ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Bulgakov Michail Afanasjevič (*1891 - †10.03.1940)

­­­­

Zápisky mladého lékaře (4)

Tma tmoucí

Kam se poděl svět v den mých narozenin? Kde jsou zářící moskevské elektrické svítilny? Lidé? Obloha? Za okny nic než tma...
Jsme odříznuti od světa. První petrolejové lucerny jsou na železniční zastávce vzdálené čtyřicet verst. Nejspíš se komíhají a zhasínají v metelici. O půlnoci tudy s rachotem projede rychlík do Moskvy, aniž zastaví: nač by mu byla zapomenutá zastávka, pohřbená v plevelu?
První elektrická světla jsou vzdálena čtyřicet verst, v újezdním městě. Tam je sladký život. Mají tam biograf, obchody. Zatímco skučí vítr a roznáší sníh po polích, na filmovém plátně se možná míhá rákosí, houpají se palmy a vynořuje se tropický ostrov...
Jsme sami.
"Tma tmoucí," prohodil felčar Děmjan Lukič a poodhrnul závěs. Vyjadřuje se někdy šroubovaně, ale vždy přesně. Správně, tma tmoucí.
"Ještě skleničku, prosím," pobízím ho. (Ach, neodsuzujte mě! Vždyť lékař, felčar a dvě asistentky jsou také jen lidé! Celé měsíce nevidíme nikoho jiného než stovky nemocných. Pracujeme pohřbeni ve sněhu. Cožpak nesmíme o doktorových narozeninách vypít dva kalíšky zředěného lékárenského líhu a zajíst je újezdními šproty?)
"Na vaše zdraví, doktore!" prohlásil procítěně Děmjan Lukič.
"Přejeme vám, abyste si u nás zvykl!" připojila se Anna Nikolajevna a při přípitku si urovnala záhyb na svých parádních vzorovaných šatech.
Pelageja Ivanovna si s námi přiťukla, vypila, ale hned si dřepla na bobek a zaharašila pohrabáčem v kamnech. Po našich tvářích přeběhl žhavý záblesk a v prsou se nám rozlilo teplo po vodce.
"Skutečně nechápu," začal jsem oživeně a pozoroval jsem snop jisker, které vzlétly zpod pohrabáče, "co ta ženská provedla s rulíkem. Vždyť to je příšerné!"
Na tvářích felčara i asistentek se mihl úsměv.
Přihodilo se tohle: dnes ráno ke mně do ordinace vklouzla růžovolící třicátnice. Uklonila se směrem k vyšetřovacímu lehátku, které stálo za mými zády, vytáhla ze záňadří flakón se širokým hrdlem a spustila zpěvavě, úlisně: "Díky za kapky, pane doktor, ohromně mi pomohly! Buďte tak hodnej, předepište mi ještě lahvičku!"
Vzal jsem jí z rukou flakón, pohlédl jsem na štítek a zatmělo se mi v očích. Na štítku bylo napsáno rozmáchlým písmem Děmjana Lukiče: Tinct Atropa belladonna... atd. 16. prosince 1916.
To tedy znamenalo, že včera jsem předepsal této ženě silnou dávku rulíku a dnes, 17. prosince, o mých narozeninách, přijela pacientka s prázdným flakónem a žádala další.
"Ty... ty... ty kapky jsi včera všechny využívala?" uhodil jsem na ni.
"Všecky, milostpane, všecky," zpívala, jako když másla ukrajuje. "Dej vám pánbůh zdraví... půl lahvičky jsem vypila hned a půl před spaním. Bolesti povolily..." Opřel jsem se o vyšetřovací lehátko. "Jaké dávky jsem ti předepsal?" ptal jsem se přidušené. "Po pěti kapkách... Cos to provedla? Ty přece... já přece..."
"Namouduši, vypila jsem je," ujišťovala mě, aby mne přesvědčila, že mou beladonu skutečně využívala.
Vzal jsem ji za ruměné tváře a zkoumal jsem její zřítelnice. Neshledal jsem nic výjimečného. Byly docela hezké a ;zcela normální. Puls rovněž normální. Celkem jsem nezpozoroval nejmenší příznaky otravy rulíkem.
"Není možná!" prohlásil jsem a pak jsem zaječel: "Děmjane Lukiči!"
Felčar v bílém plášti se vynořil z lékárenské chodby. "Jen se podívejte, Děmjane Lukiči, co tahle krasavice natropila! Já to nechápu..."
Ženička polekaně vrtěla hlavou - došlo jí, že se čímsi provinila.
Děmjan Lukič se zmocnil flakónu, očichal ho, zatřepal jím a přísně prohlásil: "Lžes, má milá. Tys ten lék neužívala!"
"Namou..." spustila ženička.
"Nevěš nám bulíky na nos," káral ji drsně, s úšklebkem Děmjan Lukič, "my to všecko moc dobře známe. Přiznej se, kohopak jsi léčila těmi kapkami?"
Ženička vzhlédla svými normálními zřítelnicemi k čistě vybílenému stropu a pokřižovala se.
"Aby mě..."
"Nech toho," zadrmolil Děmjan Lukič a otočil se ke mně: "Víte, jak to dělají, doktore? Takováhle herečka přijede do špitálu, kde jí předepíšou lék, a ona jím po návratu do vsi pohostí všecky sousedky."
"Co vás napadá, pane felčar..."
"Přestaň!" okřikl ji. "Žiju tady u vás osmý rok. Znám to. Samosebou, rozdělila lahvičku na všecky chalupy," pokračoval.
"Předepište mi ještě tyhle kapky," žadonila úlisně ženička. "Ne," namítl jsem a utřel jsem si z čela pot. "Těmihle;
kapkami už tě léčit nebudeme. Bolesti v břiše ustaly?" "Hnedka se mi jako zázrakem ulevilo!" "Výborně. Předepíšu ti jiné, taky moc dobré." Předepsal jsem jí valeriánské kapky a ona zklamaně
odjela.
O tom případu jsme debatovali v doktorském bytě o mých narozeninách, zatímco venku panovala vířivá tma tmoucí, připomínající těžký závěs.
"To nic není," tvrdil Děmjan Lukič a delikátně pozřel rybu v oleji, "my jsme tu na ledacos zvyklí. Ale vy, drahý doktore, si budete muset zvykat. Tohle není univerzita ani hlavní město, ale zapadákov!"
"Správně, zapadákov!" ozvala se Anna Nikolajevna jako ozvěna.
Kdesi v komíně zahučela metelice, zašelestila za zdí. Temný plechový plát před kamny se brunátně zbarvil. Buď požehnán oheň, který zahřívá zdravotnický personál v každém zapadákově!
"Ráčil jste slyšet o svém předchůdci, Leopoldu Leopoldoviči?" zeptal se felčar, nabídl Anně Nikolajevně cigaretu a pak si sám zapálil.
"To byl znamenitý doktor!" prohlásila nadšeně Pelageja Ivanovna a upírala rozzářený pohled do blahodárného ohně. V černých vlasech jí střídavě světélkoval a pohasínal sváteční hřeben s falešnými drahokamy.
"Ano, byla to vynikající osobnost," přisvědčil felčar. "Vesničané ho přímo zbožňovali. Věděl, jak na ně. Jít na operaci k Lipontijovi - prosím, třeba hned! Říkali mu místo Leopold Leopoldovič Lipontij Liponťjevič. Věřili mu. Uměl to s nimi. Tak tedy jednou k němu zavítal jeho přítel, Fjodor Kosý z Dulceva. "Víme, Lipontiji Liponťjiči, svírá mě tuhle na prsou, nemůžu dýchat," povídá. "A navíc mě škrábe v krku..."
"Laryngitida," pronesl jsem mechanicky, zvyklý po měsíci zběsilé honičky na bleskové venkovské diagnózy.
"Zcela správně..." "No dobrá," říká na to Lipontij, "něco ti předepíšu. Za dva dny se uzdravíš. Tadyhle máš francouzské hořčičné náplasti. Jednu si přilepíš na záda mezi lopatky, druhou na prsa. Po deseti minutách je sundáš. Marš! Kurýruj se!" Nemocný sebral náplasti a odjel. Za dva dny se objevil znovu v ordinaci. "Co je?" ptá se Lipontij.
Kosý mu povídá: "Ale, milý Lipontiji Liponťjiči, vaše náplasti nepomáhají."
"Lžeš," namítá Lipontij. "To není možné, aby francouzské náplasti nepomohly! Ty sis je nejspíš nepřilepil?"
"Jak by ne," brání se Kosý, "mám je doteďka..." Při těch slovech se otočí a vzadu na kožichu má přilepenou náplast!
Rozesmál jsem se. Pelageja Ivanovna se chichotala a zuřivě ramplovala pohrabáčem mezi poleny.
"Jak myslíte, ale tohle je anekdota!" poznamenal jsem. "To se nemohlo přihodit!"
"Anekdota? Anekdota?!" volaly asistentky jedna přes druhou. "Abyste věděl, z podobných anekdot se skládá celý náš život... Tady se dějí všelijaké věci..."
"A co cukr?" zvolala Anna Nikolajevna. "Vypravujte o cukru, Pelagejo Ivanovno!"
Oslovená zavřela dvířka u kamen a začala, oči sklopené: "Jednou přijedu do Dulceva k rodičce..."
"Tohleto Dulcevo je proslavená ves," neudržel se felčar a dodal: "Promiňte! Pokračujte, paní kolegyně!"
"Pochopitelně rodičku vyšetřuju," pokračovala Pelageja Ivanovna, "a najednou zjistím v pochvě cosi podivného... Nějaké kousky nebo drť... Ukázalo se, že je to rafinovaný cukr!"
"Tady máte tu anekdotu!" poznamenal slavnostně Děmjan Lukič.
"Dovolte... nechápu..."
"To všecko babka!" vysvětlovala Pelageja Ivanovna. "Zaříkávačka jí to namluvila. Povídá, porod nebude lehkej. Dítěti se nechce na svět. Musíme ho nalákat. A tak ho lákala na sladké!"
"Hrůza!" vyhrkl jsem.
"Nutí rodičky, aby kousaly vlasy," připojila se Anna Nikolajevna.
"Proč?"
"Čertví. Asi třikrát k nám přivezli rodičku. Ubožačka leží a odplivuje. Ústa má plná štětin. To je taková pověra, prý to ulehčuje porod..."
Oči obou porodních asistentek zajiskřily vzpomínkami. Dlouho jsme seděli u kamen, pili jsme čaj a já naslouchal jako očarovaný jejich vyprávění o tom, že kdykoliv je zapotřebí odvézt rodičku ze vsi k nám do nemocnice, Pelageja Ivanovna zpravidla jede se svými saněmi vzadu, aby si to cestou nerozmyslili a nevrátili rodičku do rukou porodní báby. O tom, jak jedenkrát při obrácené poloze plodu pověsili rodičku za nohy ke stropu, aby se dítě otočilo. Dále o tom, jak porodní bába z Korobova, sotva se doslechla, že lékaři propichují měchýř s plodovou vodou, pořezala kuchyňským nožem novorozeněti hlavu tak, že dokonce ani tak proslulý a obratný lékař, jako byl Lipontij, nedokázal dítě zachránit a stěží zachránil matku. O tom, jak...
Kamna jsme už dávno zavřeli. Moji hosté odešli do svého přístavku. Viděl jsem, jak chvíli matně zářilo okénko Anny Nikolajevny a pak zhaslo. Všecko zmizelo. K metelici se přidružil tmavý prosincový večer a černá clona přede mnou zakryla oblohu i zemi.
Přecházel jsem sem tam po ordinaci, dřevěná podlaha mi vrzala pod nohama a kamna šířila teplo. Bylo slyšet, jak kdesi hryže myš.
Ne, umiňoval jsem si, budu bojovat s touhle tmou tmoucí, s tímhle tmářstvím tak dlouho, pokud mě osud ponechá ve zdejším zapadlém koutě. Rafinovaný cukr... No řekněte!
V mých snech, zrozených při svitu lampy se zeleným stínidlem, se vynořilo obrovské univerzitní město a v něm klinika s prostorným sálem a podlahou z barevných kachlíčků, s lesklými vodovodními kohoutky, s běloskvoucími sterilními prostěradly a mezi tím vším asistent se špičatou vševědoucí prokvetlou bradkou...
Každé zaklepání v takové chvíli člověka vzruší, vyděsí. Škubl jsem sebou...
"Kdo je tam, Axiňjo?" zeptal jsem se z chodby, nakloněn přes zábradlí.
Zarachotila těžká závora, dovnitř zároveň s chladem vniklo světlo svítilny a rozhoupalo se. Potom Axiňja ohlásila: "Přijel pacient..."
Upřímně řečeno, zaradoval jsem se. Spát se mi nechtělo a myší hryzáni i vzpomínky vyvolávaly smutek a pocit osamělosti. A pak - pacient je muž, takže nejde o nejhorší, o porod.
"Může chodit?"
"Může," odpověděla Axiňja a zívla.
"Tak ať jde do ordinace."
Schody žalostně vrzaly. Stoupal do nich kdosi solidní, tělnatý. Mezitím jsem už seděl za psacím stolem a snažil jsem se, aby mých čtyřiadvacet let podle možnosti nevyčuhovalo z profesionální lékařské slupky. Moje pravička ležela na stetoskopu jako na revolveru.
Do dveří vklouzla postava v beraním kožichu a ve válenkách. Čepici držela v rukách.
"Copak že tak pozdě, můj milý?" zeptal jsem se důrazně, abych ulevil svému svědomí.
"Promiňte, pane doktore," omlouvala se postava měkkým příjemným hlasem, "taková metelice - to je nadělení. Zdrželi jsme se, co naplat, promiňte, prosím!"
Zdvořilý člověk, pomyslel jsem si spokojeně. Nemocný se mi zalíbil a dokonce i jeho hustý ryšavý plnovous budil dobrý dojem. Bylo zřejmé, že si ho majitel do jisté míry pěstuje. Nejen že ho přistřihoval, ale dokonce natíral jakousi látkou, v níž i lékař žijící nedlouho na vesnici snadno poznal olej, jaký přilévají do lampiček u ikon.
"Co vám schází? Odložte si. Odkud jste?"
Kožich dopadl na židli jako balvan.
"Trápí mě horečnatost," svěřoval se pacient a smutně na mě pohlédl.
"Horečnatost? Hm. Vy jste z Dulceva?"
"Ano prosím, mlynář."
"A jak se to projevuje? Vyličte mi to!"
"Denně přesně o dvanácté mě rozbolí hlava a pak mě polije horko! Hodinu dvě mě to drží a potom to přejde ..."
Jasná diagnóza! blesklo mi vítězoslavně hlavou.
"A jindy nic zvláštního nepociťujete?"
"Nohy mi podklesávají..."
"Aha! Rozepněte se! Hm ... ták."
Ke konci vyšetření mě pacient definitivně okouzlil. Po natvrdlých babkách, vyděšených výrostcích, kteří s hrůzou uskakují před kovovým stetoskopem, po ranním případu s rulíkem moje univerzitní oko s potěšením spočinulo na mlynáři. Jeho řeč měla hlavu a patu. Byl gramotný, a považte: každé jeho gesto bylo prodchnuto úctou k mé nejmilovanější vědě - medicíně!
"Poslyšte, příteli," prohlásil jsem a poklepával jsem mu na teplou mohutnou hruď, "vy máte malárii. Střídavá horečka a zimnice. Mám teď jeden volný nemocniční pokoj. Radím vám, abyste si tam šel lehnout. Budeme o vás vzorně pečovat. Předepíšu vám prášky, a když to nepomůže, dáme vám injekce. Uvidíte, že to zabere. Tak co, souhlasíte?"
"Uctivě děkuju!" ukláněl se přezdvořile mlynář. "Už jsem o vás mnoho slyšel. Všichni si vás chválí. Říká se, že lidem moc pomáháte... Souhlasím i s injekcema, jen když to pomůže."
Ano, tohle je skutečný paprsek světla ve tmě, usoudil jsem v duchu a usedl jsem ke stolu. Měl jsem pocit, jako by ke mně nezavítal cizí mlynář, ale vlastní bratr na návštěvu do nemocnice.
Na recept jsem napsal: Chinini mur. 0,5 D. T. dos. NO. 10 S. Mlynáři Chudovovi, po jedné dávce o půlnoci.
A furiantsky jsem se podepsal.
A na druhý lístek: "Pelagejo Ivanovno! Dejte mlynáře do dvojky. Má malárii. Chinin po l tabletce, jak je stanoveno, asi 4 hodiny před záchvatem. Je to výjimka! Inteligentní mlynář!"
Když už jsem ležel v posteli, převzal jsem z rukou zamračené, zívající Axiňji odpověď: "Drahý doktore! Všecko jsem zařídila. Pel. Lbová."
Usnul jsem.
... Vtom jsem se probudil...
"Co je, Axiňjo?!" zabručel jsem.
Axiňja stála a stydlivě se halila do tmavé sukně s bílými puntíky. Stearinová svíce třepotavě ozařovala její rozespalý, vyburcovaný obličej.
"Přiběhla Marja z nemocnice. Pelageja Ivanovna nařídila, aby vás hned přivedla."
"Co se děje?"
"Prej mlynář ze dvojky umírá."
"Cože? Jak to?"
Bosýma nohama jsem došlápl na studenou podlahu a marně jsem se pokusil strefit do trepek. Lámal jsem jednu zápalku za druhou a dlouho jsem poopravoval hořák, až se konečně rozhořel modravým plamínkem. Hodiny ukazovaly přesně šest.
Co se stalo? Cožpak to nebyla malárie?! Co je mu? Puls měl normální...
Nejpozději za pět minut, v ponožkách navlečených naruby, v rozepjatém saku, ve válenkách a rozcuchaný jsem proběhl dosud temným dvorem a vřítil jsem se do dvojky.
Na rozesílaném lůžku vedle zmuchlaného prostěradla seděl mlynář v nemocničním prádle. Jeho obličej osvětlovala malá petrolejka. Ryšavý plnovous měl zježený a jeho oči mi připadaly černé a nepřirozeně velké. Klátil se ze strany na stranu jako opilý. S hrůzou se rozhlížel kolem a těžce dýchal...
Sestra Marja s otevřenými ústy sledovala jeho temně brunátný obličej. Pelageja Ivanovna, prostovlasá, v nedbale navlečeném plášti mi vyběhla v ústrety.
"Doktore!" zvolala chraplavě. "Přísahám, já za nic nemůžu ... Kdo to mohl předpokládat? Sám jste mi psal, že je to inteligentní člověk..."
"Oč jde?!"
Pelageja Ivanovna spráskla ruce a zabrebentila: "Považte, doktore! O půlnoci snědl všech deset tabletek chininu najednou!"
Nastal kalný zimní rozbřesk. Děmjan Lukič odklízel žaludeční sondu. Všude se šířil kafr. Umyvadlo na podlaze bylo plné hnědošedé tekutiny. Mlynář ležel zesláblý, pobledlý, až po bradu zabalený prostěradlem. Ryšavý plnovous trčel vzhůru. Sklonil jsem se k němu, nahmatal jsem puls a ujistil jsem se, že pacient šťastně vyvázl. "Jak se cítíte?" zeptal jsem se.
"Mám před očima tmu tmoucí... och och..." zasténal slabým basem.
"Já taky," odsekl jsem podrážděně.
"Coo?" zablekotal (dosud špatně slyšel).
"Vysvětli mně jedno, strejdo: proč jsi to udělal?!" houkl jsem mu do ucha.
Pochmurný a nakvašený vysvětloval: "Ále, myslel jsem si, co se mám s nima babrat po jedny tabletce? Tak jsem je strčil do pusy všecky najednou - a bašta."
"Ale to je obludné!" vykřikl jsem.
"Hotová anekdota, prosím!" utrousil uštěpačně felčar jako ve snu.
Ne... budu bojovat dál. Ano... budu. A po oné těžké noci mě přepadl sladký spánek. Obestřela mě tma tmoucí a pak jsem v ní zahlédl sebe snad s mečem či se stetoskopem. Kráčím do boje... v zapadlém koutě. Ale nejsem sám. Se mnou pochoduje moje vojsko: Děmjan Lukič, Anna Nikolajevna a Pelageja Ivanovna. Všichni v bílých pláštích jdou kupředu, kupředu...
Spánek je báječná věc!

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 30.10.2012

   
­­­­

Diskuse k úryvku
Michail Afanasjevič Bulgakov - Zápisky mladého lékaře (4)







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­