ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Kafka Franz (*03.07.1883 - †03.06.1924)

­­­­

Zámek (6)

Šestá kapitola

Před hospodou na něj čekal hostinský. Netázán by se byl neodvážil promluvit, proto se ho K. zeptal, co chce. "Máš už nějaký nový byt?" zeptal se hostinský se sklopenýma očima. "Ptáš se z příkazu své ženy," řekl K., "jsi na ní asi hodně závislý?" - "Ne," řekl hostinský, "neptám se z jejího příkazu. Ale je kvůli tobě velmi rozčilená a nešťastná, nemůže pracovat, leží v posteli a ustavičně vzdychá a naříká." - "Mám jít za ní?" zeptal se K. "Prosím tě o to," řekl hostinský, "už jsem chtěl pro tebe jít k starostovi, poslouchal jsem za dveřmi, ale hovořili jste, nechtěl jsem rušit, také jsem měl starost o ženu, běžel jsem zpátky, ale nepustila mě k sobě, tak mi nezbývalo než čekat na tebe." - "Tak tedy rychle pojil," řekl K., "brzy ji uklidním." - "Jen aby se to podařilo," řekl hostinský.
Prošli světlou kuchyní, kde tři nebo čtyři služky, každá v jiném koutě při své náhodné práci, téměř strnuly, když uviděly K. Již v kuchyni bylo slyšet sténání hostinské. Ležela v přístěnku bez oken, odděleném od kuchyně lehkou prkennou stěnou. Bylo v něm místo jen pro velikou manželskou postel a jednu skříň. Postel byla postavena tak, že z ní bylo možno přehlédnout celou kuchyň a dohlížet na práci. Naopak z kuchyně nebylo do přístěnku vidět skoro vůbec. Byla v něm úplná tma, jen červenobílé ložní prádlo trochu prosvítalo. Teprve když člověk vešel a oči si přivykly, daly se rozeznat jednotlivosti.
"Konečně jdete," řekla hostinská chabě. Ležela na zádech, dýchalo se jí zřejmě ztěžka, peřinu odhrnula. Vypadala v posteli mnohem mladší než v šatech, ale pod nočním čepečkem z jemných krajek, který měla na hlavě, ačkoli byl příliš malý a nedržel jí na účesu, budila její propadlá tvář soucit. "Jak jsem měl přijít," zeptal se K. jemně. "Vždyť jste mne nedala zavolat." - "Neměl jste mě nechat čekat tak dlouho," řekla hostinská s umíněností nemocných. "Sedněte si," řekla a ukázala na pelest, "vy ostatní ale jděte pryč!" Kromě pomocníků se sem tlačily i služky. "Já půjdu taky, Gardeno," řekl hostinský. K. poprvé uslyšel jméno té ženy. "Samozřejmě," řekla pomalu a dodala roztržitě, jako by byla zaměstnána jinými myšlenkami: "Proč zrovna ty bys tu měl zůstávat?" Ale když všichni zmizeli v kuchyni - i pomocníci poslechli tentokrát ihned, samozřejmě že se hnali ze jednou ze služek -, byla Gardena přece jen natolik pozorná, aby si uvědomila, že by z kuchyně bylo slyšet všechno, co se tu mluví, neboť přístěnek neměl dveře, a tak poručila, aby všichni opustili kuchyň. Stalo se to okamžitě.
"Prosím vás, pane zeměměřiči," řekla pak Gardena, "hned vpředu ve skříni visí přehoz, podejte mi ho, chci se přikrýt, nesnesu peřinu, dýchá se mi tak těžko." A když jí K. přinesl šátek, řekla: "Podívejte, to je pěkný šátek, že?" K. se zdálo, že je to obyčejný vlněný šátek, jen z dobré vůle ho ještě jednou ohmatal, neřekl však nic. "Ano, pěkný šátek to je," řekla Gardena a zahalila se jím. Ležela tu teď pokojně; všechno utrpení jako by z ní bylo sňato, dokonce jí napadlo, že jak ležela, má v nepořádku vlasy, posadila se na chvilku a upravila si trochu účes kolem čepečku. Měla husté vlasy.
K. začal být netrpělivý a řekl: "Nechala jste se, paní hostinská, ptát, jestli už mám nějaký nový byt." - "Já že se vás nechala ptát?" řekla hostinská. "Ne, to je omyl." - "Váš muž se mě právě test na to ptal.".. - "To věřím," řekla hostinská, "mám s tím člověkem soužení. Dokud jsem vás tu nechtěla, držel vás tu, teď, když jsem šťastná, že tu bydlíte, vyhání vás pryč. Tak podobně to dělá vždycky." - "Tolik jste tedy změnila své mínění o mně?" zeptal se K. "Během jedné dvou hodin?" - "Nezměnila jsem své mínění," řekla hostinská zase chaběji, "podejte mi ruku. Tak. A teď mi slibte, že budete naprosto upřímný, já k vám též budu upřímná." - "Dobře," řekl K., "kdo ale začne?" - "Já," řekla hostinská. Nepůsobilo to tak, jako by tím K. chtěla vyjít vstříc, nýbrž jako by nedočkavě toužila promluvit první.
Vytáhla zpod polštáře nějakou fotografii a podala ji K. "Podívejte se na ten obrázek," řekla prosebně. Aby líp viděl, udělal K. krok do kuchyně, ale ani tady nebylo snadné něco na obrázku rozpoznat, neboť byl stářím vybledlý, na mnoha místech zpřehýbaný, pomačkaný a ušpiněný. "Není zrovna v nejlepším stavu," řekl K. "Bohužel, bohužel," řekla hostinská, "když ho celá léta pořád nosíte u sebe, vypadá pak takhle. Ale podíváte-li se na něj pozorně, rozeznáte všechno, docela určitě. Ostatně vám pomohu, povězte mi, co vidíte, ráda o tom obrázku slyším mluvit. Co tedy?" - "Nějakého mladého muže," řekl K. "Správně," řekla hostinská, "a co dělá?" - "Leží, myslím, na nějakém prkně, protahuje se a zívá." Hostinská se zasmála. "To vůbec není pravda," řekla. "Ale tady je přece prkno a tady leží on," trval K. na svém. "Podívejte se pozorněji," řekla hostinská rozmrzele, "opravdu leží?" - "Ne," řekl teď K., "neleží, vznáší se, teď to vidím, to není prkno, nýbrž pravděpodobně provaz a ten mladý muž skáče do výšky." - "Nu tedy," řekla hostinská potěšena, "skáče, tak trénují úřední poslové. Věděla jsem, že to poznáte. Vidíte i jeho obličej?" - "Z obličeje vidím jen velmi málo," řekl K., "zřejmě se velmi namáhá, ústa má otevřená, oči zamhouřené a vlasy mu poletují." - "Výborně," řekla hostinská uznale. "Víc nemůže nikdo, kdo ho osobně neviděl, rozeznat. Ale byl to hezký chlapec; jen jednou jsem ho letmo viděla a nikdy na něj nezapomenu." - "Kdopak to byl?" zeptal se K. "Byl to posel," řekla hostinská, "po němž mě Klamm poprvé dal k sobě povolat."
K. nemohl dobře poslouchat, vyrušilo ho řinčení skla. Hned zjistil příčinu vyrušení. Pomocníci stáli venku na dvoře, poskakovali ve sněhu z jedné nohy na druhou. Dělali, jako by byli celí šťastní, že K. opět vidí; ze samé blaženosti si na něj ukazovali a přitom bez přestání bubnovali na kuchyňské okno. Když jim K. zahrozil, ihned toho nechali, snažili se jeden druhého odstrčit, ale jeden druhému hned uklouzl a už byli znovu u okna. K. rychle zmizel do přístěnku, kde ho pomocníci zvenčí nemohli vidět a on se na ně nemusel dívat. Avšak tiché, jakoby prosebné řinčení skla ho i tady ještě dlouho pronásledovalo.
"Zase ti pomocníci," řekl hostinské na omluvu a ukázal ven. Ona si ho však nevšímala, vzala mu obrázek, zadívala se na něj; uhladila ho a zastrčila opět pod polštář. Její pohyby byly pomalejší, avšak nikoli z únavy, nýbrž pod tíhou vzpomínek. Chtěla K. vyprávět a při vyprávění na něj zapomněla. Pohrávala si s třásněmi šátku. Teprve po chvilce vzhlédla, rukou si přejela přes oči a řekla: "I tenhle šátek je od Klamma. A i ten čepeček. Obrázek, šátek a čepeček, to jsou mé tři upomínky na Klamma. Nejsem tak mladá jako Frída, nejsem tak ctižádostivá jako ona, ani tak citlivá, ona je velice citlivá; zkrátka, dovedu se vpravit do života, ale to musím přiznat, bez těch tří věcí bych to tu nebyla tak dlouho vydržela, ba nebyla bych tu pravděpodobně vydržela ani den. Ty tři upomínky vám možná připadají nicotné, ale podívejte se: Frída, která se stýkala s Klammem tak dlouho, nemá na památku vůbec nic, ptala jsem se jí, je to snílek a taky se hned s něčím nespokojí; zato já, která jsem byla u Klamma jen třikrát - později mě už nepovolal, nevím proč -, jsem si přinesla tyhle upomínky, jako bych tušila, jak krátký bude můj čas. Člověk se ovšem musí postarat, Klamm sám nedá nic, ale když tam člověk vidí ležet něco, co se mu hodí, může si to vyprosit."
K. bylo nevolno z těch historek, jakkoli se týkaly i jeho.
"Jak už je to dlouho?" zeptal se s povzdechem. "Přes dvacet let," řekla hostinská. "Hodně přes dvacet let."
"Tak dlouho se zachovává věrnost Klammovi," řekl K. "Uvědomujete si ale taky, paní hostinská, že mi takovými vyznáními působíte značné starosti, pomyslím-li na své nastávající manželství?"
Hostinské připadalo nevhodné, že sem K. chce plést své záležitosti, a nazlobené se po něm úkosem podívala.
"Nic ve zlém, paní hostinská," řekl K. "Neříkám přece ani slovo proti Klamm ovi, avšak shodou okolností jsem se přece jen dostal do určitých vztahů ke Klammovi; to nemůže popřít ani největší Klammův obdivovatel. Nu tak. Proto musím při zmínce o Klammovi vždycky pomyslet na sebe, nedá se nic dělat. A vůbec, paní hostinská," - tu ji K. uchopil za váhající ruku - "pomyslete, jak nepěkně skončila naše poslední rozmluva a že se tentokrát chceme rozejít v míru."
"Máte pravdu," řekla hostinská a sklonila hlavu, "ale šetřte mne. Nejsem citlivější než kdo jiný, naopak, každý má citlivá místa, já mám jen tohle jediné."
"Bohužel je to zároveň i mé citlivé místo," řekl K., "ale určitě se ovládnu; teď mi ale vysvětlete, paní hostinská, jak mám v manželství snášet tuto strašlivou věrnost Klammovi, předpokládáme-li, že Frída se vám v tom podobá?"
"Strašlivá věrnost?" opakovala hostinská nevraživě. "Copak to je věrnost? Věrná jsem svému muži, ale Klammovi? Jednou ze mne Klamm udělal svou milenku, mohu snad tuhle hodnost někdy ztratit? Ach pane zeměměřiči, kdopak jste, že se odvažujete tak ptát?"
"Paní hostinská," pravil K. varovně.
"Já vím," řekla hostinská odevzdaně, "ale můj muž se takhle neptal. Nevím, kdo je nešťastnější, jestli já tenkrát, nebo Frída teď. Frída, která svévolně Klamma opustila, nebo já, kterou už nedal zavolat. Snad přece Frída, i když si to podle všeho ještě ani plně neuvědomuje. Ale přece ovládlo to neštěstí tenkrát mé myšlenky úplněji, protože jsem se bez ustání musela sama sebe ptát - a vlastně ani dnes se nepřestávám ptát: proč se to stalo? Třikrát tě dal Klamm zavolat a počtvrté už ne, a počtvrté už nikdy ne! Co mě tenkrát zaměstnávalo víc? O čempak jiném jsem mohla mluvit se svým mužem, kterého jsem si hned nato tenkrát vzala? Ve dne nebyl čas, převzali jsme tuto hospodu v ubohém stavu a museli jsme se snažit, abychom ji pozvedli, ale v noci? Léta se naše noční rozhovory točily jen kolem Klamma a kolem důvodů, proč změnil své smýšlení. A když muž při té rozprávce usnul, probudila jsem ho a hovořila jsem dál."
"Když dovolíte," řekl K., "položím vám teď hodně neomalenou otázku."
Hostinská mlčela.
"Nesmím se tedy ptát," řekl K., "i to stačí."
"Ovšem," řekla hostinská, "i to vám stačí, a hlavně to. Všechno si vykládáte mylně, i mlčení. Vy prostě nemůžete jinak. Dovoluji vám tu otázku."
"Jestliže si všechno vykládám mylně," řekl K., "vykládám si mylně možná i svou otázku, třeba vůbec není tak neomalená. Chtěl jsem jen vědět, jak jste přišla k této hospodě?"
Hostinská svraštila čelo, řekla však s klidem: "To je velmi prostá historie. Můj otec byl kovář a Jan, můj nynější muž, který pracoval u koní u jednoho velkého sedláka, často k otci docházel. Bylo to tenkrát po posledním setkání s Klammem, já byla velmi nešťastná a vlastně jsem ani neměla proč, vždyť přece všechno šlo korektně a to, že jsem už ke Klammovi nesměla, bylo právě Klammovo rozhodnutí, takže i to bylo korektní; jen důvody byly nejasné, po těch jsem se mohla pídit, ale nešťastná jsem neměla být proč. Inu, byla jsem a nemohla jsem pracovat a posedávala jsem celé dny u nás na zahrádce před domem. Tam mne uviděl Jan, občas si ke mně přisedl, nestěžovala jsem si mu, ale on věděl, oč jde, a protože to je hodný chlapec, stávalo se, že si poplakal se mnou. A když šel jednou kolem naší zahrádky tehdejší hostinský, jemuž umřela žena, takže musel nechat živnosti - také už byl starý -, a když nás tam viděl sedět, zastavil se a nabídl nám zkrátka hospodu do nájmu, nechtěl žádné hotové peníze předem, protože nám prý důvěřuje, a nájemné stanovil hodně nízké. Nechtěla jsem být otci na obtíž, všechno ostatní mi bylo lhostejné, a tak jsem při pomyšlení na hospodu a na novou práci, při níž možná trochu zapomenu, dala Janovi slovo. To je celá ta historie."
Chvilku bylo ticho, pak řekl K.: "Jednání hostinského bylo pěkné, ale neopatrné, nebo měl snad nějaké zvláštní důvody, aby vám dvěma důvěřoval?"
"Znal Jana dobře," řekla hostinská", byl jeho strýc."
"Pak ovšem ano," řekl K., "Janově rodině patrně tedy hodně záleželo na spojení s vámi?"
"Možná," řekla hostinská, "nevím, nestarala jsem se o to nikdy."
"Ale jistě to tak bylo," řekl K., "když byla rodina ochotná k takovým obětem a jednoduše vám bez záruk dala hospodu do rukou."
"Nebylo to neopatrné, jak se později ukázalo," řekla hostinská. "Vrhla jsem se do práce, silná jsem byla, kovářova dcera, nepotřebovala jsem ani děvečku, ani čeledína, byla jsem všude, v lokále, v kuchyni, v chlévě, na dvoře, vařila jsem tak dobře, že jsem i Panskému hostinci přetahovala hosty. Nebyl jste v lokále ještě v poledne, neznáte naše polední hosty, tenkrát jich bývalo ještě víc, od té doby se jich hodně rozuteklo. A výsledek byl, že jsme nejen v pořádku spláceli nájemné, ale za několik let jsme si mohli celou hospodu koupit a dnes je skoro bez dluhů. Druhý důsledek byl ovšem, že jsem se přitom zničila, onemocněla na srdce a teď je ze mne stařena. Myslíte si možná, že jsem mnohem starší než Jan, ale ve skutečnosti je jen o dva nebo tři roky mladší a samozřejmě nikdy nezestárne, protože při jeho práci - kouřit fajfku, poslouchat hosty, pak fajfku vyklepat a občas donést pivo -, při téhle práci se nestárne."
"Co jste vykonala, je obdivuhodné," řekl K., "o tom není pochyb, ale mluvili jsme o době před vaší svatbou a tehdy by přece bývalo podivné, kdyby Janova rodina při všech peněžních obětech či aspoň při takovém riziku, jako bylo postoupení hostince, naléhala na svatbu a neměla přitom jinou naději než vaši pracovní sílu, kterou přece ještě ani neznali, a Janovu pracovní sílu, o jejíž nicotnosti přece už museli vědět."
"Nu ano," řekla hostinská unaveně, "já vím, kam míříte a jak se přitom pletete. Po Klammovi nebylo při všech těch záležitostech ani vidu, ani slechu. Proč by se měl o mne starat, nebo lépe sečeno: jak by se vůbec o mne mohl starat? Už o mně vůbec nevěděl. Že už mě nedal zavolat, bylo známkou toho, že na mne zapomněl. Koho nedá zavolat, na toho úplně zapomene. Nechtěla jsem o tom mluvit před Frídou. Není to však jen zapomnění, je to víc. S tím, na koho jsme zapomněli, se zase můžeme poznat. U Klamma není tohle možné. Koho už nedá zavolat, na toho úplně zapomněl a nejen pokud jde o minulost, nýbrž jaksi i pro všechny budoucí časy. Dám-li si hodně práce, dovedu se vmyslit do vašich myšlenek, které zde nemají smysl, v cizině, odkud přicházíte, snad ano. Možná že jste došel až k tak šílenému nápadu, že mi Klamm dal za muže právě mého Jana, aby mi nic zvlášť nebránilo přijít za ním, kdyby mě v budoucnu někdy zavolal. Nu, dál už nemůže zajít ani šílenství. Kde by se vzal muž, který by mi mohl zabránit běžet ke Klammovi, kdyby mi dal Klamm znamení? Nesmysl, naprostý nesmysl; člověk se sám zmate, zahrává-li si s takovým nesmyslem."
"To ne," řekl K., "zmást se nechceme, nebyl jsem v myšlenkách ještě vůbec tak daleko, jak si myslíte, i když po pravdě řečeno jsem tam už směřoval. Zatím mě udivovalo jen to, že si příbuzenstvo tolik od svatby slibovalo a že se ty naděje skutečně také splnily, ovšem s nasazením vašeho srdce, vašeho zdraví. Myšlenka o souvislosti těchto faktů s Klammem se mi ovšem vnucovala, ale nikoli, či zatím nikoli v tak hrubé podobě, jak vy to naznačujete, patrně jen proto, abyste si zas jednou mohla na mne vyjet, což vám dělá potěšení. Přeju vám to potěšení! Moje myšlenka však byla tato: především je Klamm zřejmě podnětem k svatbě. Nebýt Klamma, nebyla jste nešťastná, neseděla jste před domkem na zahrádce, nebýt Klamma, neuviděl vás tam Jan, nebýt vašeho smutku, nikdy by se nesmělý Jan neodvážil vás oslovit, nebýt Klamma, nikdy by vás starý dobrý strýček hostinský neviděl pokojně spolu sedět, nebýt Klamma, nebylo by vám v životě všechno lhostejné, nebyla byste si tedy vzala Jana. Nu, řekl bych, že v tom všem má Klamm už dost co dělat. Jde to však ještě dál. Kdybyste nebyla hledala zapomenutí, určitě byste nepracovala tak beze všech ohledů k sobě a nepřivedla hospodářství k takovému rozkvětu. Znovu tedy i zde Klamm. Ale nehledě k tomu je Klamm též příčinou vaší nemoci, neboť vaše srdce bylo již před vaší svatbou vyčerpané nešťastnou vášní. Zbývá už jen otázka, co Janovy příbuzné na tom sňatku tak lákalo. Sama jste se jednou zmínila, že být Klammovou milenkou je nezrušitelným povýšením; nu, snad tedy to je lákalo. Kromě toho však, zdá se mi, i naděje, že dobrá hvězda, která vás přivedla ke Klammovi - za předpokladu, že to byla dobrá hvězda, ale vy to tvrdíte - k vám náleží, tedy při vás musí zůstat a neopustí vás tak rychle a z ničeho nic, jako to učinil Klamm."
"Myslíte to všechno vážně?" zeptala se hostinská. "Myslím," řekl K. rychle, "jen si myslím, že naděje Janova příbuzenstva nebyly ani docela správné, ani docela nesprávné, a myslím, že vidím i chybu, kterou udělali. Navenek se zdá, že se všechno podařilo, Jan je dobře zaopatřen, má zdatnou ženu, je ve vážnosti, na hospodářství nejsou dluhy. Ale přece jen se vlastně všechno nepodařilo, s nějakým prostým děvčetem, pro něž by byl velikou první láskou, by býval určitě mnohem šťastnější; zůstává-li někdy v lokále jako ztracený, jak mu vyčítáte, pak proto, že se opravdu cítí ztracený - aniž by z toho byl nešťastný, zajisté, natolik ho už znám -, ale stejně jisté je, že by se byl tento hezký, rozumný chlapec stal s jinou ženou šťastnějším, čímž myslím zároveň samostatnějším, pilnějším, mužnějším. A vy sama přece jistě nejste šťastná, a jak sama říkáte, nebýt těch tří upomínek, ani byste nechtěla dál žít, a také máte nemocné srdce. Byly tedy naděje příbuzenstva nesprávné? Nemyslím. Požehnání se nad vámi vznášelo, avšak nikdo je nedovedl snést na zem."
"Načpak se asi zapomnělo?" zeptala se hostinská. Ležela teď na zádech a hleděla do stropu. "Zeptat se Klamma," řekl K.
"A tak jsme tedy zase u vás," řekla hostinská.
"Nebo u vás," řekl K. "Naše záležitosti se stýkají."
"Co tedy chcete po Klammovi?" zeptala se hostinská. Posadila se zpříma, natřásla polštáře, aby se vsedě mohla opírat, a podívala se K. přímo do očí. "Upřímně jsem vám vypověděla svůj případ, z něhož byste se v lecčems mohl poučit. Řekněte mi teď stejně upřímně, nač se chcete Klamma zeptat. Jen stěží jsem přemluvila Frídu, aby šla nahoru do svého pokoje a zůstala tam. Obávala jsem se, že před ní byste nemluvil dost upřímně."
"Nemám co skrývat," řekl K. "Nejdříve vás však chci na něco upozornit. Klamm zapomene ihned, říkala jste. Předně mi to připadá velmi nepravděpodobné, za druhé však je to neprokazatelné, není to patrně nic než legenda vzniklá v hlavách děvčat, která zrovna byla u Klamma v milosti. Divím se, že vy věříte tak jalovému výmyslu."
"Není to žádná legenda," řekla hostinská, "vyplývá to ze všeobecné zkušenosti."
"Může to tedy nová zkušenost vyvrátit," řekl K. "Pak je tu však další rozdíl mezi vaším a Frídiným případem. Vůbec se jaksi nestalo, že by Klamm Frídu již nezavolal, naopak ji volal, jenže ona za ním nešla. Je dokonce možné, že na ni doposud ještě čeká."
Hostinská mlčela a jen si K. pozorně měřila, Pak řekla: "V klidu vyslechnu vše, co chcete říci. Mluvte raději upřímně, než abyste mne šetřil. Jen jednu prosbu mám. Neužívejte Klammova jména. Říkejte On nebo jak chcete, ale ne jménem."
"S radostí," řekl K. "ale těžko říci, co od něho chci. Především ho chci uvidět zblízka, pak chci slyšet jeho hlas, pak se od něho chci dovědět, jak se staví k našemu sňatku. Oč ho snad ještě dál požádám, závisí na průběhu rozmluvy. O lecčem může být řeč, ale nejdůležitější je pro mne, abych mu stál tváří v tvář. Ještě jsem totiž nemluvil s žádným skutečným úředníkem přímo. Zdá se, že dosáhnout toho je těžší, než jsem si myslel. Teď je však mou povinností promluvit s ním jako se soukromou osobou a toho se lze podle mne domoci snadněji. Jako s úředníkem s ním mohu mluvit pouze v jeho nepřístupné kanceláři na zámku nebo, což je už otázka, v Panském hostinci. Jako se soukromou osobou ale všude, v domě, na ulici, kde se mi ho podaří potkat. Že pak kromě toho budu mít před sebou též úředníka, bude mi jen milé, ale můj první cíl to není."
"Dobře," pravila hostinská a zabořila tvář do polštářů, jako by říkala něco neslušného. "Dosáhnu-li svými styky toho, že vaše žádost o rozhovor dojde ke Klammovi, slíbíte mi, že až do příchodu odpovědi nepodniknete nic na vlastní pěst?"
"To nemohu slíbit," řekl K., "jakkoli rád bych vaší prosbě či rozmaru vyhověl. Věc totiž spěchá, obzvlášť po nepříznivém výsledku mého rozhovoru se starostou."
"Tato námitka odpadá," řekla hostinská, "starosta je úplně bezvýznamná osoba. Copak jste to nepostřehl? Nemohl by ani den zastávat své místo nebýt jeho ženy, která všechno vede."
"Mici?" otázal se K. Hostinská přisvědčila. "Byla u toho," řekl K.
"Řekla k tomu něco?" zeptala se hostinská. "Ne," řekl K., "ale neměl jsem také dojem, že by mohla."
"Nu ano," řekla hostinská, "tak mylně se zde díváte na všechno. Nicméně: ať o vás starosta rozhodl jak chtěl, nemá to žádný význam a s jeho ženou příležitostně pohovořím. A když vám ještě slíbím, že Klammova odpověď přijde nejpozději do týdne, nemáte snad už žádný důvod, abyste mi nevyhověl."
"To všechno nerozhoduje," řekl K. "Odhodlal jsem se pevně a pokusil bych se provést své rozhodnutí, i kdyby přišla zamítavá odpověď, Jestliže však Jim už se předem takto rozmyslel, nemohu přece nejdříve prosit o rozmluvu. To, co je bez prošení možná smělý, ale přece jen dobře míněný pokus, to by po zamítavé odpovědi byla otevřená vzpoura. Což by ovšem bylo mnohem horší."
"Horší?" pravila hostinská. "Vzpoura je to v každém případě. A teti dělejte, jak myslíte. Podejte mi sukni."
Bez ohledu na K. si navlékla sukni a pospíšila do kuchyně. Už delší dobu bylo z hostinské místnosti slyšet rozruch. Někdo klepal na okénko. Jednu chvíli je otevřeli pomocníci a volali dovnitř, že mají hlad. I jiné tváře se v něm pak objevily. Dokonce bylo slyšet tichý, ale zato vícehlasý zpěv.
Ovšem, K-ova rozmluva s hostinskou velice zdržela přípravu oběda, nebyl ještě hotov, avšak hosté se již shromáždili. Nicméně se nikdo neodvážil proti rozkazu hostinské vstoupit do kuchyně. Nyní však, když pozorovatelé v okénku hlásili, že hostinská už jde, vběhly služky ihned do kuchyně, a když K. vešel do lokálu, hrnula se neuvěřitelně početná společnost, víc jak dvacet lidí, mužů i žen oblečených venkovsky, avšak nikoli selsky, od okénka, kde byli předtím shromážděni, ke stolům, aby si zajistili místa. Jen u malého stolku v jednom koutě místnosti seděla již manželská dvojice s několika dětmi; manžel, přívětivý modrooký pán s rozcuchanými šedivými vlasy a vousy stál, a nakláněje se k dětem, udával nožem takt k jejich zpěvu a neustále se snažil tlumit jej; snad chtěl, aby pro zpěv zapomněly na hlad. Hostinská se omluvila společnosti několika lhostejnými slovy, nikdo jí nic nevyčítal. Ohlížela se po hostinském, který se však patrně z obtížné situace už dávno spasil útěkem. Pak pomalu odešla do kuchyně; K., který spěchal za Frídou do pokoje, nevěnovala ani pohled.

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 04.06.2014

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
   
­­­­

Související odkazy

Čtenářský deník-Aforismy
-Nezvěstný (Amerika), Nezvěstný (Amerika) (2), Nezvěstný (Amerika) (3)
-Obří krtek
-Proces, Proces (2), Proces (3)
-Proces (rozbor)
-Proměna, Proměna (2), Proměna (3), Proměna (4), Proměna (5), Proměna (6), Proměna (7), Proměna (8), Proměna (9), Proměna (10), Proměna (11), Proměna (12), Proměna (13), Proměna (14), Proměna (15), Proměna (16), Proměna (17), Proměna (18), Proměna (19), Proměna (20)
-Proměna (rozbor)
-Zámek, Zámek (2), Zámek (3)
Čítanka-Bída starého mládence (Rozjímání)
-Cesta domů (Rozjímání)
-Děti na silnici (Rozjímání)
-K úvaze pánům jezdcům (Rozjímání)
-Nenadálá procházka (Rozjímání)
-Nezvěstný (Amerika)
-Obchodník (Rozjímání)
-Odhalení šejdíře (Rozjímání)
-Pasažér (Rozjímání)
-Proces, Proces (2), Proces (3), Proces (4), Proces (5), Proces (6), Proces (7), Proces (8), Proces (9), Proces (10), Proces (11), Proces (12), Proces (13)
-Proces (celá kniha / e-book)
-Proměna, Proměna (2), Proměna (3)
-Proměna (celá kniha / e-book)
-Rozhodnutí (Rozjímání)
-Roztržité vyhlížení (Rozjímání)
-Trápení (Rozjímání)
-Venkovský lékař, Venkovský lékař (2), Venkovský lékař (3), Venkovský lékař (4), Venkovský lékař (5), Venkovský lékař (6), Venkovský lékař (7)
-Venkovský lékař (celá kniha / e-book)
-Výlet do hor (Rozjímání)
-Zámek, Zámek (2), Zámek (3), Zámek (4), Zámek (5), Zámek (6), Zámek (7), Zámek (8)






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­