ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Weiner Richard (*06.11.1884 - †03.01.1937)

­­­­

Ztřeštěné ticho (Lítice)

  • tato povídka uzavírá sbírku Lítice
  • má nejvýraznější motiv smrti z celé sbírky

Čím byly mu úklady pušky a šrapnelů? A! Lhostejno, střílel-li tentam dobře či špatně, a lhostejno, rozcákl-li se olověný kuželík před, nad či za zákopem, vysoko či nízko, vlevo či vpravo či zhola nad ním - proti všemu tomu chránila kolmá podstavba náprsně, jej, sedícího, o metr přečnívajíc. Kolmice byla silnou ochránkyní - věděl on a věděli všichni -, ochránkyní nejsilnější a také nejlaskavější, pravý tříštitel zla: závora. A krom toho byl vpředu val a nad hlavou stříška s nánosem země a s pletivem pružných mladých větví, i to dobří přátelé. Ale především kolmá, kolmá! Je-li tomu tak, což jinak, než že právě sloup je metaforou vzdorné nosnosti a toho, co trvá a več právem se klene vše ostatní. Lnul k ní, ba tulil se k ní. Jeho profil, v šeru zákopové chodby, se na ploše kolmé zemité podstavby šedě odrážel; tak i nohy, položené podél, byly v oblasti bezpečného pásma. I linulo z této mohutné ochrany tolik klidu, že trvalo tichem, mlčelivým a pozorným, i za nejprudší přestřelky, že jím trvalo i pak, když přicházely granáty, před nimiž není ochrany, neboť jsou jakoby prozřetelností válečných zákopů, a nikdo se nedomnívej, že by tato prozřetelnost byla kdy laskavou! Ale tehdy blízkost kolmé, třeba bezvýznamná, podchycovala důvěru, a ona sama, kolmá, třeba bezmocná, uklidňovala jako starý vysloužilý hodnostář, ztrativší dávno již všechen vliv, ale stále ještě vzbuzující úctu. A kdo dlel jí poblíž, jí kryt a chráněn, nabýval čehosi z její samozřejmě pyšné úcty, z vrozené vzdorovitosti a měl veliký pocit vozatajův, jenž, aťsi splašení koně sebeprudčeji cválají, přece ještě věří, že vůz řídí on. A schoulen pod stříškou, napohled spoutaná oběť, daná v pospas, cítil, jestliže vznesl zrak k nebi, jež prozíralo malými střešními okénky, že jest přece jen člověkem. A za největší válečné sloty, v třesku a ryku, chráněnec kolmé, ten tvor, v němž jediné její přítomnost uchovávala trochu člověka, věřil, že jím jest zcela, a cítil sílu a vzdor. A byl v něm klid. Proto ticho vůkol.

Jsou dni, kdy zákopy na dlouhé, dlouhé frontě znervózní, aniž kdo věděl proč. Je po obědě, klid, tlachá se. Slunce překapuje do zákopů. Všem se zdá, že nad nimi jakoby záruka bezpečnosti. Proto se důstojníci odvážili do "kasina" a mužstvo sousedících setnin chodí na návštěvy. Jen hlídky vyhlížejí ob padesát kroků. Mechanicky. Bezpečnost vznáší se nad armádou. - Tu se v dálce rozkvákal náhle sbor pušek. Ne aby jako obyčejně repot jedné plodil chorus, accelerando, crescendo, nýbrž naráz sbor, rra-rra-rrut-rra, vysypaný, osazený. Obrna vrazila do údů vojska na dlouhé, dlouhé frontě. Obrna jako v zámku Šípkové Růženky. Řeči se přetrhly. Ale není leknutí. Vše je sluchem. Pak - retete retate vri-vra-vron - každý tu na své místo. Stojí, čekají, přešlapují: co bude? - V dálce: rra-rra-rrut; rra-rra; rrut; rra - diminuendo. - Ticho. - Ale na frontě dlouhé, dlouhé melou spodní proudy. - Ticho. - Kterási puška spustila. Pak z protějška ojediněle: penk. A: vzzz-pt. - Ticho. - Vzadu duplo si dělo. Odpověděli mu. Několik pušek samozvaně zachroptělo, jako když chrlí. A nyní: fččc-zt. Nad hlavami práskli v činelu. Šrapnel. Jeho olověné kulky zavyly. Suché listí se sype. A pak, když se divý koncert rozpoutal, mysli se za kolmicemi pořádají a uklidňují. A celý regiment má jakousi latentní horečku: porucha zažívacího ústrojí. A až po samý večer rána za ranou. Bezpečno v ochraně kolmé, a přece dlí hrůzné tak dráždivě blízko. Už ani růst orkánu, ani jeho občasný odliv se nevnímá, vše se uctívá jako jednotvárné furiózo. Jsi vmučen v cosi; več přeosobněn? Ale za kolmou - ach, ryk obalen tichem. Ne! V ryku ticho tkví. V intervalech mezi ranami obleva srdcí a při každém prásk! vyděsí se víra, že přežijí, a tuhne. Vmotán v hrubou a drsnou tkáň zvonivých, hořících, třískajících zvuků, povyků a ryků jako v sen, hlavu horkou a srdce ledové, píše v příšeří kolmé poštovní lístky a píše: - Moji drazí, včera mi psal ten a ten - - jsem zdráv - - Vaše zásilka došla v nejlepším pořádku, pochutnal jsem si velice - a všichni. Zvláště ten višňový koláč! - - Píši Vám za velikého hluku, jen letmo - - abyste neměli zbytečných starostí - - vůbec je nyní hodně práce. Kdy to vše skončí? Co dělají známí? - - Ale nemějte o mě strachu. Přizpůsobil jsem se a dovedu se už kulce uhnout. - - Čím jsme se to jen prohřešili? Zajisté jsme se prohřešili. Je tu veliký povyk této chvíle, ale já jsem klidný a jaksi mimo. Přivykne se. - - Pište. Líbám Vás. -
Pročítá, pojížděje tužkou pod řádky, a škrtá slova "čím jsme se to jen prohřešili, zajisté jsme se prohřešili", poněvadž ona slova zajisté jsou nenáležitá. - Sedí v periskopové komoře a i za psaní nahlíží tu a tam do jeho zrcátka. Ale je mimo úkon pozorování a je mimo úkon psaní. Vbalen a vmotán v hrubou a drsnou tkáň, na ničem nelpí, vedle ničeho netkví, je mu jen, jako by ho divá přestřelka obráběla na soustruhu.
Spojovacím příkopem bere se sem Lukyniak. Pod pravou paží má pomenší krabici, i musil se vzdáti pravice, které by potřeboval, aby mohl po čtyřech a byl tak kryt. O zemi opírá se pouze levicí, drže několik psaní a lístků, z nichž barevně vybíhá modrá obálka. A jak tak leze po špičkách, v nedoschlém blátě málem se mocně vystrkovánými koleny brouzdaje, opíraje se těžce levicí, hlavu v poloze vodorovné, oči ven a úsměv, jest nějak jakoby pavián. Jeho pán naň křičí, jsa si toho sotva vědom: "Lukyniaku, osle, jaký to má smysl, lézti sem, ty osle!" - Lukyniak se blíží, pomalu, nereaguje slovem, pohledem, ani úsměvem, ani pomračením. Jeho pán křičí naň: "Lukyniaku, osle, což jsem ti neříkal už stokrát, abys za takového počasí zůstal v dekunku, ty osle?"
Lukyniak se blíží, nereaguje slovem ni pomračením. Jeho pán spatřil ono modré psaní a neříká už nic. Dívají se sobě do očí, Lukyniak a jeho pán, a jak se sluha blíží, blíží, pohledy obou lidí se upevňují, jeden v druhém. Lukyniak-pavián sedá na bobek a rázem je to hoch, a teprve nyní promluvil a dí: "Wertsendung. A potom toto psaní. Myslil jsem, že." A na jeho řeči je znáti, že ze slov, která pán právě byl křičel, nic v něm nezbylo. Pod kolmou podstavbou valu Lukyniak zřejmě pookřívá, natahuje se, přisedává blíže k pánovi, koupe se v bezpečnosti. A jsou tu jako bratří. Půl dne se neviděli, to je hodně. Lukyniak pral u potoka a rád by o tom vypravoval, ale nějak se přes rozpaky nedostávají.
"Wertsendung," poví sluha ještě. A pán praví: "Rozbal." - Měl a chtěl by především čísti dopis. Ale zásilka jej velmi baví a pomáhá Lukyniakovi. Jsou tu pamlsky do pole, čokoláda, konzervy, paštiky, buchta, bonbony a navrchu smrková větvička. Béře ode všeho a rozdává po zákopu nalevo a napravo, přehazuje přes traverzy, které dělí zákop v oddělení, buňky. Něco zbylo: "Odneseš pak dozadu. A tento lístek."
Lukyniak béře a nehýbe se. Co si ti dva povědí? A, ne mnoho. Jsou rozpačití rozpaky, z nichž si žádný z nich nic nedělá. Úsměv béře se sem; úsměv béře se tam.
"Pane lajtnant."
"Co chceš?"
"Ech, nic, pane lajtnant. Mizerný den."
"Lukyniaku!"
Sluha se podívá, ale řeč nepokračuje. Lukyniak neodvažuje se vymáhati pokračování. Pánova myšlenka se roztekla, ale kdoví bylo-li myšlenky.
"Musíš počkati do tmy. V tomhle zpátky nemůžeš. Mlč a jez."
Jal se čísti dopisy.
"Co dělají doma, pane lajtnant?"
"Zdrávi."
"A modrý psaní?" Lukyniakova očka zatroufala si na úsměv.
"Mlč!"
"Sakriš, pane lajtnant!"
Tento okamžik srozumění vyprsknul nad zákop a možná že se srazí s letícím šrapnelem. A byť cítils, že se tu počalo tvořiti nové ovzduší, jakoby novotvar v organismu válečného tažení, víš, že to ani za pokus nestálo a že ryčné ticho vše pozří, sotvaže co píplo v jiné tónině, než je ta, jíž zmítá a v níž samo je zmítáno.
A ještě cosi pokusilo se zdejší rozkymácenou rovnováhu uklidniti: slabá růžová vůně snaží se vykroužiti vzhůru. Jaký byl to pohyb! Už v počátcích skomíravý. A čte a vnímá a ví, v hlavě že vše je dobře srovnáno. A přece jen - psí život - třeští ta hlava (a je v ní vše dobře srovnáno), poněvadž nevězí v ovzduší, nýbrž v něčem, co je velmi silné. A čte: - Hochu, můj hochu, co to, že mluvím s lidmi o sterých lhostejných věcech, že chodím po procházkách tudy, kde jsme bývali spolu, i tudy, kde jsme spolu nikdy nebyli, že se strojím, že čtu - - - že přemýšlím? - Jak jenom lze ono dvojí: zachovati vše, způsoby a zvyky, viděti nezrůdně, slyšeti nezkresleně, vládnouti všemi smysly tak jako dříve, jimi, jež jsou přitom cele ovládány jedinou myšlenkou: myšlenkou na Tebe - a jediným citem: neutuchající úzkostí o Tvůj hmotný život? Ne, nic si nevyčítám. Neboť miluji Tě nade vše na světě. Ale táži se, cože jest lidská duše, dovede-li žíti v tomto podvojném stavu? Zabývám se neustále dvojím, byťsi jen jedno bylo, na čem visím - totiž Ty -, a druhé pouze něčím, čeho se žel nemohu zbýti. Věříš-li, že stesk můj, můj žal, moje starost někdy jako by se stávaly mými nepřáteli, jako by mi prudce vyčítaly, že vedle nich přechovávám v citech a myšlenkách hrubé vetřelce? Vím, nemohu za to; a přece se před nimi stydím jako před živými bytostmi a mám rouhavé myšlenky: chtěla bych trpěti čistě, totiž jen trpěti, jen teskniti, jen chvěti se o Tebe, neboť jest mi, že bolest moje, byla-li by čistá, to jest sama ve mně, byla by také krásná. Skoro snad už z řádu velikých citů radostných - - Vidíš, nebojím se žalovati na svůj urážlivý stesk, neboť miluji Te, aniž vím, čím moje láska jest. Co jest to, v čem žiješ? Co jest válka? Víš-li, že nemám o ní nejmenší představy? Ale pověz, lze sobě nepředstavovati to, na čem lpí houževnatě každá nejmenší naše částka a i ten nejkratší zlomek naší vteřiny?
Co platno, že nevěřím v strašlivý obraz, jejž mi vnucuje moje chorobná fantazie, jestliže se přesto vnitřní můj zrak neustává děsit neutuchajícího vraždění po všech krajích světa, kde stojíte proti sobě vy strašliví, a jestliže vnitřní můj sluch se nepřetržitě děsí nejdrásavějšího ryku? Nevěřím v onu hrůzu, nevěřím v její nepřetržitost, ale nemohu jí neslyšeti. V noci, k ránu třeba, když začala padat mlha a i ptačímu pípnutí jako by sordinu nasadila, v poledne v naší besídce - však víš, jaké tam dovede býti ticho -, po obědě v mém pokojíku, jehož okna jdou do polí, kde nyní ani človíčka, ani zvířete není, a všude a vždy, když je kolkolem ticho až i takové, že bys jím utlumil všechen hřmot světa, i pak ještě (a snad právě tehdy) vrství se kolem skutečného klidu, jenž mě obklopuje, lomoz a ryk, že nemohu spočinouti. Ukrutná, chorá obraznost, nemilosrdná, nalhává hulákavě a bez přestání mojí nevíře hrůzu a děs hrozivé a živé - - ne, ne, tys neviděl podobných! A přece! Odpusť mi, můj drahý hochu, že přicházím se svým poděšením, žádajíc soustrasti s ním (neboť nač bych Ti psala o tom všem, ne-li abys uvěřil, že trpím i já?). Nezaslouží nejnepatrnější pozornosti vás tam v poli, ale já zasloužím, abys mnou pohrdal. A přece říkám: kdybych Te méně milovala, méně bych trpěla těmito bolestmi málem už jen fyzickými. Kéž by jejich vzrůstající intenzita byla v dobré souvislosti s možností Tvé záchrany. Ale prožívám muka, poněvadž jest mi, že čím hrůzněji si představuji scenérii, v níž se mi jevíš, tím že bledším obrazem pekla je, jež Ti údělem skutečně. Tato propast, v níž se propadám, je bezedná a není černi tak černé, aby stačila na představy, jimiž sama sebe trýzním. Ale proč Ti vše to píši! Snad že nejsem leč ješitnou a že si přeji, abys uvěřil, že v jistém smyslu jsem s Tebou ve válce. Ano, taneš mi na mysli, zabývám se Tebou neustále, i když mě zdánlivě zaměstnávají steré všední ničemnosti - kdybys mě viděl, uvěřil bys, že se můj život v základech změnil. Kdekoliv stanu, načkoliv myslím, vždy a všude jsem obklopena dvojím, rozeklaným ovzduším, před jehož jednou složkou, pekelným rykem, se nikam nemohu utéci. Zuří ve mně ustavičně orkán válečné lítice - doslova ustavičně -, vyráží ze mě a rozviřuje v cosi nepřirozené i nejhlubší, nejsvětější ticho našeho kostelíka, který znáš a v němž - pamatuješ? - se procházívaly naše společné myšlenky v nejhlubším mlčení, poněvadž ve srozumění nejdokonalejším. - Píši Ti dnes podivné psaní. Snad sobě pomyslíš, že jsem chorá na duchu a že trpím halucinacemi. Možná že opravdu chorá jsem. Ale takový je můj nynější život - a vše je snad ještě horší, než dovedu vypsati. Porozumíš-li, nevím: ale pravím Ti, že moje city, moje vzpomínky, moje vjemy jsou podvojné. Není pro mě absolutna. Jest tomu tak, jako by můj spánek ustavičně byl rušen či moje bdění bez ustání zkolébáváno. Toť zlé, tak zlé, že bych nepřála ani svému nepříteli byťsi jen stín svých černých hodin, neboť ohrožují moji mravnost. -
Dopis kontrastoval urážlivě s barvou papíru, na němž byl psán, i se sledy vůně, která odtud vyprchávala. Těžko srozuměti se s ním; cosi somnambulního z něho prchalo, byl chladný až hrůza a vášnivý až strach. Nebyl s to sledovati ho s plynulou sympatií - jak by rád -, ale byla slova a obraty, jež se v něho zatkly jako udice. A jalo ho podezření, že psaní je schválným pokusem vehnati také jeho ve dvojí stav, v němž by tu dřepěl jako ve srostlici dvou krystalů různých systémů, neboť bylo mu, že milenčino psaní je předurčeno přisáti se k jeho stavu vlastnímu, jen co oba navzájem obrousí malé nesrovnalosti.
Což nevrůstal již v podvojnou existenci? Zamyslil se do sebe, uchopiv, aniž o tom dobře věděl, Lukyniaka za ruku, zatímco naň Lukyniak vyvalil udivené, polekané oči, jat podivnými obavami, ale netroufaje si pohybu, neřkuli uškubnutí.
Stačilo ohmatati tep, přiložiti ruku na čelo: čelo žhlo a tep byl spěšný, rty vyprahlé: horečka. Ale zdálo se, že ho nestravuje a že neničí ani vzdornosti tělesné, ani schopnosti jasně usuzovati. Projde se tedy po zákopu a dohlédne na své vojáky. Jak se prochází, jak lidem nařizuje a jak se vyptává, vidí, že vše koná správně. Upřeně zírá na vojáky, mimo něž kráčí, aby se přesvědčil, neciví-li na něho. Nikoliv. A ani zvuk jeho řeči, ač on sám v něm postřehuje málem cosi cizího, nezdá se vojákům nápadným. To lze spatřiti očima a on očima vidí. Tak dalece bylo by tedy všecko v pořádku. Pouští se dokonce s praporčíkem Heinrichem do "neslužební" řeči (zastavil se s ním u strojní pušky), aniž praporčík rozpačitě viklal rukama a ustupoval a hleděl na špičky svých bot, jako to činil onehdy, když se o Lukyniakově příteli a pánu rozneslo, že je opět v onom divném stavu...
Vrací se tedy - po této stránce uspokojen - do periskopové komůrky, kde stále ještě čeká Lukyniak, trochu nedočkavý, že pán dlouho nepřichází, a trochu zaražen, když jej konečně zočil. - Tedy: má sice horečku, ale to nastává pravidelně vždy, jakmile počala kanonáda tak prudká jako dnes. Ani onen klid, s nímž si ji uvědomuje, nijak by ho neměl znepokojovati. Především je zvyk a ze zvyku jistá nervová otrlost, podruhé precedenční případy, dobře skončivší, potřetí okolnost, že za poslední tři dni padli u praporu tři důstojníci, čímž ovšem se pravděpodobnost jeho poranění či smrti značně zmenšila, a počtvrté konečně ochrana kolmé. Stejně třeba vzít v úvahu jeho válečné zkušenosti a podrobnou znalost terénu i zvyklostí nepřátelských dělostřelců. Vše dohromady tvoří jakýsi pancíř. To skončí, uvědomuje si a přepočítává na bezpečnost - a vidí, že možno býti klidným. Jsou zde silné záruky (ne sice absolutní jistota, ale - bože můj - jistota - -!), připouštějící rozumné uklidnění. Jeho klid není tedy příznakem stavu abnormálního. Ostatně, jakýpak dvojí stav! Je klidný, přestože se prudce střílí; není tomu totiž tak, jako by byl klid v dělostřelbě. Slyší a rozeznává dokonale, a zdálo-li se mu při čtení dopisu, jako by byl náhle omotáván utišením, které dštilo z povyku, naplňujícího všechnu krajinu, byla to jen nevinná, přechodná autosugesce, a možná že ani té nikoliv, nýbrž jen prosté zapomenutí sama sebe nad psaním. A pluje-li mu nyní nad rozumováním rozpomínka, že už před četbou dopisu mu bylo, jako by zde "vládl veliký povyk, ale on byl klidný a jaksi mimo", přesvědčuje sama sebe, že vliv modrého dopisu prostě jen anticipuje. Mrzuté ostatně, že milenčin list, i na list somnambulní příliš neurovnaný, měl jak a čím zakousnouti se jednotlivými obraty a slovy. Ale nyní je jed podvojného stavu překonán. Škodil by zdraví a škodil by především - jak je psáno - mravnosti jeho. Chválabohu! slyší a rozeznává. Například nyní: Asi čtyři kroky napravo je zřetelně slyšeti úhoz kulky do náhozu a lze spatřiti, jak se tam rozstřikla prsť; kdesi volají "sanitét! sanitét!", to že byl právě někdo poraněn, a podle vzdálenosti hlasu je to u páté setniny; raketový poprask a bílý obláček tři sta kroků vzad: toť šrapnel - a uváží-li se, že tam v tu chvíli pravidelně chodívá kolona mezků se svačinou, dlužno uznati, že nepřítel se vyzná a že se dobře vestřílel; a onen němý obláček - ještě dále nazad - nad pahorkem dělostřelců, ten platí baterii.
"A toto, Lukyniaku," řekl, když se opět sebral ze země, sražen byv vzdušným tlakem, "toto, Lukyniaku, byl nárazový šrapnel, který mě mohl zabíti, ale zatím nám jen pochroumal násyp. A vidíš, tamhle," ukázal, "tamhle, nemýlím-li se, stával Fedak a bezhlavý trup, jejž odnášejí, toť asi Fedak."
Toto hlasem pevným říkal pán Lukyniakovi, bledému jako stěna a drkotajícímu zuby. Hleděl naň jako na zjevení, zatímco podél nějakých osmdesáti kroků zákop se kouskoval v tisíceré drobné, rychle váhavé pohyby posádky, ve volání po zdravotní hlídce, všecek konvulzivní jako nějaká ušlápnutá žába rosnička, totiž po ohlušující ráně, která smetla Lukyniakova pána k zemi a ohlušila mu břinknutím levé ucho.
Nuže, kdežto pro všechny ostatní (pravím já) ona strašlivá rána čněla tak mimořádně nad přestřelkou a byla mimo program tak nehorázně, že poté, když se opět sebrali, měli za to, že je ticho (třebaže nemohlo býti o ochabnutí přestřelky ani řeči) a div nevylézali na val, jemu dala se zcela dobře, zcela nenápadně vměstnati v sled oněch ran, které byl právě analyzoval. Ale když si to uvědomil, znepokojila ho právě okolnost, že se vyděsiti nedal, a hluboce zneklidněl pochybností o správnosti cesty, kterou sama sebe stopoval; a vůbec zapochyboval o celé zkoušce.
"Lukyniaku, osle, co na mě hledíš jako na zjevení a cože jsi tak daleko?"
Ale Lukyniak, jenž nikterak nebyl daleko, nýbrž dřepěl těsně vedle svého pána, stále ještě drkotal zuby, hleděl na poručíka tak pronikavě, že se zdálo, jako by patřil skrze něho, a odpověděti ani ho nenapadlo. Tu se jeho pánu zazdálo, sluha že se zděsil především výbuchem poručíkovy zlosti, třebas nebylo vyloučeno, že spolupůsobil i hluk exploze, jak připouštěl nyní sám poručík. Proto chopil se přepjatým posuňkem kajícníkovým obou rukou Lukyniakových a děl: "Jak jsi pravil? Že je mizerný den? Nu, není zrovna nejlepší," čímž odpovídal na sluhovu poznámku, pronešenou dobře před půl hodinou. Ale pánovi bylo to odpovědí bezprostřední.
Ale nebylo jen smyslového poblouzení, nikoliv jen ztráty časových pojmů; měl ještě jakési nejisté tušení o tom, že se s ním cosi děje, a současně tomu věřil i nedůvěřoval; bera Lukyniaka za ruce, hověl potřebě sblížíti se s někým blízkým jeho duši, a nemaje nikoho po ruce, improvizoval svého sluhu, kterého měl ostatně velmi rád, touto prospěšnou bytostí. A jak jej tak držel za ruce, Lukyniak vzal na sebe věrnou podobu Marianinu, což bylo velmi groteskní, ježto nepřestával vyhlížeti jako Lukyniak, a důstojníkovi se obzvlášť zřetelně objevilo znaménko na šíji, které často líbával. Čím déle na ně hleděl, tím více ustupoval přelud Marianin, jako by se opět přetavoval v obyčejného Lukyniaka. Ale za onu chvíli viděl poručík svou lásku tak soustředěně, že každá vzpomínková podrobnost se se všemi ostatními svářela, takže lze říci, že zcela prostě lásku žil, a proto řekl: "Děkuji ti, Lukyniaku, tys hodný hoch."
Nelze říci, že by po celou tu dobu od šrapnelového výbuchu až potud a odtud dále poručíkova přítomná chvíle byla bývala zarůstala viděním minulosti a sládla imaginárním návratem minulých šťastných dob. Tomu naprosto nebylo tak, neboť žádná reální vzpomínka nevzešla. Ale kdybychom si na jednom transparentním proužku zobrazili sled minulých událostí jeho života a na jiném proužku vše to, co se odehrávalo nyní - a že bychom položili jeden na druhý a sunuli je, ale směry protivnými, získali bychom přibližně představu dějové a zážitkové šedi, kterou procházel pán Lukyniakův.
Když byl Marianino zjevení odbavil, chtěl - přiměřeně neobvyklému, jež matně tušil - zaujati postoj malebný, ne-li divadelně strojený, ale ustrnul v jakési groteskní atitudě, poněvadž chystaje se onen úmysl provésti (lze-li mluviti o úmyslu), připomněl si, že Marianě sotva by se cos podobného líbilo. Krom toho ostýchal se poněkud před Lukyniakem, který, zatímco jej držel za ruce, hleděl rozpačitě stranou, do prázdné zákopové chodby. Chudák Lukyniak byl v situaci málo záviděníhodné. Byl v jiné fázi než pán - cítil to instinktivně -, a pokud se tento jejich okamžitý vztah-nevztah ničím neporušil, zdálo se mu tudíž, že trčí v prázdnu. Naštěstí však ozvaly se v zákopu hlasy, které bylo lze zřetelně poznati jako běhouny - hlasatele nové, nebývalé neobvyklosti, třeba se neozývaly ani křikem, ani přidušeným šepotem. Ale provázelo je cosi podobného šplouchání, jako by se na břeh klidně tekoucí řeky sneslo naráz hejno pradlen a počaly všecky zároveň máchati prádlo. Jakmile se ony hlasy ozvaly, bylo patrno, že jsou nosiči pohybu, třebaže nejbezprostřednějším jejich následkem bylo, že vše se přikrčilo v absolutní nehybnost. Vír počal u obou lidí, držících se za ruce - a to tím, že se pustili. Lukyniak však stále ještě hleděl stranou a jeho uspokojení, že má nyní, kam by hleděl, se jaksi zmaterializovalo. Bylo lze rozeznati slova a malé věty, bez zřejmé souvislosti, zpřeházené, zkřížené a snažící se, aby svá zabarvení navzájem smyly. Zatím bylo těžko předpověděti, pojde-li z tohoto embrya chaos, či jakýsi nový pořádek; ale zkušené uši Lukyniaka i jeho pána poznaly rázem, že slova a větičky, které měly pro každého z obou jinou úhrnnou barvu, vyvěrají z jednoho zřídla.
- Adjutant. - - Major u telefonu? - - Co stojíš, chlape, a okouníš? Nevíš? Co? -
- Ale kdež je teď čas roznášeti kávu. - Nehýbej se odtud, slyšíš!? - Což jsem nenařídil, že máš míti nůžky na drát stále u sebe? - - Co? - - Ustup! Pozóóór! -
Jiskřičky těchto hovorů přenesly se zleva přes Lukyniaka a jeho pána jako přes asbestovou hmotu, nezapálily, ale rozpálily ji, a odtud vznikl pak požárek též napravo: - Ale kdež, hlouposti! - - Kdo to povídal? A že teď - - I co, tak je tomu každý den. - - Nehnu se z místa. - - Cože, nehneš se z místa? I ty! No počkej! -
Lukyniak náhle se k poručíkovi obrátil docela a bezradně patře vyrazil: "Bude se robit angrif."
"Jak to víš?" bylo mu otázkou.
"Bude," děl.
Vlastně to tušil sám, hned jak uslyšel onen tichý hlasový zmatek v zákopové chodbě; zněl mu jako ve snách. A řekl-li "jak to víš?" (a řekl to s nedůvěrou), bylo to, že by rád, aby byl Lukyniak zapochyboval; neboť sluha jevil se mu nyní jako někdo velmi dobře zpravený a jeho nevíra nebo alespoň pochybnost byly by důstojníkovu předtuchu nastávajícího útoku jistě odklidily. Ale Lukyniak nejen nepopřel, nýbrž vyslovil tu myšlenku sám první, a svému pánu byl proto jakoby nepřítelem. Ale jen tak dlouho, dokud ještě zbývalo trochu pochybnosti, bude-li se útočit či nic. Pro tu dobu tedy - která ostatně trvala jen docela krátce - nedbal už přítomnosti sluhovy. Usedl k periskopovému stolku, opřel bradu a "zakousl" se. Zakousl se do představy podvečerní nálady u rybníka doma na vsi, krátce před počátkem žabího koncertu. A - byv krátce poté vyburcován dusavým ruchem celého zákopu - viděl se pojednou obklopenu tichem, jehož latentním zvukem bylo kvákání žab. Fyzická nevolnost? Ano. Než vedle ní - a jaksi těsně do ní vetčena - (vzpomněl na pářící se brouky) ranila jej duševní bolest, to jak v něm jako by samoplozením vzklíčily vzpomínky na neladnou směs všeho, co v jeho životě znamenalo ponížení, hanbu, podvedenost, zklamání, bolest. Připadal si jakby ušpiněn a mimoděk zkoumal svůj ústroj; i zodporněly mu obzvláště boty, na nichž lpěl starousedlý prach mastnotou, jíž byly napuštěny, jako škvára. Lukyniak všiml si jeho pohledu a vytáhnuv odněkud hadr poklekl, aby je očistil. Vtom nová ohlušující rána, jíž předcházelo pištění meluzíny: osmnácticentimetrový granát, navštěvující zákopy den co den jednou či dvakrát, tlustý strýc. Dopadl vzadu. Výbuch povelel všemu ruchu na drahnou chvíli na kolena, ale Lukyniakův pán, jenž, zatímco sluha mu otíral boty, byl odešel od rybníka domů, kde tikot švarcvaldek pomalu zažehnával nevyznělý žabí kvákot, Lukyniakův pán tedy byl explozí uveden rovnou v nové utkvění ticha. Ač posud nikdy o tom nepřemítal, věděl náhle, že ticha, v nichž si kdysi libovával, působila jako omak hlazené dřevěné desky, ledaže - byl-li v tiché náladě stesk - jako dlení v prostoru utvořeném z takových desek. Nyní doznívala dutá a řezavá exploze ve zmaterializovaných vlnách obrovské ladičky, rozezvučené vzteklým břinknutím, a vlny tyto neplynuly, nýbrž tuhly jako výpotky zakuklujících se bourců, tuhly v provazce ošklivě zašmodrchané, naplňující tento prostor, v kterém byl, naplňujíce jej křížem krážem, omotávajíce Lukyniakova pána tuhou atmosférou a ohrožujíce jeho pohyby, třebaže se nijak neměly k tomu, aby jim vážně překážely. A toto byla kostra, na níž, jako mouchy na lepkavý papír, se lepilo všechno, co docházelo k jeho sluchu. Ano, slyšel všechno: i hřímavý koncert nad hlavami, v polích, kam se mělo za chvíli patrně vyrazit, pomyšlení to, jež působilo Lukyniakovi asi takovou nevolnost, jakou pociťuje člověk v závětří, ví-li, že za okamžik bude musiti bez deštníku, bez pláště do sloty; i ruch v zákopech, jenž se opět sbíral, a všechny jeho složky, patrné i v těsném tom vrstvení; i bušení spánků, tepen a srdce, ba i zmatený chod embryonálních myšleneček. Ale vše, co kde zaznělo, neodcházelo, nedoznívalo. Hřmoty, zvuky i hnutí zůstávaly, tuhly, jakmile byly vydány, a majíce všechny kvality akustické, byly přece tak málo, tak málo zvuky, poněvadž jim chybělo jediné - plynulost. A tak se stalo, že sluch už nezmáhal tuto ztuhlou trvanlivost; nervy vzdaly se reakce a místo reakce smyslové vstala ta, pro niž se musilo rozhodnouti jeho polovědomí. A uvrhla ho v ztřeštěné ticho. - Tu, když tiše snášeje tento protivný stav, zcela jím absorbován, mechanicky se opásával důstojnickým pasem, aby byl přihotoven, cosi ho znovu vrhlo na představu ticha, které předchází žabímu koncertu, ucítil duševně něco, co se podobalo drcnutí hlavou o roh stolu, a vzápětí vešel v blouznivou jistotu, že i za tímto tkví kuňkání žab. I bylo mu to k zoufalému smíchu. Povolil mu - a fuj, nyní se i jeho vlastní smích navrstvil na tvrdý konglomerát ran, břinkotů, hulákání, pištění, cvaků, dusání a šplounání a utvořil nejvrchnější pokožku, tu jedinou, jež se trochu tetelila. Ale jen málo.
Kdyby byl býval poslušnějším otcových rad, mohl v životě snadno ujíti leckterým trapnostem. Především (měl na mysli přítomnost, poněvadž co s minulostí?), především nemusilo dojíti k této tvrdošíjné, nekonečné válce. Poněvadž jsou roztodivné souvislosti. Ví, že jednou po jakési výborovce studentského spolku chodil po lesích a vykonstruoval si s nerozvalitelnou pravděpodobností, že by bylo došlo k ministerské krizi, kdyby výborovka byla bývala neschopnou usnášeti se. Lituje, že k oné krizi nedošlo. Byla by nepochybně skončila demisí kabinetu a v důsledku toho nebylo by došlo k válce. Dnes sice už nemůže vysledovati souvislost mezi onou výborovkou a kabinetní krizí, ale to jeho pevnému přesvědčení nevadí. Svojí nepřítomností mohl tehdejší usnešení o spolkovém sjezdu znemožniti (aspoň načas), ale on se dostavil, místo aby byl poslechl otce, který ho měl k tomu, aby šel na nádraží přivítati strýce z Vídně. Ach, jak těžko doléhá taková vina neposlušnosti nyní, když vše je zmeškáno. Tou svéhlavostí přivodil válku; kdyby se byl vyvaroval tisíce jiných pošetilostí, vládl dnes již možná pozemský ráj.
Ošklivě to všechno dnes vnímá; ošklivě vnímá vše své zrady, ledabylosti, svéhlavosti i neposlušnost svou. Ošklivě - neboť srdce ho pro ně nebolí... Ach, řekne se: nebolí! Pravda, nebolí tak přirozeně, že by se jal vzlykati. Ale to, nač vzpomíná s vyčítavým skoro svědomím, klade se okolo srdce jako těsný pancéř, hmotařsky je zavaluje a jest to bolest tak ztřeštěně ztuhlá jako kopule ztřeštěného ticha. - Jeho zrady, jeho faleš, jeho lež a jeho podlý vzdor! Nebylo jich více v něm než v jiných, nač však srovnávat? Přicházejí chvíle, kdy se chápe, že srovnávat sebe s ostatními je o úskok více; hříchů bylo šeredně mnoho absolutně. Ví například, včera že mohl zachrániti člověka, zachrániti docela mimo vztah k válce, kdyby byl před deseti lety nevybral sojčí hnízdo. Ví to jistě. A je to žalné vědomí! Ví, včera že bylo lze uleviti srdci horkými, prudce tekoucími slzami, kdyby to srdce nebylo už před dávnem okoralo, tehdy, kdy se dopustil zabití nejošklivějšího, že zabil neschopností utišiti jednu beznadějnou lásku. A je to žalné vědomí. Ví, že dnes a po všechny dni mohlo býti jarně krásně, kdyby byl před lety dovedl nabídnouti přístřeší člověku, kterého neměl rád a jenž byl pod jeho okny napospas zhoubnému dešti, který ho usmrtil. A je to žalné vědomí. Jak tak nyní cit stagnuje a jej dusí, tu ví, že mohl žíti plynulým rytmem, vše že k tomu vybízelo, k tomu lákalo, k tomu ukazovalo, a že nedbal a že volil překotný pospěch střídavě s hříšným utkvěním. Tu ticho, které ohlušuje - a on nemůže ven, zde neforemná hromada, jež utlačuje - a on nemůže zpod ní. A nebolí to ani ono a on to ví, a kdyby dovedl bolest cítiti, směl by mluviti o utrpení. Kdy že se alespoň vybaví prašivé kuňkání žab, kdy že alespoň hruď tomu tlaku povolí a pukne?
Pohybová lavina prometá zákop, on chápe, co to znamená, a dí Lukyniakovi: "Zůstaneš zde a v nové pozici mě vyhledáš."
A Lukyniak, pláče jako děcko a stíraje slzy hřbetem ruky: "Dnes ne, pane lajtnant! Kdybyste mě potřeboval!"
"Vzadu zůstaneš. Basta."
A Lukyniak odchází dozadu, kupodivu lehce, jako by se vznášel nad zemí, a mizí již v dálavě, a on jej vidí, jak vchází do jeho rodného statku, kam o něm nese zvěst.
Pohled na onen dvorec, kdysi hrazený, nad rybniční hrází, mezi lipami, všecek bílerudý, pohled ten vrhá jej nazad, an vidí, Lukyniak jak nad hrází rukama bezradně, zoufale mává. - Jak jen vše slyší a jak je to nehybné! Jak jen cítí výčitky svědomí a jak málo to dojímá, žel! Už je v prostoru zaplněném podrchanými lany a jasně slyší píseň, kterou vždycky nenáviděl, a shledává, odevždy že byla předtuchou ztřeštěného ticha:

A já pořád, kdo to je,
že nám nedá pokoje.
A já pořád, kdo to tluče,
on to bednář na obruče.

Obruč však má pneumatiku, lehce se kutálí a on, výborně cvičený august, výborně na ní balancuje. To se to pěkně jede! Jen kdyby větru nebylo, větru, který skřípe jako pila na suku, a skřípot kdyby se nelípal! A kdyby nebylo bílých a rudých obláčků, přičarovaných co chvíle mezi nebe a zemi, obláčků chrastících jako špatný celuloidový míč, a kdyby se to chrastění nelípalo! A nebýti chrchlů černé země - tu a tam, onde, zde, funících a chraptících jako prasklý kontrabas, a kdyby se to nelípalo! Jen když však jede obruč s pneumatikou! Objíždí na ní své zrady a hříchy a falše, a možná že požádá za prominutí, a před ním kluše Lukyniak per pedes a dělá jako spěchající rozsévač a co chvíli se ohlíží po pánu. Pán vytáhl šavli a snad myslí, že vyhlíží jako Štěstěna na svém kole. Leč ne! Vídával v cirkuse produkce, kdy se šašci projížděli na volné obruči s pedály, udržujíce se v rovnováze japonským slunečníkem, jímž mávali nad hlavou. Tak nyní i on. Šavle jest jako japonský parazol. A Lukyniak před ním drkotá per pedes, jak se tu vzal tak rychle odtamtud, kam jej poslal a kam jej viděl jíti? Šibal, přispíšil si a přinesl z domova ve škatuli leccos, co rozestavil porůznu s fantazií dobře cvičených malých architektů norimberských měst en miniature. Jde od skupiny ke skupině, pospěšně jako rozsévač, mající nakvap, a jeho pán za ním na rozkymáceném velocipedu, jejž snadno udržeti v rovnováze. -
Tu křtiny mladších sester a bratří, nevrle brané na vědomí; tu rozdílení školních cen, kdy závidíval nejen těm, kteří ho předčili, nýbrž i těm, kteří s ním byli naroveň; tu veselá snídaní na pažitu, jež pojídají švitorně milenky jím zrazené a nalezší šťastně milence lepší, než byl on - proč závidí i tu?; tu pocty lidem, jimž odepřel přispět, když byli v úzkých. Ale jsou také skupiny nepodařených nástrah, zhroucených intrik a zvrácených úkladů; jsou posléze v duhových barvách faty morgány ztuhlé výjevy panoptické záchrany tonoucího chlapce, činné potěchy mladého vdovce, almužen, udělených za vlídného zjihnutí srdce, se slzami v očích, takže už nebyly almužnou, nýbrž půjčkou, zavazující jediné dárce. A skupina laskavé úcty k rodičům. A skupina jednoho dlouhého zříkání se, o němž nikdo nevěděl. A skupina jedné veliké životní bolesti, která se snažila ohnouti, zmrzačiti ho, a on se až dodneška nedal. Ty byly nejkrásnější. Ale jak jen je Lukyniak našel?
Pojíždí od jedné ke druhé letem, letem, na rozkymáceném kole, takže si jich jen velmi povrchně lze všimnouti. Ale rychlé to střídání béře se v kolotočový, uměštěný cval, jehož on je středem. Trara! toť jen jiná fáze ticha krychlového, nastrčeného na hlavu jak oslí leb mistru Klubkovi, jenže, ach, není snu noci svatojanské. Skutečnost, skutečnost přespříliš houževnatá, přítomnost, přítomnost, chvíle tato, do níž vecpal jako koudele všechno, co bylo, elf zlý, zlý. Leč nic z toho, co bude.
Snad jsou okamžiky, kdy se to trhá jako mlha na vysokých horách, a on patří do údolí. I zdá se mu, že jest podvečer, barva vzduchové vrstvičky docela u země o tom svědčí; že kráčí, ne, že běží po mastné oranici, lepící se těžce na boty a již druhdy marně hledí setřást prudkým výmrskem kolena; že běží, poněvadž mu bylo nakázáno; že si vzpomíná na onen rozkaz; že neběží sám, nýbrž s mnoha jinými; že má hlad a žízeň; že je už méně lidí, než bylo před chvílí; že je slyšeti; že je viděti; že je strašno, strašno, strašno; a strach; a ticho prosekávané hvizdem, sykotem a rykem. A zase už je to pouze hvizd a sykot a ryk, tvořící ticho. A nemíjejí a tkví.
"Lukyniááák!"
"Hier! Pane lajtnant - nieder!"
Ne, ne - ne, ne!
Tam před školou děvčátko sirotek. Ošklivá je, poďubána. A nemá nikoho, leč tetu, starou, skuhravou, živící se almužnou a bijící sirotka. Tak dává příklad všem vesnickým klukům. Tam před školou se jí zpívá:

Poďubaná, poďubaná,
umazaná, natřískaná.

Mačká se na vrata, stojí. Chce utéci. Oni jí v tom brání.

Poďubaná, poďubaná,
umazaná, natřískaná.

A poněvadž nemůže utéci, prchá k vratům znovu a staví se ke klukům zády. Ne vyzývavě. Jen aby se skryla. Je to zřejmé, neboť onen postoj je lítostnost sama. A takového něco může i v zatvrzelci konati div.
"Kušovat!"
Smějí se a pokřikují.
"Kušovat!"
A že není pokoje, rychle se rozhoduje. Je z toho pračka. Dobře se brání. Ale dostává jich dost. Zvláště jedna rána pěstí do prsou tehdy bolela -
Lukyniakův pán se rozpomíná: "Krom toho jsem vykonal sotva kdy co, že bylo tak prostě dobré. Zač tedy stál dosud můj život?"
Cítí znovu onu ránu pěstí, cítí ji jako hrdost - ano.
A volno je mu nyní, ví jaksi: Puk, dobrá kopa, sňal konečně oslí hlavu. Není už nikomu pro smích, nikomu, ani sobě.
Vlastně nebyla oslí hlava sňata naráz. Nejdříve rozplétá neviditelná ruka provazy, jest mu, že se může protáhnouti jako rozvinuté dítě. Zároveň jak by mu mozek pořádali, vzniká více prostoru, čije přirozenost a už je v ní. Rozbita krychle. Z vyzuřeného zvukového akumulátoru vyvěrá pramen, jenž pouze bublá, a z klubka minulosti odvíjí se náhle hladká nit, prosta kazů, prosta uzlů - souvislá.
Jest mu, prsty že mu klouzají po desce hlazeného dřeva s pocitem nesmírné libosti nadfyzičné.
Lukyniak klečí u svého pána a hledí bezradně na malou ránu v prsou mrtvého těla. Nemůže ještě plakati. Ale plakati bude.
Je večer, je noc. A teď každý už ví, že je ticho.
Lukyniak klečí vedle mrtvého svého pána, těsně u drátěných překážek dobyté pozice.
Zapláče, až žáby v blízkém rybníku spustí svůj koncert. Dejž bůh, aby nerušily hrubě Lukyniakova pláče.
Řekne ještě: "Dobrý pane."
A zítra, až bude v rozkaze zmínka o tom, jak dobře vedl svou četu, která ze všech první byla v pozici, Lukyniak se utiší a hrdě o tom napíše do hrazeného dvorce.

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 22.09.2021

Ceska posta    
­­­­

Diskuse k úryvku
Richard Weiner - Ztřeštěné ticho (Lítice)







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­