ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Bulgakov Michail Afanasjevič (*1891 - †10.03.1940)

   
­­­­

Mistr a Markétka (2)

  • ukázka (poslední kapitola knihy)
  • přeložila Alena Morávková

32.
Odpuštění a věčný klid

Ó bohové! Jak smutná je večerní krajina a jak tajemné jsou mlhy a močály! Kdo v těch mlhách bloudil, kdo letěl nad zemí vyčerpán vysilujícím břemenem, ten to zná. Ví to každý unavený poutník. Bez lítosti opouští zemi ztajenou v mlhách, její močály i řeky a vrhá se s lehkým srdcem do náruče smrti, protože ví, že ona jediná přináší vytoužený klid.
I kouzelní vraníci se unavili a zpomalili krok pod svými jezdci. Začala je dohánět neodvratná noc. Cítili ji za zády a dokonce i neposedný kocour se tvářil vážně a mlčel, ocas naježený a drápy vryté do sedla.
Noc oblékla lesy i louky do smutku a kdesi dole zapálila pohřební světýlka, která Markétce i Mistrovi připadala už vzdálená, zbytečná a nezajímavá. Doháněla kavalkádu jezdců, snesla se na jejich hlavy a tu a tam rozstříkla po roztesknělé obloze bílé skvrny hvězd.
Noc houstla, letěla jim po boku, chytala jezdce za cípy plášťů, strhávala jim je s ramen a rozptylovala klamy. Když Markétka, osvěžená chladivým vánkem, otevřela oči, zpozorovala, jak se mění výraz všech, kdo směřují k svému cíli. Když se přímo proti nim vyhoupl z kraje lesa krvavý úplněk, zmizely všecky masky, utonuly v bažinách a v mlhách se rozplynuly dočasné kouzelnické převleky.
Těžko byste ve Wolandově společníkovi, který letěl po Markétčině pravici, hledali Korovjeva alias Fagota, samozvaného, nepotřebného tlumočníka záhadného konzultanta. Místo klauna, který v otrhaném cirkusovém kostýmu opustil Vrabčí hory pod jménem Korovjev alias Fagot, po Markétčině boku cválal rytíř v temně fialovém odění, s kamenným, pochmurným výrazem, a tiše řinčel zlatým řetězem uzdy. Nedíval se ani na měsíc, ani ho nezajímala země. Letěl po Wolandově boku, bradu zabořenou na prsa, zaměstnán svými myšlenkami.
"Jak to, že se tak změnil?" zeptala se tiše Markétka mága v hukotu větru.
"Tenhle rytíř jednou nevhodně žertoval," vysvětloval Woland a otočil k Markétce obličej s jedním jiskrným okem. "Kdysi, když vyprávěl o světle a tmě, použil jisté slovní hříčky, pravda, trochu nevhodné. A od té doby mu bylo souzeno žertovat víc a déle, než by si přál. Ale dnešní noci se skládají účty. Rytíř svůj už vyrovnal."
Noc připravila Kňoura o jeho bohatý ocas, sedřela z něj srst a chomáče chlupů rozházela po bažinách. Dřívější kocour, který měl za úkol bavit vládce tmy, se proměnil ve vyzáblého mladíka, démona - páže a nejlepšího šaška, jaký kdy na světě existoval. Teď letěl zamlkle a vystavil svůj mladický obličej měsíčnímu svitu.
Opodál cválal v blýskavé zbroji Azazelo. I on se změnil v měsíčním světle. Ohyzdný tesák v ústech zmizel stejně jako šilhavé oko. Z křídově bledého strnulého obličeje hleděly vyhaslé černé oči. Měsíc odhalil jeho pravou podobu - vzduchem se vznášel démon vyprahlé pouště, démon-vrah.
Sebe Markétka přirozeně vidět nemohla, zato s údivem sledovala, jak se změnil Mistr. Vlasy mu v měsíční záři zbělely a spletly se vzadu v cop, který povlával ve větru. Když vítr poodhrnul cíp jeho pláště, zahlédla, jak na jeho vysokých jezdeckých botách blikají hvězdičky ostruh. Stejně jako démon-páže letěl a upíral pohled na lunu, ale usmíval se na ni jako na starou milou a něco si pro sebe mumlal, jak to měl ve zvyku v době, kdy ležel ve stoosmnáctce.
Dokonce i Woland odložil masku. Markétka nedovedla určit, z čeho má utkanou uzdu, a pomyslela si, že nejspíš z měsíčních paprsků. Jeho kůň byl ve skutečnosti jen obrovský chuchvalec tmy, hříva kadeřavý mrak, místo ostruh bílé skvrny hvězd.
Letěli dlouho beze slova a pozorovali, jak se dole pod nimi umění dokonce i krajina. Teskné lesy splynuly s tmou, která pohltila i matně svítivé čepele řek. Dole se objevily blýskavé balvany a mezi nimi se začernaly propasti, kam nepronikly měsíční paprsky.
Woland přistál se svým ořem na kamenité bezútěšné náhorní planině. Dál jeli krokem, slyšeli, jak kopyta koní drtí oblázky a kamení. V opuštěné krajině, zalité přízračně zelenavým světlem, zahlédla Markétka křeslo a v něm sedící bílou postavu. Zdálo se, že neznámý je buď hluchý, nebo je příliš ponořen do svých myšlenek. Nezaslechl, jak kamenitá půda skřípe pod kopyty koní, a jezdci se nepozorovaně přiblížili až k němu.
Měsíc osvětloval krajinu líp než ta nejsilnější elektrická svítilna. Markétka rozeznala, jak si neznámý mne ruce a vzhlíží vyhaslýma, jakoby nevidoucíma očima k měsíčnímu disku. Teprve teď zpozorovala, že vedle masívního kamenného křesla, které podivně jiskřilo v měsíčním světle, leží tmavý statný pes se špičatýma ušima a podobně jako jeho pán neklidně pozoruje měsíc. U nohou neznámého se válely střepy rozbitého džbánu v nevysychající temně rudé kaluži.
Jezdci zarazili koně.
"Přečetl si váš román," obrátil se Woland k Mistrovi, a měl jedinou připomínku: "že je bohužel nedokončený. Chtěl jsem vám proto ukázat vašeho hrdinu. Skoro dva tisíce let už sedí na stejném místě a spí; ale při úplňku trpí nespavostí nejen on, ale i jeho věrný psí strážce. Je-li pravda, že zbabělost je největší chyba, tenhle pes je nevinen. Bál se vždycky jen bouřky. Co naplat, tak už to bývá, že ten, kdo miluje, sdílí se svým milovaným jeho úděl."
"Co si to povídá?" zeptala se Markétka a v její dosud klidné tváři se mihl trpký stín.
"Tvrdí stále jedno a totéž," odpověděl Woland. "Prohlašuje, že při úplňku nemá klid a že jeho postavení je nezáviděníhodné. To opakuje pokaždé, když nemůže spát, a ve snu vidí stále stejný obraz: před ním se prostírá měsíční stezka a on by se rád po ní vypravil a diskutoval s vězněm Ha-Nocrim. Je totiž přesvědčen, že kdysi, přesně čtrnáctého dne jarního měsíce nísánu, si cosi nedopověděli. Ale běda, nikdy se mu to nepodaří a nikdo k němu nepřijde. Nezbývá mu, než aby mluvil sám se sebou. Ostatně, pro změnu občas dodává, že nejvíc ze všeho na světě nenávidí svoji nesmrtelnost a slávu. Tvrdí, že by si s chutí vyměnil osud s otrhancem a tulákem Matoušem."
"Není těch dvakrát dvanáct tisíc úplňků příliš velký trest za ten jeden jediný dávný úplněk?" zeptala se Markétka.
"Vidím, že chcete opakovat historii s Frídou?" poznamenal Woland. "Tentokrát se nemusíte znepokojovat. Všecko dobře dopadne, na tom je založen svět."
"Propusťte ho!" zaječela náhle pronikavě Markétka jako kdysi, když ještě byla vědmou. V horách se utrhl balvan a řítil se s ohlušujícím rachotem do propasti. Nevěděla v tu chvíli určitě, jestli ohlušující rachot způsobil kámen nebo jestli to burácel ďáblův smích. Ať to bylo jakkoliv, Woland se chechtal, díval se na ni a prohlašoval:
"V horách se nemá křičet. On je na rachot balvanů zvyklý a stejně neslyší váš křik. Nemusíte se za něj přimlouvat, Markétko, už to učinil ten, s kým si tolik přál mluvit." A otočil se k Mistrovi se slovy: "Teď můžete jednou větou zakončit svůj román!"
Mistr jako by čekal na ten okamžik. Stál nehybně a prohlížel si sedícího prokurátora. Pak složil ruce do kornoutu a zvolal mohutným hlasem, až se to třaslavě rozléhalo po liduprázdné holé krajině:
"Jsi svoboden! Svoboden! On tě očekává!"
Jeho hlas se proměnil ozvěnou v dunění hromu, který znamenal zkázu. Prokleté skalní stěny se zřítily a zbylo jen prostranství s kamenným křeslem. Nad černou propastí, kam se propadly, se rozzářilo nekonečné město a nad ním se pyšně vypínaly zlaté modly nad bujně zelenou zahradou, která se za tisíciletí rozrostla. Až k ní sklouzla z oblohy prokurátorova vytoužená měsíční stezka a první se po ní pustil pes. Muž v bílém plášti s purpurovou podšívkou vstal z křesla a cosi vykřikl hlasem ztrhaným od povelů. Nedalo se poznat, co volá, ani jestli pláče nebo se směje, jen bylo vidět, jak se rozeběhl za svým věrným strážcem po měsíční stezce.
"Mám jít za ním?" zeptal se vzrušeně Mistr a trhl uzdou.
"Ne," zavrtěl hlavou Woland, "proč byste se hnal po stopách ukončeného příběhu?"
"Tak tedy tam?" zeptal se Mistr, otočil se a ukazoval do dálky, kde se z mlh a par vyhouplo nedávno opuštěné město s marcipánovými věžemi kláštěra a roztříštěným sluncem v oknech.
"Také ne," odpověděl Woland a jeho hlas sílil a nesl se nad skalami. "Romantiku! Ten, koho si tak toužebně přál vidět váš hrdina, kterého jste právě propustil na svobodu, si přečetl váš román." Pak se obrátil k Markétce: "Markéto Nikolajevno, věřím, že jste se snažila připravit Mistrovi tu nejlepší budoucnost, ale to, co vám navrhuju já a oč pro vás žádal Ješua - je nesrovnatelně lepší! Nechte je o samotě," vyklonil se ze sedla k Mistrovi a ukázal na odcházejícího prokurátora, "nepřekážejme jim. Třeba se spolu nějak domluví." Mávl rukou na zářící město Jeruzalém, a to okamžitě pohaslo.
"A tam," ukázal za sebe, "co byste si počali ve sklepě?" Slunce v oknech druhého města zapadlo. "Proč byste se vracel?" domlouval Mistrovi mírně. "Copak vy, nenapravitelný romantik, se nechcete procházet se svou ženou pod rozkvetlými višněmi a večer poslouchat Schubertovu hudbu? Nebude se vám dobře psát při svitu voskovic husím brkem? Netoužíte jako Faust sedět nad křivulí a doufat, že se vám podaří uplácat z hlíny nového homunkula? Tam, tam! Tam už vás očekává váš dům i starý sluha, a svíce už brzy pohasnou, protože se blíží úsvit... Touto cestou! A teď se musíme rozloučit, je čas!"
"Buďte zdráv!" zvolali naráz Markétka i Mistr. Černý Woland si pro sebe nezvolil žádnou cestu, jednoduše se vrhl do propasti a za ním se sykotem i jeho svita. Všecko zmizelo, křeslo, měsíční stezka i Jeruzalém. Dokonce i vraníci. Mistr a Markétka se dočkali slibovaného úsvitu, který vystřídal půlnoční úplněk. Ozářeni paprsky vycházejícího slunce přešli přes mechovitý můstek, minuli potůček a vykročili po písčité pěšince.
"Slyšíš, jak je všude kolem ticho?" upozorňovala Markétka Mistra a pod jejíma bosýma nohama zaskřípal písek. "Zaposlouchej se do něho a vychutnej do sytosti to, co ti v životě bylo odepřeno - klid. Vidíš tamhle svůj věčný dům, který ti přiřkli za odměnu? Už si představuju benátské okno, stíněné divokým vínem, které obrůstá dům až po střechu. Hle, tvůj dům, tvůj věčný dům! Vím, že večer k tobě přijdou ti, které máš rád, s kým si rozumíš a kdo tě uklidní. Budou ti hrát, zpívat a poznáš, jak se místnosti krásně rozzáří ve svitu voskovic. Budeš usínat ve své usmolené oblíbené čepičce, s úsměvem na rtech. Spánek tě posílí a napadnou tě moudré věci. A mě už nesmíš odehnat. Budu střežit tvůj spánek."
To všecko pronášela, když kráčeli k věčnému domu, a Mistrovi se zdálo, že její slova plynou jako bublavý potůček za jejich zády. V jeho neklidném, bolestně zraňovaném vědomí se rozhostil smír. Cítil se svoboden po tom, co sám propustil na svobodu svého hrdinu, který zmizel v nekonečnu omilostněn v oné sváteční noci, on, syn krále hvězdopravce, nelítostný pátý prokurátor Judeje a jezdec Zlatého kopí Pilát Pontský.

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 27.04.2007

­­­­

Diskuse k úryvku
Michail Afanasjevič Bulgakov - Mistr a Markétka (2)







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­