Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Za oknem domy a zahrady,
v nichž procházejí se cizí lidé.
Nikdo se ale nedívá ven
na cizí štěstí, jež vždycky raní,
všichni se sesedli u kamen
s hlavami v kleštích dlaní,
staví si ze snů svých domov,
z domova sen.

Pět pater šumí jak úl,
čte, zpívá a hraje.
Blátivá neděle
praská v kamnech a taje.

Zpívej mi, hlase, jehož nevidím,
toč se, toč, desko gramofonu.
Utíkej, radosti, šedivým
schodištěm nahoru, dolů.

Neděle dýchá v dům,
pod nízké stropy.
Sucho a prach šesti všedních dní
skřípavý gramofon kropí.

Svěšené ruce sní,
zdvíhají nízký strop.
Zpívej nám za stěnou,
ty mladý hlase.

Za ruku vem nás a do prchlých dob,
na tichých vzpomínek zpěvavý hrob,
do dnů, jež vysnivše, budeme žít,
abychom mohli si odpustit,
v zem, u plných stolů
kde si připíjí hlad,
veď nás svým veselým krokem.

K nějaké hostině, k nějaké kráse,
v nějaké jaro, kde milovat
se budeme moci snad zase.

Z rámu na stěně
luna ve vlnách svítí.
Z tmy očí zavřených
zní sladký šept, slyšíš srdce bíti,
dálko a lásko!

V jednom pokoji dítě
sní dobrodružství dravá.
Vedle za stěnou žena
sny v popelu oplakává.

Za třetí stěnou dělník
spí jak dub překocený.
Za čtvrtou koupe v svých očích
hoch nahá ňadra ženy.

Za pátou, za šestou, všude
jak na šedé přestupné stanici,
jak na krátké přestávce v štvanici
čekají na to, co bude.

Jako by život
celého předměstí, všech jeho kasáren,
průsvitných srdcí a ohnivých továren
byl to, co teprve bude,
co bude.