ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Shelley Percy Bysshe (*04.08.1792 - †08.07.1822)

­­­­

Óda Neapoli

Epoda I.

Já v městě z hrobu vykopaném dlel
a slyšel listy jeseně, jak duchů
krok lehounký by ulicemi spěl,
i hory dřímotný hlas slét' mi ob čas k uchu
ve síních bez klenb v bouře ruchu.
Hrom věštný pronikavým hlasem v trnoucí
krev moji, v duši pozornou mi pad',
já cítil Zemi mluvit z hlubin, žasnoucí,
ač neslyšel jsem jí. Skrz bílých sloupů řad
oceán s ostrovy plál odevšad,
jak mezi dvojím blankytem pláň světla, v jas
hrob mnohý nádherný se kolem stkvěl,
jich čisté krásy netk' se, nesetřel,
jak chtěl by tady Smrt ušetřit Čas,
nic z linií všech, jasné byly,
jak v duši sochařově žily,
ty myrty kamenné a břečtan v sosen chvoji
jak lístky v zimě, které halí sníh,
neklíčily ni nehnuly se v mih,
neb kříšťálové ticho vzduchu k nim se chýlí
jich život tížíc, jak Moc božská stojí
nad vším, vše kolébajíc spíná duši moji.

Epoda II.

Dva sladké větry v ráz
se zvedly, divý hlas
v ně Aeolský se míchal s čpavým hory dechem,
a ocean, kde Baje,
jak vzduch se vlní, hraje,
kol loubí hvězdné zeleně a mechem,
chví květy mořská sluj, kde v nach se zaskvěla
co věčně bezebouřná atmosfera
říš Elysejskou kryje,
mne nes, jak vlny světla nesou anděla,
člun, jehož vzdušný, rosy plný, šerá
bouř žádná nerozbije.
Já vesloval tam napořád,
kde v jasné pohodě
duch hlubokého pohnutí
z neznámých hrobů cítíš vlát
dvou mrtvých králů melodie.
Aornos u kormidla stínem obzor halil,
své všecky hloubky nebe odhalilo
nad Elyseem, jak sníh bílá
pláň moře co se přídou kryla
a s Inarima, Tyfejského pohoří
proud páry ve slunci jak praporec se zved'
vzdušného vojska, v běhu
co od každého břehu
vždy hlasněj', bouřněj', kolem z všech stran let
po lesích věštných bloudě, božském po moři
hlas proroctví, jenž rost' v řeč jasnou. Svojím jhem
mne jal; - je musím říci: - Buďtež osudem!

Sloka I. α

Ó Neapoli, srdce lidstva, jež se chvěješ
pod okem nebes bez víček!
Ty město Elysejské, klid jež lkáti spěješ
do vzduchu ba i v moře vztek;
jak Spánek ku Lásce je poutá blíž tvůj vděk!
Ó metropoli zříceného ráje,
jenž ztracen, pozdě získán, zpola dobyt jen,
oltáři, oběť jehož krví nezaplaje,
jejž bez poskvrny rád vzdá Triumf ozbrojen
spoutané kvítím Lásce jen!
Jež byla's dřív, pak přestala's, teď zas
jsi svobodna a budeš v každý čas,
když Naděj, Pravda, Právo zdrtí zloby zmar!
Zdar tobě, zdar a zdar!

Sloka II. β

Ty mladé, olbřímí plémě,
jež zvedá se z štkající země
ve šupin neproniklých zbroji!
Ty poslední z mluvčí všech,
jenž proti tyranům zlým na trůnech
před láskou boží mluvíš! Obrň svoji
hruď krznem moudrosti, vznes hrdé témě,
hoď čile kopí své, tě nepolekej zmar,
ať valí ze sta bran se na tě v zástupech
jich šiky bezčetné! Ó zdar, zdar, všechen zdar!

Antistrofa I. α

Co na tom, Kimerští když klnou despotové
i svobodě i tobě? Zrcadlem tvůj štít,
v němž najdou svůj zrak zas tví slepí otrokové,
meč hladný proti nim že obrátí svůj svit.
Ti noví Akteoni, které chyt'
blud starý, vlastními že budou chrty rváni.
Jak bazilišek císařský ty buď,
jenž ranou ukrytou své vrahy vraždí, raní.
Ty Potlačení v tvář hleď, nastav hruď,
až prchne, úzkost mu před jeho hrůzou vzbuď!
Však neboj se, jen hleď! Kdo volný, má sil více,
ba otrok slábne jen, když soku patří v líce.
Buď Naděj, Pravda, Právo s tebou, zmar
pak přemůžeš a zmohutníš! - Ó zdar!

Antistrofa II. β

Z božského tvaru Svobody,
z nejhlubších svatyň Přírody
šperk servi nečistý, znič z bludů šláře sledy!
Do pustých zřícenin,
kde vládl Klam a Stín
se usaď vznešená a Ničitel buď bledý!
Buď zákon rovnosti tvým,
slov okřídlených žár,
jež pravda opeří u trůnu Boha, leť!
co bohatství to buď tvůj věčný osud! - Zdar!

Sloka III. γ

Zda Hispanie chvějný paian neslyšíš
a nechvíš se, jak od břehu v břeh bije,
až ticho hudbou jest? Z Alp ledných, slyš!
Tvůj slyšíc věčná chví se Italie.
A moře, které dlažbou kryje
Benátská pustá ulice, se směje
při hudbě, při světle, a Janov, bledá vdova,
svých předků nápisy při měsíci číst spěje.
"Kde Doria?" zní jeho slova.
A sličný Milán, který v krvi svojí chová
jed zmije smrtící, svou patu již již zvedá,
by leb jí zdrtil. Naděj každá bledá
svůj znak i pečeť v Tobě! Jestli zmar
můž zmoci Naděj, Pravdu, Právo - S tebou zdar!

Sloka IV. δ

A nejkrasším z měst všech,
kam padá slunce žeh
se Florencie rdí v kolébce, Volnost vítá!
V svých očích volnost svěží
Řím trhá pásku kněží,
dřív silou mohutný, dnes obdivem on zkvítá,
ten athlet nahý, schystán dát se v běh
ku metě, v mrak jež skrytá
za cenu, o niž přišel u Filippi.
Jak Naděj, Pravda, Právo mohly klesnout v zmar.
Zlo s Klamem klesnou teď. - Buď s tebou zdar!

Epoda I. β

Zda pochod neslyšíte jak dětí Země, Tvarů,
jak proti živým Bohům postupují v šiku,
jak třesk a temnoty tisíce bouří v sváru
hřmí v nedostupný trůn jich v křiku
skal balvany a v hromů ryku?
Korouhve se znaky vlát větrem nevidíte,
kam erby barbarské kdys pýcha tkala?
Hle, prchající ticho vraždí hrozby líté
říš nebe jasná, která náš Eden obepjala,
v železném světle hasne z mála.
Despoti Severu své vedou šiky valné
do doby tvoření jak chaos nerodící,
sta kmenů cizích věr z končiny spěje dálné
bez řádu otroků! S Alp bílých šíje skalné
sem z říší vzdušných stoupající,
tlum lačných vlků na lup číhající.
Ti zničí zářné stopy staré slávy,
ti sloupy našich měst v prach zdeptají a zkojí
až k hnusu chlípnost svoji
na krásy mrtvole! - Jdou supající!
Žár temný vrhají démonů jejich davy
a z noh jim červených proud krve teče žhavý!

Epoda II. β

Lásko hlubá, velký Duchu!
který řídíš v žití ruchu
vše, co žije, co jest na Italském sadu,
jenž kolem azur střeš,
hvozd, vlny, skály též,
na hvězdě trůn máš mořském na západu,
Ó Duchu krásný, v jehož sladký hlas
svit slunce s lijavci žeň svoji ssají
z chladného prsu Země:
tím hlasem každý svit buď bleskný jas,
ať v rosu jedu lijavec se ztají
a plodnost země vraždí lidské plémě!
Tím hlasem zářné nebe,
co jas a tma je poutá,
buď hrobem těch, co tkali
hrob tobě z něj i nám!
Svou žhoucí harmonii naplň, zvedni jemně
své syny! Na obzoru prchajícím
co ohněm lampa tvá šer soumrakový živí,
kéž Naděj vznešená, chtíč věčně živý
jsou nástrojem, tvě vůle, jejž člověk zvedne sám!
Tu mraky před sluncem, před tigry antilopy,
před tebou strach a vztek,
se dají na útěk,
jak vlci Keltských niv když Ausonské zří stopy.
Co Duchu, s trůnu hvězd jenž velíš tmám,
buď dopřát chceš neb vzíti, nech
to Město, jež tě ctí, být volným v aeonech!


Óda Neapoli v anglickém originálu (Ode to Naples)

Epode 1a

I stood within the City disinterred;
And heard the autumnal leaves like light footfalls
Of spirits passing through the streets; and heard
The Mountain's slumberous voice at intervals
Thrill through those roofless halls;
The oracular thunder penetrating shook
The listening soul in my suspended blood;
I felt that Earth out of her deep heart spoke--
I felt, but heard not:--through white columns glowed
The isle-sustaining ocean-flood,
A plane of light between two heavens of azure!
Around me gleamed many a bright sepulchre
Of whose pure beauty, Time, as if his pleasure
Were to spare Death, had never made erasure;
But every living lineament was clear
As in the sculptor's thought; and there
The wreaths of stony myrtle, ivy, and pine,
Like winter leaves o'ergrown by moulded snow,
Seemed only not to move and grow
Because the crystal silence of the air
Weighed on their life; even as the Power divine
Which then lulled all things, brooded upon mine.

Epode 2a

Then gentle winds arose
With many a mingled close
Of wild Aeolian sound, and mountain-odours keen;
And where the Baian ocean
Welters with airlike motion,
Within, above, around its bowers of starry green,
Moving the sea-flowers in those purple caves,
Even as the ever stormless atmosphere
Floats o'er the Elysian realm,
It bore me, like an Angel, o'er the waves
Of sunlight, whose swift pinnace of dewy air
No storm can overwhelm.
I sailed, where ever flows
Under the calm Serene
A spirit of deep emotion
From the unknown graves
Of the dead Kings of Melody.
Shadowy Aornos darkened o'er the helm
The horizontal aether; Heaven stripped bare
Its depth over Elysium, where the prow
Made the invisible water white as snow;
From that Typhaean mount, Inarime,
There streamed a sunbright vapour, like the standard
Of some aethereal host;
Whilst from all the coast,
Louder and louder, gathering round, there wandered
Over the oracular woods and divine sea
Prophesyings which grew articulate--
They seize me--I must speak them!--be they fate!

Strophe 1

Naples! thou Heart of men which ever pantest
Naked, beneath the lidless eye of Heaven!
Elysian City, which to calm enchantest
The mutinous air and sea! they round thee, even
As sleep round Love, are driven!
Metropolis of a ruined Paradise
Long lost, late won, and yet but half regained!
Bright Altar of the bloodless sacrifice
Which armed Victory offers up unstained
To Love, the flower-enchained!
Thou which wert once, and then didst cease to be,
Now art, and henceforth ever shalt be, free,
If Hope, and Truth, and Justice can avail,--
Hail, hail, all hail!

Strophe 2

Thou youngest giant birth
Which from the groaning earth
Leap'st, clothed in armour of impenetrable scale!
Last of the Intercessors!
Who 'gainst the Crowned Transgressors
Pleadest before God's love! Arrayed in Wisdom's mail,
Wave thy lightning lance in mirth
Nor let thy high heart fail,
Though from their hundred gates the leagued Oppressors
With hurried legions move!
Hail, hail, all hail!

Antistrophe 1a

What though Cimmerian Anarchs dare blaspheme
Freedom and thee? thy shield is as a mirror
To make their blind slaves see, and with fierce gleam
To turn his hungry sword upon the wearer;
A new Actaeon's error
Shall theirs have been--devoured by their own hounds!
Be thou like the imperial Basilisk
Killing thy foe with unapparent wounds!
Gaze on Oppression, till at that dread risk
Aghast she pass from the Earth's disk:
Fear not, but gaze--for freemen mightier grow,
And slaves more feeble, gazing on their foe:--
If Hope, and Truth, and Justice may avail,
Thou shalt be great--All hail!

Antistrophe 2a

From Freedom's form divine,
From Nature's inmost shrine,
Strip every impious gawd, rend
Error veil by veil;
O'er Ruin desolate,
O'er Falsehood's fallen state,
Sit thou sublime, unawed; be the Destroyer pale!
And equal laws be thine,
And winged words let sail,
Freighted with truth even from the throne of God:
That wealth, surviving fate,
Be thine.--All hail!

Antistrophe 1b

Didst thou not start to hear Spain's thrilling paean
From land to land re-echoed solemnly,
Till silence became music? From the Aeaean
To the cold Alps, eternal Italy
Starts to hear thine! The Sea
Which paves the desert streets of Venice laughs
In light, and music; widowed Genoa wan
By moonlight spells ancestral epitaphs,
Murmuring, 'Where is Doria?' fair Milan,
Within whose veins long ran
The viper's palsying venom, lifts her heel
To bruise his head. The signal and the seal
(If Hope and Truth and Justice can avail)
Art thou of all these hopes.--O hail!

Antistrophe 2b

Florence! beneath the sun,
Of cities fairest one,
Blushes within her bower for Freedom's expectation:
From eyes of quenchless hope
Rome tears the priestly cope,
As ruling once by power, so now by admiration,--
An athlete stripped to run
From a remoter station
For the high prize lost on Philippi's shore:--
As then Hope, Truth, and Justice did avail,
So now may Fraud and Wrong! O hail!

Epode 1b

Hear ye the march as of the Earth-born Forms
Arrayed against the ever-living Gods?
The crash and darkness of a thousand storms
Bursting their inaccessible abodes
Of crags and thunder-clouds?
See ye the banners blazoned to the day,
Inwrought with emblems of barbaric pride?
Dissonant threats kill Silence far away,
The serene Heaven which wraps our Eden wide
With iron light is dyed;
The Anarchs of the North lead forth their legions
Like Chaos o'er creation, uncreating;
An hundred tribes nourished on strange religions
And lawless slaveries,--down the aereal regions
Of the white Alps, desolating,
Famished wolves that bide no waiting,
Blotting the glowing footsteps of old glory,
Trampling our columned cities into dust,
Their dull and savage lust
On Beauty's corse to sickness satiating--
They come! The fields they tread look black and hoary
With fire--from their red feet the streams run gory!

Epode 2b

Great Spirit, deepest Love!
Which rulest and dost move
All things which live and are, within the Italian shore;
Who spreadest Heaven around it,
Whose woods, rocks, waves, surround it;
Who sittest in thy star, o'er Ocean's western floor;
Spirit of beauty! at whose soft command
The sunbeams and the showers distil its foison
From the Earth's bosom chill;
Oh, bid those beams be each a blinding brand
Of lightning! bid those showers be dews of poison!
Bid the Earth's plenty kill!
Bid thy bright Heaven above,
Whilst light and darkness bound it,
Be their tomb who planned
To make it ours and thine!
Or, with thine harmonizing ardours fill
And raise thy sons, as o'er the prone horizon
Thy lamp feeds every twilight wave with fire--
Be man's high hope and unextinct desire
The instrument to work thy will divine!
Then clouds from sunbeams, antelopes from leopards,
And frowns and fears from thee,
Would not more swiftly flee
Than Celtic wolves from the Ausonian shepherds.--
Whatever, Spirit, from thy starry shrine
Thou yieldest or withholdest, oh, let be
This city of thy worship ever free!

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 08.07.2015

   
­­­­

Diskuse k úryvku
Percy Bysshe Shelley - Óda Neapoli







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti - Nastavení soukromí


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)