ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Tolstoj Lev Nikolajevič (*09.09.1828 - †20.11.1910)

   
­­­­

Anna Karenina

Ozvalo se zvonění, kolem přešli nějací mladí muži, ohyzdní a drzí. Chvátali, ale přitom dávali pozor, jaký budí dojem. Čekárnou přešel i Petr ve své livreji a botkách, s tupým živočišným obličejem, a přistoupil k Anně, aby ji doprovodil k vozu. Povykující muži ztichli, když šla kolem po nástupišti, a jeden cosi zašeptal druhému, jistěže nějakou ohavnost. Anna vystoupila na vysoké stupátko a usedla sama v kupé na pérované sedadlo, kdysi bílé, teď už zašpiněné. Kabela poskočila na pérách a zůstala ležet. Petr s pitomým úsměvem smekl u okna na rozloučenou svůj premovaný klobouk, drzý průvodčí přibouchl dvířka a otočil kličkou.
Ohyzdná dáma s honzíkem (Anna si v duchu tu ženu svlékla a zhrozila se její šerednosti) a strojeně se smějící děvčátko proběhly podél vozu.
”Kateřina Andrejevna má všechno u sebe, ma tante!” volalo děvčátko.
I to děvče je zmrzačeno a chová se komediantsky, pomyslela si Anna. Aby nikoho neviděla, rychle vstala a posadila se k protějšímu oknu v prázdném voze. Ohyzdný špinavý chlap v čepici se štítkem, pod kterou mu čouhaly rozcuchané vlasy, přešel pod oknem, nakláněje se ke kolům vozu. Ten šeredný chlap byl Anně však povědomý. Vzpomněla si na svůj sen, a chvějíc se strachem, poodešla k protějším dveřím. Průvodčí otevřel a vpustil dovnitř pána s dámou.
”Přejete si vystoupit?”
Anna neodpověděla. Průvodčí ani příchozí nezpozorovali hrůzu v jejím obličeji zakrytém závojem. Anna se vrátila do svého koutku a usedla. Manželská dvojice se posadila naproti. Pozorně, třeba nenápadně si prohlíželi Anniny šaty. Oba se jí hnusili. Muž se zeptal, zda dovolí, aby si zakouřil, patrně nikoliv proto, aby kouřil, ale aby s ní mohl navázat hovor. Když dostal svolení, dal se s manželkou francouzsky do řeči o tom, že mu ani tolik nejde o kouření, jako má chuť si povídat. Pitvořili se a mluvili hlouposti jen proto, aby je Anna slyšela. Jasně viděla, jak má jeden druhého až po krk a jak se nenávidí. Však takové ubohé zrůdy nemohly než vzbudit nenávist.
Ozvalo se druhé zvonění a hned po něm bylo slyšet, jak tam venku tahají zavazadla, nastal hluk, zazněl křik a smích. Anně bylo zcela jasné, že nikdo nemá žádný důvod k radosti, takže ji ten smích podráždil zrovna bolestivě, a nejraději by si zacpala uši, aby jej neslyšela. Konečně zazvonili potřetí, ozvala se píšťala, hvizd lokomotivy, zařinčel řetěz a muž v kupé se pokřižoval. Stálo by za to se ho zeptat, co tím míní. Anna na něho zlobně pohlédla. Dívala se přes dámu oknem na lidi, kteří byli vyprovodit cestující. Stáli na nástupišti a teď jako by ujížděli dozadu. Vůz, v kterém seděla Anna, se rytmicky otřásal na kolejích, přehnal se kolem nástupiště, kamenné zdi, kruhového návěstidla, kolem jiných vozů. Kola teď plynule, měkce a jemně zvonila o koleje, do okna vpadlo ostré večerní slunce a větřík si pohrával se záclonkou. Anna zapomněla na své sousedy v kupé, za houpavé kolébavé jízdy vdechovala čerstvý vzduch, až se opět pohřížila do svých myšlenek.
Kde to přestat? Už ví. Ano, že si nemůžeme vyvzpomenout situaci, za které by život nebyl mukou, že jsme všichni stvořeni k tomu, abychom se trápili, a všichni to víme a všichni si vymýšlíme způsoby, jak bychom se oklamali. A když člověk vidí pravdu, co mu zbývá?
”Proto byl člověku dán rozum, aby se zbavil toho, co ho trápí,” pravila dáma francouzsky, zřejmě spokojena se svou frází.
Ta slova byla Anně odpovědí na její myšlenku.
Zbavit se svého trápení, opakovala si. A když se podívala na červenolícího muže a hubenou ženu, poznala, že neduživá paní se považuje za nepochopenou, že ji muž klame a utvrzuje ji v tomto názoru. Anna takřka viděla jejich příběh a všechna zákoutí jejich duše, na něž namířila světlo. Ale nic zajímavého v tom nebylo, a proto pokračovala ve svých myšlenkách.
Ano, je to velké trápení a člověku byl dán rozum, aby se ho mohl zbavit. Proč nezhasit svíci, když už člověk nemá, nač by se díval, když si oškliví vše, co vidí? Proč ten průvodčí vyběhl na stupátko, proč tak křičí ti mladí páni tam v tom voze? Proč mluví, proč se smějí? Všecko je nepravda, všecko je lež, klam a zlo!
Když vlak vjel do stanice, vystoupila Anna s hloučkem ostatních cestujících, a vyhýbajíc se jim jako malomocným, zůstala stát na nástupišti a usilovně vzpomínala, proč sem přijela a co chtěla udělat. Vše, co se jí dřív stálo možné, v té chvíli stěží chápala, zvlášť v hlučícím davu všech těch nestydatých lidí, kteří ji nenechávali na pokoji. Buď se k ní hnali nosiči, nabízející své služby, nebo tu chodili mladí muži, dupající po prknech nástupiště, hlasitě se bavili a prohlíželi si ji, anebo zas se jí nevyhnuli lidé, kteří šli proti ní. Vzpomněla si, že chtěla jet dál, nebude zde mít odpověď. Proto zastavila jednoho z nosičů a tázala se, zda tu není kočí s dopisem pro hraběte Vronského.
”Hrabě Vronskij? Před chvilinkou tu byl jejich kočár. Jeli naproti kněžně Sorokinové a slečně dceři. A jak vypadá ten kočí?”
Zatímco Anna mluvila s nosičem, červený, veselý kočí Michajla v parádním modrém kabátě s řetízkem, zřejmě pyšný, jak dobře všecko vyřídil, přistoupil k ní a podal jí psaní. Otevřela je a srdce se jí sevřelo, ještě než dočetla.
”Je mi velice líto, že mě dopis nezastihl. Vrátím se v deset hodin,” nedbalým písmem psal Vronskij.
Tak! To se dalo čekat! Anna se zlostně ušklíbla.
”Dobře, tedy jeď domů,” tiše pravila k Michajlovi. Mluvila tiše, poněvadž jí srdce tak prudce tlouklo, že nemohla dýchat. Ne, nedám se od tebe týrat, pomyslela si, ale hrozba neplatila jemu ani jí samé, nýbrž někomu neznámému, kdo jí působil muka. Vykročila po nástupišti ven ze stanice.
Dvě služky, které se procházely po nástupišti, se za ní ohlédly a uvažovaly nahlas o jejím oblečení: ”Pravé,” poznamenaly o krajkách, jež měla Anna na sobě. Mladí muži ji nenechávali na pokoji. Zase ji minuli, dívali se jí do obličeje a se smíchem něco nemožně pokřikovali. Přednosta stanice šel kolem ní a otázal se, zda pojede dále. Malý prodavač kvasu z ní oka nespustil. Bože, kam půjde? Šla po nástupišti dál a dále. Na konci nástupiště zůstala stát. Dámy a děti, které byly naproti obrýlenému pánovi a hlasitě se smály a hovořily, umlkly a prohlížely si ji, když došla k nim. Zrychlila krok a ustoupila k okraji nástupiště. Blížil se nákladní vlak. Nástupiště se otřáslo a Anně se zdálo, že zase jede.
A v tom si vzpomněla na člověka, kterého přejel vlak v den, kdy se poprvé setkala s Vronským, a najednou pochopila, co má dělat. Hbitým, svižným krokem sestoupila po schůdkách vedoucích od čerpadla ke kolejím a stoupla si těsně k vlaku, který jel kolem ní. Dívala se na spodek vozů, na šrouby, řetězy a vysoká litinová kola prvního vozu, zvolna se valícího, a snažila se odhadnout střed mezi předními a zadními koly i okamžik, kdy bude ten střed proti ní.
Tam! Hleděla do stínu vozu, na písek smíšený s mourem, kterým byly zaváty pražce. Tam právě uprostřed, a potrestá ho a zbaví se všech i sebe.
Chtěla se vrhnout pod první vůz, jehož střed se octl proti ní. Ale začala si sundávat z ruky červenou kabelku a to ji zdrželo, až už bylo pozdě, střed vozu ji minul. Musela čekat na další vůz. Zmocnil se jí pocit, jaký mívala, když se při koupání chystala vejít do vody, a udělala si křížek. Navyklý pohyb při znamení kříže vyvolal v její duši celý řetěz dětských i dívčích vzpomínek, temnota, která jí všecko zahalovala, náhle spadla a na okamžik před ní vyvstal život se všemi hřejivými minulými radostmi. Ale nespouštěla zrak z kol dalšího vozu, který se blížil. A přesně ve chvíli, kdy byl střed mezi koly proti ní, odhodila červenou kabelku, s hlavou vtaženou mezi ramena padla pod vůz na ruce a lehce, jako by chtěla hned zase vstát, poklekla. A v témž okamžiku se zhrozila, co dělá. Kde je? Co dělá? Proč? Chtěla se zvednout a uskočit zpět. Ale cosi obrovského a neúprosného ji udeřilo do hlavy a vleklo ji za záda. ”Panebože, odpusť mi všecko!” hlesla, když si uvědomila, že zápas je marný. Stařeček něco huhňal a pracoval s železem. A svíce, při níž četla knihu plnou nepokoje, klamu, bolesti a zla, ta svíce vzplanula jasnějším světlem než kdy jindy, ozářila jí vše, co předtím bylo obestřenou tmou, zaprskala, začala skomírat a zhasla navždy.

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 12.01.2003

­­­­

Diskuse k úryvku
Lev Nikolajevič Tolstoj - Anna Karenina







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­