ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Hálek Vítězslav (*05.04.1835 - †08.10.1874)

­­­­

Muzikantská Liduška

I.

"Toníčku, kdo dýl?"
"Co pak, Liduško?"
"Dívejme se sobě do očí, kdo dýl?"
A Toníček se díval s Liduškou do očí, kdo dýl.
Svatý bože, což to za krásné oko! Kde jest v světě ta barva, která mu se může připodobnit? A kdyby ta barva i byla na světě: kde jest to, co za tou barvou se dívá z oka? Ani modré nebe není hezčí, nežli Liduščino oko. Kdež je v nebi tolik lesku, tolik dobroty, tolik nezkalené čistoty? A ta milá duše, již je vidět skrze to vše, - až člověku přechází zrak, když to vše vidí pohromadě.
Toníkovi se zakalilo oko, Lidušce se vykrádala drobná slzička, jako malinké poupátko liliové, to poupátko puklo, rozvilo se - a slzička padla na růžovou tvář.
"Nemohu dýl, Liduško!"
"No nežť! Já dýl!"
A oba si padli do náručí.
Kdo by si troufal povědět, čí políbení bylo sladší?
Muzika hrála, a Toník musil k muzikantům. Ale kterak možná hrát? Nevidělť ani jedinou notu; tak se zakoukal do Liduščiných očí, že je viděl pořád před sebou, že sebe viděl ustavičně v nich - až ho přecházel zrak. Kdyby byl měl nyní zahrát, musila by to být nějaká zvláštní písnička; asi taková, že by musil každému přecházet sluch, tak jako jemu zrak, když uviděl Liduščino oko.
Kamarád Toníka šťouchnul.
"Toníku, u čerta, hrej!"
"Až druhou písničku; bolí mě hlava."
"Nevídáno! Tak najednou!"
"Jen hrejte teď beze mne."
Hráli bez něho.
Toník si šel pro Lidušku a pravil: "Liduško, tys mi udělala. Pojď k tanci; všude vidím tvoje oko. Kýž ti také mohu udělat!"
"Není zapotřebí, Toníčku. Co by řekl můj milý?"
"Kdo je tvůj milý, Liduško?"
"Hádej, však ho znáš."
Toník hádal ale naschvál na jiné.
Liduška se dala do smíchu.
"Podívej se ráno lépe do zrcadla, ať ho znáš."
Toník přivinul k sobě Lidušku, jako svoje srdce. Tančili, že se na ně radost podívat.
To Liduščino oko mu musilo v skutku udělat, dělaly se mu před očima mžitky, a Toník, vyhlášený tanečník, nemohl se držet v kole. Brzy zarazil o stůl, že na něm sklenice zacinkaly, brzy vrazil do někoho až odletěl, brzy zase byl v kole a pořád na jednom místě - až na jednou upadl.
"Haha! Toník upadl," křičeli a smáli se jedni.
"První ohláška!" přisvědčovali druzí.
"Dej ti pánbůh štěstí, Toníčku, bude brzy svatba!" smál se Vovorkův Jeník, když se Toník sbíral se země.
"Ale to ti povídám, hochu, nepozveš-li mne za mládence, ať jsem čí jsem, nezkazím-li ti to před samými dveřmi !"
Bylo smíchu ještě více, Toník se taky smál sobě sám, Liduška se smála Toníkovi a zase se tančilo jako o závod.
Ale i Liduška se zakoukala do Toníkových očí, a nemýlím-li se, neméně vroucně a opravdově, nežli Toník do jejích. Následující písničku, kterou hrál Toník s ostatními muzikanty, netančila. Sedla si do kouta, ale s Toníka nespustila oko. Všecko v ní jen hrálo, ale příčina toho byla, že hrál Toník. - Nikdy se jí ještě písnička tak nelíbila, jak tenkrát, a snad Toník ani o tom nevěděl, že se jí vtiskla do duše. Ty jeho oči - kýž se možná do nich dívat tak dlouho, až se jich nasytí! A proč by to nebylo možná? myslila si Liduška. Toník bude beztoho můj, tak jako jsem já jeho - - v očích jí zašlehla divoká radost, právě když se Toník s partesů podíval na ni.
Někdo ji žádal o tanec, Liduška neslyšela.
"Nevídáno!" pravil hoch a šel k vedlejší.
Liduška to ani neslyšela, neboť by jistě byla šla k tanci, kdyby byla uslyšela, že ji hoch žádá.
Lidé si v hospodě ledacos povídali, někteří šeptem, někteří na hlas; ti co mluvili na hlas, povídali, že je Liduška pyšná, že na ni dojde taky, že ještě všecko nepřečkala a na to nejhorší že nikdy není po čase. To mluvili na hlas někteří, a ti co šeptali, možná, že mluvili ještě hůř.
Ale což na tom.
Za chvilku tančil s Liduškou Toník, po Toníkovi tančil s Liduškou jiný, a bylo řečem konec: aspoň na čas.
Za chvilku přišel k Toníkovi ten, který prvé žádal Lidušku o tanec, a řekl: "Poslouchej, Toníku, ať to dá Liduška paličkou ohlásit po vsi, že nejde s každým k tanci, a že si vybírá. Sic, na mou duši, jestli mi to udělá ještě jednou, ať se kouká, kdo ji přivede nazpět, když já ji vyvedu z hospody."
"Ty z hospody? To chci vidět!" rozkřikl se Toník a vstal.
"To se ti také snadno může stát! Neboť jestli že si ji navádíš, aby s nikým nešla do kola: to si ji dej doma za sklo, aby ti na ni ani moucha nesedla. Myslíš-li ale, že je hospoda skleněná klec, pak ti dokážu já sám, že je tomu jinak!"
Toník se necítil. Snad by byl po něm skočil, kdyby jej byli muzikanti nedrželi zpátky.
"Toníčku, nechte ho!" pravil jeden
"Tonda, sedni a nech ho!" pravil druhý. "Nadělá fuky, jakoby ho byli ukazovali po půl světě. Nevídáno!"
"Máte pravdu!" umírnil se Toník. "Nestojí mi za to. Ale víte co, hoši, hrejte beze mne pro dnešek, já budu tančit."
Muzikanti byli hned při tom, tak jako bývají vůbec při všem.
Bouře utichla a Toník tančil s Liduškou.
Byl v hospodě taky "zlatý ženich".
Tak se totiž jmenoval člověk, jenž byl půl blázna a půl starosvata. Zlatým ženichem ho jmenovali proto, že každému říkal: "zlatý". Tak na příklad: zlatý ženichu, zlatá nevěsto, zlatá panno nevěsto, zlatá panímámo, zlatý pantáto atd. Pravili o něm, že to říká proto, že má v hlavě o kolečko víc anebo míň; jiní zase proto, že má z lidí rozum, a ví, co se lidem líbí. Těžko se domakat pravdy. Ostatně neublížil nikomu, a byl-li blázen, byl jeden z dobrých. Chodíval po posvíceních, po muzikách, po poutích a k lidem se blížil tím, že každému říkal: "zlatý". Při muzikách tančíval s každým a s každou. Co bláznu mu všechno prošlo a holky se s ním časem vyrážely dost a dost.
Ten, který se prvé stavěl proti Toníkovi, jmenoval se Krejza. Byl ze statku, a protože snad měl jmění, dovoloval si ledacos, co se i neslušelo, neboť myslil, že mu musí všechno projít. Lidé arci o něm říkali, že mu v hlavě rozum straší ; o tom on ale nevěděl, neboť to lidé říkali po straně. Zlatý ženich přišel k Toníkovi a Lidušce a žádal Lidušku o tanec. Lidušce by ani bylo nenapadlo, aby se zdráhala, a protož šla k tanci.
Když zlatý ženich přetančil, postavil Lidušku zas vedle Toníka a několikrát se ohnuv do předu a do zadu, jak to býval jeho zvyk, pravil: "Zlatý Toníčku, to budete mít zlatou nevěstu. Jen se jí podívejte do těch zlatých očí, jestli by člověk s ní hned nechtěl mít zlatou svatbu!"
A štípnul Lidušku do tváře.
Jak jsem již povídal, jemu u holek všecko prošlo.
Toník se dal do smíchu.
"Zda-li pak bys chtěl od Lidušky hubičku, zlatý ženichu?" ptal se.
"I což! zlatou hubičku od zlaté nevěsty - to by to mlasklo!"
"Ale Toníčku, jak to mluvíš!" zdráhala se Liduška.
"Vždyť je to žert! - Ale víš co, zlatý ženichu, máš ji dostat od Lidušky, ale musíš Krejzu dopálit."
"Hej, což je o to, zlatý Toníčku! na Krejzu já mám také zlatě s vrchu," pravil zlatý ženich, obrátil se a již byl ten tam.
O tom, co zde Toník mluvil se zlatým ženichem, nevěděl mimo ně nikdo. Hrálo se a tancovalo, jako o svatbě.
Najednou se vrátil zlatý ženich do hospody a držel něco pod kabátem. Nevšímal si toho nikdo, a však podlé toho, že se díval ustavičně za Krejzou, a že na něho číhal, kdykoliv se v kole přitáčel k němu, mohl ten, který o něčem věděl, soudit, že to není na darmo.
Právě se blížil zase Krejza v kole k němu. Zlatý ženich něco vyndal z pod kabátu, a dříve pomyšlení měl Krejza na hlavě slaměný věnec.
Zlatý ženich běžel za ním, a křičel, že překřičel celou muziku: "Zlatý pane ženichu, zlatý pane ženichu! Neztraťte ho! Držte si ho! Neztraťte svůj zlatý věneček!"
Lidé se najednou zastavili v tanci, muzika přestala hrát, a celá hospoda jeden chechtot, jeden smích, div se lidé nesvalili na zem.
Krejza byl jako v ohni.
"Kde jsi, ty žebrácký pse!" křičel a honil se za zlatým ženichem, a pro zlosť si zapomněl strhnout slaměný věnec s hlavy.
Ale to bylo právě, jakoby rozlehtal všechen smích, tak že se už lidé ani nemohli smát. Jak pak ne! Napřed zlatý ženich, a za ním Krejza na hlavě s věchtem!
"Čuc!" křičel zlatý ženich, a ubíhal před Krejzou.
"I to já ne, zlatý pane ženichu! To tak někdy roste někomu z hlavy, když se neurodí na poli!"
Krejza byl jako bez sebe.
Zlatý ženich se konečně zastavil a vyhýbaje se každé ráně s Krejzovy strany, dal se do kajícného pláče a zpíval usedavým hlasem:

Umřeš ty nebo já -
neumřem oba dva.
Kdo vyhraje, bude pánem,
zazpívá druhému amen,
a pak jej pochová.

Tu teprv bylo smíchu, jako když prší s nebe. Co si měl Krejza počít s bláznem? Nechtěl-li se na vždy dát lidem do úst a uvalit na se věčný smích, musil spolknout žluč a sednout si, a dělat, jakoby vše bylo žertem, a on žertu rozuměl.
Ale zlatého ženicha si podávaly holky i hoši zrovna z ručky do ručky.
Liduška se podívala Toníčkovi ještě do očí; najednou se ale zamyslila, slyšíc, kterak se zlatým ženichem lidé provádějí žerty.
"Můj ty bože," myslila si; "což to člověk za podivný tvor, když není úplně při smyslech!"
Jak povídám, to si jen tak pomyslila na chvilku, jako když mráček přes slunce přeletí, a hned je zase jasno. Málo kdy bývá z něho déšť.
Bylo už hnedle k ránu, když šla Liduška domů. Toník ji tenkrát doprovázel s celou muzikou.
Byl ale dnes veselý, ten Toník, jakoby se byl z rána ve veselé vodě vykoupal.
A Liduška?
Již byla pod peřinou, již se jí oči zavíraly, a pod okny ještě muzika, a ta ji uspává v klidný sen. Celá ves je ještě na nohou, staří i děti poslouchají pod okny. Jak dobře rozeznává Liduška Toníkovy housle! Jak ji musí mít Toník rád! A ty jeho oči! Do smrti by nechtěla víc, nežli ty oči nazývati svými! Tolik krásy v nich! Když se člověk do nich dívá - aj, toť je to v nich jako v překrásné krajině, a v ní se prochází Toník, ona s ním, jsou svoji - -
Muzika přestala hrát, Liduška usnula, zdá se jí o něm.
Dobrou noc!

II.

Podivné pověsti počaly se trousit v Zárubech. Nejprve sice lítaly osamělé, jako první lašťovky z jara; znenáhla jich ale přibývalo, a rostly a rostly, a bylo ševele a mluvení, jako v jarním háji. Jen že nebylo vše dobré, co se povídalo, a nelahodilo vše srdci, jako ptačí zpěv.
K Staňkovům začal docházet Krejza. Zlomyslní lidé povídali, že jde na táčky k starému Staňkovi, ještě zlomyslnější dokládali, že mu padla stará Staňková do oka, a ona že za ním "větří" ; všichni ale vyrozuměli z těch řečí tolik, jako že Liduška se nebude dlouho zdráhat, a že bude co nevidět svatba.
Dobrá.
Kdo neznal starého Součka, ten by ho byl koupil; to jest, ten by byl o starém Součkovi něco pověděl, v co by byl ani sám Souček nevěřil. Byl ale taky Souček vybraná kopa. Veselí, žert a vtip měl zrovna v krvi, a třeba už mu sedm křížků viselo na zádech, jak sám o sobě říkal, mohl ještě mnohému omrzelému mladíku býti vzorem, kterak i při polovičném nedostatku lze se vesele dívat na svět.
"Nač pak by člověk mluvil smutné věci," říkával. "Beztoho jich má každý až dost; a kdybysme ještě měli smutně mluvit, toť by byl celý svět klášterem a ne světem."
A měl pravdu. Spal při tom v noci tak dobře, že ani dveří svých nezamykal. Neboť co prý by si zlodějové u něho ukradli? Ženu? Tu prý jim od srdce přeje, aby taky věděli, co jest na světě kříž.
Na posvícení strojil vždycky hody; nakoupil koření a nadělal omáček, že to vonělo na dvě míle cesty. Sezval prý všecky pány z vůkolí; ale pomoz si, když šli páni na faru a do zámku a u něho se nestavili. Omáčky prý mu zkysaly, a dal je sousedově koze.
"Páni nosí bradu vzhůru," říkal. "Ale jen počkejte, počkejte! Já jich už mnoho poznal, že si nezachovali na stará leta ani tolik, jako já: spokojenosť - a veselou mysl."
Starý Souček se nazýval rejstříkem schudlých; neboť zapisoval v paměť svou všecky, kteří hospodaří od pěti k čtyrem ; o kom on řekl, že dodělá: netrvalo to ani rok, a on dodělal. Pak ho přijal Souček do své armády; dostal totiž halenu a do ruky kopáč, a nebyl-li s to již ani sloužit v Součkově armádě, avansíroval na žebrácký pytel a dostal z milosti hůl. Starý Souček měl zkušenosti světa, jako nebožtík Nestor. Lidé se při něm nasmáli do sytosti, ale měli ho ve vážnosti a úctě. O kom ale začal Souček prorokovat, že dodělá, o tom věděli, že Souček mluví pravdu, a proto jim byl Souček osobnosť polo tajemná. Každý se jeho proroctví bál více nežli žebrácké hole; neboť se Souček posud nikdy nezmýlil. -
Bylo poledne, Souček šel z práce a zastavil se v hospodě, jak říkával, "na půl stricha".
Seděl tam kostelník, a rozumoval pro sebe, a myslil, že má rozumu za celou obec.
"Co nového, Součku?" ptal se.
"Moc," odpověděl Souček. "Krejza se u mne hlásil, abych ho zapsal do své armády."
"Je-li možná!" vyjel všecek polekaný kostelník. Neboť slyšel také v posledním čase mnoho o té možné svatbě se Staňkovou Liduškou, a vypočítával vedlé toho, mnoho-li mu skápne do postranní kapsy.
"Je tomu tak," řekl Souček. "Ale nebylo z toho nic. Chlapík musí přijít ještě párkrát. Ale neujde mi. Nosí se ještě po pansku, a bojí se mozolů. Ostýchá se jako nevěsta. Avšak on přivykne. Z počátku mu dám trochu vůle, aby se osmělil, - dále to půjde samo."
"No, ale tenkrát si jistě nevidíš do huby, Součku," povstal kostelník a myslil, že promluvil moudrosť.
"To nic nedělá, strýce. Myslíš ty, že když obsluhuješ za oltářem pana pátera, že máš taky tolik rozumu, jako pan páter? To nemáš, kmotře, a v rozumu se taky každý den nekoupáš. Ty hlupáku, ty musíš pracovat na střechách, tak jako já, a pak přehlídneš celou ves; pak teprv uvidíš, co se děje ve dvoře i za humny. Ale myslíš-li, když v neděli uvidíš lidi v kostele ve svátečním šatě, že jest u každého svátek doma: to musíš ještě dlouho do hlavy rozumu přikládat, než se na něm ohřeješ."
Bylo patrno, že se starý Souček dopálil. Vytáhl jedním rázem svého půl stricha a již byl ze dveří ven. -
Podivný člověk byl hospodský. Že měl nerad práznou hospodu, to mu odpustíme. Ale slyšte jen, jak ferina hospodský se snažil, aby byla jeho hospoda plna. Bylo-li tam docela prázdno, a mimo hospodského ani živé duše: tu počal mluvit k sobě sám; nejprvé šeptmo, pak nahlas, pak křikem, potom hulákáním, až konečně se pustil do sebe sám, nadával sobě a světu a s sebou sám se pral. Tak přivolával do hospody lidi, neboť podlé jeho rozpočtu musil každý okolojdoucí myslit, že je v hospodě plno, že se tam něco důležitého děje, že se tam perou - vešel tam, za chvíli druhý, za tím třetí, a tak to rostlo dál, až bylo v hospodě plno, hospodský utich', a hosté rozmlouvali sami mezi sebou.
Jak víme, byl tam nyní kostelník. Ale což byl hospodskému kostelník? Ten by mu nestál ani za řeč, kdyby nebyl právě hospodský schválně chtěl rozdělat řeč, aby bylo hostí víc. Neboť co může kostelník utratit? myslil si, a možná, že právem. A protož počal:
"Hrom do světa! Na šibenici s ním!"
"Ale, ale, šenkýři!" domlouval mu kostelník. "K čemu pak se tolik zlobit!"
"Tisíc láter! Kostelníku! Myslíte, že je rychtář větším pánem, nežli když nebyl rychtářem? Ať jsem špinavým hadrem, jestli mu to nedokážu jasně jako abecedu, že není teď větším pánem, nežli byl dříve. Věříte mně anebo sobě, kostelníku!"
"Vám, šenkýři, vám!"
"To je vaše štěstí! Ale hleďte, kostelníku, tak jako že jsem jaktěživ sklenici piva nikomu nepřipsal - moje je to neštěstí!"
Kostelník vyvalil na hospodského oči.
"Haha! Divíte se, kostelníku, divíte! To věřím! To si dám líbit! Čert může za svou náturu! Člověk ale nemůže za svou náturu. Na mou duši mně to věřte, kostelníku, člověk nemůže za svou náturu, a kdyby byl ze samého špeku a z alabastru!"
"Kýho šlaka! Snad se nechcete dát udit, šenkýři!"
"Udit! Já udit! Já se dát udit! Hahaha! Ale hleďte, to je všecko jen proto, proto že si věřím víc nežli doktorovi, a kdyby byl ten nejučenější a všecko konal podlé předpisu."
Hospodský začal poznenáhla umlkat, neboť jeho dřívější hovor začínal již nésti ovoce. Do hospody vešel Toník Jarošův.
"I hle, hle! Toníčku!" vítal ho kostelník. "Víte-li pak co nového?"
"Nevím nic."
"To jsem si myslil!" vskočil mu hned do řeči hospodský. "Ale to já vám mohu povědět nejlépe, protože to nejlépe vím. Krejza se hlásil u starého Součka k odvodu!"
A nyní vyšpoulil hospodský pysky a díval se po Toníkovi, kteraký dojem ta zpráva na něho učiní a kterak ho poleká.
Ale Toník, jakoby ho volal někdo k obědu.
"Což ten!" pravil. "Ten už tam mohl být dávno a bylo by ve vsi stejně dobře. Co ten dobrého prokáže, od toho by žádný z nás neztlousť."
"To má Toník pravdu, šenkýři; na mou duši má pravdu!" dosvědčoval kostelník a připil si.
"Nu a což pak ta svatba?"
"Jaká svatba?"
"Nu, já myslím, jako ta tady naproti."
"Co naproti?"
"Ale jdete, jděte! Budete najednou se dělat, jakobyste neuměl pět počítat. Což pak nechodí Krejza za Liduškou?"
Toník si odpliv'. -
Za chvilku ale, jakoby zcela nic, pravil: "Když ho to těší, a ji taky, proč by tam nechodil?"
"No a myslíte, že z toho něco bude?" pátral na něm kostelník.
"Něco z toho bude, na to vám mohu dát slovo, a můžete každému vynadat oslů, který vám řekne, že z toho nebude nic!"
"Vida, šenkýři, Toník taky povídá, že z toho něco bude: a ten bláznivý Souček nám tady chtěl něco pověsit na nos!"
"To byste udělali muziku, Toníku, co?"
"To si myslím ! Na tu byste jaktěživi nezapomněli!" svědčil Toník, ale hned na to udělal tak hluboký doušek, jakoby chtěl něco spláchnout až do nejhlubších útrob.
Za chvilku vešel do hospody Krejza. Nejvíce se tomu ovšem divil hospodský, poněvadž Krejza si sotva v neděli přál sklenici piva. I hned ale pochopil, že to musí mít dnes svoje zvláštní proto, když Krejza všedního dne nelituje na sklenici piva.
"No tak, hoši, bude svatba!" pravil Krejza ještě dříve, než-li si usedl.
"Svatba? jaká pak?" vyzvídal ferina hospodský, jakoby nevěděl o ničem.
"Nu jaká! Moje a Liduščina."
Toník se dal do smíchu.
"Myslíš, Toníku, že ne?"
"I ne. Já nemyslím nic."
"A proč se tedy směješ?"
"Proto, že chci."
A Toník se dal z nova do smíchu.
"Kdo pak si kterého bude brát, ty Lidušku, aneb Liduška tebe?" začal znova nabírat Krejzu Toník.
"To je otázka! Já si vezmu ji, a ona si vezme mne!"
"A nemá to žádný háček?"
"Jaký háček?"
"Nu, jen tak. Já myslil jen, jest-li to má nějaký háček?"
"Jaký to může mít háček? Starý tomu chce, můj otec nemá nic proti tomu, a já tomu chci taky."
Toník se dal zase do smíchu.
"Rád bych věděl, Toníku, proc se mi směješ?"
"To já jen tak."
"Myslíš to opravdu aneb žertem?"
"Jak sám chceš."
"Když tě to pálí, já za to nemohu. Ale ohlášky mám co nevidět v kapse, a potom ať se směje třebas celý svět."
"No, dej ti pánbůh štěstí!"
A Toník se dal znova do smíchu.
To ale již začalo Krejzu nenáležitě dloubat. Měl totiž vypočteno napřed, kterak tou svatbou dopálí Toníka, ba může se skoro tvrdit zcela bezpečně, že hlavně to přivedlo Krejzu na tak opravdivé myšlénky s Liduškou, aby se Toníkovi pomstil za to, čeho on byl při předešlé muzice příčinou. A hle, Toník jakoby nic. Toník se Krejzovi směje, místo co by se měl Krejza smát Toníkovi. Toho se Krejza nenadál. Kdyby byl věděl, že celá ta věc nebude mít jiného účinku na Toníka: to by byl věru neudělal ještě kroků tak opravdových.
"Ale nežť si!" myslil si Krejza. "Však ono ti to, Toníku, přijde, že to ani tak snadno neuneseš. Neboť není ještě všem věcem konec."
Kdo ale nevěděl ze všech, na čem vlastně stojí, byl kostelník. Nejprve, že bude svatba, pak zas přijde Souček s proroctvím, že Krejza brzy dodělá, pak zas Krejza, že bude svatba, a konečně Toník, jenž se všemu tomu směje - toť by se ani pan páter v tom nevyznal. A kostelník si přece přeje, aby svatba byla a byť by měla být co nejdříve. -
"Jak pak?" začal kostelník. "Až budou ty ohlášky, toť přece abysme dělali taky nějaké intrády!"
"A, toť se rozumí! Intrády musejí být!" dokládal hospodský.
"A toť se ví!" přisvědčil Krejza.
A Toník se dal zase do smíchu.
Kostelník sám se již divil tomu, že se Toník tak pořád může smát, kdežto jemu to přece není docela k smíchu. Netroufal si ale na Toníka, nýbrž číhal jako kočka na příležitosť.
"Toť bude asi mnoho hostí," pátral hospodský.
"Jak pak by ne! Toť se rozumí! Taková svatba! Toť se ví, hostí bude dost!" dosvědčoval kostelník, "není-li pravda?"
"Jak pak by nebylo hostí na mé svatbě!" odpověděl Krejza zcela sebevědomě.
"Pozvete taky zlatého ženicha?" tázal se z nenadání Toník.
Krejza byl jako v ohni. Oko mu zrovna hořelo.
"Toho si můžeš vzít sám na starosť!" odpověděl, a bylo patrno, že to v něm vře.
Ale Toník, jakoby to již byl měl ve zvyku, dal se zase do smíchu, a možná-li, ještě do hlasitějšího, nežli prvé.
Toník vstal a tak mírně, jakoby se nebylo pranic přihodilo, a jemu nezáleželo na ničem, co se zde mluvilo, přiblížil se ku Krejzovi, poklepal mu na rameno a pravil: "Ještě nejdeme od oltáře, Krejzáčku, to si pamatujme."
"Ale my od oltáře půjdem!" naparoval se Krejza.
"Nu, dej ti pánbůh štěstí!"
A Toník odešel.

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 23.10.2008

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
    Brigda






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­