ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Světlá Karolína (*24.02.1830 - †07.09.1899)

   
­­­­

Černý Petříček

Dokud nebyl ještě v Praze Koňský trh vydlážděn a brána na hořejším jeho konci v nynější své podobě přestavěna, stály od sochy sv. Václava až dolů k Můstku naproti sobě dvě řady budek zčásti zděných, zčásti dřevěných, "stánky" nazvané. V těch dřevěných stáncích se prodávalo zboží nové i staré, hlavně obuvnické a pak tandlířské, to jest všeho druhu předměty kovové, dílem již vysloužilé, dílem ještě zánovní, například zbraně, hodinky a hodiny, rozmanité šperky, přezky, knoflíky a tak dále. Stánky zděné byly opatřeny krby, na nichž vynikaly "pečenářky" v nejrozmanitějších oborech svého vděčného umění. Bydlívaliť v nich obyčejně nadobro, přes obmezenost místa, kdežto jejich sousedé zboží svoje večer sebrali, stánky zavřeli a odešli. Později, když se počal Koňský trh proměňovati v náměstí Svatováclavské, bera na sebe nynější velkoměstskou svou tvářnost, na niž býváme my Pražané tak hrdi, byly dřevěné- stánky vypovězeny k Sv. Havlu, kdež stojí posud, a vlastníkům zděných budek vykázány krámky ve zdi vedle "Prašné věže".
V jednom tom zděném stánku, právě naproti zájezdní hospodě "U beránka", hospodařil s mladším bratrem studentem malý, přihnědlý, podivínský mužíček. Sousedé a známí jeho mu říkali "Černý Petříček" pro neobyčejně zatemnělou jeho pleť. Připravovala zde druhdy nebožka matka jeho - velmi sličná to žínka, jíž nikdo věřit nechtěl, že Černý Petříček jejím vlastním synem - svoje pečeně za jednohlasné nadšené pochvaly svých četných odběratelů, u nichž bývala vyhlášena obzvláště pro svoje podsvinčata a husy. Vycpávala husy míšeňskými jablky rosolkou pokropenými, podsvinčata chlebem v kořeněném pivu máčeným, čímž prý docilovala u nich chuti tak výtečné, že se lidé v pravém smyslu slova o ně před stánkem rvali, když je sekávala.
Černý Petříček nevedl však živnost po matce dále, ač by byl husu rovněž tak dokonale upekl jako ona; vždyť jí pomáhal od mládí zboží její pařit, kuchat a na pekáčích obracet. Uznal totiž, že se zevnějšek jeho nikterak k tomu nehodí, aby stál sám v čele podniku za úkol majícího, aby vyhovoval a lahodil lidským choutkám. Rozhodl tedy po smrti matčině se vzácnou skromností, že bude raději prodávat staré knoflíky.
Paní od "Beránka" v úmyslu tom ho potvrzovala. Těšila ho sice, že zná ošklivější lidi na světě, než je on; nechť si jen nemyslí, že je z nich ten nejhorší, cože konečně vlastně u muže do krásy? - Rozum, rozum prý nejpřednější u něho věcí, a ten že Petříček má, a jaký! Vždyť není pod sluncem, na co by ihned nevychytral, co by nevěděl a čemu nerozuměl! Vedle toho však s toutéž nestranností mu svědčila, že není nikterakž stvořen za živý štít jakéhos závodu kuchařského. Měl totiž Černý Petříček v tváři bradavici vedle bradavice, napadal na jednu nohu a malé jeho tělíčko sotva neslo hlavu ohromnou, hranatou a ježatou. Že by se nebyl asi žádný mouřenín rozmýšlel políbit ho jako krajana svého, o tom jsme se již zmínili. K dovršení všech těch nehod nadala ho ještě rozmarná příroda hlasem tak neobyčejně chraplavým a hlubokým, že každý, k němuž poprvé znenadání promluvil, se nemohl ubrániti hrůze. Domníval se v první chvíli nejinak, než že zvuky, které z prsou se mu dobývají, vystupují kdesi z dutin země. Co se, chudák, kvůli tomu napolykal medu s křenem, cibulky s olejem rozetřené, žloutků sirobem promíchaných a jiných v tomto ohledu neméně znamenitě osvědčených věcí - ale nic platno! Ba chrapot jeho podivným způsobem po každém takovém prostředku spíše ještě se horšil než lepšil, což naplňovalo paní od "Beránka" vždy nejspravedlivějším úžasem. Nejenže mu nadřečené léky vždy sama poskytovala, vlastnoručně mu je připravujíc, přemýšlela ještě neustále o nových. Kdekoli o některém jí dosud nepovědomém slyšela, ihned po něm se pídila, podávajíc mu každý takový vynález s vítězným přesvědčením, tentokráte zajisté že přišla na to pravé.
Ač se již ze stánku nešířívala vůně vepřového a husího sádla, okolí co nejlíbezněji pronikající, přec býval ještě tak četně obstupován jako jindy. Chodívali si tam teď lidé místo pro kus chutné pečeně ne pro knoflíky - čímž ale nikterak říci nechceme, že jich Černý Petříček málo prodal, dařilo se mu v obchodě výborně -, nýbrž pro dobrou radu.
Paní od "Beránka" nechválila Petříčkův rozum jen tak domodra, aby mu cosi potěšitelného pověděla mluvila mu pravdu, tvrdíc, že není na světě, čemu by nerozuměl a na co by nevychytral. Každý, kdož blíže ho seznal, byl by zajisté výrok ten bez rozmyšlení podepsal, nejnadšeněji však páni pražští učeníci, u nichž přicházel Černý Petříček z Koňského trhu hned po pánubohu. Oni první odkryli jeho nevšední nadání pomoci lidem, jak po sprostu říkáme, z bryndy, a počali je jaksepatří vyčerpávat, hlásajíce přitom jeho slávu do všech pěti končin královské Prahy. Byli hlavními dodavateli jeho zboží, které buď ze svých, či z jiných kazajek a vest dovoleným neb nedovoleným způsobem řezali, tvrdíce mu ovšem vždy, že je náhodou nalézají na ulicích, když roznášejí práci neb tovaryšům pro něco běží. Nezůstalo mezi kupci a prodavači jen při obchodním vyjednávání, padlo slovíčko tu i tam ještě o něčem jiném než o knoflících, při kterýchžto příležitostech se vyskytoval Černý Petříček pokaždé s úsudkem tak znamenitým, napomenutím tak neocenitelným, pokynutím tak vzácným, že kdož jeho slov si povšimli, vždy dobře pochodili, netečníky naopak neopomenula stihnouti pohroma.
Z těchto kruhů dostala se pověst o neomylnosti Petříčkově výše až mezi tovaryše, odkud zas vnikla mezi kuchařky a panské, jimižto se vloudila až mezi panstvo. Po krátkém čase byla po celé Praze jen jedna řeč, žeť totiž Černý Petříček z Koňského trhu nejbezpečnějším rádcem, jehož lze si pomyslit, a to v nejchoulostivějších a nejzáhadnějších případech života. Kdož se chtěl něčeho dopátrat, něčemu přijít na kloub, rovně jen k němu se utekl, zásobiv se však dříve - starými knoflíky. Jiné odměny podivínský mužíček totiž nikdy nepřijal.
Přiházívalo se tedy dosti často, že za šera nočního, když byl poklop zpředu stánku dávno již spuštěn, ještě to zaklepalo na úzká černá jeho dvířka. Panička, zakuklená v skvostný hedvábný šátek, neb pán, až přes uši zatočen do drahého kožichu, vklouzl pak opatrně k Černému Petříčkovi, jenž vaře si na ohništi brambory k večeři a ozářen jsa plamenem z něho asi nejednomu z pozdních a tajemných těch navštěvovatelů kouzelníku skutečnému se podobal, který si právě připravuje čarovné svoje nápoje.
Černý Petříček sedával od tmy do tmy za svými přihrádkami, chráněnými silnými drátěnými mřížemi před možnými laskominami těch, kdož nejraději jen za pět prstů kupují. Po celý boží den jiného nedělal, než leštil zašlé knoflíky. Znal jim dodati lesku tak podivuhodného a vpravdě omamujícího, že venkované okolojdoucí sotva na ně pohlédli, již zraků udivených od nich odtrhnouti nemohli. Hned se dali do smlouvání a vysázeli mu obyčejně za ně, co by byli dali v krámě za nové. Jakým to prostředkem dojmu tak překvapujícího se dodělával a čím je natíral, nikomu však pověděti nechtěl, ani ne paní od "Beránka", a to bylo co říci.
Svěřovalť se jí od mladosti se vším, bývalať nejlepší přítelkyně jeho matky. Ona sama neměla zas k nikomu takové důvěry jako k němu, ani ne k páteru Josefovi, ač to byl jak náleží moudrý a rozšafný pán, a vedle toho vysvěcený kněz. V tomto ohledu necítil se ale Černý Petříček nikterak vázán páskou jejich obapolné dávné důvěrnosti a odpovídal na všechny její otázky o předmětu tom krče jen rameny a vytahuje obočí: "Nemějte mi za zlé, panímaminko, ale kšeft je kšeft," což paní od "Beránka", připomínajíc si jisté důležité tajnosti živnosti vlastní se týkající, také konečně nahlédla.
Černý Petříček, sedě od rána do večera nad svými knoflíky a tváře se, jako by ho krom nich nic jiného nezajímalo, všímal si přec velmi dobře, co kolem něho se děje, kde kdo a co kupuje, smlouvá-li při tom či nesmlouvá, kdo k tandlířským stánkům se přikrádá zezadu, nabízeje tam v skrytosti nějaké pouzdro se šperkem neb s hodinkami, či kdo věci ty kupuje veřejně a okázale. Byltě malý mudrc vlastně veliký čtverák a potutelník, zvědavý jako straka; a právě tyto vlastnosti byly základními kameny pověsti jeho, že nadán duchem prorockým, původkyněmi jeho proslulosti, zřídlem, z něhož se prýštily hojností tak podivuhodnou jeho rady a výstrahy.
Nic na Koňském trhu se nešustlo, aby nebyl měl Černý Petříček ihned o tom vědomost, žádné dítě, žádná baba mu neprošla, neprojel mu žádný povoz, žádný jezdec, ba ani sedlák, vedoucí svoje dobytče na prodej, pozornosti jeho neušel. Co mu přec uklouzlo, na to se znal kupodivu obratně vyptat. Kdožkoli u něho se zastavil, musil se mu zpovídat ze všeho, co věděl, aniž měl o tom tušení, že vůbec něco povídá, na čem by záleželo. Co věděl Černý Petříček dnes, věděl s toutéž určitostí ještě za týden, za měsíc, ba za celý rok. Nikdy ničeho nezapomněl, žádná událost nezdála se mu příliš malicherná, žádné náhodou pronesené slovíčko příliš nepatrné, aby si je nebyl v mysli zaznamenal.
Večer, než usnul, dlouho pak o tom přemítával, co za dne zrakem a sluchem ulovil. Zkumnou myslí spojoval, sledoval a porovnával všecky události, a hle, v jaké to podivné pásmo mnohdy se splítaly, v jaké překvapující souvislosti objevovaly se před ním věci na první pohled úplně si cizí, ba odporné. Výzpyty ty položil pak co hotový materiál do skladu své paměti k volnému použití. Jakým to pletichám a rodinným tajnostem přicházíval takto na stopu! Někdy se toho i zalekl, byloť až nebezpečno vědět, co věděl.
Jak vítězoslavně se pak krčil na svém těsném lůžku v úzké budce, chechtaje se škodolibě, dal-li se v duchu do počítání, mnoho-li domácích pánů, bohatých řeznic a mlynářů, hezkých děvčat a šviháků, ba mnoho-li úředníků vysoce postavených má on, ten nebohý nemajetný trpaslík, takřka v hrsti, anť se dopátral nejslabších jejich stránek a tajemství nejchoulostivějších! Co by mu byl městský pan hejtman - jak tehdáž policejnímu řediteli se říkalo - asi za to dal, kdyby mu byl to či jiné jen tak mimochodem pošeptal? Ale co pravda, to pravda, tohle by nebyl Petříček za mnoho peněz udělal, ba snad ani ne za celý svět. Býval posmívavý a potutelný jen sám pro sebe, nikdy nezneužil tajemství vyzkoumaného, co nemohl k dobrému obrátit, nechával běžet. Bylo všeobecně známo, žeť v jednání svém přísně poctivý, co jednou vyřkl, slíbil, si umínil, to stálo tak pevně, jako když to kopou hřebíků přibije.
Avšak nezavdávaje ani v nejmenším poctivosti své, byl by mohl Černý Petříček snadno zbohatnout, a to pouze na základě svého důvtipu, nevšední své znalosti lidských hrudí a poměrů, ale hlavně svého vymýšlivého čtveráctví, kdyby nebyl býval takový podivín, jemuž byly staré knoflíky mnohem milejší než nové dvacetníky, za které si mohl přec koupit plné bedny nejnovějších a nejlesklejších. Ale ty neměly proň nejmenší ceny, a proč ne? Právě proto, že byly nové a lesklé. Co s nimi? Mohl je napouštět, třít, svoje umění kovohlazecké na nich osvědčit? Čím byly zašlejší, zelenější a černější, tím mu milejší; právě prací, kterou si s nimi dáti musil, nabývaly proň teprve ceny a významu, staly se pak dětmi ducha a píle jeho.
Inu jakáž pomoc, takové to je na tom našem světě spleteném, že trpí každý z nás na něco jiného; černý Petříček nedělal jen žádnou mezi námi výjimku, stonaje na svoje staré čamrdy. Počítával je, v přihrádkách pořádával, prohlížíval a cídíval s tváří tak nadšenou a uspokojenou, jakou viděti lze jen na velikých umělcích dokonávajících právě některé dílo svoje, jehož významu pro veškerenstvo jsou si, při vší skromnosti, přec jen vědomi, tušíce jeho nesmrtelnost.
"Ach, Petříčku, milý, zlatý Petříčku," najednou kdosi vedle stánku zahořekuje.
Černý Petříček sice vzhlédne, ale knoflík, který právě v ruce drží, přitom hladit nepřestává. Tváří se, jako by byl teď teprve spatřil kluka umouněného v modré zástěře, který zajisté ještě mýdla nespatřil, co přišel do Prahy na učení. Zatím ho viděl Petříček, jak ze Smeček vynikl, a myslil si, že asi zaměřuje k němu.
"Co dobrého?" Petříček naň zachrochtá, přitom stříhá po klukovi svýma černýma pichlavýma očima, že na něm až pot vyvstává. Víť kluk, tu že lhát nesmí, Černý Petříček že na každého hned vychytrá, v té chvíli by na něm zpozoroval úskok, proto raději bez obalu s pravdou ven.
"Stalo se mi hrozitánské neštěstí," pláče hoch a slzy všech barev kanou mu přitom po umazaných tvářích, co do pestrosti a mnohotvárnosti čar ilustrovaným mapám obou polokoulí naší země se podobajících. Stíraje si je lepkavýma svýma rukama, způsobí si na nich takovou směsici, že i Černý Petříček, jenž v tomto ohledu zajisté již leccos viděl, přec hodnou chvíli s patrným úžasem na kluka pohlíží, jak je to pořízen. Přitom se ho táže:
"Neštěstí že tě potkalo? Hm hm! Jaképak asi?"
"Poslal mne pan mistr teď k svačině se džbánem pro máz piva; vyběhnu z domu, slyším za sebou zaštěknout psa, ohlédnu se, na koho se to asi sápe, nevidím kámen, klopýtnu, a tu máš! Již ležím i se džbánem a džbán vedví," jme se hoch znova hlasitě bědovat. "Achich, co mi asi řekne paní mistrová, až přijdu bez něho domů, uvidíte, Petříčku, že mne zabije, nepomůžete-li mi i tentokráte, jako již tolik a tolikrát. Právě dnes ráno, když jsem šel mistrovi do ?Židů' pro kůži, našel jsem tři bílé knoflíčky, ne s dírkami, jak si snad myslíte, nýbrž s oušky. Hned jsem si pomyslil, ty nebudou jiného než Petříčkovy. Jestliže z toho šťastně vyváznu, ještě dnes večer vám je přinesu."
A hoch pokračuje v malbě svého obličeje s takovou zručností, že by se musil každý indiánský náčelník zahanbeně před ním schovat.
"Jen si tam zůstaň i s knoflíky," odbýval ho Petříček tak chladně a lhostejně, jako by mu na knoflících skutečně tak málo záleželo, jako na jejich dárci; zatím si byl právě dnes odpoledne pomyslil, že mu docházejí bílé knoflíky s oušky a cože ti lidé dělají, že mu žádných nenesou. "Budu rád, zbavím-li se aspoň jednoho ze svých pokušitelů, již toho mám s vámi právě dost. Sotva jednoho si odbudu a myslím, že budu mít chvilinku pokoj, již mi leze zas druhý na krk; mívám večer v hlavě jako mlýn pro samé vaše hloupé pletky. Nejlépe abych se před vámi vystěhoval do Amsterodamu."
"Inu, tohle nám nedělejte," zahořekuje hoch tak pronikavě, že si Petříček mimovolně uši zandává, "co bychom si tu bez vás, dobrodince svého jediného, počali? Vždyť jste jako náš otec, ke komu bychom se pak utíkali, když něco vyvedeme? Takový rozum jako vy již žádný člověk v celé Praze nemá."
"Vždyť je dobře," zakřikuje ho Petříček, jsa uvnitř dosti lahoden hlučným tím uznáním, neb i velikým duchům bývá mnohdy chvála malých potřebou. "Jsi-li mé rady žádostiv, tož nech oči svoje na pokoji a nastav raději uši; nemám mnoho chuti s takovým nezbedou dlouho se meškat. Ještě jednou ti dnes pomohu, ale pamatuj si, že to naposledy. Půjdeš odsud rovnou cestou domů; nenapadniž ti ale někde zevlovat, či dokonce se dát s někým do nějakých řečí; jinak bude s tebou ještě hůře, než býti mělo. Cestou musíš v jednom kuse na mistrovou myslit, jak bys jí dobrým chováním nahradil škodu jí způsobenou. S touto myšlenkou zastav se u vašich dveří. Tam třikrát po sobě si vydychni, načež si nasliň malík u levé ruky, polož na kliku, přimáčkni, zčerstva otevři, běž rovnou cestou k mistrové, padni na kolena a pros ji, aby ti odpustila; přitom jí pověz, co jsi si cestou umínil."
Nikdy neposkytl Černý Petříček rady své bez malého čertovství, věděl jako znatel lidský předobře, co působí; bez takového přídanku tajemného že by lidé jeho rady snad ani tak nevyhledávali a zajisté aspoň tak svědomitě nevykonávali. Musila trochu čpět, jak říkával, "sírou", ale jen "tou nevinnou".
K večeru přiběhne kluk znova k stánku a podává Petříčkovi slíbené tři knoflíky.
Petříček zamhourá pichlavýma očičkama. "Nuže, jak to dopadlo?" táže se ho, ač vidí, že dobře. Přitom si prohlíží opatrně knoflíky, zdali mají také skutečná ouška. Ďas věř takovým kvítkům, udělají místo ulomeného ouška kroužek z čehokoli a chlubí se pak, že nesou knoflík s ouškem spravedlivým.
"Ó dobře, dobře!" chválí si to kluk, zkoušeje přitom vděčný úsměv, ale nevydaří se mu. Barevné slzy, které předtím tak hojně ronil, zaschly mu na lících a stahují mu kůži; musí se strašlivě ušklíbat, ač je nitro jeho po přestálém nebezpečí co nejradostněji rozechvěno. "Zatahala mne mistrová jen tak trochu za ucho a pak za vlasy, ale copak to - jen když nevzala důtky."
A hoch běží s lehkým srdcem dále. Sotvaže kluk na tři kroky od stánku, již tu má Petříček jinou návštěvu; není vskutku žádného divu, hučí-li mu to večer v hlavě jako mlýn. Starou branou u "Můstku" přikvapila k němu holka jako granátník, kuchařka kožešníka u "Černé veverky", známého to boháče. Je nejen všecka uhřáta, ale též, jak je na první pohled znát, velice rozhorlena.

***

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 17.02.2012

­­­­

Diskuse k úryvku
Karolína Světlá - Černý Petříček







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­