ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Klicpera Václav Kliment (*23.11.1792 - †15.09.1859)

­­­­

Blaník

  • podtitul: Dramatická bájka v pěti jednáních
  • vlastenecky laděná hra s námětem národní pověsti a prvky pohádky i klasické rytířské hry byla prvním inscenovaným textem mladého Václava Klimenta Klicpery

OSOBY

BOHUSLAV BLANICKÝ
BLANIČTÍ RYTÍŘI
ZDĚNEK ZÁSMUCKÝ
PROKOP ZE ŠVAMBERKŮ
JINDŘICH PRACHATICKÝ
MILOSLAVA
ZBIHON - z rodu knížecího
KROUPA a DIVOKÝ - spolníci Zbihonovi
VOJTĚCH - Zdeňkův zbrojnoš
VAVŘINEC - Švamberkův hradník
STRÁŽNÍK
SVARUŠ - katrčník u Blaníka
FILISKA - jeho dcera
SEDMIKRÁSA - mladá cikánka
DUCH
HLÁSNÝ
ZBROJNOŠI
ŽOLDNÉŘI

JEDNÁNÍ PRVNÍ

Jarní krajina vůkol Blaníku, který v vzdálině okazuje vrchol, z něhož jako slabá pára vyvstupuje dým. Na levé straně letitá hruška, jejíž dolejší větve kvetou, vršek však docela holý a suchý. Vpravo Svarušova katrč.
Jaro, večer.

Scéna první

SVARUŠ, MILOSLAVA.

SVARUŠ (z katrče vede MILOSLAVU oděnu v šat selský): Kráčejtež jen směle za mnou slečno! Krajina je bezpečná: slunce již zachází za hraničné vrchy, již počíná temná noc kukliti obor naší země - a v tomto oděvuť vás ani za dne známý nepozná.
MILOSLAVA (ve strachu vyšedši na vše strany se bedlivě ohlíží): Ach! - Neznámý, dobrý šedivče! Tys mi bludné přátelsky otevřel katrč, dokonejž svůj počatý dobrý skutek, a doprovoď mne do otcovských rukou; každý krok odplatí tobě -
SVARUŠ: I! Nemluvte pak jen opět již o odměně a platu! Činím-li dobré, odměňují se mi skutkové moji. Vědomí, slečno, že jsme útěchou přispěli strastným, věřte mně, toto vědomí samo královsky odměňuje ctnost. - Však přestaňtež chřestati ústa! - Skoro bych vám radil, slečno, abyste tuto noc ještě přespala u mne.
MILOSLAVA: Probůh! Odveď mne, možná-li, v tomto neb v nejbližším okamžení ještě. Každá čtvrt hodiny mi novým nebezpečenstvím hrozí.
SVARUŠ: Já jsem připraven; však kdo vám za to, že nás bouře nedostihne pod nebem šírým?
MILOSLAVA: Bouře? Jestiť pak nebe vyjasněné -
SVARUŠ: Sličná děvo! To já na vlas předzvídám. - Hleďte tamto, vrchol vysokého kopce, nepozorujete, an se mdlý dým z ponenáhla k oblakům valí?
MILOSLAVA: Pozoruji, a je mi to věc divná, neobyčejná!
SVARUŠ: Také jsem se z počátku pozastavoval nad tím; ale padesátiletý zvyk i tu nejtemnější věc tak světle ukolébá v smysly naše, jako by se byla narodila s námi. - Každodenní zkušenost mne učí, že bývá tento dým vždy předchůdce veliké bouře.
MILOSLAVA: Podivné - a kterak soudí lidé -
SVARUŠ: Nu! O příčině toho se až potud všelijak smejšlí. Kdo kdy o Blaníku slejchal -
MILOSLAVA (uleknouc se): Jak - blanický vrch! - Tady?
SVARUŠ: Lekáte se? Nemáte příčiny -
MILOSLAVA: A jak - jest to také pravda, že v něm spí hlukové zbrojného rytířstva?
SVARUŠ: Toho jsem sám byl nejednou očitým svědkem.
MILOSLAVA: A předce v této katrči tak na blízku, tak o samotě bydlíš?
SVARUŠ: Čeho bych se bál? Svědomí mně nehrozí, stříška má nekryje ani jediné nepravosti -
MILOSLAVA: Tedy se mejlíváš, a co bys -
SVARUŠ: Inu! Komuž lze neomylně souditi o tom? - Můj předchůdce, který mi tento sprostičký byt odporučil, vypravoval mi jednou o počátku našeho okouzleného vrchu. - Již tomu má být sto a pětadvadcet let -
MILOSLAVA (sebou trhne): Nebe! Co to!?
SVARUŠ: Kde?
MILOSLAVA: Neslyšíš silný krok? -
SVARUŠ: Slyším, slyším - utichněte jen a zůstaňte při mně -

Scéna druhá

PRACHATICKÝ, předešlí.

PRACHATICKÝ (jda svou cestou [přes divadlo], obrátí se k Blaníku, a sejme klobouk, řka): Chválím Boha i slouhy jeho!
SVARUŠ: Náš mladý rytíř! -
PRACHATICKÝ (hřmotně): Kdo tu! - (Popojde.) A, tys to Svaruši! - Ještě otevřená katrč tvá? - Aj, a ty Filisko! Zdař tě Bůh! Tys švarné krásnověké děvče - kýho ďábla! - Starče, toť není Filiska?
SVARUŠ: Dobře vidíte, rytíři, i potmě - to není Filiska.
PRACHATICKÝ: Nerozdáváš Svaruši, v první soumrak požehnání dívkám?
SVARUŠ: Vám je vždy do žertů. - Jestiť to dcera bratrova ze vsi, ponavštívila mne, a jak již dívky bázlivé jsou - doprovázím ji k otci.
PRACHATICKÝ: Dobře máš, děvo! Nechodívej u večer sama jediná. Za tmy si nasbíráme přátel, kterých se ve dne zhrožujem.
SVARUŠ: Ano, a Blaník jí polil obě tváře potem.
PRACHATICKÝ: Blaník? - Toho se, dívko, neboj. Víš, že jsou hory naše plné stříbra a zlata, takéť v Blaníku nebude nic zlého.
SVARUŠ: Právě jsem jí chtěl o čase vypravovat, když se naplnil živými duchy.
PRACHATICKÝ: Byls při tom?
SVARUŠ: Nebyl; ale děd předchůdce mého. - Nu, toť sám také víte, že na vrcholí jeho stával Bohuslavův hrad?
PRACHATICKÝ: Vím! A že ho odbůjní Táboři sklátili v květu nejjarnějším. - Nejednou mi vypravoval otec, kterak za devětkráte Žižkovi sborové hradby Bohuslavovy ztekli, až konečně lstí Belzebubovou a ukrutností Beliálovou ztroskotali věkovitou krásu!
SVARUŠ: Dobře jste pověděl. Pozdě - přepozdě přišli již přátelé Bohuslavovi ku pomoci; hrad již bohužel v popel a škaredé zbořeniště obrácen byl. Slzíce počali hledati těl svých bratří, aby jim ještě pohřbem prokázali poslední službu. - Ale jak strašně užasli, nenalezše živých ni mrtvých svých přátel, aniž té nejmenší stopy násilné vraždy. - Truchlivě se vraceli domů, jsouce toho důmění, že vzteklí zbojníci i těla jejich uvrhli v plápol.
MILOSLAVA: Divná - přepodivná věc!
PRACHATICKÝ: Vypravuj mi dále, Svaruši! Ač jsem to již co pachole slýchal, předce vždy při tvém vypravování zapomenu na nejsušší žížeň.
SVARUŠ: Po několika dnech stal se tu v půlnočním čase veliký pokřik. Dusot laškujících hřebců, břinkot mečů, krunýřů chřest, mužský hlahol a jiná bouře vystrašila okolní obyvatelé z lože. Modlitbou a svatými žalmy žehnal se jedenkaždý, zalízal v nejhlubší skrejše, a jediné dva, povídá se, dodavše si srdce, vyběhli k strašnému divadlu ven.
PRACHATICKÝ: Dva jen, dobře máš, a ti prej přísahali na to! -
SVARUŠ: Tam, kde někdy hradu brána světlým čelem pocestné vítala k sobě, stálo veliké hejno ozbrojených jezdců a v jejich čele rytíř Bohuslav, jehož všickni za mrtvého měli.
PRACHATICKÝ: Na mou milou duši, takť tomu! Bohuslav v čele jejich!
SVARUŠ: Brzo se na kynutí vůdcovo hnul vešken pluk, a napojiv v nejbližší potoku koní, bral se zpříma k propuklině kopce. Když přijeli k vrchu, otevřely se kvapně srostliny jeho, jako vysoká brána zdál se vchod do něj, nímž na okamžení zmizeli jezdci, a za nimi co prvé zavřela hora.
PRACHATICKÝ: A Bůhť jesti živ! Svaruši, od té doby již mnohdykráte o půlnoci slýchán byl ten samý břinkot.
SVARUŠ: Obzvláště, praví se, když Zemi české válka, mor, neouroda neb jiné nehody hrozí! - Jsou prý tam schováni od prozřetelnosti Božské, aby vystříhali přemilou vlast nebezpečenství žroucích.
MILOSLAVA (zapomenouc se): Blaze mně! Blaze všem dobrým, jestli to vůle Boží!
PRACHATICKÝ: A nyní, nyní ať nám zapůjčí svých přeostrých mečů. Země česká se proměňuje v loupežnickou pláň! - Českému rytíři nelze u večer s tím vědomím na lože se vrhnout, že vstane s jitrem opět, pán otcovského statku. Ten vražedlnický výrod se množí, co vlčí sbor vůkol neostražených ovčinců. Na nebeskou slávu, zázraky-li nás nezachovají, tedy zhasne v krátkém čase ten milosvětlý blesk, kterýmž svítily Čechy od Boženina rekovného syna!
MILOSLAVA: Doufejmež ještě. Až kníže náš navrátí z Uher, zakvete opět jistota a pokoj v naší milé vlasti. -
SVARUŠ (rychle jí do řeči padne boje se, aby si PRACHATICKÝ jejich uvážlivých slov nepovšiml): Dejž Bože! - Ale běda! Jací časové valí se na nás. Já jsem sice již šedivý muž, ale běda i mně! Strašlivé změny se ještě dočkám. - Povídačky mých krajanů naklonily mne již k uvěře mnohé pošetilosti. - Mnoho jsem měl za pověrčivé kouzly, a ono se vykázalo pravdou. - Tamto patřte u příkladu na vysokou hrušku, strom vždy ourodný, byť by pohubila neourodná leta veškerého stromoví květ. - Až prý počne jara od zdůlí kvésti, vyjedou mocní muži z Blaníku ku pomoci naší. - A hle! Jak přemile letos po nízkých větvích kvete hruškový strom, kdežto svršek jeho jediného listu, tím méně květu nemá.
PRACHATICKÝ: Bůhť jest živ! Toho jsem si ještě nepovšiml. - Ha! vítej nám předchůdce dávno čekaný! Již kraluje šlechetnost u nás na nejvyšším stupni; již je zralá, přezralá, počněte žeň, vy, jenž máte přeostrých srpů! - Ruka Páně nad námi! - Třes se nešlechetníče!Číms vstoupil výše, tím hloub sletíš jednou, a na věky se nevykradeš z jezera pekel! - Bůh s vámi!

(Odejde.)

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 15.09.2021

    Ceska posta
­­­­

Diskuse k úryvku
Václav Kliment Klicpera - Blaník







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­