ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Fuks Ladislav (*24.09.1923 - †19.08.1994)

­­­­

Myši Natálie Mooshabrové

  • úryvek - vybraná kapitola (Odeon, 1977)
  • utopistický román, jehož děj osciluje mezi reálnou a neskutečnou rovinou, je výstražným podobenstvím fašismu a naléhavým varováním před jeho soudobými skrytými formami

III

Když v osm hodin večer odjel ze dvora pohřební vůz, inspektor otevřel dvířka policejního auta, které na dvoře zatím pořád ještě stálo, a řekl panu Faberovi: "Pane Faber, pojďte. Musíte nám na stanici nadiktovat protokol, je to formalita, za chvilku jste zpět. Ten džbán od piva, Dane," ohlédl se k mladíkovi v uniformě, který stál u auta a držel džbán, "ten klidně dej paní. Vemte si ho, paní, už ho nepotřebujeme."
"Vezmi si džbán, Alžběto," řekl pan Faber a vlezl do auta k inspektorovi, "vezmi si ho a nestůj tu furt na tom dvoře. Jdi domů, Alžběto, já se vrátím hned."
"Paní Faberová půjde zatím ke mně," řekla těžce paní Mooshab­rová, "co by byla sama. Udělám čaj."
"Jděte," řekl inspektor z auta a otevřel zadní dvířka mladíkovi v uniformě, který pořád stál u auta, ale džbán už v ruce neměl, a pak inspektor pohlédl na dlažbu dvorku, lesknoucí se v reflektorech, a řekl správcové: "A vy, paní, to tu trochu ukliďte."
Zasykl motor, dvorkem se mihly reflektory a policejní auto vjelo do průjezdu. Dvorek opět ztemněl. Zbylo tam pár rozrušených nájemníků z domu, paní Faberová s prázdným pivním džbánem, také Steinhägerovi z prvního patra, krev na dlažbě se už opět leskla jen v odraze světel z horních pater. A pak tedy Steinhägerovi vzali paní Faberovou se džbánem za paže a pomalu ji vedli za paní Moos­habrovou do průjezdu. Správcová se zatím doploužila pro vědro vody, spláchla z dlažby krev a pak si šla mýt ruce. Pak šla za paní Faberovou a Steinhägerovými k paní Mooshabrové.
"Jak se to jen stalo," řekla strašně bledá, rozrušená, když vešla do kuchyně, "to chudák opravdu vlez na kraj prkna a ztratil rovnováhu? To tam opravdu lez teď večer, když šel pro pivo? Ten inspektor řekl, že přepad, přepad, my jsme s paní Mooshabrovou v jedný chvíli opravdu slyšely buchnutí."
Paní Mooshabrová stála u kamen zády ke stolu a vařila čaj. Paní Faberová seděla na židli vzpřímená a chladná, nehnula tváří, na klíně držela džbán, který policie našla nahoře na pavlači. Pan Steinhäger a jeho žena seděli zničeni na otomanu a bledá, rozrušená správcová si sedla k nim. Pak řekla: "Je to hrozný, přepad. A vy jste mu ještě, paní Mooshabrová, když k vám přišel s okem, řekla, že večer bude jako ryba. Že zejtra půjde do školy jak křepelice."
"Jako ryba, jako křepelice," zašeptala paní Mooshabrová u kamen a pak se otočila a donesla na stůl hrnky s čajem. A pak si stoupla ke kredenci, pohlédla na paní Faberovou a těžce a tiše promluvila.
"Víte, paní Faberová," těžce a tiše promluvila a rukou se opřela o kredenc, "já na pánaboha nevěřím. Když jsem byla malá a chodila do školy, řekl mi jeden šafář nebo sluha, já si už nevzpomínám, abych se nemodlila. Že je to zbytečný, protože stejně žádný pánbůh není. Abych radši kopala řípu, ta že mě aspoň uživí, a když na něco věřit, tak na osud. Protože ten můžu vidět a k němu se modlit nemusím. Ten se stane tak jako tak. Když já tedy dnes na něco věřím, tak na osud. Byl to osud, paní Faberová, a tak se nesužujte," řekla paní Mooshabrová paní Faberové, která stále seděla vzpřímená a chladná, aniž hnula tváří, a na klíně držela džbán. A pak paní Mooshabrová s rukou stále opřenou o kredenc pokračovala: "Můj osud byl mnohem horší. Co já se už s dětma natrápila, co já se s nima nasoužila, co já dělala pro jejich dobro. Já jim zpívala i ukolíbavku, však ji paní správcová zná, no a vidíte. Přišly do pomocný školy, pak do polepšovny, dnes je Wezr potřetí v krimi a já se třesu, že se co nejdřív vrátí. A Nabule? Nabule dnes o svý svatbě hodila z okna koláče, co jsem jí pekla, a pak vyhodila mě, ani pít mi nedala, ani kůrku chleba, ani kapku limonády, a vzala jsem si na tu její svatbu svý jediný sváteční šaty. A jiný a jiný věci," vzdychla paní Mooshabrová, "to vám ani nechci, paní Faberová, říkat. Však to paní správcová ví."
"Vím," řekla správcová a bledost trochu ustoupila z její tváře, "i nějaká krádež peněz, krádež vašich úspor."
"Krádež peněz," řekla paní Mooshabrová, stále se opírala o kredenc a hleděla na paní Faberovou, "pár grošů mi Wezr krad, co si dávám semhle do kredence, jsou to mý jediný úspory. Strčila jsem je jednou před ním do kamen a pak jsem zatopila. Pak jsem je dávala do špajzu k myšímu jedu. Teď co je v krimi, je dávám zas do kredence. Ale copak jen krádež," paní Mooshabrová vzdychla, "Wezr se zná s nějakými kameníky, co ryjou do hřbitovních pomníků, snad jsou z toho kamenářství u hlavní brány, kdo ví, jestli s nima nenapadá lidi, víte, co se říká, v noci jít kolem hřbitova je hrůza, ne od hlavní brány na náměstí, ale z druhý strany od Filipova, kde končí park. A co Nabule a ty její různý noční pochůzky a toulky, ach, kdybych ty děti byla radši... neměla." Paní Mooshabrová na chvilku zmlkla a v kuchyni se rozhostilo ticho. Paní Faberová stále seděla vzpřímená a chladná, nehnula tváří, na klíně držela džbán. Správcová si u krku držela blůzku a byla opět bledá. A Steinhägerovi na kanapi vedle ní seděli zničeně. Pak paní Mooshabrová potřásla hlavou a mluvila dál: "Ale když já jsem ty děti chtěla, to je to. Měla jsem je stejně pozdě, dost po čtyřicítce... já myslila, že ve stáří budu mít oporu. Že z Wezra bude voják nebo snad i komorník, že mi snad přece jednou ulehčí... víte..." paní Mooshabrová řekla náhle tiše, "já přece chtěla být odmala hospodyní nebo být v kiosku, prodávat... no a vidíte..."
"Ale jste aspoň na Péči," řekla správcová, "máte na to doklad. Pečujete o jiný."
"Pečuju o jiný," kývla paní Mooshabrová a pohlédla na kredenc, "pečuju o jiný, ale o vlastní už ne. Vlastní nezmůžu. Nezmohla jsem je vlastně nikdy. Už ve škole Wezr tlouk svý spolužáky, toulal se a krad, Nabule to samý, byli drzí, hrubí, Wezr odmala dokonce i pil..." paní Mooshabrová na chvíli zmlkla a pohlédla na paní Faberovou, která stále seděla vzpřímená a chladná, nehnula tváří a držela na klíně džbán, "vy se, paní Faberová, chvějete a hroutíte, ale kdo ví, co by jej v životě potkalo. Byl by šel třeba na Péči, na Péči k paní Knorringové, byl by se třeba dostal do pomocný školy, do polepšovny, byl by z něho třeba pomocnej dělník, nádeník jako z Wezra, nedej bože, že by se byl dostal třeba i do krimi. Byla byste možná přišla o nervy nebo se usoužila. Ach," paní Mooshabrová potřásla hlavou a pohlédla na paní Faberovou, které se v obličeji nehnul ani sval, "tak se už netrapte. A pijte čaj."
"Mělo by se podat trestní oznámení na zedníky," řekl teď pan Steinhäger na kanapi, "nezabezpečovali po práci pavlač. Včera odešli a nechali všechno, jak to bylo. Věděli, že je dnes svátek a nebudou pracovat, a nezabezpečili nic."
"Zedníci za to nemůžou," řekla správcová, "za to odpovídá firma. Tuhle za to nářadí za dveřma paní Mooshabrové a v tom průjezdu taky. Kdyby tam v noci nehořelo světlo, moh by se tam někdo o ty cihly, trakař zabít. A ten sud vápna, kdyby do něj paní Mooshabrová spadla... firmu žalovat!" řekla domovnice.
"A kdo by ji žaloval," zeptala se ustrašeně paní Steinhägerová, "Faberovi?"
"To není nic platný," řekla paní Mooshabrová, odstoupila od kredence a sedla si teď taky na židli, "kdyby se někdo o ty cihly u mých dveří zabil nebo kdybych spadla do sudu, řeknou, že jsme si měli dát pozor. Řeknou, že chlapec neměl lízt na lešení. Kdyby byl nelez, ale šel po pavlači, jak se sluší, patří, nebyl by spad. Taková firma vám ještě dokáže, že chlapec pil cestou ze džbánu pivo a že se mu zatočila hlava. Pijte čaj, vemte si buchtu."
Steinhägerovi kývli a svěsili hlavy, ale správcová si jen sáhla na blůzku a mlčela. Pak chvíli všichni pili čaj.
Pak tloukly hodiny u kamen devět, v průjezdu se ozvaly kroky, paní Mooshabrová na chvilku strnula. Ale byl to zřejmě pan Faber, který se vracel z komisařství. Paní Faberová, stále vzpřímená a chladná se džbánem na klíně, bez jediného slova vstala a vstali i ostatní.
"Vyvěsíme černej prápor, paní Mooshabrová," vzdychla správcová, "máte ho ve skříni v chodbě, viďte, taky bidlo," a paní Moos­habrová kývla.
"Mám ho," kývla, "a taky ten zásobní, vyvěsím ho ještě teď na noc. Jsem ráda, že si paní Faberová trochu odpočala a je klidnější. Netrapte se," řekla znovu a šla otevřít dveře.
"Poslyšte, paní Mooshabrová," řekla správcová, když všichni odešli a zůstala s paní Mooshabrovou v kuchyni sama, "poslyšte, já vám musím něco říct. Mně je to nějak divný. Ten inspektor řekl přepad, přepad, ale řek to nějak divně, jak by řek málem, že ne. Jak by chtěl říct něco jinýho. Mně se zdálo, že chtěl říct tak skoro jako něco... já vlastně nevím." A pak správcová potřásla hlavou, sáhla si na blůzku a pak náhle řekla: "Ale to nic. Mně se zdá leccos, mohla jsem se mýlit."
Když odešla i domovnice, paní Mooshabrová sklidila stůl, vylila vědro, které stálo v pokoji, a šla do chodby. Vzala ze skříně jeden pečlivě složený černý prapor na dřevěném břevně, sáhla za skříň a vzala bidlo. Bidlo bylo velmi dlouhé, sahalo až ke stropu, a když s ním paní Mooshabrová vycházela ze dveří do průjezdu, musila je naklonit. V průjezdu se s ním otočila kolem cihel, trakaře a sudu a pak vyšla z průjezdu před dům.
Asi deset kroků od domovních vrat hořela pouliční plynová lampa. Byla příliš slabá, než aby stačila pořádně osvětlit místo před bídným domem, ale tma tam přece jen nebyla. Dopadala tam světla z oken v patrech a pak i nebe bylo jasné od mnoha světel a neonů z jiných lepších částí města a snad také od nějakých rachejt­lí, které kdesi na letišti a v paláci házeli na počest svátku Albína Rappelschlunda. Paní Mooshabrová s bidlem a praporem v ruce se trochu rozhlédla tou slabě osvětlenou ulicí a náhle měla dojem, jako by u rohu zahlédla nějaké stíny. Stály tam dva lidské stíny a paní Mooshabrové se na chvilku opět sevřelo srdce. Spěšně nasadila břevno praporu na konec bidla a vysadila prapor na skobu, která trčela nad domovními vraty pod oknem prvního patra. Prapor se rozvinul a visel. Paní Mooshabrová se znovu ohlédla k rohu ulice, ale stíny tam už nebyly. Roh ulice byl prázdný. Paní Mooshabrová s bidlem rychle zašla do průjezdu a vešla do svého bytu. Pečlivě zamkla dveře a bidlo opět postavila v chodbě za skříň. Pak šla do kuchyně a chvíli nebyla ničeho schopna.
"Tak jsem se ráno chystala na svatbu," řekla si, "a večer jsem šla věšet černej prápor. Co se to vlastně všechno dneska stalo," řekla si, "co si o tom mám pomyslit? A to byl snad ke všemu ještě nějaký ten svátek..."
Paní Mooshabrová pohlédla na kredenc a rozvířenou hlavou jí blesklo, že musí jít spát.

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 06.02.2020

   
­­­­

Diskuse k úryvku
Ladislav Fuks - Myši Natálie Mooshabrové







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­