Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Pozoruji pečlivě
slunce, jež spadlo do láhve studené vody.
Na bílý utrus se rozstřílelo líbivě
i na mé ruce si s žilkami hraje,
a já, jak na smutek zapomnětlivý jsem dnes,
prostřednictvím svého sluchu a svých pohledů
se zelenou střechou javorů i s hudbou v pavilonu
jsem pln dorozumění a shody.

Jak je to krásné, nic nevědět o lidech,
do jejichž středu mě náhoda posadila.
Procházko chodce v zářijových dnech,
zastavili jsme se tu, sedíme, svačíme,
přesmutně hraje hudba v pavilonu,
ale dívajíce se, tušíme,
že ani ty neznámé tváře nerozesmutní dnes.
Plocha ubrusu je celá bílá.

Děti nesou si míče a opálky.
Já nemám v náprsní kapse vlídného psaní.
Hra ani láska nepopřeje ti zahálky,
občane, zívající nad plachtou novin.
Kudy, kudy se blíží ta hudba k srdci, že rozchvívá
celé mé tělo, jako bych křídlem byl?
Neutíkej mi, chvíle blouznivá!
Zůstaňme do sebe zamilováni.

Já sám bych chtěl hudbou v zahradě být!
Jako stříbrný dálek prach v srdce padat!
Já sám chtěl bych ženě umdlené pramenem znít,
skvrnami slunce skrápět její šíji,
zelenou krajkou, tryskem šplouchajících vod,
rukou na deseti stolech zmnožit život svůj,
svadlým rtům, očím hladovým nabídnout doprovod,
až bude pozdě. Až v tmu den bude zvadat.

Raduji se z přicházejících,
od nichž nepotřebuji praničeho.
Smutek rukou těžce spočívajících
vyzdvihne z klína dobrá žízeň.
Oči mé nejsou mé. Patří všem.
V mysli mé je shoda, zpěv a přízeň.
Marně, toužebně ptám se: Přijdeš sem?
Budu hoden lásky srdce tvého.