Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Nevím, zda víc tě mám rád,
zda nenávidím tě víc,
mé město, kde všecko je příboj a útok a zvrat,
má lásko, mé vraždící nic.

Po tvrdém dláždění valí se proud
sta lidí, sta vůlí, sta chtíčů,
jež hledají štěstí a přišli je skout
do výhně zlata a bídy. Sta bičů,
jež tvrdě a rvavě se rozezpívaly,
je žene a práská a líbá, až přechází zrak.

Vlny se valí a valí.

Jdu ulicemi a poslouchám šum.
Dne pochod je pevný a od domu dům,
kam pohlédnu, vojáci žití,
uniformované tváře, srdcí rozdílný tvar,
jdou, pohled ulice na sobě cítí
jako já,
bratrský pohled, jenž vyvěrá za skly
krámů a směnáren,
v sto zbloudilých pohledů prasklý,
a rozkládá sen
krví žíhaných očí v sto chutí a vášní a snění.

Jdu ulicemi a ulice mnou, hlasy, myšlenky, dění.

Když odjíždím vlakem, jenž těžce se prodírá dnem,
nesmírné lidské to pole,
oseté rukama práce i lsti v hrubém zbrázdění svém,
točí se rychleji a rychleji
v závratném kole,
tam dole,
přemáhá tíhu
papíru, uhlí a zlata
a v útočném zdvihu
lehčej a lehčeji
rozpíná ulic svých svaly
v zelený tančící jas,
jenž slunečné vlny své valí
v čtyrhrany domů a v nás.

Tu zřím,
jak zahrady kvetou, jak nebe se rozvírá nad městem tím,
jak hluchý třesk ulic, šum promenád
zesládl v hluboké koupeli
světel a barev a listí, jichž zářivý chlad
vtiská mu vlažnými povely
zákon a řád.

A když se navracím, s písničkou jara, jež prolétá vlak,
ó, město mé, do tvého dusotu, v kmitavých ramen tvých spětí,
až do žil a kostí mi proniká pátravý zrak
tvé výhně, jež po řece letí,
rychlíku napříč a v srdce, jež mrštěno cítí
se na samo bojiště žití.

Sám částice příboje, kroužící s tisíci molekul
pod stropy pasáží, krámů a kanceláří,
jsem spolu také střed jevů, jež syrový vzmach města vzdul,
slyším, jak táhnou mi sluchem, zřím, jak mi pod čelem září,
a předobře vím:
jsem podmět i předmět, jsem křídlo i let
a nemohu jinak, než uctívat svět,
jenž vějířem svým
svál na tento zimničný úsek země
kvas lásky a nenávisti, jež koluje ve mně.