Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• úryvek

Já jsem zvíře, ty jsi zvíře,
my jsme všichni zvířata,
budoucnost jak zlato září
veselá a bohatá.

Jednou přijde slavná chvíle,
kdy bez lidí budem žít,
rodnou hroudu vlasti drahé
jen pro sebe budem mít.

Kde jsou zvonce, kde je chomout,
kde je postroj z našich zad?
Ostruhy a kruté biče,
těch se každý zbaví rád.

Moře sena, moře zrní,
každý bude spokojen.
Jetel, oves, boby taky
budou naše v onen den.

Jasné slunce nad Anglií,
čistší voda potoků,
vítr bude vonět jarem,
až shodíme jho otroků.

Přiložíme nohu k dílu
pro tu naši svobodu,
volněji se bude dýchat
zvířecímu národu.

Já jsem zvíře, ty jsi zvíře,
my jsme všichni zvířata,
budoucnost jak zlato září
veselá a bohatá.

***

Z domu se ozývala změť hlučných hlasů. Vrátila se zpět a zpět nahlédla oknem. Ano, probíhala tam zuřivá hádka. Ozývaly se výkřiky, mlátilo se pěstmi do stolu, vrhaly se zuřivé pohledy a pronášela vášnivá obvinění. Zdá se, že příčinou hádky byla skutečnost, že Napoleon i pan Pilkington zahráli najednou károvým esem.
Dvanáct rozčilených hlasů na sebe křičelo, a všechny si byly podobné. Teď už nebylo pochyb o tom, že s tvářemi prasat se něco stalo. Zvenčí pohlížela zvířata z prasete na člověka. Ale nebylo už možné rozlišit, která tvář patří člověku a která praseti.