Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

OSNOVA:

1. Kdy jsem se opravdu bál?
2. Proč jsem se bál? Jak to probíhalo?
3. Jak to dopadlo?

Když popřemýšlím nad tím, kdy jsem se opravdu bál, mohl bych napsat o mnohých příhodách. Mohl bych vyprávět o tom, jak jsem jako malý měl strach z čerta a snažil se s ním prát nebo třeba o tom, jak jsem nechtěl jít do školy. Napsat bych mohl i o tom, jak jsem se jako malé dítě obával cizích lidí. Nabízela by se spousta věcí. O těchto okamžicích vám však říkat nechci. Raději vyberu nějakou bližší událost.
Vzpomínám si, že naposledy jsem se opravdu dost bál přibližně před rokem na závodech v Mostě.

Během těchto závodů jsem stál na svém vrcholu. Ten den mi šlo o první místo ve čtyřboji. Trať, která měla rozhodnout o mém umístění, byla 200 metrů dlouhá. V podstatě šlo o to brát vše, nebo nic.
Už nejméně půlhodinu před přípravou na závod se dostavil neklid a strach. Na "dvoustovku" jsem nebyl žádným přeborníkem. Na závod mě nasadili spíše jako totálního outsidera. Snažil jsem se psychicky připravit na to, že v tu chvíli musím podat životní výkon.
Pomalu jsem se přinutil vstát a protáhnout se. Ještě jsem se rychle napil, popadl ploutev a vyrazil k předstartérovi. Cestou mě lidé zastavovali a říkali: "To dáš, máš na to...hlavně to dojeď a máš to vyhraný!"
Předstartér mě za mohutného povzbuzování odeslal k mému bloku. Tam jsem se usadil na židli a snažil se maximálně soustředit. Dostavovat se začal pocit nervozity, jenž mě provází před každým závodem. Ozvalo se táhlé písknutí - povel vyzývající k oblečení si ploutve a dalšího vybavení. Povel jsem téměř automaticky uposlechl a poté se usadil na blok. Snažil jsem se z hlavy vytěsnit veškeré rušivé činitele. Po chvíli se mi to povedlo, bylo to, jako by svět kolem mě přestal existovat, už jsem nevnímal fandění ani hecování. Soustředil jsem se jen na vodu před sebou...
Vtom jsem zaslechl známý povel: "Na místa!" Nastala chvíle ticha a pak už se ozvalo pouhé pronikavé "tůt" a já z bloku vystřelil - podle slov všech přihlížejících - jako raketa.
Hned po dopadu do vody ze mě spadla veškerá nervozita a já si jel pro vítězství. Po prvních 100 metrech jsem vedl již o dvě těla a na konci už téměř o půl bazénu.

A jak to dopadlo? Vyhrál jsem závody. Zmíněnou trať, kterou jsem dřív nesnášel, teď jezdím ze všech nejraději. Na závodech se mi na ní čas zlepšil o 17 vteřin, což by se dalo brát skoro jako zázrak, protože tak velké zlepšení času při sprintu se nevidí tak často.
Na tyto závody dodnes rád vzpomínám, protože mě naučily, že nic není předem ztracené a že by se člověk nikdy neměl vzdávat bez boje.