ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Puškin Alexandr Sergejevič (*06.06.1799 - †10.02.1837)

    Bohemia Institut
­­­­

Cesta do Arzrumu (2)

Hlava první

Step - Kalmycká chatrč - Kavkazské lázně - Vojenská silnice Gruzinská - Vladikavkaz - Osetinský pohřeb - Terek - Darjalská roklina - Přechod přes sněžné hory - První pohled na Gruzii - Vodovody - Chozrev-Mirza - Dušetský velitel

15. května. V Georgievsku.

Z Moskvy jel jsem (1. května) na Kalugu, Bělev a Orel a vykonal jsem takovým způsobem 200 zbytečných verst; zato jsem viděl Jermolova. Žije v Orlu, u něhož se nalézá jeho vesnice. Přijel jsem k němu v 8 hodin ráno a nezastal jsem ho doma. Můj vozka mně pravil, že Jermolov k nikomu nechodívá leč k svému otci, prostému, zbožnému starci; že nepřijímá toliko městských úředníků, ale že každému jinému je přístup k němu volný. Po hodině přijel jsem k němu znova. Jermolov mě přijal se svou obvyklou líbezností. Na první pohled nenašel jsem na něm ani nejmenší shody s jeho podobiznami, kreslenými obyčejně z profilu. Obličej okrouhlý, ohnivé, šedé oči, ježaté vlasy. Tigří hlava na Herkulově torsu. Úsměv nepříjemný, protože nepřirozený. Jestliže se však zamyslí a zamračí, stává se překrásným a výrazně připomíná poetický portrét, kreslený Dovem. Měl na sobě zelený čerkesský čekmen. Na stěnách jeho kabinetu visely šavle a kinžaly - upomínka na jeho vládu na Kavkaze. Snáší patrně s netrpělivostí svou nečinnost. Několikráte začal hovořit o Paskevičovi a vždycky jízlivě: mluvě o snadnosti jeho vítězství srovnával ho s Navinem, před nímž zdi padaly zvukem trub, a nazýval hraběte Erivanského - hrabětem Jerišským. "Ať jen přijde na pašu - ne moudrého, ne zkušeného, ale jen úporného jako na příklad na pašu, který velel v Šumle - a Paskevič bude v koncích." Citoval jsem Jermolovu slova hraběte Tolstého, že Paskevič v perské výpravě působil tak krásně, že rozumný člověk by potřeboval jenom nepůsobit hůře, aby nad něho vynikl. Jermolov se zasmál ale nesouhlasil. "Bylo by možno uspořiti lidí i peněz", pravil. Myslím, že píše nebo chce psáti své zápisky. Není spokojen s Dějinami Karamzinovými: přál by si, aby ohnivé péro vylíčilo přechod ruského národa z nicoty k slávě a moci. O zápiskách knížete Kurbského hovořil con amore. Němci dostali. "Za 50 let", pravil, "budou mysliti, že při nynějším tažení byla pomocná pruská nebo rakouská armáda vedená takovými německými generály." Strávil jsem u něho dvě hodiny; byl rozmrzen na sebe, že si nezapamatoval mého plného jména. Rozprava několikrát dotkla se literatury. O verších Gribojedova říkal, že z jejich čtení bolí čelisti. O vládě a politice nebylo ani slova.

Měl jsem před sebou cestu přes Kursk a Charkov, ale vyhnul jsem se jim přímo na Tifliskou silnici, vzdávaje se tím dobrého oběda v Kurském hostinci (což na našich cestách není maličkost) a nejsa zvědav navštíviti Charkovskou universitu, která se nevyrovná Kurskému hostinci. Do Jelce jsou cesty úžasné. Několikráte vázl můj vůz v blátě, důstojném bláta Oděsského. Přihodilo se mi, že jsem za celých 24 hodin neujel více než 50 verst. Dívaje se na manevrování postilionů parodoval jsem z dlouhé chvíle Američana Coopera v jeho popisech námořních evolucí. Konečně oživily mé putování Voroněžské stepi. Volně jsem projel zelenou rovinou a šťastně jsem přibyl do Novočerkaska, kde jsem našel hraběte Vl. Puškina, jedoucího taktéž do Tiflisu. Zaradoval jsem se z něho srdečně a umluvili jsme se, že pocestujeme spolu. Jede v ohromné bryčce. Je to jakýsi druh malé pevnůstky; nazvali jsme ji Útěchou. V severní části její uložena jsou vína a zásoby potravin; v jižní - knihy, uniformy, klobouky etc. etc. Se strany západní a východní ochráněna jest ručnicemi, pistolemi, mušketami, šavlemi a j. Na každé stanici vynoří se část severních zásob a tak trávíme čas, že nelze lépe.

Přechod z Evropy do Asie bodinu od hodiny stává se znatelnějším: lesy mizí, chlumy stávají se hladkými, tráva houstne, jeví větší sílu vzrůstu; ukazují se ptáci, neznámí v našich lesích; orlové sedí na hromadách označujících hlavní dráhu, jako na stráži a hrdě pohlížejí na poutníka. Kalmykové rozkládají se okolo staničních chat. U jejich kibitek pasou se šeredné, kosmaté kozy, známé vám z přec krásných nákresů Orlowského.

V těch dnech navštívil jsem kalmyckou kibitku (síťovité pletivo, obalené bílou plstí).

Celá rodina shromažďovala se k snídaní; uprostřed vařilo se v kotli a dým vycházel otvorem, udělaným na vrchu kibitky. Mladá Kalmyčka, sama sebou dosti hezká, šila a kouřila tabák. Posadil jsem se vedle ní. "Jak ti říkají?" - *** - "Kolik je ti let?" - Osmnáct. "Co to šiješ?" - Portku. - "Komu?" - Sobě. - Podala mně svou dýmku a jala se snídat. V kotli se vařil čaj se skopovým lojem a solí. Postavila přede mne svůj hrneček. Nechtěl jsem odmítnout a srkl jsem, zarážeje dech. Nemyslím, že by jiná národní kuchyně mohla upraviti něco ohavnějšího. Poprosil jsem o něco k zajedení. Dali mně kousek sušeného kobylího masa, byl jsem i tomu rád. Kalmycké koketství mě vyhnalo; rychle jsem se vzdálil z kibitky a ujel jsem od stepní Kirky.

V Stavropoli spatřil jsem na kraji nebes oblaka, která překvapila můj zrak stejně jako před devíti roky. Byla stále tatáž, stále na témž místě. Byly to sněžné vrcholy Kavkazského pásma.

Z Georgievska zajel jsem do teplých lázní. Zde jsem našel velikou změnu. Za mých dob nacházely se vany v chaloupkách, na rychlo vystavěných. Prameny, větší částí ve své prvotní podobě, šplýchaly; kouřily a stékaly s hor různými směry, zanechávajíce po sobě bílé a červenavé sledy. Čerpali jsme vřelou vodu koflíkem z kůry nebo dnem rozbité láhve. Nyní zřízeny jsou velikolepé vany i domy. Boulevard, posázený lipkami, veden po svahu Mašuka. Všude čisťounké pěšinky, zelené lavičky, pravidelné záhony, můstky, pavillony. Zřídla jsou upravena, vyložena kamením; na stěnách van připevněny policejní předpisy, vsudc pořádek, čistota, krása ...

Přiznávám, Kavkazské lázně poskytují nyní více pohodlí; ale mně bylo líto dřívějšího divokého stavu; bylo mně líto příkrých, kamenitých stezek, keřů a neohrazcnýh propastí, nad kterými jsem se drápával. Se smutkem opustil jsem lázně a vrátil se do Georgievska. Brzo nastala noc. Čisté nebe poselo se miliony hvězd; jel jsem po břehu Podkumska. Zde kdysi sedával se mnou Al. Rajevský, naslouchaje melodii vod. Velebný Beštu, černaje se víc a více, rýsoval se v dálce, obklíčen horami, svými vasaly, a konečně zmizel v mraku.

Druhého dne vypravili jsme se dále a přibyli v Jekaterinograd, kdysi náměstkovo sídlo.

22. května. Ve Vladikavkaze.

Z Jekaterinbirgu začíná vojenská gruzínská silnice; poštovní díl se končí. Najímají se koně do Vladikavkazu. Dává se průvod kozáků, pěchoty a jednoho děla. Pošta se vypravuje dvakrát týdně a cestující se k ní připojují; to se nazvvá okazií. My jsme nečekali dlouho. Pošta přišla na druhý den a třetího jitra v 9 hodin byli jsme připraveni dáti se na cestu. Na shromáždišti sešla sc celá karavana, skládající se asi z pěti set lidí. Uduřili v buben. Hnuli jsme se. Napřed jelo dělo, obklíčené pěšími vojáky. Za ním táhly kolesky, bryčky, kibitky vojenských žen, přejíždějících z jedné pevnosti do druhé; za nimi zaskřípal oboz dvoukolých arb. Po stranách běžela stáda koní a volů. Okolo nich skákali Nogajští průvodčí v burkách a s lasy. To všechno se mi napřed velice líbilo, ale brzo omrzelo. Dělo jelo krokem, lunt kouřil a vojáci jím zapalovali dýmky. Pomalost našeho pochodu (první den jsme urazili jen 15 verst), nesnesitelný žár, nedostatek zásob, konečně neustávající skřipot Nogajských arb, přemohly mou trpělivost. Tataři se honosí tím skřipotem říkajíce, že oni jezdí jako čestní lidé, nemající potřeby se skrývati. Tím způsobem bývalo by mně příjemnejší cestovati ne v tak ctěné společnosti. Cesta je dosti jednotvárná: rovina, po stranách chlumy. Na pokraji nebes vrcholy Kavkazu, jevící se každého dne vyššími a vyššími. Pevnosti, dostatečné pro zdejší kraj, s příkopem, který by každý z nás za starých časů přeskočil bez rozběhu, s rezovitými děly, ze kterých se nevystřelilo od času hrabčte Gudoviče 16.1, s pobořeným náspem, po němž se toulá garnisona slepic a hus. V pevnostech několik chalup, kde stěží možno dostati nějakých 10 vajec a kyselého mléka.

První pozoruhodné město jest pevnost Minaret. Přibližujíc se k ní jela naše karavana překrásnou dolinou mezi kurhany porostlými lipami a platany. To jsou mohyly několika tisíců lidí, zemřelých morem. Z pravé strany zářil sněžný Kavkaz, vpředu zvedala se ohromná, lesnatá hora, za ní nacházela se pevnost; okolo ní byly patrny stopy rozbořeného aulu, nazvaného Tatartub, kdysi hlavního aulu ve Velké Kabardě. Lehký, osamělý minaret svědčí o životě zmizevšího sídla. Ladně se zvedá mezi hromadami kamení na břehu vyschlého potoka. Vnitřní schody nebyly ještě zbořeny. Vystoupil jsem po nich na plošinu, se které už se neozývá hlas mulův. Tam nalezl jsem několik neznámých jmen, načmáraných na cihlách od slávychtivých cestovatelů.

Naše cesta stala se malebnou. Hory táhly se nad námi. Na jejich vrcholcích pohybovala se sotva viditelná stáda a zdála se býti hmyzem. Rozeznali jsme i pastýře, možná že Rusa kdysi zajatého a sestárnuvšího v poddanství. Našli jsme ještě kurhany, ještě rozvaliny. Dva, tři náhrobní pomníky stály na kraji cesty. Tam, dle čerkeského obyčeje, pochováni jsou jejich loupežní jezdci. Tatarský nápis, obraz šavle, tanga, v kameni vytesaný, zanechány loupeživým vnukům na památku po loupeživém předku.

Čerkesové nás nenávidí. Vytlačili jsme je z pohodlných pastvin, jejich auly jsou rozrušeny, celá plemena zničena. Co chvíli zabírají se dále do hor a odtud konají své vpády. Přátelství mírných Čerkesů není spolehlivé; jsou vždycky hotovi přispěti svým bujným soukmenovcům. Duch divokého jejich rytířství vůčihledě poklesl. Zřídka přepadají kozáky v stejném počtu, nikdy pěchotu a dávají se na útěk, spatří-li dělo. Zato nikdy nepropasou příležitosti přepadnouti slabý oddíl nebo člověka bez ochrany. Není skoro žádného způsobu upokojiti je, dokud nejsou odzbrojeni, jako byli odzbrojeni Krymští Tataři, což je neobyčejně nesnadno provésti pro panující mezi nimi dědické spory a krevní mstu. Kinžal a šavle jsou části jejich těla a dítě začíná jimi vládnouti dříve než bláboliti. Vražda u nich je pouhým pohybem tělesným. Zajatců šetří v naději na výkup, ale zacházejí s nimi s úžasnou nelidskostí, nutí je pracovati nad síly, živí je syrovým těstem, bijí, kdy jim napadne a staví k nim na stráž své chlapce, kteří mají právo za jediné slovo porubati je svými šavlemi. Nedávno chytili mírného Čerkesa, jenž vystřelil na vojáka. Omlouval se tím, že jeho ručnice již příliš dlouho byla nabita. Co dělat s takovým národem? Třeba však přece očekávati, že dobytí krajin východně od Černého moře ležících odříznuvši Čerkesy od obchodních styků s Tureckem, donutí sblížiti se s námi. Vliv kulturního pohodlí může blaze působiti k jejich zkrocení: samovar by byl vážnou novotou. Konečně jest prostředek silnější, mravnější, přiměřenější osvícenosti našeho věku: zvěstování evangelia; ale o tomto prostředku Rusko dosud ani nepřemítalo. Snášelivost sama sebou je velmi krásná věc - ale je snad apoštolování s ní neslučitelné? Byla nám snad pravda proto dána, abychom ji skryli pod kbelec? Jsme obklíčeni národy plížícími se v temnotách dětských bludů a nikdo z nás ještě nemyslil na to opásati se a jíti s mírem a křížem k ubohým bratřím, zbaveným dosud světla pravdy. Tak plníme povinnost křesťanskou? Kdo z nás, muž víry a pokory, připodobní se svatým starcům, bloudícím v pustinách Afriky, Asie, Ameriky, v hadrech, často bez obuvi, bez krovu i potravy, ale oživeným vroucí horlivostí? Jaká odměna je čeká? Obrácení sestárlého rybáře, putující rodiny divochů nebo chlapce a pak nouze, hlad, mučednická smrt. Zdá se, že pro naši chladnou lenost je lehčí místo živého slova vylévati mrtvé písmeny a posýlati němé knihy lidem neznajícím čísti, než podnikati práce a nebezpečí po příkladu starých apoštolů a novějších římsko-katolických misionářů. Umíme klidně blýskati se ve velikolepých chrámech nádhernými řečmi. Čítáme světské knihy a vážně shledáváme v prázdných výplodech závadné výrazy. Předvídám úsměch na mnohých ústech. Mnozí, srovnávajíce mé sbírky veršů s tímto čerkeským rozhorlením, pomyslí, že ne každý má právo mluviti jazykem vyšší pravdy. Já nejsem takového mínění. Pravda, jako Molierovo dobro, bere se tam, kde se na ni přijde. Čerkesové přijali mahomedánskou víru před časem ne tak dlouhým. Byli strženi činným fanatismem apoštolů koranu, mezi nimiž vynikal Mansur, člověk neobyčejný, jenž dlouho bouřil Kavkaz proti ruské vládě a konečně, byv od nás zajat, zemřel v Soloveckém klášteře. Kavkaz čeká křesťanských misionářů.

Dostihli jsme Vladikavkazu, dřívějšího Kopkoje, předsíně hor. Jest obklíčen osetinskými auly. Navštívil jsem jeden z nich a přišel jsem na pohřeb. Okolo sakly hromadil se lid. Na dvoře stále arba, do níž zapřaženi dva voli. Příbuzní a přátelé zemřelého sjížděli se se všech stran a s hlasitým pláčem vcházeli v saklu, bijíce se pěstmi do hlavy. Ženštiny stály klidně. Mrtvého vynesli na plášti ...

like a warrior taking his rest
with his martial cloak around him
,

položili ho na arbu. Jeden z hostů vzal ručnici nebožtíkovu, sfoukl s pánve prach a položil ji podle těla. Voli se hnuli. Hosté jeli za nimi. Tělo mělo být pohřbeno v horách, třicet verst od aulu. Bohužel nikdo mi nemohl objasniti těchto obřadů.

Osetínci jsou nejbídnější plémě mezi národy obývajícími na Kavkaze, jejich ženy jsou překrásny a, jak se praví, velmi laskavy k poutníkům. U vrat pevnosti potkal jsem ženu a dceru uvězněného Osetince. Nesly mu oběd. Ohě se zdály klidné a smělé; leč při mém přiblížení se obě sklonily hlavu a zakryly se svými rozedranými čadrami. V pevnosti viděl jsem čerkeské rukojmí, bujné a krásné hochy. Dovádějí každé chvíle a vybíhají z pevnosti. Jsou držáni v žalostném stavu. Chodí v hadrech, polonazí a v odporné nečistotě. Některé jsem viděl v dřevěných kládách. Je patrno, že rukojmí, ponechaní na volnosti, nemrzí se na svůj pobyt ve Vladikavkazu.

Dělo nás opustilo. Odešli jsme s pěchotou a kozáky. Kavkaz nás pojal do své svatyně. Zaslechli jsme hluchý šumot a spatřili jsme Terek, rozlévající se různými směry. Jeli jsme po jeho levém břehu. Šumné jeho vlny uvádějí v pohyb kola nízounkých osetínských mlýnů, podobných psím boudám. Čím dále jsme se zabírali do hor, tím užší stávala se roklina. Stísněný Terek s hukotem vrhá své kalné vlny přes útesy, zahražující jeho cestu. Roklina vine se dole při jeho toku. Kamenné paty hor obemknuty jsou jeho vlnami. Šel jsem pěšky a každé chvíle zastavoval jsem se uchvácen pochmurnou krásou přírody. Čas byl pošmourný; těžká oblaka táhla se okolo černých vrcholů. Hrabě Puškin i Š. pohlížejíce na Terek vzpomínali na Imatru a dávali přednost "řece, na severu hřímající". Ale já jsem s ničím nemohl srovnati divadla, jež se rozkládalo přede mnou.

Nevcházeje do Larsu zůstal jsem za průvodem zpět, zahleděv se na ohromné skály, mezi nimiž šplouchá Terek s nepopsatelnou bujarostí. Náhle běží ke mně voják volaje z dálky: "Nezdržujte se, vaše Blahorodí, zabijou vás." Tato výstraha svou nezvyklostí zdála se mi neobyčejně podivnou. Příčina její byla v tom, že osetínští loupežníci, bezpeční v tomto úzkém místě, střílejí přes Terek na cestovatele. Den před naším přechodem přepadli takovým způsobem generála Bekoviče, který projel mezi jejich výstřely. Na skále viděti rozvaliny nějakého zámku; jsou polepeny chatrčemi klidných Osetínců jako hnízdy vlašťovek.

V Larsu jsme se zastavili na nocleh. Našli jsme tam cestovatele Francouze, který nám nahnal strachu z nastávající cesty. Radil nám, abychom v Kobi opustili kočáry a jeli koňmo. S ním pili jsme po prvé kachetínské víno z páchnoucího budrjuku, vzpomínajíce na hostinu v Iliadě:

"a v kozím měchu víno, útěchu naši".

Zde jsem našel umazaný exemplář zajatce Kavkazského a, přiznávám se, přečetl jsem ho s velikou zálibou. Je to všechno slabé, mladé, málo plné, ale mnoho uhodnuto a vvsloveno věrně.

Druhého dne zjitra vypravili jsme se dále. Turečtí zajatci upravovali cestu. Stěžovali si na potravu jim podávanou. Nemohli nijak přivyknout ruskému černému chlebu. To mi připomnělo slova mého přítele Š., když se vrátil z Paříže. "Zle se žije, bratře, v Paříži, není tam co jíst: černého chleba se nedoprosíš!"

Sedm verst od Larsu nalézá se Darialská strážnice. Roklina má totéž jméno. Skály s obou stran stojí jako rovnoběžné stěny. "Zde je tak úzko", píše jakýsi cestovatel, "že nejen vidíš, ale jak se ti zdá, i cítíš těsnost." Pruh nebe, jako stužka, modrá se nad vaší hlavou. Ručeje, padající s horní výšiny tenkými, rozstříknutými proudy, připomínaly mně zvláštní obraz Rembrandtův, Uloupení Ganymedovo. Také roklina je osvětlena úplně dle jeho vkusu. Na jiných místech Terek podmývá i samý základ skal a na cestu, jako zábradlí, navaleny jsou kameny. Nedaleko strážnice je směle přes řeku vržen můstek. Na něm stojíš jako ve mlýně. Celý můstek se právě tak třese, a Terek šumí, jako kolo, pohybující žernovem. Proti Darialu na příkré skále patrny rozvaliny pevnosti. Podání oznamuje, že v ní ukrývala se nějaká královna Daria, jež dala roklině své jméno: pohádka. Darial znamená v staroperském jazyku: brána. Dle svědectví Pliniova nacházela se zde brána Kavkazská, chybně nazývaná Kaspickou. Roklina byla uzavřena skutečnými vraty, dřevěnými, pobitými železem. Pod nimi, píše Plinius, teče řeka Diriodoris. Tu byla i zřízena pevnost k zastavení útoků divokých plemen atd. (v. Cestopis hraběte Potockého, jehož učené výzkumy jsou právě tak zajímavy, jako jeho španělské romány).

Z Darialu vypravili jsme se ke Kazbeku. Viděli jsme Trojickou bránu (oblouk, vytvořený výbuchem prachu); pod ní šla kdysi cesta, ale nyní tam protéká Terek, jenž často mění své řečiště.

Nedaleko osady Kazbeku přejeli jsme přes Divoký úval, propasť, která v době silných dešťů se mění v prudký potok. V tu dobu byl úplně suchý a divoký toliko svým jménem.

Vesnice Kazbek nalézá se na úpatí hory Kazbek a patří knížeti Kazbekovi. Kníže, muž pětačtyřicetiletý, je postavou vyšší než Preobraženský fliglman. Našli jsmě jej v duchaně (tak se nazývají gruzinské jídelny, které jsou daleko bídnější a o nic čistší než ruské). Ve dveřích ležel nafouklý burdjuk (měch z volské kůže), roztahuje své čtyry nohy. Velikán táhl z něho čichir a položil mi několik otázek, na něž jsem odpovídal s uctivostí příslušnou jeho povolání a vzrůstu. Rozešli jsme se v dobrém přátelství.

Dojmy se rychle seslabují. Sotva minul jeden den a již šumot Tereka i jeho šeredné vodopády, již útesy a propasti nepoutaly mé pozornosti. Ovládla mě výlučně netrpělivost, dojeti do Tiflisu. Tak lhostejně jsem jel mimo Kazbek, jako jsem kdysi plul mimo Čatyrdag. Ovšem také pravda, že deštivý, mlhavý čas bránil mně spatřiti jeho sněhovou hmotu, podpírající, dle básníkových slov, klenbu nebes.

Očekávali Perského prince. V nějaké vzdálenosti od Kazbeku přišlo nám vstříc několik kolesek a znesnadnily úzkou cestu. Mezitím, co se rozjížděly ekvipáže, zjevil nám důstojník průvodu, že provází dvorního perského básníka a na mé přání představil mě Fazil-chanovi. Já jsem začal pomocí tlumočníka vzletné, orientálské přivítání; ale jak mi bylo trapno, když na mou nepřípadnou vynalézavost Fazil-chan odpovídal prostou, rozumnou uctivostí řádného člověka. "Nadál se, že mě uvidí v Petrohradě; lituje, že naši známost nelze prodloužiti" atd. Se studem přinucen jsem byl zanechati vážně žertovného tónu a zabočil jsem v obvyklé evropské fráze. To byla lekce pro naši ruskou posměvačnost. Budoucně nebudu posuzovati člověka podle jeho beranní čepice a červeně pomalovaných nehtů.

Stanice Kobi nalézá se u samé paty Krestové (Křížové) hory, přes kterou nám bylo přejíti. Zůstali jsme tam na nocleh a jali jsme se přemítati, jakým způsobem bychom dokončili ten úžasný podnik: máme-li zanechati ekvipáží a vsednouti na kozácké koně, či poslati pro osetínské voly? Pro všechen případ napsal jsem jmenem celé naší karavany oficielní prosbu Č., který byl náčelníkem zdejšího kraje, a ulehli jsme v očekávání přípřeže.

Na druhý den okolo 12 hodin zaslechli jsme šum, křik a spatřili jsme neobvyklé divadlo: 18 párů hubených, malých volů, pobízených tlupou polonahých Osetinců usilovně táhlo lehkou vídeňskou kolesku mého přítele O***. Toto divadlo ihned rozptýlilo mé pochybnosti. Rozhodl jsem se vypraviti svou těžkou Petrohradskou kolesku zpět do Vladikavkazu a jeti koňmo do Tiflisu. Hrabě Puškin nechtěl následovati mého příkladu. Rozhodl se raději zapřáhnouti celé stádo volů do své bryčky, obtížené zásobami všeho druhu, a přejel slavnostně přes sněžný hřbet. Rozešli jsme se a já jsem jel s plukovníkem Og***, jenž přehlížel zdejší cesty.

Dráha šla přes lavinu, svalivší se ku konci června r.1827. Takové případy stávají se obyčejně každých 7 let. Nesmírná spousta svalivši se zasypala údolí na celou verstu a nadržela Terek. Stráže stojící níže slyšeli úžasný rachot a spatřili, že řeka rychle opadávala a za čtvrt hodiny zcela utichla a zmizela. Terek prorval se lavinou ne dříve než za dvě hodiny. Ale pak byl hrozný!

Stoupali jsme příkře výše a výše. Naše koně vázli v sypkém sněhu, pod nímž šuměly stružky. Patřil jsem s udivením na cestu a nechápal jsem, jak je tu možná jízda kočárem.

V té chvíli zaslechl jsem dunivý rachot. "To je lavina", pravil mně pan Og***. Ohlédl jsem se a spatřil jsem stranou sněhovou hroudu, která se sesypala a zvolna sjížděla s příkrého svahu. Malé laviny nejsou zde řídky. V minulém roce jel ruský vozka po Krestovoj hoře; lavina se utrhla: strašná spousta svalila se na jeho vůz, pohltila tělegu, koně i mužíka, převalila se přes cestu a skácela se do propasti se svou kořistí. Dostihli jsme samého vrcholu hory. Zde postaven žulový kříž, starý pomník, obnovený generálem Jermolovem.

Zde cestující obyčejně vystupují z kočárů a jdou pěšky. Nedávno jel tudy nějaký cizozemský konsul: byl tak sláb, že kázal sobě zavázat oči; vedli ho pod paží a když mu sňali pásku, padl na kolena, děkoval bohu atd., což jeho průvodčí naplnilo náramným podivením.

Okamžitý přechod z hrozného Kavkazu k líbezné Gruzii je uchvacující. Jižní vzduch začíná náhle ovívati poutníka. S výše Gutgory objevuje se Kajšaurská dolina se svými obydlenými skalami, se světlou Aragvou, vinoucí se jako stříbrná stuha; a vše to ve zmenšeném zjevu, na dně tříverstové propasti, po které vede nebezpečná cesta.

Sestupovali jsme v dolinu. Mladý měsíc ukázal se na jasném nebi. Večerní vzduch byl tichý a teplý. Nocoval jsem na břehu Aragvy v domě pana Č. Druhého dne rozloučil jsem se s laskavým hostitelem a vypravil se dále.

Zde začíná Gruzie: Světlé doliny, porosené veselou Aragvou, nastoupily místo pošmurných roklin a hrozného Tereku. Namísto holých útesů viděl jsem okolo sebe zelené hory a ovocné stromy. Vodovody dokazovaly přítomnost vzdělanosti. Jeden z nich překvapil mě dokonalým optickým klamem: voda, zdá se, teče po hoře zdola vzhůru.

V Pajsanauru zastavil jsem se k vůli výměně koní. Tu jsem se setkal s ruským důstojníkem, provázejícím Perského prince. Brzy jsem zaslechl zvuk zvonečků a celá řada mulů, přivázaných jeden k druhému a obtěžkaných nákladem prošla po silnici. Šel jsem pěšky, nedočkav se koní, a půl versty od Ananura při záhybu silnice potkal jsem Chozrev-Mirzu. Jeho kočáry stály. On sám vyhlédl ze své kolesky a kynul mi hlavou. Několik hodin po našem setkání přepadli prince horalé. Zaslechnuv svištění kulí Chozrev vyskočil ze svého kočáru, sedl na koně a ujel. Rusové, kteří byli u něho, podivili se jeho odvaze. Příčina byla v tom, že mladý Asiat nezvyklý kočáru viděl v něm spíše pasť nežli útočiště.

Došel jsem do Ananura necítě žádné únavy. Moji koně nepřicházeli. Řeklo se mi, že do města Dušeta nezbývá více než 10 verst a já jsem se zase vypravil pěšky. Ale nevěděl jsem, že cesta jde do kopce. Těch deset verst vydalo za dobrých dvacet.

Nastal večer; šel jsém ku předu stoupaje stále výše a výše. Zblouditi s cesty nebylo možno; ale hlinité bláto, tvořené prameny, sahalo mně místy po kolena. Unavil jsem se nesmírně. Temnoty přibývalo. Slyšel jsem vytí a štěkot psů a radoval jsem se představuje si, že město je nedaleko. Ale mýlil jsem se: štěkali to psi gruzínských pastýřů a vyli šakali, zvířata v tom kraji obyčejná. Proklínal jsem svou netrpělivost, ale nebylo pomoci. Konečně i spatřil jsem ohně a okolo půlnoci ocitl jsem se u domů, zastíněných stromy. První člověk, kterého jsem potkal; nabídl se, že mě dovede k veliteli města a žádal za to ode mne abaz. Mé objevení se u městského velitele, starého gruzínského důstojníka, vyvolalo velké účinky. Žádal jsem, předně, pokoj, kde bych se mohl svléci, za druhé, sklenici vína, za třetí abaz pro svého průvodce. Velitel nevěděl, jak mě má přijmout a díval se na mne rozpačitě. Vida, že nepospíchá splniti mých proseb, začal jsem ae před ním svlékati, prose za odpuštění "de la liberte grande". Na štěstí našel jsem v kapse poukázku na přípřež, která dokazovala, že jsem pokojný cestovatel a nikoliv Rinaldo Rinaldini. Blahoslavený papír měl ihned své účinky: pokoj mně byl vykázán, sklenice vína přinesena a vydán abaz mému průvodci s otcovskou domluvou za jeho zištnost, urážlivou pro gruzínské pohostinství. Vrhl jsem se na divan doufaje, že po svém statečném výkonu usnu bohatýrským snem, ale ani pomyšlení! Blechy, které jsou daleko nebezpečnější šakalů, přepadly mne a po celou noc mi nedaly pokoje. Zrána objevil se u inne můj sluha a oznámil, že hrabě Puškin šťastně se přepravil pomocí volů přes sněhové hory a přibyl do Dušetu. Bylo třeba si pospíšit! Hrabě Puškin i Š. navštívili mě a navrhli, abychom se vypravili zase společně na cestu. Opustil jsem Dušet s příjemnou myšlenkou, že budu nocovati v Tiflisu.

Cesta byla také příjemná a malebná, ačkoliv jsme zřídka spatřili stopy lidských sídel. Několik verst od Garciskala překročili jsme Kuru po starém mostě, památníku římských pochodů, a rychlým klusem, časem i tryskem jeli jsme k Tiflisu, kde jsme se nepozorovaně ocitli v jedenáct hodin večer.

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 20.03.2012

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
­­­­

Související odkazy

Čtenářský deník-Arion: výbor z lyriky
-Bělkinovy povídky, Bělkinovy povídky (2)
-Boris Godunov, Boris Godunov (2)
-Cikáni
-Evžen Oněgin, Evžen Oněgin (2), Evžen Oněgin (3), Evžen Oněgin (4), Evžen Oněgin (5), Evžen Oněgin (6), Evžen Oněgin (7), Evžen Oněgin (8), Evžen Oněgin (9), Evžen Oněgin (10), Evžen Oněgin (11), Evžen Oněgin (12), Evžen Oněgin (13), Evžen Oněgin (14), Evžen Oněgin (15), Evžen Oněgin (16), Evžen Oněgin (17), Evžen Oněgin (18), Evžen Oněgin (19), Evžen Oněgin (20), Evžen Oněgin (21), Evžen Oněgin (22), Evžen Oněgin (23), Evžen Oněgin (24), Evžen Oněgin (25), Evžen Oněgin (26), Evžen Oněgin (27), Evžen Oněgin (28), Evžen Oněgin (29), Evžen Oněgin (30), Evžen Oněgin (31), Evžen Oněgin (32)
-Evžen Oněgin (rozbor)
-Kapitánská dcerka, Kapitánská dcerka (2), Kapitánská dcerka (3), Kapitánská dcerka (4), Kapitánská dcerka (5)
-Kavkazský zajatec
-Malé tragédie
-Měděný jezdec
-Piková dáma, Piková dáma (2), Piková dáma (3), Piková dáma (4), Piková dáma (5), Piková dáma (6), Piková dáma (7), Piková dáma (8), Piková dáma (9), Piková dáma (10)
-Vánice
Čítanka-Ančar (Lyrika)
-Boris Godunov, Boris Godunov (2), Boris Godunov (3)
-Cesta do Arzrumu, Cesta do Arzrumu (2), Cesta do Arzrumu (3)
-Evžen Oněgin
-Kavkaz
-Koketě
-Má svoboda
-Mozart a Salieri
-Muza
-Památník
-Scéna z Fausta
-Scény z dob rytířských
-Skoupý rytíř
-Vyšel jsem dřív než hvězda ranní (Vyšel jsem dřív než hvězda ranní)






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­