ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Arbes Jakub (*12.06.1840 - †08.04.1914)

­­­­

Ukřižovaná

Ó Kriste! Nejsem z těch, již krokem třesoucím plíží se v zádumčivé chrámy k modlitbě; ni z těch, již putujíce ke Kalvárii zkroušeně líbají tvé nohy krvavé. Nevěřím, Kriste, v svaté slovo tvé; přišelť jsem pozdě v přestárlý ten svět...

Duch časů minulých, po troskách lásky bloudě, u věčnou noc srazí tvé zvrhlé anděly! Golgoty hřeby, Kriste, sotva udrží tě. Pod božským tělem tvým je půda podryta. Tvá sláva, Kriste, hyne! Božské tělo tvé na ebenových křížích v prach se rozpadá...

Z Alfreda de Musseta

Příběh, kterýmž zahajuju své vypravování, udál se v prvních dnech měsíce října roku 1856.
V tu dobu stal jsem se žákem vyšší reálné školy německé v Praze, a o přijímací zkoušce seznámil jsem se náhodou se sličným, modrookým a suchoučkým studentíčkem, který vystudovav v Klatovech nižší gymnasium, přibyl teprve před krátkým časem do Prahy, by se zde věnoval studiu věd reálných.
Jako u mladíků vůbec bývá, seznámili jsme se rychle a v několika dnech stali jsme se již přáteli takměř nerozlučitelnými.
V stručnosti pověděli jsme si vzájemně nehrubě zajímavý průběh dosavadních svých osudů, a žijíce více nadějím a budoucnosti nežli vzpomínkám a minulosti, nestarali jsme se valně o podrobnosti.
Dověděl jsem se o novém příteli svém, že je sirotek a otec jeho že býval důstojníkem u dělostřelectva; dále že mohl sice vstoupiti na některé učiliště vojenské, ale že nemaje nikdy příchylnosti ku stavu vojenskému, raději trpěl nouzi, jen aby se mohl věnovati studiu, k němuž měl náklonnost.
Jako zpravidla na počátku školního roku měli jsme oba neobyčejnou chuť do studií. Zahájení přednášek nemohli jsme se téměř ani dočkati.
S největší dychtivostí očekávali jsme však první přednášku o náboženství. Dychtivost naše byla úplně oprávněna; neboť muže, jenž sám měl předmět ten vykládati, předcházela pověst zvláštní, přímo romantická.
Za svého mládí býval pasákem. Z pasáka stal se později přispěním několika dobrodinců jedním z nejpilnějších, nejsvědomitějších žáků na hlavní škole a na gymnasiu jindřichohradeckém, pak rovněž tak pilným a svědomitým posluchačem filosofie na pražské universitě a ještě později tichým, rozkošem světa úplně odcizeným a studiu filosofie a přírodovědy s neobyčejnou horlivostí oddaným alumnem semináře litoměřického.
Byv vysvěcen na kněze, stal se ceremonářem litoměřického biskupa Hurdálka, později exhortistou na pražské polytechnice, roku 1834 učitelem náboženství a zároveň provizorním ředitelem na německé reálné škole v Mikulandské ulici a r. 1856, když jsem jako nastávající jeho žák poprvé zaslechl jméno jeho a dověděl se aspoň něco o jeho povaze a minulosti, byl již muž asi šedesátiletý a asi rok definitivním ředitelem ústavu toho.
Jakožto bývalý žák nejpopulárnějšího kněze a profesora na universitě pražské v první polovici tohoto století, Bernarda Bolzana, pokládán ředitel páter Schneider u starších Pražanů za nadaného a věrného stoupence nauky Bolzanovy.
Bolzano jako člověk a učitel, jeho osudy, zvláště pak pronásledování, jakéhož zakoušel pro své svobodomyslné zásady, a v přední řadě jeho nauka, že možno filosofii usmířiti s vírou, nezůstaly časem svým bez rozhodného vlivu na značnou část obyvatelstva pražského, hlavně na mládež akademickou.
Ještě v době pozdější, když už Prahu a studující mládež její zaměstnávaly zcela jiné myšlenky, kdy už dávno nabyto přesvědčení, že šlechetná snaha Bolzanova mohla nalézti půdy jen v době přechodní, vzpomínáno muže toho po zásluze i v širších kruzích se zvláštní úctou.
Jako Bolzano odchyloval se i páter Schneider ve svých přednáškách často od předmětu a vysvětloval záhadné neb nepochopitelné případy způsobem přirozeným.
Z té příčiny bývaly nejen přednášky jeho, nýbrž i veřejné exhorty v chrámě salvátorském, ačkoli v těchto posledních nikdy nešel tak daleko jako ve škole, velmi zajímavý a exhorty také od obecenstva četně navštěvovány.
Morálka, kterou hlásá val, nebyla sice v ohledu filosofickém nikdy výstřední, ale přes všechen svůj nádech náboženský v podstatě přece svobodomyslná.
U studujících páter Schneider příliš chvalné pověsti nepožíval. Pokládánť za pedanta a bezpříkladně přísného examinátora, jenž o zkouškách žádal doslovné odříkávání svých ctěných přednášek.
Avšak mnohostranná učenost jeho nebrána nikým v pochybnost. Kolovalať o něm pověst, že kdysi jako exhortista na polytechnice vyzval své posluchače, aby každý z nich napsal na lístek nějakou, byť sebezáhadnější otázku, on pak že beze vší přípravy otázky ty jednu po druhé zodpoví. Posluchači vyzvání tomu vyhověli a stručné, důmyslné, překvapující odpovědi Schneidrovy budily prý pravý úžas...
Konečně jsem muže toho spatřil.
Za krásného říjnového odpůldne přišel k první přednášce.
Když se dveře otevřely, spatřil jsem malého, poněkud zavalitého a ramenatého mužíka v černém kněžském rouchu.
S hlavou k prsům nachýlenou ubíral se rychlým krokem ode dveří prostorem mezi oběma odděleními škamen ke katedře, a vystoupiv na pódium, obrátil k posluchačům svou tvář.
Byla to tvář přísných, drsných tahů a skoro ohyzdná.
Velký nos, malá sivá očka a nevysoké čelo dodávaly úplné bezvousé, zarudlé tváři té, v níž se zračila mračná přísnost zélóty, ráz nevlídný, ba odporný. Tmavý kaštanový vlas byl na skráních sčísnut kupředu. Kolem úzkých, pouvadlých rtů pohrávalo časem cosi jako trpká beznadějnost.
Drsné tahy chladné, odpuzující tváře byly tím sice poněkud oživeny, ale zároveň zdály se nasvědčovati, že muž ten přes všechno vědění své v životě snad nikdy nebyl šťasten.
Počal přednášeti bez úvodu.
Hlas jeho byl drsný, nesympatický.
Časem se zdálo, jako by mluvícímu některý orgán vypovídal na několik okamžiků službu, neboť občas náhle se rozkřiknul a hned zase mluvil skoro šeptmo.
Dlouho nemohl jsem podivnému hlasu tomu uvyknouti. Teprve když jsem nabyl přesvědčení, že jest přednášející přihluchlý, budil dutý a hned zase pronikavý hlas jeho v mé duši soucit.
Páter Schneider přednášel v naší třídě dle vlastní své učebné knihy o životě Ježíšově.
První přednáška jeho nebyla však ani zajímavá, aniž vynikla něčím nad tuctové výkony toho druhu. Toliko k závěrku pronesl nevlídný páter rychle po sobě několik vět, které logikou a hloubkou svou překvapily.
Možná že posluchače své dříve studoval, nežli se odvážil vybočiti z předepsané dráhy, neboť ani nejdříve příští tři nebo čtyři přednášky nelišily se ničím od první, takže jsem se již počínal domnívati, že pověsti o muži tom kolující jsou úplně bez podstaty.
První přednášky věnovány byly stručnému vylíčení dějin, poměrů zeměpisných a národopisných, společenského a státního zřízení Palestiny za dob Kristových.
Ve čtvrté nebo páté přednášce počal páter Schneider líčit mravy, zvyky a soukromý život současníků Kristových.
Připomenutí, že současníci Kristovi nosili turbany na způsob nynějších Turků, že stříhali si vlasy krátce, že o hostinách nezasedali za stoly, jakých my používáme, nýbrž že na zemi polo ležíce a o levou ruku se opírajíce, všechna krmě pojídali holou rukou, a konečně konkluze, že Ježíš Kristus nečinil ve všem tom žádné výjimky, - vše to z úst duchovního bylo tak cizí a vzácné, že jsem na dojem, jejž na mne učinily prosté, ale závažné tyto poznámky, nikdy nezapomněl.
Obraz Kristův, jenž se byl až dosud před duševním zrakem mým vznášel jaksi ideálně, nabyl náhle tvářnosti realistické.
Kristus bez dlouhého, hebkého, kadeřavého vlasu, Kristus v turbanu a s vlasem krátce přistřiženým, Kristus nesedící za stolem, jak jest vypodobněn na nesčíslných obrazích, představujících známou večeři Páně, Kristus žijící po způsobu svých současníků - přestal pro mne býti náhle Kristem, jak jej líčí legenda, bytostí nadlidskou, bohem.
Mladistvá obrazotvornost doplnila si z několika črt bez ohledu na staré tradice obraz nový.
Před duševním zrakem mým stál Ježíš Kristus jako kostnatý muž vysoké postavy. Velká, poněkud šišatá hlava s přizrzlým, krátce přistřiženým vlasem, nevysoké čelo, velký zahnutý nos, jemná, pihovitá pleť a k tomu hluboko zapadlé bledě modré oči - toť obraz, jenž mi tanul na mysli a z paměti mé nikdy již se nevytratil...
V tutéž dobu, co stala se tato změna v mé duši, děla se dle všeho neméně podstatná změna v duši přítele mého, jenž sedával ve škole vedle mne.
Byl to mladík asi osmnáctiletý, temperamentu neobyčejně živého. Leč o přednáškách Schneidrových sedával nepohnutě jako socha. Zrak jeho upřen byl neodvratně na přednášejícího a v tváři jeho nikdy ani sval se nezachvěl.
Tak naslouchal i tentokráte téměř po celou hodinu.
Zatímco přednáška trvala, snesla se nad Prahou pozdní podzimní bouřka. Obloha zatáhla se mraky a v sále rozhostilo se znenáhla šero a dusno. Zdáli bylo slyšeti občas zhluboka rachot hromu, ale blýskání bylo ještě slabé.
Páter Schneider, jak se samo sebou rozumí, nedbal blížící se bouřky, nýbrž přednášel s nezměněným klidem dále.
Avšak až dosud nejpozornější jeho posluchač, podle mne sedící přítel, počal býti poprvé nepozorným, jevě neobyčejný jakýs nepokoj.
Zrak jeho těkal plaše z místa na místo. Brzo utkvěl na přednášejícím, brzo v některém koutě sálu, brzo zabloudil k oknu nebo se smekl přímo před nepokojného přítele na škamnu a hned zase utkvěl na několik okamžiků bezmyšlenkovitě v neurčitém prázdnu.
Časem se mi zdálo, jako by se byl přítel zachvěl.
Skoro celá tvář jeho byla potem navlhlá a příšerně bledá...
Čím více se bouře blížila, tím větší nepokoj pozoroval jsem na příteli. Ruce jeho zatínaly se občas v pěsti, ale hned nato pohrávaly prsty po škamně, jako by zkoušely klávesy klavíru. Někdy pohlédl kosmo také na mne, avšak v pohledu jeho zračilo se divoké zděšení.
Zmocnila se mne úzkost.
Tušil jsem, že děje se v duši přítelově cosi neobyčejného. Nápadné symptomy duševní choroby množily se tak rychle, že nemohl jsem se ubrániti myšlence, že stihlo přítele neštěstí nejstrašnější, že snad - šílí...
A již jsem chtěl vystoupiti ze škamny a upozorniti na to ředitele, zcela klidně přednášejícího; leč zvláštní, neobyčejný případ provedení úmyslu mého zamezil.
Přednášející byl totiž právě v okamžiku tom odložil učební knihu, a sejmuv brejle, chtěl patrně pronésti několik slov k posluchačům ex abrupto jako výklad.
Jsa předtím zaujat nápadným chováním se přítele, nedbal jsem přednášky a nevím také, o čem páter Schneider mluvil. Toliko na následující výklad katechetův pamatuju se skoro doslova:
Pravilť takto: "Hrob je věcí záhadnou; hrob pohlcuje a ničí vše, co v něm bylo uloženo. Proto jest pošetilým jednáním, když oblékáme mrtvoly svých drahých ve skvostná, nádherná roucha a v drahocenných rakvích ukládáme je do hrobu. Prodlením let zničí přírodní síly vše, i mrtvolu i věci, jež jsme byli s mrtvolou uložili v hrob a kteréž, mimo hrob jinak použity, mohly žijícím službu prokázati.
Kdybych cítil, že se blíží poslední okamžiky mého života, vložil bych do své závěti snažnou prosbu, bych byl pohřben způsobem co možná nejjednodušším v rakvi prostinké a laciné a v šatu nejnutnějším, ale aby za peníze, jež mohly býti určeny na pohřeb nádherný, zakoupeny byly věci potřebné a užitečné, zejména rozličné nástroje dřevěné a rozdány mezi poctivé, pracovité, chudé dělníky. Tím způsobem nepřišli by o výdělek ani řemeslníci, kteří se živí zhotovováním rakví, a lidem nuzným a potřebným byl by tím prokázán skutek milosrdný..."
Možná že by byl přednášející ve výkladu pokračoval, ale nenadálé intenzívní a několik okamžiků trvající zablesknutí a hned nato následující zahřmění přerušilo jeho výklad.
Současně vztyčil se přítel můj ve škamně a divoký, zoufalý výkřik vydral se mu z prsou.
V síni, v níž bylo až dosud panovalo ticho hrobové, nastal neobyčejný šum a ruch.
Žáci vstávali a udiveně dívali se na mého přítele, jenž opíraje se oběma rukama o škamnu za sebou, stál chvíli nepohnutě s děsně vypoulenýma očima. Vzsinalé tváři jeho bylo pozorovati křečovité škubání svalů.
Náhle opět usedl, ale hned zase vyskočil, a vztáhnuv obě ruce své směrem k řediteli, v přednášce ustávšímu, rozechvělým hlasem zaúpěl: "Bože, bože - zase ten přízrak!..."
Nato sklesnuv, jakoby vysílen, nazpět do škamny, zamhouřil oči a třásl se na celém těle.
Vše to stalo se v několika okamžicích.
Ředitel pospíšil k naší škamně.
"Odstrčte škamny od sebe!" velel.
Když tak někteří spolužáci učinili, přistoupil k mému příteli. Chvíli díval se mu zkoumavě ve tvář, pak položil jednu ruku na jeho celo a druhou zkoumal tepnu pravé ruky jeho.
Přítel měl oči zamhouřeny.
"Rychle vodu!" zvolal ředitel.
Zatímco někteří žáci vyběhli ze sálu pro vodu, otevřel přítel oči a rozhlédl se udiveně kolem sebe jakoby náhle probuzen z trapného snu.
Zrakům jeho objevil se obraz neobyčejný.
Velká část posluchačů stála na škamnách, jiní v davu obklopovali místo, kde seděl, a před ním na jednom koleně klečel škaredý páter, dívaje se mu upřeně do tváře.
Přítel vzkřikl poznovu, ale výkřik jeho byl dutý, jako by vycházel z prsou nejprudší křečí sevřených.
Teprve v několika okamžicích vzpamatoval se přítel tak dalece, že pochopil, co se kolem něho dělo. Vztáhnul však obě ruce odmítavě proti řediteli, a snaže se vstáti, zaúpěl bolestně, ale téměř nesrozumitelně: "Nech mě, nech! - Odstup ode mne - děsná příšero!"
Nevím, kdo z obklopujících jej spolužáků slova ta zaslechl; ale ředitel, jenž byl příteli nejblíže, bezpochyby je postřehl, ačkoli, jak se zdálo, smyslu jejich nepochopoval.
V tváři jeho aspoň ani sval se nepohnul. Vztyčil se zcela klidně, a rozhlédnuv se tázavě kolem, optal se: "Kdo z vás ví, kde bydlí?... Aby jej odvedl domů."
"Já vím; bydlímť nedaleko," ozval jsem se.
"Dobře," vece ředitel. "Bude-li možno, odveďte jej domů pěšky; bude-li třeba, zaopatřte povoz. Zatím jej nechte chvíli odpočinout!"
Po těchto slovech vstal však přítel sám a vrávoraje chtěl vystoupit ze škamny.
Vzav jej pod pažím, vyvedl jsem jej. Hlava jeho byla k prsům nakloněna, prsa prudce se dmula a nohy se mu chvěly; ale přece kráčel dosti jistě, takže jsem jej bez velkého namáhání mohl vyvésti na chodbu.
Poněkud čerstvější vzduch osvěžil přítele tak dalece, že mohl dále jíti bez mé podpory. Sotva jsme došli na konec dlouhé chodby, zaslechl jsem za sebou rychlé kroky a obrátiv se spatřil jsem za námi pospíchajícího ředitele.

***

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 08.04.2015

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
   






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­