Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

BIBLIOGRAFICKÉ ÚDAJE:

Vydalo Krajské nakladatelství v Havlíčkově Brodě roku 1949 (2. vydání). Počet stran: 44.

NÁMĚT:

Námětem Tyrolských elegií je Havlíčkova cesta do exilu v Brixenu. Popis putování autora a jeho doprovodu není příliš podrobný, hlavním smyslem básně je kritika monarchie a jejích služebníků, tj. četnictva.

DĚJOVÁ LINIE:

Dějová linie je prokládána dialogy s měsícem, ve kterých autor vyjadřuje svůj stesk po domově a loučí se s rodinou. Obdobný význam má promluva borovského kostelíka, jenž naříká nad osudem svého rodáka. Samotné vyprávění o odjezdu začíná ve druhé kapitole, když uprostřed noci přijdou do Havlíčkova domu policisté a sdělí mu, že je z nařízení ministra Bacha nucen odjet do exilu. Po rozloučení projíždí se vydává na cestu a projíždí kolem výše zmíněného kostela, přes České Budějovice do Rakouska a dále do Jižního Tyrolska. Na konci cesty ztratí četníci kontrolu nad spřežením a vyskáčou z vozu, zatímco Havlíček pokračuje sám v cestě až do Brixenu. Výsměch policistům je zde vztažen na celou monarchii.

KOMPOZICE:

Tyrolské elegie jsou rozsáhlejší autobiografická báseň s ironickým, až satirickým podtextem, nejedná se o elegii v pravém slova smyslu. Dílo je rozděleno do devíti částí s nestejným počtem slok. Každá sloka obsahuje čtyři verše tvořené přerývaným rýmem (ABCB), druhý a čtvrtý řádek má menší počet slabik, střídá se trochej a daktyl - typické pro české básně.

Výstavba děje je poměrně jednoduchá. Po úvodní části je ihned objasněna celá zápletka, která se dále nerozvíjí, a až v předposlední kapitole vrcholí Havlíčkovým osobitým příjezdem do Brixenu. Poslední kapitola uzavírá děj konstatováním bezvýchodné situace. Dílo neobsahuje výraznou gradaci, pouze ke konci přechází od ironie k sarkasmu a od náznaků k přímé kritice.

JAZYK:

Jako většina Havlíčkových děl, i Tyrolské elegie jsou psány nespisovným jazykem, neboť cílovou skupinou jeho tvorby byl prostý lid. Kromě nespisovných tvarů (dobrýtro; ouřad; prej) používá i slova přejatá z cizích jazyků, hlavně z němčiny (žandarm; krágle). Přesto si však ponechává i svou bohatou slovní zásobu, získanou novinářskou prací (habeas corpus; Léthé - není v ukázce). K většímu vtažení čtenáře do děje prokládá líčení řečnickými otázkami. Občas se vyjadřuje metaforicky (na pozoun jsem hrál = psal protivládní články), ale nejvíce využívá ironie (po svých těžkých pracech; nejsme zloději, jenom komise; pan Bach je líbá).

UKÁZKA:

Příchod policistů do Havlíčkova domu:

Jsemť já z kraje muzikantů,
na pozoun jsem hrál,
a ten pořád ty vídeňské pány
ze sna burcoval.

By se po svých těžkých pracech
hodně vyspali,
jednou v noci kočár policajtů
pro mne poslali.

Dvě hodiny po půlnoci -
když na třetí šlo,
tu mi dával žandarm u postele
šťastný dobrýtro.

Se žandarmem slavný ouřad
celý v parádě,
pupek kordem pevně obvázaný,
zlato na krágle.

"Vstávají, pane redaktor,
nelekají se,
jdeme v noci, nejsme však zloději,
jenom komise.

Od všech z Vídně pozdravení,
pan Bach je líbá,
jsou-li prej zdráv, a tuhleto psaní
po nás posílá." -