ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Fitzgerald Francis Scott (*24.09.1896 - †21.12.1940)

Brigda    
­­­­

Velký Gatsby (7)

  • přeložil Lubomír Dorůžka
  • vydalo nakladatelství Odeon v Praze roku 1979

Kapitola V.
(první část)

Když jsem přijel tu noc domů na Západní Vejce, na chvilku jsem se polekal, že mi hoří dům. Byly dvě hodiny a celé zákoutí poloostrova tonulo v záři světla, které neskutečně dopadalo na křoviny a tenkými záblesky klouzalo do dálky po drátech podél silnice. Když jsem zahnul za roh, uviděl jsem, že je to Gatsbyho dům, osvětlený od sklepa až po střechu.
Nejdřív jsem myslel, že zase pořádá nějaký večírek, nějakou divokou hostinu, která vyvrcholila hrou na sardinky nebo na schovávanou po celém domě. Ale nebylo slyšet ani hlesu. Jenom vítr ve stromech, který foukal do drátů a v jehož poryvech světla zhasínala a zase se rozsvěcovala, jako kdyby dům mrkal do temnoty. Když můj taxík odsupěl, uviděl jsem Gatsbyho, jak jde ke mně přes trávník.
"U vás to vypadá jako na světové výstavě," řekl jsem.
"Opravdu?" nepřítomně obrátil oči k svému sídlu. "Jenom jsem letmo prohlížel některé pokoje. Pojďte, pojedeme na Coney Island, kamaráde. V mém voze."
"Je už moc pozdě."
"Tak co kdybychom se vykoupali v bazénu? Celé léto jsem se v něm ani nesmočil." "Musím už jít spát." "Tak dobře."
Čekal a díval se na mne s potlačovaným napětím. "Mluvil jsem se slečnou Bakerovou," řekl jsem po chvíli. "Zítra zavolám Daisy a pozvu ji k sobě na čaj." "No dobře," řekl nedbale. "Nechci vás obtěžovat."
"Který den by se vám hodil?"
"Který den by se hodil vám?" opravil mě rychle. "Víte, nechci vás obtěžovat." "Co pozítří?"
Chvíli uvažoval. Potom zaváhal: "Chci dát posekat trávu," řekl.
Oba jsme se podívali dolů na trávu - tam, kde končil můj ježatý trávník, byla ostrá čára a začínala tmavší udržovaná plocha jeho trávníku. Měl jsem dojem, že má na mysli moji trávu.
"Ještě je tu jedna maličkost," řekl neurčitě a zaváhal. "Chtěl byste to radši o několik dní odložit?" zeptal jsem se. "Ne, to ne. Aspoň -" Potýkal se s tím, jak začít. "No, myslil jsem, no podívejte, kamaráde, vy si moc nevyděláte, že ne?" "Moc ne."
Zdálo se, že ho to povzbudilo, a pokračoval s větší důvěrou.
"Myslil jsem si, že ne, když mi prominete - víte, já se trochu zabývám obchodem jako vedlejším zaměstnáním, jen tak mimochodem. A myslil jsem si, že jestli nevyděláváte mnoho - prodáváte cenné papíry - že, kamaráde?"
"Pokouším se."
"No, to by vás zajímalo. Nezabralo by vám to mnoho času a mohl byste si přijít na pěkné peníze. Je to náhodou dost důvěrná záležitost."
Dnes si uvědomuji, že za jiných okolností mohl ten rozhovor být jedním z rozhodujících okamžiků mého života. Ale jelikož mi to nabídl zřejmě a neomaleně za službu, kterou jsem mu měl prokázat, nezbývalo, než ho odbýt.
"Mám plné ruce práce," řekl jsem. "Jsem vám zavázán, ale nemohu už žádnou jinou vzít."
"Nemusil byste být v žádném obchodním spojení s Wolfsheimem." Zřejmě myslel, že váhám před "kšeftíčky", o nichž byla řeč při obědě, ale ujistil jsem ho, že se mýlí. Čekal ještě okamžik v naději, že se dám do řeči, ale byl jsem příliš pohroužen v myšlenky, abych na to nějak reagoval, a tak odešel neochotně domů.
Ten večer mě naladil bezstarostně a šťastně. Myslím, že jsem usnul jako pařez, sotva jsem vešel do dveří. Takže nevím, jestli Gatsby jel na Coney Island nebo ne, nebo jak dlouho ještě "letmo prohlížel pokoje", zatímco jeho dům zářil křiklavě dál. Druhý den ráno jsem zatelefonoval Daisy z kanceláře a pozval j sem ji na čaj.
"Neber s sebou Toma," varoval jsem ji.
"Co?"
"Neber Toma."
"Kdo je to 'Tom'?" zeptala se nevinně.
Ten den, na kdy jsme se smluvili, lilo jako z konve.
V jedenáct hodin zaklepal u domovních dveří člověk v plášti do deště, táhl za sebou žací strojek a řekl, že ho poslal pan Gatsby, aby mi posekal trávu. To mi připomnělo, že jsem zapomněl říci své Fince, aby se vrátila, a tak jsem jel do vesnice na Západní Vejce; hledal jsem ji ve vlhkých, bíle omítnutých uličkách a koupil jsem pár šálků, citrónů a květin.
Květin nebylo třeba, neboť ve dvě hodiny přijel od Gatsbyho celý skleník s nesčetnými květináči a koši. Za hodinu se nervózně otevřely domovní dveře a Gatsby v bílém flanelovém obleku, stříbrošedé košili a zlatě zbarvené vázance spěšně vešel. Byl bledý a pod očima měl tmavé kruhy od nevyspání.
"Všechno v pořádku?" zeptal se ihned.
"Tráva vypadá pěkně, jestli myslíte to."
"Jaká tráva?" zeptal se bezmyšlenkovitě. "Aha, tráva na dvoře." Podíval se na ni oknem, ale soudě podle jeho výrazu, myslím, že nic neviděl.
"Vypadá velmi dobře," poznamenal neurčitě. "V jedněch novinách stálo, že asi ve čtyři hodiny má přestat pršet. Myslím, že to bylo v Journalu. Máte všechno, co potřebujete k - čaji?"
Zavedl jsem ho do spižírny, kde se trochu vyčítavě podíval na Finku. Společně jsme si prohlédli dvanáct citrónových dortíků z lahůdkářství.
"Bude to stačit?" zeptal jsem se.
"Jistě, jistě! Jsou prima!" a dutě dodal, "...kamaráde." Déšť se kolem půl čtvrté proměnil ve vlhkou mlhu, kterou občas jako rosa protékaly průhledné kapičky. Gatsby si prázdným pohledem prohlížel výtisk Clayova Národního hospodářství a trhl sebou, kdykoliv Finčiny kroky otřásly podlahou v kuchyni, a občas pohlédl k zamlženým oknům, jako by se venku odehrávala řada neviditelných a děsivých událostí. Konečně vstal a sdělil mi nejistým hlasem, že půjde domů. "Pročpak?"
"Nikdo na čaj nepřijde. Je už pozdě!" podíval se na hodinky, jako kdyby ho bylo naléhavě třeba někde jinde. "Nemohu čekat celý den."
"Neblázněte; jsou teprve za dvě minuty čtyři."
Sedl si zničeně, jako kdybych do něho byl strčil, a současně se ozval zvuk motoru, jenž zahýbal do mé uličky. Oba jsme vyskočili a já vyšel na dvorek, sám trochu znervóznělý.
Pod holými šeříky, z kterých okapávala voda, přijíždělo po cestě velké otevřené auto. Zastavilo se. Z Daisyina obličeje, skloněného ke straně pod třírohým levandulovým kloboukem, na mne zazářil nadšený veselý úsměv.
"To opravdu bydlíš tady, drahoušku?"
Vzrušující vlnky jejího hlasu působily v dešti jako divoký, posilující lék. Musel jsem chvilku sledovat jejich klesající a stoupající zvuk pouze sluchem, než jsem si uvědomil, co vlastně říká. Mokrý pramének vlasů jí padl přes tvář, jako by ji někdo přetřel modrou barvou a když jsem ji vzal za ruku, abych jí pomohl z vozu, měla ji mokrou a leskly se na ní kapky.
"Zamiloval ses do mě," zašeptala mi do ucha, "nebo proč jsem měla přijít sama?"
"To je tajemství zámku Rackrent. Řekni šoférovi, aby odjel někam hodně daleko a hodinu tam zůstal."
"Přijeďte za hodinu, Ferdie." A potom zamumlala vážně: "Jmenuje se Ferdie."
"Nevrazí se mu benzín do nosu?"
"Myslím, že ne," řekla nevinně. "Proč?"
Šli jsme dovnitř. K mému ohromnému překvapení v pokoji nikdo nebyl.
"Tohle je teda legrace," vykřikl jsem.
"Co je legrace?"
Otočila hlavu, protože někdo lehce, důstojně zaklepal na domovní dveře. Šel jsem a otevřel jsem. Stál tam v kaluži vody k smrti bledý Gatsby s rukama ponořenýma jako závaží hluboko do kapes kabátu a díval se mi tragicky do očí.
S rukama pořád v kapsách mě obešel a vkročil do haly, otočil se prudce, jako by byl na drátku, a zmizel v obývacím pokoji. Nebyla to ani trochu legrace. Přirazil jsem dveře před sílícím deštěm a cítil jsem, jak mi srdce hlasitě bije.
Půl minuty se nic neozvalo. Potom jsem slyšel z obývacího pokoje jakýsi přidušený šepot a útržek smíchu, a potom zazněl jasně a uměle Daisyin hlas.
"Jsem opravdu strašně ráda, že vás zase vidím."
Pauza; trvala hrozně dlouho. Neměl jsem v hale co dělat, tak jsem vešel do pokoje.
Gatsby s rukama pořád v kapsách se opíral o krb a násilně předstíral nenucenost, dokonce nudu. Hlavu zvrátil tak dozadu, že se opírala o ciferník starých krbových hodin, a jak tak stál, hleděl roztržitýma očima na Daisy, která seděla vyděšená, ale půvabná na okraji tvrdé židle.
"Známe se z dřívějška," zašeptal Gatsby. Na chvíli na mně spočinul očima a rty se mu rozevřely, jak se pokusil bezúspěšně o úsměv. Naštěstí se v tomto okamžiku hodiny pod tlakem jeho hlavy nebezpečně naklonily, a tak se otočil a chytil je třesoucími se prsty a postavil zpátky na místo. Potom si strnule sedl, opřel se loktem o opěradlo pohovky a bradu si podepřel dlaní.
"Promiňte mi to s těmi hodinami," řekl.
Mně samému vyvstal na obličeji hluboký, tropický ruměnec. Nemohl jsem si dodat odvahy ani k jediné otřepané frázi z těch tisíců, které se mi honily hlavou.
"Jsou to staré hodiny," řekl jsem jim nesmyslně.
Myslím, že chvíli jsme všichni věřili, že se na podlaze rozbily na kousky.
"Už léta jsme se neviděli," řekla Daisy hlasem co možná nejlhostejnějším.
"V listopadu to bude pět let."
Automatický ráz Gatsbyho odpovědi nás všechny znovu alespoň na minutu umlčel. Navrhl jsem zoufale, jestli by mně nepomohli uvařit v kuchyni čaj, čímž jsem je oba postavil na nohy, ale vtom jej ďábelská Finka přinesla na podnose.
Ve vítaném zmatku šálků a dortů se vytvořila jakási přijatelná konvence. Z Gatsbyho se stal stín, mluvili jsme jen já a Daisy a on se díval svědomitě z jednoho na druhého napjatým a nešťastným pohledem. Jelikož však tento klid nebyl sám o sobě účelem, omluvil jsem se při první vhodné příležitosti a zvedl jsem se.
"Kam jdete?" zeptal se okamžitě Gatsby poplašen. "Přijdu hned."
"Musím s vámi o něčem mluvit, než odejdete." Hnal se za mnou do kuchyně, zavřel dveře a zničeně zašeptal: "Panebože!" "Co je vám?"
"Je to strašný omyl," řekl a vrtěl hlavou, "strašný, strašný omyl."
"Jste prostě v rozpacích, to je všechno," a naštěstí jsem dodal: "Daisy je také v rozpacích."
"Je v rozpacích?" opakoval nedůvěřivě. "Zrovna tak jako vy." "Nemluvte tak nahlas."
"Chováte se jako malý kluk," vybuchl jsem netrpělivě. "Nejen to, jste hrubý. Daisy tam sedí úplně sama."
Zvedl ruku, aby mě zarazil, podíval se na mne tak vyčítavě, že jsem to dodnes nezapomněl, opatrně otevřel dveře a vrátil se do druhého pokoje.
Šel jsem ven zadem - stejně jako Gatsby, když před půlhodinou nervózně obešel dům - a běžel jsem se schovat pod ohromný sukovitý strom, jehož hustá koruna tvořila jakousi ochranu před deštěm. Zase lilo a můj nepravidelný trávník, pěkně oholený Gatsbyho zahradníkem, oplýval malými blátivými močály a prehistorickými bažinami. Kromě Gatsbyho ohromného domu nebylo zpod stromu nač se dívat, a tak jsem na něj zíral půl hodiny jako Kant na svou kostelní věž. Postavil ho nějaký sládek na počátku horečky "dobového stylu" asi před desíti lety a říkalo se, že byl ochoten zaplatit na pět let domovní daň ze všech sousedních domků, když si jejich majitelé dají střechy pokrýt slámou. Snad to, že odmítli, zbavilo jeho plán "založit starý rod" života - hned vzápětí zchátral a zemřel. Jeho dětí prodaly dům s černým věncem ještě na dveřích. I když jsou Američané někdy ochotni, a dokonce dychtiví stát se nevolníky, vždycky tvrdošíjně odmítali stát se venkovskými balíky.
Za půl hodiny vysvitlo zase sluníčko a na Gatsbyho cestu vjelo hokynářovo auto se zásobami k večeři pro služebnictvo - byl jsem si jist, že on sám nesní ani lžičku. Služebná začala otvírat hořejší okna jeho domu. Objevila se na okamžik v každém z nich, a když se nahýbala z velkého arkýře, plivla přemýšlivě do zahrady. Bylo načase, abych se vrátil. Dokud pršelo, znělo to jako tlumený zvuk jejich hlasů, který se zvedá a tu a tam vzkypí v prudké záplavě citů. Ale když se všechno znovu utišilo, cítil jsem, že stejné ticho zavládlo i v domě.
Vešel jsem - nejdříve jsem ovšem v kuchyni nadělal všemožný rámus, chybělo už jen, abych převrhl kamna, - ale myslím, že neslyšeli vůbec nic. Seděli každý na jednom konci gauče a dívali se na sebe, jako kdyby mezi nimi padla nebo visela ve vzduchu nějaká otázka, a všechny stopy po rozpacích byly ty tam. Daisy měla po obličeji rozmazané slzy, a když jsem vešel, vyskočila a začala si je před zrcadlem utírat kapesníkem. Ale Gatsby se změnil přímo nepochopitelně. Doslova zářil. Bez jediného slova nebo gesta, které by vyjadřovalo jeho jásavé rozpoložení, sršel z něho nový pocit radosti a naplňoval nevelký pokoj.
"Nazdar, kamaráde," řekl, jako kdybychom se léta neviděli. Chvilku jsem myslel, že mi podá ruku.
"Přestalo pršet."
"Ano?" Když pochopil, o čem mluvím a že do pokoje pronikají rolničky slunečního svitu, usmál se jako meteorolog, jako nadšený ochránce světlá, které se znovu vrací, a opakoval tu novinku Daisy: "Co tomu říkáš? Přestalo pršet."
"To jsem ráda, Jayi." Její hrdelní hlas, plný palčivě, rozesmutňující krásy, vyjadřoval jen neočekávanou radost.
"Nemohli byste s Daisy ke mně zajít?" řekl. "Rád bych jí tam provedl."
"Chcete opravdu, abych šel také?"
"Rozhodně, kamaráde."
Daisy zmizela nahoru umýt si obličej - příliš pozdě jsem si s pocitem pokoření vzpomněl na své ručníky - a já s Gatsbym jsme čekali na trávníku.
"Můj dům vypadá pěkně, že ano?" vyptával se. "Podívejte se, jak je celá přední fronta zalita sluncem."
Přitakal jsem, že je báječný.
"Ano." Přehlédl jej očima, každé klenuté dveře a čtverhrannou věž. "Trvalo mi právě tři roky, než jsem vydělal peníze, za které jsem jej koupil."
"Myslil jsem, že jste své peníze zdědil."
"Ano, kamaráde," řekl automaticky, "ale většinu jsem jich ztratil za té velké paniky - za té válečné paniky."
Myslím, že sotva věděl, co říká, protože když jsem se ho zeptal, s čím obchoduje, odpověděl: "To je moje věc" - dřív než si uvědomil, že to není vhodná odpověď.
"Inu, zkoušel jsem několik oborů," opravil se. "Dělal jsem do léků a dělal jsem do nafty. Ale teď nepracuji ani v jednom, ani v druhém." Podíval se na mne pozorněji. "Znamená to, že jste přemýšlel o tom, co jsem vám nedávno navrhl?"
Než jsem mohl odpovědět, vyšla Daisy z domu a dvě řady mosazných knoflíků na jejích šatech zazářily ve slunečním světle.
"To je ta ohromná budova tamhle?" vykřikla a ukázala na ni.
"Líbí se ti?"
"Hrozně, ale nechápu, jak tam můžeš bydlet docela sám."
"Mám ji pořád plnou zajímavých lidí, v noci i ve dne, lidí, kteří dělají zajímavé věci, slavných lidí."

***

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 21.12.2012

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
Oblíbené herní konzole ­






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­