ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Klicpera Václav Kliment (*23.11.1792 - †15.09.1859)

   
­­­­

Divotvorný klobouk

DĚJSTVÍ PRVNÍ

Hostinec na silnici. Podzimek, jitro.

VÝJEV 1.

Strnad. Křepelka. (Za stolem sedíce pijí Láhev s vínem na stole, pod stolem kniha.)

Strnad: Na zdraví tvého dědečka!
Křepelka: Mého dědečka? blázníš!
Strnad: Tvého nebožtíka dědečka!
Křepelka: Dejž mu, Bože, radost věčnou! (Pije.)
Strnad: A prozatím žádného z mrtvých vstání! (Pije též.)
Křepelka: Proč?
Strnad: Aj! znova by mu živobytí zachutnalo, a ty bys mohl nových dvacet let na dědictví čekati.
Křepelka: Ach, dobře máš! Jest svrchovaný čas, abych dědil; hostinský včera nemilostně hrozil.
Strnad: Ó nechať hrozí! za to jest hostinský, a my jsme mu dlužni.
Křepelka: Ale jaký toho bude konec?
Strnad: Dá Pánbůh, dobrý. Zaplatíme, a půjdeme o dům dále.
Křepelka: Zaplatíme! zaplatíme! To jest ovšem počestný úmysl náš; ale jak?
Strnad: Aj, že dědeček tvůj umřel, o tom nepochybuješ?
Křepelka: To mi dobrý přítel před čtvrt rokem psal.
Strnad: A sice tak dobře umřel, že nebude již nikdy umírati.
Křepelka: Sit illi terra levis!
Strnad: Žes jeho povšechný dědic, to také víš!
Křepelka: Nevím, nevím! Což jsem ti nepověděl, že se mne několikkrát odřekl? Proto také nadarmo pro dědictví na ouřad píšu.
Strnad: Měj strpení! Jedenkaždý úřad skládá se z mnoha mandel prstů; než to všemi proběhne, několikkrát měsíc rohy své změní!
Křepelka: Ach, kéž bychom jen již odtud byli pryč!
Strnad: Proč odtud pospícháš? co nám tady zchází? Hostinský náš má skvostný pokrm, výborný nápoj - -
Křepelka: Za hotové na prodej.
Strnad: Má roztomilou dceru -
Křepelka: A k tomu ke všemu hubu, která vždycky na krupobití ukazuje.
Strnad: Dixi! bratříčku, roztomilou dceru. Hezká, veselá, přívětivá -
Křepelka: A hloupá jako kachna.
Strnad: Nic nedělá! to jest na ní to nejlepší.
Křepelka: Krásná vlastnost!
Strnad: Hleď! včera odpoledne se hostinský na nás tak rozhněval, že jsem se již k pokání chystal, a chtěl jsem se postiti. A kdyby nebylo Bětušky, zajisté bychom byli hladoví šli spat.
Křepelka: Té žalosti může se nám dnes dostati.
Strnad: Nedostane! Bětuška mne miluje, a nedá své^lásce hladem umříti.
Křepelka: Slyš, bratře! nemýlímli se, chodí za Bětuškou jakýsi myslivec -
Strnad: Co jest mi do toho?
Křepelka: Postihneli tě jednou.
Strnad: Znám ho, znám ho: malý, jako konipásek!
Křepelka: Jeho ručnice jest dosti dlouhá -
Strnad: Co? Snad nemyslíš, že bych se dal pro děvče zastřeliti?
Křepelka: Miluješli ji -
Strnad: Stokrát jsem již miloval; avšak u blížiti jsem si nikdy nedal.
Křepelka: Totiž, když přichází do tuhého, s Vaňkem béřeš poradu.
Strnad: Aj, utíkávajíť celí plukové; proč by mně bylo hanba prchnouti?

VÝJEV 2.

Pohořalský, zpočátku venku pod oknem. Předešlí.

Pohořalský (zpívá): Zelená se louka, zelená se les, jen ty má milá na mne nepověz atd.
Strnad: Slyšíš? tu radu jsem všem svým milenkám dával. (Přikročí k oknu.) Pojď dále, podzimní zpěváčku! zvukové ti tam v hrdle ztuhnou.
Křepelka: Snad si nedáš zpívati?
Strnad: Proč ne? jak živ jsem milovný lásky, vína a zpěvu, podlé zásady našeho básníka Sudímíra.
Křepelka: Hostinský bude vašemu zpěvu hromováním přizvukovati.
Strnad: Aj, hostinský jest naražený hrnec; proto také chřapí, jak hubu otevře.
Pohořalský (vejde): Rač dáti Pánbůh dobré jitro!
Křepelka: Amen.
Strnad: Dobré jitro! Sedněte si, a zahřejte žaludek vínem!
Pohořalský: Zaplať Pánbůh! (Posadí se za druhý stůl.)
Strnad: He, sklepníku! víno sem!
Křepelka: Co ti to napadá?
Strnad: Dlouholi pak má ten dobrý muž čekati? (Tluče.) Sklepníku! Zvonku! u všech trní a šípků!

VÝJEV 3.

Zvonek. Předešlí.

Zvonek (přikvapí): Nu, co se pán naparuje?
Strnad: Ještě, troupe! spíš, a již můžeš peníze tržiti.
Zvonek: Od vás, ne?
Strnad: Víš ty dobře, že já nepospíchám. - Přines víno!
Zvonek: Nesmím.
Strnad: Proč?
Zvonek: Pán mi zakázal -
Strnad: Protožes nás již několikkráte rozhněval, nalívá nám raději sám. - Ty si posluhuj ostatním hostům! (Ukáže na Pohořalského.)
Zvonek: Leda to! - České nebo rakouské?
Pohořalský: Jakékoli. Zaplať Pánbůh!
Zvonek: U nás se platí jen jednou. (Odejde.)
Křepelka: I sklepník již na nás brouká!
Strnad: Zvoní, jako každý zvonek, když jím potrhneš.
Křepelka: Rozpukl bych se zlostí!
Strnad: Mne to také netěší; ale co jest dělati? Kdo s koho, ten s toho. My jsme mu dost dlouho poroučeli.
Křepelka: A teď ho máme poslouchati.
Strnad: S chutí, bratře! Kdo umel poroučeti: bude umět také poslouchati.
Křepelka: Naopak, pane bratře!

VÝJEV 4.

Zvonek. Předešlí.

Zvonek (postaví láhev se sklenicí před Pohořalského): Dvacítníkové.
Pohořalský: Ó! - to jest příliš mnoho - zaplať Pánbůh! (Dychtivě pije.)
Zvonek (pro sebe): Ta jeho poníženost jest mi podezřelá! (Odejde.)
Strnad: Bratře, ten člověk jest živá bída.
Křepelka: Kdo ví, kde ho také střevíc hněte!
Strnad: Těšme se tedy ve svém stavu; nejsme sami nešťastni.
Křepelka: Ale tak! Ten bídák má alespoň tolik, že vběhne směle do hostince a dá si naliti.
Strnad: Hm! tak příliš směle neběžel, a naliti jsem mu dal já.
Pohořalský (láhvici napolo vyprázdniv, vstane): Dovolte, zpanilomyslní panáčkové! abych si tu trošku vína s sebou vzal.
Křepelka: Co jest nám do toho?
Strnad: S Pánem Bohem! Jen tady lahvici nechte!
Pohořalský (vytáhnuv z kapsy hrníček, přeleje do něho víno): Mám doma tři dcerušky -
Strnad (vyskočí): Hezké? to se rozumí!
Pohořalský: Byly holátka hezké.
Strnad: Byly?
Pohořalský: Na jaře se mi ale osypaly a nezůstaly ani sobě podobny.
Strnad: Kdo pak jste?
Pohořalský: Teď nejsem nic.
Strnad: To jest málo!
Křepelka (pro sebe): Kdo se za nic nevydává, jest přece něco.
Pohořalský: Někdy jsem býval básníkem.
Křepelka (před sebe): Tu to máme!
Strnad: Básníkem? To by do vás žádný neřekl.
Pohořalský: Ach, rád věřím. Nynějších časů mnohý nezdá se býti, čím kdo jest.
Křepelka (před sebe): Ku příkladu my dva.
Pohořalský: Básníval jsem, jako když hřmí; písniček jsem nadělal, že se pod nimi kramáři ohýbali: v Kutné Hoře znal mne každý uličník.
Křepelka (před sebe): Skvostná známost!
Pohořalský: Vesnická mládež mi ratolesti sypala v cestu - chvála na chválu -
Strnad: Přešťastný člověče! a proč jste se tak šlechetného povolání spustil?
Pohořalský: Musil jsem; hlad jest těžká věc!
Strnad: Hlad vás donutil?
Pohořalský: Kolikkrát jsem si předsevzal, od slávy živu býti - nadarmo! Žaludek jest pouhé hovado.
Křepelka: Na mou věru!
Pohořalský: Zpočátku -- ach, to byla blažená léta! Mé písně všecko rádo zpívalo. Když si na tu srdcelomnou zpomenu (zpívá): "Vlašťovičky domácí! Slyšte mou lamentací, a mé naříkání!" Tu jsem já také skládal. Děvečky na jinou nepřišly když chodívaly na trávu, a plakaly při tom, až jim srdce usedalo. Ale, ach!
Strnad: Nuž?
Pohořalský: Co ta nešťastná chvíle nastala, že se český jazyk na zbrusu nových mlýnech přemílá; co se slova česká ze starých věků jako železná ruda z hlubokých bání dobývají a z nich pak nová překovávají; co gramatici na uchýlení se od jejich zákonů, jako by pomezní stráž na pašery číhají; co se konečně všickni studenti do mého řemesla pletou -
Strnad: To si vyprosím! Jsem také student; ale českého jsem až podnes nic nezplodil.
Křepelka: To jest pravda! A víte, proč?
Pohořalský: Bezpochyby, že také té češtiny málo zblízl?
Strnad: Uhodl jste. Totiž tolik, co jsem od matky a na ulici slyšel. Ale mohu já za to, že mne moji učitelové touž metlou k mateřčině nepoháněli, kterou mne k nechutné latině a k jiným jazykům nutili? Avšak proto jsem přece tak horlivý vlastimil jako kdo jiný!
Pohořalský: Na to pak k tomu ke všemu s jakousi novou prosodií vylezli - říkají prý tomu časomíra, protože se každé písmě s hodinkami v ruce na délku i na šířku měřiti musí - a spřádají prý verše, které již proto do sluchu neplynou, že se nesmějí rýmovati. Považte, ušlechtilí panáčkové! když já svým libozvučným rýmem lid přestanu vábiti - na příklad (zpívá): "Dvě růže, lilium, čtyry konvalium!" kdo medle mne bude poslouchati?
Strnad: Toho a podobného rýmu bylo by, věru! škoda. Leč nezoufejte a kojte se budoucností! Přijdeť ještě čas, kde se písničky vaše v Čechách opět budou rozléhati.
Pohořalský: Ach, kdybych byl na vašem místě!
Strnad: Tak, jak tady sedíme?
Křepelka (pro sebe): Toho si nežádej!
Pohořalský: Ve vašem stavu -
Strnad (vyskočí): Ten jest propast kvítím porostlá!
Křepelka (taktéž): Vězení na oko vyčalouněné!

VÝJEV 5.

Zvonek. Předešlí.

Zvonek (k Pohořalskému): Již zas od nás?
Pohořalský: Musím na silnici; jest dnes v městečku trh. - Záplat Pánbůh! (Jde)
Zvonek: Komu pak jste platil?
Pohořalský: Já? a zač?
Zvonek: U všech všudy za víno!
Pohořalský: Jsem tu dnes ponejprv, přítelínku!
Zvonek: Kdo k nám ponejprv přijde, musí tak dobře platit, jako ten, (obrátí zrak na studenty) kdo tady naposledy byl.
Strnad: Posloucháš? to se týká nás!
Křepelka: Bohužel!
Pohořalský: Přítelínku, vždyť jste mi nic nenalíval!?
Zvonek: Přítelínku, vy jste blázen! Tu stojí ještě láhev.
Pohořalský: A - tak? To jest mýlka, přítelínku? tuto láhev kázal tento štědrý panáček přinésti.
Zvonek: U všech všudy strakapounů! kdo vám dával naliti?
Pohořalský: Pan student. Zeptejte se ho, přítelínku! Bál se, aby mně na silnici zvukové v hrdle neztuhli, pozval mne sem, zavolal vás, přítelínku! a kázal -
Strnad (pro sebe): Kýholi draka?
Zvonek (k Strnadovi): Je tomu tak?
Strnad: Inu - vlastně jsem mu - myslil jsem toliko - (k němu) víšli co, je chuďas, vezmu to na sebe.
Zvonek: Nemáte svého plná záda?
Strnad: Stalo se nedorozumění - připiš to jen nám!
Zvonek: Vám; na tabuli již není místa -
Strnad: Nekřič tak!
Zvonek (hlasitě): I co! Není na tom dost, že jste sami na fatku živi, ještě nám sem takovou holotu přivádíte?
Pohořalský: Zaplať Pánbůh, přítelínku! (Rychle se uklidí.)
Strnad: Tys hrubián!
Zvonek: Hrubián sem, hrubián tam. Pán mi to zakázal, a namaže mi záda dřevěným olejem. Mám beztoho každodenně dost jistých ran; zbytečná rána nejvíce bolí! (Odběhne.)
Strnad: Hahaha!
Křepelka: Ty se tomu směješ?
Strnad: Co mám dělati? zlobiti se nesmím!
Křepelka: Dokročilo to již na nejvyšší stupeň!
Strnad: Ad summum fastigium! hahaha!
Křepelka: A tíms ty vinen!
Strnad: Já? nikoli. Komu se toto romantické okolí tak zalíbilo, že nechtěl dále?
Křepelka: Mně, nezapírám; ale nikdy bych se byl na to neodhodlal, kdybys mně nebyl stokrát jistil, že tě ujec kramář bez peněz nenechá.
Strnad: Mohu já za to, že můj ujec kramář kusa svědomí v duši ani v těle nemá? Dvacetkrát jsem mu psal, že tru tu největší bídu, že mne choroba do Nemocnice a z Nemocnice do Hladovic přivedla: nadarmo! Snad rozuměl, že to jsou města v Zaslíbené zemi, a že mi tam pečení ptáci do huby lítají.
Křepelka: Cos mi toho o jeho bohatství navyzváněl!
Strnad: Vším právem! Ten vydřigroš má více tolarů než tato kniha písmen. (Zdvihne knihu pod stolem ležící.) Kdyby nebyl lakomec, bylo by nám již dávno pomoženo.
Křepelka: Tos měl dříve povážiti!
Strnad: Věř mně, bratříčku, že jsem na svého ujce kramáře nikdy mnoho nespoléhal. Že by mně mohl přispívati, vždycky jsem sám u sebe soudil, kdyby totiž chtěl!
Křepelka: Nač jsi tedy spoléhal?
Strnad: Na tvé dědictví.
Křepelka: Ha, to lenivé, prodlévavé dědictví! (Vezme klobouk a hůl.) Dnes v noci přišla pošta, půjdu do města!
Strnad: Prosím tě, netrmácej se nadarmo!
Křepelka: Kdyby obláskové kameny s oblak sršely, tak ouzko mi nebude pod širým nebem, jako v této mučírně. Měj se dobře jestli ti možná! (Odejde.)
Strnad (sám): Nejjistěji bychom se dědictví dočkali, kdyby jeden z nás druhému k vůli umřel. Ale co? jediného pozůstalost nestačí, a oba se vydati na cestu věčného nenavrácení, k vůli padesáti zlatým? Nikoli! To na nás musy nedopustí, byť se jich všech devět zadlužiti mělo!

VÝJEV 6.

Bětuška. Strnad.

Bětuška: Dobré jitro, pane studente!
Strnad: I dobré jitro, má konvalinko! (Vkročiv jí vstříc, obejme ji.)
Bětuška: Poslala jsem vám po služce víno; dostali jste je?
Strnad: Dostali, a již také na tvé zdraví vypili.
Bětuška: Ó, děkuju poslušně! - Tatínek nám sice všem přísně zakázal, abychom vám ničeho nepodávali - ale - (ohlíží se) již mám opět dvě lahvice schované.
Strnad: Ó, ty napájíš tělo i duši! - Tvůj otec nás nenávidí! a pomysli si, proč?
Bětuška: Vím to, vím, že mu neplatíte, pro takovou maličkost -
Strnad: Že mu neplatíme? kdo to povídal?
Bětuška: Tabule jest celá popsaná.
Strnad: I což tabule! Ta si dá napsati a opět smazati, co kdo chce. Avšak pravá příčina, proč nás otec žízní trápiti a odtud vypuditi chce, jest - to víš, že jsem tě již předvčírem nesmírně miloval?
Bětuška: Ó, děkuju poslušně.
Strnad: Včera mne ta láska tak bolestně za srdce popadla a stiskla, že jsem jedním skokem k tvému otci letěl a o tvou ruku ho prosil.
Bětuška (radostně se ulekne): Pro dobrý Bůh! - pane studente! chcete si mne dokonce vzíti?
Strnad: Chtěl jsem si tě - včera totiž - rozumíš?
Bětuška: A dnes již nechcete?
Strnad: I-hned! Ale otec tomu nechce.
Bětuška: Proč?
Strnad: Že prý tě již jakémusi myslivci zasnoubil.
Bětuška: Ach, to jest Karel! - Ano - ten mne chtěl, pane studente! Také jsem ho měla od srdce ráda, dokud jste vy se na mne nezasmál; ale - ale že jsem mu zasnoubena, to není pravda! Několik hubiček jsem mu dala, to jest to všecko!
Strnad: Pomysleme si, a co z toho otec nadělal! Já jsem počal vyhrožovati, že mi bez tebe nelze živu býti -
Bětuška: Ó, děkuju poslušně!
Strnad: Že tě, nebudeli jinač, jednou v noci unesu.
Bětuška: Ó můj Bože! -- jenom ne daleko, pane studente!
Strnad: Na nejbližší ostrov, ku příkladu na Jamajku.
Bětuška: Ano, ano! na Jamajku!
Strnad (ji hladí): Ó, ty budeš roztomilá ženuška!
Bětuška: Vařiti umím všecko!
Strnad: Ach, jak ti možná nyní na tělesný pokrm mysliti! Mluvme raději o milosti, o potravě srdcí a duší - takélis pak ty dvě láhve s vínem dosti bezpečně uklidila?
Bětuška: Na zahradě do rákosí, tam je žádný nenajde!
Strnad: Ó má korunko! ty jsi plna důvtipnosti! (Obejme ji.)

VÝJEV 7.

Karel. Předešlí.

Karel (s ručnicí přes rameno zastaví se omráčen ve dveřích): Aj, dobré jitro! (Silněji.) Dobré jitro!
Bětuška (se odtrhne): Běda, to jest můj Karel!
Strnad (se lekne): Tvůj Karel?-- I vítej nám, milý příteli! Dobré jitro! (Kročiv vstříc, podává mu ruku.)
Karel (uchyluje se): Ne dobré jitro, ne příteli! (Rychle k Bětušce.) Kdo jest ten hejsek?
Bětuška: To jest - to jest můj nastávající -
Strnad: Její a tvůj nastávající příznivec.
Karel (jeho si nevšímaje): Mluv!
Bětuška: Já - on - můj otec - ó můj Bože!- pane studente! povězte vy mu to! (Odběhne.)
Strnad (na straně): To bude pěkný kus práce!
Karel (rozejde se k němu): Tedy pan student?
Strnad: K službám.
Karel: Jak pak jste sem přišel?
Strnad: Tak asi, jako lidé do hostince přicházejí.
Karel: Půjdete zas brzo?
Strnad: Co se mne dotýče, šel bych hned.
Karel: A co se mne dotýče, já vám to radím. Jděte co nejdříve!
Strnad: Proč?
Karel: Protože jste tady v cizím lovišti, a pytlačiti, pane! jest u nás nebezpečné řemeslo.
Strnad: Ah! snad se proto horšíš, že jsem Bětušku přátelsky obejmul?
Karel: Pane! podívejte se, kterak se ruce mé nad tím slovem "obejmul" třesou. Varujte se!
Strnad: Příteli, nehněvej mne! Co bys mi měl díky a chválu konati -
Karel: Zač? prach, broky a koule, zač?!
Strnad: Že jsem tak upřímně o tobě smýšlel. Včera večer vypravoval mi hostinský při sklenici vína, že si tebe za zetě vyvolil. Dnes ráno jsme se s Bětuškou o tom domluvili, ona tě vychvalovala, vypravovala mi, kde a jak jste se seznámili, jak tě má ráda, kolikkrát, kdy a kde jste se hubičkovali -
Karel: To není pravda!
Strnad: Dej mi jen domluviti! I nesmírnou radostí nad její láskou a věrností překvapen a přemožen padl jsem jí okolo krku, a chtěl jsem jí právě slíbiti, že se za tebe u vrchnosti přimluvím, abys co nejdříve hodnosti polesného dostoupil -
Karel: Hahaha! u jaké pak vrchnosti? u barona?
Strnad: Ano, u barona.
Karel: Tlučhuby, ne?
Strnad: Ano! u barona Tlučhuby, jest můj dobrý přítel.
Karel: To muže býti! -- Styďte se, pane! já jsem prostý nehlazený jinoch, a udělám z vás, co chci! - Toto panství nenáleží ani baronovi ani hraběti, nýbrž rovnou cestou císaři pánu; nikdy bych vám za přímluvu ani dobrého slova nedal, protože jí poctivý a pracovitý služebník nemá potřebí. - Jdu právě na lov, pět zajíců mám odvésti - neotálejte tady dlouho, můj pes má čiperný nos! (Odejde.)
Strnad (sám): Kde ten skrček tolik rozumu a tolik smělosti nabral? - To by se mi ještě nedostávalo, aby mne dosti velkou nesnadností spoutaného ten trpaslík zastřelil!

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 24.04.2012

­­­­

Diskuse k úryvku
Václav Kliment Klicpera - Divotvorný klobouk







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­