ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Baar Jindřich Šimon (*07.02.1869 - †24.10.1925)

   
­­­­

Hanýžka a Martínek (3)

III.

Nebylo už daleko do sv. Martina, když konečně všecky práce na poli, lukách i ve stodole byly skončeny. Brambory šťastně uloženy ve sklepě, vymlácené obilí na sýpce, zelí, naložené v kadečce, kyselou vůní plnilo celé stavení, na půdě sladce voněla štěpná jablka i plané, sušené hruštičky, vyklapaný i vypočísaný len, lesklý jako stříbro a hebký jako hedvábí, stočený do žemliček, čekal v komoře, až Králová bude se šitím hotova a spustí kolovrat... Celé stavení dýchalo spokojeností i blahobytem.
"Tak, divče, shledej si učení, zítra musíš už do školy," připomněl otec své dceři, asi jedenáctileté Hanýžce. Té se však do školy nechtělo.
"A kdopak bude chovat?" namítla proto dost zlostně. "Máma už nemusí paty ze stavení vytáhnout, ohlídá Pepku i Marjánku sama. Ostatně Marjánka už dobře může zastat chůvičku, a ty - povídám - půjdeš do školy," zpřísněl Králův hlas, "rostla bys jako dřevo v lese, číst a psát se musíš naučit - v tom má pan páter Faster pravdu, že se v kostele vadí s rodiči, když ani v zimě děti do školy nepošlou."
"Poslechni, děvečko milá, tátu," domlouvala jí i matka, "to víš, že tě budu doma postrádat, tys moje pravá ruka, ale nesmíš vyrost taková hloupá, aby sis jednou nedovedla ani v modlicích knížkách říkat, ani si nic přečíst, napsat, spočíst, každý by tě ošidil. Vezmeš si sváteční šaty, nový šátek na hlavu, vystrojíš se a půjdeš."
"A ke kterémupak mám chodit?" zase tak zlostně optala se Hanýžka.
"Ke komu jinému než k panu mládenci - k tomu novému - do druhé třídy," konejšila ji matka.
"Bojím se ho, strašně se mračí a takové dlouhé vlasy má."
"Nic se ho neboj. Paní učitelová vypravuje, jaký je dobráček a muzikant! Však ho o pouti uslyšíme. Ve škole už se konají průby na mši. Krutina, Zahořík, Beneš - všichni v neděli po požehnání se tam sešli, má to být letos tuze slavné."
Patronátní škola v Klenčí byla nová, teprve před dvěma roky z gruntu přestavěná, měla první třídu v přízemí a druhou v podstřeší, obě veliké, světlé, jakých bylo toho času málo v okolí. Ve třídách stály dlouhé lavice jako v kostele. Lavice zůstaly staré, rozviklané a pořezané, jak chlapci na nich zkoušeli ostří svých kudliček, ale v každé pohodlně mohlo zasednout deset dětí. Teď v zimě však, když potřeba velela, tlačilo se jich tam patnáct i více. Na jiných školách musil učitelský mládenec spát ve své třídě, ale v Klenčí měl nahoře hned vedle druhé třídy svůj zvláštní pokojíček v podstřeší a ten právě lákal sem mladé učitele a činil místo učitelské v Klenčí hledaným.
Kantorovi Ondřeji Eisenhutovi, když se Čejka pomocnického místa vzdal a stal se poštovním expeditorem, hlásilo se plno učitelských mládenců, které pan školní principál podroboval dost přísné zkoušce. Proto, když se přišel představit i pomocník Alois Jindřich, prohlédl si Eisenhut sice jeho papíry, viděl, že marodil se v Kasejovicích, absolvoval preparandu v Budějovicích, učil nějaký čas v Březnici, Kotouni, Katovicích, nikde se mu však nelíbilo, a tak se vydal o feriích na cestu za novým místem. Stavěl se jen v obcích s kostelem, dostal se až k nám na bavorské hranice a z Klenčí už se chtěl vrátit s nepořízenou zpět do Katovic. Ale zastavil se ve škole a představil se panu principálu. Valného dojmu na něho neudělal. Kantor sám byl vzorem pořádku, čistě oholen, pečlivě učesán, stále černě oblečen a v lesklých kanonech, kdežto tenhle mladý člověk se mračí, málo mluví a vlasy má dlouhé, husté a tak nepořádně rozdrchané, až to principála pohoršovalo. Vracel mu už jeho vysvědčení, už mu i chtěl říci, že přichází pozdě, místo že už je obsazeno, ale po zvyku dal mu přece ještě otázku: "A jakpak s muzikou? Na copak umějí?"
"Na housle," zabručel málomluvný kandidát. Eisenhut mávl rukou, jako by chtěl říci: "To se samo sebou rozumí, housle tu hrajou i zcela obyčejní hospodáři."
"A copak varhany? Fortepiano? Corny? Flautu?" "To také trochu, ale hlavně a nejraději housle." "Tak jdou," pozval ho přece principál a otevřel dveře do druhého pokoje, kde stál v rohu veliký a dlouhý klavír. Po něm válelo se plno not krasopisně psaných, starých, ohmataných i nových a čerstvých.
Na zdi nad klavírem, potažené suknem, visely i opřeny stály housle, violy, obyčejná i d'amour se smyčci, kytara, flétna a asi dva klarinety; v koutě nadouvala se jako sloni matka s mládětem velká basa s violoncellem nebo "bassetlem", jak se cellu říkalo.
Pomocníkovi zajiskřilo se v očích, a když ho pan principál vybídl: "Vyberou si a zahrajou," rovnou sáhl po housličkách neobyčejně ušlechtilého tvaru, oranžového nátěru a prohlížel si je velice pozorně.
"Guarnerky?" optal se mládenec a svoje rozzářené zraky upřel na principála.
"Vidět, že jsou znalec," radostně přisvědčil Eisenhut a hned vyzval mladého pomocníka: "Tak si na ně zahrajou." Ale nebylo třeba ani toho vyzvání. Jindřich už držel v ruce smyčec a lehounce dotýkal se strun, popotáhl kolik, brnkl si ještě jednou prstem nad kobylkou a už nasadil housle pod krk, pozdvihl smyčec a počal hrát...
Pan principál sedí a hraje si se stříbrnou tabatěrkou. Otáčí ji v rukou, hladí, obrací, hlavou kývá, usmívá se, teď víčko otevřel, šňupec do prstů nabral, ale k nosu ho nedones, nýbrž ve vzduchu ho držel, hlavu kupředu nachýlil, ústa otevřel a poslouchal. To pomocník teprve přicházel do ohně. Ztrácel vědomí, nestaral se o to, kde je, kdo ho poslouchá, proč sem přišel, pouze struny cítil pod prsty, smyčec ve své pravici a opíjel se přímo nádherným zvukem vzácných, starých houslí. Hrál jednu z nejtěžších sonát Beethovenových, hrál ji od věty k větě s větším nadšením, hrál ji nejen jako virtuos, ale i jako básník, s neobyčejným pochopením a citem.
I paní učitelová vedle v kuchyni přestala chrastit talíři, po špičkách přikradla se ke dveřím a jako kouzlem tažena otevřela je a stanula na prahu. Viděla nového mládence stát uprostřed pokoje, kýval se, hned hlavu k housličkám tiskl, hned ji vztyčoval, rukou se rozháněl, dlouhý vlas divoce vlál mu kolem čela a oči upřené kamsi ke stropu svítily mu jako dvě vysoké, vzdálené hvězdy... A její muž sedí na vycpané židli jako zkamenělý, v jedné ruce drží šňupec, ve druhé dosud otevřenou pikslu, nehýbe se, snad ani nedýchá a jen poslouchá...
Poslouchá, když pomocník už dohrál, pot s čela si utřel, vlasy rukou za uši přehodil a oddychl si.
Tu teprve probudil se Eisenhut, vyskočil a rozevřel náruč: "Mladíku, vždyť voni jsou mistr, že jim daleko široko rovno není, to je sem sám Pán Bůh posílá, jdou, tuhle si stoupnou," tlačil ho kfortepianu, "a podívají se, nikdo to tu zahrát nedovede, ale voni to dovedou, a já je budu na klavíru doprovázet," a otevíral už balíky not Haydna, Mozarta a hlavně miláčka svého Bacha... A už hřměl pod jeho prsty starý křídlový spinet, že teď zase chvíli mládenec Jindřich poslouchal a ani nedutal, ani se nehýbal, až zase nevědomky zdvihl housličky i smyčec, ostýchavě, nesměle připojil se ke hře, a po chvíli už splynuli oba ti velcí milovnici hudby v jeden nerozlučný celek muzikantský, jako by jakživi byli spolu cvičili a hráli.
"Jenom oni a nikdo jiný nesmí to místo dostat, i kdyby bylo milion žadatelů," přísahal Eisenhut a slovu dostál na faře i u vikáře. Tak sešli se na škole v Klenčí dva muži dobří jako děti, hudebníci daleko široko vyhlášení, kteří vychovali u nás celou řadu zpěváků i hudebníků, a když hráli v trhanovském kasině anebo přímo v zámku o slavnostech a honech, sám hrabě Rudolf a celá vznešená společnost často ztichla a napjatě poslouchala, sotvaže si prostý učitelský pomocník stoupl k houslím a jeho principál usedl ke klavíru...
Ale jednu vadu měl tento vášnivý muzikant, že býval ve škole nervosní, citlivý, lehce vznětlivý a podrážděný. Rozčiloval ho každý nezdar na namáhavé roli školské, unavovalo ho stálé a stálé opakování takřka věčně stejné látky, často ho hněvala i hravost, těkavost a nepozornost dětská. Až dosud to ušlo, protože po sv. Václavu, kdy školní rok počínal, chodila ve škole do druhé třídy pouze hrstka dětí, pro které stačily dvě dlouhé lavice před stupínkem. Ale od té chvíle, co napadl sníh, jako včely do úlu, tak z pastvy, polí, lesa i stodol v celých zástupech přicházeli do školy noví a noví žáci. Mládenec Jindřich div si nezoufal. Školáci seděli už nejen v lavicích, ale i řadou na stupínku, stáli u oken, klečeli po zemi, takže takřka kam šlápnout nebylo. A nepřicházeli sami. Bujnost a neposednost dětská přicházela sem s nimi a pan učitel měl zkrotiti tyto děti nevázané svobody, přivésti v jejich řady kázeň a pozornost a do jejich hlav i potřebné vědomosti k hbitému čtení, psaní a počítání, měl je uvést na toto bezpečné trojcestí, vedoucí ke všem pokladům lidského umění i vědění.
V této nadlidské práci měl jedinou, ale zato vydatnou pomůcku vyučovací - tvrdě pletenou a dobře pařenou metlu březovou, která se černala na stolečku hned vedle kalamáře, brkového pera a lineálu. Nosil ji sem každou sobotu Pálusovic Kuba, jehož otec pletl celou zimu košťata, koše i košinky a na mlatě měl veliký výběr různých prutů, hůlek, kořenů a lýčí.
Všechny děti v sobotu přinášely nejen sobotáles, ale i ve džbánku trochu smetany nebo podmáslí s hrudkou másla, bochníček chleba nebo několik vajíček v zástěrce a mimo to každé drželo v ručičce dva husí brky, pouze Kuba místo brků nesl dvě metly.

***

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 04.01.2011

­­­­

Diskuse k úryvku
Jindřich Šimon Baar - Hanýžka a Martínek (3)







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­