Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Začíná v zimě, kdy ještě fouká ostrý vítr a venku bylo velmi chladno. Kvítek byl chráněn cibulkou, která byla zakrytá vysokou vrstvou bílého sněhu. Jednoho dne několik dešťových kapek uvolnilo sněhem cestu slunečním paprskům, jež se dostaly až k cibulce a jeden se dostal až ke kvítku, který se v ní skrýval. Ale jenom jej něžně polechtal. Kvítek vyzýval paprsek, ať jde dál. Ale paprsek namítnul, že se do jara dále nedostane. Kvítku se nechtělo čekat na jaro a chtěl poznávat svět, a tak se každého paprsku, který k němu zabloudil, vyptával, zda už je jaro, jestli už může vyjít ven. A stále se mu dostávalo stejné odpovědi - ještě ne. Kvítek však nakonec čekání nevydržel, prorazil tenkou blánu cibulky a začal pod sněhem růst.

"Jsi první a jediný," říkaly sluneční paprsky, "a jaký jsi čisťounký a hezoučký. Brzy uvidíš, jak se rozpouští sníh. Pak ledový vítr odejde na sever, na louce se se zazelená tráva a kolem tebe rozkvete ještě spousta jiných květů. Ale ty pro nás navždycky zůstaneš prvním a jediným, naší láskou."

Ale do jara ještě zbýval ne zrovna krátký čas. Vítr a bouřka na kvítek stále křičely, že se narodil příliš brzy, že jej zlomí, nebo že zmrzne. Ale kvítek odolával až do chvíle, kdy přišel první jarní den. Sníh roztál a studený vítr byl pryč. Zanedlouho jej někdo utrhl. Poté byl přenesen do pokoje, kde jej dcera majitele domu dala do sklenice s vodou, což mu dělalo velmi dobře. Mládenec děvčete odjel do města, kde měl dokončit studia. Děvče mu kvítek poslalo poštou spolu s dopisem. Tento způsob cestování se kvítku vůbec nelíbil, ale nakonec dorazil na místo určení.

Hoch dychtivě přečetl dopis, z nějž měl očividnou radost a kvítek zabalený v hedvábném papíru uložil do kazety na dopisy. A kvítek měl opět radost, v kazetě totiž nebyl žádný jiný kvítek, a tak měl pocit, že je opět prvním a jediným. V kazetě ležel dlouhé měsíce, občas ho vzal mládenec do ruky a zamilovaně jej pozoroval. Příští jaro jej však čekalo nemilé překvapení, dívka se s mladíkem rozešla, a on roztrpčeně všechny dopisy, verše i kvítek vysypal na zem. Papíry nakonec skončily v plamenech. Kvítek měl štěstí a tento osud se mu vyhnul.
Někdo sněženku (nebylo řečeno, zda přímo mládenec, nebo někdo jiný) nakonec zvedl ze země a vložil ji do knihy veršů:

"Sněženko, nemůžeš mít lepší společnost než tuto pěknou sbírku básní. Ano, tady ti bude dobře, protože ten, kdo ty verše napsal, měl stejný osud jako ty, sněženko - jarní potěšení, nikdo ho nepochopil." A tak sněženka v té knize zůstala navždycky a moc se jí tam líbilo.