ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Doyle Arthur Conan (*22.05.1859 - †07.07.1930)

   
­­­­

Barvíř na penzi (Poslední poklona Sherlocka Holmese)

  • z části Z archívu Sherlocka Holmese
  • přeložila Eva Kondrysová

Sherlock Holmes byl onoho rána v melancholické náladě a jevil sklon k filozofování. Jeho činorodá, praktická povaha prodělávala někdy takovou reakci.
"Viděl jste ho?" zeptal se.
"Myslíte toho starého pána, který odsud vycházel?"
"Právě toho."
"Jaký na vás udělal dojem?"
"Vypadal jako dojemně nemohoucí, zlomený člověk."
"Správně, Watsone. Dojemně nemohoucí. Ale což není život vůbec dojemně nemohoucí? A případ toho člověka historií lidstva v malém? Dychtíme po něčem. Užuž toho dosáhneme. A co nám nakonec zůstane v ruce? Pouhý stín. Anebo ještě hůř - utrpení."
"Je vaším klientem?"
"Snad bychom ho tak mohli označit. Poslali ho za mnou ze Scotland Yardu. Tak jako lékař občas pošle beznadějný případ za mastičkářem. Říkávají, že pacientovi pomoci nemohou, a ať to dopadne jak dopadne, rozhodně na tom nebude hůř."
"Copak se stalo?"
Holmes zvedl ze stolu dost ušmouranou navštívenku. "Josiah Amberley. Tvrdí, že býval mladším společníkem firmy Brickfall a Amberley, potřeby pro malíře. Vidíte ta jména na plechovkách s barvami. Nahospodařil si slušné jměníčko, v jedenašedesáti odešel na odpočinek, koupil si v Lewishamu dům a usídlil se tam, aby po nepřetržité celoživotní dřině užíval klidu. Dalo se předpokládat, že má zajištěnou spokojenou budoucnost."
"Ano, máte pravdu."
Holmes přelétl zrakem údaje, které si poznamenal na zadní stranu obálky.
"Odešel na odpočinek v roce 1896, Watsone. Počátkem roku 1897 se oženil se ženou o dvacet let mladší a pěkná panička to byla, pokud jí fotografie nelichotí. Finanční zabezpečení, manželka, volný čas - očekával byste, že má před sebou pohodlnou přímou cestu. A vidíte, do dvou let je to zlomený, nešťastný člověk, jakého hned tak nenajdete."
"Ale co se přihodilo?"
"Obehraná historka, Watsone. Zrádný přítel a nevěrná žena. Amberley má zřejmě v životě jediného koníčka, a tím jsou šachy. V Lewishamu žije v sousedství mladý lékař, který také hraje šachy. Poznamenal jsem si, že se jmenuje doktor Ray Ernest. Ernest přicházel často na návštěvu, a jak se dalo čekat, vyvinul se důvěrný vztah mezi ním a paní Amberleyovou. Musíte připustit, že náš nebohý klient se nehonosí zvlášť přitažlivým zevnějškem, i když třeba má krásnou duši. Páreček spolu minulý týden pláchl - a nikdo neví kam. A co víc - nevěrná manželka si jako příruční zavazadlo vzala s sebou přenosnou pokladnu starého pána s většinou jeho celoživotních úspor. Dokážeme dámu najít? Zachráníme mu peníze? Problém, který tu vznikl, je všední, ale pro Josiaha Amberleyho má životní důležitost."
"Co v té věci uděláte?"
"Otázka čirou náhodou zní: co v té věci uděláte vy, drahý Watsone - pokud budete laskavě ochoten za mne suplovat. Víte, že jsem zaneprázdněn tím případem dvou koptických patriarchů, který má dnes dospět k rozuzlení. Nemám čas vypravit se do Lewishamu, a přitom údaje získané na místě jsou zvlášť důležité. Starý pán naléhal, abych přijel, ale já jsem mu vysvětlil, co mi v tom brání. Je ochoten přijmout zástupce."
"Milerád vám vyhovím," odvětil jsem. "Nevím sice, v čem bych tam mohl být co platný, ale jsem hotov udělat, co je v mých silách." A tak se stalo, že jsem se jednoho letního odpoledne vypravil do Lewishamu: netušil jsem přitom, že případ, jemuž se věnuji, bude do týdne dychtivě přetřásán po celé Anglii.

Vrátil jsem se do Baker Street, abych podal zprávu o své misi, až pozdě večer. Holmesova vyzáblá postava spočívala v hlubokém křesle: od jeho lulky se zvolna odvíjely kroužky štiplavého kouře a víčka sklesla na oči tak líně, že to až mohlo vzbuzovat dojem, jako by podřimoval, kdyby se při každé odmlce nebo sporném místě v mém vyprávění nebyla pozvedla a pár šedých očí, pronikavých jako rapír, mne nebyl proklál pátravým pohledem.
"Vila pana Josiaha Amberleyho se jmenuje Zátiší," vykládal jsem. "Předpokládám, že by vzbudila váš zájem, Holmesi. Vypadá jako mohovitý držgrešle, který se ocitl ve společnosti pod svou úroveň. Znáte přece tu čtvrť, ty monotónní řady cihlových stavení, ty únavné předměstské ulice. A přímo uprostřed toho všeho jako ostrůvek, jako výspa tradiční kultury a pohodlí, stojí tenhle starý dům, obklopený vysokou zdí, do níž se opírá slunce, zdí žíhanou lišejníkem a korunovanou mechem, takovou zdí, která -"
"Vynechte tu poezii, Watsone," řekl Holmes přísně. "Pochopil jsem, že jde o vysokou cihlovou zeď."
"Správně. Nemohl jsem vědět, který z těch domů je Zátiší, a tak jsem se zeptal člověka, který lelkoval a pokuřoval na ulici. Zmiňuji se o něm z jistého důvodu. Byl to vysoký, černovlasý muž s mocným knírem a vypadal jako voják. Přitakal na můj dotaz a prohlédl si mne zvláštním tázavým pohledem, který jsem si později připomněl.
Sotva jsem vstoupil brankou, už vidím, že mi pan Amberley přichází od domu vstříc. Zahlédl jsem ho ráno jen zběžně, ale udělal na mne dojem divného člověka, a když jsem ho teď viděl na denním světle, připadal mi ještě výstřednější."
"Prostudoval jsem si ho ovšem, ale přesto by mne zajímal váš dojem."
"Připadal mi jako člověk, který doslova klesá pod tíží starostí. Chodí shrbeně, jako by nesl těžké břímě. A přitom to není takový pápěrka, jak jsem si předtím myslel, protože má olbřímí ramena a hruď, ačkoli tu mocnou postavu podpírá pár pavoučích nohou."
"Levá bota je zkrabatělá, pravá hladká."
"Toho jsem si nepovšiml."
"Předpokládal jsem, že vám to ujde. Já postřehl jeho umělou končetinu. Ale pokračujte."
"Mou pozornost zaujaly kučeravé šediny, které se mu vlní jako hadi zpod starého slamáku, a výraz plamenné nenávisti na jeho tváři, zbrázděné hlubokými vráskami."
"Výborně, Watsone. Co říkal?"
"Vychrlil na mne všechny svoje strasti. Kráčeli jsme spolu po cestičce k domu a to víte, že jsem se bedlivě porozhlédl. V životě jsem neviděl tak zanedbanou zahradu. Všechno je tam zarostlé plevelem, což svědčí o naprosté lhostejnosti obyvatel, kteří nechali přírodu, ať si dělá, co umí, namísto aby ji podrobili nějakému estetickému záměru. Nechápu, jali by se slušná žena mohla smířit s takovým stavem věcí. I v domě vládl hrozný nepořádek, ale ten ubožák si to zřejmě uvědomuje a snaží se to napravit, protože uprostřed haly stála velká plechovka zelené barvy a on držel v ruce hustý štětec. Natíral právě dřevěné táflování.
Uvedl mne do své špinavé svatyně a dlouze jsme spolu hovořili. Byl pochopitelně zklamán, že jste se nedostavil osobně. 'Nemohl jsem doufat, že tak slavný muž jako pan Sherlock Holmes by se mohl cele věnovat bezvýznamnému človíčku, jako jsem já, zvlášť když jsem teď ještě utrpěl tak těžkou finanční ztrátu.'
Ujistil jsem ho, že o finanční stránku nejde. 'Ne, ovšemže ne, on vyznává umění pro umění,' řekl, 'ale i po umělecké stránce by na tomto zločinu byl snad objevil něco, co by mu stálo za pozornost. A lidská povaha, doktore Watsone - jak černého nevděku je schopna! Kdy jsem jí odmítl splnit některé přání? Hýčkal jsem ji jako v bavlnce. A ten mladík - měl jsem ho jako syna. Chodil k nám jako domů. A to se podívejte, co mi provedli! Dnešní svět je dočista zkažený!'
Tenhle refrén opakoval hodinu nebo ještě déle. Zřejmě neměl sebemenší podezření, že by ho klamali. Žili sami dva, posluhovačka k nim dochází jen přes den a večer v šest se vrací domů. Na onen večer obstaral starý Amberley dva lístky na balkón do divadla Haymarket, aby manželce něco dopřál. Na poslední chvíli si začala stěžovat, že ji rozbolela hlava, a odmítla jít. Šel tedy sám. Zřejmě to tak bude, protože mi ukázal nepoužitou vstupenku, kterou měl zakoupenou pro manželku.
"To je pozoruhodné - velice pozoruhodné," řekl Holmes, v němž případ očividně vzbuzoval čím dál tím větší zájem. "Prosím, pokračujte, Watsone. Vaše líčení mne neobyčejně zaujalo. Prohlédl jste si osobně tu vstupenku? Nepovšiml jste si náhodou čísla?"
"A víte, že povšiml?" odvětil jsem hrdě. "Shoduje se totiž s mým školním číslem, s jednatřicítkou, a tak mi utkvělo v hlavě."
"Výborně, Watsone! Jeho sedadlo tedy muselo mít buď číslo třicet nebo třicet dva."
"Zřejmě," odvětil jsem trochu tajuplně. "A v řadě B."
"To jsou cenná zjištění. Co ještě vám pověděl?"
"Ukázal mi svou nedobytnou pokladnici, jak tomu říkal. Je to skutečně nedobytná místnost - jako v bance - s železnými dveřmi a okenicemi - zajištěná proti vloupání, jak tvrdil. Jeho žena však měla druhý klíč a sebrali mu sedm tisíc liber na hotovosti a v cenných papírech."
"V cenných papírech! Co by si s nimi počali?"
"Říká, že předal policii seznam, a doufá prý, že je nebudou moci prodat. Vrátil se z divadla kolem půlnoci a shledal, že je místnost vybrakovaná, dveře i okna dokořán a uprchlíci pryč. Nenechali mu dopis ani vzkaz a do této chvíle o sobě nedali vědět. Nečekal na nic a zalarmoval policii."
Holmes chvíli uvažoval.
"Říkáte, že se pustil do lakování. Copak lakoval?"
"Pracoval teď v chodbě. Ale měl už natřené dveře a obložení té místnosti, o níž jsem hovořil."
"Nepřipadá vám to jako divné počínání za těchto okolností?"
"'Musím se něčím zaměstnat, abych ulevil bolavému srdci.' Tak znělo jeho vlastní vysvětlení. Jistě, je to výstřední nápad, ale on je to očividně výstřední člověk. Před mýma očima roztrhal manželčinu fotografii - roztrhal ji zuřivě, v návalu bouřlivých citů. 'Nechci už nikdy patřit na její proklatou tvář!' křičel přitom."
"Ještě něco, Watsone?"
"Ano, jedna okolnost zvlášť upoutala mou pozornost. Odjel jsem na stanici v Blackheathu a nastoupil tam do vlaku, a těsně před odjezdem jsem viděl, jak do sousedního vagónu naskakuje nějaký muž. Víte, že mám dobrou paměť na obličeje, Holmesi. Byl to určitě ten vysoký černovlasý člověk, kterého jsem oslovil na ulici. Zahlédl jsem ho předtím jen jednou u London Bridge, ale tam se mi ztratil v davu. Jsem však přesvědčen, že mne sledoval."
"Nepochybně! Nepochybně!" řekl Holmes. "Vysoký černovlasý muž s mohutným knírem, říkáte, a s našedlými brýlemi proti slunci?"
"Holmesi, vy umíte čarovat. Nezmínil jsem se o tom, ale on skutečně měl našedlé sluneční brýle."
"A zednářskou jehlici v kravatě?"
"Holmesi!"
"Nic jednoduššího, milý Watsone. Ale soustřeďme se na to, co má praktický význam. Jsem nucen uznat, že tento případ, který se mi zprvu jevil směšně jednoduchý, takže mi sotva stál za pozornost, nabývá rychle zcela rozdílné tvářnosti. Pravda, přehlédl jste při své misi všechno důležité, ale i ty věci, které se vnutily vaší pozornosti, vyvolávají vážné úvahy."
"Copak jsem přehlédl?"
"Netrapte se proto, drahý kamaráde. Víte, že to říkám zcela neosobně. Nikdo jiný by se byl daného úkolu nezhostil lépe. Někteří patrně hůře. Je však nabíledni, že jste přehlédl některé důležité body. Jak pohlížejí sousedé na toho Amberleyho a jeho ženu? To je přece zajímavé. A co doktor Ernest? Byl to takový ten veselý Lothario, jak by člověk čekal? Jste od přírody nadán takovými přednostmi, že se každá žena ráda stane vaší pomocnicí a spolupachatelkou. Co slečinka z pošty nebo paní hokynářova? Vidím v duchu, jak šeptáte malicherné hlouposti děvčeti od Modré kotvy, a na oplátku za to se dozvíte věcí významné a zajímavé. Tohle všechno jste neučinil."
"Mohu to ještě učinit."
"Už se stalo. Díky telefonu a pomoci, kterou mi poskytuje Scotland Yard, získám obvykle podstatné informace, aniž opustím tento pokoj. Po pravdě řečeno, mé informace potvrzují výpověď toho člověka. Má v sousedství pověst lakomce, právě tak jako nevlídného a přísného manžela. Že měl v té své nedobytné pokladnici větší částku peněz, to je jisté. Stejně jisté je, že doktor Ernest, svobodný pán, hrával s Amberleym šachy a patrně zase jinou hru s jeho ženou. Tohle všechno se zdá jasné jako bílý den, a člověk by v tom už nic víc nehledal - kdyby přece jen - přece jen -"
"Co vás znepokojuje?"
"Snad jen má představivost. Nechme toho, Watsone. Unikněme z tohoto úmorného, prací vyplněného světa postranními dveřmi hudby. Dnes večer zpívá v Albert Hallu Carina, a my máme ještě dost času, abychom se převlékli, navečeřeli a pobavili."
Ráno jsem vstal časně, ale drobty z topinek a dvě prázdné skořápky mi napověděly, že přítel byl ještě ranějším ptáčetem. Na stole jsem našel načrtnutý vzkaz:

Milý Watsone,
chci si objasnit několik bodů v souvislosti s panem Josiahem Amberleym. Až tak učiním, budeme moci případ pustit s hlavy - anebo také ne. Rád bych Vás požádal, abyste byl k disposici kolem třetí hodiny, není totiž vyloučeno, že bych Vás mohl potřebovat.

S. H.

Celý den jsem Holmese nezahlédl, ale v uvedenou hodinu se vrátil, vážný, zamyšlený a uzavřený. V takových chvílích bývalo nejmoudřejší nijak ho nerušit.
"Byl tu Amberley?"
"Ne."
"Hm! Očekávám ho."
A ve svém očekávání nebyl zklamán, neboť za chvíli se starý pán dostavil a na jeho strohém obličeji se zračila ustaranost a údiv.
"Přišel mi telegram, pane Holmesi. Vůbec tomu nerozumím." Předal mu jej a Holmes četl nahlas:

Přijeďte okamžité, velmi důležité. Mohu poskytnout informace ohledně Vašeho nedávného maléru.

Elman, vikář

"Odesláno ve 14.10 z Little Purlingtonu," řekl Holmes. 'Little Purlington leží v Essexu, tuším, že nedaleko Frintonu. Rozjedete se tam ovšem neprodleně. Zpráva pochází od odpovědné osoby: místního vikáře. Kdepak mám Crockforda? Ano, tady je: J. C. Elman, magister theologiae, farnost Moosmoor cum Little Purlington.' Vyhledejte vlakové spojení, Watsone."
"Jeden vlak odjíždí v 17.00 z nádraží v Liverpool Street."
"Výborně. Měl byste pána doprovodit, Watsone. Možná že bude potřebovat pomoc nebo radu. Jeho případ zřejmě spěje k rozuzlení."
Avšak náš klient nejevil velkou chuť někam se vypravit.
"To je přece jasný nesmysl, pane Holmesi," řekl. "Co může ten člověk vědět o tom, co se přihodilo? Zbytečně bychom plýtvali časem i penězi."
"Neposílal by vám telegram, kdyby něco nevěděl. Zatelegrafujte mu obratem, že přijedete."
"Já nikam nepojedu."
Holmes se zatvářil, jak nejpřísněji uměl.
"To by v očích policie i v očích mých vzbudilo velice podivný dojem, pane Amberleyi, kdybyste odmítl ověřit si tak závažnou stopu, která se tu nabízí. Byli bychom nuceni dospět k závěru, že to s tím vyšetřováním nemyslíte vážně."
Tato možnost našeho klienta zřejmě dočista vyděsila.
"Ale ovšemže se tam rozjedu, když se na to díváte z takového hlediska," řekl. "Na první pohled mi připadalo vyloučené, že by tenhle farář mohl něco vědět, ale když myslíte -"
"Myslím," prohlásil Holmes důrazně, a tak jsme se vypravili na cestu. Holmes mne vzal stranou, než jsme opustili byt, a dal mi radu, z níž vysvítalo, jakou důležitost té věci přikládá. "Ať už se stane, co stane, dohlédněte na to, aby opravdu odjel," řekl. "Kdyby vám utekl nebo se vrátil, běžte k nejbližšímu telefonu a dejte mi vzkázat jediné slovo: prchl. Zařídím tady, aby mi je předali tam, kde budu."
Dostat se do Little Purlingtonu není tak lehko, neboť leží na vedlejší trati. Nevzpomínám na tu cestu rád, protože bylo horko, lokálka pomalu kodrcala a můj společník nasupeně mlčel, až na občasné sarkastické poznámky, týkající se zbytečnosti našeho úsilí. Když jsme konečně vystoupili na malé zastávce, museli jsme ještě ujet dvě míle, než jsme přibyli na faru, kde nás přijal statný, důstojný, trochu pompézní vikář ve své pracovně. Před sebou měl náš telegram.
"Nu, pánové, čím vám mohu sloužit?" zeptal se.
"Přijeli jsme na základě vašeho telegramu," vysvětloval jsem.
"Mého telegramu? Já žádný telegram neposílal."
"Myslím telegram, který jste poslal panu Josiahu Amberleymu ohledně jeho manželky a jeho peněz."
"Pokud to má být nějaký žert, pane. považuji to za žert krajně nevhodný," rozzlobil se vikář. "O pánovi toho jména jsem v životě neslyšel a žádný telegram jsem nikomu neposílal."
Hleděli jsme na sebe s panem Amberleym nechápavě.
"Možná že došlo k nějakému omylu," řekl jsem, "nejsou tu třeba dvě fary? Zde je ten telegram, podpis zní Elman a datován je na faře."
"Je tu pouze jedna fara, pane, a pouze jeden vikář, a tento telegram je do nebe volající podvod, který bude muset vyšetřit policie. Zatím nevidím důvod, proč bychom v tomto rozhovoru pokračovali."
A tak jsme se s panem Amberleym ocitli na silnici ve vísce, která jistě patřila k nejprimitivnějším v celé Anglii. Zamířili jsme k poštovnímu úřadu, ale tam bylo již zavřeno. V nádražním hostinci však měli telefon, a tak jsem se spojil s Holmesem, jehož výsledek naší cesty rovněž překvapil.
"To je velice zvláštní!" řekl vzdálený hlas. "Velice pozoruhodné! Obávám se, milý Watsone, že dnes večer už nebudete mít spojení. Odsoudil jsem vás bezděčně k hrůzám venkovské hospody. Máte tam však přírodu, Watsone - přírodu a Josiaha Amberleyho - můžete být s oběma v úzkém spojení." Zaslechl jsem, jak se suše zasmál, když pokládal sluchátko.
Brzy se ukázalo, že můj společník nemá pověst lakomce nezaslouženě. Hudroval nad zbytečným vydáním a cestou, trval na tom, že pojedeme třetí třídou, a teď spustil lamentace nad účtem z hostince. Když jsme nazítří dopoledne přibyli do Londýna, bývalo by těžké určit, kdo z nás dvou má horší náladu.
"Měli bychom se cestou zastavit v Baker Street," řekl jsem. "Možná že pro nás pan Holmes má nějaké nové příkazy."
"Budou-li mít takovou cenu jako ty předešlé, můžeme se bez nich obejít," ušklíbl se Amberley zlomyslně. Přesto mi však dělal společnost i nadále. Oznámil jsem už předem Holmesovi telegramem dobu našeho příjezdu, ale našli jsme tam vzkaz, že je v Lewishamu a že nás tam očekává. To nás překvapilo, ale ještě více nás překvapilo, že v obývacím pokoji našeho klienta není sám. Seděl tam s ním energický, nepohnutě se tvářící černovlasý muž s našedlými brýlemi proti slunci a velkou zednářskou jehlicí v kravatě.
"Tohle je můj přítel pan Barker," řekl Holmes. "Zajímá se rovněž o váš případ, pane Amberleyi, ale pracujeme nezávisle na sobě. Chceme vám však oba položit stejnou otázku."
Pan Amberley se ztěžka posadil. Vycítil hrozící nebezpečí. Vyčetl jsem to z jeho zpozornělých očí i z jeho rozechvění.
"Nač se mne chcete zeptat, pane Holmesi?"
"Jen na jedno: Kam jste odklidil mrtvá těla?"
Stařec chraptivě vykřikl. Vyskočil a zašermoval ve vzduchu kostnatýma rukama, podobnýma pařátům. S otevřenými ústy vypadal na okamžik jako nějaký strašidelný dravec. Jako v záblesku jsme zahlédli skutečného Josiaha Amberleyho, démona s duší stejně znetvořenou, jako měl tělo. Když sklesl opět na židli, přitiskl si ruce ke rtům, jako by chtěl ztlumit zakašlání. Holmes mu skočil na krk jako tygr a zkroutil mu obličej k zemi. Z lapajících rtů vypadla bílá tabletka.
"Žádné úhybné kličky, Amberleyi. Všechno se stane podle práva a pořádku. Co o tom soudíte, Barkere?"
"Mám venku drožku," poznamenal náš nemluvný společník.
"Na policejní stanici je to jen pár set metrů. Pojedeme spolu. Vy tu můžete zůstat, Watsone. Vrátím se nejdéle za půl hodiny."

Starý barvíř měl ve svých statných ramenou sílu jako lev, ale byl bezmocný v rukou dvou zkušených detektivních borců. Svíjel se a vzpěčoval, když ho vlekli k čekající drožce, a já pak zůstal sám na stráži v neblahém domě. Holmes se však vrátil ještě dřív, než určil, doprovázen bystrým mladým policejním inspektorem.
"Nechal jsem na Barkerovi, aby vyřídil formality," řekl Holmes. "Vy jste Barkera dosud neznal, Watsone. To je můj nenáviděný konkurent ze surreyského břehu Temže. Když jste se zmínil o vysokém černovlasém muži, nebylo pro mne těžké si domyslet, o koho jde. Má na kontě několik záslužných případů, viďte, inspektore?"
"Rozhodně do některých zasáhl," odpověděl inspektor rezervovaně.
"Nedbá asi na formální postupy, podobně jako já. Víte, taková metoda bývá někdy užitečná. Kdybyste byl například právě teď varoval toho darebáka, jak je vaší povinností, že všechno, co řekne, může být použito proti němu, snad by se nebyl dal strhnout k počínání, které se prakticky rovná doznání."
"Snad. Ale my stejně dosáhneme svého, pane Holmesi. Nemyslete si, že jsme si v tomto případě neutvořili svůj názor a že bychom byli pachatele nedopadli. Nesmíte se na nás zlobit, ale zajídá se nám, když se do toho vložíte metodami, jichž my nesmíme používat, a pak nás oloupíte o všechno uznání."
"K takové loupeži nedojde, MacKinnone. Ujišťuji vás, že od této chvíle mizím ze scény, a co se Barkera týká, ten neučinil nic než to, co jsem mu řekl."
Inspektor se zatvářil, jako by mu spadl kámen ze srdce.
"To je od vás velkorysé, pane Holmesi. Chvála ani výčitky pro vás mnoho neznamenají, ale u nás je to něco jiného, když novináři začnou klást otázky."
"Zajisté. Je však velice pravděpodobné, že budou klást otázky v každém případě, a proto by bylo prozíravé, připravit si odpovědi. Co řeknete například, až se některý chytrý a podnikavý reportér zeptá, které konkrétní okolnosti ve vás nejprve vzbudily podezření a potom vám umožnily se přesvědčit, co se skutečně udalo?"
Inspektor se zatvářil nejistě.
"Soudím, že jsme ještě k žádným konkrétním důkazům nedospěli, pane Holmesi. Říkáte, že zatčený se v přítomnosti tří svědků prakticky přiznal k vraždě své ženy a jejího milence tím, že se pokusil spáchat sebevraždu. Jaké jiné důkazy máte?"
"Zařídil jste domovní prohlídku?"
"Tři konstáblové už jsou na cestě."
"Pak jistě brzy odhalíte nejpádnější důkaz. Mrtvá těla nemohou být daleko. Zkuste to ve sklepení a na zahradě. Nemůže dlouho trvat, než vykopete pravděpodobná místa. Tenhle dům je starší než vodovodní potrubí. Musí tu někde být nepoužívaná studna. Zkuste štěstí tam."
"Ale jak jste na to přišel a jak byl zločin spáchán?"
"Ukáži vám nejprve, jak byl spáchán, a pak vám poskytnu vysvětlení, na něž máte právo, a ještě víc zde můj přítel, který tak trpělivě snášel všechny nepříjemnosti a prokázal mi během vyšetřování neocenitelné služby. Nejprve bych vás však seznámil s mentalitou toho člověka. Je velmi neobvyklá - a to do té míry, že podle mého názoru Amberley skončí spíše v ústavu v Broadmooru než na šibenici. Uvažuje převážně způsobem, jaký si člověk častěji spojuje s představou středověkého Itala než dnešního Brita. Je to člověk malicherný a lakomý, který svou skoupostí manželce tak ztrpčoval život, že ochotně padla do náruče prvnímu dobrodruhovi. Ten se objevil na scéně v podobě onoho doktorského šachisty. Amberley vyniká v šachu - což napovídá, že má mozek schopný důmyslných kombinací. Jako všichni lakomci je i on žárlivý a jeho žárlivost přerostla do šílené mánie. Pojal podezření, ať už oprávněné či ne, že ho klamou. Byl odhodlán se pomstít, a pomstu schytal s ďábelskou mazaností. Pojďte sem!"
Holmes nás vedl chodbou s takovou jistotou, jako by v tom domě bydlel, a zastavil se u dveří nedobytné pokladnice.
"Fuj! Jak hrozně ta barva páchne!" zvolal inspektor.
"To byla naše první stopa," řekl Holmes. "Vděčím za ni pozorování doktora Watsona, ačkoli on sám z něho nedokázal vyvodit žádné důsledky. Mne to však uvedlo na cestu k rozuzlení. Proč ten člověk za těchto okolností plní svůj dům tak pronikavým zápachem? Očividně proto, aby přehlušil nějaký jiný pach, který se snaží sprovodit ze světa - nějaký kompromitující pach, který by mohl vyvolat podezření. Pak jsem se zamyslel nad místností, kterou tady vidíte - železné dveře i okenice: hermeticky uzavřená místnost. Spojíme-li tyto dvě skutečnosti, kam dospějeme? To jsem mohl stanovit pouze důkladnou prohlídkou domu. Byl jsem si už jist, že jde o vážný případ, neboť jsem se předtím seznámil s doklady o tržbě v pokladně divadla na Haymarketu - i zde trefil doktor Watson do černého - a zjistil jsem, že ani číslo třicet v řadě B na druhém balkóně, ani třicet dva nebylo ten večer prodáno. Amberley tedy nebyl v divadle a jeho alibi se rozpadlo. Udělal velkou chybu, když připustil, aby si můj lstivý přítel zapamatoval číslo vstupenky, kterou koupil pro manželku. Nyní vyvstal problém, jak získat možnost prohlédnout si dům. Poslal jsem svého člověka do nejzastrčenější vesnice, která mne napadla, a přivolal tam svého klienta v takovém čase, že se už nemohl týž večer vrátit. Aby se to nijak nezvrtlo, provázel ho doktor Watson. Jméno toho dobrého vikáře jsem ovšem našel v Crockfordovi. Vysvětluji to dost jasně?"
"Mistrný postup," řekl inspektor obdivně.
"Jelikož jsem se nemusel obávat vyrušení, vloupal jsem se do domu. Povolání lupiče se mi vždy jevilo jako moje druhá možná životní volba; kdybych se pro ně byl rozhodl, nepochybně bych v něm byl vynikl. Pohleďte, co jsem zjistil. Vidíte tu rouru od plynu, která běží zde podél lišty? Dobrá. Mezi stěnami se zvedá ke stropu a tady v rohu je kohoutek. Roura ústí do nedobytné místnosti a končí v té sádrové růži uprostřed štukatury na stropě. Ústí je doširoka otevřené. Stačí otočit zvenčí kohoutkem a místnost může být kdykoli zaplavena plynem. Pokud by byly dveře a okenice zavřeny a kohoutek otevřen naplno, soudím, že kdokoli uzavřený v této malé místnosti musel do dvou minut ztratit vědomí. Jakou ďábelskou fintou je sem nalákal, to nevím, ale jakmile se ocitli za zavřenými dveřmi, byli mu vydáni na milost a nemilost."
Inspektor si se zájmem prohlížel rouru. "Jeden z našich lidí se zmínil o tom, že tu cítil plyn," řekl, "ale to byly dveře a okna dokořán a páchla tu barva - aspoň něco stačil už natřít. Vypověděl, že s tím začal předešlého dne. A co bylo dál, pane Holmesi?"
"Nu, pak došlo k příhodě, kterou jsem neočekával. Vyklouzl jsem oknem špižírny do ranního šera, a vtom jsem ucítil, jak mne čísi ruka popadla za límec a nějaký hlas se zeptal: "Tak co, ty lumpe, copak jsi tam prováděl?" Když se mi podařilo otočit hlavu, pohlédl jsem do našedlých brýlí svého přítele a konkurenta pana Barkera. Toto zvláštní setkání nás oba rozesmálo. Vyrozuměl jsem, že ho příbuzní doktora Raye Ernsta pověřili přešetřením případu a on rovněž dospěl k závěru, že došlo k zločinu. Nespustil několik dní dům z očí a mezi návštěvníky vzbudila jeho pozornost osoba doktora Watsona. Neměl důvod Watsona zadržet, ale když zahlédl, jak kdosi leze z okna ve spíži, ztratil trpělivost. Řekl jsem mu ovšem, jak se věci mají, a pak jsme na případu spolupracovali."
"Proč jemu? Proč ne nám?"
"Protože jsem měl na mysli ten malý experiment, který se tak obdivuhodně zdařil. Obával jsem se, že vy byste nezašli tak daleko."
Inspektor se usmál.
"Možná že ne. Pokud jsem vám dobře rozuměl, slibujete tedy, pane Holmesi, že se od této chvíle případu zříkáte a že nám všechny své výsledky předáváte."
"Zajisté, to bývá vždy mým zvykem."
"Jménem policie vám vyslovuji díky. Zdá se to jasný případ, jak pravíte, a objevit mrtvá těla nebude tak těžké.
"Ukáži vám jeden malý hrůzný důkaz," řekl Holmes. "Jsem si jist, že jej nepostřehl ani sám Amberley. Člověk se obvykle dopracuje žádoucích výsledků, inspektore, když se vmyslí do situace toho druhého a představí si, co by na jeho místě udělal. Chce to trochu fantazie, ale vyplatí se to. Předpokládejme tedy, že byste byl zavřen v této místnůstce, nezbývaly by vám ani dvě minuty života, a přitom byste se chtěl vypořádat s tím zloduchem, který se vám pravděpodobně za dveřmi pošklebuje. Co byste udělal?"
"Zanechal po sobě vzkaz."
"Správně. Pokusil byste se zanechat zprávu, jak jste přišel o život. Nemělo by cenu psát na papír. Ten by viděl. Když to napíšete na stěnu, snad to někomu padne do očí. A teď se podívejte sem! Přímo nad lištou je načrtnuto fialovou inkoustovou tužkou: 'Zav -' Víc nic."
"A co z toho usuzujete?"
"Je to pouze stopu nad zemí. Ten chudák ležel na zemi a zápasil se smrtí. Ztratil vědomí, než to mohl dopsat."
"Chtěl napsat: 'Zavraždil nás Amberley.'"
"Tak to chápu já. Najdete-li u mrtvého inkoustovou tužku -"
"Budeme ji hledat, to vás ujišťuji. Ale co ty cenné papíry? Zřejmě k žádné loupeži nedošlo. Ale on ty akcie vlastnil. To jsme si ověřili."
"Spolehněte se, že je někde bezpečně ukryl. Až by se na útěk milenců pozapomnělo, najednou by je objevil a oznámil by, že se provinilci káli a vrátili mu kořist anebo že ji cestou pohodili."
"Vyřešil jste všechny problémy," řekl inspektor. "Nám to ovšem musel hlásit, ale proč se obrátil ještě na vás, to nechápu."
"Z furiantství!" odvětil Holmes. "Měl takovou důvěru ve svůj důvtip a byl tak klidný, že nepovažoval za možné, aby ho někdo prohlédl. Mohl by pak říci kterémukoli podezíravému sousedovi: Jen se podívejte, co všechno jsem učinil. Obrátil jsem se nejen na policii, ale dokonce i na Sherlocka Holmese."
Inspektor se zasmál.
"Musíme vám prominout to 'dokonce i', pane Holmesi," řekl. "Odvedl jste tak dokonalou práci, jakou jsem ještě neviděl."
Pár dní nato mi přítel přisunul výtisk čtrnáctideníku North Surrey Observer. Pod řadou křiklavých titulků, které začínaly "Útočištěm hrůzy" a končily "Skvěle rozehranou policejní akcí", se tísnily sloupečky tisku, poprvé líčící celý případ. Závěrečný odstavec byl charakteristický pro celou reportáž. Zněl takto:

Inspektor MacKinnon se zapsal do dějin boje proti zločinu jako zářný příklad vynikajících schopností mezi našimi kriminalisty z povolání, když s pronikavým důvtipem usoudil, se pach barvy může zakrývat jiný pach, například plynu, odvážně vydedukoval, že nedobytná místnost mohla také sehrát úlohu popravčí komory, a dalším pátráním odhalil mrtvá těla v nepoužívané studni.

"Ale co, MacKinnon je hodný člověk," usmál se Holmes shovívavě. "Založte to do našeho archívu, Watsone. Jednoho dne třeba zveřejníme, jak to bylo doopravdy."

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 18.11.2014

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­