Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka

Když se po staré dálnici řítila údolím na svém vzduchovém polštáři vznášedlová loď, Johnny Clinton spal. Řinčení lodi uprostřed noci ho neděsilo, protože je slýchal téměř celý život. Pro každého chlapce jednadvacátého století to byl kouzelný zvuk, vyprávějící o dalekých zemích a podivných nákladech převážených v prvních lodích, které cestovaly se stejnou lehkostí po zemi i po moři.
Ne, známé hřmění vzduchových trysek ho nemohlo probudit, i když ho možná strašilo ve snu. Ale teď najednou přestalo - zde, uprostřed Transkontinentální magistrály 21. To stačilo, aby se Johnny posadil na posteli, protřel si oči a napnul ve tmě uši. Co se mohlo stát? Že by jedna z těch velkých pozemních lodí skutečně zastavila tady, čtyři sta mil od nejbližšího terminálu?
Ale věděl, jak to zjistit. Na chvíli zaváhal, nechtělo se mu ven do zimy. Pak si dodal odvahy, přehodil si přikrývku přes ramena, tiše otevřel okno a vykročil ven na balkon.
Byla krásná, jiskřivá noc, měsíc téměř v úplňku osvětloval všechna zákoutí spící krajiny. Johnny z jižní strany domu na dálnici neviděl, ale balkon vedl kolem dokola staromódně vystavěné budovy, a trvalo mu jen pár vteřin dostat se po špičkách na severní průčelí. Zvlášť tiše si počínal, když procházel kolem ložnic tety a bratranců; věděl, co by se stalo, kdyby vzbudil je.
Ale dům pod zimním měsícem spal tvrdě a nikdo z jeho nesympatických příbuzných se ani nezavrtěl, když Johnny opatrně přešel kolem jejich oken. Pak na ně dočista zapomněl, protože zjistil, že to všechno předtím nebyl sen.
Vznášedlová loď opustila širokou dráhu dálnice a s oslnivými světly seděla na rovné zemi několik set metrů od magistrály. Johnny poznal, že to není osobní, ale nákladní loď, protože měla pouze jednu vyhlídkovou palubu, která vedla jen po části lodi dlouhé asi sto padesát metrů. Loď vypadala přesně jako obrovská plochá žehlička -, Johnny se té myšlence nemohl ubránit - až na to, že místo rukojeti v podélném směru měla v jedné třetině délky od zádě příčný aerodynamický můstek. Nad můstkem blikalo červené výstražné světlo, aby upozornilo další vznášedla, která by tudy mohla projíždět.
Zřejmě mají nějaké potíže, pomyslel si Johnny. Jak dlouho tu asi ta loď zůstane? Budu mít čas seběhnout dolů a pořádně se na ni podívat? Vznášedlovou loď ještě nikdy předtím zblízka neviděl - alespoň ne v klidu. Člověk z nich moc neměl, když se kolem přehnaly rychlostí čtyři sta osmdesát kilometrů za hodinu.
Dlouho se nerozmýšlel. Za deset minut, narychlo oblečený do nejteplejšího co měl, už potichu odemykal zadní dveře. Vycházel ven do mrazivé noci a vůbec netušil, že z domu odchází naposledy. A i kdyby to byl věděl, nelitoval by toho.