Menu
Baar Jindřich Šimon (*07.02.1869 - †24.10.1925)
Jan Cimbura: jihočeská idyla (2)
PRVNÍ ČÁST
II.
Kovanda dlouho novému čeledínovi nevěřil.
"To není ani možná, aby starý voják nekouřil a nepil kořalky," kroutil hlavou.
"I jdi!? plísnila ho žena - "je to pořádný člověk - lepšího jsme ani dostat nemohli -."
"Žena od přírody je lehkomyslná," vážně odpovídal Kovanda - a lehkověrná. Dokud nevysolíme s Cimburou krušec soli a dokud nesní u nás z desíti pecí chleba - nelze s ním uzavírat trvalého přátelství. Neprošel ještě ohněm všech zkoušek. Nebylo dosud času ani příležitosti, aby se ukázala celá jeho povaha. Dosud se netoulá, ale snad jen proto, že tu jako v cizině nemá známostí; je pracovitý, ale nové koště každé dobře mete; je poslušný, ale možná, že pouze pro vlastní nezkušenost a nedovednost - mnoho ze selského zapomněl na vojně - a proto snad ve všem se mne optá, mojí vůlí se řídí. Snad obrátí později - vzpříčí se - třeba času vyčkat..."
A tak pozoroval Kovanda Cimburu. Nedůvěřivostí i svou ho pronásledoval, nenápadně různým zkouškám ho podroboval, překvapoval ho neočekávaně při práci na poli i doma - ale Cimbura ze všech těch léček vyvázl šťastně - protože byl opravdu člověkem pečlivým a svědomitým.
"Sedlák mě chytá" smál se sám pro sebe - prohlížeje úmysly hospodářovy, ale nehoršil se naň proto. Uznával, že má k tomu právo, aby se přesvědčil o poctivosti neznámého člověka, kterého přijal pod střechu a ke stolu. Nepřetvařoval se, nesnažil se býti v očích svého hospodáře lepším, než skutečně je, stejně, skoro trochu zvolna pracoval - ale i když Kovanda se blížil - nepřidal a nepustil se do díla horlivěji, ale zato pracoval bez oddechu a ustavičně - neodhodil kosu v seči, když hospodář odešel, nelehl si. ani chvíli na mez neusedl, ale jako by tu u něho ustavičně stál - pracoval, takže když den s večerem se setkal - podivili se všichni, co Cimbura práce vykonal...
On sám se cítil v Hradišti spokojeným. Navykl za ta vojenská léta rodné vesnici, rodičům i sourozencům a proto ani teď u Kovandů stesku po domove necítil.
Tak minula senoseč, bylo už po žních a sklizená otava voněla už v seníku. Pouze brambory a zelí stěhovaly se zvolna z polí do sklepu - ozimy se zasévaly a oralo se pod jaře.
Nadešlo císařské posvícení.
Toho dne i samo slunéčko s modravého nebe vesele a radostně se dívalo dolů na hradišťskou náves a spokojeně shlíželo se v obecním rybníčku. Na hrázi stála kaplička a kovárna a kolem něho byly rozestaveny do kolečka statky, chalupy, výměnky a baráky. Všecky byly pošité doškem, zdi měly lepenicové nebo roubené a hlínou vymazané. Nad rozježené hřebeny střech vyčuhovaly obílené komíny a ze všech valily se dnes k nebi obláčky modravého dýmu.
Starý Máček - svátečně ustrojený, stál u kapličky a díval se na její stín. Měl to dlouholetou zkušeností vyměřeno. Jakmile padl stín na určitý kořen lípy, pod kterou se kaplička krčila - Máček šel a zvonil. Bylo poledne. Říká se, že práce dlouhou dobu ustavičně konaná člověku zevšední - pakliže se stále nepamatuje a nepřipomíná si její vážnost. Tak i Máček, stoje před kapličkou a tahaje za provaz - nechal beraničku na hlavě a starou dýmečku, skrz na skrz močkou prosáklou, v bezzubých ústech, ačkoliv zvonek volal polední "Anděl Páně" a po celé vsi lidé uctivě hlavy obnažovali. Máček nedělal to z fúrie, ale z pohodlí. Nebylo kam beraničku pověsit a dýmka často, než odzvonil, mu vyhasla a dalo mu to mnoho práce, než do zavlhlého tabáku oheň zase rozkřesal. Sám při zvonění se potichu modlil pozdravení andělské a dobře podle oddílů modlitby zvonek podtrhával.
V té chvíli polední hradišťská náves ztichla jako po vymření. Kolem bohatých stolů seděli lidé a u plných žlabů stála zvířata.
I u Kovandů seděli již za stolem a v tichu a bázni Boží pojídali, co selka o posvícení uvařila.
Byla to především dobrá, staročeská polévka nudlová. Kovandová měla ve svém hejnu slepic jednu, která byla tlustá jako kachna a veliká jako kohout, ale neplodná. Při každém sypání zrna hrozila jí hospodyně pěstí: "počkej ty - ty líná, ty - ani vajíčka jsem dosud od tebe nespatřila, však já tě zaříznu o posvícení a dám tě celou do polévky" - a vskutku hrozbu špinila. Proto byla polévka jako olej a chutná jak mandle.
Potom přinesla selka na stůl křenovou omáčku, hustou a sladkou, ze smetany vařenou, zažloutlou vajíčky a rozkrájenými na drobilo, letošními už ořechy. Každému - počínajíc hospodářem - vložila na talíř jeho díl masa hovězího, libového a křehkého, a doprostřed posunula pecen vonného chleba, čerstvě z vejraže před koláči upečeného - samožitného.
V hlubokém a posvátném tichu všichni pojídali "těchto darů Božích", jako by byli v kostele. Pouze tu a tam bylo slyšeti lžíci cinknout, zuby chrupnout anebo rety srknout, a to ještě Kovandův zrak káravě zabloudil v tu stranu, odkud zvuk o jeho ucho zavadil.
První hlad už pominul - a jinou neděli byl by oběd ukončen - ale dnes ještě octla se na stole mísa knedlíků bílých, pšeničných, pěkně kyprých a houskou na drobilo rozkrájenou proložených, za nimi přišlo zelí s ostrou vůní- až sliny v ústech se sbíhaly, a konečně veliký pekáč - dlouhý, promaštěný už a zčernalý, na kterém v mastnotě ležela celá plec vepřová, do červena upečená.
Každý si mohl ukrojiti podle chuti a hladu - a proto hospodář ani hospodyně masa nekrájeli. Uřízli si sami kousek, po nich Cimbura a děvečka. Potom dětem ukrojila matka tenký řízek, neboť samy velkým nožem vládnouti nesměly a také ještě nedovedly...
To bylo už poslední jídlo, protože dnes Kovandovic neměli hostů. Čekali až odpoledne snad že přijde nějaký úředník z Písku, snad pan aktuár s paničkou a dětičkami na vesnické koláče, ale možná, že také přijde z Písku i sám guberniální rada, vždyť byl s Kovandou dobře znám už dříve ještě, než byl starostou. Vozíval totiž Kovanda pana radu svými koni do Prahy, kdykoli tam musit k appelaci anebo z jiné příčiny.
Proto všichni seděli za stolem podomácku, vysvlečeni v bílých, nažehlených košilích, pot perlil se jim na čele, brady leskly se mastnotou, tváře zčervenaly a na spáncích mužským až se chomáčky vlasů chvěly, jak s chutí čelisti se hýbaly a pracovaly.
Když se oběd blížil ke konci, Kovanda nenápadně se díval po všech talířích a sám hodně pomaloučku dojídal.
Dělal tak jen proto, aby ostatní nespěchali. -
Slušelo se totiž, jakmile hospodář lžíci položí, aby ji položili i ostatní kolem stolu. Ale Kovanda byl přející člověk - nepoložil lžíce nikdy dřív, dokud nepoložili jich druzí. Přál lidem a lidé přáli jemu.
"Děkujeme Tobě, Pane Bože Všemohoucí..." zazněl konečné jeho hlas modlitbou po jídle a rázem pak všem se ústa rozvázala.
"Dobré jsi dnes vařila," pochválil si hospodář hospodyni, ale pak se obrátil k Cimburovi: "Tak se mi zdá, že jsi o obžínkách nebyl s námi tak veselý -"
"Nebyl, hospodáři - šel jsem tenkráte domů - vzkázala mi maminka, že tatínek nám stůňou."
"Ale dnes půjdeš k muzice," řekl Kovanda. - Znělo to neurčitě jako otázka a spolu i jako rozkaz a oči hospodářovy utkvěly na tváři Cimburově. - To byla jedna z léček, oko, které mu položil. Chtěl vědět, jakým je nový jeho čeledín, když se rozkuráží, když se napije, protože v napilosti člověk ztrácí nad sebou vládu, zkrocené pudy - dobré i zlé - vystoupí v celé divokosti a každý ukáže se v pravé podobě.
Selka zatím před každého postavila kupu koláčů - velikých a různého mazání: povidly, mákem, perníkem, tvarohem. I děti dostaly svoje, aby se učily s Božím darem zacházet. Každý se svým podílem mohl dělati po vlastní libosti.
Cimbura právě přemýšlel, kterému chudáku v obci měl by svůj díl donésti. Ale musil nechat toho přemýšlení, ježto hospodář na něho promluvil a úcta k němu vyžadovala plné jeho pozornosti.
"K muzice?" - opáčil Cimbura a rozvažoval, zda hospodář se plá nebo nakazuje. - Nemohl postihnouti v těchto slovech přání Kovandovo a proto odpověděl podle svého vlastního přání.
"Nepůjdu."
"A kolik je ti let?"
"Ve dvaceti chytili mne na vojnu - je mi tedy dvacet osm -"
"A prosím tě, chlapče - proč nechceš jít mezi chasu?" sepjal ruce sedlák - "stydíš se za hradišťské synky?"
"Nechodil jsem v Semicích - ani na vojně."
"Není rozumné vyhýbat se starým zvyklostem - křivě růst, sám a sám jít pěšinkou a vyhýbat se cestě, po které kráčejí všichni. Mohl bys zabloudit do samoty a ta bývá trpká - zlá - a neutěšená," vážně teď mluvil Kovanda. Bylo mu skutečně podivno, že jeho čeledín nenavazuje známosti, že dívek si ani nevšimne, mezi chasu v neděli odpoledne nevychází, že jen s dětmi si hraje, o vojně málo a nerad vypravuje, v knihách si čte, pobožné písničky pobroukává - "aby se z něho nestal podivín, mrzout - dávali by nám jeho rodičové vinu," řekl si hospodář a znovu hlasitě pronesl: "Starý mrav káže o památkách se veselit, jít mezi lidi - svoje bratry - s nimi se potěšit - uctít čas, aby on zase uctil nás."
"A kdy je to o památkách? Čemu tak říkáte? Neslyšel jsem to ještě," upřímně ptal se Cimbura.
"To je o obžínkách, když poděkujeme v kostele Bohu za šťastně ukončenou žeň, potom je to dnes, kdy slavíme paměť posvěcení putimského chrámu a pak je to v masopustě, kdy koná se svatební veselí a kdy sedlák v zimě odpočívá a síly sbírá na blížící se jarní práci. Je ke všemu čas, k dílu i k jídlu, modlitbě i veselí, k práci i odpočinku a člověk nemá staletý pořádek rušit. Nic, vidíš u nás, jak je všecko rozděleno, a viděl jsi to jistě i doma. Náš selský život je utvrdlý, ztuhlý, zvykem posvěcený - kdekdo z našich, každý se mu podrobuje, a jako na podivína aneb nepřítele hledíme na toho, kdo ten starý pořádek náš ruší.
- Neosamocuj se a nevyhýbej se lidem. - Na mne hleď. - Vidíš mě, chodím do kostela v neděli, v postě jdu k zpovědi, ale o památkách jdu do hospody. Nechápu svým selským rozumem. jak může náš člověk, sedlák, chodit do hospody každý den, karbanit - opíjet se - lehce žít. Ba, nezabloudíme tam ani v neděli - a šenkýř, vyjímaje žní, nemá doma ani piva. Vyjdu si v neděli ven do svých polí, dívám se na mravence, na včely, na motýly. Poslouchám ptáky, pozoruji les, rybníky, řeku. Prší-li, jdu k sousedu na hrátky - tak žiju. Ale o památkách, jako bych já nebyl já. Fúrie se mne zmocní - vyvádím - utrácím - peněz nelituju. Vybouřím se tak a zkrotím zas potom jak beránek."
"Nenaučil jsem se tancovat, proto jako voják také jsem nikdy k zábavě nešel," namítl Cimbura.
"A jak to víš? Už jsi to někdy zkusil?" znovu skoro patheticky ujal se slova hospodář. Umínil si, že musí zlomit vzdor a napravit hlavu tomu mladému muži, který se mu zdál buď pokrytcem, nebo lakomcem, nebo podivínem. - "Nezkusils a proto nevíš. Tanci se náš člověk - selský člověk - neučí. Tomu se učí jen páni. S tím my se rodíme. - Když spustí dudy a klarinet zazpívá, když spatříme kolo se točit - tu začnou se nohy samy do taktu zvedat, padne to na tebe, hlavou pohodíš - klobouk sveze se ti do týla, prsty luskáš, podupuješ a nevíš ani, jak se to stalo, že už se točíš. Já jsem od přírody klidný člověk, ale o sousedské cítím, jak si mne muzika podmaňuje. Je to jako nemoc nakažlivé, jako pláč nebo smích anebo spánek, zachvacuje mne to celého a člověk se neubrání. Písnička zvučí mi v uchu, tlačí se mi do hrdla - rty třeba sevřené mi rozrazí - jako ptáček vyletí a já - už sedlák usedlý - si zazpívám a zatancuju. A jsi ty snad z jiné krve? Ve vší počestnosti tedy jdi a tu máš ode mne na útratu," dokončil sedlák. - Cimbura beze slova vstal a šel mezi chasu - šel do hospody.
Související odkazy
Diskuse k úryvku
Jindřich Šimon Baar - Jan Cimbura: jihočeská idyla (2)
Aktuální pořadí soutěže
- IkeMate (7,0)
- Arecuk (5,5)
- petrunasan (5,0)
- TerezaB (4,5)
- mohr55 (4,0)
Štítky
tlukot mého srdce slavík k večeři Holokaustu vlastní jméno třídní učitel zabijačka John ovčí pramen knoflíková válka kalhotky oidipus tristram shandy merlin moj vladislav podvod Mágové čas čas čas Kulička rozbor akrobati konec 19 stoleti bagr sportovní zážitek humoreska tenis Gabriela Preissová Voldemort o chytré lišce svatokupectví Ohlas písní ruských
Doporučujeme
- KNIHCENTRUM.cz - učebnice a odborná literatura
- Maturita 2019: Písemná práce z češtiny
- Maturita 2018: Písemná práce z češtiny
- Maturita 2017: Písemná práce z češtiny
- Maturita 2016: Písemná práce z češtiny
- Maturita 2015: Písemná práce z češtiny
- Maturita 2014: Písemná práce z češtiny
- Maturita 2013: Písemná práce z češtiny
Server info
Počítadlo: 633 687 748
Odezva: 0.05 s
Vykonaných SQL dotazů: 6
Návštěvnost: TOPlist.cz - školství › Český-jazyk.cz
© 2003-2023 Český-jazyk.cz - program a správa obsahu: Ing. Tomáš Souček, design: Aria-studio.cz Autoři stránek Český-jazyk.cz nezodpovídají za správnost obsahu zde uveřejněných materiálů! Práva na jednotlivé příspěvky vlastní provozovatel serveru Český-jazyk.cz! Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.
Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti