Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• hra ve čtyřech dějstvích

Drama francouzského spisovatele Alberta Camuse o trýzni hledání absolutna je inspirované životem římského císaře Caligula.

BIBLIOGRAFICKÉ ÚDAJE:

Vydalo nakladatelství Artur v Praze roku 2012 (1. vydání tamtéž). Z francouzského originálu Caligula přeložil Ivan Zmatlík. Počet stran: 95. ISBN: 978-80-87128-94-7.

O DÍLE:

• filozofická hra vyjadřující Camusův myšlenkový postoj: existencialismus
• s esejem téhož autora Mýtus o Sisyfovi se vzájemně objasňují
• Camus vycházel z díla římského historika Suetonia Životopisy dvanácti císařů

DĚJ:

Hra začíná tím, že mladý císař po smrti své sestry a milenky Drusilly prchne z Říma. Senátoři a jeho přátelé se po něm marně shánějí. Po několika dnech se Caligula dostaví sám, avšak jiný - a žádá, aby mu byl donesen měsíc. Není ale šílený. Pouze si uvědomil, že nic na světě nemá smysl, žádná emoce není dostatečně hluboká (i žal nad ztrátou milované ženy pomine) a být naprosto logický se neslučuje se životem, natož se štěstím. Napůl doufá, že kdyby se stalo něco nemožného (získal měsíc), vymanil by se z nesmyslnosti světa.

V tomto duchu tedy zahajuje svou hrůzovládu. Ta se skládá z činů nešťastného, rozpolceného člověka, který se vzpírá proti ošklivosti reality. Jsou to skutky nesporně zlé a kruté, někdy ale prozrazují i císařův smysl pro humor. Vtipkuje například před zlomeným senátorem o jeho synovi, kterého dal popravit, a vyhrožuje mu ztrátou druhého, jindy zase nutí senát přihlížet svým uměleckým vystoupením nebo předstírá, že je bohyní (při té příležitosti si lakuje nehty na červeno) a nutí lidi, aby ho obdivovali a uctívali.

Mladého císaře obklopuje skupina lidí, kteří ho měli rádi před ztrátou Drusilly a kteří se musí rozhodnout, jak se zachovají, když se Caligula změnil v tyrana. Jeho bývalá (a nyní již stárnoucí) milenka Caesonie ho stále miluje, proto se sebezapřením, ale věrně dělá všechno, co po ní Caligula žádá. Otrok Helikón rovněž zůstává loajální, neboť si cení toho, že s ním císař jako jediný jednal jako s lidskou bytostí. Společnost, již nyní Caligula pronásleduje a rozvrací, byla pro Helikóna jen zdrojem útlaku a pohrdání. Voják a spisovatel Chaerea oproti tomu zaujímá jednoznačný postoj proti císaři a spolu se senátory plánuje převrat a jeho vraždu. Nikoliv z nenávisti k bývalému příteli jako k osobě, ale proto, že si před logikou důsledností vybral život s jeho chybami a sebeklamem (říká, že ctí zákony společnosti, i když mu zakazují něco, co by si přál, například svést cizí ženu, jelikož kdyby je nerespektoval, nastal by rozvrat). Básník Scipio je hluboce zasažen tím, že dal Caligula zavraždit jeho otce, avšak nedokáže se připojit k povstání proti němu. V dojemné chvíli, kdy Caligula předvídá, jak pokračuje Scipionova báseň o římském večeru, aniž by ji slyšel, si oba uvědomují, že smýšlejí stejně, ačkoli si zvolili jiné životní cesty. Scipio se tedy s přítelem loučí a odchází do emigrace; císař ho s něžným smutkem nechává jít.

Jeden ze senátorů mu ze strachu o svůj život a rodinu vyzradí, že se proti němu chystá spiknutí. Totéž mu hlásí otrok Helikón. Caligulovi je to však jedno, nebo přesněji řečeno po smrti spíše touží. Nechá přivést Chaereu, o němž ví, že stojí v čele spiknutí, a hovoří s ním jako s přítelem. V závěru rozhovoru mu ukazuje voskovou destičku, která představuje důkaz, že Chaerea mu usiloval o život. Místo aby povstalce popravil, před jeho očima důkaz spálí a nechá jej jít.

Povstání tedy pokračuje v přípravách, zatímco Caligulova krutovláda (protkaná některými velkorysými činy) neustává. Caesonie se o svého milovaného partnera bojí a prohlašuje, že by nesnesla jeho smrt, zároveň však nevěří, že by mu senátoři mohli skutečně ublížit. Caligula je přesvědčen o opaku, jenže na smrt čeká. V okamžiku, kdy se schyluje k jeho vraždě, nejprve sám chytí Caesonii za krk a poté ji odnese na lůžko - není jasné, zda uškrcenou, nebo jen v bezvědomí. I motivace jeho činu je sporná - na jednu stranu se snaží zbavit se svých blízkých, na druhou stranu možná Caesonii chrání. Vzápětí na scénu vtrhávají povstalci a starý senátor, kterého Caligula urážel posměšnou přezdívkou Kočička, ho probodne. Poslední císařova slova znějí: "Já ještě žiju!"

UKÁZKA:

CALIGULA: Tak mi alespoň řekni, o čem [ta báseň] je.
SCIPIO (stále napjatě a jakoby s lítostí): Mluvím v ní...
CALIGULA: No, a dál?
SCIPIO: Ne, já nevím...
CALIGULA: Zkus to...
SCIPIO: Mluvím v ní o souznění mezi zemí...
CALIGULA (ho přeruší zaujatým tónem): ... mezi zemí a nohou člověka.
SCIPIO (je překvapený, zaváhá, pak pokračuje): Ano, zhruba tak...
CALIGULA: Pokračuj.
SCIPIO: ... a taky o linii římských pahorků a o tom prchavém a proměnlivém klidu, který přináší soumrak...
CALIGULA: O křiku jiřiček na zelenavé obloze.
SCIPIO (trochu se zapomene): Ano, taky.
CALIGULA: A?
SCIPIO: A o tom krátkém okamžiku, kdy se obloha dosud plná zlata zprudka promění a v jediném okamžiku nám předvede svou druhou tvář, nasycenou třpytivými hvězdami.
CALIGULA: O té vůni par, stromů a vody, která stoupá vzhůru do noci.
SCIPIO: ...Cvrkot cikád a záchvěvy teplého vzduchu, psi, hrkot posledních povozů, hlasy farmářů...
CALIGULA: ...A cesty utápějící se ve stínu řečníků a olivovníků...
SCIPIO: Ano, ano. Tohle všechno! Ale jak to ty můžeš znát?
CALIGULA (přitiskne Scipiona k sobě): Nevím. Snad že máme oba rádi stejné pravdy.