkladům výpravčího, i v hlavě Pavlíkově. Pochopil, že se jedná o jakési veliké obrození, že se má všem lidem lépe dařiti než až dosud, že má míti chuďas totéž před soudem právo jako boháč, že má býti hodný občan hodnému občanu ve všem roveň. Nikoli nízký rod, nikoli chudoba, jen zločin že bude lidi od sebe děliti, jen on že bude pro ně hanbou a jim při postupování ve světě závadou. Aby se veliká věc ta šťastně provedla, žeť však mnoho namahání, mnoho opatrnosti potřebí, ale nebylo pochyby, že se zdaří, vždyť sám císař pán to chtěl a slíbil, že všecky zákony k tomu se táhnoucí potvrdí, jen až se na sněmích, kde bude vedle knížete zasedati třeba jeho pastucha, o nich usjednotí - a tomu šťastnému obratu věci že se říká konstituce.
Byly to přejasné dny nejradostnějších nadějí, nejčistšího zápalu, kteréž tenkráte nad Prahou se zaleskly! Výpravčí skoupil den co den všecky veřejné listy, nač všichni domácí lidé a sousedé se skládali. Nejdřív je přečetl sám, načež pak obsah jich vysvětloval. Každý z posluchačů měl právo se zeptati na to, co nevěděl, nikdo z ostatních se nestal tím netrpělivým, neb znal výpravčí vše tak odůvodniti, že člověk, třeba by tutéž věc byl již desetkrát po sobě slyšel, znovu rád ji vyslechl domnívaje se, že teď teprve trefil vypravovatel do černého, teď že je teprve myšlénka v ní se skrývající jak náleží jasna a průzračna.
Nejčastěji se tak dařívalo ovšem Pavlíkovi. Byltě ve stálém rozechvění, podobalo se mu, že se stává od hodiny k hodině s ostatními jiným člověkem, že již není možná, jak mnozí se obávali, aby nastaly zase doby temné, poměry těsné, porobenství a útlak. Věřil s oněmi, kteří před sebou viděli jen blahou budoucnosť, jen světlo nezaniknutelné, jen den bez noci.
Jak se těšil, že přestane teď pán jeho blednouti. Což neměla vzíti bída světa toho za své? Jak radostně si poskočil, když zkoušel Soběslav jako legionář bílý klobouk s vlajícím na něm chocholem červenomodrobílým, jsa opásán oním krásným kordem, jejž si byl koupil pro poslední maškarní ples! S jakou chutí letěl ke krejčímu, by přišel pána jeho změřit a mu ušil ke klobouku a kordu celý oděv z temnomodrého aksamitu, a jak se smál, když mu přinesl k tomu švec shrnovací boty až přes kolena se stříbrnými ostruhami! Nemohl se ani nasytiti brnkati s jejich kolečky, aby se stále tak rychle otáčely, že nebylo možno sledovati je okem.
Když Soběslav vyšel poprvé ve svém novém malebném kroji, na který byl pan děkan co nejštědřeji peníze zaslal, tož zůstávali lidé státi, pohlížejíce za ním, dokud nezmizel za rohem. Nebylo lze věru si představiti zajímavějšího nad něj zjevu mladistvé statečnosti, což bylo však také jedinou věcí, která Soběslava s jeho osudem smiřovala.
Časně ráno vstát, cvičiti se několik hodin ve zbrani, státi Bůh ví jak dlouho na stráži, míti v noci při každém počasí hlídku v ulicích, unaviti se až do úmoru, opáliti se až do černá: nemohlo mu přece býti ani dost málo po chuti. Především mu však nebylo po chuti, kázala-li toho potřeba neb příležitosť, aby ku spolustudujícím, kteří si jej byli vyvolili za jednoho ze svých vůdců, promluvil, aby je povzbudil a nadchnul. Kde mohl, tomu se vyhnul, neb nenalezl nikdy jiných slov, než výrazy mdlé, opotřebované, všude se ozývající, které spíše uspávaly než elektrisovaly a při nichž by se bylo sotva tleskalo, kdyby se nebylo vědělo, že jakmile zakonči, odněkud se přivalí mohutné vědro, a že posluchači budou vyzváni, aby pili na zdar nové doby a všech jejích nadějí.
Jak často si při tom pravil v duchu, k čemu že ta vřava, ten vír, všechen ten rámus? Býval zcela spokojen stanovami společenskými, nepřál si pro svou osobu žádných proměn, ba naopak, byl by chtěl, aby tak jako dosud na vždy s ním zůstalo. Vzpomněl-li si na svůj světobol, s takovou okázalostí vždy na odiv stavěný, tož si rychle namítal, že se jeho pohrdání životem vztahuje k něčemu zcela jinému než k poměrům veřejným, na nichž mu nikdy nezáleželo, že jeho myšlénky tíhnou kamsi hlouběji k samému jádru věci, slupka její že mu vždy bývala lhostejnou. Bylo mu někdy, jakoby se mu děla veliká křivda, že má cosi chrániti, střežiti, pro něco pracovati, se snažiti, ba snad dokonce i bojovati, po čem mu vlastně pranic nebylo, o co ani dost málo nedbal, a často o tom usilovně přemítal, kterak by se z toho všeho jen poněkud se ctí vyzul.
Ach, bylo by to šlo, na všechen způsob by to bylo šlo, kdyby nebylo pana strýce děkana bývalo. Zdětinštěl dobrý ten muž nadobro samou radosti nad blaženou budoucností českému národu kynoucí a zapřísáhal jej zcela bezcitně a bezohledně, aby obraně její, kdyby toho potřeba kázala, neváhal obětovati svou krev. Jak rád že by byl on na místě jeho! Jak že mu závidí jeho mladosť, jeho činnosť, jeho úkol! A tak nemluvil jen jako příbuzný, tak mluvil i jako kněz.
Ale jakmile zaslechl Soběslav na ulici zase hlasitý výkřik údivu z krásných úst, když za ním běžel celý pluk kluků, mezi nimiž byl znám pod názvem "ten krásný od Valšů student", když množství, jehož řadami táhl v čele svých šiků, vždy jen na něho ukazovalo, pro něho mělo oči, označujíc jej hlasitě jakožto rozeného náčelníka celé té švarné omladiny, když zaslechl stále kolem sebe zaznívati: "Toť náš Achiles!" "Nikoli, to Břetislav sám!" "Ne, jestiť to Beneš Heřmanov vtělený!" "Mně se zas podobá, že nemohl Záboj jinak hleděti, jinak si vykračovati!" - tu zas náhle zapomněl, že mu jest snášeti tolik nepohodlí, že mu jest tak záhy vstávati, že trpí jeho pleť úpalem slunce, že se mu vytahují na bílých, dosud tak pečlivě hýčkaných rukách velmi nepěkně tlusté žily, ba zapomněl, že může snad přece jednou z toho, co je dosud jen hrou, státi se perná pravda a že mu snad nebude jeho kord a jeho puška vždy jen sloužiti za koketní ozdobu. Zapomněl krátce na vše nepříjemné a cítil se býti v jediné osobě všemi těmi hrdiny, bohatýry a polobohy, k nimž býval přirovnán, ba, cítil se ještě něčím vyšším, čímsi zcela výminečným, jakousi veličinou v dějinách dosud neznámou, bytostí zahajující nový vznešenější druh lidstva.
Avšak ještě velebnějším, znamenitějším než sám sobě, zdál se ode dne ke dni Pavlíkovi. Vždy si kolem něho tleskaje zatančil, když stál před ním zplna ustrojen; avšak o svatodušní pondělek, kdež se chystal Soběslav na onu velikou mši, která měla býti pod širým nebem na Václavském náměstí sloužena na počesť a zároveň i na rozloučenou cizím přemilým hostům, již se dostavili do zlaté matičky Prahy k sjezdu slovanskému, tu by byl nejraději před ním poklekl.

***

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 07.09.2017

   
­­­­

Diskuse k úryvku
Karolína Světlá - Pán a sluha







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti - Nastavení soukromí


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)