ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Winter Zikmund (*27.12.1846 - †12.06.1912)

­­­­

Mistr Kampanus (3)

ČÁST PRVNÍ

II. Noc před zkouškami
(první část)

V dolejší síni u Tatrmanů v Celetné ulici při stole u samého okna, obvěšeného koltrou špinavou a od much poťupanou, pravil měšťan Václav Boží, takto obstarožný řemenář s voletem na hrdle, k těm sousedům, kteří s ním hráli v číž: "To pivo je teď čisté co krev, předešlá šenkéřka měla v lochu nečisto, sudy v něm plesnivé, co na kočce na každém stály chlupy, že se mohly škubat co hus. Já to vídal, teď je tu čisto a pěkně, pivo co krev, ať žije tlustá Jana!"
"I ať žije tlustá Jana!" odpovídali někteří od stola ochotně. Tlustá Jana, šenkéřka, jejíž bujné formy kanavačový životek červený jen stěží držel v nepevném objetí, otáčejíc se mezi stoly, měla z té pocty radost.
Po tom připití vhodil jeden, na něhož byla řada, kostku do prázdné sklenice, a zatřepav chvíli, vyhodil ji na stůl; všickni natahovali krky, kolik ok padlo.
"Číž!" vzkřiklo jich kolik najednou, "pět ok, to je číž, pěkný číž mu sedl!"
Václav Boží, jemuž vlasy stály jako štětka, ochotně z veliké bandasky, obruči opletené a prostřed stolu postavené, nalil do zvláštní veliké malované sklenice, až byla vrchtita, a ten, jemuž sedl číž, musil do dna vypíti.
Pil pomalu, vypil, mlaskl a utřel rukávem bradu. Potom dal sklenici s kostkou dále po řádce.
U stolu vedlejšího, velmi dlouhého, posedali jiní měšťané, staří, mladí, po mozolných a umlelých rukou řemeslní mistrové, jeden dokonce v zástěře; někteří jedli nějakou stydlou jíchu, jako by byly drštky z rosola.
Při konci toho stola seděli dva měšťané, lidé peněžití, ne řemeslní; starší z nich kupec napohled, druhý muž dobrácké tváře, vážného, rozšafného vzezření, hladce přičesaných vlasů a dlouhé rusé brady, která pokrývala krejzl neveliký, nestaraje se valně o kupce pilně naslouchá hovorům studentův, sedících při stole vedlejším, s jeho stolem mezujícím. Studenti ho znají, říkají mu s patrnou úctou "pane Sixte".
Mezi studenty má Mollerus, jak obyčejně, slovo. Drží karty v rukou, ale nehraje; hovoří sice svým kazatelským zvukem, ale tentokrát patrně rozehřát a nějako rozhněván.
"Máte to tu v Čechách všecko včil pěkný," hovoří, "majestát na svobodu náboženství císař vám před třemi roky podepsal, a to ani ne vlastně vám na svobodu evanjelické víry, nýbrž svoboda má zřejmě platiti těm, kdo jsú podobojí - a -"
"I toť jednostejno, my evangeliši i Bratří - tudíž veliká většina českého národa jsme podobojí - to lhostejno, všem nám platí svoboda" - namítne pan Theodor Sixt z Ottersdorfa.
Moller však pokračuje: "... a římané včil neuznávají té svobody, že byla vynucena, arcibiskup a všickni, kdo moc majú, stojí proti vám jako pevná zeď - a u vás, kteří byste včil měli čeleti silně, u vás se hádají jedni s druhými, Bratří s evangeliši, Češi s Němci, kněží v učení a kázání nejsú jednomyslní mezi sebú, ale rozdílní, tupí se -"
"A co vy, mladý bakaláři, rozumíte?" ozval se kupec měšťan, muž obstarožný hlavy bílé; ozval se ne bez úsměšku, jenž mu seděl v očích a v koutcích rtů.
"Rozumí!" ruče odpověděl Knobelius, "rozumí, pane Václave, zná všecky kněžské partyty líp než vy, byl rok při tom, pak šel s kněžství a dal se v svět, rozumí líp než -"
"Ne všickni ptáci ve dne živnosti si hledí!" volal vysokým hlasem mladý měšťan Kukla z Paurnperka, vstupuje do světnice. Vysokým pisklavým hlasem překřikal šum v hospodě. Panu Sixtovi z Ottersdorfa se uklonil a přistoupiv k studentům, s nimiž se patrně dobře znal, ptal se Mollera, kterak se má v té kázni a při nemastném
hrachu v koleji.
"A co by - ani tak, ani tak!" odvece Moller, dvojím pohybem kazatelským provázeje slova "tak ani tak".
"Sednu k vám, doctissimi, jsem z vás, vždyť ještě nezapomněl jsem gramatiky, že studere, studeo, studes, studui má v supinum stultum!"
Nebylo na pihovaté tváři mladého měšťáka znáti, dělá-li sobě posmíšek ze studentů či ze sebe.
"A díka bohu, co jste, pane bakaláři, pravil o našem jazyku a národu, toho také není!" tak hovoře pan Theodor Sixt obracel se znova k Mollerovi; "jen uvažte, když loni za vpádu oné nelidské sloty pasovské pán z Donína na rathouze německy mluvil, lid křičel, že v Čechách jest mluviti česky a v Němcích německy, a ukřičel ho, v tom, beř to zač beř, je síla naše i naděje, že tak nasnad a lehce nezahyneme, jako tvrdíte!"
"Já včil nepravil, že vy Čechové zahynete, doufám jen, že vy se s Němci v jedno splichtíte. Němci budú panovat, Němci sú silni, není jich v Čechách mnoho proti vám, ale sú silni, smělí, a sú už všude, ve všem, u římanů arcibiskup Němec, šlechta česká odjakživa němčí, u dvora všecko Němec, u evangelišů Němci majú slovo, kostel si staví v Praze, nač neuměli ještě před málo lety ani mysliti, a včil když Jiří Karolides letos veršem vyčetl Němcům, že se v Čechách obohacují a na odpor tomu zemi nevděčně pomlúvají, otrávili ho -"
"To je pronikavá řeč! Neukážete, že byl otráven náš korunovaný veršovec Jiří Karolides!" promluvil Kukla.
"Nechte těch řečí, neníť s nimi hráti jako s sedláky!" promluvil opatrný soused vedle pana Sixta.
"Číž!" vzkřikl někdo u stolu při okně a "číž" volali po něm tam jiní.
A do toho, přijav konvičku od tlusté Jany, spustil Vokoun, že ví pěkné říkání ožralé, a to že je lepší nežli trampoty s náboženstvím a s Němci -
"Olověná hlava jsi, Vokúne, hubu máš jak papuč, hybaj do farní
školy, ať ti bakalář ešče drobet zadek omete!" Mollerus děl pohněván. Ale Vokoun otlemený, jenž si na deklamování zakládal, již začal, veselé a nadšené vzezření dávaje svému špičohubému nosatému obličeji, hladce oholenému: "Oremus," volal zpěvavým tónem a pokračoval hroznou, nesmyslnou latinou: "oremus, domine kadidlo, fatus benedicatus, ensis mensis potensis, lati pati, eatis comedere stercus, quercus," a tak vedl svou ještě některými slovy, vtipnými, hloupými i neslušnými, končil pijáckou písní všem povědomou: "Editě, bibite, chari sodales, collegiales!" A zdvihaje konvici připil kolegům.
A v ten pijácký kolokol ostatní studenti vpadli, zpívajíce, ba křičíce mladými hrdly, v harmonii i falešně (zvlášť Bergerus Zavřiústa), hlasy dubovými i kovovými, tlustými a tenkými: "Fiat voluntas tua!"
Také řemenář Václav Boží, muž s voletem, připotácel se k veselému stolu studentskému, hovoře neustále, že padl mu již třikrát po sobě číž, že třikrát po sobě musil do dna vypíti a splniti plnou, aby neupadl v pokutu, a že těmi třemi číži má dosyta a že se ho zmocňuje jako mlha.
"Tak odkapej domů, volatej, a jdi prát ženu, beztoho žaluje všude, že k ní zle přikračuješ!" s posměchem pobízel opilého souseda mladý Kukla.
"Osvěť ještě nějakou svíčku!" křičí nade všecky Václav Boží k tlusté Janě, "tady mladej Kukla si nevidí do huby! Osvěť svíčku!"
Přitom bylo řečí ještě ledajakých a zpěvu a křiku plná síň.
Mollerus zatím hovořil s Theodorem Sixtem; v nahodilém ztišení bylo slyšeti mudrce Slováka, an dí: "Tož bylo včil tak a bude, dře jeden druhého, bere každý, kdo můž, král bere rudy ze země a berně od měst a sedláků, rytíři a šlechta ohýbajú krále, lichvář a žid dře rytířa, žida dře král a lichevníka kněz, jenž mu hrozí peklem a vyhrozí z něho peníze, aji oltáři, kněze dře ženská, šenkýř odírá nevěstku, pekař šenkýřa a kde kdo koho može. To nespraví včil než nějaká potopa, aby lidé začali znova a lépe!"
"Co tu pravíte, pane bakaláři, to jsem už četl kdes (Mollerova zdravá tvář při tom slově zčervenala víc), ale nedržím, že by taková zoufalá vojna všech proti všem byla venkoncem pravdou; výborných lidí u nás dost, u nás bývalo a jest dosti lidí lidských, kteří za bližního, za jazyk svůj přirozený, za náboženství by heroicky i život dali, jen kdyby nás někdo moudrý vedl -"
"Ja, šak to je to, to je to, jen kdyby - jen kdyby."
"Editě, bibite, chari sodales!" zněl zpěv, jenž pokryl všecken hovor, a od stola krajního křičeli zase podroušení sousedé, že někomu padl číž.
Sixt Theodor povolav Janu šenkéřku, ptal se přívětivě: "Takž, jakže to máte, šafářko, nad vraty napsáno?"
"Kdo má měšec prázdný, nechoď do toho domu žádný!" odpověděla umaštěná, upocená, rudá ta děva stará rychle a vesele.
Pán zaplatil a rozžehnav se se studenty odcházel, s ním a brzy po něm odcházeli také jiní sousedé, anať již docházela na noc hodina třetí po slunci.
Také šenkéřka a podomek již zavírali okenici železnou, aby rychtář, kdyby s dráby chodil, nehněval se.
A studenti zpívali vesele, rozpustile - Bergerus pořád falešně, ale se zanícením; primán od sv. Mikuláše, vyrážeje zvuky nezřízené, zoufale kroutil ústy. V zpěvném nadšení zpívali:

Žáku, pamatuj si dnešní datum,
miluj pannu, est probatum!
Vybeř sobě, na mou věru,
pěknou paní nebo dceru,
jestiť žena křehký oud,
chytí se hned jako troud!

Mollerus ptal se Basilida, proč toho štětinatého primána s sebou vláčí do šenkovních domů. I vysvětlil krátkonohý bakalář malostranský a nezapřel, že ten primán dosti často učívá za něho malé kluky, že je sic jenom jako žák nejvyšší třídy, ale že přitom
zastává úlohu kumpána a že je takto dobré hovadlo. Do toho hřmělo stále za sebou:

Jestiť žena křehký oud,
chytí se hned jako troud!

Zpěvem přilákán byv či snad přišed z náhody, vevalil se do dveří sádelný muž na první mžik oka velmi rozjařený, silně přinapitý. A hned křičel:
"Ajhle, tady sami probošti z mokryho pole. Ajhle!"
To tak byla kůstka pro studenty, jimž se v hořejším podnebí také již hodně rozsvěcovalo.
Vokoun dosti mrštně se přitočil k sádelnému člověku a nastavil mu nohu tak, že zapotácel se a přepadl Měřínskému na záda. Ten ovšem vyvalil oči ještě víc, než jindy činíval.
Knobelius vzal z nístěje světlo a žahal, aby lépe bylo viděti na příchozího. Tenť na nohy zase povstav a potáceje se při blízkém světle zle mrkal, měltě nějaké divé maso v očích. Ale do rozpaků neupadl, volal sebevědomě:
"A co jste? Co jste? Já jsem měštěnín, jsem starší v obci, ptejte se na mistra jircháře, Nemastné Zelé mi říkají, ale já jsem mastný dost, hleďte, vejrové!"
A nahrnuv plnou hrst drobné i povětší mince potřásal jí.
"Ptejte se na jircháře, uhlédáte, kdo je mistr jir -"
Knobelius dal louč do nístěje u dveří a dvěma ranama na plece usadil jircháře na lavici. Dopadl na ni jako těžký pytel mouky.
Tlustá Jana se ho mateřsky ujala, přinesši mu sklenici vína, ale velmi kalného.
"Tož to mi včil často vrtá mozkem," podotekl Mollerus měkkým hlasem a klidným, rozloživ tlusté prsty svých rukou jako vějíře, "to mi vrtá hlavů, mají-li obce býti řízeny hlúpými lidmi enom proto, že sú bohatí!"
Jirchář Nemastné Zelé pohledl na mluvku štiplavého, ale přitom zatřásl penězi nějak nemoudře, takže z hrsti vyskočily mu mince na
zem. Dýchaje jako z měchu, jirchář posedal na bobku a hledal ztráty své. Jana pomohla i studenti někteří. Když mu to sesbírali, posadili ho zase. Hladil se po břiše spokojeně.
"Nadýmáš se, mistře jircháři, jako Ezopova žába! Jsi těmto mladým měšťanům a studentům za smích!" ozval se Kukla, chtěje mistra podrážditi.
Ten, napiv se kalného vína, klidně pravil, každé slovo opakuje:
"Studentům, to jsou studenti? Já mám groše stříbrné i zlaté, studentům ze střevíc prsty vyhlídají! Já mám groše - já - já -"
"Ale nechte půtek a vztrků!" napomenul Knobelius, "mějme spolu raději vůli dobrou! Tak poslyšte novinu, mistře jircho, včera porodila jedna židovka zvíře, medvídka, a ten běhal chvíli po světnici, a zadrbav se za uchem, umřel, já ho viděl, byl vám podoben jako synek otci!"
Chvilenku převaloval jirchář ty nepěkné řeči ve své hlavě, pak náhle vyrazil:
"Laješ mně, laješ sousedům, floutku, astanti jste, já jsem měšťan a starší, vy jste floutkové -" a přitom bil do prkna stolního, až všecky konvice skákaly.
Když se pak neustálými ranami dvě nádoby převrátily, studenti obstoupili jircháře, ujali ho za ruce a za nohy a dosti měkce i zdvořile ho vynesli ven na ulici a nesli ho až k rohu, kudy se jde z Celetné ulice "do jurist", a tam ho pustili.
Upustili ho nějak nekřesťansky, poněvadž zaúpěl a pak nadával a klel, aby ta kloučata tisíc hromů -
Mollerus neměl účasti ve vynesení sádelného jircháře. Hrál si na muže vážného. Trápil zatím Basilida nějakým hovorem o zesnulém Karolidesovi, to že byl inačí veršovec nežli Kampanus, byl poeta laureatus, "slyšel jsem a včil věřím, že mu toho korunování Kampanus do smrti nepřál; inu arci - Kampana ještě nekorunovali vavřínem, a nasmolil veršů plné řičice! Škoda, že sem si nevzpomněl, dokud tu seděl múdrý pan Theodor Sixt, defensor náboženství a národa. Nebožtík Karolides prorokoval o jistojisté záhubě země České, tomu Sixt mohl by věřit, snad to také četl, tu
v Čechách každý včil bere všecko na lehkú váhu -"
"Herež, mlč už," odmítal Basilides, "vždyť ty a my taky nic nebereme na váhu těžkou."
Další hovor přicházející studenti přetrhli zpěvem, řevem:

Jestiť žena křehký oud,
chytí se hned jako troud!

A Knobelius ihned vyzval Mollera, aby jakožto bývalý alumnus kněžský spojil dlouhého Měřínského s tlustou Janou u veselé manželstvo. Moller mrzutě zavrhl rukou.
"Tedy seď, má milá reverendo, máš olovo v těle!" vzkřikl Knobelius.
"Jestiť žena křehký oud!" zpíval sbor a šenkéřka Jana v kanavačovém živůtku nabírala široké zdravé své tváře k úsměvu veselému. Ten úsměv bezpochyby pohnul Knobelia, že vzal na sebe úlohu namluviti a k svatbě vzdáti ten nerovný párek.
Někteří studenti obstoupili dlouhého Kordulku, aby neutekl, jiní postavili se k šenkéřce, aby neutekla.
Ale kdežpak by utekla!
Postavila boky jako nějaký vojenský hejtman a čekala, co bude.
"Haratláp mluví, ticho!" napomínali jedni druhé.
Knobelius pravil kňouravým hlasem, že ho prosil tam tento, jenž vyvaluje oči jako volek, aby mu pannu Janu loudil, že on poctivé panně odedávna chce, že by se oženil, kdyby také ona jemu chtěla.
"Ať se pro mne nemešká a hledí své dobry, kdežť ví; já se vdávat nechci!" odsekla šenkéřka žertem.
Žádal ji Haratláp do třetice, při čemž všickni pořád si připíjeli a zbytečně křičeli. Primán skákal jako opice.
Dlouhý Kordula měnil vzezření neustále: chvíli se bolestně usmíval, dávaje najevo, že všickni jsou sic lotři, ale zábyvky že jim nemíní kaziti, chvíli však vypadal, jako by ho rychtářovi pacholci strkali k pranéři, jenže na pranéři staroměstském šklebila se ošklivá larva, pekelně rudou fermeží pomalovaná, s jazykem vyplazeným,
a zde ukazovala zdravé zuby a veselé oči tlustá Jana, jejíž kanavačový životek div že již nepukl a se nerozvázal.
Knobelius mluvil:
"Poslechni, Kordulo, hlavo telecí! Tato panna Jana konečně se rozhodla, že za tebe půjde, získáš dívčí sic trochu tlustou, ale dobrou, milou, která ještě nefňuká, staré všecky fňukají, tato nefňuká; mimo to je dobře chovalá a neměla ještě trundy rundy -"
"Co je to?" ozve se nevěsta.

***

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 06.04.2014

   
­­­­

Diskuse k úryvku
Zikmund Winter - Mistr Kampanus (3)







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­