ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Weiner Richard (*06.11.1884 - †03.01.1937)

­­­­

Dvojníci (Lítice)

  • povídka Dvojníci vypráví o 2 vojácích s protikladnými vlastnostmi, kteří se potkávají na frontě - jeden je dobrý a spravedlivý, druhý zlý a se špatnou minulostí; na základě tohoto kontrastu Weiner pracuje s tématem existence

Když jsem druhého mobilizačního dne vešel do důstojnického kasina v B., přicházeje rovnou z nádraží, prostřihla se jejich zamlklost vrkavým smíchem nejmladšího praporčíka. Pak se rozpoutal všeobecný, neuvěřitelně srdečný řehot. Bylo mi trapno. Neboť jistě se smáli mně, mému zjevu. Ale já; cožpak jsem nešel do války? Je pravda, v stejnokroji, oblečeném po dlouhé přestávce, bylo mi vskutku nevolně. Marciálně, jak vidíte, nevyhlížím ani dnes; pochopíte tedy, že mě smích důstojníků uvedl do trapných rozpaků. Ale přistoupil ke mně starší setník a děl dobromyslně: "Nemysli si, že se smějeme tobě. Toto! Ale pohleď, co říkáš našemu milému baronu Sankorymu?"
Nadporučík baron Sankory, jenž se pochichtával s ostatními, patře zmateně z jednoho na druhého, uslyšev svoje jméno ustal v pitvorném našpulování tenkých rtíků a jen oči vypoulil, což vyvolalo nový, mocnější výbuch smíchu.
"Ale odkud se jen vzala ta úžasná podoba," zvolal kdosi, "vždyť Spajdan je docela hezký chlapík?"
Tu jsem pohleděl na Sankoryho znovu a pocítil okamžitě antipatii; až smutno mi z ní bylo. Neboť rmoutí mě vždycky, znenávidím-li si koho pro nic za nic. - Šel přímo ke mně a ony tři kroky stačily, že jsem si zošklivil jeho rozkacený chod na hůlkovitě tenkých nožkách, které nesly dlouhý trup, v pasu nápadně zúžený, ale s rameny opravdu americky širokými. Na dlouhém krku seděla nepříjemně malá kulatá hlava, jíž při chůzi pitvorně kroutil jako by se stále dávil -, zatímco jeho docela okrouhlé oči patřily dolů a napřed, jako by vyhlížely zrnka na zob. Nízké čelo vroubily rovně zastřižené vlasy. Uši veliké a těsně přiléhající a rty velmi tenké, zavlhlé. Vsouval co chvíli střídavě horní a dolní. Byl jsem s úsudkem rychle hotov; dříve ještě, než promluvil: povaha velmi smyslná; štěstí u žen? ne!; i zhrubl jeho chtíč.
Došel ke mně, podal mi ruku a řekl: "Tak my dva tedy?" Podivil jsem se jeho hlubokému, nějak promaštěnému hlasu, který se k ostatnímu zjevu nijak nehodil. Kdybych už předem nebyl zaujal nepřátelského stanoviska, byl by možná onen hlas mým úsudkem zviklal, tak ošemetně jímavý byl, ale já raději zapsal tento sametový hlas jako novou jeho nesnesitelnost. Byl jsem nucen pohleděti mu v oči. Odpovídaly hlasu. Černé, hluboké a v jejich hloubce čile přeskočily dvě jiskérky.
Odpověděl jsem co nejlhostejněji: "Ano, prý my dva," a odvrátil se.
"Nu, proto nemusíte být tak podrážděn," pravil.
"Já?" řekl jsem odmítavou otázkou.
"Podoba k neuvěření! Kolosální!" smál se jakýsi kadet. A že jsem se ušklíbl, dotvrdil dokola: "Kolosální, namouvěru!"
U oběda jsme musili seděti vedle sebe, Sankory a já. Při černé kávě nabažili se konečně okoukávat nás, jako bychom byli figury z panoptika, a Sankory, postřehnuv, že si nás už nevšímají, pokusil se navázati se mnou hovor souvislejší.
Nesetrval jsem dlouho v nepřátelském zaujetí. Totiž lépe řečeno, snažil jsem se přemoci svůj prvotní odklon. Což, řekl jsem si, proč? Proč si ho ošklivit pro onu nehezkost, která se mé leposti tolik podobala!? Dost možná že nález dvojníka vždy působí tísnivě. Nevím, nemám zkušeností. Ale uznal jsem křivdu, kterou jsem na něm páchal zaujatou nevraživostí, a snažil jsem se odčiniti ji. Mučil jsem se obědvaje, vyčítaje si potichu a naléhavě svoje jednání i to, co se mi vtíralo na cit. Namlouval jsem si křečovitě, že je lepší mě, a dostal jsem jej do jakési pasivní, trpké lásky, která mi působila potěšení... Když pak při černé kávě počal vykládati, velhával jsem se do účasti a snažil se poslechnout do konce a učiniti si o něm nestranný úsudek, tak jako by byl kýmkoliv. Ale mluvil, jak mluviti neměl. Neopatrně naznačoval, že je mezi námi úzký vztah; vymýšlel si narážky takového rázu, že nebylo pochyby o jejich smyslu: očekával, že ve mně vyvolají zcela zvláštní a zcela určitou odezvu. Všechna jeho snaha nesla se k tomu, aby mi vsugeroval kromobyčejný dosah našeho setkání, a důsledky jeho líčil pronikavou kresbou. Nemluvil sice přímo o našem případě, ale zavedl hovor na téma dvojníků, o němž měl povědomost nepříjemně důkladnou. Rozvláčel je na příkladech hojných - a nejnevinnější jeho aplikace - třeba v Komedii omylů - uměl glosovati s průhledným diabolismem. Jeho úmysl byl zřejmý a roztrpčoval mě nesmírně. Neboť šel jsem do války a všechen jsem byl orientován válkou. Nebylo pro mě jiné myšlenky než té, že je válka a já v ní. I vyvstane člověk, jenž nemá důležitějšího na práci než obírati mě o otázku života a smrti, jenž dělá, jako by důležitější než vše ostatní bylo náhodné setkání jakýchsi dvou sobě podobných vojáčků. Rve mě z mého kruhu a vláčí mě v jiný, ve svůj, kde to čpí čarodějnicemi - a mně, jenž se hodlám vypořádati s životem po nejčistším lidství (jak jen dovedu), vnucuje uměle nadouvaný blud. A přece jen se dnes táži: Jak jen tomu mohlo takto býti? Jak, že zdál se věděti tolik, kde já nevěděl nic? Kdo byl ten člověk?
"Jste o těchto věcech velmi dobře zpraven," děl jsem, "tak jako by vám byla kdysi už vzešla nutnost zabývati se jimi."
"Nevzešla v tom smyslu, že bych byl dvojníka kdy už našel," odpověděl, "ale potud ovšem, že jsem byl přesvědčen o jeho existenci. Nu a proč se nepřipraviti na eventualitu, že ho kdy vskutku naleznu?"
"Jak, vy že jste byl přesvědčen o existenci svého dvojníka?"
"V jediném exempláři nemohu přece býti celý. Věděl jsem bezpečně, že existujete, jenže ovšem byla větší pravděpodobnost, že se s vámi nesetkám, než že bych vás kdy spatřil. Bylo mi toho opravdu žel. Jsem radostně překvapen setkáním, v něž jsem už nedoufal. Vy však jste faktem mojí existence překvapen - ó ano, jste překvapen a docela rozmrzen. Vykáte mi, ač by tykání bylo případnější. Tykejme si."
Příčilo se mi na to i jen pomysliti.
"Nelze mi dobře. Ale nezazlívejte mi to. Omluvte mě výjimečností případu."
"Budiž," děl a bubnoval prsty po stole, "budiž. Ale vy jen proto zdráháte se tykati mi po kamarádsku, že mě nemáte rád. Inu, jste alespoň upřímný. Ale já k vám vztah už našel."
"I jděte," řekl jsem mu tónem, o němž jsem se domníval, že zní dobrácky, "rád nerad. Co může vzniknouti ze známosti tak krátké? A ostatně - i kdybych vás skutečně měl v nelásce - i to, tuším, je jakýsi vztah."
"Ovšem," pravil mi nato ponuře a zdálo se již poněkud podrážděn, "ale měl byste uvážiti, že se sobě podobáme jako vejce vejci, i měl byste o tom uvažovat. Spajdane, zkrátka: nač uhýbati, nač zalhávati, co cítíte, ba víte stejně dobře jako já: máme vzájemné závazky, a vy byste učinil dobře, kdybyste jich dbal."
Řekl jsem vám, že jsem se ze všech sil snažil býti mu práv a dostati náš vztah na půdu slušné společenské konvence. Časy byly zlé, časy byly podle toho. Ba více! Kvůli oné osudné podobnosti přiznával jsem mu - stojí-li o to - právo na vztah vřelejší. Byl jsem, věřte mi, ochoten strpěti to. Tak vůlí odpraviv předsudky a bezdůvodnou zatím nenávist, mohl jsem nyní, kdy se demaskoval jako uzurpátor mojí bytosti, ne! - jako domnělá determinanta mého osudu -, pojati ho v nenávist ledově chladnou, v nenávist někoho, kdo ví, že má vrch. Nebylo vášně v mých citech k němu; nenávidě ho, tonul jsem v pohodě své obvyklé radostnosti a kochal se jeho podrážděním jako nezúčastněný divák.
"Podobni možná, milý nadporučíku, ale jako vejce vejci? Dobře že neříkáte jako kapka kapce, neboť mezi vejci lze konečně vždy najíti nějaký rozdíl. I vnějšně, ne-li? Vidíte - a o povahách se raději ani nezmiňuji."
"Ale copak vy," on na to, "myslíte snad, že jste v jediném exempláři celý? Vy, člověk kusý? Nu?"
"Jak to? Co myslíte?"
"Cože myslím, poručíku? Tolik, že s vámi budu jednati en galant homme. Že vám dám na rozmyšlenou, abyste prohlédl a přišel sám, ačli svou tvrdošíjností nepoženete věc ke krizi, jíž bych předešel zakročením třeba ne příliš jemným. Zatím vězte, že jsem vás hledal, byť nechtíc. Potřebuji vás a vy se nepokoušejte o nemožné."
"Jste společník ne zrovna příjemný."
"Ostatní vám to zcela jistě potvrdí."
"Jsem díkybohu mysli méně svraštěné než vy."
"Právě proto," zakončil hovor zle a bryskně, vstávaje.
"Právě proto?" otázal jsem se já, tím přízvukem ohromen.
"Právě proto se vzpouzíte zcela zbytečně." -
U pluku měli o Sankorym dosti úplné zprávy. Informoval je záložní poručík Födek, jeho krajan. Sankory pocházel z maďarské gentry, usedlé odedávna v kraji nagykanizském. Nebyli právě bohatí, ale také ne chudí. Čeho se jim na kmenovém jmění nedostávalo, vydřeli na svých méně mocných sousedech a na komitátních náčelnících. Měli rozsáhlé známosti mezi bohatou maďarskou šlechtou. Do úřadů se necpali. Byli povahami, kterým se nechtělo do chomoutů. Rádi se projížděli, rádi udivovali města. Celkem: veselí flamendři a ne přílišní rozhazovači. Otec Sankoryův první se pustil trochu dále do světa. Pobyl, sotva překročil osmnáctý rok, po nějakou dobu v Paříži a v Londýně, asi dvě sezóny na francouzské a italské Riviéře. Vrátil se jedenadvacetiletý s okázalým nátěrem západoevropským. Měl jakýsi vágní zájem o umění a zakládal si na tom, že svoje sankoryovské rozkošnictví hrál s rafinovaností prý kulturního člověka. Říkalo se o něm, že zapadl na Západě do výstředních společností maďarských umělců, že se z něho v Paříži stal opioman, a krajská šlechta o něm diskrétně šuškala, že "je cvičen v sadismu a jiných pěknostech". Starý Sankory toho příliš nedbal. Projížděl se po kraji jako jeho předci, utrácel; jediný vnější rozdíl byl, že nejezdil už v pustevní bryčce, nýbrž že si opatřil slušnou cal?che. V městě si koupil dům, jakýsi zahradní pavilon. O onom domu se všelicos vyprávělo. Jen proto snad, že jeho okna byla vždy zabedněna, i za krátkých pobytů starého Sankoryho. Jeho hosté přijíždívali s ním, v noci, do města vůbec nechodili a v noci také odjížděli. Podle lidských řečí byli tací a onací, ale určitého nikdo nic nevěděl. Starý Sankory byl dobrý režisér. Druhdy popřál si okázalé promenády po náměstí. Oblékl breeches s velkou kostkou, hřebíčkový jezdecký kabát, procházel se ostentativně sám, tloukl rukojetí bičíku do holení, hleděl před sebe, pohvizdoval a "nepěstoval známostí s měšťany ani s hodnostáři". Potkal-li někoho, koho z některé příčiny nemohl přehlédnouti, pozdravil ho či poděkoval mu způsobem zhola odmítavým. Ženat byl s jakousi blízkou příbuznou majorátního Károlyiho, ne příliš bohatou. Byla vychována ve švýcarsko-francouzském penzionátě, měla chatrné zdraví. Vzali se prý z lásky, tak se říkalo nahlas lidem, kteří nebyli dost vysoko, aby se jim řekla pravda. Ve skutečnosti seznámili se, tvrdil Födek, při nevázané hostině v pařížské Latinské čtvrti. Mladá šlechtična pobyla totiž několik měsíců v Paříži pod záminkou, že by se ráda naučila malbě. Ale nemalovala vůbec. Mívala, vědělo se o tom, vroucná přátelství s kolegyněmi v penzionátě. V Paříži, tvrdil Födek, nepřespala prý jediné noci doma. Vzali se posléze a jejich manželství bylo vzorné. Totiž: bylo těžko představiti si manželství, v němž by si manželé překáželi tak málo. Oni totiž o sebe vůbec nedbali. Sankory jezdil po kraji bez ženy a ona bez muže po monarchii a po západní Evropě. Manželství bylo pět let bezdětné. Poté přivezla si, po nepřítomnosti, která - jak svědomitě lidé vypočítali - trvala přesně rok, malé dvouměsíční robě. Bylo to nynější nadporučík Sankory. Nezvedl se po rodičích ani podobou, ani povahou. Vznikly pověsti, že vůbec není jejich dítětem. Rodiče, jimž se řeči donesly, zůstali k nim zcela netečnými. Nevyvraceli jich. Zdálo se však, že mezi rodiči hocha sváru nebylo. Vychovávali ho a nakládali s ním tak, že nebylo opravdu co namítat. Byla to zmechanizovaná výchova bez lásky a nepečlivá, ale nebylo špatného jednání a nebylo skrblictví; ostatně chlapec nebyl podle toho, aby naň rodiče byli pyšni či se s ním těšili. Z otcovy i z matčiny strany vžila se od pokolení jakási aristokratická manýra, jež Sankorye, napůl zesedlačené, od sedláků ostatních přece jen odlišovala. Byli neteční vůči osudu a i těžké jeho rány snášeli ledově. Byli sice podnikaví, ale jen potud, pokud nehrozily mraky; jakmile zavětřili bouři, strnuli a očekávali se stoickým klidem příští. Rvačka, byť s kýmkoliv, nelíbila se jim, a zakládajíce si na společenských formách, střežili se malicherného hněvu, kabonění, vzdoru. Co přešlo, to jako by se vůbec nebylo přihodilo. Kromě několika nevyhnutelných krůpějí svezlo se z nich zlé nadělení jako voda z kachního peří. Pokračovali tím nepospíchavým, darmým krokem, nevpouštějíce do svých niter malých plánečků vzdorných a odvetných. Zkrátka pečlivě za sebou zametali. Nebyli entuziasty ani v radosti, ani v neštěstí. Ani náraz nenadálý je z míry nepřiváděl; přijímali i překvapení se slušnou rezervou, tak jako by na ně byli připraveni. Ani zvláště přívětiví, ani okatě nadutí. Nesnažili se o nic, co i jen poněkud bylo nad jejich sílu, zato se vrhali s nadbytečným elánem na věc dosažitelnou snadno, a energie, která se přitom vybila, zužitkovávali úmyslně jako piedestalu svých malých činečků. Celkem nikoliv šlechta, ale temperamentem přece jen nad měšťany a sedláky: vypěstili v sobě energickou spořivost a dospěli tak k jakémusi zdání šlechtictví. Mladý Sankory však - jmenoval se Ludvík - byl už v mládí čistým plebejcem. Všeho si důkladně všímal, ve všem chtěl míti rázem plné jasno. Důkladnost, s jakou se vrhal na učení, sama už stačila odlišiti ho od lidí jeho rodu a vrstvy. Neměl oné snadné inteligence a oné duševní pružnosti jako lidé, kterým je povrchní vzdělávání se jakýmsi tréninkem. Lpěl dlouho a s celou tíhou na jednotlivých předmětech, ale poněvadž duchem hlubokým nadán nebyl, nedošel ani v jediném oboru k důkladným či pronikavým vědomostem. Byl pouze těžkopádný, což se povrchnímu pozorovateli může někdy zdáti důkladností. Jakmile se však měl bráti od myšlenky k myšlence, od citu k citu, zkrátka jakýkoliv přechod odhalil pravou podstatu jeho duše: velikou tupost pohybů. Zažíral se v náměty; zažíral se také v nálady; a také v afekty. Ať přátelství či nepřátelství, láska či nenávist, radost či sklíčenost, rozmach či selhání - u něho vše bylo obludně veliké, především kvantita, takže nakonec bylo lhostejno, miloval-li, či nenáviděl. Touha, aby v jeho vztazích k blížním bylo jasno, měla cos chorobného; třeštil zrovna, aby se vyjasnilo co nejrychleji, okamžitě, rázem. V této věci byl nepředstavitelně netrpělivý a jeho naléhavý chvat i naléhavost způsobu, jakým hodlal dospět jistoty, hatily jeho přátelství a jeho lásky. Byl v jistém smyslu fanatikem pravdy, tedy člověkem společensky nesnesitelným. Leč ne, samota není pro lidi tohoto druhu; jejich osudem je býti přítěží jiným. A poněvadž zdravý člověk zbaví se jich snadno, nezbývá jim než sblížiti se s parobky společnosti. A po tomto svahu sestoupí se znenáhla až do vyhnanství pekelného. Neboť oni přezíraní, utýraní, tělesně i duševně znetvoření školáčkové, pak studenti, s nimiž musil navázati, neměl-li býti docela sám, ony dívky lymfatické, chorobně vznětlivé, staropanenské, k nimž bral útočiště, když dospíval v jinocha - toť bytosti stejného rázu, ne-li přirozeným sklonem, tedy diktátem života. Malý výběr vznětů, jež jim život ponechal, přiměl i je, aby lpěly, naléhaly, mučily city příliš vyslovenými vše, k čemu se jim udá přiblížiti se. Duše Ludvíkova byla záhy jako loutka. Pohybovala se jen v několika málo kloubech, svazy a svalstvo zakrněly. Pohybovala se jen v kloubech, tedy skoupě, stroze a nápadně.
Födek sdělil, že se u nich v kraji vypravovaly o mladém Sankorym podivné historky. Nejdůvěrnějším jeho přítelem na střední škole byl prý syn jistého bednáře, hoch krtičnatý, tělesně velmi deprivovaný. Užíval neslýchaných způsobů, aby se přesvědčil o jeho přátelství, a bůhví jakým nátlakem na jeho oddanost přiměl ubohého hocha k obětem, kterých po něm žádal. Měl dost práce vlastní, neboť byl žákem jen podprůměrným, ale musil nastavovat noci, aby vypracoval také ještě úlohy Sankoryho. Nebo opět ho donutil, aby mu dohodil vlastní děvče, jakousi ubožku, která trpěla vodnatelností; přiměl chlapce, aby se vysekaným otvorem v ledu ponořil do řeky. Ba dokonce prý dožadoval důkazu zkouškou na smrt; chlapec měl se vrci pod vlak. Konečně se dal uprositi a slevil natolik, aby si přítel lehl plocho mezi kolejnice. Bednářovu synu zbělely z této zkoušky vlasy. Födek vysvětloval, Ludvík vskutku že má jakousi sugestivní moc nad ubožáky a neduživá (bylť, třebas nehezký, přece jen tělesně vyspělý a zdravý), ochotných k neuvěřitelným obětem jeho přátelství nebo lásce. Za studií v Pešti dohnal prý svou milenku, dívku z dobré rodiny, stiženou epilepsií, k rozhodnutí, že za něho dá život; měla se utopit v Dunaji. Skočila skutečně z mostu. Byl tak jist, že dívka vykoná sebevraždu v poručenou hodinu a na přikázaném místě, že ji tím zachránil: číhal v loďce u označeného pilíře. Jiné, ošklivé nevěstce z nevěstince posledního řádu, přivedl člověka stiženého odpornou nemocí a nakázal jí ve jménu lásky, aby nemocného přijala. Omluvou mu leda vědomí, že nemoc ona byla vyléčitelnou a že skutečně dal nevěstku léčiti na vlastní útraty a pak se o ni postaral. Vše to byly ovšem pouhé nedoložitelné pověsti, které si důstojníci šeptali. Otevřeného útoku na Sankoryho nikdo se neodvážil. Nebylo k tomu ani příležitosti. Choval se korektně. Nikoho se nestranil, nikoho nevyhledával. Když vyhlášena mobilizace, byl právě měsíc v garnizoně; stihla jej tam na vojenském cvičení. Jeho spolubydlící líčil, jakou si přivezl četbu: Swedenborga, protestantské moralisty, Smilesovu Moudrost životní, komentář k talmudu; četl vedle toho Casanovu a laciné, nejnudněji fabulované detektivky; před spaním probíral prý se jakýmisi povídkami Hanse Heinze Ewerse, někdy Stevensonovým Panem Jekyllem a panem Hydem. Po celou tu dobu se svou bytnou nepromluvil a záložní poručík žalovával, jak jeho přítomnost deprimuje. Se svým vojenským sluhou neměl těch nevinných důvěrností, jakých bývá; nemluvil naň s kamarádskou obhroublostí. Nařídil mu stručně, čeho potřeboval, neosopoval se na něho, ale byl nevrlý.
Důstojníci naši neměli ho rádi, ale nejen to: ani jich valně nezajímal. Födekův referát vyslechli sice pozorně, ale poněvadž koneckonců nepřinášel průkazného materiálu, odloupl se jaksi v jejich představách od Sankoryho osobnosti, a tak, k živoucí bytosti nenáležitý, pro ně pobledl. Podivnůstky mého blížence také přestaly baviti. Byly takového rázu, že individuum, na němž lpěly, vysouvaly docela mimo společnost, a v pospolitosti důstojnických sborů platí trvale jen vlastnosti ji utužující. Na ostatní, byť sebedráždivější, se brzo zapomíná. Za mého příchodu stály tedy věci tak, že Sankory byl sice neoblíben, nikoliv však pro romantický extrém své povahy. Byl neoblíben; především však o něho nikdo nedbal. Teprve nápadná naše podoba dopomohla mu opět k jakési popularitě.
Ještě více však než podoba našich zevnějšků zajímala je současná různost našich niter. Neboť bývá tomu tak, že v podobných tělech bývá také obdobné duševní ustrojení. Vy však, kteří jste mě znali z dob dřívějších a nyní vyslechli vypravování o Sankorym, poznali jste, že těžko najiti dvé lidí tak rozličných náklonností, temperamentů a povah, jako jsme byli Sankory a já. Dnes ovšem už vím, proč, když mi líčili život dvojníkův, počal hrýzti červ... Totiž: přeháním. Bylo nepochopitelné znepokojení, ano, ale jak snadno bylo mi tehdy nemysliti na ně!
Sankory však byl mi neustále v patách. Všem bylo to tím nápadnější, ježto dříve o nikoho hrubě nedbal a ke všem byl stejně přívětivě lhostejný. Pokoušel se o mě neustále svým hmotně tíživým způsobem, nedbaje pohoršení, které tím málem vznikalo, hluch a slep, důsledně jdoucí za tím, co mi řekl hned při seznámení: Hledal jsem vás, potřebuji vás. Tíseň, která na mě spadla, hned jak mi poprvé přišel na oči, ale zpočátku překonaná, objevila se znovu jako všedně nepříjemný pocit, podobný nechuti, ale pomalu spěla k podobě bolestnější a znepokojivé. To jeho neodbytným, bezohledným naléháním. Zkrušila docela moji přirozenou veselost, zakalila čirost mojí mysli, kterou jsem získával přátele a jež stižena beztak už těžce vypuknutím války.
"K čemu to vše," řekl jsem mu jednou, "opravdu, není mi ve vaší společnosti volno. Mohl byste sobě i mně uspořiti leckterou zlou chvíli."
"Nevěřím, že se mě skutečně straníte," odpověděl mi. "Kdyby tomu tak bylo, dovedl byste to jiným, účinnějším způsobem. Vám je v mé společnosti nevolno, rád věřím. I mně ve vaší. Stačí vám to za důkaz, že nejednám tak docela slepě a zvláště nikoliv sobecky?" Řekl to s úsměvem, a byl to škleb.
"Vy?"
"Ano, já, poručíku Spajdane! Za několik dní, kdožví - snad již zítra odejdeme do pole. Podivno vlastně, že vás to tak málo zajímá."
"Nemyslím na nic jiného," odpověděl jsem.
"Myslíte naopak na velice mnoho jiných věcí," řekl jistě, "nač byste jinak trpěl mými houževnatými sbližovacími pokusy? Já však, věřte či ne, já vděčím mobilizaci za jediné, a jediný má pro mě význam: nadešel mi čas účtování."
"A nač jsem vám přitom já?" otázal jsem se s úsměškem, třebaže - dnes mohu se přiznati - dávno mi už nebylo tak málo do žertu jako tehdy.
"Nač předstíráte lhostejnost?" on nato, "víte stejně dobře, že nadešel také čas váš. Neboť sotva jste se kdy už sešel s druhou půlí. Hledíte na mě a je vám - nu, nedobře vám je."
"Přeháníte trochu," odporoval jsem, nutě se do ironie, "přeháníte, jestliže přikládáte takovou váhu troše náhodné podoby. Ke dvojnictví je přece jen příliš daleko. Jsme snad stejně sliční? Stejně roztomilí?"
"Ó vy pochlebníku," vskočil mi do řeči a zřejmě nade mnou nabýval převahy, "jako by vás neznepokojovalo právě to, že nejsme stejně sliční a ne stejně roztomilí."
A podezřívavě mě prohlédnuv, zakabonil se, spolkl sliny. Trhl křečovitě rameny a pravil: "Napovídali vám čistých věcí o mně. Ten oslík Födek. Vy že byste věřil, že existujete v obdobě tak bludné, jak bájí Födek?"
"Totiž: jak to myslíte?" otázal jsem se, třeba jsem dobře tušil, nač naráží: na moji tíseň za Födekova líčení. Ale jak mohl Sankory cos takového postihnouti?
"Hm," protáhl zlomyslně, "mám potěšení, vida vás, ba víc než potěšení: pociťuji cosi jakoby radostné zadostučinění. Obdoba naše připouští jen jediné: jímá vás hrůza ze mě, krásný Doriane Grayi."
"Ale utěším vás," řekl s povzdechem a hotovil se na židli k delší besedě. Byli jsme v kasinu sami dva, po obědě.
"Znám ony legendy. Není na nich zbla pravdy, není! O jediném ovšem jistoty nemám: o svém původu. Ale cítím se šlechticem; zapamatujte si to velmi, velmi dobře. Ale mé sadistické sklony a tak dále - škoda o tom každého slova. Podivín ano, ale démon? Hlupáci větří v podivínech démona vždy. Neponoukal jsem bednářova syna, aby prováděl pošetilosti. Konal je na svůj vrub. Nevyprovokoval jsem sebevražedného pokusu oné ubohé dívky. Skočila z mostu, protože mě náhodou spatřila projíždět se po Dunaji. Krátce předtím jsme se pohádali a skončilo to rozchodem. Skočila do vody mně naschvál, a já ji zachránil. A žvást o oné nevěstce - nu, věříte takové nehoráznosti?"
"Vše to mě nezajímá," vpadl jsem mu netrpělivě do řeči.
"Vše to zajímá vás nadmíru," řekl pevně, "a bude vás zajímati k potřeštěnosti, neumoudříte-li se včas. Chci vašemu dobru, tedy seďte."
Oči mu hořely a já se s hanbou přiznávám, že mě fascinoval.
"Snad si nemyslíte, že se chci ospravedlňovati? Mě zajímá na věci jediné, jakže se Födek a ostatní lidé mohli vmyslit v to, co bylo mi přáti sobě. Neboť opravdu bylo mi přáti sobě, aby bednářův synek prováděl ztřeštěnosti, aby se mladá dívka pokusila pro mě o sebevraždu, aby - zkrátka celou řadu jiných pěkností. Což," dodal s povzdechem, "hrubý davový instinkt vystihne jinší subtilnosti, natož body tak kulminační, jaké mi přišívá Födek. Bylo mi přáti sobě ještě jinších věcí: aby každý, kdokoliv se mnou navázal, odnesl si bouli na pamětnou; abych volil nejspletitější a nejpodivínštější cesty k cíli, jejž jsem si vytknul, aby bylo lze co nejsnáze zbloudit nebo zpřerážet si údy; abych mohl podezírati a nedůvěřovati; abych sobě kdekoho znepřátelil a vyvyšoval se nad něho v žalostném hněvu; abych komplikoval nejjednodušší situace; aby se mi hatilo vše, co počnu, neboť bylo mi přáti sobě trudu a zklamání, abych se jimi kochal v nejněžnější bolestínské lásce. Vidíte, Spajdane, to jsou úhrnem zcela jiné položky než pitomá akrobatika polomrzáka či hysterický záchvat špatně vychované slečny. To poznali. Ale nepoznali ostatních skrytých tragédií a nepoznali zejména, ti dobří nagykanizští, všechnu souvislost. Vždyť díváme-li se na to dobře, je to in suma sepsutý život. Neboť jistě vám neušlo, můj drahý, že jsem stále říkal, 'bylo mi přáti sobě'."
"A co s vašimi syntaktickými fintami! A co mi to povídáte?!"
Řekl jsem to prudce, podrážděně. Cítil jsem, že mě polapil - -
"Jak to, Spajdane?" otázal se jeden z posluchačů.
"Jen trpělivost," odtušil Spajdan zachmuřen a pokračoval.
- - Na můj výkřik děl Sankory klidně: "Jen se tak nestavte. Vy dobře víte, čeho jsem sobě přál, k čemu se nesla moje nejčistší touha. Přál jsem si, aby každý z lidí mně blízkých byl bezpečen, že s ním dobře smýšlím a že jsem hotov ke každé oběti; toužil jsem po cílech jasných, dosažitelných přehledným rozpětím všech svých schopností, a chtěl jsem se o ně pokusiti hrou s kartami odkrytými; bylo-li mi podezírati a nedůvěřovati, to že jsem se své zanesené, ale mocně existující víry a důvěřivosti až bál; vpravdě: všímal jsem si na lidech jen předností, všeho toho, čím čněli nade mě, všeho toho, čím byli krásní, a byla ve mně horká touha pokořiti se přede všemi; stýskalo se mi mučivě po prostotě a nikdo netoužil po úspěchu, po poctivém úspěchu tak jako já. A jak často, Spajdane, jak často jsem si řekl, muče se pro směšný nezdar: Chtěl bych býti vděčen i za bolest života."
Zamlčel se a přejel si rukou přes čelo. Ale sotva tak učinil, pokusil se o šibalský úsměv - bylo to neuvěřitelně odporné - a honem pokračoval pitvoře se: "Hezky jsem vám to vylíčil, co? Musíte, milý poručíku, musíte skálopevně věřiti, že jsem přirozeně šlechetný! Jsem, jak vidíte, člověk znamenitý. Háček vězí pouze v tom, že se mi jako na povel execírky dařilo vše, co bylo mně si přáti, a to druhé - pff! komínem ven. Podobně se vzezřením: koketní jak slečinka; vědomosti o tom, co sluší a co ne. Rytmizoval jsem svědomitě svůj zevnějšek; má-li se slušně vyhlížet, je to nezbytné. Dal jsem si mnoho práce, mohu to klidně říci. Neboť mám za to, že je povinností každého, aby slušně vyhlížel, byl, pokud lze, příjemný na pohled. Efekt? - Kdežto vám by každý pytel slušel. A tak je to se vším ostatním, milý dvojníku, pravda-li?"
Podíval se na hodinky a vstal: "Povinnost volá."
Též já jsem vstal. Banální zakončení naší rozprávky jako by bylo ze mě svalilo břemeno. Tu však, nevím už jak, jistě však jen z příčin zcela nahodilých, octli jsme se těsně druh vedle druha - a ulevující rezerva všedního styku rázem se zpřetrhala. Měl jsem hrůzný dojem, že jsem vypotil jakéhosi zlého ducha, jenž tu, vzav na sebe vlastní moji podobu, stojí podle mě, ale zároveň jsem měl zlost a byl zahanben, že se tak stalo a že podléhám za okolností tak všedních. Fí - pocit, jenž byl všeho toho úhrnem, byla nesmírná ošklivost, jakási slizkost, řekl bych.
"Bojíte se mě ještě?" otázal se.
Neodpověděl jsem. Zamhouřil jsem oči a vztáhl ruku jako na obranu; on se jí chopil a položil ji na své srdce: "Slyšíte tlouci své ubohé srdce?"
"Chraň bůh, aby toto srdce bylo mým srdcem." Zachvěl jsem se a snažil se svou ruku vyprostit. Držel však pevně a tiše a zálibně pravil: "Jen slyšte, jen slyšte, můj vykupiteli!"
Zasmál se a rychle vyšel. Za malou chvíli však se opět vrátil a předstíraje, že cosi hledá, pravil ledabyle: "Poslyšte, co o tom soudíte vy: je-li obluda, půl prase, půl výtečný člověk - řečeno zcela neobrazně -, v níž člověk jen vegetuje, neodpovídá-li pak nadosobní spravedlnosti, aby byla kdesi podobná obluda, v níž vegetuje prase?"
Měl jsem to za urážku příliš silnou. Vrhl jsem se naň, ale on mě podržel a pravil s úsměvem: "Ne tak zhurta. Na inzulty a podobné hovadství je času dost. Nezní vám poněkud povědomě, co jsem právě řekl?"
A se smíchem vyšel.
Vlaky přijížděly a chrlily vojáky. Víte, jaký je to shon v prvních mobilizačních dnech a v jakém až komickém rozporu s představou války byly nám první dni služby u setnin. Nic než vyčerpávající kancelářské práce, žeroucí den s úžasnou rychlostí. Co chvíle pošlou vám několik bezradných vojáků, kteří už prometli celá kasárna, máte je zařadit do své čety. Všichni musejí nastoupiti znova, vyvoláte jména, zařadíte nové příchozí, všechno kvůli nim třeba předělat. A té ostatní pěkné práce! Rozdílely se tu boty, tu pláště, konzervy, pušky, tabák; rozvažovali jsme pepř a sůl; rozpočítávali papírky na cigarety; a pak zase káva; a pak ustanoviti lidi pro zvláštní služby, telefonisty, pekaře, řezníky, ordonance; vyhověti komandýrkám; prohlížeti legitimační kapsle; prohlížeti tornistry a kapsáře na chléb; kdo je marod? proč je marod?; přijde setník: čety jsou nestejně silné - vyrovnat!; vyrovnají se; přijde major: setniny jsou nestejně četné - vyrovnat!; vyrovnají se. - Ne, nebylo času myslit na Sankoryho. Nebylo dokonce ani času mysliti na válku. Byli jsme kancelářskými úředníky, posedlými nervózou. Sloužil jsem u páté setniny, Sankory u čtvrté. Naše čety nastupovaly nedaleko sebe. Snášel jsem shon s humorem, v přestávkách hovořil jsem s vojáky nebo zašel ke skupinám důstojníků. Tam bylo vždy plno novinek a divokých historek, jimiž se rozezvučely mozky a přešroubované nervové struny. Hlavou šel vítr, cosi smetl, cosi rozčepýřil, šel protivítr, rozčepýřené přihladil, smetené znovu přivál a jiné od­nesl. Zaslechl jsem tu a tam hlas Sankoryho. Nařizoval podrážděně, pro sebemenší nedopatření se nadměrně rozčiloval, proklínal sebe a svět, ale vojákům nelál. Byl netrpělivý a zpupný k sobě rovným a přitom mu zněla otylým hlasem jakoby lítost, že je takým, jakým jest; já se vnucoval do klidu, ač se ve mně všechno nervstvo chvělo, tak vnucoval, že šla na mě horečka, a spolykal toho vyprahlým hrdlem tolik, že se o mě až dávení pokoušelo. Vojáci ovšem záhy si povšimli podoby nás obou, byla nesmírně populární, a můj šikovatel, vyřizuje mi jednou Sankoryho služební vzkaz, dovolil sobě nevinný žert: Pane poručíku, vzkazujete si.
Pozapomněl jsem na rozmluvu se Sankorym. Konečně dáno vše do pořádku, válečné setniny dokonale připraveny. Čekali jsme pouze na rozkaz k pochodu. Nahražovali jsme si týden shonu dokonale požitkářskou zahálkou.
Jednoho dne ke čtvrté odpoledne přišel zcela nenadále na návštěvu.
"Jak se máte?"
"Ech, ujde to," řekl jsem tak, jako by se mezi námi nic nebylo přihodilo. Protáhl jsem se na posteli a doufal, že mě nechá s pokojem. On však, sotva byly odbyty vstupní fráze, sklonil se nade mnou a řekl: "Nemyslíte, že sobě rosteme do podoby stále více?"
Snad pohledem, snad zvlněním věty, možná také že rafinovanou a nenápadnou volbou schválně banálního slova učinil z prosté návštěvy, jak já jí chtěl, besedu naditou diabolismem, vrásčitou ponurostí. To, jak si usedl k pelesti, klidně na mě a pronikavě patře.
"Tak se na mě podívejte!"
Předešel tímto způsobem zdvořilému protestu (neboť chtěl jsem se ještě jednou pokusiti o protest co nejzdvořilejší, ač jeho přítomností rozechvěn), aby nezačínal nesnesitelnou rozprávku znovu. Ale jeho nonšalantní "tak se na mě podívejte" zmrazilo má slova a zatemnilo pokoj, ano, tak se mi zdálo. Ba ovšem, nemohl jsem jinak než patřiti naň, patřiti naň tak pozorně, že se mi jevil opět jako tehdy v kasině, kdy jsme se znenadání octli tak blízko jeden vedle druhého a kdy jako bych byl současně jeho tělesnost vypotil a vsál. Ale nyní jsem si uvědomil, že pohled naň vzbouzí nevolnost dobře povědomou: toť lehká závrať, jímající člověka, jenž po delší dobu napjatě hledí na svůj obraz v zrcadle. Chůva mě varovávala: říkala, že se tomu, kdo večer hledí do zrcadla, zjevuje čert. Nikdy se mi nezjevil. Vím však, často že jsem za takovýchto dlouhých zpytování pojednou pocítil, jako bych se dvojil a jako by obě mé polovice se odcizovaly, nemohouce přemoci vzájemný hluboký odpor. Ano, tak tomu bylo nyní, kdy mi bylo uposlechnouti jeho povelu "tak se na mě podívejte". A cítil jsem, že vůle má je paralyzována, jako bývala před zrcadlem. Rozpadal jsem se vnitř. Na tu chvíli byl jsem jeho nevolníkem. Kde vzal tuto moc, děl jsem si polohlasnou němotou, že zmáhá, špinavec, můj veselý, slunečný naturel? Ale co to bylo za protest! Kapka vody do požáru; zasyčela, že ani slyšet nebylo - a je po ní. A koktám: "Jak byste mohl věděti - -?"
Ale on vesele: "Právě proto jsem přišel, právě proto. Je nejvyšší čas, každé chvíle můžeme odmašírovat. A my se přece musíme dohodnouti, že ano?"
Zakončil příkře: "Teď jste se díval už dost. Tedy: uvědomil jste si?"
"Co?" děl jsem, úplně pozbaven vůle; děl jsem to myslím poslušným hlasem, leže pod jeho pohledem jako v narkóze.
"Nu," protáhl zálibně a koso na mě pak pohlédl, "toho, jenž vás mučil, mučil - mučíval - a byl ve vás!"
Vtom zaznělo troubení na poplach. A bylo, jako bych se sesmekl z čehosi kluzkého a třaslavého a stál opět na pevné zemi, navrácen životu. Sankory vyběhl, můj sluha vešel vrávoraje: Pane lajtnant, jde se. Bylo znáti, že teprve teď si plně uvědomil, že nastala válka.
"Nuže, jde se - máš strach, Mielnyczku?"
Ale Mielnyczek pouze: Jezus Maria!
Opásal jsem se, vyšel. Zanedlouho byl pluk seřazen na náměstí se vším všudy. Plukovník, malý pán, přišel poslední, vešel rychle doprostřed čtverce, tvořeného prapory, a řekl úsečně, droboulince: Für Gott, Kaiser und Vaterland. A my jsme vytáhli šavle a zavolali: Hurá!
Lidí se sběhlo mnoho; to, co viděli, co slyšeli, přirazilo je jaksi k zemi, i oněměli. Když jsme se však dali na pochod a oni zpozorovali, že se nebéřeme přímo k blízké hranici, nýbrž obloukem do nitra, počali, zdá se, vespod jaksi věřit, válce že už je konec. Vjela do nich veselost. Mávali klobouky, jásali, družili se se známými vojáky, objímali je. Věřili, že je konec, strachovali se však dáti to najevo, aby nezvábili zlo. Také nám ulevila okolnost, že se od hranic vzdalujeme, třeba jsme dobře věděli, že tomu tak pouze z příčin strategických. Byl to přece jen zisk na čase a my, opojeni jím, jsme si nesmyslně nalhávali, že jdeme na výlet. Leda tak do manévrů. Město zaplápolalo hlukem skoro posvícenským. Mrtvé však věci a rostlá příroda, lidí moudřejší, klamat se nedaly.
Minarety netýčily se, nýbrž trčely, prudce skloněné střechy mohamedánských domů držely se podezdívky jako v křečích a zadíraly se do krovních trámců jako fúrie. Veliká okna vídeňské kavárny vedle okresního domu nabíhala duhově, to že náhle v několika dnech zestarala, a laciná štuková výzdoba radnice jen tak že se nezřítila. V bazarové čtvrti, čaršiji, všechno zboží, třebaže srovnané jako kdykoliv, jako by byl zpřeházel nějaký nepojatelný zmatek a na všem lpěly letité špína a prach. Ale nikdo nedbal. Teprve když jsme byli mimo poslední cikánské chaloupky na obvodu města a když ruch jako by náhlým přetržením ustal - jako by čelisti sklaply -, bylo, že za námi přibouchli brány světa. Postihli jsme okamžitě truchlou svou odlišnost. Brázdili jsme kraj, ne však tak, že by za námi zase splýval a nás vstřebával; náš pochod ho rozřezával a kolona byla jakoby nožem, jejž kdosi zatkl v zemskou hruď a nyní ji řeznickým řezem páral. Ne, nekrvácela, ale hluboká, na okrajích krásně rovná řezná rýha zela za kolonou němě a bolestně a prodlužovala se a prodlužovala. Vojáci, jež nadšení městského lidu bylo vybičovalo do křepkosti (a protože se na ně byla soustředila všechna pozornost, do poslední myšlenky, do poslední lítosti, do poslední účasti), nyní náhle a prudce malátněli, uvědomujíce si těžké břemeno válečné výstroje. Tempo se zpomalilo, a protože kráčeli nyní krokem nestejným, vlnila se kolona jako roj. Země plně si uvědomovala válku. Jí nižádné zdání neošálilo. Dozrávající kukuřičnou úrodu nesla nevrle, neboť věděla, že letošní její určení hříšně se vymyká světovému řádu. Vše, co v kraji bývá jakoby stálým epitetem - vršky, chalupy, význačné stromy a silnice vše to nabylo nyní povahy věcí nahodilých a prozatímních. Vše zmateno, protože cítilo, že účel, jemuž uvyklo sloužit - a sloužit ochotně a rádo -, byl náhle cizí, nesympatickou silou vysut a deformován.
Zželelo se mi všech a poté sebe sama, sebe sama proto, že bylo proč želeti všech i sebe sama. Ale přece jen byl můj žal z valné části jen žalem divákovým, neboť táhlo mi hlavou: Zdaliž i tato kapitola vezme pro mě konec tak nezaslouženě dobrý jako tolik, tolik jiných? Budu-li pak zase tou kočkou, která vždycky dopadá na tlapky?
Horoucně jsem dychtil po katastrofě. Ano, mysle na nebezpečí, do nichž jsem se bral, toužil jsem - tak jako už mnohokráte -, abych utržil ránu těžce krvácející. Neboť věřte či ne: kdesi hluboko závidíval jsem lidem, jež si bozi vybrali, aby nesli stopy jejich závistivé nelásky. Přál jsem si ztroskotání; či lépe: záviděl jsem ztroskotavším. Ale nakonec, říkám to na svou hanbu, pátral jsem vždy po cestě nejsnazší a dopátral se jí. Byl jsem dítětem Štěstěny. Ne, byl jsem všecek líbezně usměvavou maskou. Vynořila se mi vzpomínka na rozmluvu se Sankorym, tehdy v kasině. Vynořila se, kývala hlavou a ukazovala naň, an kráčel za čtvrtou setninou; já v čele páté - oba podle pochodových předpisů. Nevšímal si mě; mašíroval a urážel hlavy pampeliškám, rostoucím na okraji škarpy. A kupodivu: vlastně jsem si posud neuvědomil, že je něco strašného v naší podobě především; pak v tom, že já jsem po vnějšku jakoby lícem, on rubem jediné bytosti; po vnějšku; a zevnitř?... A kterak jen, že - srovnám-li si všechno v hlavě - jeho dotírání působilo na mě dosud jen nepříjemně, jako potíž, jako trapnost či ošklivost, a nikoliv svou utajenou a příčinnou hrůzou, kterou naše styky jakoby probodeny, bože můj?! -
Sankory zvolňoval nenápadně krok, neohlížeje se. Až jsem ho posléze bezděčně dohonil.
"Nejsem démon," řekl, jako by byl na mě čekal, "ba ne. Jak to, že jste si posud neuvědomil, že je něco strašného především v naší podobě; že jsme po vnějšku jakoby lícem a rubem jedné bytosti? Vy, dítě Štěstěny, vy, masko líbezně usměvavá, vy, kočko na tlapky dopadající. - Neměl jsem pravdu, věřil-li jsem, že se kdesi jistojistě potácí druhá půle mé celistvosti? Je možno, aby člověk, v němž je taký svár jako ve mně, neměl protějšku? Já toužil po vás, vy po mně. Či neočekával jste zázrak od splnění chtíčů, o nichž nikdo nevěděl, ani vy sám? Bylo vám přáti si, aby lidé vás obstupující těšili se z jarých, nehlubokých vašich slov, tak pozemských, a bezpečili se v pohodě vašich přímočarých úmyslů. Uspokojovalo vás to? Či snad jste je chtěl klamem svých slunečných slov dovést k pravdivým hlubinám, které by je poděsily, zatímco vy sám pak byste se zdál oním nevinným a neobmyslným druhem; a přímočarost vašich úmyslů, nebyla-li ve skutečnosti pouze tětivou lomené křivky vašich cest? Bylo vám přáti si dojíti cíle hrou s kartami odkrytými - a dospěl jste. Ale řekněte na své svědomí (je-li v nás obou jakého), nežrala-li vás zlost u vědomí, že neumíte fixlovati? Vy nepodezíravý, vy věřící, vy prostý - jak horoucně přál jste si žíti v onom dramatickém napětí, které (říkal jste) plyne z podezíravosti, ze skepse a ze složitosti, ne!: ze zmatku. Vy, pokorný obdivovatel - jak rád byste byl býval, kdyby se k vám bylo zráčilo křečem závisti. A prostřed všech svých úspěchů u přátel, u žen, ve svém podnikání - ó, té touhy po sebemenší bolesti. Vy Apollón, vy radostný, získávající rychle mladé i staré, vy, jehož příchod zaplašoval mraky z neb a z čel, vy písničkáři, smíšku, povídálku: neříkal-li jste svojí podušce: Chci nenávidět, nenávidět k smrti!?"
Pokusil jsem se ještě jedenkráte o dohodu v dobrotě; ale věděl jsem, že je to naposled. Bude-li pokračovati...
"Co s vaším verbalismem. Jsem, jaký jsem, a život za mě svědčí."
"Skutečně?" děl cynicky, "tak, tak! Před věčnou spravedlností jste horší mě, vězte to tedy. Neboť já - neschopen zla, sugeroval jsem je pouze; vaše šťastnější složení dovolilo vám lháti dobro. Ale konal jste je? Byl jste dobrý? Ukažte mi jediný dobrý skutek, jedinou oběť!"
"Je jich mnoho," odpověděl jsem plaše.
Ve stanu, v němž Spajdan vyprávěl, nastalo ticho. Po chvíli ujal se vyprávěč znovu slova s povzdechem.
Odpověděl jsem plaše, neboť, přátelé, Sankory pohlédl hluboko do mého nitra. Ale podrážděn posledním mým pokusem útěku, pravil: "Dobrá, podíváme se na některé zblízka. Je třeba případ vdovy Trautweinové."
Strnul jsem.
"Jak víte?"
"Dík svému uzpůsobení. Dvaadvacetiletá sličná paní, kterou jste milovával. Totiž milovával z ješitnosti. Tak jako jste se jí z ješitnosti ujal, když ovdověla. Slušelo to vaší pověsti slunkadárce. Proč jste se s ní neoženil? Byl byste tuze rád. Konjunktura byla tehdy znamenitá. Ale byly dvě děti. Toť na pováženou. Překážka byla vám nesmírně vítána; ale vy raději zdání nezištné šlechetnosti. Kdekdo vám dosvědčí, že jste jí byl tehdy jediným přítelem. Vím, že dosvědčí. Docházel jste k ní a tak ji utěšoval; o děti jste se rovněž staral: kupoval jste jim cukroví. Ale pročpak jste ji přemluvil, aby se neucházela o jisté dosti dobré místo? Pro ony plané důvody, které jste uváděl? Vy víte dobře, že se vám nechtělo jednat - a to že byla jediná příčina vašeho zrazování. Víte rovněž dobře, proč jste si hrál na šlechetného obhájce cti toho zpustlíka Jarého. Počal se ucházeti o paní Trautweinovou právě tehdy, kdy vám počínal být břemenem i ten váš ubohý platonický protektorát. Když se v novém manželství se zhýralcem oběsila, byl jste měsíc zdrcen. Malá pokuta to, pane! Ale pak jste se před osudem 'pokořil'. Jarý vás 'oklamal'. - V létě jste jel do Norska léčit trn v srdci. - Jednou jste jel na pohřeb svého nejmilejšího přítele. Spojení tam bylo výhodné; nazpět bylo hůře: vyčkav pohřbu, byl byste zmeškal dostaveníčko, smluvené týden předtím. Pozůstalí vás přijali div vás nezbožňujíce. Pravda, z přespolních dostavil jste se jediný. Ale pohřbu jste nedočkal; musil jste předčasně odjeti za 'protivnou, neodkladnou' záležitostí. Ti ubozí lidé jsou vám až podnes hluboce vděčni. Víte, že by vám snesli modré z nebe. Žádal jste od nich leccos od té doby. A onoho večera měl jste se na dostaveníčku znamenitě.
Čekal jste romanticky vzduté zločiny? Ne: člověk skládá o sobě svědectví takovýmito lapáliemi a zámlka všedního dne u oběda váží mnohdy více než oněmění nad hrobmi. Je vám toho málo? Chcete jiné důkazy ještě, o hamižně vykoupených vděčnostech, o povrchních, neobětavých přátelstvích, o hrubě egoistickým činech podnikaných jakoby prý z donucení, o bezsrdečných odmítnutích, vyhlížejících jako kapitulace, zoufalé kapitulace před nemožnostmi? Chcete?"
Zvolal jsem: "Což jsou toto hříchy příliš těžké? Či zločiny?"
"Ó, nestojím tu před vámi jako soudce, nikterak! Ale o to jde, že přesto přese vše jste skutečně sobě zachoval srdce čisté; že všemu tomu navzdory přece jen jste směl býti pravým utěšitelem; že opravdu jste rozháněl mraky a že navzdory hříchům, falším, nevěrám jste byl nevinný Líc mého rubu, pane můj. Já nejsem démon," řekl jakoby refrénem, "jsem pouze váš rub. Kdybyste vy jím byl, věděl byste tolik co já. Ale štěstí jako vaše, to jest: ne plně zasloužené, nemá prorockého daru a není jasnovidcem. Já nejsem démon."
A tu, když tedy byl zpřerážel všechny přehrady mezi námi oběma a tak bez výhrady vyřkl podstatu svou i moji, neměl věru už nic démonického a já pochopil, že nyní nikdy už se mi démonem nezjeví. Neděsil mě a nikdy mě nepoděsí. Ani nad tím, že věděl, co nevěděl nikdo kromě mě (a co do této chvíle i ve mně bylo zaneseno), jsem již nežasl. Ten, který zde kráčel podle mě, smutný jako odsouzenec, přestože řekl o mně zahanbující pravdu, zatímco já stále ještě kráčel s hlavou zdviženou, vpravdě o své vině nepřesvědčen, pln slunečných nadějí i v tomto tak smutném večeru, to byl někdo, kdo kvůli mému nezaslouženému štěstí vzal na svoje bedra všechnu křivdu mou. A přece jen jsem tohoto dvojníka, který mě už neděsil a děsiti nebude, přece jen jsem ho neměl rád. Ač jsem dobře věděl: můj vykupitel.
Došli jsme na malou pláň, k severu vroubenou lesem, pod níž ležela vesnice, zvaná Hase. Byl již pozdní večer. Zde mělo se nocovati. Rozbili jsme stany a mně a jemu zdálo se býti nejpřirozenější věcí na světě, že budeme sdíleti stan společný. Smáli se nám a vtipkovali, ale nám to bylo lhostejné. Nastala mezi námi mlčelivá dohoda.
Takto skončil onen den.
Při plápolu svíce ve stanu mi řekl: "Zítra už může nás navěky rozloučit život a smrt. Tys nepřemýšlivý, ale já, kterého za tebe život ztýral, já také za tebe přemýšlím. Tys šel lehce - i nepostrádals brzdy; já stále v rozběhu brzděn, nemohl jsem nevzpomínati toho, tebe tedy, jenž by byl nadměrnému tření, které mě drásalo, olejem. Jsou lidé celí, řeknu jednodomí. Ale člověk jako já, zmítán bojem dvou bytostí, z nichž jedna tak vyspělá, tak zakrnělá druhá, ten člověk ví - jsem životem dokonale poučen -, že kdesi ve světě je jeho centralizující obdoba. Jak by však srdce věřilo tomu, co oči nezřely? Já spatřiti směl, byť v době tak smutné - a vida tebe, dítě Štěstěny, zažil jsem velikou radost. Neboť nyní jsem jist, že není hybridnosti. Ty nedovedeš pochopiti, co znamená tato jistota pro půlku zatíženou zlem - jako jsem já. Jsem odškodněn za všechna utrpení. Ale nyní slyš: Může býti, že jeden z nás dvou padne. Sešli jsme se za okolností výjimečných, nelze, pravím ti, aby po tomto dramatickém setkání mohlo kdy opět nastati, co předcházelo. Znáš onu báj? Člověk byl srostlicí dvou. Ale bohové ho za trest rozdvojili a rozhodili půlky světem. Od těch dob obě po sobě touží a hledají se. A našly-li se, nahražují objetím, jemuž není naplnění, možnost uskutečnitelnou ještě méně: srůsti znovu v dokonalost jednoty. Pročpak by pouze lásce tělesné?"
"A v našem případě?"
"V případě našem? Ty nemůžeš jinak než nemít mě rád; a já nemohu více než tobě záviděti. Smrt mezi námi rozhodne."
"Smrt."
"Řekni jen: chtěl bys zemříti, zanechav památku a proživ jarý věk čarovného egoisty, který nikoho nezarmoutil, jsa pamětliv jen sebe sama, mnohé potěšil, přestože myslil jen na sebe, rozsvěcoval jiným, ač jen sobě světla přál, přetížen proviněním, a přece nevinný vně i vnitř - či žíti dále na bedrech mého ducha, jenž by tě ponoukal k zlému, kterého bys nekonal, neschopen dobra, jemuž bys chtěl; aby ses mučil smrtelnými výčitkami i pro zlo nevykonané a radost jen zdeptanou i tehdy, kdy bys konal dobro; neschopen lhostejnosti, neschopen pozornosti, neutrum, jež nedovede ani plakati, ani se smát?"
"Život!" vydechl jsem v roztoužení.
"Vzdycháš po něm, poněvadž jsi posud jen sám sebou. Ale pomni změny, pomni! Buď nic - nebo můj díl k tvému dílu. Zamysli se nad tím, zdali bys i potom po životě vzdychal."
"Život," děl jsem, "život přese vše."
"Víš však, že to lze jen za cenu mé smrti?"
"Vím!" řekl jsem ledově a přivřel oči.
A on po krátkém, zcela dutém tichu: "Pravda. Myslíš si zajisté, mně že volba působí méně rozpaků: loučení snazší a příští život ne vábivější příští tvého. Nu, vlastně máš pravdu."
Jeho žerty! Jak bych je byl odbyl jindy. Ale zde pod stanem, první den v poli, na rozhraní dvou děsivých možností?
"Z čeho soudíte, že za naším setkáním číhá osud tak těžký? Z čeho, že není než této možnosti?" děl jsem nežertuje.
"Dím to," odpověděl a slyšel jsem, jak se protáhl.
Tu řekl jsem, přizvukuje tak, aby věděl, že dělám hovoru konec: "Nač se trýzniti? Nechť se rozhodne, jak Bůh usoudil."
"Budiž!" A bylo mi, že zívl.
Nastalo válečné tažení. Zprvu pianissimo, s malými pochody a s noclehy slušnými, dni, kdy z kraje válka jakoby vymetena. Jen druhdy vzdálené hřmění děl; třesku pušek, upomínatelek nejnemilosrdnějších, dlouho jsme neslyšeli. Věru, jakoby metodické uvádění ve válečný děs. A pak pomalu crescendo: na rozcestích křižování s jinými vojenskými sbory, zhášení ohňů, často i cigarety zakázány; opuštěné domky; drátěné překážky tu tam, jakoby bezúčelně. Někdy vyjekla puška (kde?), přecválal kurýr. Ale ovzduší vyvatované tichem, tichem netrpělivě těhotným. Později: spoutaní civilisté; z nocí vyskakovaly porůznu požáry. A - aniž jsme věděli, jak se stalo - jednoho dne nařídili nám zčistajasna postup v bitevní formaci. To byla už válka. Kupodivu jak hebce jsme do ní vpluli: takový pocit má snad loď, když se po kulatinách, potřených lojem, bez otřesu svezla do vln.
Sankory byl mi stále nablízku. Nic nápadného; v důsledku služebního řádu. Ne, nikdy už mi nepřipomněl démona. Uvykl jsem mu tak, že mi připadal docela jako cizí člověk, a tíseň, nevolnost, kterou vzbouzely jeho hovory, jeho pohled, byla tísní, jakou vzbouzí kterýkoliv cizinec, kterého podezříváme, že s námi špatně smýšlí. Jaká to změna! Zprvu lhostejnost, pak úzkost z nepojatelného, nato city slitovné, skoro bratrské, smír (neboť co na mně bylo, smířil jsem se s ním) a nyní - hloupý strach. Ó, hledíval na mě nepěkně. Nebylo pochyby, že měl špatné úmysly. Bylo-li ticho, ryla starost v jeho líc hlubokou rýhu od nosu k ústům, v hluku válečném jistě především pomýšlel teskně na smrt.
Mě však docela zabavila sázka, kterou holá moje existence uzavřela s líticí války. Nic více. Ale mohu říci, že jsem se čestně vyrovnal, a moje důvěřivost, ač prostředím tlumená, pomáhala za večerních odpočinků kamarádům nejednou k jasnějším myšlenkám. A vy všichni víte, že jsem své povinnosti konal svědomitě. Válka mě zabavila. A byť jsem i věděl o tiše vroucím záští Sankoryho, vyrovnal jsem se i s ním. Řekl jsem si: I když cosi snuje - co záleží na jednom nebezpečí více či méně.
K tomu, co již víte, netřeba mnoho dodávat: Když jsme byli tenkráte vysláni, on a já, každý s hlídkou, mající prozkoumati nepřátelské překážky, šli jsme nejprve společně. Od jistého bodu měli jsme se dáti každý jinam. Došedše tam, nechali jsme mužstvo vzadu a sami prodrali jsme se hustým podrostem k vyhlídce, abychom se orientovali. Bylo to místo exponované. Poznal jsem to podle toho, že hned, jakmile jsme byli na okraji podrostu, začalo nám hustě hvízdati kolem uší. Ulehli jsme plocho, kryti poněkud malou zemní vlnkou. Vyňal jsem mapu a četl v ní. I slyším pojednou: "Tedy stále ještě živi oba?"
Byl zlověstný hlas. Pohlédl jsem leže vzhůru, neboť byl zatím poklekl. Řekl netrpělivě: "Jak dlouho chcete ještě vzdorovati? Čas kvapí a mně dochází trpělivost. Kdy už si vybéřete některou?"
"Proč já?" odpověděl jsem mu, nutě se do žertu, "což jsme tu věc nesvěřili Bohu?"
"Proč vy? Poněvadž jeden z nás musí. A chce-li se vám žíti, myslíte, mně že nikoliv?"
"Já války nezavinil."
"Můj strach však ano. A co! Vaše oči nedovedou ani mi vnuknout lítost, ani strach, ani pohnout mým svědomím. Jsou příliš podobny mým. Jak snadné je zabíti vás, udá-li se taková příležitost jako dnes."
"Proč, prosím vás?" a smál jsem se.
"Proč, prosím vás," opičil se, "což vám nic takového nenapadlo? Že ne? Nu ovšem, vždyť já jsem rektifikované zlo. Ale i ono chce žíti. Život, život přese vše! - pamatujete se? Ale zapomněl - he? Já nikoliv. Já na váš roztoužený vzdech po životě pošpatnělém myslit neustal. Nechápete, že vaše smrt jest pro můj život vzestupem?"
Sáhal podezřele po revolverové tašce a silným hmatem mě jako by přikul.
Co zamýšlel? Chtěl mě jen postrašiti? Usiloval o můj život? Nikdy se toho nedovím. Skácel se. "Ti tam" mu prostřelili hlavu. A já naň hleděl, na mrtvého; a náhle padl na mě pocit - tak nějak zemitě těžký pocit -, že jsem mrtev sám.
Pak přišly horečky.
A pak jsem se opět probudil k životu. K životu! Nebylo mi s podivem a není, že ještě jsem. Ale jak jen se událo, že nikoho už nedovedu rozjařit, že se mi nedaří smiřovati lidi, že je planá moje soustrast a moje radost že neznásobuje radosti jiných? Jak to, že nepřicházejí ke mně již, aby řekli: Co soudíš? Jak se zachovati? Co počíti? Jak to, že mě lekají spodní proudy, kterých si vlastně nejsem ani plně vědom, kdežto dříve, aťsi jasné v mém vědomí, nebyly žádnou překážkou, aby ze mě, tvora, vyzařovaly důvěra a sdílnost? Jak to, že se neodvažuji zla, že nevěřím dobré své vůli? Kam se poděl smích? Proč nedovedu nad svým okleštěním ani zaplakat? Co se stalo, že nejsem už veselým druhem Spajdanem, jak jste ho znali?
Kdybych alespoň mohl říci, že Sankoryho nebylo.
Ale on byl.
Čím však byli jsme my dva? A posléze: kdo mi kdy poví, čímže jsem býval a čímže jsem?!

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 22.09.2021

Ceska posta    
­­­­

Diskuse k úryvku
Richard Weiner - Dvojníci (Lítice)







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­