Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• z části Pozdravy

Hle, rody básníků jdou za sebou a znova
vzpomenem velkých předchůdců svých kdys.
I Vrchlického. Toto jméno chová
i otřelý, zas kouzelný však rys,

jak vše, co zděděno, je dávno v užívání
a snad už ani ne... Leč celý sad
si v roubech stromů, v chvění listů chrání
vzpomínku na zahradníka, jenž pad.

Jak vznešený byl tenkrát mému mládí,
jež měřilo jím svoji bezmocnost!
Hlava, jíž v rytmu věků kosmos pádí,
kometa, prostírající svůj okázalý chvost,

hranol, jímž láme se tvar věcí do bezmezna,
semeno, květ i plod, vše v oblém červenci...
Ach, proč jsme začali mít raděj mračna března,
pod nimiž mlčeli svůj osud milenci?

Proč naráz národ svůj chtěl světem oslaviti,
jako by za děti, za vnuky zpívat chtěl?
Proč vyslovoval vše, kde měl jen naznačiti,
na nutnost tajemství však zapomněl?

Dnes vím: Ten věčný hlad smyslné duše jeho
byl živen prázdnotou, jež zela dokola.
Chtěl vtělit slunce do prostoru podmračného,
kde teprv třetí ozvěna se dovolá,

chtěl Boha, nevěda, zda víno s ním smí píti
či jen chléb pokory s ním na kolenou jíst,
chtěl k lásce svobodou a uvíz v ptačí síti,
modlil se pyšně vědoucí a hřešil čist.

A přátele měl nižší, žel, a malé.
Jich soud byl pleva jen a chvála jejich prach.
Nebyl mu popřán boj, jen šrůtky neustálé -
a posléz osud, jehož příjmení je strach.

To on mu zvedl zrak. Stín meče Damoklova
horoucím učinil horký dech jeho úst,
prosvětlil kovem svým nádheru jeho slova
a šedí do hloubky ho učil růst.

Nad hrobem stera knih přec tančí poezie,
je lehká jako vzdech, jímž dozněl lidský děs.
Nad renesanční třpyt tma kořenů v ní bije
na bránu věcnosti, jíž člověk neunes.