Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• úryvek

Vzpamatuj se, řekla. Co děláš? Co je s tebou? Vždyť se nic nestalo, nic, vůbec nic... Přísahám!
Byl bych ještě váhal, ale ta poslední slova, ze kterých jsem vyvodil pravý opak, že se totiž stalo všecko, vzbudila odezvu. A ta odezva měla odpovídat oné náladě, do níž jsem se přivedl, která ustavičně crescendovala a já ji musel stále vybičovávat. I šílenství má své zákony.
Nelži, potvoro, zaječel jsem a levičkou jsem ji uchopil za ruku, ale vyškubla se mi. I šílenství má své zákony...
Přistoupil jsem až k ní. Namáhavě ke mně zvedla oči - na jednom oku měla modřinu - a obtížně s přestávkami pronesla:
Dosáhl jsi svého, zabil jsi...
A v jejím obličeji, poznamenaném tělesnými útrapami a dokonce blízkostí smrti se znovu objevila ta chladná, živočišná nenávist, kterou jsem tak dobře znal: Děti... ti stejně... nevydám...Ona...sestra...si je vezme...
O tom, co pro mě bylo nejdůležitější - o svém provinění, o svém zradě - nepovažovala za důležité vůbec mluvit...
"Začal jsem tomu rozumět od té chvíle, kdy jsem ji uviděl v rakvi..." Zavzlykal, ale hned kvapně pokračoval: "Teprve když jsem uviděl její mrtvý obličej, pochopil jsem všechno, co jsem spáchal. Pochopil jsem, že to já jsem ji zabil, já, já že jsem způsobil, že to živé pohyblivé stvoření s teplou pokožkou se proměnilo v nehybnou, voskovou, ledovou ženu a že už nikdy, nikde a ničím to nelze napravit."