ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Fitzgerald Francis Scott (*24.09.1896 - †21.12.1940)

    Brigda
­­­­

Velký Gatsby (5)

  • přeložil Lubomír Dorůžka
  • vydalo nakladatelství Odeon v Praze roku 1979

Kapitola IV.
(první část)

Za nedělního rána, kdy ve vesničkách na pobřeží vyzváněly kostelní zvony, svět a jeho milenka se vracely do Gatsbyho domu a rozjařeně se mihotaly po trávníku.
"Pašuje lihoviny," říkaly mladé dámy pohybující se kdesi mezi jeho koktajly a květinami. "Kdysi zabil člověka, který přišel na to, že je Hindenburgův synovec a čertův bratranec z druhého kolena. Zlatíčko, podej mi růži a nalej mi ještě kapku do tamhleté křišťálové sklenice."
Jednou jsem si napsal do prázdných políček jízdního řádu jména těch, kteří onoho léta jezdili ke Gatsbymu. Dnes je to starý jízdní řád, rozpadá se ve hřbetě a je nadepsán Jízdní řád platný od 5. července 1922. Ale ještě lze přečíst zašlá jména, která povědí víc než moje všeobecná tvrzení o lidech, kteří přijímali Gatsbyho pohostinství a skládali mu rafinovaný hold tím, že o něm vůbec nic nevěděli.
Z Východního Vejce jezdili Chester Becker s manželkou a Leechovi a jakýsi Blunsen, kterého jsem znal z Yaleu, a doktor Webster Civet, jenž se vloni v létě utopil nahoře v Maine. A Hornbeamovi a Willie Voltaire se ženou a celý rod Blackbucků, kteří se vždy shromáždili někde v koutě a na každého, kdo se k nim přiblížil, ohrnovali nosy jako kozy. A Ismayovi a Chrystieovi (či spíše Hubert Auerbach a žena pana Chrystieho) a Edgar Beaver, jehož vlasy prý jednoho zimního odpoledne zčistajasna a bez důvodu zbělely jako mléko.
Clarence Endive byl, pokud se pamatuji, z Východního Vejce. Přijel pouze jednou v krátkých bílých kalhotách a porval se na zahradě s nějakým vandrákem, kterému se říkalo Etty. Ze vzdálenějšího konce ostrova přijeli Cheadleovi a O. R. P. Schraeder se ženou a Stonewall Jackson Abraham s paní z Georgie a Fishguardovi a Ripley Snell s paní. Snell tam byl tři dni před tím, než ho zavřeli; ležel tak opilý na štěrkové vozovce, že auto paní Ulyssa Swetta mu přejelo pravou ruku. Dancieové jezdili taky a S. B. Whitebait, jemuž bylo dobře přes šedesát, a Maurice A. Flink a Hammerheadovi a Beluga, který dovážel tabák, a Belugova děvčata.
Ze Západního Vejce jezdili Poleovi a Mulreadovi a Cecil Roebuck a Cecil Schoen a státní senátor Gulick a Newton Orchid, kterému patřila většina akcií filmové společnosti Par Excellence, a Eckhaust a Clyde Cohen a Don S. Schartze mladší a Arthur McCarty, kteří všichni měli něco společného s filmem. A Catlipovi a Bembergovi a G. Earl Muldoon, bratr toho Muldoona, který potom uškrtil svou ženu. Chodil tam ten mecenáš Da Fontano a Ed Legros a James B. ("Čertův chlapík") Ferret a De Jongsovi a Ernest Lilly - ti jezdili za hazardní hrou, a když se Ferret objevil na zahradě, znamenalo to, že je nasuchu a že Spojené dopravní budou muset druhý den něco vydělat.
Nějaký Klipspringer tam chodil tak často a zůstával tam tak dlouho, že se mu začalo říkat "strávník" - pochybuji, že měl nějaký jiný domov. Z lidí od divadla tam bývali Gus Waize a Horace O'Donavan a Lester Myer a George Duckweed a Francis Bull. Z New Yorku byli také Chromeovi a Blackhyssonovi a Dennickerovi a Russel Betty a Corriganovi a Kelleherovi a Dewerovi a Scullyovi a S. W. Belcher a Smirkeovi a mladý Quinns, nyní rozvedený, a Henry L. Palmetto, který se zabil tím, že skočil pod vlak podzemní dráhy na Times Square.
Benny McClenahan přijel vždycky se čtyřmi dívkami. Fyzicky to nebyly pokaždé tytéž, ale vypadaly do té míry jedna jako druhá, že se nevyhnutelně zdálo, že tam už byly dříve. Zapomněl jsem, jak se jmenovaly - Jacquelina myslím, nebo Consuela, nebo Gloria nebo Judy nebo June a jejich příjmení byla buď lahodná jména květin a měsíců, nebo tvrdší jména velkých amerických kapitalistů, a když je k tomu někdo donutil, doznávaly, že jsou jejich sestřenice.
Kromě těchhle všech se ještě pamatuji, že tam přijela alespoň jednou Faustina O'Brienová a Baedekerova děvčata a mladý Brewer, kterému ve válce ustřelili nos, a pan Albrucksburger a jeho snoubenka slečna Haagová, a Ardita Fitz-Petersová a pan P. Jewett, kdysi předák Americké legie, a slečna Claudia Hipová s mužem, o kterém se říkalo, že je to její šofér, a nějaký princ, kterému jsme říkali vévoda a jehož jméno, věděl-li jsem ho kdy vůbec, jsem zapomněl.
Všichni ti lidé jezdili onoho léta ke Gatsbymu.

Jednou ráno v devět hodin koncem července zahnulo náhle Gatsbyho nádherné auto po kamenité vozovce k mému vchodu a jeho trojhlasý klakson ze sebe vychrlil útržek melodie. Bylo to poprvé, co mě navštívil, ačkoliv já jsem byl u něho na dvou večírcích, jel jsem v jeho kluzáku a na jeho naléhavé pozvání jsem hojně používal jeho pláže.
"Dobré jitro, kamaráde. Dnes obědváte se mnou a myslil jsem si, že bychom si mohli společně vyjet do města."
Balancoval na blatníku auta s onou pohybovou vynalézavostí, jež je tak příznačně americká a pochází myslím z nedostatku tělesné práce či strnulého vysedávání v mládí, a ještě víc z beztvarého půvabu našich nervózních, sporadických her. Tato vlastnost ustavičně prorážela jeho obřadným chováním jako nějaký neklid. Nikdy nebyl úplně klidný; vždycky nějak poklepával nohou nebo netrpělivě otvíral a zavíral ruku.
Viděl, jak se s obdivem dívám na jeho auto.
"Je hezké, co, kamaráde?" Seskočil, abych se mohl lépe podívat. "To jste ho ještě neviděl?"
Viděl jsem je. Všichni je viděli. Bylo sytě krémové barvy, zářilo niklem, tu a tam se po celé ohromné délce nadýmalo triumfálními kufry na klobouky, na večeře a na nářadí, a tyčilo se na něm terasovité bludiště ochranných skel, v nichž se mnohonásobně odráželo slunce. Usadili jsme se za mnoha vrstvami skla v jakémsi zeleném koženém skleníku a vyrazili jsme do města.
Za minulý měsíc jsem s ním mluvil snad šestkrát a k svému zklamání jsem shledal, že mi nemá mnoho co říci. Můj první dojem, že je osobou nějak neurčitě významnou, se proto postupně vytratil a on se prostě stal majitelem přepychového zájezdního hotelu v sousedství.
A potom jsem zažil tu jízdu, jež mě přivedla do rozpaků. Nedojeli jsme ještě do Západního Vejce a Gatsby už začal polykat konce svých elegantních vět a nerozhodně se poplácával po koleně v karamelovém obleku.
"Podívejte se, kamaráde," vybuchl neočekávaně.
"Co si o mně vlastně myslíte?"
Trochu mě to ohromilo a začal jsem se všeobecnými vytáčkami, jaké si podobná otázka zaslouží.
"No dobře, povím vám něco o svém životě," přerušil mě. "Nechci, abyste měl o mně mylný názor, po všech těch historkách, které slyšíte."
Byl si tedy vědom fantastických obvinění, která zpestřovala konverzaci v jeho síních.
"Řeknu vám jen svatou pravdu." Zvedl najednou pravou ruku, jako kdyby se dožadoval božího svědectví. "Jsem syn jedněch bohatých rodičů ze Středního západu - dnes už jsou všichni mrtví. Byl jsem vychován v Americe, ale studoval jsem v Oxfordu, protože tam po dlouhá léta všichni moji předkové studovali. Je to rodinná tradice."
Podíval se na mne úkosem - a já věděl, proč Jordan Bakerová věří, že lže. S frází "studoval v Oxfordu" si pospíšil nebo ji spolkl, nebo přiškrtil, jako kdyby mu už předem dělala potíže. A o tuto pochybnost se celá jeho výpověď rozbila a já zaváhal, jestli s ním přece není něco trochu v nepořádku.
"Odkud ze Středního západu?" zeptal jsem se jen tak mimochodem.
"Ze San Franciska."
"Aha."
"Všichni moji příbuzní zemřeli a já jsem zdědil spoustu peněz."
Jeho hlas zněl slavnostně, jako by ho dosud pronásledovala vzpomínka na to náhlé vymření celého rodu. Chvilku jsem měl podezření, že si ze mne dělá dobrý den, ale pohled na něj mě přesvědčil o opaku.
"Potom jsem žil jako mladý rádža ve všech hlavních městech Evropy - v Paříži, v Benátkách, v Římě - sbíral jsem klenoty, hlavně rubíny, lovil jsem divokou zvěř, trošku jsem maloval, jen tak pro sebe, a snažil jsem se zapomenout na něco velmi smutného, co se mi přihodilo dávno předtím."
Měl jsem co dělat, abych zadržel nedůvěřivý smích. Samy fráze byly tak otřepané, že nevyvolávaly žádnou představu kromě podivné postavy v turbanu, které se z každého póru sypou piliny a která pronásleduje tygra v Bouloňském lesíku.
"Potom přišla, kamaráde, válka. Byla to velká úleva a já jsem se usilovně snažil, abych zemřel, ale zdálo se, že můj život je začarován. Když to začalo, udělali ze mne nadporučíka. V Argonnském lese jsem postoupil se zbytky svého kulometného praporu tak daleko kupředu, že jsme měli po obou křídlech půlmílovou mezeru, přes kterou se pěchota nemohla dostat. Zůstali jsme tam dva dny a dvě noci, dvě stě třicet mužů se šestnácti Lewisovými kulomety, a když konečně pěchota přišla, našli mezi hromadami mrtvých zástavy tří německých divizí. Byl jsem povýšen na majora a všechny spojenecké vlády mi daly vyznamenání - dokonce i černá Hora, malá černá Hora dole u Jaderského moře!"
Malá Černá Hora! Zdůraznil ta slova a zakýval při nich s úsměvem hlavou. Ten úsměv dával najevo pochopení pro strastiplné dějiny Černé Hory a sympatie s udatnými boji černohorského lidu. Plně oceňoval, jaký řetěz národních pohnutek přivedl to teplé srdíčko Černé Hory k takovému holdu. Moje nedůvěra se rozplynula v okouzlení; připadalo mi, že se letmo probírám hromadou časopisů.
Sáhl si do kapsy a do dlaně mi spadl kousek kovu, zavěšeného na stužce.
"To je ta medaile z Černé Hory."
Kupodivu vypadal ten předmět věrohodně. "Orderi de Danilo," zněl nápis v kruhu. "Montenegro, Nicolas Rex." "Obraťte to."
"Major Jay Gatsby," četl jsem. "Za mimořádnou statečnost."
"Tady mám ještě něco, co nosím pořád u sebe. Památka na dny v Oxfordu. Je to z nádvoří koleje Nejsvětější trojice - ten člověk nalevo ode mne je teď hrabě z Doncasteru."
Byla to fotografie několika mladých lidí v bundách, okounějících v klenutém průchodu, jímž bylo vidět velké množství špičatých věží. Byl tam Gatsby - a vypadal o trochu, ne o mnoho, mladší - s kriketovou pálkou v ruce.
Tak to bylo všechno pravda. Viděl jsem tygří kožešiny, planoucí v jeho paláci na Velkém kanále; viděl jsem, jak otvírá skřínku s rubíny, aby v jejich rudě zářících hloubkách zmírnil trýzeň zlomeného srdce.
"Budu k vám dnes mít velkou prosbu," řekl a s uspokojením schoval své památky zpátky do kapsy, "a tak jsem si myslel, že byste měl o mně něco vědět. Nechtěl jsem, abyste si o mně myslel, že jsem jen tak někdo. Víte, obyčejně přijdu na to, že jsem mezi samými cizinci, protože přelétávám z místa na místo a snažím se zapomenout na tu smutnou událost, která se mi přihodila." Zaváhal. "Uslyšíte o ní dnes odpoledne."
"Při obědě?"
"Ne, dnes odpoledne. Zjistil jsem náhodou, že jdete se slečnou Bakerovou na čaj."
"Chcete říci, že jste do slečny Bakerové zamilován?"
"Nejsem, kamaráde. Ale slečna Bakerová laskavě svolila, že s vámi o té věci promluví."
Neměl jsem ani nejmenší potuchy, co je ta "věc", ale spíš mě to otrávilo, než zaujalo. Nepozval jsem Jordan Bakerovou na čaj proto, abych s ní hovořil o panu Jay Gatsbym. Byl jsem si jist, že ta žádost bude něco úplně fantastického, a na okamžik jsem litoval, že jsem vůbec kdy vkročil na jeho přelidněný trávník.
Neřekl už ani slovo. Čím víc jsme se blížili k městu, tím byl odměřenější. Jeli jsme kolem Rooseveltova přístavu, kde jsme letmo zahlédli červeně opásané oceánské parníky, a uháněli jsme kolem zchátralých brlohů, vroubených tmavými výčepy, kde nikdy nebylo prázdno, plnými vybledlého pozlátka z roku devatenáct set a něco. Potom se kolem nás rozevřelo údolí popela, a jak jsme projížděli kolem, zahlédl jsem letmo paní Wilsonovou, jak se dýchavičně, ale energicky lopotí u benzínové pumpy.
S blatníky rozpjatými jako křídla přenesli jsme se lehce přes půl Astorie - jen půl, poněvadž když jsme proklouzli kolem pilířů zvýšené dráhy, uslyšel jsem povědomé "puf-puf-puf" motocyklu a vedle nás se objevil rozzuřený strážník.
"Dobrá, kamaráde," zvolal Gatsby. Zpomalili jsme. Vyňal z náprsní tašky bílý lístek a zamával mu s ním před očima.
"V pořádku," pronesl strážník a dotkl se letmo čepice. "Podruhé vás poznám, pane Gatsby. Promiňte!"
"Co to bylo?" zeptal jsem se. "Fotografie z Oxfordu?"
"Jednou jsem měl příležitost prokázat laskavost komisaři a on mi posílá každý rok vánoční pozdrav."
Přes velký most, kde mezi trámy probleskovalo slunce a neustále přeskakovalo po jedoucích vozech k městu, které se zvedalo za řekou v bílých hromadách a homolích cukru a bylo celé vystavěnou pouhým přáním z peněz, které naprosto nepáchly. Uvidět město z Queensboroského mostu znamená vždycky uvidět město poprvé, kdy ještě slibuje otevřít člověku všechna tajemství a všechny krásy světa.
Minula nás mrtvola v pohřebním voze s hromadou květin, za ním jely dva vozy se staženými záclonami a ještě několik pestřejších vozů s přáteli. Přátelé se na nás podívali tragickýma očima a měli krátké horní rty jihovýchodních Evropanů a já jsem byl rád, že součástí jejich pochmurného svátku byl i pohled na Gatsbyho nádherné auto. Když jsme uháněli přes Blackwellský ostrov, přejela kolem nás limuzína řízená bílým šoférem, ve které seděli tři elegantní černoši, dva šviháci a dívka. Hlasitě jsem se zasmál, jak na nás vyvalili bělmo očí v pyšném soupeřství.
"Teď, když jsme se dostali přes most, je možné všechno," myslil jsem si; "úplně všechno..."
I Gatsby byl možný, bez jakéhokoliv zvláštního zázraku.
Řvoucí poledne. V dobře větraném sklípku na Dvaačtyřicáté ulici jsem se sešel s Gatsbym u oběda. Očima, které ze sebe mrkáním setřásaly zář ulice venku, jsem ho vyhrabal z nejasné předsíně, kde hovořil s nějakým jiným mužem.
"Tohle je můj přítel pan Wolfsheim, pane Carrawayi."
Malý žid s rozpláclým nosem pozvedl velkou hlavu a pohlédl na mne; z obou nosních dírek mu bujely dva pěkné chomáčky chloupků. Za chvíli jsem v polotmě objevil jeho drobounká očka.
"Tak jsem se na něj podíval," řekl pan Wolfsheim a podával mi vážně ruku, "a co myslíte, že jsem udělal?"
"Co?" zeptal jsem se zdvořile.
Ale zřejmě to nepatřilo mně, poněvadž mou ruku pustil a obrátil svůj výrazný nos na Gatsbyho.
"Podal jsem ty peníze Katspaughovi a řekl jsem: 'Dobrá, Katspaughu, nedávej mu ani halíř, dokud nezavře hubu.' Zavřel ji na to tata."
Gatsby nás vzal oba pod paždí a odvedl nás do restaurace, načež pan Wolfsheim spolkl novou větu, kterou právě začínal, a pohroužil se do náměsíčné nepřítomnosti.
"Whisky se sodou?" zeptal se číšník.
"Tohle je hezká restaurace," řekl pan Wolfsheim a podíval se na presbyteriánské nymfy na stropě. "Ale ta přes ulici se mi líbí víc!"
"Ano, whisky se sodou," přisvědčil Gatsby a potom pravil k panu Wolfsheimovi: "Tam je moc horko."
"Ano - horko a je malá," řekl pan Wolfsheim, "ale plná vzpomínek."

***

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 03.10.2012

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­