ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Světlá Karolína (*24.02.1830 - †07.09.1899)

   
­­­­

Společnice (2)

***

Alma dnes bděla nad jemně zpívajícím samovarem, a připravovala místo Aninky čaj, překypujíc při tomto lehkém, příjemném zaměstnání mladistvou, přerozkošnou bujností.
I Edmunda nakazila svým roztomilým humorem. Vida ji tak šťastnou a bezstarostnou, jako hravé děcko, cítil svou zasmušilosť prchati a bral dnes na hovoru živého podílu.
Komu by dnes nebyl chutnal čaj lépe než jindy, když jej nalévaly nejbělejší ruce pod měsícem, když se při něm usmívaly oči, které padaly do srdce jako záblesky? -
Dovádivě s jednoho předmětu na druhý přeskakujíc, ponavrhla konečně krásná těkavá dívka, aby se provozovala společenská hra. - Kdo v tomto pokoji nepodléhal jejímu vlivu? Návrh jako všecko, co Alma chtěla, byl přijat s ochotou. Přemýšlela s líbeznou, nelíčenou vážností: karty ji nudily; šachy nebyly ani dost málo zábavné, strašlivě pedantické, a ku všemu tomu mohly se hráti jen ve dvou, tak jako dáma a domino. Lotto bylo příliš otřepané: nezbývala než hra v závdavky. - Ano hra v závdavky! Všecko se prohlásilo pro závdavky.
Aninka musila na žádost slečny také ke stolu přisednouti, což již dávno bylo vyšlo z módy; ale Alma pravila, že čím více účastníků, tím zajímavější se stane hra. Raddová svolila; což by nebyla svolila, když to chtěla Alma? -
Zapýřivši se uposlechla dívka, nemohouc pro nesnáze ani odpovědíti, byla-li ve hře tázána. Ale kdo o to dbal! Její slova byla beztoho přeslechnuta a všecka pozornosť obrácena k mladé baronce, která s planoucí tváří a s planoucím okem, se svůdnou rozpustilostí závdavky sbírala do svého košíčku, z něhožto prozatím vyklopila práci na stůl.
Edmund byl jako vyměněný; smál se a dováděl se slečnou o závod, a zachvácen jejím rozmarem zapomínal na svou ostýchavosť, tak jako ona v zápalu hry na svou chladnou zdrženlivosť. Chovala se k němu tak nenuceně, jako k ostatním, a zdála se býti na nejlepší cestě, prominouti setkání na schodech.
Již byl každý položil závdavek; i obratná Alma musila vzdor své veliké komické zlosti zlatý náramek s ramena smeknouti a do košíčku hoditi. Teď se měly závdavky vykupovati za pokutu každému uloženou. Alma byla jednohlasně vyvolena, aby tresty určila, a raddová měla závdavky z košíčku táhnouti.
Na první táhnutí padla úloha, zatančiti menuet. Stará dáma vytáhla své vlastní hodinky. Jsouc dnes v růžovém rozmaru, vykonala svou pokutu bez nejmenšího zdráhání, a hlasitý potlesk byl jejímu tanci. - Raddová táhla po druhé. Zpytavě hleděla Alma do její ruky. Něco se tam blýštilo jako setníkův zlatý lorgnett; ustanovila s koketním na něho pohledem, že tento závdavek se smí vykoupiti básní. Setník se radostí zapálil; nic mu nemohlo býti vítanější. Často se byl na slečnu obracel se slovy, které mu vkládal do úst vřelejší cit, nežli pouhá galantnosť, nežli pouhé se jí obdivování; ale vzdor své zdánlivé přívětivosti byla každé jeho snaze, chtěl-li se jí více přiblížiti, příkře se postavila v cestu. Známý co proslulý a jistý vítěz nad každým ženským srdcem, nepochyboval setník ani chvilku i zde o své moci, maje její chování za dívčí jen vzdory, ačkoliv pochopit nemohl, proč Alma před svědky tak vlídná se ihned v led a v ocel mění, svede-li je náhoda o samotě. Jeho zkušenosť jej učila věřiti u všech ženštin v pravý opak toho, jak se jevily.
Teď mu bylo konečně volno, všecko, co jí říci chtěl, v roušku žertu zahaliti a jí přednésti. Musila jej vyslechnouti, před společností se nesměla zpouzeti. - Mezi tím se byl třetí závdavek vytáhl; bylo majiteli uloženo, její album obdařiti nákresem. Byl to Edmund, kterému příjemný ten úkol připadl. Dal se ihned do vyvedení.
Teď zbyl jen Almin náramek. Měla si jej dle všeobecné žádosti vykoupiti písní. Svolila a přistoupila k piánu.
Edmund předešel tenkráte Jiřího; on otevřel stroj, přišoupl slečně sedadlo, postavil svíčky a vyhledal noty.
Zamyšleně si sedla Alma; okolo úst jí to hrálo, jakoby o nové potutelnosti přemítala. - Sundala rukavičky. Již natáhl Edmund s tlukoucím srdcem ruku, chtěje jí je z rukou vzíti a podržeti; ale ona, jakoby si jeho hnutí ani nevšimla, natáhla rámě, podávajíc je Jiřímu, jehožto oči se vášnivě zasvítily. -
Aninka, která ode všech zapomenutá již byla dlouho od stolu vstala, byla by málem nahlas lítostí zaplakala. Cítila jako on bodnutí u srdce nad touto úmyslnou urážkou. Ouzkostlivě naň pohlížela; zbledl jako smrť a o několik kroků ustoupil šťastnějšímu sokovi. -
Alma zpívala jako anděl, ale nikdo ji neposlouchal. - Náruživý Jiří plesal v divoké radosti pro jisté, brzké vítězství; u raddové bylo všecko už jako vyjednáno. Aninka myslila pořád, jak je asi mladému pánu okolo srdce, a stírala jednu slzičku po druhé. A mladý pán? - Mladý pán se dal mechanicky do svého nedokončeného kreslení. Ale najednou jej začaly tak oči pálit, že si musil do vedlejšího, polotemného pokoje zasednout - světlo prý jej tuze bolelo.
Když se Alma k stolu vrátila a pohled na uprázdněné místo vrhla, bylo po jejím rozmaru. Zasmušila se náhle a umlkla.
Roztržitě přijala báseň, kterou jí podával Jiří rukou rozčilením se třesoucí. Ponejprv klesalo jeho pyšné srdce před dívkou... ponejprv opravdivě miloval - to cítil na rozechvění své hrdé duše, když se její oči jeho řádků dotkly...
Ale jakoby bylo všecko náhle v něm zkamenělo... ona přelítla netečně jeho sloky... ne, to viděl jasně, tenkráte si na lhostejnou nehrála! Položila verše stranou - nucená, ledová úklona jeho básnickému talentu - to bylo všecko! -
Vzdor své vlády nad sebou zůstal Jiří na okamžik jako omráčený. Kdyby se mu byla vysmála, kdyby byla žertovala, jak to bývalo jejím zvykem, kdyby byla vtipkovala: byla by mu zůstala naděje, že se přetvařuje. Ale tato studenosť, toto lhostejné, unavené hnutí, jakým báseň na stůl položila, jakoby toho všeho měla právě dost: to mluvilo pro jeho bystré, zkušené oko až příliš zřejmě...
Co se to tak pojednou stalo? Jaká to nepochopitelná změna? Řekl tuze mnoho, či příliš málo? Byl příliš odvážným či příliš nesmělým? - Ponejprv makal po tmě, ponejprv nepochopil, nedovedl si rozmar ženský vysvětliti - on, který se chlubíval, že v ženských srdcích čítá jako v otevřené knize.
Nedal ale své překvapení na sobě znáti; nikdo nesměl tušiti, že jeho naděje pohromu utrpěly. Všecko snesl spíše, ale soucit a politování nesnesl, a raddová, rovněž tak nemile překvapena jako on, právě podle toho vypadala, jakoby chtěla svému miláčkovi projeviti outrpnosť. Nutil se do hovoru, aby pozornosť jinam obrátil, a raddová se nutila mu odpovídati. Leč Alma si ani tuto práci nedala, aby se do něčeho nutila; opřela si hlavu o dlaň a zamyslila se velmi, upírajíc oči s ouzkostlivou lítostí na dvéře, v kterých byl Edmund zmizel. Stavěla se, jakoby mimo ni nebylo nikoho více v pokoji, jakoby tam nebyl ani zajímavý pan setník.
Konečně vstala raddová, dávajíc znamení, že je zábava u konce. Byla podivně rozladěná. Almu sotva poznávala; jakoby to nebyla ta samá, která ještě před chvilkou tolik pomilování hodných kousků tropila! Alma zůstala nepohnutě stát. Setník se k ní blížil; trpký úsměv na rtech, divoký oheň v očích - sopka v jeho prsou musela mocně pracovati. Prosil jako obyčejně o česť, aby ji směl domů doprovodit. - Alma vyjela ze svého snění, hleděla na něho jako pitomá a vrtěla nevrle hlavou.
Jiří se hluboko před ní poklonil; nechtěl aby viděla bledosť vzteku, jeho tvář jako příkrovem zahalující. Nikdo si nebyl posud troufal, takovýmto způsobem jej veřejně uraziti. - Políbil tetě ruku, a cítil, kterak mu teta tiskla jeho ruku na důkaz účastenství. Pohodil hlavou, jakoby jej byla píchla; její soucit byl nejbolestnější rána zasazená jeho sebevědomí. Skřípal zuby, a dosáhnuv svůj pokoj, měl pravý paroxismus zlosti; kletbu, strašlivou kletbu pronesl nad touto hrdou kráskou, chtěla-li si s ním v skutku jen pohrávati tak, jako on si byl stokrát s lehkověrnými srdcemi zahrál. - On ji miloval, jako posud žádnou jinou; ona jej okouzlila, jako posud žádná jiná! Závrať jej zachvátila, rudé mračno zahalilo jeho zrak při zpomínce na možnosť, že by ona s ním byla nikdy jeho city nesdílela - že jí snad byl jen pouhým nástrojem pro ukrácení dlouhé chvíle. Všecka krev jeho vřela při pomyšlení na toto neslýchané pokoření - ona netušila, s kým si to pohrávala! - Doví se toho ale, a potom běda, běda jí...
Sotva dozněly kroky setníkovy na chodbě, tu se vzchopila slečna. Ohlížela se bojácně po pokoji. Raddová se byla již vzdálila. Rychle se přiblížila k stolu; Aninka poněkud s ní smířená, že setníka tak zkrátka odbyla, přistoupila k ní, aby jí pomohla její práce shledati a v košíček složiti, slídíc zatím plaše po nedokončené kreslině mladého pána. Ach, tam ležela! -
Tu viděla, jak mladá baronka rychlostí blesku hledaného náčrtku se zmocnila, jak s nepochopitelnou obratností do svých prací jej svinuvši v košíček schovala, a kterak opovržlivě báseň Jiřího zahodila pod stůl. Mžikem to všecko vyvedla, a vrhnouc ještě jednou nepokojný pohled na jisté dveře, opustila pokoj nepovšimnouc si ani ve svém napnutí Aninky, o několik jen kroků opodál stojící.
Aninka se musila zadržeti stolu; žhavá, nepochopitelná bolesť ji projela jako ohnivý meč, když viděla slečnu sáhnouti po kreslině. Celý večer ji byla žárlivým okem střežila, a uviděla ji na stole ležeti pohozenou, zapomenutou. Jak dětinsky se těšila, že si ji schová, že ji ve svou modlící knihu co drahou památku vloží - a teď jí byla tak neočekávaně odňata! Její srdce se křečovitě stáhlo; čím déle o výstupu tom přemyslela, tím více se před ní rozednívalo. Jako šupiny to padalo s jejích očí -jak mohla býti tak dlouho zaslepená! Alma Edmunda milovala! Neodmítatelné znaky se jí vnucovaly - byla si toho jista! Rychle si sáhla po srdci; opět jím trhla ona podivná žhavá bolesť. Co to bylo? Vždyť se nejvroucnější její přání uskutečnilo: mladý pán jen potřeboval ruku vztáhnout a držel v ruce růžokřídlé štěstí...
Ale jak jen mohla myšlénkou na sebe mařiti čas, když on o několik kroků dále trpěl, a jak trpěl! -
Veškerou její snahou mělo býti, co nejrychleji jeho žal ukrátiti! Ale ještě nikdy nebyla mladého pána sama oslovila. Musila si dnes dodat smělosti - musila! - Váhavým krokem vstoupila do polotemného pokoje. Ještě tam seděl maje tvář v rukou pohřbenu. Když jeho postavu spatřila, klesla opět její zmužilosť; ne, nemohla se odhodlati, by k němu promluvila...
Tu zazněl zvonek v ložnici paní raddové... Polekaně sebou trhla, musila spěchati, chtěla-li vykonati své předsevzetí, neboť paní raddová nebyla zvyklá čekat!...
Sebravši veškeru svou srdnatosť přikročila k němu. On si nepovšiml blížících se kroků, ani sebou nepohnul. Třesoucím se hlasem pravila Aninka zajíkavě: "Nehledejte svůj nákres, mladý pane; baronka Alma si jej vzala s sebou domů."
Edmund vyjel ze svého snění. Nemohl ani pochopiti, nemohl uvěřiti; myslil, že se přeslechl. "Co jste to pravila?" tázal se, neméně rozčileně než ona.
"Baronka si vzala váš nákres," začala Aninka znova; "ale báseň pana setníka leží ještě na stole. Zdvihla jsem ji, slečna ji hodila na zem a šlápla na ni."
"Přisahej!" zvolal mladý muž dušeným hlasem, chopě ji prudce za ruku. "Přisahej, že čistou pravdu mluvíš, že jsi se neklamala, že mne podvésti nechceš!"...
Chvějící se dívka opakovala slova svá, líčíc na jeho vášnivou žádosť celý výstup. Slečninu truchlivosť po jeho zmizení, její lítostivé pohledy v tu stranu, kde byl zmizel, její urážlivé odbývání setníka a konečně tajné opatrné uschování nákresu... Edmund se zpřímil a stál před ní jako mladý polobůh, plný naděje a lásky. Neznaje se radostí, obejmul vlídnou zvěstovatelku tak nesmírného blaha a tiskl své rty v zápalu vděčnosti na její ústa - a radostí jako šílený odkvapil. -
Paní raddová zvonila zatím co jen stříbrný zvonec stačil - žádná Aninka se neobjevila. Nemohouc se jí ni dozvoniti, ni dovolati, ni dočkati, přehodila šátek a šla dívku hledat, nanejvýš popuzena nad tak neslýchanou nedbalostí. Již měla kázaní na lenivou služku pohromadě; ale hněvivá slova umlkla jí překvapením na rtech. Našla ji na sedadle, skleslou, nad stěnu bledší, na všech oudech se tetelící, jako smyslů pozbavenou, nesouvislá slova odříkávající...
Paní raddová si nedala velkou práci, aby ji zpamatovala. Svolala služky a dala ji do její komůrky odnest. Dívka jako bez vlády nechala všecko sebou dělat.
Paní raddová se vzdálila a zmizela se svou obvyklou imposantností ve dveřích ložnice, obdivujíc se svému hrdinství, kterým se odhodlala, sama se odstrojiti, a nadšena nad svou obětivostí, že trpící dívce potřebného odpočinutí dopřála. -
Paní raddová se druhého rána probudila později než jindy. Byla největší čásť noci probděla. Almin včerejší rozmar ji znepokojoval; nemohla mu vzdor všemu přemítání přijít na stopu.
Nevrle rozhrnula modré hedbávné záclony své postele, zpomněla si na nemoc své společnice a na zmatek, touto nehodou v celé domácnosti způsobený.
Avšak hle, ta tam u okna již zase seděla, právě jako každý jiný den při lehké ruční práci, čekajíc, až její velitelka bude o posloužení žádat.
Zvyklá, svou pozornosť vznešenějším předmětům věnovati, než zevnějšku svých podřízených, nepovšimla si ovšem paní raddová, že je její společnice dnes k nepoznání změněná. Viděla, že jako obyčejně své práce vykonati hodlá, a více nechtěla vědět. Co jiného ji mohlo na ní zajímati? -
Zavolala ji, potřebujíc její služby, a poptavši se stručně, chladně po jejím zdraví, dala se od ní jak obyčejně ustrojiti. Cítila sice, že se ruce dívky jako v horečce chvějí, že se ve svém hnutí brzo přenáhluje, brzo že její síla klesá a tak ochabuje, že sotva hřeben držeti může: ale paní raddová nemohla jakživa vystáti mazlení se služebnými. Podle jejího humánního náhledu měla podílnosť a outrpnosť panstva se služebnictvem jen anarchii v zápětí, a protož neuspořila Anince ani jediného kroku a nechala ji vykonat povinnosť až do podrobna, až do posledního zapíchnutí špendlíku.
Tu vešel Edmund. Byl probděl noc kolísaje se mezi pochybností a mezi nadějí; chtěl s Aninkou ještě jednou mluvit, ještě jednou slyšet potvrzení z jejích úst, že nesní, že je to všecko ryzí, čistá pravda, co viděla a co mu vypravovala, a teprv pak že se k rozhodnému kroku odhodlá, aby sám o svém blahu nabyl přesvědčení...
Obrátil se tak nenucené, tak beze vší nesnáze na ni, jakoby se nebylo nic, pranic neobyčejného mezi nimi přihodilo, vyzývaje ji pohledem, aby mu rozuměla.
Aninka smáčkla rychle mimovolnou slzu zahanbení; cítila se najednou ve svých vlastních očích tak nízkou, tak nevýslovně pokořenou, že by se byla nejraději pod zemí skryla. Zpupnosť raddové, nezpůsoby Jiřího a to, že byla přehlížena v domě ode všech - to ji nikdy bolestně nedojalo; ale Edmundova dnešní lhostejná vlídnosť, jeho úplné zapomenutí toho, co ní až do nejtajnějších hlubin duše zatřáslo a celou její bytosť pobouřilo, že se nadarmo o rovnováhu svých citů pokoušela: to ji naplnilo trpkým hořem...
Tedy i jemu nebyla než věcí, s nížto tak jako ostatní dle libovůle, dle rozmaru nakládal, a nikoli osobou oprávněnou k těm samým citům a nárokům, jako on, jako Alma!... I jemu, tomu spravedlivému, dobrotivému, byla tvorem nejen v pořádku společenském, ale i v soustavě přírodní o několik stupňů níže stojícím, který nedovede tak vznešeně smýšlet, tak jemně cítit, jako oudové jeho kasty?...
Byl by s Almou tak nakládal, jako včera večír s ní? - Ponejprv se v ní cosi ozvalo, jako temná nespokojenosť s tím světem, o kterém byla až posud myslila, že je tak dokonale zařízený. Proč měla ona - tvor s těmi samými city jako jiní, býti vždycky jen jiných hříčkou, jiných podnoží? -
"Co je vám?" tázal se jí mladý muž překvapený změnou jejích tahů a jejího chování. "Vždyť vypadáte, jako byste to nebyla vy, milá Aninko!"
On se tázal!... Ani vzdálené tušení se v něm neprobudilo, že on by mohl býti toho příčinou, že svým neopatrným políbením rozvíjení se květu jejích citu násilně urychlil, že uvědomil v dítěti ženu, která co žalobnice před ním stála, že se na její panenské pýše prohřešil, přitisknuv ji bez lásky k srdci!...
Ona neodpověděla, zbledla hanbou a zahořela v tom samém okamžiku studem...
Raddová potěšena, že se může před synem také jednou pochlubiti svou lidumilností, počala vypravovati včerejší příhodu široce a důležitě, jak to staré dámy milují.
Dívka se dala do uklízení toaletního stolku. Každá krůpěj krve byla v ní pobouřena, zoufalosť se jí zmocnila při myšlence, že by ji snad prohlédnouti, její boj uhodnouti mohl... Nepohaněl ji ještě dost svou nešetrností, svou lhostejností... měla ještě snášeti jeho opovržení za svou slabosť, jeho posměch pro pošetilé nároky, k nimž se osmělila služka jeho matky?... Viděla, jak neobyčejně pozorně, skoro napnutě matčino vypravování sleduje...
Hřmotný pád a následkem toho roztříštění drahé porcelánové vásy vytrhl raddovou z vypravování právě v rozhodném místě. Proud trpkých výčitek vylil se nad hlavou Aninky, která sbírala střepy s ulehčeným srdcem. Myšlénky raddové vzaly jiného běhu - byla vysvobozena... Edmund ještě nic nevěděl! -
S temným čelem poslouchal tvrdá slova své matky, která ještě neumlkla, i když Aninka jí oznámila, že škodu za vásu sama nahradí. Raddová přijala sice okamžitě její navrhnutí, ale jako vzdálená bouřka neustávala bučeti na neopatrnosť a lehkomyslnosť nynějších služebných, jen věčnou zlosť svému panstvu způsobujících. -
Opět seděla Aninka na svém starém místečku u okna, k zahradě obráceného; opět viděla mladého pána před sebou v lenošce, snivě modravý kouř cigara pozorujícího; opět si pohrávalo slunce na kvetoucích kobercích pokoje - vše bylo jako jindy: jen ona, ona byla tak strašně změněná, že se sama více neznala...
Divné, nejasné, nevýslovně tesklivé pocity proudily jejím nitrem. Ustavičně musila jen o sobě přemýšleti, jen své poměry rozebírati, a nikdy dříve nepoznaná touha - mocný bolestný výkřik po osobním blahu ozýval se nepotlačitelně v jejích ňadrech...
Bezděky klesly její ruce v klín; viděla v houští zahrady něco se zablýsknouti jako bílý šat Almy. Teď mohla uviděti celou stepilou její postavu, jak se prochází mezi pučícím stromovím se zamyšleně sklopenou hlavou. Jak byla bledá a krásná!... Nezdála se jí nikdy dříve tak půvabnou! - Rychle odvrátila hlavu - žhavá bolesť ji pronikla, ta samá jako včera večír, když ji viděla, že si přivlastňuje kreslinu. Nahnula se hluboce nad své vyšívání, a divoký boj se strhl v útiší její duše. Dvé mocností v ní zápasilo silnějších nad její rozum, nepodléhajících její vůli. Nadarmo se snažila je ovládnouti - uznala, že není příhodnější doby pro Edmunda, aby se se slečnou srozuměl, nežli teď, když Alma osamělá po zahradě bloudí. Chtěla jej o tom zpraviti; ale nemohla pochopiti, co se to v ní proti tomu zpouzí - co ji to mocí k sedadlu poutá, bráníc jí přiblížiti se k němu - co to v ní si přálo, teď aby setník do zahrady vešel, slečnu překvapil a slib věrnosti z ní vylákal...
Aninka zděšeně vyjela... lekla se své zlomyslnosti... byla si strašnou hádankou... Co se to s ní dělo?...
Rychle ale použila okamžik rozumu a úlevy; upustila úmyslně své klubíčko na zem... kutálelo se k Edmundovi...
Mladý muž chtěje z její paměti vymazati stopu nešetrného matčina chování, nahnul se rychle po něm. Vstal a přiblížil se k ní s útrpným pohledem. Nebohá Aninka musila spěchati - již to opět začalo v ní bouřiti; vší svou silou se opřela proti návalu odporujících si pocitů a pošeptala Edmundovi rychle: "Slečna je v zahradě!... "
Edmundovo oko se zasvítilo jasněji, ó jasněji nad hvězdu... Nerozmýšlel se dlouho, uchopil klobouk a odkvapil bez pozdravení. Raddová nad touto neslýchanou nezdvořilostí zkameněla.
Ale její nepohnutosť netrvala dlouho; proměnila se brzy v obyčejnou živosť. Od včerejšího večera šla z jedné mrzutosti do druhé, žluč jí konečně přetekla a bouře se spustila nad nejnevinnějším tvorem.
Aninka, jakoby byla sluchu pozbyla, pracovala se zdvojnásobněnou pilností; její jehla lítala jako operutěná po bílém straminu, pojíc růži k růži, kvítko ke kvítku. Nevěděla, co jí raddová vyčítá, z čeho ji kárá, z čeho ji viní, na co si stěžuje; její líce hořely, v hlavě to tepalo a srdce jakoby se rozpuknouti chtělo, bilo proti prsoum. Při každém šustu zvenčí sebou trhla, ale nepozdvihla očí, neohlídla se po zahradě; nechtěla věděti, co se tam děje...
Tu se najednou plynný proud řeči paní raddové jedním rázem u prostřed věty zastavil - hleděla upřenýma očima k zahradě. Musila tam něco zahlídnout, co nikdy netušila, na co nikdy nepomyslila. Vypadala jako vtělený úžas...
Aninka nepátrala po příčině. Sebravši rychle svou práci, uprchla jako štvána zlým svědomím!...
Raddová se nezpamatovala ze svého podivení dříve, až ucítila své ruce zulíbané a slzami smáčené. Edmund a Alma jí klečeli u nohou, prosíce za její požehnání.
Jak dlouho to trvalo, než pochopiti mohla, oč se vlastně jedná, než uvěřila, že se ti dva šťastní lidé již dávno milovali, a že ona, která přece věděla o všem, co se v domě dalo, o tomto jediném neměla slabého zdání! Ale nebylo divu, že se do toho všeho ani vpravit nemohla; vždyť sám Edmund uvěřiti nemohl, že jej Alma již tenkráte na schodech milovati počala, když se jí co socha představil! -
"Co tomu řekne Jiří?" - Jiří byl první jasnou myšlenkou paní raddové. Jako u vidění patřila na ohnivé výbuchy zamilovaného páru. Nemohla pochopiti, jak někdo může zamítnouti setníkem, a to k vůli Edmundovi! Soucit pro sklamané naděje jejího miláčka byl skoro ještě silnější nežli radosť, že jí teď bude mladá baronka státi blíže, než si kdy mohla pomyslit. "Jiří?" tázala se Alma, jakoby si teď teprv zpomněla, že stává jakéhosi Jiřího. "Ten ať si říká, co se mu líbí! Zasluhuje toto malé překvapení za svou nestoudnosť, že se domníval, že bych někoho jiného mohla milovati nežli Edmunda." Edmund ji přitiskl vášnivě k prsoum.
Raddová vrtěla podiveně hlavou nad touto filosofií. "A mně snad," pokračovala, vidouc že milenci ztratili pojem o světě, zapomínajíce se jeden v druhém, "připadne příjemný úkol, jej o všem zpraviti?"
"Kdo jiný by to dovedl s takovou obratností?" tulila se k ní Alma.
"Tvá ústa mu dovedou hořkou zprávu osladiti," pravil Edmund, a lehký mráček přeletěl jeho čelo. Litoval svého bratrance... věděl, co to je Almu ztratiti...
Raddová cítila, že jí touto důvěrou v její obratnosť velmi lichotí; ale vzdor své obyčejné odhodlanosti bála se prvního setkání se svým synovcem.
Ale všecko dopadlo nad její očekávání. Setník snad někým ze služebnictva o překvapující události zpraven, překvapil raddovou chladnokrevností, jakou by raddová u něho nikdy byla neočekávala. Tvářil se právě tak, jakoby všecko nebylo mohlo ani jinak dopadnouti, jakoby to nebyl ani nikdy jinak očekával! Jeho chování zůstalo nezměněné. - Zůstal k Edmundovi chladně zdvořilým a jevil se jako jindy všude co rytíř slečny.
Na žádosť Edmundovu ponechala mu Alma, marně se této prosbě zpouzejíc, všecka jeho malá práva. On nesl ještě, jako dříve, její šál a vějíř, jemu náležel doposavád první tanec a kytice v její ruce uvadlá - všecko to zůstalo při starém. Tímto útlocitem svých příbuzných a vlastním svým taktem ušel setník všem domněnkám, jeho sebehrdosť, nejchoulostivější to jeho stránku, urážejícím. Svět, vzdor svých argusových očí tak často se klamající, neviděl v něm odbytého nápadníka, nýbrž oddaného důvěrného příbuzného. -
Den veřejného zasnoubení milenců byl určen. Měl se skvěle započíti hostinou a ukončiti bálem; sňatek ale měl se slaviti docela v tichosti na panství raddové.
Ty nejhlučnější přípravy se děly k velkému dni. Dům se obrátil na vrub; raddová komandovala jako statečný, neuprositelný vojevůdce, neznající milosť a shovívavosť. Sluhové a služky nevěděly, čeho se dříve chopiti, co dříve dokonati; ale žádný z nich nebyl tak zaměstnán, tak nemilosrdně upoután, jako Aninka.
Byla ve své těsné komůrce uzavřena, kam ji byla raddová vyhostila, aby v pokojích pro návštěvy se teď ani nezavírajících, se svou prácí nepřekážela.
Šila slečně šaty, k slavnostem potřebné, a zanešená lesklými drahými látkami, krajkami a pentlemi, seděla osamělá od bílého rána až pozdě do noci.
Pro ni se neprobouzelo venku jaro, pro ni se nezelenaly stromy, obsypávající se květem, pro ni se nemodralo jarní nebe...
Se zimniční rychlostí se pohybovala její jehla; nepozdvihla po celý den ni očí ni hlavy od svého díla, nepohlídla ani na své milé květiny v okně, které poznenáhla žloutly, vadly, padaly - jako květy jejího srdce...
Slavný den nastal. Kočár přihrčel za kočárem a dům se zářil v tisícerých světlech. Celý elegantní svět byl poznenáhla pohromadě ve skvoucích salonech paní raddové, kteroužto rmoutila dnes jen jediná věc, totiž že setník za svou službou ještě téhož večera odjeti musí.
Ctižádostivá dáma jevila se dnes v celém lesku svého bohatství. Nebylo ničeho šetřeno, co by dnešní slavnosť skvěle v paměť všech účastníků zaznamenati mohlo. Nejvzdálenější ponebí bylo nejvzácnějšími plody zastoupeno, nejdražší vína tekla proudem při tabuli, která se pod břemenem zlatého a stříbrného nádobí prohýbala. Nádhernosť a štědrosť raddové naplnila hosti v přepychu zrozené a vychované podivením a závistí.
Konečně nastala chvíle, od celého mladého světa s netrpělivostí očekávaná. Dvéře do tanečního sálu se rozlítly a veselé zvuky výborně sestaveného orkestru zavolaly k tanci.
Jiří otevřel s nevěstou bál. - Všecky lorgnety se obracely za krásným párem. Bylo to pohnutí, jež předcházelo nastávající loučení, že byl setník bledší, než bílý jeho vojenský kabát? -
Tančil s vášní, nikdy dříve na muži uhlazeném a dokonalého tónu nepozorovanou; nebral ani ohledu, že mu mladá baronka již několikkráte chuť projevila, aby ji uvedl na místo. Přivinul ji ještě těsněji k sobě a opět se s ní pustil do nejdivějšího davu tancujících.
Almy se zmocnila nevýslovná ouzkosť. Prosebná její slova se tratila v hluku plesu, a kdykoli k němu svých očí pozvedla, potkala se v jeho pohledu s výrazem neuprositelné démonické škodychtivosti.
Teprv když poslední tóny hudby dozněly, dovedl ji na místo, kde ji Edmund již starostlivě očekával. Setník se jí poklonil, připojiv k vřelému přání očekávajícího ji štěstí s trpkým úsměškem několik slov na rozloučenou, jimiž se odporoučel do blahosklonné upomínky své "tr?s ch?re et tr?s belle cousine".
Jak se ale k svému bratranci obrátil, chtěje mu na rozloučenou ruky podati, zmizel ironický, záštichtivý úsměv s jeho tváře. Jeho oudy projelo konvulsivní třesení; ani se nedotekl pravice srdečně mu podané, a rychle se odvrátiv vzdálil se kvapnými, nejistými kroky.
"Nebohý Jiří!" zašeptal Edmund útrpně.
"Máš-li mne rád, nezmiň se více o tomto člověku!" prosila Alma rozčileně. "Děkuji Bohu, že jej osud odnáší pryč. Bylo mi, spatřivší jeho zlověstnou tvář nám na blízku, jakobych viděla planouti neštěstí nad našimi hlavami."
Tu zazněly před okny veselé zvuky poštovní trouby, a před domem se zastavil Jiřího cestovní vůz. - S nápadným povykem a se zbytečnými ceremoniemi loučil se Jiří s každým ze svých známých zvlášť, až pak konečně s pathosem klesl do náručí slzící raddové. Celá společnosť byla touto pohnutlivou scenou hluboce dojatá - a jakoby návalem citů přemožen, spěchal ze sálu.
Rozkošná polka vytrhla ale obecenstvo brzy ze sentimentalního naladění; všecko se počalo pohybovati, tlačiti, točiti, a veselé tóny hudby odvály brzy dojem předešlého výstupu.
Aninka stála v předpokoji mezi služebnictvem. Měla nad nimi bdíti, dohlížeti na posluhu, dbáti o to, aby se ničeho neodcizilo - a kdo ví, co jí byla raddová ještě na srdce vložila.
Ale Aninky jakoby se nic netklo. Potácela se bledá se zakaleným zrakem, jako náměsiční mezi množstvím se hemžícím; nevšimla si, kde je její přítomnosti zapotřebí, chápala se všeho více jako ze zvyku než s jasným úmyslem, vše jí padalo z ruky, a z jejích jako křečí sevřených list nebylo ještě jediného slova uklouzlo.
Veselosť společnosti dosáhla vrchole; hlučný tuš zazněl, ze šampaňských lahví šumně lítaly zátky ke stropu, sklenice cinkaly o sebe, hlasité přípitky se provolávaly - pilo se na zdraví zasnoubenců. Edmund záře blahem vstoupil se svou uzarděnou nevěstou do prostřed sálu a děkoval se pohnutlivými slovy.
Jeho mužný, příjemný hlas opanoval na chvíli hluk plesu, a rozproudiv se nad utuhlým shromážděním v jemných, zvučných modulacích, probudil Aninku náhle z její otupělosti. Zavrávorala, zaslechnouc tyto známé drahé zvuky. Nesmírný stesk se položil jako kámen na její prsa, tóny veselosti a radosti kolem ní se jí staly nesnesitelnými. Světlo stříbrných kandelabrů se zabodalo jako sto ostrých šípů v její oči, tito usmívavě lhostejní lidé se jí hnusili - nemohla to déle v sále vydržeti. V největším rozčilení se prodrala davem a utíkala, jako eumenidkami pronásledována ze skvoucích se síní.
Když se zpamatovala, ocítila se v zahradě. Několik hustých kvetoucích stromů se klonilo nad ní.
Jak dlouho byla bloudila: zdali to minuty, hodiny, léta, co s tváří v porosené trávě zarytou ležela - to nevěděla. Zpřímila se unaveně. Ještě se leskly okna domu skrze stromoví v rudém světle, jednotlivé tóny vzdálené hudby mřely vedle ní v klidném vzduchu - opřela mdle těžkou hlavu o kmen stromu. Dešť vonných květů ji obsypal. Dlouho tak seděla v temném dumání. Bylo jí, jakoby byla ztratila schopnosť k přemýšlení, jakoby ji byla zničila ta palčivá bolesť v ňadrech... tu se jejích jako olověných víček dotklo cosi jako jemné políbení. Vzhlídla... Hustými, jarní nebe pokrývajícími mraky byla se jasná hvězda prodrala - Aninka ji poznala!...
Neodvrátila od ní zraku. Všecko, co si jindy myslívala, co se v ní tak často ozývalo - protáhlo nyní v mlhavých obrazích její duší. Viděla se, jak se v těsné komůrce za posvátné noční doby "za něj" modlí, jak se jí zdá život tak malou obětí, aby mu blaho jeho vykoupila; viděla se, kterak s ním pláče a s ním truchlí. -
Hleděla dlouho na hvězdu, a čím déle na ni hleděla, tím větší se usedal mír v její duši. Zapomněla zponenáhla na sebe; její žal umlkl, tma a zápas ustoupily jasnému poklidu, a obraz "mladého pána") se vynořil ze směsice bolestných, truchlivých pocitů výše a výše, až už se před ní zas jako nějaký ideál vznášel, kterému se smrtelník kloní s myslí pokornou a po němž nevztahuje v nízkém chtíči rukou svých...
Příběhy posledních týhodnů se jí zdály pustým, hořečním snem, jenž zmizel před velebnou září odříkající se lásky, pozemského prachu zproštěné...
Tu se blížily kroky, sladké šeptání a vzdechy!...
Edmund provázel nevěstu svou domů... a jakoby se byla objevením milenců láska v zahradě dřímající probudila, počal slavík v dlouhých, mroucích tónech pěti o svém slastném žalu...
Aninka je viděla přicházeti. Zdálo se jí v blouznivém záchvatu, že je to její srdce, co obživnuvši v jejích ňadrech, teď v klidné májové noci milencům svatební píseň pěje - že to jsou její city, co se z hrdélka malého pěvce proudily...
Oni se zastavili, a obejmouce se pevněji, umlkli - naslouchali roztoužené písni osamělého milujícího srdce - pomalu se vzdálili - slavíkův hlas a Aninčino srdce pěly dále...
Zas kroky v dálce - tenkráte ale ne láskou operutěné; tiché, opatrné, jako když vlk ovčín obchází! - Stín se míhá v stínech tmavé noci... temná, v plášť zahalená postava se plazí podél cesty... Aninka ji vidí a nedýchá!... Krade se pořád ku předu, ohlíží se, při každém ruchu se zastaví, poslouchá a ještě více se skrývá...
Jen malý prostor ještě mezi ní a dívkou - a dívka, strachem ztrnulá, ani se nehýbe...
Teď se zastaví, vklouzne pod skupení rozložitých jasanů, jejichžto větve až k zemi se kloní - temné kmeny a tato postava jakoby jedno byly. Tak nepohnutě tam stojí a čeká... na koho? -
Tam ten tajemný cizinec a zde ta chvějící se dívka; ni zde ni tam znamení života... Ona se bojí, třese se před ním v pověrečném strachu - ale proč on, nevěda o ní, ani dechnutím svou přítomnosť nevyzrazuje? Bojí se také? Ale teď přece, nahýbá prozřetelně hlavu větvemi a opět poslouchá... dívka sotva zadrží vzkřiknutí. Ne, neklame se, poznává při míhavém světle hvězd - Jiřího... Jiřího, který poslouchá v stranu, odkud Edmund za málo času se vrátiti musí... Edmund, šťastný jeho sok!...
Proč se vrátil? Nepředvídanou náhodou? s tajným úmyslem? Chce snad bratrance překvapiti, snad poškádliti? K čemu pak této ouzkostlivosti i šustu listu se vyhýbající? - Ale co mohl jiného zamýšleti nežli žert! Však ale dívka také ví, že byli bratranci soky, a žárlivosť že hůře kazí a otravuje lidské srdce než jed - ona to zkusila!...
Již přicházel Edmund; znala jeho chůzi na sto kroků. Blížil se rychle - tak strašlivě rychle. Postava pod stromy jakoby byla sebou pohnula... nesmírný strach ji pojal... má křiknouti? Nepouští postavu s očí - sleduje každé její hnutí. Kroky Edmundovy znějí určitěji. Zpívá polohlasitě nápěv zamilované Alminy písně... záhyby pláště se pohybují, něco se mezi nimi zasvítí jako zbraň - můj Bože, můj Bože, jak jej uvarovati!... Slyší natahování kohoutku... ještě dva kroky, a Edmund je ztracen. Nedomyslí! S rychlostí myšlenky se mu vrhne vstříc; on se zarazí, couvá... ona obvinouc jej silou zoufalosti zakrývá jej svým tělem jako živou hrází... blesk... rána... a krvácejíc klesá Aninka k nohoum Edmundovým.
Rána pobouřila celý dům. Hudba přestala, zábava umlkla, služebnictvo se vyřítilo se svícemi do zahrady, a za služebnictvem polekaní hosté.
Ale rychleji než všichni přiletěla v největším strachu Alma. Spatřivši Edmunda neporušeného, vrhla se mu s šíleným výkřikem okolo krku.
Ale on si jí nepovšimnul, kloně se ke krvácející postavě u svých nohou, která neměla více síly, aby se zpřímila.
Teď teprv poznala Alma, co se bylo dělo, a klesnouc vedle dívky do písku krví napojeného, pozdvihla s něžnou outrpností hlavu dívky, podpírajíc ji o svá prsa, nedbajíc na to, že temný proud krve z rány se vyvalující její bílé, drahokamy poseté roucho zbarvil.
Lékař mezi hostmi se nacházející vyšetřoval ránu, a Edmund sledoval s největší napnutostí výraz jeho obličeje. Lékař ale místo odpovědi vrtěl smutně hlavou - nebylo naděje ni pomoci.
Raddová lomila rukama nad nešťastným případem.
Mroucím hlasem, ale určitě povídala skonávající dívka, že viděla vlouditi se podezřivého, jí úplně neznámého muže do zahrady, který vyzrazen jejím voláním střelil, když přišel mladý pán. -
Nikdo nepochyboval o pravdivosti jejího udání, a hosté se usnesli na tom, že chtěl někdo, spoléhaje se na hluk a zmatek plesu, použiti chvíle k odvážné krádeži.
Všichni této důmince věřili, jenom mladý pán to nevěřil. On viděl, že se vrhla dívka mezi něho a mezi vraha - věděl, že kulka neplatila jí, že měla platit jemu - poznal prchající postavu...
Poklekl vedle ní, která za něj umírala, zahříval její tuhnoucí ruku dechem svým, a hleděl s bolestí na její jemné, již stínem smrti se zastírající oči.
Nevěděl, co se kolem něho děje; neslyšel - neviděl - neviděl ani svou nevěstu...
Hosté se pomalu rozcházeli; drama se blížilo ku konci, zvědavosť byla ukojena - co tam ještě více? -
Raddová se již byla dávno vzdálila, přepočítávala své skvostné nádobí, přesvědčila se, zdali je zámek jejího sekretem nedotknutý, zotvírala všecky skříně a přehlížela jejich obsah - všecko bylo bohudíky v pořádku, ničím nebylo hnuto!...
Jen zasnoubenci a doktor vytrvali... Alma držela dívku v náručí jako milenou sestru a máčela její chladnoucí čelo upřímnými slzami soucitu - ani netušila, co jí děkuje... a Edmund nepustil její vroucí ruku - hledě s bolestí na její ssinající tvář...
Slavík, hlukem zaplašen, počal opět svou píseň - mdlý úsměv přeletěl její tvář... její trhající se zrak se povznesl, hledaje s namaháním na obloze - hvězdu mladého pána... a pak jeho oko...
Slavík ještě pěl... Aninčino srdce doznělo...

+++

Za čtyry neděle slavila se svatba Edmundova s mladou baronkou. Jediným šperkem spanilé nevěsty byla svěží větev břečtanu, která se ku podivu všech hostí a proti všemu obyčeji na místě myrty jejími temnými kadeřemi vinula.
Bledý ženich ji byl sám okolo jejího bílého čela ovinul - ulomiv ji na hrobě Aninky...

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 24.02.2015

­­­­

Diskuse k úryvku
Karolína Světlá - Společnice (2)







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­