ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Baar Jindřich Šimon (*07.02.1869 - †24.10.1925)

­­­­

Jan Cimbura: jihočeská idyla (3)

PRVNÍ ČÁST

III.

K večeru se Cimbura vrátil, ač ještě nebyl čas krmit koně.
"Ty jsi už tu?" podivil se Kovanda.
"Ano, myslil jsem, máte-li hosty a kdybyste je chtěl nechat odvézt, abyste nemusil pro mne vzkazovat -"
"A jak se ti líbilo?"
"Líbilo se mi dobře."
"A tancoval jsi?"
"Netancoval," přiznal se Cimbura a zarděl se. Seděl tam se staršími podruhy a čeledíny a vskutku cítil ve všech žilách i v celém těle, jak se mu tam muzika ozývá. I nohou pod stolem si poklepával. Zdržovala ho jen vrozená mu ostýchavost. Vskutku samotařil a přicházelo mu vždycky za těžko - jíti někam, kde ještě nebyl - mluviti s někým, koho neznal, navázati styk s cizím člověkem. Už jako malé dítě tím trpěl.
"Ty jsi nevleza," říkávala mu matka, když prosil, aby ho neposílala tam, kde ho neznali. - Tuto ostýchavost nesetřela s něho ani vojna.
A tak dnes o posvícení poslouchal muziku i písničky, hleděl na točící se párky, při třetí sklenici piva už už se zvedal, že půjde také k muzikantům-hodí jim stříbrný dvacetník a zatancuje si - udělá to nenápadně, až budou všichni v kole - aby si ho nevšimli - myslil na to, ale mluvil klidně dál za stolem jako usedlý člověk o hospodářství, o vojně, o Uhrách, o Itálii - o Radeckém - a když vstal a už mířil k hudebníkům - ne - nemohl se odhodlat, vyšel ze dveří a šel domů. -
Slyšel za sebou několik posměšných, potupných výkřiků. To ostatní čeledínové se mu smáli, slyšel i pronikavý, tenký smích děvčat - a proto tím více pospíchal k domovu.
Chasu hradišťskou opravdu rozčiloval ten málomluvný čeledín Kovandův.
"A co to za pacholka," horlili všichni- "když mezi nás nejde a s námi nedrží. Náfuka je a pohrdá námi."
Když odešel, sestoupla se chasa do kolečka a mluvila o Cimburovi.
"Je ze Semic - tatík má grunt."
"To je toho, takových je u nás víc -"
"Vojačil."
"Francek tuhle tam byl taky - Pepík taky a já taky."
"Neumí asi tancovat."
"Tak ať sem neleze, nechodí mezi nás na náves - ať taky nejde do hospody."
"Nestrpíme ho."
"Vyvedeme mu něco -"
Když Cimbura krmil k večeru doma koně, potkala ho na dvoře Marjánka. Nesl koš sena a ona šla do chléva dojit. Sloužila už déle u Kovandů a bylo jí v té chvíli Cimbury líto.
"Půjdeš na večer zase k muzice?" - optala se ho.
"Půjdu, budu-li chtíti, co bych nešel," řekl Cimbura a sám se podivil tvrdosti svého hlasu i náhlosti rozhodnutí.
"A nechoď - víš, chlapci se na tebe strojí," řekla a šla dále.
Cimbura vlastně už nechtěl dnes do hospody ani vkročil. Hlava ho pobolívala z kouře a piva. - Ale ted cítil, jasně cítil, že jíti musí, nemá-li ztratit vážnost mezi chasou a platit za strašpytla, za bázlivce, kterému by se po vsi smáli a kterým by pohrdali...
"Co by mi mohli udělat?" pohodil hlavou a po večeři znovu se oblékl. S jakousi hrdostí - skoro vyzývavě otevřel v hospodě dveře a vešel.
Jaký to statný hoch! Přímo vzor jihočeského člověka. - Tělo prostřední postavy, souměrné a krásné - zrovna ideálně rostlé. V pasu útlý jako panna, ale jeho hruď je mohutná - v ramenech široká - v prsou klenutá a v zádech rovná jako prkno. Na krátkém, svalovitém krku nasazena točí se malá hlava kučeravého vlasu a neobyčejně pravidelné, čistě oholené tváře. Na vojně navykl si přímé, vznosné držení těla, odměřený krok a otevřený mužný pohled.
Jediná věc pouze byla nápadná a rušila soulad jeho těla - tím byla mohutná - dlouhá a široká šlapadla na pružných jeho nohou, takže jeho boty - vysoké - s holeněmi, sahajícími až po kolena, byly rozměrů zcela mimořádných a bily do očí.
Z hospody už znovu ozývala se hudba a chasa točila se, v kole - když Cimbura do ní vešel ve svých vysokých botách, v přiléhavých koženicích z kozlí kůže a pouze ve vestě. Rukávy bílé, naškrobené košile jako dvě perutě odstávaly mu od těla a černý kulatý klobouček měl posazený na stranu k levému uchu.
"Bože, jak mu to sluší," pomyslila si Marjánka, "ale raději, kdyby sem nechodil - marně jsem ho varovala." Srdce stisklo se jí o Cimburu, jehož dobré, přímo dětsky dobré srdce znala.
Cimbura vešel s klidem člověka dobrého, spravedlivého a nevinného. Došel si pro sklenici piva a nesa jí v ruce, usedl si na své staré místo, mezi nejchudší a nejstarší. Seděli tu i jiní hosté - staří, sedření nádeníci, podruzi - všichni, kteří nebyli 'sousedé' - nesměli mluvit 'do obce' - a nesměli přijít zejtra - až bude 'sousedská' - uctívali zde posvícení dnes...
Už přetančila chasa asi čtyři kousky - Cimbura dopíjel druhou sklenici a chystal se k odchodu. Nic ho netěšilo, nezajímalo. "Dokázal jsem jim, že se za ně nestydím, že se jim nevyhýbám - byl jsem po vůli sedlákovi a mohu tedy jít," uvažoval v duchu a v té chvíli nevzpomněl na varovný hlas Marjánky - když náhle celá hospoda ztichla a Jíra - ten, co sloužil v Hradišti u Porazilů, přistoupil k Cimburovi a za ním všecka chasa mužská. - "Pozdrav tě Pán Bůh - Cimburo!" oslovil ho Jíra vážně.
"Dejž to Pán Bůh," - odpověděl Cimbura a vstal. Vstal z úcty ke slovu božímu a vstal i z úcty k těm, kteří stojíce ho oslovovali.
"Sloužíš jako my ve zdejší obci - ale dosud se nám zdálo, že se nás stydíš a že se nám vyhýbáš," hlasité, slavnostně mluvil Jíra - "nechodil jsi mezi nás ani večer pod lípu - ani v neděli do hospody na kuželky - nechodil jsi s námi mezi kázáním na hřbitově - nevracel jsi se také s námi z kostela. - Nesmíš se proto divit, že jsme ti to ve zlé vykládali a sobě za urážku to počítali. Ale dnes ukázal jsi, že se nestydíš za nás, že se k nám hlásíš - a proto po starém zvyku my - hradišťská chasa - dáváme ti sólo a vybrali jsme ti tanečnici," - Jíra se obrátil - pokynul rukou - chasa se rozstoupila a za ní usmívala se - Anýžka, blázen, na Písecku toho času všude známá žebrácká. - Chromá, nešťastná osoba, stará už a shrbená, poloblbá, jež toulala se ode vsi ke vsi, fintila se ustavičně a věšela na sebe stále různé hadry a odložené šaty, klobouky a stuhy píseckých paniček. - Velké břemeno takových hadrů vláčela ustavičně s sebou.
"Budeme tancovat - budeme tancovat," - smála se šišlavě, bloudíc potrhaným zrakem kolem sebe.
Pustý smích rozjařené chasy ozval se vůkol. "S Cimburou - Anýžko - s Cimburou," - vykřikl jiný chasník a přistrčil ji k Cimburovi. Byl to Bartík, ten, co sloužil u Chmelíčků, právě v sousedství, hned vedle Kovandy. Cimbura letmo podíval se na něho a už přistoupil k Anýžce. Celá hospoda ztichla, co se nyní asi bude dít. "Udeří ji - bít ji bude - vyleje si na ní zlost," myslili si všichni a hádali, jak oni by se zachovali - jak z rozpaků by si pomohli.
,.Anýžko, milá Anýžko," řekl jí Cimbura lahodně, jako by s dítětem mluvil - "vím, že jsi hezká i hodná, ale tancovat nebudem - tu máš, zavdej si ode mne," a podal jí svou sklenici piva - "a tu máš dvacetník - kup si dole u báby perníkové srdce a zítra ráno přijď ke mně - víš - do Kovandovic statku - dám ti uzel koláčů - všecky ti dám - budou tvoje - i šátek ti dám," mluvil Cimbura měkce - skoro lítostivě - vedl přes hospodu bláznivou Anýžku ke dveřím a vyvedl ji ven.
"To jim to sluší."
"Dej jí hubičku - hubičku jí dej!"
"A skoč si s ní, zatancujte si spolu."
Hrubé, drzé poznámky padaly celou cestou na Cimburu. který snad sám a sám cítil surovost tohoto žertu.
"Tak jen ji vyprovoď - máma jí bránit nebude," křikl Jíra ještě za Cimburou. - Ale ten pustiv Anýžku samu ven - ve dveřích se obrátil a práskl jimi, až se hospoda zatřásla.
Jako výstřel na poplach zaduněla ta rána ztichlou světnicí.
"Je to Cimbura?" ptal se kde kdo sama sebe a nikdo ho nepoznával, jaká změna stala se náhle v jeho tváři.
To ještě před chvílí tvář beránka - milá a tichá - usmívavá a lahodná - obrátila se a hle to je tvář lva. Bledá a strašná - dva požáry hoří mu v očích pod staženým obočím - vlasy se ježí nad svraštělým čelem - chřípí se rozšířila, rety se rozchlíply a za nimi bělají se stištěné zuby...
"Bude zle, krev poteče," prorokovali staří a zkušení u stolů - vyskakovali hned krotit - bude-li třeba - nerozvážnou mládež.
"Styďte se!" rozkřikl se náhle Cimbura. Hlas jeho zněl tvrdě, duněl a hřměl jako zvon na putimské věži, když bije na poplach - okna pod ním zadrnčela a zdi se otřásly.
"Kdo že se má stydět?" vypjal se vtom Jíra před Cimburou.
"Ty a s tebou všichni - hanba vám -"
"Hoj - hoši - slyšeli jste?"
"On nám tu bude kázat!"
"Cizák! Semičák!"
"Vyhoďte ho" - a po tomto výkřiku jako roj hrnula se chasa k Cimburovi. Ten stál dosud na svém místě - a měřil pozorně okolí.
"Chcete se bít?" ptal se jich poctivě a včas.
"Chceme!" vykřikli všichni - ruce zvedly se do výše a obklopily Cimburu. Ten zmizel na okamžik v klubku lidských těl.
Ale jako by granát praskl v tom hloučku - rozletěli se náhle všichni a veprostřed stál opět Cimbura - ruce jako dvě perutě rozpřažené a prsty zkřivené jako spáry. V jedné ruce držel Jíru a ve druhé Chmelíčkovic pacholka. Vybral si je chvatně - po těch dvou právě sáhl do chomáče chasy - hučící jako popuzené vosí hnízdo. Chňapl po nich, jako by chytal ne rukou, ale kleštěmi, tak silně popadl je u krku - pobral do rukou vestu i uzel hedvábného šátku pod krkem a smáčkl je, až límec konopné košile zařezával se jim do krků - pozdvihl je od země a ohnal se jimi dokola. - Jako plevy ve větru odlítali hoši a Cimbura stál uprostřed hospody sám a sám...
Nebyl bledý - tvář mu zčervenala a dlouhá jizva - Jindy sotva znatelná, jež mu zbyla památkou na Custozzu, podlila se krví a zbrunátněla. Bylo mu i dnes jako tehdy v Itálii, když krví se brodil. Neslyšel a neviděl. - Necítil se a pozbyl vlády nad sebou. Rudá kola dělala se mu před očima - bolavá pěna ukázala se mu v koutcích zkřivených úst.
"Mně se směj - mně, rozumíš -" a třásl Jírou i Bartíkem - "ale ne bláznu - ne chuďasu, který se bránit nemůže - ne Anýžce - Anýžce ne. A hubičku - hubičku jsi chtěl, tak si dejte po hubičce," a přirazil je tváří k sobě, až z nosů krev vystřiklá. Jako pírko obrátil je rázem ve vzduchu - "půjdete za Anýžkou - půjdete - tak hleďte - jak máte daleko k domovu" mluvil zlostně a v napřažených pažích teď týlem přirazil je k sobě, až lebky jejich jako dva křeménky o sebe zachrastily.
Celá hospoda trnula. Jíra s Bartíkem zprvu nohama tloukli, ruce rozhazovali, ale tvář brzy jim krví naběhla, oči z důlků vystoupily a oni v rukách Cimburových viseli bezvládně a bez obrany. V hlubokém tichu hleděli všichni na tento silácký kousek. - Co bylo proti tomu všecko, co o lidské síle slyšeli vyprávěti od nejstarších pamětníků! Nevyrovnal se mu ani komediant, jenž tu v hospodě kdysi jednou rukou zvedal do výše cent železa! Zapomněli rázem na všechno, na hádku i rvačku a v němém úžasu dívali se na rozkročeného Cimburu, svírajícího rukama dva nejsmělejší chasníky.
"Tak, furianti," křičel Cimbura oběma přímo do očí, "teď se mi posmívejte-jste lehcí jako dva pytle nacpané plevami anebo senem," a při tom stále jimi potřásal, "pustím vás - běžte si - chlapečkové," hodil je ke dveřím a ještě vykřikl:
"ať vás polejou teď vodou, abyste přišli k sobě."
"A kdo má ještě chuť - ať jde!" - a postavil se proti všem. Čekal chvíli vztýčený a hrozný. - Šla z něho hrůza na všecky kolem. Nikdo neměl dosud pokdy se vzpamatovat, probrat se z toho náhlého překvapení.
"A teď budu mít sólo - já - Semičák - já, Jan Cimbura -" zabouřil po chvíli jeho hlas. - Hodil peníz muzikantům na talíř, až na talíři vyskočil, zazvonil a chvíli jako vlček se točil - "už jsem je měl - mám je a budu je míti - ne protože vy chcete, ale protože já - já, Jan Cimbura ze Semic, z gruntu číslo jedenáct, já že je chci mít!"

"Protivínskej zámek - mezi horama"

zazpíval náhle změněným hlasem. Milým a vysokým, rozechvělým a tklivým.

"Nezapomeň na to,
co jsi mi dala -"

vpadli, jako by z těžkého sna procitli, všichni hoši najednou.

"Pěkný šátek dala jsem -
vyšívaný harasem -"

ozvaly se ke zdi se tlačící ustrašené dívky.
Hudba vpadla. Dudy zamečely, klarinet zapískal.
Cimbura zadupal - zavýskal - a první dívku, která mu padla do očí, vedl si do kola, lhostejno mu, která to byla - byl by ji vyzval, i kdyby byla dcerou knížete pána z Hluboké anebo z Vráže. Na kterou padly jeho oči, tu si vzal. Ryla to náhodou Putimačka - Josefka Kubelovic - sloužící u Porazilů za mladšinku už poslední rok.
Jako s pírkem točil s ní po sále, a když muzikanti dohrávali, hodil jim z kola nový dvacetník. Ten letěl obloukem jako bílý motýlek, třpytil se ve světle lojových svíček a vesele dopadl na talíř ke svým bratřím.

"Pod našima okny v jeteli
chytili křepela s křepelí,"

zazpíval Cimbura.

"chytili jej do tenátek -
poléčených vedle vrátek,"

pokračovala hospoda.
A když muziky dohrávaly poslední verš - Cimbura tak, jak držel tanečnici - vyhodil ji do výše - přikrčil se trochu - natáhl pravici - v letu jako ptáčka zachytil naškrobenou Pepku - levičkou v pasu ji přidržoval, aby mu nespadla, a tak na dlani jako princeznu ji nesl z kola až ke zdi a tam pomalu a opatrně posadil ji na dlouhou, dřevěnou lavici. Beze slova pak vyšel ven a víc se do hospody toho večera nevrátil.

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 24.10.2019

   
­­­­

Diskuse k úryvku
Jindřich Šimon Baar - Jan Cimbura: jihočeská idyla (3)







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­