ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Hálek Vítězslav (*05.04.1835 - †08.10.1874)

­­­­

Muzikantská Liduška (2)

III.

Voda teče, řeči se mluví a lidé se mění. Krejza šel k Staňkovům na táčky. Ovšem že někteří těmto táčkám již říkali námluvy, někteří dokonce, že jde již jako do svého a jiní pak, že už vskutku do svého. Ale to nic nedělá.
Krejza vešel, matka se usmála, otec přendal dýmku s levé strany úst na pravou, Krejza si samolibě mrknul, a Liduška si toho ničeho nevšimla. Ani to krásné modré oko nepozvedla, aby pozdravila svého ženicha.
Krejza začal povídat, jaké jest u nich chystání k svatbě, mnoho-li slepic, kuřat, kachen, hus, ovcí a prasat jest na krmníku, mnoho-li strýčků, tetiček, bratranců, sestřenic, dědečků, babiček - vzdálených i blízkých bude při svatbě, kdo všecko bude ze vsi pozván; ale Liduška jako by to neslyšela. Toť se rozumí, že to musila slyšet; jak pak by neslyšela, když to Krejza tak nahlas, tak zřetelně vykládal, že Staněk a Staňková plynuli v proudu otcovských i mateřských radostí. Ale jako by si hlavu postavila a řekla: "Just ne!" - a neslyšela nic. Jako by se jí to ani netýkalo, jako by Krejzova záležitost nebyla též její! A přece byla ona nevěstou. Podivné.
Krejza konečně, aby dokázal svou všestrannou zřetelnost, přisedl k ní a bral ji za ruku. "Počkejte, padají mi vlasy," pravila Liduška, vyndala lehce ruku svou z ruky jeho a urovnávala si vlasy.
Toť je už skoro patrno, že naschvál.
"Jak pak vy se připravujete, Liduško!" tázal se Krejza.
"K čemu?"
"Haha! K čemu? Což pak nevíte, že bude svatba?"
"Tak?"
"I ty můj bože! Vy se tomu divíte?"
"Gemu?"
"Inu, že bude svatba!"
"Čí?"
"Moje a vaše."
"Kdy?"
"Nu, co nevidět."
"Tak?"
"Ale víte co, Liduško. To vykání mně se zdá tak cizím. Tykejme si, Liduško!"
"Proč?"
"Inu, vždyť budem svoji!"
"Až po svatbě totiž."
"I toť se ví, že až po svatbě. Ale vždyť si můžem začít tykat dřív, třebas hned."
"Až po svatbě."
"Ale jděte, proč pak bysme nezačali hned?" Liduška mlčela. Krejza to měl za polovičně svolení.
"Dej mi hubičku, Liduško," šeptal Krejza a sklonil se k jejím ústům.
"Opovažte se!"
"Nedáš mi hubičku?"
"Nedám; až po svatbě."
"A co, když si ji vezmu?"
"To vám neradím. Vždyť vidíte, že je zde matka. Co pak by tomu řekla matka? A otec je taky zde."
Matka a otec se podívali na sebe, usmáli se, jako by si řekli: "Nu vždyť tomu rozumíme. Hraje si na nevěstu. Však ji hračky přejdou." Krejza ale neustále loudil. "Co pak mi nedáš žádnou hubičku?"
"Ne."
"A když budu doléhat?"
"Počkejte, až přijdu."
A Liduška se zdvihla a šla ven.
Nevím, jak dlouho Krejza čekal, až se Liduška vrátí.
Ale to vím, že by se byl dlouho načekal, než by se jí byl dočkal.
Liduška šla do komory a tam se zamkla. "Z toho si nic nedělejte, Krejzo," pravil otec. "To jsou tak dívčí vzdory; přejdou samy sebou. Má sice svou hlavu, to je pravda. Ale co nejde po dobrém - nu, vždyť jsem otec."
Matka šla za Liduškou ven, ale nenašla ji. Nevěděla, kam se poděla a když zkoušela kliku u komůrky a dveře byly zamknuty, nemyslila, že je dcera v komoře a vrátila se s nepořízenou do světnice. Zatím byl večer.
Za Staňkovou stodolou se táhla zahrada do polí a zrovna u stodoly stál široký, veliký bezový keř v plném květu. Před bezem se má smeknout, když se jde okolo, říká se, protože je bez lékem na devadesát devět nemocí.
Uvidíme později, zdali je to pravda. Bez voněl a na jeho větvi si prozpěvoval večerní píseň malý sedmihlásek. Nebyl daleko domova svého; zrovna pod ním se kulatilo měkké hnízdo a z něho natahovalo krčky pět písklat. Nikdo je nevybral, kluci i holky byli zdrávi jako buci, a proto zpíval sedmihlásek vesele, jako by měl strojit svatby. Nikde se ani nic nehnulo, broučkové už podřimovali, mušky ještě bzučely, netopýr ještě nelítal a sedmihlásek zpíval z plného hrdla. Každý člověk má svou hvězdu. A proto vycházely hvězdy na nebi, až milo; a proto se leskly, jako by dnes nebylo na světě neštěstí, a proto se k sobě plížily, jako by na světě nezbývalo nikomu více, čeho by si přál.
Pod bezovým keřem se něco hnulo a sedmihlásek se ulekl. Uviděv ale, že to je Liduška, že se dívá k nebi, aby si taky našla svou hvězdu, zpíval dále, jako by se bylo ničeho nepřihodilo. Bezový keř byl Liduščiným zalíbeným místem. Tam sedávala každý večer, tam se jí skládaly do hlavy ty podivné myšlenky, z nichž záleží lidský život, tam myslívala na Toníčka, tam se bávala v srdci, tam plakávala, tam zpívala svoje písně - a sedmihlásek věděl, že je dobrá jako anděl, že neublíží ani těm jeho písklatům, a proto byl vesel. Okolo zahrady šel Toník. Láska uslyší i sebe lehčí krok. Liduška se pod keřem poněkud pozdvihla, sedmihlásek utichnul. "Pst!" zvolala Liduška.
Toník se hned ohlédnul za keřem a vida tam svou Lidušku, skokem se přesunul přes nízký plot a již byl u ní.
"Čekáš zde dlouho, Liduško?"
"I ne dlouho. Na tebe bych čekala ještě dýl."
"Tys čekala na mne?"
"Toníčku, to víš, na koho pak bych čekala?"
"I jdi, holoubku, vždyť já to vím. Viď, že mne máš ráda?"
"Mám."
"Dušinko, dívejme si do očí."
Políbili se a dívali si do očí.
"Ale Lidunko, ty máš nějak uplakané oči."
"I jdi, to se ti jen zdá."
A Liduška se nutila do smíchu.
"Věř mi, nezdá se mi to. Prosím tě, tys plakala?"
"I to bylo jen tak."
"Kdo ti směl ublížit?"
"I nic. Tak mi ledacos připadlo na mysl, a to víš, dlouho-li pak to netrvá, že se člověk musí rozplakat."
"Má dobrá duše!"
"Naši zrovna jako by ani neměli srdce, jako jiní lidé. Krejzovi k nám dovolí chodit, vyjednávají o svatbě, ohlášky mají již doma a dítě jako by jim nestálo ani za otázku, aby se ho optali: můžeš s ním být šťastná?"
A Liduška se dala do pláce, do hlasitého pláče. Na srdci Toníkově jako by všecka ta její bolest teprv roztála, to všecko, co za tak dlouhý čas musila v sobě tajit, co ani rodičům nemohla svěřit, jako by se vše bylo proměnilo v slzy, jimž nebránil ani jediný dech, aby řinuly ze srdce, jak v něm povstaly, nezkalené, čisté, z nejvniternějšího srdce. Toník ji nechal, aby se vyplakala. "Toť ani otroku se nemůže vést hůř," štkala Liduška. "I ten žebrák se ptá dítěte, co by rádo, a rodiče nevědí, že jejich dítě jest taky člověkem. Prodávají dítě, jako by je celý čas odchovávali na prodej a čekali na kupce, kdo dá více - ó bože, člověku div srdce nepukne. Věř mi, Toníčku, kdybych neměla mít tebe, já bych to nevydržela; buďto bych si vzala život, anebo bych se zrovna musila zbláznit."
"Upokoj se, dítě mé, vždyť se ti nic nemůže stát," chlácholil ji Toník.
Lidušce se vskutku ulevilo, že se tak nelíčeně vyslovila Toníkovi.
"Věř mi, Toníčku, často mi připadá, že to ani pánbůh nemůže pokládat za hřích, když si člověk vezme život. Když s člověkem tak nakládají, jako by ani nebyl z nich, když se přáním a slzám mým smějou, jako by ani nebyly hodny, aby je slyšel člověk, jako by slovo dítěte nebylo hodno, aby zavadilo o jich sluch - Toníčku, já jsem velmi nešťastná!" Toník vzal hlavu její na svůj klín, slíbal jí slzy s krásných očí, zlíbal ústa její a tiskl hlavu její k srdci svému, aby tam slyšela, co tluče v jeho ňadrech pro ni a kde je ona domovem.
Sedmihlásek utichnul. Písklata natahovala krčky, něco jako by žvatlala, ale sameček letěl k nim, něco jim pošeptal a mlčely taky.
Nebe již bylo plno hvězd, tak že se člověku zdálo, jako by se tam už ani jedna nevešla. Právě jedna padala s nebe a o tu bylo míň. Čí to byla hvězda? Liduška se zotavila.
Oči její byly jako fialka, když ji umyje ranní rosa. Zahleděla se do těch očí Toníkových a bylo jí, jako by se do smrti své nemohla odtrhnouti od nich. "Viď, Toníčku, tys nikdy o mně nepochyboval?"
"Kterak nemožno tobě věřit docela?"
"Nepochybuj i déle. Nevím, co naši se mnou zamýšlejí a jak nad mým osudem rozhodli. Jest mi to již lhostejné. Ale ať přijde cokoliv, věř, že se ti nezpronevěřím nikdy, a kdyby mne to mělo můj život stát a já se měla stát nešťastnou." Toník ji na místě odpovědi políbil. Sedmihlásek zase zazpíval, jako by mu bylo přibylo kuráže.
"Teď se již rozejděme, Liduško, vaši by tě mohli pohřešovat."
"Však jest mi, jako bych měla jít mezi cizí, když jdu domů. Zdej se tobě o mně, a buď ujištěn, že i mně se bude o tobě zdát, tak jako že jsem věčně tvá."
"Již vím to dávno, Liduško, že jsi silná dost a že odoláš všemu. Dobrou noc!"
Ale Liduška ještě nemohla říci: "Dobrou noc!" Tak jako by se měla odtrhnout od srdce svého: tak náramná bolest jí najednou přišla do duše, jako by se navždy měla s Toníkem rozloučit. Padla mu okolo krku, zlíbala celou jeho tvář a horkými slzami ji zkropila. Vlastním násilím se jenom mohla odtrhnout od něho a hlasem štkajícím volala za ním: "Dobrou noc!"
Nevešla ani více do světnice, nýbrž zrovna do své komůrky. Ulehla si, zamhouřila oči a myslíc na Toníčka, myslila i bezpochyby, že jí přijde sen o jejím miláčku.
Venku se něco šustlo, klika zavrzla, dveře se otevřely a do komůrky vstoupila Liduščina matka se svíčkou v ruce. Liduška se jí lekla.
"Pro milosrdenství boží, co jest!" vykřikla a usedla si na lůžku.
Matka neodpovídala. Dělala, jako by něco hledala, převracela věci vrub na vrub, byla brzy tu, brzy tam a na dceru jako by se nechtěla podívat. Konečně postavila svíčku na stůl, odkašlala si a pravila:
"Kde paks byla?"
"Za stodolou, maminko, pod bezem."
"Sama?"
Liduška neodpovídala.
"Nemáš řeč? Bylas tam sama?"
"Bůh to ví, že nejsem nikdy sama. A jestli ten, na kterého myslím, co mi stačí myšlenky moje, jenž jest se mnou vždy: pakliže ten tam se mnou byl osobně, pak jsem ani tam nebyla sama."
"No hezky. A ženicha jsi nechala sedět."
"Já žádného ženicha neznám."
"Skoro by tak mohlo být. Aspoň se tak chováš."
"Tak jako vždy. A nezměním se nikdy."
"No nežť. Ale ať to víš, že na druhý týden je svatba."
"To nebude, matko!"
"Toť se ví, zrovna tobě k vůli."
"Máte-li jinou nevěstu, nežli mne, možná. Ale moje svatba nebude, to vám zde slibuju, anebo ať mne Bůh zavrhne z milosti své."
"Nech Boha. Tys beztoho již vypadla z milosti jeho. Neboť to nestojí psáno, aby rodiče jednali podle dítěte, jak mu se zlíbí. Rozumíš?"
"Dělejte si, jak chcete. Moje svatba nebude. Můj pohřeb - to by mohlo být, ale svatba nikdy. Neboť to závisí také od vůle mé!"
"Hleďme dcerušku! Najednou! Jak umí rozvázat."
"Proboha vás prosím, maminko, nemluvte již déle do mne, sice mne přivedete o rozum. Odmlouvat vám dlouho nebudu, to buďte přesvědčena. Jednejte si, jak chcete a jak z toho máte rozum, ale mne k oltáři nepřivedete."
"Snad tě tam ponesem! Bodejť by ne! Hleďme, tu velkou paní!"
Liduška již neodmlouvala ani slovem. Ulehla si do peřin a jako by se jí to ani netýkalo, co k ní matka mluví; dělala jako by spala. Matka ale pokračovala: "Hezké jsou to děti, to je pravda. Hlavu máte jakou! Zvedené jste to holčičky! Rodiče aby vás hejčkali, a vy pak řeknete: Nechci! Dobře tak."
Liduška se opět pozvedla. "Probůh vás prosím, matinko, vždyť přece máte aspoň srdce lidské. Zapíráte-li v sobě matku, buďte aspoň člověkem a nechtějte mermomocí, abych byla nešťastna."
"Láry, fáry! Já všecko tobě k vůli, a co ty uděláš nám k vůli, zdárné děvčátko? Odpovídat umíš, to je pravda, ale mne nezmateš. Svým chytráctvím se nám nevytočíš. To jsou již staré věci a ty známe podrobně."
"Nuže, matko, dělejte, jak chcete. Musím-li, půjdu. Ale to vám povídám svatosvatě, že neudělám ani o vlas víc, než co musím."
Liduška si ulehla a matka v domnění, že dcera svoluje, vzala opět svíčku a odešla z komory. Kdyby se byla Liduška dívala po její tváři, byla by viděla, kterak samolibý úsměv přeletěl matčina ústa.
Dveře se zavřely, na místo svíčky vběhly sem paprsky měsíčné a dlely tak klidně na zdi tiché komůrky, jako by zde bylo všecko dobře. Pevné rozhodnutí ztuhlo v rozbouřeném srdci Liduščině, oči se přimkly, ústa se usmála - zdálo se jí o Toníkovi.
Na blízkém bezu zpíval ještě sedmihlásek, hvězdy se leskly na nebi a u Staňků ztichlo vše. Snad bylo vše dobře.

IV.

Věci zrajou mimo nadání a mimo nadání nejrychlejší jest čas.
Starý Souček chodil dnes po vesnici v parádě. Měl totiž sváteční nalejvák, jak říkal svému klobouku, čistou bílou košili, sváteční spodky, šátek na mašli a viksované boty. Říkal, že se schválně dnes stal onačejším, aby se Krejza nelekal jeho armády. Lidem to ovšem bylo divné, proč to právě říká dnes, když má být Krejzova svatba. Ale Souček je nenechal přijít k slovu, kostelníkovi vynadal oslů a byl pyšný na svůj rejstřík čili na svou armádu, jejímž jest on generálem.
Zlatý ženich běhal po vesnici dnes jako posedlý, ale neříkal, že bude zlatá svatba. Byl také u Toníka, a když od něho odešel, měl zlost. Byl u Staňků, chtěl mluvit s Liduškou, ale Liduška ho nepustila k sobě. Bouchl tam dveřmi, odešel do hospody a pil na zlatou zlost. Souček přibyl k němu, shodli se, nadávali celému světu oslů a telat a zlatý ženich výrazy vždy jen zmírnil v zlaté osly, v zlatá telata. No nežť.
U Staňků měl plné ruce práce dnes kostelník. Vzali si jej za starosvata a starosvat teď cvičil Lidušku, jak má jít k oltáři, jak se má rozloučit s rodiči, jak má kleknout, jak má být rodičů a muže poslušna, jak má se loučit s družkami a jak má plakat. Poslední návod byl zbytečný: plakalať Liduška beztoho dost a dost. A což Toník?
Myslím, že bude lépe, když si necháme Toníka až naposledy. Prozatím jen to, že se dělá lhostejným, že nevěří lidem a že se zdá být při kuráži. K Staňkovům se již sjížděli hosté se všech stran a se všech koutů světa. Na svatbu se jezdí veseleji, nežli se svatby domů, a proto již hosté vejskali na návsi, ještě nežli vjeli do vrat. Starý Staněk je spokojený, jako by byl dnes dobře spal a Staňková je dnes nejmoudřejší ze všech časů živobytí svého; vdáváť dceru a tu se dostaví moudrost sama sebou. Celá armáda bab se sestavila pod okny a mustrujou každého od hlavy až do paty, kdo vjíždí a kdo přichází. Baby jsou všude hlavní věc: kdo u nich neobstojí, neobstojí nikde. A což pak teď jsou již při kuráži. U Staňků se nelituje piva a rosolky; plecháč a sklenička koluje již mezi babami, a proto se dostaví u nich za chvilku rozum. Souček se teď taky postavil stranou. Naříká, že doma ustrojil velikou hostinu, omáčka že mu zkysá, protože dnes se hrne všecko jen k Staňkovům. Ale to prý nic nedělá; však prý si Krejza na něho vzpomene, až oklepá holičky. Dnes že mu to ještě přeje, že prý zejtra beztoho půjde k odvodu, Souček že mu zaklepá na ramena a že mu řekne, že je chlapík.
To baby dopálilo, že mluví Souček proti Staňkovům, kdežto přece ony dostávají dnes od nich štědře jíst a pít. Ani mu nedaly připít. Jedna baba pravila:
"Ten Souček má nevymáchanou hubu. Vida! Jako by mu Staňkovic zrovna měli udělat k vůli, aby Lidušku nevdali! Bodejť by ne! Udělají vám to, jen se jděte ohlásit. Nevídáno! Však ona má Liduška Krejzu dost ráda!" Souček se dopálil.
"I ty babo jedovatá! Ze ti nechce hrom vyrazit ten tvůj poslední zub! Sedni na koště, čarodějnice, dej do sebe nasypat prachu, zapal ho a vyleť do povětří! Ty jedovatá oznobenino, dej se za čubku k našemu řezníkovi, pak můžeš štěkat. Co pak myslíš, ty sražený, plesnivý šindeli, že je to maličkost, udělat dceru nešťastnou? Ty stará kobzo! Takových bysme potřebovali pár tuctů, jako jsi ty, a bude z naší vesnice kaluž, že v ní ani čmelíci nebudou chtít býti domovem! To si pamatuj, shnilá drachno. Až budeš potřebovat koště, přijď ke mně, můžeš mým komínem vyletět do povětří." Jedni se smáli, druzí křičeli, baba štěkala a překřičela všecky, jenže jí nebylo rozumět. Přijel ženich.
To bylo strkání, to bylo povídání, to bylo šeptání, to bylo chválení! Jako by ho žádná byla posud jakživa neviděla.
Krejza přijížděl k vratům. Vtom se ze zástupu zde nachomýtl zlatý ženich. Jel na prutu a křičel, že je zlatý husar, a přejel Krejzovi přes cestu u samých vrat. Smáli se všickni, nejvíce zlatý ženich a nejméně Souček.
Koně nechtěli do vrat.
Baby si šeptaly, že by to mohlo znamenat neštěstí, ale pošťouchávaly se mezi sebou, aby se to neřeklo nahlas - dnes že prý je to jen tak.
Nescházel již nikdo a svatba mohla započít. Starosvat začal komedii svou; odříkával všeliká loučení, aby rozplakal rodiče a nevěstu, aby rozplakal baby i děti, a hlavně aby dostal hodně mnoho peněz, protože to šlo slavně. Už se věru dost byl natloukl hubou, neboť se již rozplakali všichni. Jenom Liduška neplakala.
Liduška ani nevěděla, co se s ní děje. Stála vedle Krejzy, ale dívala se na něho tak lhostejně, jako by ho ani neznala, jako by to byl cizí člověk, jako by ani nevěděla, proč zde stojí.
Starosvat dotlachal svoje žvasty a nutil Lidušku, aby si klekla.
"Proč pak?" ptala se Liduška.
"Vždyť vidíte, že již Krejza klečí," šeptal starosvat a nutil Lidušku, aby přiklekla k němu.
"Ale nač?"
"Inu rodiče vám dají požehnání!" odpovídal starosvat.
"Ah tak!"
A Liduška neklekla.
Starosvat ji takřka strhl k zemi, aby klekla. Liduška klekla, ale nevěděla, co a jak. Klečela dlouho. Ani jí nepřipadlo, že má taky zase vstát a byla by klečela ještě dýl, kdyby ji byl zase starosvat nezdvihl se země.
Dítě mělo požehnání rodičů na důkaz svrchované lásky a více nepotřebovalo.
Lidem bylo ovšem chování Liduščino divné, nepochopitelné. Starý Souček nadával oslů a telat a zlatý ženich zlatých oslů, zlatých telat, ale Staněk a Staňková byli dnes nejblaženější ze všech lidí na světě. Musíť jít hezky jedna věc za druhou. Pořádek jest hlavní věc a jak se to dělo jindy, musí se to dít ještě dnes.
Přišla muzika, rozestavili se na dvoře a zahráli slavný marš.
To bylo znamení, že se má jít do kostela. Nač také otálet. Věc se musí skončit, času k rozvážení bylo již dost a dost, a teď se musí myslit na jiné věci. Hospodyně má díla plné ruce, lépe tedy, když se odbude svatba dřív, nežli později. Toník stál také mezi muzikanty a zdál se býti veselým. A proč by nebyl veselým? Jako by se vše musilo dít obvyklým způsobem! Jako by jen tenkrát musil být člověk smutným, když pláče, veselým, když vejská! Proč by to nemohlo být taky jednou naopak?
Svatební průvod se hnul z domova. Liduška nebyla ani červená, ani bledá, ani se netřásla, ani nešla pevně; šla obyčejným krokem. Vyšli na dvůr a Liduška hledala okem Toníka mezi muzikanty. Našla jej hned, i Toník ji viděl hned, ale zaťal zuby. Liduška se na něho podívala jaksi významně. Kdyby byl uměl Toník číst v lidských očích, byl by tomu pohledu porozuměl; on ale číst neuměl a neporozuměl mu. Liduška se na Toníka usmála a to mu dodalo. Kdyby byl uměl číst v lidském úsměvu, byl by mu rozuměl; on ale číst neuměl a neporozuměl. Až do poslední chvíle nevěřil, že Liduška půjde s Krejzou k oltáři; vynadal každému, smál se každému a nechal mluvit každého, kdo mluvit chtěl. Myslil si svůj díl a věřil pevně. Za Lidušku by byl dal život, za věrnost její byl by vsadil duši svou a teď viděl, že by byl prohrál. Kdyby jen byla šla a z mrtvých byla nevyvolala celé to hejno myšlenkových příšer z jeho ňader!
Ale ona se i usmála, hodila mu almužnu z toho, co bylo dřív jeho majetkem, hodila mu dárek, aby jím omluvila svůj hřích, hodila mu kapku na žhavý jazyk a jeho duše hořela plamenem strašlivým. Ne dál!
Opovržením jí splatil tu žebráckou almužnu, pod nohy jí hodil Jidášův peníz proradný, za který ona jej zaprodala.
Ani nevykřikl, ani nepadl do mdlob, ale čelo jeho se zamračilo, srdce jeho zatvrdlo a žluč se rozbíhala po celém těle.
Pohledy ty ovšem neviděla více Liduška. Průvod nesměl zevlovat, v kostele se již čekalo: zasmála se na Toníka a odešla ke kostelu se svými družičkami a mládenci.
Muzikanti spustili marš, hrnuli se za průvodem a lidé říkali, že to slavné, tuze slavné, neboť je muzika.
Toho si nevšiml nikdo, že se Toník z muzikantů vytratil a že utekl domů. Jeť dnes nevěsta a ženich hlavní osobou, jeť dnes veselo všude, v kuchyni, na komíně, na dvoře, v ústech, v srdci, v hlavě - tuze veselo je všude. Která bolest je s to, aby tu veselost překřičela a na sebe obrátila zřetel? Jistě ne ta, že Toník utekl muzikantům, že se ztratil z průvodu.
U kostela byla vystavena zelená, ověnčená, opentlená brána - snoubencům na slávu. Zahoukly několikrát taky moždýře, vystřelili několikrát z pušek a hluku bylo dost. Vešli do kostela.
Zde již bylo nabito, sotva se průvod protlačil. Snoubenci klekli na klekadlo červeným suknem zvláště prostřené, což se neděje každému; dali oběma na hlavy věnečky a obřady započaly. Nevěsta vypadala odhodlaně; každé slovo, které mluvila, bylo hlasité, pevné, tak že je mohl slyšeti každý po celém kostele a musil věřit, že jde ze srdce. Kněz se ptal ženicha: "Béřete si tuto nevěstu z lásky?" Ženich odpovídal: "Ano."
Kněz se ptal: "Nemáte s žádným děvčetem jiným slib, který vás váže?"
Ženich odpovídal: "Nemám."
Bylo hrobové ticho.
Kněz zdvihal štolu, aby jim ruce spojil.
Jenom se ještě měl zeptati nevěsty.
"Béřete si přítomného ženicha z lásky?" tázal se.
"Neberu," byla nevěstina odpověď.
Kněz myslil, že se Liduška zmýlila a ptal se ještě jednou hlasem nade všecku pochybnost zřetelným: "Béřete si přítomného ženicha z lásky anebo z přinucení?"
"Z přinucení!" odpověděla Liduška hlasem nade vši pochybnost zřetelným.
Nikdo ani nedýchl, neb kdyby byl dýchl, bylo by ho slyšet.
Kněz se ptal: "Táži se vás před Bohem po třetí a naposledy, béřete si přítomného ženicha z lásky anebo z přinucení?"
"Z přinucení!" odpověděla Liduška určitě, pevně.
Kněz se jen ještě ptal: "Máte s někým jiným slib, který vás váže?"
"Mám!" odpověděla Liduška.
Bylo po obřadech.
Ač v kostele povstal mezi lidem šumot, šeptání divné, podivné, povstal šelest, divné zraky se střídaly, divná slova je provázela - vše bylo jako vyplašené ptactvo, když se se země zvedne a ulítá přes hory a doly.
Kněz spustil štolu, odvrátil se k oltáři, ženich a nevěsta vstali a bylo po svatbě.

Na kůru byli rozestaveni muzikanti; chtěli po ukončených obřadech provozovat hudbu a každý stál již připraven, aby spustil. Po této změně ale zůstali každý jako zkamenělý; pestré skupení, ale bez vůle a života.
Liduška se obrátila ke kůru a hlasem pevným volala: "Toníčku, můj jediný Toníčku, přistup k oltáři!"
Ševel mezi lidem rostl, každý se obracel ke kůru a očekával, co se bude díti. Muzikanti se dívali po Toníkovi, ale nebylo ho tam. Liduška čekala, jako ten, kdo hyne žízní, na kapku vody; ale Toník nešel.
"Toníčku, přistup k oltáři!" zvolala ještě jednou. Nikdo se neozval, nikdo neodpověděl. Lidušku projelo divné tušení. Klestila si cestu skrze lid a ten jako omámený ustupoval vpravo i vlevo. Běžela na kůr, volala Toníčka, a nebylo ho tam.
Sběhla dolů, běžela přes náves, letěla jako nastřelená laň. Lid se vyhrnul z kostela, muzikanti sešli s kůru dolů, svíčky u oltáře zhasly, kněz odešel z kostela a na vesnici jako by někdo hodil zmatek. Muzikanti šli do hospody. Kam taky jít? Hosté ani nechtěli více k Staňkovům k obědu, šli také do hospody. Staňkovic běhali jako smyslem pomateni, běželi do hospody, zvali k obědu, jenž byl už uchystán, k němuž se děly dlouhé přípravy. Někteří šli, někteří nešli. Byla to podivná svatba.
Krejza nevěděl, kam má jít, má-li jít domů anebo k Staňkovům. Nešel ani sem ani tam, šel hledat Lidušku, aby snad se ještě napravilo, co se pokazilo. Liduška zaměřila nejprve kToníkovi do bytu a když ho nebylo ani tam, vylítla z domu jako zoufalá. Trhala si vínek s hlavy, trhala si vlasy a v jejích očích možná číst hrůzu, zděšení. Vtom ji potkal Krejza.
"Liduško, prosím tě, měj rozum!" pravil k ní. "Prabídní lidé!" volala Liduška. "Nemám-li rozum, kdo jest toho vinen, nežli vy všichni, kteří jste si zahráli s srdcem mým!" Jako zoufalá běžela do hospody. V hospodě každý vypravoval již, jak mohl. Liduška zaměřila zrovna k muzikantům. "Kde je Toník?" vykřikla a padla na zem. Sotva že se vzchopila. Toník zde nebyl.
Jedni povídali, že odešel, druzí že odešel v tu stranu, jiní, že ve stranu jinou. Liduška si usedla a oči její byly jako potrhány. "Svrchované nebe, což již nemáš více milosti!" a slova zajížděla lidem jako břitvy do srdce.
Jedni se děsili, jiní plakali.
"Zahrajte mi Toníkovu písničku!" zvolala.
Muzikanti ji zahráli.
Liduška vzala toho, který sedával u Toníka, k tanci. "Tys můj Toník!" pravila a tančila s ním. Tančili sami, nikdo jiný netančil. Liduška si usedla a byla jako polomrtvá. Pominula se rozumem. Za den tolik přežít - není divu.
Toník odešel do blízkého města a dal se na vojnu. Byla to podivná svatba.

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 15.02.2012

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
   






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­