Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

XX. O hrozných nestvůrách

Posel, pantáta jakýs, bosý a v beranici, v plantě a úzkých plátěnkách něco přes kolena, takže mu bylo vidět nahá lýtka, přinesl F. Věkovi uměle složené psaní, zavřité malou pečetí červeného vosku. Na adrese bylo dosti vypsanou, ale třesoucí se rukou: "Monsieur, Monsieur Fr. Wiek à Dobruschka." V psaní četl mladý kupec: "Zaslechl jsem, že v Jejich prodárně kupujou staročeské knihy, ale ne jako starou popisnici na kornouty pro koření nebo chřípoprach,ale že jsou jejich milovník. To mne moc těší, nebo dnešního času i učení i knihovtipníci smějou se všemu starobylému jsouc jen utrháčkové a smějíc se obzvláště každému, kdo naši řeč zanedbanou chtějí napraviti a očistiti od vypůjčených latinských a obzvláště německých slov a novými, českými jakoby ránokladky ji přikládati."
Psaní končilo vyzváním, aby Věk, až by měl pokdy a přijel někdy na Opočen, neopominul pisatele navštívit, že ostává zrovna na "prostranově". Že byl také knihovtipníkem, a sice "učencem smyslu latinského"; až oženiv se stal se "spěšnovedem", ale zestarav a dětí nemaje, že prodal rychlojezdku a že se teď přistěhoval k svému sestromuži a že nyní doplňuje znamenitý starý slovař český, a že by rád svůj poklad, ten slovař a jiné knihy staré, jemu, mladému vlastenci, ukázal a s ním také promluvil straniva těch českých slov, a že jsouc (jako Věk) hudebník, jak slyší, aby přemýšlel, jak by se řeklo po česku basa, on ("spěšnoved") že by myslil "bručka".
Psaní to způsobilo mladému kupci dosti nesnází, a nebýti posla, jenž vypověděl, že ho posílá starý pan poštmistr Sýkora, který žije u svého švagra, nebyl by úplně ani obsahu vystihl. Ten list starého podivína vlastence bylo prvním od jara vyrušením v jednotvárném životě Věkově. Mladý kupec, jejž ono psaní došlo koncem žní, hned jak bylo po nich, vypravil se na Opočen, a to jednou v neděli. Starého "spěšnoveda" zastal v uzamčené, ucpané, vytopené světnici, nad psacím stolem viselo plno siluet, sedícího v křesle, v bačkorách. Měl hrozně husté obočí a vypadal velmi přísně. Ale šedivé, malé oči jeho i všecka vráskovitá tvář se vyjasnily, když uslyšel, kdo k němu přišel, a nadobyčej oživl, dříve seděl jako mumie, když začal ukazovati svému hosti staročeské své knihy, jichž měl plnou polici a jež mu musel na stůl přinášeti sestřin vnuk. Nejvzácnější svůj poklad, Slovař Český, jenž byl r. 1716 "u Kašpara Wuszina v Jezuytské ulici k dostání", si nechal naposled i rukopisný sešit při něm plný vlastních jeho stvůr.
Starý "spěšnoved" byl neúmorný. Ukazoval, huboval, nadával těm lidem z města, kteří se smáli jeho novým slovům, a zase vykládal. Tu teprve porozuměl Věk listu starého poštmistra a uslyšel, že "popisnice" je papír, "chřípoprach" tabák, "knihovtipník" student, "ránokladka" náplast, obkladek, "prostranov" rynk a "učenec smyslu latinského" že je student v syntaxi. Starý poštmistr "spěšnoved" se také dotazoval, k odpovědi však nepustil a zase dále vykládal a nedbal, že host už zčervenal, že mu je horko, že se už potí, že se potem zalívá, že už nedává pozor, že přeseduje, že vstává... A pojednou si vzpomněl, že by se basa neměla jmenovat "bručka", jak psal, ale že připadl na něco jiného, "hlubozník", to že je pravé; a "salát" co mu dal přemyšlování, a co by Věk myslil, jak je salát na česko.
Věk už nemyslil nic, poddal se hned a také ochotně přisvědčil, když Sýkora, jenž, usmívaje se vítězně a zároveň číhavě na něj upíral oči, ukazováčkem vjel mu do prsou a vzkřikl: "Zelenochrupka!"
V tom svém potu a v těch nesnázích dopustil se Věk i té zbabělosti, že ani nic neodmlouval, když starý Sýkora spustil zostra též na Krameria, ten že také chce všemu rozumět, ale že nerozumí, aby nechal novin spisování a vydávání, když nechce tam otiskovat takové užitečné věci, dobrá slova, aby se hloupý lid a taková hovada a posměváčkové mohli poučit, co a jak pořádně říkat česky. On, Sýkora, že mu poslal slov celou kopu, a co si hlavy nalámal, a tam v Praze ti přeučení pánové nic, ani si toho nevšimli.
F. Věk, červený jako rak, zpocený jako myš, zhluboka si oddechl, když vyšel z té vlastencovy lázně, umiňuje sobě, že tak hned nesplní slovo, jež staroch na něm vynutil, že ho navštíví. Ale dostal se tam mimo nadání ještě do podzimu, zanedlouho.
Jednou odpoledne, bylo koncem října, přijel za obchodem na Opočen. Mínil, že si tam své jednání odbude, a pak hajdy zase na bryčku, aby ho nikdo od Sýkorů neviděl, a pryč. Ale hned jak přijel a šel kolem kláštera, zhlédl ho Sýkorův "sestromuž", soused zdejší, a již zdaleka na něj kýval a volal. A pak hned, jak mladý kupec k němu došel, zval jej, aby se u švagra zastavil, že tam už je návštěva, jakýsi pán z Prahy, ten že se také do Dobrušky, k němu, Věkovi, chystá. Starý soused, více sedlák nežli měšťan, v šosatém šedivém kabátě, přistoupiv až k Věkovi, bral jej za kabát a polo tajemně, polo vyzvídavě začal, že to je nějak divný pán, že chodil nejdřív po městě, že se tolik vyptával na každého, až ho policajt zastavil. Ale toho že odbyl, až se policajt lekl, zato v zámku, tam že ten cizinec nepochodil. Šel i do kancelářů, ale tam jej páni zrovna hnali pryč jako nějakého židovského kramáře.
"Co chce?" ptal se Věk, nemoha se rozpomenouti na žádného známého.
"Rozdává knihy, samé české, vědí, a ňáké noviny, kdopak ví; člověk by myslil ňáký blázen, kdopak bude chodit s knihami, a taky je prý rozdává a říká, že je kněz. Povážejí, velebný pán! Ale aby tohle pan páter, to není možná. Kdopak ví - Teď v tenhle čas - a Prajs na krku - a Francouz, víme? Vždyť se pamatujeme, jak špehouni -," zamrkal, významně pohlédl, zvedl ukazováček a nedokončil o tom špehounovi. Ale už zase mluvil: "A takový ňáko ošumělý, střevíce sešlapané, zablácené; divný pampáter. No, je na něm vidět, že moc chodí a leckde nocuje. Proto oni ho páni z kanceláře vyhnali, a taky co s knihami -," měšťan se zasmál, "div ho dráb nezavřel; ale to se dopálil, a rovnou na děkanství. A vidějí, s panem děkanem si dali tři hubičky a pan děkan ho dost častoval, a pak ho poslal k panu švagrovi."
Měšťan jména nevěděl. Věkovi pojednou připadlo, co mu tenkrát ten šedivý pan páter v Praze řekl, že ho možná navštíví. Ale jak by ten a teď! Než nemýlil se. Byl to on, P. Vrba. Zastal ho u starého Sýkory, bez pláště, ale jako brabence. Bylo to i horkem vytopené jizby i živým hovorem. A ten byl až tuze živý. P. Vrba rozkládal prudce rukama, hlavou kroutil, starý Sýkora seděl jako výr, rozčilením nějak žlutší; přehusté obočí bylo naježené a šedivé malé oči zpod něho jen svítily. Oba starochové byli rozkohoutěni. Věk vstupuje zaslechl, jak P. Vrba zvolal.
"A to je nanic, to je zbytečné."
Starý Sýkora, nehýbaje se, maje ruce i prsty do opěradel přitisknuté, kroutil očima a opakoval ostře: "A já zase: Ne a ne; a to je kradené." Ale hned sebou hnul, jak kupce z Dobrušky zhlédl. Také P. Vrba ho hned poznal a teď oba starci doléhali na něj otázkami.
"Nos, jaké je to slovo, nos!" volal Vrba a Sýkora do toho: "Kradené! Vypůjčené! Nos je vypůjčený. 'Citoň', povídám, nebo? vonnociť, a Němci nebudou moci nic -"
P. Vrba se zlostně zasmál a pravil: "Už jsem povídal. Veleslavín a žádný ze starých toho slova nezná, všude je nos a nic citoň, žádný vonnocit, žádný citoň. K smíchu!"
F. Věk chtěl být Šalamounem. Přisvědčil rozhodně P. Vrbovi, jeho důvodu, dodal pak, že to slovo v latině zrovna je takové, ale citoň, že od cit, cítiti - (starý Sýkora začal pokyvovati hlavou) - že by to mohlo být, ale - Nedomluvil, neboť starý "spěšnoved", nechav kývání, škubl sebou, vztáhl ruku a prudce volal: "Nic, nic, mohlo být, ono bude. Na všecka má slova dojde, ale nebudou takoví zabednění, až -"
Nedomluvil, nebo P. Vrba vstal, bral plášť a měl se k odchodu. Rozešli se ne v tuze dobrém a také Věka nepropouštěl starý poštmistr tak laskavě jako minule. Jak vyšli ven, zpozoroval Věk, že P. Vrba kulhá.
"To ti brabenečkové v koleně, ta havěť bolestná," vyložil P. Vrba na Věkův dotaz. "A ta bolest mne už vyžene do Prahy. Tam tu zimu přečkám, budu opisovat, vědí, staré věci památné a tak, a pak na jaře s pomocí boží zase hajdy do světa, na vandr."
Když pak P. Vrba seděl vedle Věka v bryčce, všecko mu vyložil a vysvětlil, proč chodí a co dělá. Mluvil o tom vážně, se zanícením, že to je dobré, že leckde se tak kniha dobře uchytí, a co v ní, že se ujme. Leckdes že ta pravda padne na kámen. Vypravoval, jak je leckde zabedněnost a jaká hloupost, a zase jak se místem potěšil z lidu a jinde zasmál a nazlobil, zač ho tu tam měli, jak ho špehovali, jak ho odbývají, vystrkují.
"Jako tady na Opočně, vědí - U nich se mně to nestane, když jedu s nimi."
"Ale mnoho již nepořídějí," Věk také žertem odpovídal a doložil, že v Dobrušce a v nejbližším okolí podobně jedná jako on, P. Vrba, že půjčuje, rozdává i prodává knihy i noviny, a domlouvá, kde může, i poučí.
Starý kaplan v plášti, v čepici se zeleným vespod stinidlem, začal sebou vrtět a zvolal: "To abych hned slezl. Co tady se mnou? Nač jsem sem chodil? Ale přec pro radost, že nejsem sám. Pozdrav jich bůh, mladý panáčku. Jen takhle něco dokážeme, a ne jako ta sůva tam, vědí, dělá citoně, vonnocity, či jak to bylo, a noelky, haha noelky, to ještě než přišli; to nevědí, co je noelka. Víno!" vzkřikl, "víno!" opakoval s důrazem, obočí vymrštiv. "Protože je německy Wein a latinsky vinum, nesmíme mít víno, ale noelku, protože se Noe vínem opil, a noelnici, vinici! Vidějí, takhle bysme byli brzo pro smích; a je dost takových bláznů. V Praze také. Ale Veleslavína na ně, a staré! Jen ti a žádný jiný nás nepoučí!"
Za takového hovoru dojeli do Dobrušky. Tam páter Vrba zůstal do druhého dne. Nešel však nikam. A kdyby byl i chtěl, nemohl by. Koleno tuze bolelo. Věk chtěl, aby starý kněz ulehl a zůstal, až by bylo lépe. Ale ten se nedal zdržeti.
"Noha bolí, ale to nic; mám radost, jedu rád odtud. Tady jsem se potěšil z nich, pane Věku, a jen tak dál a pryč. No a já jsem také nadarmo nechodil. A teď zase mezi pražské vlastence."
Sedl do pošty ve svém velikém plášti a jel ku Praze, maje vyříditi nejedno pozdravení v České expedici od mladého kupce dobrušského, jenž ho na cestu opatřil a vyprovodil a pak za ním hleděl, dokud poštovská archa nezanikla nedlážděnou ulicí mezi dřevěnými staveními a jich podsíněmi.