ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Kafka Franz (*03.07.1883 - †03.06.1924)

    Bohemia Institut
­­­­

Venkovský lékař (7)

Sen

Josef K. měl sen:
Byl krásný den a K. si chtěl vyjít na procházku. Ale sotva učinil dva kroky, už byl na hřbitově. Byly tam velice umělé, neprakticky točité cestičky, on však, neobyčejně se vznášeje, klouzal po jedné takové cestičce jako po dravé vodě. Již zdálky zpozoroval čerstvě navršený hrob, u něhož se chtěl zastavit. Ten hrob ho k sobě téměř vábil a on ani nevěřil, že k němu dost rychle dorazí. Chvílemi však ztrácel hrob z očí, zakrývaly mu jej prapory, jež se kroutily a mocně na sebe narážely; praporečníky vidět nebylo, ale vypadalo to, jako by tu všechno jen jásalo.
Upíraje ještě pohled do dálky, uviděl najednou onen hrob u cesty vedle sebe, ba skoro už za sebou. Honem skočil na trávu. Protože cesta se pod jeho odskakující nohou hnala dál, zapotácel se a upadl rovnou před hrobem na kolena. Dva muži stáli za hrobem a ve vzduchu mezi sebou drželi náhrobní kámen: jak se K. objevil, vrazili kámen do země a on stál jako zazděný. Ihned vylezl z jednoho křoví třetí muž, v němž K. rázem poznal umělce. Měl na sobě jen kalhoty a špatně zapjatou košili; na hlavě měl sametovou čapku; v ruce držel obyčejnou tužku, a jak se blížil, už jí črtal do vzduchu postavy.
Tuto tužku nasadil teď nahoře na kámen; kámen byl velmi vysoký, ani se nemusil shýbat, zato však se musil předklonu, neboť od kamene ho dělil hrob, na nějž nechtěl šlápnout. Stál tedy na špičkách a levou rukou se opíral o plochu kamene. Jakýmsi obzvlášť šikovným trikem se mu podařilo napsat obyčejnou tužkou zlatá písmena; napsal: "Zde odpočívá -" Každé písmeno bylo čisté a krásné, hluboko a dokonale zlaté. Když napsal ta dvě slova, ohlédl se po K-ovi; K., který se nemohl dočkat, jak bude nápis pokračovat, se o muže nestaral, ale hleděl jen na kámen. Muž se opravdu chystal psát dál, ale nešlo to, cosi překáželo, tužka mu klesla a on se znovu ohlédl po K-ovi. Tu K. pohlédl na umělce a všiml si, že umělec je ve velkých rozpacích, jejichž příčinu však nedovede vypovědět. Všechna jeho dřívější čilost byla ta tam. I K. z toho zrozpačitěl, bezmocně na sebe hleděli; bylo tu jakési ošklivé nedorozumění, jež žádný z nich nedovedl rozptýlit. Vtom se nevhodně ozval i zvoneček ze hřbitovní kaple, avšak umělec zamával zdviženou rukou a zvoneček zmlkl. Po chvilce začal znovu; tentokrát docela tiše a bez zvláštního vybídnutí hned ustal; jako by si chtěl jen vyzkoušet svůj zvuk. K. byl zoufalý z umělcovy situace, rozplakal se a dlouho vzlykal do dlaní. Umělec počkal, až se K. uklidní, a pak se přece jen odhodlal psát dál, neboť jiné východisko nenašel. První čárka, kterou udělal, byla pro K. vysvobozením, umělec ji však provedl zřejmě jen s krajním odporem; písmo už také nebylo tak pěkné, především zlata jako by se nedostávalo, bledě a nejistě se táhla čára, vzniklo příliš velké písmeno. Bylo to J, málem už bylo dokončeno, vtom umělec zuřivě dupl na hrob, až hlína kolem vylétla do výšky. Konečně K. pochopil; na odprošování nebylo kdy; všemi prsty se zaryl do země, jež téměř nekladla odpor; všechno se zdálo přichystáno; jen naoko byla navršena tenká vrstva hlíny; hned pod ní se rozevřela veliká jáma se strmými stěnami a K., obrácen jemným zavanutím naznak, do ní sklesl. Zatímco ho však už dole přijala neproniknutelná hlubina a on ještě nadzvedl hlavu, jeho jméno nahoře se s mohutnými okrasami hnalo po kameni vpřed.
Uchvácen tou podívanou procitl.

Zpráva pro jistou Akademii

Slovutní členové Akademie!
Dostalo se mi od vás cti, že jste mě vyzvali, abych podal Akademii zprávu o svém předchozím opičím životě.
V tomto smyslu nemohu bohužel vyzvání vyhovět. Bezmála pět let mě dělí od opičáctví, doba snad krátká podle kalendáře, avšak nekonečně dlouhá, máte-li ji procválat, jako jsem to učinil já, doprovázen tu a tam výtečnými lidmi, radami, potleskem i vyhráváním orchestru, avšak v podstatě samoten, neboť - abych setrval při obraze - všechen doprovod se držel daleko za bariérou. Nebyl bych to mohl dokázat, kdybych byl umíněně lpěl na svém původu, na vzpomínkách z mládí. Právě vzdát se vší umíněnosti byl nejvyšší příkaz, který jsem si uložil; já, svobodný opičák, jsem na sebe vzal toto jho. Tím se mi však vzpomínky uzavíraly víc a víc. Jestliže zprvu - kdyby lidé byli chtěli - mi byla otevřena k návratu celá brána, již nebe klene nad zemí, zužovala se ta brána zároveň a nížila, čím dál mě bičoval můj vývoj vpřed; cítil jsem se příjemněji a bezpečněji ve světě lidí; bouře, která dula za mnou z mé minulosti, se utišila; dnes je to již jen průvan, který mi zchlazuje paty; a otvor v dálce, jímž proniká a jímž jsem kdysi pronikl i já, se tak zmenšil, že kdybych vůbec měl dost vůle a sil doběhnout tam zpátky, musel bych si srst z těla nedřít, abych prolezl. Upřímně řečeno, jakkoli rád se o těch věcech vyjadřuji v obrazech, upřímně řečeno: vaše opičáctví, pánové, pokud máte něco takového za sebou, vám nemůže být vzdáleno víc než mé opičáctví mně. Na patě však lechtá každého, kdo chodí po zemi: malého šimpanze jako velkého Achilla.
Avšak ve velmi omezeném smyslu mohu snad na váš dotaz přece jen odpovědět, a dokonce to činím velmi rád. První, co jsem se naučil, bylo podávat ruku; podat ruku značí upřímnost; i když se třeba dnes, kdy jsem na vrcholu své životní dráhy, druží k onomu prvnímu podání ruky též upřímné slovo. Nepoučím Akademii o ničem podstatně novém a zůstanu daleko za tím, co se po mně žádá a co při nejlepší vůli nedovedu povědět - přesto však nechť je z toho, co řeknu, patrný směr, jímž bývalý opičák pronikl do lidského světa a usadil se v něm. Avšak ani to málo, co uslyšíte, bych určitě nemohl říci, kdybych si sám sebou nebyl zcela jist a kdyby se nebylo mé postavení neochvějně upevnilo na všech velkých varietních scénách civilizovaného světa:
Pocházím ze Zlatého pobřeží. O tom, jak jsem byl chycen, vím jen z cizích zpráv. Lovecká expedice firmy Hagenbeck - s jedním vůdcem jsem ostatně od té doby vypil nejednu láhev červeného vína - ležela na břehu v křoví na číhané, když jsem večer s celým stádem přiběhl k napajedlu. Ozvaly se výstřely; já jediný byl zasažen, dostal j sem dvě rány.
Jednu do tváře; ta byla lehká; zanechala však velikou vyholenou červenou jizvu, která mi vynesla protivné, naprosto nevhodné, vyloženě nějakou opicí vymyšlené jméno Červený Petr, jako bych se od nedávno pošlého, tu a tam známého cvičeného opičáka Petra lišil jedině tou červenou skvrnou na tváři. To jen mimochodem.
Druhá rána mě zasáhla pod kyčel. Byla těžká, zavinila, že dodnes ještě trochu kulhám. Onehdy jsem četl v článku některého z těch chrtů, kteří se o mně šíří v novinách: že prý má opičí přirozenost dosud není docela potlačena; důkazem toho prý je, že přijde-li návštěva, s oblibou si stahuji kalhoty a ukazuji místo, kudy ona kulka vnikla. Tomu chlapovi by se měly jeden po druhém ustřelit všechny prstíčky jeho píšící ruky. Já, já si mohu stahovat kalhoty, před kým se mi chce; nikdo neuvidí nic jiného než pěstěnou srst a jizvu po - užijme tu pro přesný účel přesného slova, jemuž však nebudiž špatně rozuměno - jizvu po zločinné ráně. Vše je nabíledni; není co skrývat; jde-li o pravdu, každý velkomyslný člověk odhodí ty nejvybranější způsoby. Kdyby si naproti tomu stáhl před návštěvou kalhoty onen pisálek, vypadalo by to ovšem jinak, a já přiznám, že to svědčí o jeho uvážlivosti, nedělá-li to. Ale ať mne potom nechá na pokoji i se svým útlocitem!
Po oněch ranách jsem procitl - a zde pomalu začíná má vlastní paměť - v jedné kleci v mezipalubí Hagenbeckova parníku. Nebyla to mřížová klec o čtyřech stěnách; byly to spíše tři stěny připevněné k jakési bedně; bedna tedy tvořila čtvrtou stěnu. Celé to bylo příliš nízké, aby se tam dalo stát, a příliš úzké, aby se tam dalo sedět. Dřepěl jsem tedy s ohnutými, věčně se třesoucími koleny, a jelikož jsem zprvu patrně nechtěl nikoho vidět a chtěl jsem být pořád jen potmě, dřepěl jsem tváří k bedně a mřížoví se mi vzadu zařezávalo do masa. Považuje se za užitečné takto chovat divoká zvířata po první dobu a já dnes po svých zkušenostech nemohu popřít, že tomu tak z lidského hlediska opravdu je.
Na to jsem však tehdy nemyslil. Poprvé v životě jsem byl bez východiska; alespoň přímou cestou to nešlo; přímo přede mnou byla bedna, jedno prkno pevně spojené s druhým. Mezi prkny byla sice po celé délce mezera, a když jsem ji objevil, pozdravil jsem ji blaženým zavytím nevědoucího tvora, avšak touto mezerou by se zdaleka neprostrčil ani ocas a vší opičí silou se nedala rozšířit.
Jak mi později říkali, nadělal jsem prý nezvykle málo hluku, z čehož usuzovali, že buď brzy pojdu, nebo podaří-li se mi přečkat první kritickou dobu, budu se velmi dobře hodit k výcviku. Přečkal jsem tuto dobu. Tlumené vzlyky, bolestné vybírání blech, znavené olizování kokosového ořechu, otloukání bedny lebkou, vyplazování jazyka, když se někdo přiblížil - to byly první počiny mého nového života. Avšak při tom všem jen ten jediný pocit: žádné východisko. To, co jsem tehdy cítil jako opice, mohu teď ovšem vykreslit pouze lidskými slovy a tím to již zkresluji, avšak i když tu starou opičí pravdu nedokážu vystihnout, leží alespoň ve směru mého líčení, o tom není pochyb.
Měl jsem přece doposavad tolik východisek, a teď nemám žádné. Uvízl jsem. I kdyby mě přibili, má touha po volnosti by nebyla o nic menší. Proč? Můžeš si maso mezi prsty u nohou rozdrásat, nepochopíš proč. Tiskni se zády na mříže, až tě skoro rozpoltí, nepochopíš proč. Neměl jsem východisko, ale musel jsem si je opatřit, neboť bez něho jsem nemohl žít. Ustavičně u stěny téhle bedny - nevyhnutelně bych zašel. Ale u Hagenbecka patří opice k bedně - nuže, přestal jsem tedy být opicí. Jasný, pěkný myšlenkový pochod, který jsem asi vykoumal nějak v břiše, neboť opice myslí břichem.
Obávám se, že není zcela jasné, co myslím tím východiskem.
Užívám toho slova v nejobyčejnějším a nejplnějším smyslu. Úmyslně neříkám svoboda. Nemíním ten veliký pocit všestranné svobody. Jako opice jsem jej možná znal a poznal jsem lidi, kteří po tom toužili. Pokud jde však o mne, netoužil jsem po svobodě ani tehdy, ani dnes. Mimochodem: mezi lidmi je svoboda až příliš častým klamem. A jako se svoboda počítá k nejvznešenějším citům, tak i příslušný klam je z nejvznešenějších. Často jsem vídal v různých varieté před mým vystoupením, jak nahoře u stropu cvičí nějaká dvojice umělců na visutých hrazdách. Vymršťovali se, houpali, létali jeden druhému do náručí, jeden chytal druhého za vlasy do zubů. "I to je lidská svoboda," říkal jsem si, "suverénní pohyb." Jaký posměch posvátné přírodě! Žádná stavba by neodolala chechtotu opičího plemene při této podívané.
Ne, svobodu jsem nechtěl. Jen východisko; napravo, nalevo, kamkoli; nic jiného jsem nežádal; i kdyby to východisko byl pouhý klam; požadavek byl malý, klam by nebyl větší. Dostat se dál, dostat se dál! Jen nezůstat stát s pažemi vzhůru, přimáčknut na stěnu bedny.
Dnes je mi to jasné. Bez naprostého vnitřního klidu bych byl nikdy neunikl. A opravdu, za vše, čím jsem se stal, děkuji snad onomu klidu, který jsem náhle pocítil po prvních dnech tam na lodi. Za ten klid mám ovšem zase co děkovat lidem z lodi.
Jsou to přese všechno dobří lidé. I dnes si ještě rád vzpomenu na zvuk jejich těžkých kroků, který tehdy zaléhal do mé dřímoty. Byli zvyklí počínat si ve všem všudy velice pomalu. Když si některý chtěl protřít oči, zdvihal ruku jako závěsné závaží. Jejich žerty byly drsné, avšak srdečné. Do jejich smíchu se mísil kašel, který zněl nebezpečně, ale neznamenal nic. Vždycky měli v ústech něco k vyplivnutí a bylo jim jedno, kam to vyplivnou. Ustavičně si stěžovali, že na ně skáčou mé blechy; ale přesto se na mne nikdy vážně nehněvali; věděli totiž, že v mém kožichu se blechám daří a že blechy jsou skokani; smířili se s tím. Když měli volno, usedlo jich někdy pár do půlkruhu kolem mne; skoro nemluvili, jen na sebe vrkali; rozvalovali se na bednách a kouřili dýmku; plácali se do kolen, jakmile jsem udělal sebemenší pohyb; a tu a tam vzal některý hůl a polechtal mě tam, kde mi to bylo příjemné. Kdyby mě dnes někdo pozval, abych si vyjel lodí, určitě bych pozvání odmítl, ale stejně jisté je, že bych se tam v podpalubí neoddával jen ošklivým vzpomínkám.
Klid, jehož jsem nabyl v kruhu těch lidí, mne především odvrátil od jakéhokoli pokusu o útěk. Dnes mi připadá, jako bych byl tehdy přinejmenším tušil, že musím najít nějaké východisko, chci-li žít, že však tohoto východiska nedosáhnu útěkem. Nevím už, byl-li útěk možný, ale myslím, že ano; pro opici by měl být útěk vždycky možný. Se svými dnešními zuby musím být opatrný i při obyčejném louskání ořechů, zato tenkrát bych byl určitě časem dokázal překousnout zámek u dveří. Neudělal jsem to: Čeho bych tím byl také dosáhl? Sotva bych byl vystrčil hlavu, chytili by mne znovu a strčili do ještě horší klece; nebo bych byl mohl nepozorovaně utéci k druhým zvířatům, třeba k hroznýšům naproti, a v jejich objetí naposled vydechnout; nebo by se mi dokonce podařilo doplížit se až na palubu a skočit do vody, pak bych se byl chviličku houpal na oceánu a utopil se. Činy ze zoufalství. Neuvažoval jsem takto lidsky, avšak pod vlivem okolí jsem se zachoval tak, jako bych byl uvažoval.
Neuvažoval jsem, zato však jsem s naprostým klidem pozoroval. Viděl jsem, jak tito lidé chodí sem a tam, pořád ty samé tváře, ty samé pohyby, často se mi zdálo, jako by to byl jen jediný člověk. Tento člověk nebo tito lidé si tedy chodili a nic je neznepokojovalo. Vysoký cíl mi vytanul. Nikdo mi neslíbil, že se mříž zvedne, stanu-li se takovým jako oni. Takové sliby, jejichž splnění se zdá být nemožné, se nedávají. Dostaví-li se však splnění, pak se dodatečně objeví i sliby právě tam, kde jsme je předtím marně hledali. Na těchto lidech nebylo tedy samo o sobě nic, co by mne obzvlášť lákalo. Kdybych byl stoupencem oné zmíněné svobody, určitě bych byl dal přednost oceánu před východiskem, jež se zračilo v zasmušilých pohledech těchto lidí. Jisto však je, že jsem je pozoroval už dávno předtím, než jsem na takové věci pomyslel, ba teprve nahromaděná pozorování mě nutila do určitého směru.
Bylo tak snadné napodobovat lidi. Plivat jsem uměl hned první dny. Plivali jsme si pak jeden druhému do obličeje; rozdí1 byl jen v tom, že já jsem si poté obličej hned olízal; oni ne. Dýmku jsem brzy vykouřil jako starý chlap; když jsem potom ještě palcem přimáčkl hlavičku dýmky, rozjásalo se celé mezipalubí; jen jsem dlouho nechápal, jaký je rozdíl mezi prázdnou a nacpanou dýmkou.
Nejvíce jsem se namořil s lahví s kořalkou. Ten pach mne mučil; nutil jsem se vší mocí; ale uběhly týdny, než jsem se přemohl. Tyto vnitřní boje brali lidé kupodivu vážněji než cokoli jiného na mně. Ani ve vzpomínkách ty lidi od sebe nerozeznám, ale byl tam jeden, ten přicházel stále znovu, sám i s kamarády, ve dne i v noci, v nejrůznější hodiny; stoupl si s lahví přede mne a dával mi lekce. Nechápal mě, chtěl rozluštit záhadu mého bytí. Pomalu odzátkoval láhev a pak se na mne zkoumavě zadíval, jestli rozumím; přiznávám, že jsem ho vždy sledoval s divokou, překotnou pozorností; takového lidského žáka nenajde na celé zeměkouli žádný lidský učitel; když láhev odzátkoval, zvedl ji k ústům; já svým pohledem za ním až do chřtánu; přikyvuje spokojen se mnou a klade láhev ke rtům; já, u vytržení nad pozvolným poznáváním, se s kvičením drbu křížem krážem, jak se dá; on má radost, nasadí láhev a polkne; já, v nedočkavé a zoufalé snaze vyrovnat se mu, se v kleci zaneřádím, což je pro něj opět veliké zadostiučinění; a nyní se zeširoka rozpřáhne lahví, a pozvednuv ji vzletným obloukem, na jediný tah a v záklonu až přehnaně nabádavém ji do dna vypije. Já, zemdlen přílišnou touhou, ho nemohu již dále sledovat a ochable visím na mřížích, zatímco on končí teoretickou výuku hladě si břicho a šklebě se.
Teprve nyní začíná praktické cvičení. Nejsem snad už příliš vyčerpán teorií? Baže, příliš vyčerpán. To je můj osud. Přesto sahám, jak nejlépe dovedu, po podávané láhvi; rozechvěle ji odzátkuji; se zdarem se dostavují i nové síly; zvedám láhev, od originálu již sotva k rozeznání; nasazuji ji a - a s odporem ji odhazuji, ačkoliv je prázdná a naplňuje ji už jen ten pach, s odporem ji odhazuji na zem. K zármutku svého učitele, k svému vlastnímu největšímu zármutku; ani jeho, ani sebe neusmířím tím, že si po odhození láhve neopomenu znamenitě pohladit břicho a zašklebit se přitom.
Až příliš často probíhalo vyučování takto. A ke cti mého učitele: nehněval se na mne; leckdy mi ovšem přiložil hořící dýmku ke kožichu, až někde, kam těžko dosáhnu, začal doutnat, ale pak to zase sám uhasil svou obrovitou dobrou rukou; nehněval se na mne, chápal, že oba bojujeme na téže straně proti opičí přirozenosti a mně že připadl těžší úděl.
Jaké pak ovšem vítězství pro něho i pro mne, když jsem jednou večer před velikým kruhem diváků - snad byla nějaká slavnost, hrál gramofon, nějaký důstojník se procházel mezi lidmi - když jsem ten večer, právě nepozorován, popadl láhev s kořalkou, kterou mi nedopatřením nechali stát před klecí, za vzrůstající pozornosti společnosti ji odzátkoval jak správný žák, nasadil k ústům a bez váhání, bez ošklíbání, jako piják z povolání, s očima vyvalenýma, s poskakujícím ohryzkem, jsem ji na mou pravdu vyprázdnil; ne už jako zoufalec, nýbrž jako umělec jsem láhev odhodil; opomenul jsem si sice pohladit břicho, zato však jsem vykřikl "Haló!", protože jsem nemohl jinak, protože mě to nutkalo, protože mé smysly byly opojeny, vyrazil jsem ze sebe zkrátka a dobře lidský hlas a s tímto pokřikem jsme skočil mezi lidi a jejich ozvěnu: "Slyšte, on mluví!" jsem pocítil jako polibek na celém svém potem zbroceném těle.
Opakuji: nelákalo mě napodobovat lidi; napodoboval jsem, neboť jsem hledal východisko, z žádného jiného důvodu. Rovněž ono vítězství znamenalo málo. Hlas mi hned zase selhal; teprve po měsících se opět dostavil; odpor k láhvi s kořalkou dokonce ještě vzrostl. Avšak směr mi byl ovšem jednou provždy dán.
Když mě v Hamburku předali prvnímu cvičiteli, brzy jsem poznal, že jsou přede mnou dvě možnosti: zoologická zahrada nebo varieté. Neváhal jsem. Řekl jsem si: napni všechny síly, aby ses dostal do varieté; to je východisko; zoologická zahrada je nová klec; dostaneš-li se tam, jsi ztracen.
A já se, pánové, učil. Ach, když nelze jinak, pak se pustíte do učení; pustíte se do učení, chcete-li najít východisko; pustíte se do učení beze všech ohledů. S bičem nad sebou bdíte; při sebemenším odporu sami sebe prozradíte. Opičí přirozenost se ve mně zmítala a zuřivě se drala ven a pryč, takže můj první učitel se z toho málem poopičil, musel zanechat vyučování a byl dopraven do sanatoria. Naštěstí se zase brzy dostal ven.
Já jsem však spotřeboval mnoho učitelů, ba dokonce někdy několik učitelů zároveň. Když jsem si už byl jistější svými schopnostmi, když veřejnost sledovala mé pokroky a budoucnost se mi začínala jasněji rýsovat, bral jsem si učitele sám, usadil jsem je do pěti místností za sebou a učil jsem se u všech najednou tak, že jsem ustavičně skákal z jedné místnosti do druhé.
Jaké to byly pokroky! Jak pronikaly paprsky vědění ze všech stran do procitajícího mozku! Nepopírám: blažilo mě to. Ale také přiznávám: nepřeceňoval jsem to, již tehdy ne, a tím méně dnes. S úsilím, jež doposud nemá na zemi rovna, jsem získal průměrné vzdělání Evropana. To by snad samo o sobě vůbec nic neznamenalo, znamená to však něco potud, že mi to pomohlo ven z klece a tak zjednalo toto zvláštní východisko, lidské východisko. Je jedno znamenité úsloví: vzít do zaječích; to jsem učinil já, vzal jsem do zaječích. Neměl jsem jiné cesty, za předpokladu, že svoboda se volit nedala.
Když přehlížím svůj vývoj a cíl, k němuž dosud dospěl, nestěžuji si, ani nejsem spokojen. S rukama v kapsách, láhev vína na stole, napůl ležím, napůl sedím v houpacím křesle a vyhlížím z okna. Přijde-li návštěva, přijmu ji, jak se sluší. Můj impresário sedí v předpokoji, když zazvoním, přijde a vyslechne, co mu chci říci. Skoro každý večer je představení a mé úspěchy sotva už lze stupňovat. Když se pozdě v noci vrátím domů z banketů, z vědeckých shromáždění, z příjemných setkání, očekává mne malá polocvičená šimpanzka a s ní se po opičím způsobu dobře poměju. Ve dne ji nechci vidět; má totiž v očích šílenství zmateného cvičeného zvířete; to poznám jen já a nesnáším to. Celkem jsem nepochybně dosáhl toho, čeho jsem chtěl dosáhnout. Neříkejte, že to nestálo za tu námahu. Ostatně nezajímá mě, co lidé soudí, chci pouze rozmnožit vědomosti, podávám pouze zprávu. I vám, slovutní členové Akademie, jsem pouze podal zprávu.

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 18.10.2012

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
­­­­

Související odkazy

Čtenářský deník-Aforismy
-Nezvěstný (Amerika), Nezvěstný (Amerika) (2), Nezvěstný (Amerika) (3)
-Obří krtek
-Proces, Proces (2), Proces (3)
-Proces (rozbor)
-Proměna, Proměna (2), Proměna (3), Proměna (4), Proměna (5), Proměna (6), Proměna (7), Proměna (8), Proměna (9), Proměna (10), Proměna (11), Proměna (12), Proměna (13), Proměna (14), Proměna (15), Proměna (16), Proměna (17), Proměna (18), Proměna (19), Proměna (20)
-Proměna (rozbor)
-Zámek, Zámek (2), Zámek (3)
Čítanka-Bída starého mládence (Rozjímání)
-Cesta domů (Rozjímání)
-Děti na silnici (Rozjímání)
-K úvaze pánům jezdcům (Rozjímání)
-Nenadálá procházka (Rozjímání)
-Nezvěstný (Amerika)
-Obchodník (Rozjímání)
-Odhalení šejdíře (Rozjímání)
-Pasažér (Rozjímání)
-Proces, Proces (2), Proces (3), Proces (4), Proces (5), Proces (6), Proces (7), Proces (8), Proces (9), Proces (10), Proces (11), Proces (12), Proces (13)
-Proces (celá kniha / e-book)
-Proměna, Proměna (2), Proměna (3)
-Proměna (celá kniha / e-book)
-Rozhodnutí (Rozjímání)
-Roztržité vyhlížení (Rozjímání)
-Trápení (Rozjímání)
-Venkovský lékař, Venkovský lékař (2), Venkovský lékař (3), Venkovský lékař (4), Venkovský lékař (5), Venkovský lékař (6), Venkovský lékař (7)
-Venkovský lékař (celá kniha / e-book)
-Výlet do hor (Rozjímání)
-Zámek, Zámek (2), Zámek (3), Zámek (4), Zámek (5), Zámek (6), Zámek (7), Zámek (8)






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­