ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Bulgakov Michail Afanasjevič (*1891 - †10.03.1940)

­­­­

Mistr a Markétka

  • ukázka (první kapitola knihy)
  • přeložila Alena Morávková

"Nu dobrá, a kdos ty?"
"Té síly díl jsem já,
jež chtíc vždy páchat zlo
vždy dobro vykoná."

GOETHE / FAUST

1.
Nikdy se nepouštějte do řeči s neznámými lidmi

V dusném jarním podvečeru se vynořili na Patriarchových rybnících dva muži. První byl asi čtyřicátník malé postavy, v šedavém obleku, vykrmený proplešatělý brunet. V ruce žmoulal kvalitní klobouk smáčknutý na placku a jeho hladce vyholený obličej rámovaly nepřirozeně velké brýle s černou kostěnou obroučkou. Druhý byl ramenatý, nazrzlý, střapatý mládenec v kostkované čepici posunuté do týla, v pestré košili, bílých pomačkaných kalhotách a černých sandálech.
První nebyl nikdo jiný než Michail Alexandrovič Berlioz, redaktor objemného literárního časopisu a předseda výboru jedné z největších moskevských literárních organizací, krátce zvané MASOLIT (Masová organizace literátů), jeho mladý průvodce pak básník Ivan Nikolajevič Potápka, píšící pod pseudonymem Bezprizorný.
Sotva zapadli do stínu nesměle rašících lip, vrhli se ze všeho nejdřív k pestře pomalovanému stánku s nápisem "Pivo, limonáda".
Ach ano, zde musíme upozornit na první zvláštnost toho neblahého májového večera. Nejen kolem stánku, ale dokonce ani v celé aleji, která vedla souběžně s Malou Bronnou, nebylo živé duše. V době, kdy se zdálo, že člověk doslova nemůže dýchat, a kdy slunce po tom, co rozžhavilo Moskvu, se kutálelo v suchém bezvlažném kouřmu kamsi za Sadový okruh, nikdo nepřišel pod lípy a nesedl si na lavičku; alej byla liduprázdná.
"Jednu minerálku," požádal Berlioz.
"Minerálka není," odsekla bůhvíproč uraženě prodavačka.
"A pivo máte?" zasípal Bezprizorný.
"Pivo přivezou k večeru," odbyla ho žena.
"A co tedy máte?" zajímal se Berlioz.
"Oranžádu, ale je teplá," řekla žena.
"Proboha, sem s ní!"
Oranžáda se bohatě žlutě rozpěnila a ve vzduchu to zavonělo jako v kadeřnictví. Literáti se napili a hned začali škytat. Zaplatili a uvelebili se na lavičce čelem k rybníku a zády k Malé Bronné.
Vtom se přihodila druhá zvláštnost, která se týkala výhradně Berlioze. Naráz přestal škytat, srdce se mu rozbušilo a na okamžik se kamsi propadlo. Po chvilce se vrátilo na místo, ale jako by se v něm uhnízdila jakási tupá jehla. Navíc Berlioz pocítil bezdůvodný, ale tak silný strach, že by nejraději vzal nohy na ramena a pelášil z Patriarchových rybníků.
Smutně se rozhlédl kolem; nechápal, co ho tak poděsilo. Zbledlý si utřel kapesníkem čelo a mudroval: Co se to se mnou děje? To se mi ještě nestalo. Srdce zlobí... Asi jsem přetažený... Nejspíš je nejvyšší čas na všechno se vykašlat a marš do Kislovodska...
Vtom zpozoroval, jak mu před očima houstne rozžhavený vzduch a z něho se vynořuje muž podivného vzezření, jakoby utkaný ze vzdušných par. Na malé hlavě měl posazenou žokejskou čapku a byl oblečen do krátkého průsvitného kostkovaného sáčka... Neznámý měřil sáh, ale byl úzký v ramenou a neuvěřitelně hubený, a tvářil se - uštěpačně.
Berliozův život plynul klidně a spořádaně, takže redaktor nebyl na neobyčejné jevy zvyklý. Zbledl ještě víc, vytřeštil oči a zmateně si pomyslel: Není možná!
Ale bohužel bylo to tak. Dlouhý průhledný muž se před ním kymácel ze strany na stranu a nedotýkal se přitom země. Berlioz zděšením zavřel oči. Když je znovu otevřel, viděl, že je po všem. Přelud se rozptýlil, kostkovaný chlapík zmizel a současně tupá jehla vyklouzla ze srdce.
"Fuj tajksl!" ulevil si. "Představ si, Ivane, div mě z toho horka neranila mrtvice! Dokonce jsem měl něco jako halucinaci... Pokusil se o úsměv, ale jeho oči dosud vzrušeně těkaly a ruce se mu třásly. Přesto se pozvolna uklidňoval, ovíval se kapesníkem a pak prohodil veseleji: "No prosím...," a pokračoval v hovoru, přerušeném pitím oranžády.
Jak se později ukázalo, rozhovor se točil kolem Ježíše Krista. Redaktor totiž požádal básníka, aby napsal velkou protináboženskou poému do příštího čísla jeho časopisu. Bezprizorný poému napsal, dokonce v rekordním čase, ale bohužel Berlioze ani v nejmenším neuspokojovala. Autor vykreslil hlavní postavu Ježíše Krista těmi nejčernějšími barvami, a přesto by měl podle redaktorova názoru celé dílo od základu přepsat. Berlioz právě pronášel obsáhlou přednášku o Ježíšovi, aby zdůraznil hlavní chybu, které se básník dopustil.
Těžko říct, co vlastně autora zradilo - snad jeho vlastní fantazie, nebo naprostá neznalost zpracovávaného tématu. Ježíš v jeho podání byl sice dokonale živý Ježíš, který kdysi žil, jenomže ovšem obdařený všemi zápornými rysy.
Berlioz se pokoušel básníkovi vštípit, že v podstatě není důležité, jaký Ježíš vlastně byl, jestli dobrý, nebo zlý, ale že jde o to dokázat, že Ježíš jako osobnost vůbec neexistoval a všechno, co se o něm vypráví, že jsou pouhé výmysly, prachobyčejný mýtus.
Musíme poznamenat, že redaktor byl člověk sčetlý a ve své přednášce se velmi obratně odvolával na starověké historiky, například na proslulého Filóna Alexandrijského nebo na Josepha Flavia, jemuž se dostalo skvělého vzdělání. Oba se nikdy ani slovem nezmínili o Ježíšově existenci. Berlioz projevil solidní erudici, když mimo jiné sdělil básníkovi, že místo v čtyřiačtyřicáté kapitole patnácté knihy slavných Tacitových Análů, kde se mluví o Ježíšově popravě, je ve skutečnosti pozdější uměle vložená vsuvka.
Básník, který to všecko slyšel poprvé, pozorně naslouchal a upíral na přítele bystré zelené oči, občas škytal a šeptem proklínal oranžádu.
"Neexistuje jediné východní náboženství," prohlašoval Berlioz, "kde by nebylo zvykem, aby neposkvrněná panna nepřivedla na svět boha. Když křesané nevymysleli nic nového, stejným způsobem vytvořili svého Ježíše, který ve skutečnosti nikdy neexistoval. Myslím si, že na tenhle fakt by ses měl hlavně zaměřit... "
Jeho fistule se rozléhala v opuštěné aleji a postupně, jak redaktor vnikal do nejodlehlejších končin problému, kam se mohl odvážit jen vysoce vzdělaný člověk, který neriskoval, že si zlomí vaz, dovídal se básník stále více zajímavých a užitečných věcí, mimochodem o egyptském Osirisovi, dobrotivém bohu a synu Nebe a Země, o fénickém bohu Thammúzoví, o Mardukovi a dokonce i o méně známém hrozivém bohu Huitzilopochtlim, kterého kdysi všeobecně uctívali Aztékově v Mexiku. Právě v okamžiku, kdy Berlioz líčil, jak Aztékově hnětli z těsta figurku Huitzilopochtliho, objevil se v aleji první chodec.
Nakonec, kdy se upřímně řečeno ukázalo, že už je pozdě, různé instituce předložily materiály s popisem neznámého. Jejich konfrontace vzbuzuje nutně údiv. Tak v prvním z nich se říká, že zmíněný muž byl malé postavy, měl zlaté zuby a kulhal na pravou nohu. Ve druhém se tvrdilo, že to byl dlouhán s platinovými korunkami a že kulhal na levou nohu. Ve třetím se lakonicky sděluje, že neměl žádné zvláštní znamení. Musíme přiznat, že ani jediný popis neodpovídá skutečnosti.
Především: popisovaný nekulhal ani na pravou, ani na levou nohu. Nebyl obr ani trpaslík, ale byl jednoduše vysoký. Co se týče zubů - vlevo měl korunky platinové, vpravo zlaté. Na sobě měl drahý šedý oblek a polobotky zahraniční výroby v barvě obleku. Dále šedý baret posazený švihácky na stranu. Pod paží svíral hůlku s černým knoflíkem v podobě hlavy pudla. Hádali byste mu něco přes čtyřicet. Trochu pokřivená ústa. Hladce vyholený. Brunet. Pravé oko černé, levé neznámo proč zelené. Obočí černé, nestejnoměrně posazené. Jedním slovem - cizinec.
Když míjel lavičku, kde seděl redaktor s básníkem, pohlédl na ně úkosem, zastavil se a zničehonic usedl na sousední lavičku, vzdálenou dva kroky od našich přátel.
Němec, blesklo hlavou Berliozovi. Angličan, usoudil Bezprizorný - páni, že mu není horko v těch rukavičkách!
Cizinec přelétl očima činžáky, které vroubily do čtverce rybník. Bylo zřejmé, že tohle místo vidí poprvé a že ho zajímá. Spočinul pohledem na horních patrech, kde se v oknech oslnivě odráželo lomené slunce, které se Berliozovi nenávratně vzdalovalo. Pak pohlédl dolů, do oken zčernalých soumrakem, čemusi se pohrdavě usmál, přimhouřil oči, složil ruce na knoflík hole a opřel si o ně bradu.
"Víš, Ivane," vedl dále svou Berlioz, "například výstižně a satiricky jsi zachytil narození Ježíše, syna božího, ale vtip je v tom, že už před Kristem se narodila celá řada božích synů, kupříkladu fénický Adónis, frygický Attis nebo perský Mithra. Stručně řečeno, nikdo z nich se nenarodil a nikdy nežil, ani Ježíš. Chtělo by to, abys místo narození nebo dejme tomu příchodu tří mudrců odhalil nesmyslné zprávy o jejich příchodu. Z tvého podání vyplývá, že Ježíš se skutečně narodil!"
Bezprizorný se pokoušel zbavit vyčerpávající škytavky, zadržel dech, ale výsledkem bylo, že se rozškytal ještě silněji a hlasitěji. Berlioz se zarazil, protože cizinec vstal a zamířil k nim. Oba na něj udiveně pohlédli.
"Promiňte, prosím," spustil příchozí s cizím přízvukem, ale nekomolil slova, "že se neznáme, a přesto si dovoluji... Ale předmět vaší učené disputace je natolik zajímavý, že...
Přitom zdvořile smekl baret. Našim přátelům nezbývalo než vstát a uklonit se.
Ne, bude to spíš Francouz... napadlo Berlioze.
Polák, usoudil Bezprizorný.
Dodejme, že se básníkovi cizinec od počátku ani trochu nezamlouval, zatímco Berliozovi se líbil, nebo spíš, řekněme... ho zaujal.
"Dovolíte, abych si přisedl?" zeptal se zdvořile neznámý a přátelé mu bezděčně uvolnili místo. Příchozí obratně vklouzl doprostřed mezi ně a okamžitě se vmísil do hovoru.
"Pokud jsem se nepřeslechl, ráčil jste tvrdit, že Ježíš neexistoval?" zeptal se a upřel na Berlioze levé, zelené oko.
"Ne, slyšel jste dobře," ujistil ho tázaný vybraně, "opravdu jsem to tvrdil."
"Neobyčejně zajímavé!" zvolal cizinec.
Co ksakru chce? přemítal Bezprizorný a zamračil se.
"A vy jste souhlasil se svým společníkem?" vyzvídal neznámý a obrátil se vpravo k básníkovi.
"Jsem pro všema desíti!" přisvědčil Bezprizorný. Rád se vyjadřoval originálně a přitom obrazně.
"Neuvěřitelné!" zvolal nezvaný společník, bůhvíproč se kradl rozhlédl kolem a pak pokračoval přidušeně: "Promiňte, že se vtírám do vaší společnosti, ale pokud jsem dobře rozuměl, vy dokonce nevěříte ani v Boha?" Zatvářil se polekaně a dodal: "Přísahám, nikomu to neprozradím!"
"Správně, nevěříme," přikývl Berlioz a pousmál se nelíčenému zděšení cizího turisty, "ale o tom můžeme mluvit naprosto svobodně."
Neznámý se zvrátil na opěradlo lavičky a zeptal se, vlastně spíš zvědavě vypískl: "Vy jste ateisti?"
"Ano, jsme ateisti," přisvědčil s úsměvem Berlioz a Bezprizorný si vztekle pomyslel: Ten se na nás přilepil, panák jeden!
"To je báječné!" vykřikl podivný cizinec, vrtěl hlavou a střídavě si je prohlížel.
"V naší zemi ateismus nikoho nepřekvapuje," vysvětloval s diplomatickou zdvořilostí Berlioz. "Většina našeho obyvatelstva dávno uvědoměle přestala věřit báchorkám o Bohu."
Neznámý provedl nečekaný kousek: vstal a stiskl překvapenému redaktorovi ruku se slovy: "Dovolte, abych vám z celého srdce poděkoval!"
"Za co mu děkujete?" zeptal se Bezprizorný a zamrkal.
"Za velmi důležitou informaci, která mě jako turistu neobyčejně zajímá," vysvětloval podivínský cizinec a významně vztyčil ukazovák.
Tato důležitá informace zřejmě na něj opravdu silně zapůsobila, protože polekanýma očima znovu propátral okolní činžáky, jako by se obával, že v každém okně uvidí jednoho ateistu.
Ne, to není Angličan, usoudil Berlioz a Bezprizorný si v duchu řekl: Zajímalo by mě, kde se takhle pocvičil v ruštině! - a znovu se zakabonil.
"Ale smím se vás zeptat," pokračoval po chvilce neklidného uvažování cizí host, "co potom s důkazy o boží existenci, kterých je, jak známo, rovných pět?"
"Ani jeden z nich bohužel není věrohodný a lidstvo už je dávno založilo do archívu. Uznejte, že v myšlenkové sféře nemůže existovat ani jediný důkaz o tom, že Bůh je," odpověděl s politováním Berlioz.
"Bravo!" zvolal cizinec. "Bravo! Právě jste doslova opakoval názor všetečného starce Immanuela. Ale víte, co je zvláštní? Že do kořene vyvrátil všech pět důkazů a potom, jako by se chtěl vysmát sám sobě, vytvořil vlastní šestý důkaz."
"Důkaz Kantův," namítl vzdělaný redaktor a pousmál se, "taky není přesvědčivý. Ne nadarmo Schiller prohlašoval, že Kantovy názory na tuto otázku mohou uspokojit pouze otroky, a Strauss se tomu jeho důkazu jednoduše smál."
Berlioz mluvil a přitom horečně přemýšlel: Kdo to jenom je? A jak to, že mluví tak dokonale rusky?
"Toho Kanta bych za takové důkazy posadil na tři roky do Solovek!" plácl nečekaně Ivan.
"Ivane!" šeptl rozpačitě Berlioz.
Ale návrh, aby Kant byl dopraven do Solovek, cizince ani v nejmenším nepřekvapil. Naopak ho nadchl.
"Správně, správně!" vykřikl emfaticky a zablýskl levým, zeleným okem, obráceným k Berliozovi. "Tam by patřil! Povídám mu tenkrát při snídani: 'Profesore, vykoumal jste něco náramně složitého. Jak myslíte, možná že to je chytré, ale nikdo tomu nebude rozumět. Vysmějou se vám.'"
Berlioz vykulil oči. - Při snídani... Kantovi? Co to žvaní? prolétlo mu hlavou.
"Nicméně, víte," pokračoval cizinec, kterého ani v nejmenším nepřivedl do rozpaků Berliozův údiv, a obrátil se k básníkovi, "odvézt ho do Solovek nepřipadá v úvahu, protože on sám už víc jak sto let přebývá na jiných, značně vzdálenějších místech, než jsou Solovky, odkud není návratu."
"Škoda!" popichoval básník.
"Také toho velice lituji," ujistil ho neznámý, šlehl po něm pohledem a pokračoval: "Znepokojuje mě jedna otázka: jestliže Bůh neexistuje, kdo tedy, ptám se, řídí životy lidí a vůbec koloběh věcí pozemských?"
"Člověk sám to řídí," vyhrkl nasupeně Bezprizorný na tuhle, abych pravdu řekl, dosti zapeklitou otázku.
"Promiňte," mírně namítal neznámý, "ale k tomu, aby člověk mohl něco řídit, musí mít přesný plán na určitou minimální dobu. Smím se vás zeptat, jak člověk může něco spravovat, jestliže je zbaven možnosti sestavit plán dokonce i na tak směšně krátkou dobu, jako je například tisíc let, a dokonce vám nemůže ani spolehlivě říct, co se s ním stane druhý den?
Vážně," a obrátil se k Berliozovi, "představte si, že kupříkladu vy sám začnete něco řídit, dávat příkazy sobě i jiným a vůbec, abych tak řekl, začnete tomu přicházet na chuť, a najednou... hm... hm... najednou u vás propukne rakovina plic... " Při těch slovech se sladce usmál, jako by ho myšlenka na rakovinu plic bůhvíjak těšila, "ano, ano, rakovina...," zamžoural očima jako kocour a opakoval to zvučné slovo, "a bác, jste vyřízený. Lidi vás přestanou zajímat a budete se starat jenom sám o sebe. Vaši nejbližší vám lžou. Vycítíte, že něco není v pořádku, poběžíte k učeným doktorům, potom k šarlatánům, a možná dokonce i ke kartářce. První, druhé i třetí je naprosto nesmyslné, sám to dobře víte. Všechno nakonec skončí tragicky: ten, kdo si ještě nedávno myslel, že něco řídí, leží najednou nehybně v dřevěné bedně, a když lidé kolem vidí, že už není takový člověk k ničemu, jednoduše ho spálí v peci.
Stávají se i horší věci: někdo se třeba chystá do Kislovodska," a cizinec na Berlioze spiklenecky zamrkal, "zdálo by se, že to ani nestojí za řeč, ale nakonec z toho sejde, protože náš hrdina neznámo proč uklouzne a spadne pod tramvaj! Chcete snad tvrdit, že to udělal z vlastní vůle? Není správnější si pomyslet, že se to stalo z vůle někoho zcela jiného?" A rozesmál se podivným smíchem.
Redaktor pozorně vyslechl nepříjemné vyprávění o rakovině a tramvaji, a začaly ho trápit neklidné myšlenky. Tohle není cizinec... - přemítal - divné individuum... ale dovolte, kdo je to vlastně?
"Vidím, že chcete kouřit?" oslovil nečekaně neznámý Bezprizorného. "Jakou značku máte nejraději?"
"Vy máte různé značky?" soukal ze sebe zachmuřeně básník, kterému právě došly cigarety.
"Jakou značku máte nejraději?" opakoval neznámý.
"Domoviny," odsekl vztekle Bezprizorný.
Cizinec okamžitě vytáhl z kapsy pouzdro a nabídl mu se slovy: "Prosím. Domovina."
Redaktora a básníka tolik nepřekvapilo, že jsou v pouzdře právě domoviny, ale spíš je udivilo samo pouzdro z ryzího zlata nezvyklých rozměrů. Při otvírání se na víčku namodrale a bíle zableskl briliantový trojúhelník.
Každý z našich literátů si pomyslel něco jiného. Berlioz: Ne, přece jen to je cizinec! Bezprizorný: Čert aby ho vzal!
Básník i majitel pouzdra si zapálili a nekuřák Berlioz odmítl. Nejlíp bude, když mu namítnu - sestavoval si v duchu svou řeč - že člověk je smrtelný, to nikdo nepopírá. Ale podstata tkví v tom...
Dřív než to stačil vyslovit, cizinec začal sám: "Ano, člověk je smrtelný, ale to by ještě nebylo tak velké neštěstí. Horší je, že ho smrt někdy zaskočí, v tom je ten háček. Tudíž nikdo nemůže s jistotou vědět, co ho čeká dnes večer."
Jak nesmyslně staví otázku... napadlo Berlioze a namítl: "To už je trochu přehnané. Například já vím víceméně přesně, co mě dnes večer čeká. Samo sebou, kdybych šel po Bronné a spadla mi na hlavu cihla..."
"Jenomže cihla," přerušil ho přísně neznámý, "jen tak pro nic zanic nikdy nikomu na hlavu nespadne. A vůbec, ujišťuji vás, že cihla vám v žádném případě nehrozí. Vy zemřete jinou smrtí."
"Možná že víte, jakou...," vyptával se Berlioz s pochopitelnou ironií a cítil, že se nechává vtáhnout do jakési skutečně nejapné debaty. "Můžete mi to prozradit?"
"Milerád," souhlasil neznámý, změřil si ho pátravým pohledem, jako by se mu chystal šít oblek, procedil mezi zuby něco jako: "Jeden, dva... Merkur v druhém domě... měsíc zapadl... šest... neštěstí... večer... sedm...," a pak hlasitě a radostně oznámil: "Uříznou vám hlavu!"
Bezprizorný divoce a vztekle vypoulil oči na opovážlivého cizince a redaktor se zeptal s křivým úsměvem: "A kdo mi uřízne hlavu? Nepřátelé? Interventi?"
"Nikoliv," uklidnil ho neznámý, "ruská žena, komsomolka." "Hm...," zahýkal Berlioz, rozladěný nemístným vtipem, "ale to je málo pravděpodobné, odpusťte."
"Já rovněž prosím za odpuštění," omlouval se cizinec, "ale už je to tak. Ach ano, rád bych se vás zeptal, co hodláte dělat dnes večer. Jestli to není tajemství..."
"Vůbec ne. Teď zaběhnu domů do Sadové ulice. V deset hodin večer je v MASOLITu zasedání, které řídím."
"To se nestane," odporoval energicky cizinec.
"A pročpak?"
"Protože," vysvětloval záhadný společník a přimhouřenýma očima vzhlédl na oblohu, kde nehlučně kroužili černí ptáci v předtuše večerního ochlazení, "protože Anuška koupila slunečnicový olej, a nejen to, dokonce už ho rozlila. Tudíž se zasedání nekoná."
Po těch slovech pochopitelně zavládlo pod lipami mlčení. "Račte prominout," začal po chvíli Berlioz a pošilhával po neznámém, který pletl páté přes deváté, "co s tím má co dělat slunečnicový olej... a nějaká Anuška?"
"Asi tolik...," vmísil se náhle do hovoru Bezprizorný, který se zřejmě rozhodl vyhlásit cizinci válku, a dodal: "Nebyl jste náhodou někdy v nervovém sanatoriu, občane?"
"Ivane!" okřikl ho tiše redaktor.
Ale neznámý se ani trošku neurazil, naopak se rozpustile rozesmál.
"Byl, a ne jednou!" řehtal se nahlas a přitom pokukoval po básníkovi jedním okem, které zůstalo vážné. "Kde já všude nebyl! Škoda jen, že jsem se už nestačil zeptat profesora, co je to schizofrenie. Takže se ho laskavě zeptejte sám, Ivane Nikolajeviči!"
"Odkud znáte moje jméno?"
"Prosím vás, kdo by vás neznal?" Cizinec vytáhl z kapsy včerejší číslo žurnálu Litěraturnaja gazeta a básník zahlédl hned na první straně svůj portrét a pod ním vlastní verše. Jenže včera by mu takový důkaz slávy a popularity zalichotil, ale teď ne.
"Promiňte," řekl a začervenal se, "můžete chvilku počkat? Rád bych řekl svému příteli několik slov."
"Ó, prosím, s radostí!" zvolal neznámý. "Tady pod lipami je tak příjemně a já ostatně nikam nespěchám."
"Podívej, Míšo," špital básník, když odvedl Berlioze stranou, "tohle není žádný turista, ale špión. Nejspíš nastrčený ruský emigrant, kterého k nám poslali. Požádej ho, ať ti ukáže doklady, nebo pláchne..."
"Myslíš?" zašeptal poplašený Berlioz a usoudil: Má pravdu...
"Věř mi," zasyčel mu Bezprizorný do ucha, "dělá ze sebe hlupáka, aby z nás něco vytáhl. Slyšels, jak mluví rusky," a zašilhal na lavičku, aby neznámý náhodou nefrnkl. "Pojď, zadržíme ho, nebo nám zmizí... "
A vlekl Berlioze za ruku k lavičce.
Cizinec už neseděl, ale stál, a v ruce držel knížku vázanou v temně šedé kůži, objemnou obálku z kvalitního papíru a navštívenku.
"Promiňte, že jsem se v zápalu naší debaty zapomněl představit: Tady je moje navštívenka, pas a pozvání do Moskvy na konzultaci," pronesl významně a probodával oba literáty očima.
Ti zrozpačitěli. Holomek, slyšel nás... napadlo Berlioze a zdvořilým gestem vysvětloval, že cizinec nemusí předkládat doklady. Zatímco mu je neznámý strkal pod nos, básník zahlédl na navštívence latinkou psané slovo "profesor" a počáteční písmeno příjmení - W.
"Těší nás," mumlal rozpačitě redaktor a cizinec zastrčil doklady do kapsy.
Tím se znovu navázal hovor a všichni tři usedli na lavičku. "Vy jste k nám pozván na konzultaci, profesore?" zeptal se Berlioz.
"Ano."
"Jste Němec?" zajímal se Bezprizorný.
"Myslíte jako já?" opětoval profesor otázku a zamyslel se. "Dejme tomu...," dodal.
"Umíte dobře rusky," poznamenal Bezprizorný.
"Jsem vůbec polyglot a znám celou řadu jazyků," vykládal profesor.
"A v jakém oboru pracujete?" zeptal se Berlioz.
"Jsem specialista na černou magii."
Tu máš! hrklo v Berliozovi.
"A... a... to vás pozvali... jako odborníka na černou magii?" zeptal se zajíkavě.
Profesor přisvědčil a dodal na vysvětlenou: "Ve zdejší státní knihovně byly objeveny původní rukopisy kouzelníka Herberta z Aurillacu z desátého století. Chtějí po mně, abych je rozluštil. Jsem jediný odborník svého druhu na světě."
"A ták! Vy jste historik?" zeptal se uctivě Berlioz a značně se mu ulehčilo.
Vědec přikývl a dodal záhadně: "Dnes večer dojde na Patriarchových rybnících k zajímavé příhodě."
Redaktor i básník se znovu podivili. Profesor je posuňkem vybídl, aby se k němu sklonili, a zašeptal: "Pamatujte si, že Ježíš existoval."
"Víte, profesore," usmál se nuceně Berlioz, "vážíme si vašich obrovských znalostí, ale máme na tuto otázku jiný názor."
"K tomu nepotřebujete žádný názor," odpověděl záhadný profesor, "zkrátka Ježíš existoval a basta."
"To by vyžadovalo nějaký důkaz," namítl Berlioz.
"Žádný důkaz," skočil mu do řeči profesor a začal tlumeně vyprávět, přičemž cizí přízvuk záhadně zmizel. "Všecko je náramně jednoduché: Čtrnáctého dne jarního měsíce nísánu kráčel časně zrána hřmotným vojenským krokem po kryté kolonádě mezi dvěma křídly paláce Heroda Velikého..."

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 10.03.2015

   
­­­­

Diskuse k úryvku
Michail Afanasjevič Bulgakov - Mistr a Markétka







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­