ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Klicpera Václav Kliment (*23.11.1792 - †15.09.1859)

   
­­­­

Divotvorný klobouk (3)

DĚJSTVÍ DRUHÉ

Tatáž světnice. Všecko jak to bylo.

VÝJEV 1.

Strnad. Křepelka.

Strnad (stojí ještě před zrcadlem přemýšleje)
Křepelka (zasmušen u svého stolu sedí)
Strnad (hodí klobouk na stůl a také si sedne): Jak jest ti, bratříčku?
Křepelka: Jako pohořelému druhý den po ohni.
Strnad: Z naší cesty do Vídně nebude nic.
Křepelka (hořce): V Benátkách se také nebudeme viděti.
Strnad: A náš oděv dle nejnovějšího kroje - hahaha!
Křepelka: Tobě ještě jest do smíchu!
Strnad: A když si konečně na hostinského pomyslím! On platil nádeníkovi, dal přinésti víno, běžel sám pro sekyrku, hmoždil se, až z něho teklo - hahaha!
Křepelka: Pomoz nám nebe z jeho klepet!
Strnad: Z těch nám musí naše důvtipnost pomoci.
Křepelka: Nezamýšlíš opět něco, co nás ještě o několik sáhů hloub svrhne?
Strnad: Anebo o sto sáhů výš vyhrne! Aut Caesar aut nihil! Počínám znovu doufati.
Křepelka: Ó, naděje a ty, vy jste nerozdílná dvojice.
Strnad: Podá-li mi Štěstí ruku, bude z toho trojice, a pak boji tomu dostojím. - Slyš, bratře! když jsem prve dědictví tvé na hlavě cítil, (dá klobouk opět na hlavu) podivné myšlénky mi probíhaly mozkem. Máš-li ještě něco smělosti, přidruž se k mému předsevzetí, a vyvedu tě z té šeredné kalužiny.
Křepelka: Nevěděl bych, jak!
Strnad: Následovně, pane bratře! Aha, nová bouře!

VÝJEV 2.

Barnabáš. Předešlí.

Strnad: Přicházíte vděk, pane Barnabáši! - Jak se vám v tom klobouku líbím?
Barnabáš (nějakou dobu mrzutě se naň dívá): Jako opice v maškaře.
Strnad: Co myslíte, jestli pak ten klobouk s to, aby nás s vámi opět smířil?
Barnabáš: Mne smíří jen šedesát zlatých jinak budiž boj mezi námi!
Strnad: Pane hostinský, dejte s sebou tiše a rozšafně promluviti. Šedesát zlatých jsme vám dlužni, pravíte?
Barnabáš: Šedesát zlatých bez několika krejcarů.
Strnad: My nemáme ani halíře.
Barnabáš: Tedy vás dám zavříti.
Strnad: Ah! zavříti, a opět zavříti! Vám to groše nepřinese a nás učiní bídnější. - Já mám jiný záměr! (Hodí klobouk na stůl.)
Barnabáš: Co pak asi?
Strnad: Znáte v městečku kramáře Koliáše?
Barnabáš: Koliáše? toho lakomce? toho vydřiducha? kdopak toho v celém kraji nezná?
Strnad: Jest prý mohovitý muž?
Barnabáš: Ten? on má více set zlatých nežli já na střeše šindelů!
Strnad: On jest můj ujec.
Barnabáš: Váš ujec?
Strnad: Mé nebožky matky bratr.
Barnabáš: A kdyby byl vlastní otec váš, nedá vám ani krejcaru.
Strnad: Dobrovolně ne, to máte dobře; pročež zamýšlím pomocí tohoto klobouku o několik set ho připraviti.
Barnabáš (úsměšně): Jak pak to nastrojíte, můj milý!
Strnad: Rozumí se samo sebou, že mi budete nápomocen.
Barnabáš: Já? šiditi lidi? mé neporušené vědomí -
Strnad: Se proto neporuší! Oč ho nyní připravíme, vezmu si jen napřed; po jeho smrti beztoho všecko zdědím. Mimo to považte, že vám jinak nemůžeme zaplatiti!
Barnabáš: Nerad - svědomí krvácí; ale toho lakomce namydliti a oškrábnouti, z toho si budu dělati čest.
Strnad: Slovo s to! - Vzhůru, bratře! směle do práce.
Křepelka: Prosím tě, nech mne, se mnou dnes nic není!
Strnad: Však tě to ani hlavu ani rozum státi nebude; jen pojď! (Vezme ho za ruku.)
Barnabáš: Nuž tedy mluvte!
Strnad (svůj klobouk posadiv na hlavu a třírohý vzav s sebou): Půjdeme na zahradu, tady nejsme jisti.
Barnabáš (odcházeje): Totě jsem žádostiv!

(Odejdou.)

VÝJEV 3.

Bětuška. Brzo na to Karel.

Bětuška: Kam asi jdou? Tatínek tak přátelsky s nimi? Ó, kéž by se byli smířili! - V devět hodin tatínek ke mne přiběhne a poroučí mi, abych se ho nespouštěla, bude-li ještě něco o lásce povídati; v půldesáté okolo mne letí a hrozí mi, že mi krk zakroutí, pakli s ním jen mluviti budu.- Ach, ovšem, zakroutí-li mi krk, nebudu s ním mluviti, a on - on by pak ani nechtěl se mnou mluviti!
Karel (podnapilý, nikoli však opilý)
Bětuška: Ba! proč ten sem ještě přichází!
Karel: Ah! - jsi ty to, nevěsto? (Sedne si ke stolu.) Jak se máš?
Bětuška (krátce): Tak, tak!
Karel: Tak, tak? To jest tolik, jako: po čertech dobře? Hahaha! pojď sem!
Bětuška (pro sebe): To by se mi chtělo!
Karel (divoce): Pojď sem, prach, broky a koule! (Položí si ručnici na stůl.)
Bětuška (k němu se blížíc): Co sems přišel povyky dělat? Kde ses opil, tams mohl zůstati.
Karel: Kde jsem se opil? Pod širým nebem! - Dobře máš, tam jsem měl zůstati, tam jest mi blaze!
Bětuška: Tys asi mnoho dnes zastřelil!
Karel: Nehrubě - dva holuby, bezpochyby manžely - právě se cukrovali!
Bětuška: Ukrutníku! co ti to ubohé zvířátko ublížilo?
Karel: "Nevěřte si!" - zkřikl jsem na ně -- a prásk, váleli se v brázdě! - Ó, mně a mé ručnici není věřiti. - Slyš, nevěsto, Beliálova dcerko! minulou sobotu při měsíčku právě tak jsme se cukrovali jako ti holubi - hahaha! ti se již nebudou cukrovati: adié, falešný světe!
Bětuška: A my - my se již také nebudeme cukrovati, abys o tom věděl!
Karel: Nebudeme? - Tak se mi líbíš. Upřímnost, krásná ctnost - hahaha - pojď sem, má bývalá Bětuško! tak vesel jsem již dávno nebyl. Není také divu, hajný mi v lese roztomilý příběh vypravoval - do plačtivého smíchu příběh!
Bětuška (pro sebe): Ach, kéž by jen chtěl vypravovati! Jest mi u něho ouzko, a dám-li se na outěk, bude on s to, jako po té holubici po mně střeliti. (Hlasitě.) Co pak ti vypravoval hajný?
Karel: Viď? chválím-li já to, musí to něco tučného býti! - Na vedlejším panství měl myslivec holku. Tři léta za ní chodil, a již měli býti svoji. Najednou přinese zlý duch na křídlech pokušitelských z města hejska - uhlazeného, ulízaného - ta sojka se do něho zbouchne - nevěříš tomu? prach, broky a koule -
Bětuška: Jen vypravuj dále, všemu věřím!
Karel: Přijde on na tu švandu, právě když se ta chlipnáv spřeš objímala, tak asi jako dnes moji holubi. Švarný jonák dlouho se nerozmýšlel, strhl s ramena ručnici, natáhl kohoutek, a - (Chopiv se ručnice kohoutek natáhl.)
Bětuška: Pomoz mně Bůh! (Kvapí postranními dveřmi ven.)
Karel: Prásk! (Vystřelí do stropu.) Hahaha! kterak ten příběh oučinkoval! (Vstává.)

VÝJEV 4.

Karel. Strnad. Hned na to Barnabáš a Zvonek.

Strnad (hlavním vchodem): Jaká to smrtonosná střela! - Vrahu! to byla tvá rána!
Karel: Ah, bylotě to jen kus cucku!
Barnabáš (přikvapí se Zvonkem): Co se tady děje? - Ha, Karle! po koms to střelil?
Strnad: Vrah jest! mně dnes ráno také vyhrožoval - na ouřad s ním!
Zvonek: Na ouřad s ním!
Karel: Pošetilci! Totě bych byl první lékař, který za spasitelný lík na ouřad musil. A - prach, broky a koule! můj lík zdárně působil, s tím vědomím se utěšeně položím. Adie, falešný světe! (Vrávoravým krokem odejde.)
Zvonek: Jest opilý!
Strnad: Kde jest Bětuška? (Odkvapí postranním vchodem.)
Barnabáš: Ozvi se, dcero, jsi-li ještě živa! (Běží za ním.)
Zvonek: Zakrslý pan Karel jest odvážlivý chlapík! (Jde za nimi).

VÝJEV 5.

Ošumělý pokoj v městečku u Koliáše. Koliáš. Na to Pohořalský.

Koliáš (rozezlený vkročiv, obrátí a ve dveřích se vadí): Nedám ani halíře víc! Nepůjdeš-li mi s krku, na ouřadě tě co zloděje udám. (Pokročí.) Cikánské plémě! zaplať tomu, víc než slušno, postav ke každému stráž, a oni tě přece okradou! Nejsem-li dosti nešťasten, že nemohu sám všecko zastati, a musím sobě na rytí luzu nádenickou jednati? Desítník mu denně platím, v poledne má svůj hrnek brambor, a přece jsem v kapse nejzralejších devět hrušek našel! A mé ubohé podzimní květinky! Ten hranáč má nos jako slon a odnese mi každodenně za tolar vůně. Kdybych tam takové velbloudy pouštěti nemusel, měl bych pro sebe těch sladkých zápachů na celý rok.
Pohořalský (zkroušeně vejde): Dej vám Pánbůh mnoho štěstí, pane kramáři!
Koliáš (od paty až k hlavě ho změřiv): Tu již nezůstává kramář - mohl jste raději říci: kravař.
Pohořalský: Ne -? - Ach, totě devětsetkrát za odpuštění prosím! (Stane.)
Koliáš (pro sebe): Toho bídáka bych měl znáti? - Nuž, co se líbí?
Pohořalský: A kdo tady teď zůstává?
Koliáš: Koliáš, kupec.
Pohořalský: Koliáš? - aj, toho já hledám. Proto! vždyt vás ještě dobře znám.
Koliáš: Kdo jste?
Pohořalský: Za onoho času slovutný písničkář Šebestyan Pohořalský.
Koliáš: Šebestyán - jste vy ten Šebestyán? - Do smrti bych vás nepoznal.
Pohořalský: Tomu se nedivím; nemohut se někdy sám poznati.
Koliáš: Co tedy dobrého? čas jest u mne drahý!
Pohořalský: Můj zlatý pane Koliáši, vy jste před časy na mých písničkách mnohý krejcar vydělal -
Koliáš: Před časy? ano! Po časech jsem ale na vašich písničkách mnohý krejcar prodělal.
Pohořalský: Není možná -
Koliáš: Že ne? Podívejte se do skladu, mám jich tam ještě dvě bečky. Již jsem jich sýrařkám za sedmík libru dával; žádná je nechce.
Pohořalský: Mé písně na libry vážiti, jest tolik, jako písek na lokte měřiti.
Koliáš: Jest to všecko maličké, jako šípkové listí; nic do toho člověk nezaobalí.
Pohořalský: Také jsem je na obálku neskládal.
Koliáš: Ne? nač pak jiného se konečně všecky knihy dostanou? Dokonce vaše písničky! Jedna každá za čtrnáct dní jako moucha sestárne. Není v tom ani ducha ani jazyka národního, a vtipu ani za mák! Nedivím se tomu, že to všecko zbylo; sám bych za to ani halíře nedal. Zvláště, co se nápěvu týče! Onehdy jsem tu měl hosti, několik slečen z města. I nevěda, čím a jak je co nejladněji baviti a vyčastovati, vzal jsem několik vašich písniček a chtěl jsem jim zazpívati. Ale co! nižádnou se mi nepoštěstilo na dost malou dobu je upoutati, ačkoli mi na zpěv musíte pohledati!
Pohořalský: Kdybych jen já byl při tom býval!
Koliáš: Zkrátka, s vaší strakatou směskou nechci nic míti. Čeština prý se již nadobro vyplela. V Praze, v Brně a ve Vídni vycházejí zpěvy, tak že nebeští kůrové nynějších časů toliko česky pějí.
Pohořalský: Proč jste tedy slečnám svým několik těch písní nezpíval?
Koliáš: Kdybych je měl. V městečku jest několik vlastenců tak řečených, totiž pošetilců, kteří hubě utrhují, písně a knihy kupují, a po všech ulicích to roztrubují; leč Koliášovi žádný nic nepůjčí.
Pohořalský: Protože si to pan Koliáš může koupiti.
Koliáš: Pan Koliáš by si mohl také stříbrnou tabatěrku a zlaté ostruhy koupiti, kdyby totiž rozumu pozbyl. Neznám většího marnotratnictví, nežli knihy, zvláště pak české knihy kupovati.
Pohořalský: Kde není kněh odbíratelů, nebude také spisovatelů.
Koliáš: Nevěřte tomu! Spisovatelové jsou tak ctižádostiví, že nakladateli platí, jen aby jméno své na knize, jako já na svém štítě, četli.
Pohořalský: A nakladatel bude panu Koliášovi platiti, aby knihu jeho zadarmo četl.
Koliáš: Neúchylná věc, chce-li ze mne Čecha udělati. - Avšak mařím tu s vámi předrahý čas - poroučím se vám!
Pohořalský: Pane Koliáši! Bůh mne tak bolestně navštěvuje - jak mne tu vidíte, jsem žebrák. Co mi dobrého učiníte -
Koliáš: Jak? snad neprosíte o almužnu?
Pohořalský: Zní-li to tak outrpněji, ano, o almužnu; ačkoli jste mi, nemejlím-li se, již před sedmnácti lety čtyřicet zlatých za písničky dlužen zůstal.
Koliáš (se zarazí): V hlavě vám straší! Já vám dlužen? čtyřicet zlatých dlužen?
Pohořalský: Čtyřicet a několik, pamatuju to, jako dnes.
Koliáš: Máte svědky? písemné důkazy?
Pohořalský: Kdybych měl jedno neb druhé: byl bych se již dávno přihlásil. - Ustrňte se! pomyslete, že mi almužnu dáváte!
Koliáš (v nesnadnosti): Člověče! nestydíte se žebrati?
Pohořalský: Mám tři dítky, ty jsou pod širým nebem.
Koliáš: Co jste dělal se svou chaloupkou?
Pohořalský: Ta mi shořela.
Koliáš: Pánbůh ví, koho má trestati. Nadal vás v mládí výhradními dary, lecjakýs ťulpas přijde k svému štěstí; proč byste vy nemohl poctivě býti živ?
Pohořalský: Ach, ta nenasytelná ctižádost!
Koliáš: To jest to! po chvále a po slávě jako po stínu lapati a hlady trpěti! Mám také tak zpozdilého sestřence, který již dlouhá léta v Praze studuje a, jak slyším, v hudbě a ve zpěvu nesmrtelné jméno hledá. Zajisté stokrát mi již o peníze psal; avšak - chvála Bohu! máme rozum, a jak živi jsme mu ani krejcaru neposlali. Na mne jdou beztoho mdloby, když si pomyslím, že ten hejsovný vejskálek po mně bude děditi.
Pohořalský (slzy si utírá): Zaplať Pánbůh! (Jde.)
Koliáš: Kam jdete?
Pohořalský: O dům dále, abych pro děti chleba vyprosil.
Koliáš: Počkejte! (Pro sebe.) Ten hladomřivec by mne po celém království roztrousil. (Hledá peníze.) Tu máte desetník, teď jest peněz po málu.
Pohořalský: Zaplať Pánbůh, a dej, abyste mých písniček hodně draho libru prodal! (Odejde.)
Koliáš: Skála se mne spadla, že jsem toho skuhrálka tak šťastně odbyl. Jen ať v síni něco do kapsy nevstrčí! (Chce jíti za ním.)

VÝJEV 6.

Křepelka: Koliáš.
Křepelka: Dobré jitro, můj velectěný pane! Takéli mi dobře pověděno, mám čest s panem kupcem Koliášem mluviti?
Koliáš: Jsem kupec Koliáš.
Křepelka: S tím zasloužilým mužem, jenžto zdejší malicherné kramářství pilností a průmyslností svou na nejslušnější obchodnictví povýšil?
Koliáš: Co poroučíte?
Křepelka: Ne mnoho. Jsem cestující kupec, ve Lvově domovem.
Koliáš: Má služba! Co mi zavdalo tu čest - prosím, posaďme sel (Jde pro stolice.)
Křepelka (pro sebe): Je prý nevlídný lakomec, a přece mně svědomí hrdlo zadrhuje.
Koliáš: Posaďte se, můj nejlaskavější! Čím mohu posloužiti?
Křepelka: Zkrátka. Slyšel jsem v hostinci, že hotové své peníze na ouroky dáváte?
Koliáš: Ach, co toho lidé nenamluví, nepřidají -
Křepelka: Ano, čili ne?
Koliáš: Sehnalť jsem minulý týden velikou bídou několik set zlatých; vládnu také od několik dní sirotčím jměním: mohu-li těm housátkům na ourocích něco přihospodařiti -
Křepelka: Potřebuju nejvejš tři sta tolarů.
Koliáš: Nic víc?
Křepelka: Toliko pošetilec vypůjčí více, nežli jest mu zapotřebí.
Koliáš: To máte dobře, můj nejlaskavější! Lehce se vypůjčí, ale těžce se splácí. - Tedy tři sta?
Křepelka: Kolik berete ze sta?
Koliáš: Deset na měsíc; neníť to mnoho, bratr s tím může býti spokojen.
Křepelka: Mnoho, příliš mnoho! Avšak budiž! v okamžitém obmyslu na deset tolarů nepřijde.
Koliáš: Odpusťte, že jsem tak opovážlivý: pod jakým to nápisem?
Křepelka: Má čest a mé dobré jméno, Antonín Křepelka.
Koliáš: Antonín Křepelka.- Nic víc?
Křepelka: Jedenkaždý nemůže býti orlem.
Koliáš: Hm! - Vaše čest, můj nejlaskavější! Vaše dobré jméno - ó, já estimiruju; ale - jistoty nikdy nezbývá.
Křepelka: Vy mi nedůvěřujete? Ah, to jest jiná! - Také dobře, proto se na vás nebudu horšiti. (Vstane.) Budu psáti do Prahy, a s vracející se poštou dostanu, čeho potřebuju. Nerad bych ovšem, aby se mi to opozdilo, jelikož obchod, který se mi v hostinci nahodil, průtahu nepřipouští. Cestující obchodník nemá a nesmí se z peněz vydati, tomuť sám rozumíte?
Koliáš: Dokonale, můj nejlaskavější! - A - odpusťte, že jsem tak smělý - co se vám v hostinci nahodilo?
Křepelka: Něco velmi neobyčejného. Proč bych vám to nepověděl? Sešel jsem se tam s jakýmsi Španělem - nepatrný človíček - ten má na prodej klobouk - pane, zázračný klobouk!
Koliáš: Klobouk - za tři sta tolarů? tentě musí nejméně zlatý býti?
Křepelka: Nikoli. Sprostý, třírohý klobouk. Ten má ale tu nad zlato skvostnější vlastnost, že člověk, jenžto si ho na hlavu posadí, všudy zadarmo tráviti a kupovati může; žádný se neopováží, ani krejcaru na něm požádati.
Koliáš: Jak? Hehehe!
Křepelka: Vy se tomu smějete?
Koliáš: Můj nejlaskavějsí! ten nepatrný Španěl vám cosi nabulíkoval. Časové již dávno pominuli, kde zázrační kloboukové, hole a šátky mezi lidmi se potulovali.
Křepelka: Co sám vlastně slyším a vidím, tomu pevně věřím. Již na desátý den ho, aniž mne zpozoroval, stopuju; jsem očitým svědkem, kterak všudy nejskvostnějších věcí požívá -
Koliáš: Příteli nejlaskavějsí, jestli pak co takového možná?
Křepelka: Divná to věc, ale pravdivá. Konečně jsem se ho dnes ptal, zdali by klobouk neprodal. Neboť člověku, který se neustále po světě toulá, byla by to věc nenahraditelná.
Koliáš: Pro lidi, jako jsme my, nebe na zemi! - Nuž, a on?
Křepelka: Zpočátku nechtěl ani slyšeti.
Koliáš: To rád věřím.
Křepelka: Konečně se přece rozmyslil.
Koliáš: Že se rozmyslil? Tedy jest klobouk jalová hučka, a celé to jeho chování podvodná šalba, kterou vás do tenat láká. Kdyby klobouk tu divotvornou vlastnost do sebe měl, neprodal by ho, až bude v rakvi ležeti.
Křepelka: Avšak nemá daleko již do rakve. Včera v noci zjevil se mu duch jeho děda, po kterém právě klobouk byl zdědil, a oznámil mu, že posledního dne tohoto měsíce musí umříti.
Koliáš: Umříti? (Pro sebe.) To jest ovšem jiná! (Hlasitě.) Nuž, a co požádal?
Křepelka: Dva tisíce zlatých.
Koliáš (užasne): Dva tisíce -
Křepelka: Pomyslete si, totě capart peněz!
Koliáš: I mnoho! bez svědomí! za ty peníze koupíte kupecký sklad! A ty byste mu dal?
Křepelka: S radostí. Dva tisíce na svých cestách každoročně utratím.
Koliáš (pro sebe): Ovšem, ovšem! Kdybych já měl takový klobouk: blahoslavené živobytí! (Hlasitě.) Snad by přece něco slevil, můj nejlaskavější?
Křepelka: Ani groše. A dobře dělá. Já na jeho místě požádal bych deset tisíc.
Koliáš (pro sebe): Kdyby tomu bylo možná věřiti!
Křepelka (taktéž): Lest oučinkuje!
Koliáš: Přece bych vám radil, můj nejlaskavější, abyste tomu Španělovi na slovo nevěřil. Kdo ví -
Křepelka: Na slovo? Vždyť vám povídám, že po něm již desátý den pasu! - Raději mi poraďte, kde tři sta tolarů vypůjčím; míti je musím.
Koliáš: Tady v městečku - (pokrčí ramenoma) nevím skutečně -
Křepelka: Tedy se mějte dobře! (Jde.)
Koliáš: Prosím, můj nejlaskavější!
Křepelka (zastaví se): Nuž?
Koliáš: Opakuju svou radu, abyste se v nebezpečenství nevydával.
Křepelka: Jaké pak nebezpečenství? Ztratiti mohu jen dva tisíce; získati půl milionu! Služebník! (Jde.)
Koliáš (pro sebe): Půl milionu, kůrové andělští! - Hej můj nejlaskavější! jen na slovo ještě!
Křepelka: Ale zkrátka!
Koliáš: V kterémžto hostinci se dnes usadil ten pan Španěl?
Křepelka: U zlatého velblouda.
Koliáš: Totě jen několik set kroků za městečkem? - Nemyslete snad, že bych ten klobouk kupoval -
Křepelka: Také by marné bylo přičinění vaše. Nekoupím-li já ho, není na prodej, na to mi přisáhl.
Koliáš (pro sebe): To by ho musili vlci roztrhati! (Hlasité.) Klobouk jest přece jen klobouk; za dva tisíce zlatých nakoupím dva vozy klobouků! - Ale rád bych ho přece viděl - musíť to býti klobouček jako korunka, že ne?
Křepelka: Krásy na něm mnoho není; ale ta vlastnost!
Koliáš: Ano, ta vlasnost, můj nejlaskavější! ta vlastnost ho teprv dělá kloboukem všech klobouků!
Křepelka: Líbí se ještě něco?
Koliáš: Již nic, můj nejlaskavější!
Křepelka: Tedy s Bohem! Nepokládejte za zlé! (Odejde.)
Koliáš: Váš nejponíženější, můj nejlaskavější! Jest mi srdečně líto, že jsem musil odepříti! (Navrátiv se.) Andělé na nebesích! Jestli to pravda, co mi ten člověk vypravoval: tedy byla má celá šetrnost a střídmost až potud zlořečená marnotratnost! - Zadarmo jisti, zadarmo píti, zadarmo se vyspati - kůrové andělští! a jestli tomu všemu tak: tedy si mohu po smrti jen klobouk ten na hlavu posaditi a oni mne zadarmo i pochovají! - Zhůru, Koliáši! toho člověka ti sem tvůj anděl strážce poslal! - Co on bude po městečku tři sta tolarů sháněti; poběhnu já k Zlatému velbloudu - ale - jinému prý ho neprodá? Láry fáry! až jen uvidí notové peníze! Neupustím od toho divotvorce! Neprodáli mi ho: tedy naň v lese někde vypadnu a obloupím ho! (Odkvapí.)

VÝJEV 7.

Barnabášův hostinec. Strnad. Barnabáš. Hned na to Křepelka.

Barnabáš: Nepodařili se to ale?
Strnad: Buďtež bez starosti! Tolik mi přece za divotvorný klobouk dá, co jsme vám dlužni.
Barnabáš: Ale ta outrata nanovo?
Strnad: Rozumí se samo sebou, že ji do toho již počítám. Jestli jen úzkoprsý Křepelka úloze své dostojí a tak mi ho navnadí, aby chňapl po udici!
Barnabáš: Pan Křepelka je tady.
Křepelka (vejde)
Strnad (jemu vstříc): Nuž, bratříčku! s jakou přicházíš?
Křepelka: Všecko dobře nastrojeno. - Jsi připraven?
Strnad: Přijde?
Křepelka: Přijde, neníli všecko na světě omyl. Barnabáš: A koupí?
Křepelka: Dáli štěstí zdaru, koupí. Nos se mu již šeredně vyhrnoval.
Barnabáš: Ó, jen ho notně natáhněte! Ten vydřiduch mi nedal jak živ vindry utržiti.
Křepelka: Leč nemeškejte; stopuje mne co slídný pes.
Strnad: Klobouk již čeká v malované truhličce. - Takéli pak můj sluha již ve svém čalounu vězí?
Barnabáš: Zvonek? Jest připraven. Vypadá v tom troup jako Faust druhý. Kabát si vypůjčil od chromého vysloužilce -
Strnad: Nedělá nic! - Tedy rychle, prostírejte na stůl!
Barnabáš: Ale to vám povídám, ne abyste mi dal půl sklepu vyprázdniti!
Strnad: Budu se dle tváře jeho říditi. Vlezeli mi jednou nohou do pasti, zatopím nebeskou podlahu vínem!

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 15.09.2014

­­­­

Diskuse k úryvku
Václav Kliment Klicpera - Divotvorný klobouk (3)







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­