Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

VII.

Hroby mají svoje práva,
hroby k sobě táhnou živé.
Prchni, odleť do modrava.
Bůh zří vše. Však hroby dříve!

Možno žít, kdy v zemi hnije
tvoje duše jedna půle?!
Tělo líné ještě žije,
pochována k žití vůle.

Myšlenky a všechny city
tráva hrobu přísně střeží.
Myšlenky a všechny city
nedozrálé dole leží.

Člověk mdle si oddychává,
jeho rety žízní práhnou.
Mrtví mají svoje práva:
mrtví k sobě živé stáhnou.

VIII.

Zavřeny nyní všechny cesty vyšší,
a barrikádou k nim jsou skeletty.
V takových chvílích prý se pěkně píší
vášnivé, vzteklé pamflety.

Na poety, již prolhaní jsou místy
a lehcí jako jarní sníh,
na úsměvné a hladké novellisty
aventur galantních,

Na šedé dny, jež nesou rukou štědrou
lži, nízkost, duší porobu,
na kalamáře, snící nad katedrou
recepty pro dobu. -

Smát bych se chtěl: to tuším dobře činí,
to vznese duši nad nebe.
Pamflet psát na ty, kteří než já jiní,
psát pamflet na sebe.

Tak je to dobře: hladoví psi venku.
A ve mně toho mnoho tlí.
Tak je to dobře: Hladoví psi venku!
Je třeba, by se nažrali. -

IX.

Je škoda dnů. Je škoda života.
Čest, život, vše se bídně promrhá.
Háv poctivosti, ten se roztrhá;
vůz drkotá, vůz drkotá.

Na duši, tělo padá dřímota.
Odvolat něco, něco zapříti!
Ne život za čest, čest dej za žití!
Oh, tesknota... Až k smrti tesknota!

Je škoda cti. Však na to nevzpomeň!
Je pěkný květ, však užitečná žeň.
A tou jsi rád.

A umřeš pak. Ten smutek budeš mít:
Že v životě víc nelze zneuctít
a víc už zaprodat. -